Andor.cz - Dračí doupě online

Zerachiel

„Nemá smysl, abych ti to říkal. Stejně to brzy zjistíš sama.“ Odpoví ti Soudce bez špetky nějaké zášti, která naopak z tvých slov odkapává, kde může. Nic dalšího už ti ale neřekne. Místo toho tě zvedne do náruče a rozletí se z tebou pryč. Jeskyni necháte za sebou a během pár okamžiků vystoupáte vzhůru k oblakům líně se táhnoucím po obloze.

Šestice černých křídel rozráží vzduch a nabíráte na rychlosti. Nakirovi nedělá viditelně velký problém dohnat samotného generála, který vyletěl před vámi a stejně jako vy dva i on vystoupá nad oblaka tak, že místo země se pod vámi táhne oceán oblak. Kamael vás jen zkontroluje pohledem, aniž by zastavoval a pokračuje v letu. Dle slunce není problém určit, kam míří. Letíte všichni směrem na západ. Ale kdeže přesně jste, to je už druhá otázka, na kterou je těžké najít odpověď, když nemáš přes mraky příliš výhled na samotnou krajinu pod vámi.

A tak pokračujete.

A čím déle letíte, tím více si uvědomuješ, jak na sobě čas od času zachytíš Soudcův pohled, který místo toho, aby byl upřený před vás případně si kontroloval generála letícího v bezpečném odstupu před vámi, se až příliš často stáčí k tobě. I to, jak opatrně tě drží, je rozhodně nečekané. Někdo jako ty, kdo je v jejich očích krvelačný zločinec, by si zcela jistě zasloužil jiné a méně ohleduplné jednání. Takto se o něj opíráš a vlastně jsou tvé pohyby víceméně neomezené, zatímco tě nese v náruči.

A jak se vaše pohledy setkávají stále častěji, tak se vrátí ten zvláštní pocit, který nevíš, odkud pramení. Neznáš jej, přesto máš neurčitý pocit, jako kdybys něco takového už zažila. Tu blízkost.

„Musím uznat, že západ slunce měl v tomto světě vždy něco do sebe. Nehledě na to kolikrát ho vidíme.“

Rozezní se ti v hlavě náhle jeho hlas, který zní překvapivě… spokojeně? Ale, když k němu vzhlédneš, jeho pohled se upírá zrovna kamsi před vás a tenké rty se ani nepohnuly. Nepromluvil, přesto… co přesně to bylo? Netušíš.

„Hmm? Děje se něco?“ Ozve se od něj tázavě, když na sobě opět zachytí tvůj pohled, kterým neuhneš tentokrát včas.

Ale ať už ti zní v hlavě cokoliv, nezastavujete. Ani nezpomalujete. Vítr vám cuchá vlasy a slunce, ke kterému letíte, se časem začne klonit k obzoru. Míříte k rudému kotouči, který nabírá krvavých odstínů, zatímco se noří za ohyb země.

A ty si můžeš všimnout, že koutek Nakirových rtů je mimoděk povytažený do náznaku zamyšleného úsměvu. Možná by se dalo té chvíle využít… Ale co pak? I kdyby ses vyprostila z jeho rukou, jediné, čeho dosáhneš, je, že začneš padat a buďto tě jeden z nich v letu zachytí a nebo si tě seberou až na zemi. Dokud nebudeš mít dole ty zatracené okovy, nemáš příliš možností, jak zrovna proti těmto dvěma něco efektivně podniknout.

A pak zmizí i poslední paprsky a svět se ponoří do temnoty. Letíte ještě odhadem pár hodin, zatímco se vám nad hlavami rozsvítí myriády hvězd, než Generál náhle zastaví ve vzduchu a zvednutou rukou zastaví i Nakira.

„Jsme tady. Počkejte na signál.“ Řekne stroze a pak se spustí k zemi skrz mraky. Teď už jejich clona není tak jednolitá, a tak pár místy můžeš zahlédnout výseky kopcovité krajiny. Vypadá to na nějaké travnaté pahorky, kde se v údolích nachází dle světel i pár měst smrtelníků. Takto z výšky se to jeví až malebné a možná i lehce… povědomé? Rozhodně to ale nevypadá, že byste se vydávali k zemi. Alespoň prozatím.

Jakmile můj hlas utichne, pootevřu oči. Stále se lehce chvěji, zatímco čekám na ortel. Ránu. Bolest. Na cokoliv, co by uvedlo v pohyb tuhle noční můru. Přesto to, co přichází, zabolí více než další rána. Stokrát si mohu v duchu zopakovat, že to není skutečné – on není skutečný, a přesto mi do očí vhrknou slzy. „Omlouvám se, omlouvám se, omlouvám se…“ zadrmolím tiše hlasem zdrsnělým z toho všeho vypětí a sotva uvolní stisk kolem mé brady a pustí mne, přikrčím se, div se čelem nedotknu podlahy. Zklamala jsem. Rozbitá. Nenávratně. Je tak zvláštní slyšet to, co jsem si celé ty roky sama o sobě myslela… Nahlas. Jeho hlasem. Z jeho úst.

A pak… Pak prostě… Zmizí.

Teprve teď dokážu dlouze vydechnout, ulevit aspoň trochu tomu napětí, co mne svírá podobno příliš malé a nepadnoucí zbroji. Přesto zůstanu schoulená do zemi, nijak se nesnažím Luciferovi rozporovat to suché konstatování. Snad jen se přikrčím v očekávání další rány pěstí, když spatřím koutkem oka pohyb. Tentokrát ovšem ucítím jen silný stisk kolem paže, jak mne i přes mé snahy vytáhne do stoje.

Klopýtavým krokem musím Lucifera následovat ven z cely, nedává mi na výběr. Už si ani nevzpomínám, kdy jsem ji opustila naposledy… Všechno splývá do sebe, neurčité a rozlámané do myriády roztříštěných záblesků. Naposledy se ohlédnu směrem do potemnělé místnosti s jedinou vyhaslou svící na stole. Zarazím se patami na místě, já… Nemůžu, nejsem… Jenže Lucifer na nic nečeká a na mne už vůbec ne. Prostě mě vytáhne ven na chodbu a já…

… zalapám po dechu, jak se mi náhle a bez varování přelije přes kůži pocit… To něco, co jsem necítila už tak dlouho, že jsem na to úplně zapomněla. Ošiju se a zmateně sklouznu pohledem po vlastních rukách. Je to tak… Matoucí. Vnímat vlastní sílu a nechápat ji…. Nevědět, co s ní mám dělat. Chytím se za předloktí paže, do kterého zaryji vlastní nehty a přejedu jimi po poničených ophiriových linií ve snaze… Jenže nestačím ten pohyb ani dokončit, když vše zalije ta silná bílá záře.

Prudké trhnutí mi vymáčkne veškerý vzduch z plic. Několikrát se lapavě nadechnu a nebýt toho, že mne Lucifer stále pevně svírá, neustála bych to. Takhle se jen nahrbím, jak mi jeho ruka zabrání zlomit se v pase. Dlaní volné ruky se musím chytit za ústa, jak mi čelisti náhle rozevře ten dávivý pocit deroucí se krkem nahoru. Pohledem zatěkám kolem sebe a v tváři snad ještě o pár odstínů zesinám. Masivní černé sloupy tyčící se k vysokému klenutému stropu jsou jako vystřižené z mých nočních můr.

V první chvíli si tak ani nevšimnu toho, že zde nejsem sama jen s Luciferem. Až Ramielův hlas i ten náhlý pohyb, ke kterému mne Lucifer přinutí, mne vrátí zpátky… Zpátky pryč z toho strašného místa, kde jsem se tehdy probrala v bolestech na zemi. Ztěžka polknu a stačí mi jediný pohled na Ramiela, aby mne sevřela panika. Teď už si jsem jistá, že se to doopravdy stalo. Byl tam. Byl v té cele. A já… V uších mi vydatně hučí. Neřekla jsem to přeci, nebo….

Tlumeně vyjeknu, když se mnou Lucifer znovu trhne a přinutí mne postavit se před něj. Jako na povel se přikrčím a sklopím hlavu, před tvář mi sklouzne pár pramenů zcuchaných vlasů. „Já to nevím. Nic o tom nevím, nic o tom… Nevím,“ rozhovor obou mužů na okamžik podbarví mé tiché zadrmolení, nejistá si tím, co se to právě děje. Zda je to skutečné. Je Ramiel skutečný? Věnuji mu bezradný pohled, zatímco se ptá na moji roli v tom všem. Lucifer v tom má ovšem jasno. Tohle… Tohle jsou ty lepší okolnosti, o kterých Ramiel mluvil? Ta věta se vynoří zpoza závoje, ovšem dlouho se u ní nezdržím.

Trhnu sebou, když bez varování padnou ta osudová slova. „… tak ji zabij.“  Sotva vnímám, o čem se ti dva baví dál, zcela utopená v tom jediném okamžiku. Tak dlouho jsem na něco takového čekala, až mi to celé připadá nepatřičné. Neskutečné. Zemřu? Jakkoliv jsem tak dlouho nežádala o nic jiného, tak najednou nevím, jak se s tou informací vypořádat. Paní Smrti, která zapomněla na to, co je to smrt. Ani si nevšimnu, kdy Ramiel zmizel, až když ke mně Lucifer promluví… Odvrátím od něj tvář tak, jak to jen jde. Možná proto se nedozvím, co mi chtěl říct… Ale nezáleží na tom…. Teď už na ničem nezáleží.

S dalším lusknutím nás znovu obklopí ta bílá záře vpalující se do očích přivyklých za poslední roky pouze šeru a tmě. Než je ovšem stačím přivřít, znovu to lano omotané kolem mých útrob prudce škubne a vše se přetočí. Podruhé v tak krátké době to ovšem už neustojím. Ne, tentokrát… Ne. Rozkašlu se a kolena se mi podlomí.

Dumah

„Nevíš… Hmmh, to je zklamání, Dumah.“ Promluví Kamael tím naprosto věrným hlasem. „Zklamala jsi mě, Dumah. Škoda.“ Naposledy zvedne tvou tvář vzhůru, než ji prostě pustí.

„Ale možná jsi už skutečně moc… Rozbitá.“ Promluví další z nich, přičemž mu ve tváři sedí ten netečný výraz, ve kterém bys stopy po emocích hledala těžko.

„Nenávratně.“ Dodá třetí, než od tebe trojice iluzorních generálů bez dalších slov synchronně o krok ustoupí a pak se rozplynou v šeru tvé cely, v níž zůstane opět jen Lucifer zahalený v bílé záři.

„Co jsem si myslel. Ty už nejsi ve stavu, abys něčeho takového byla schopná… Jsi jen skořápka.“ Zamumlá tiše a dost možná spíše sám pro sebe, než k tobě vykročí, aby tě chytil a vytáhl na nohy.

„V tom případě půjdeme.“ A vykročí s tebou ke dveřím z tvé cely, kterými jsi už neprošla… velmi dlouho. Avšak stejně jako nikdy nezhasla svíčka na tvém stole, tak dnes je to den ve znamení změn a vytrhnutí z šedé rutiny přežívání. Prostě s tebou vyjde z cely, aniž by se snad obtěžoval jakkoliv blokovat tvé schopnosti. A tak, když jsi konečně pryč z dosahu omezovacích symbolů vepsaných do čtyř stěn, je to jako závan čerstvého vzduchu. Tvé schopnosti se k tobě však vrací pomalu. Jako kdyby ani nebyly tvé. Je těžké si vzpomenout na to, jak přesně jsi s nimi nakládala. Přináší to s sebou jen směsici zvláštních pocitů zanesených prachem času.

Lucifer ale nevypadá, že by se tebou, či snad tvými pocity jakkoliv zabýval. Jen co tě vytáhne z cely, chytí tě pevněji za paži, abys mu nevyklouzla a pak luskne prsty. Pohltí vás bílá záře a svět kolem se v ní rozmaže. Ty se rozmažeš. Stejně jako před tím, je to nepříjemný pocit, když tě přemístí. Žaludek se přetočí, jako kdyby k němu někdo uvázal lano a prudce jím trhnul.

To všechno ale trvá jen chvíli, než se náhle objevíte v prostorném sále, který je lemován vysokými širokými sloupy z černého kamene. Vlastně celá majestátní stavba, ve které se nacházíte, je vyvedená z černého kamene, který je ti nepříjemným způsobem povědomý.

V první chvíli to vypadá, že jste zde sami, než se zpoza sloupoví vyloupne silueta rychle se k vám blížící postavy. Její kroky však nedoprovází okolím rezonující ozvěna, která by se na takovém místě jistě nabízela. Naopak je tu naprosté ticho. Ještě za chůze si dopíná chrániče na rukou a viditelně spěchá, zatímco za ním vlají černé vlasy.

„… Přišel jsem, jak nejrychleji to šlo, Lucifere. Co přesně…?“ Zarazí se Ramiel, když zpoza ve zbroji oděného Lucifera vystoupíš i ty nebo jsi spíše vytažena. V modrých očích probleskne překvapení, které… by tam snad nemělo být, ale těžko říct, zda si toho muž bílém všimnul nebo zda té atypické reakci přikládal nějakou váhu.

„Budu potřebovat, abys jistil oblast. Vypadá to, že se Zlaté město rozhoupalo k ne zrovna očekávaným krokům. Přesněji řečeno jejich Generál. Očekávám, že to nebude jen tak. Ne, když je v tom osobně zainteresovaný.“ Trhne s tebou před sebe na důkaz toho, kdo za to může.

„Ehm, jistě… A víme něco víc? O co přesně má jít?“ Zeptá se opatrně Ramiel, který se příliš nedívá tvým směrem. Vlastně se tvému pohledu snaží vyhýbat, jak to jen jde.

„Vyjednávání. Každopádně na detaily není čas. Sám netuším, co si pro nás připravili, takže proto tě tam potřebuji, abys to vše sledoval a zasáhl v případě, že se situace nebude vyvíjet dle… Hmm, předpokladů.“ Odpoví Ramielovi bez zaváhání Lucifer.

„A ona v tom hraje nějakou roli?“ Odváží se černovlasý muž na tebe přeci jen pohlédnout.

„Jistě, ale už je postradatelná. Pokud bude třeba, tak ji zabij.“ Odpoví mu Lucifer chladně bez sebemenšího zaváhání.

„Cože? To snad nemyslíš…?“ Zarazí Ramiela ta přímočará odpověď a kmitne pohledem mezi tebou a a Luciferem, snad jako kdyby čekal, že se do toho vložíš sama a vše uvedeš na pravou míru.

„Ano, myslím… Ale nemusíš se bát, příteli. Věř mi, že to našim plánům neublíží. Spíše naopak. Může to nakonec být i… ku prospěchu věci.“ Shlédne k tobě Lucifer a drobně povytáhne obočí. „Ale už nemáme čas. Jsi připravený?“

„Ano, ale…“ Lusknutí prstu utne další slova, která snad mohl mít Ramiel na srdci. Najednou je totiž pryč a vy jste tu opět sami.

„A ty…“ Sklouzne po tobě Lucifer pohledem, jako kdyby něco hledal, ale pak jen potřese zamítavě hlavou. „Ale nic. Teď už nic.“ A zvedne do třetice volnou ruku, aby se na ní zlatavě zaleskly ophiriové linie vetkané do kůže, než…

*Lusk*

A svět se opět propadne do bílé záře a něco s tebou silně trhne.

Zklamala jsem tě, lásko?

Zhasl ho. Prostě ho zhasl. Pořád tomu nedokážu uvěřit, přesto plamínek na svíčce zázračně znovu nevzplane. Namísto toho celu naplní pach kouře z doutnajícího knotu na znamení, že se to opravdu stalo. Schoulím se před Luciferem v rohu postele a po zádech i pažích mi přejede ten štiplavý pocit namísto varování. Jeho hlas se nese celou prozářenou bílým světlem vyvěrajícím z jeho siluety, nejde se před ním schovat. Ukrytá za hradbou z vlastních pokrčených nohou se rozechvěle nadechnu a přeci jen se odvážím očima kmitnout k Luciferově tváři.

V tu chvíli svět vybouchne a ztratí se v té rudé jiskřivé bolesti. Vykřiknu? Nevím. Párkrát zamrkám ve snaze rozehnat mžitky před očima. Ve hlavě mi bolestivě tepe a na tváři cítím něco vlhkého. Horkého. Krev…? Opožděně mi dochází, že ležím na zemi. Jak…? S tichým zaskučením se pokusím hlavou pohnout, prsty poslepu zašátrám po studené kamenné podlaze.

Nahmátnu jimi ovšem jen vzduch, jak se země náhle prudce vzdálí. A já… Stojím. Stojím? Ne, spíše visím v Luciferově sevření. Bosýma nohama se pokusím zapřít o podlahu, ale třeštící hlava se mi nepříjemně zatočí, když jí pohnu. Ztěžka polknu, když na mne Lucifer znovu promluví… A jen tím prohloubí chaos v mé mysli. „C-co?“ ochraptělý hlas mi poskočí. Chvíli mi trvá, než na něj dokážu zaostřit, čehož okamžitě zalituji. Bílá záře vpalující se do očí mne přinutí je přivřít. Luciferovy otázky mi znějí v hlavě s těžkou ozvěnou a… A nedávají smysl. Nebo dávají? Já… Jak…

A pak se celý svět na okamžik zastaví.

Srdce v hrudi se mi prudce rozbuší, zatímco dech se zadrhne v sevřeném hrdle. S trhnutím natočím hlavu směrem, kterým zazní ten… Jeho… Kamaelův hlas. A pak z dalšího směru. A dalšího. Nejsem schopná jediného slova, jen zmateně těkám pohledem kolem sebe, tvář staženou bolestí mnohem horší než z rozbité hlavy. „N-nech toho… Prosím…“ zaskuhrám tenkým napjatým hlasem, ovšem nestačím to ani doříct.

S očima rozevřenýma široce dokořán sleduji trojici postav, která se vynoří ze stínu. A všechny… Všechny vypadají jako on. Generál. Srdce mi silně tluče, když pozoruji, jak se ke mně blíží. Každý z nich. V tom šoku ani nevyjeknu, když mne Lucifer náhle pustí a nechá spadnout zpátky na kamennou podlahu. Chci se na ní schoulit, schovat se před tím vším, ale on mi to nedovolí. Jakmile mne jednou lapí pohled těch zlatě žhnoucích očí, nedokážu se odvrátit. Dokonce i přestože v koutku mysli vím, že to není skutečné. Není… Není? Ne… Není, on… Je to už tak moc… Moc dávno…

Slova o rozkazu přetrhnou myšlenkou nit. Přistiženě sebou škubnu a plaše skloním pohled k zemi. „Já…“ vydoluji ze sebe, ovšem to už se tyčí všichni tři nade mnou. A jeden z nich… Jako ve snách sleduji blížící se ruku, neschopná se aspoň pokus od něj odtáhnout. Prsty v rukavici se nejdříve lehce dotknou brady, sklouznou po ní jako tolikrát předtím. Zachvěji se pod tíhou té dávné vzpomínky… Ze které mne vytrhne pevný stisk, se kterým mne přinutí dívat se mu do tváře. Nechci. Já… Nechci… On… Oči se mi lesknou, mělce dýchám.

Když se Kamaelův hlas rozezní ze všech stran, pokusím se mu vytrhnout, ale stisk akorát bolestivě zesílí. Nedovolí mi to. Rukama se pokusím zapřít o paži, co mne drží, odstrčit ji, ale… Vyděšeně vyjeknu, když na mne uhodí a vzápětí se o to více bázlivě přikrčím.

„Já… Nevím, já nevím, já… Nevím,“ drmolím poplašeně. Nedává… Nedává to smysl. Není to skutečné… Nic z toho nebylo skutečné… Ne? Nebylo? Matně si vybavuji modré oči svítící ve tmě. Čepel řezající pramen vlasů. Já… Můj… Slib… Ale… To se nikdy nestalo, nemohlo se to stát… Nebo má pravdu? „Všechno… Všechno je moc… Je moc rozbité, ano, rozbité, nevím… Já… Nevím, nebylo to skutečné, to… Nic nevím, neřekla jsem…“ Skutečně neřekla? Strnu uprostřed slova, když si uvědomím, že… Že… Ty modré oči…

Jakmile si to uvědomím, rychle ty své přivřu. Drobně se třesu, přesto vnímám tu vzrůstající naléhavost ve svém nitru. To uvědomění, že tohle… Tohle je důležité… Aby to skončilo. Aby to všechno mohlo skončit… A já nechci nic jiného, než aby to skončilo. Přesto mu nedokážu lhát do očí. Nejde to. Dal mi přeci rozkaz a já… Měla bych… Ale nesmím? Nesmím… Protože to není skutečné. Není. To. Skutečné.

„Omlouvám se. Nemůžu… Nevím…“ opakuji tiše až se nakonec můj hlas vytratí úplně.

Dumah

Ve vzduchu se vznáší štiplavý zápach z uhašeného knotu tvé poslední svíčky, zatímco jediné světlo v jinak temné místnosti vyzařuje z muže před tebou. Muže, kterému jsi právě řekla ne.

„Ne?“ Povytáhne Lucifer významně obočí a udělá krok k tobě, zatímco se ještě více schoulíš. „Na takovéto hry nemám čas a ostatně ani náladu. Ne, dnes sis skutečně nevybrala nejlepší den na to zkoušet podobné tyátry.“ Zastaví se u tebe prakticky na dosah ruky. „Takže to je poslední slovo? Opravdu?“ Zeptá se tě a jen co k němu byť jen na chvíli zvedneš pohled, zatmí se ti náhle před očima, jak tě udeří bez varování do tváře. Najednou ti část událostí chybí. Jsi na zemi a na straně hlavy ti tepe bolest. Ta rána v okované rukavici rozhodně nebyla mírná natož příjemná. Ale příliš prostoru na to se vzpamatovat ti nedá, když tě hned na to chytí za paže a vytáhne tě do vzduchu jako hadrovou panenku.

„Takže... Jak se k tobě dostal?“ Padne ta nečekaná otázka. „Pomohl mu někdo? Nebo si mi jen něco zatajila? Neříkej mi, že v tom, co se děje, nemáš prsty?!“ Sykne nasupeně, jeho pohled se do tebe nepříjemně zabodne a bílá záře na moment zesílí natolik, až se ti zamží před očima. „Ne, věci kolem tebe Dumah nikdy nejsou jen tak. To víme oba. Tak jak ses zatraceně dostala do kontaktu s Kamaelem?!“

„Ano, jak?“ Ozve se náhle z rohu potemnělé cely bolestně známý hlas.

„Jak ses to dozvěděla, Dumah?“ Najednou se slova ozvou z opačné strany.

„Řekni mi to… jak ses ke mně dostala.“ A nakonec ze strany nedaleko tebe, aby do mléčného světla vstoupila vysoká silueta, jejíž rudé vlasy zdánlivě žhnou i v takovém šeru a stínu. A není jediná. Trojice bolestivě známých postav se k vám blíží, zatímco Luciferovo sevření povolí a ty se sesuneš na zem.

„Buď rozumná, Dumah a odpověz. To je rozkaz.“ Zabodne se do tebe zlatý pohled generála, kterého jsi neviděla už… věčnost. A přestože víš, že tu ve skutečnosti není, je zvláštní jej takto vidět po letech nebo jak dlouho tu jsi. Je těžké vybavit si, kdy vůbec jsi jej viděla naposled doopravdy. Skutečně jeho, a ne žádnou z Luciferových iluzí. Trojice generálů tě obestoupí, než si jeden z nich podřepne přímo před tebe.

„Tak? Stačí jednoduchá odpověď, Dumah. Jak jsem se o tobě dozvěděl, hmm?“ Natáhne k tobě pomale ruku a zamíří jí neomylně k tvé tváři. „Copak jsme k sobě nebyli vždy upřímní? Byla by škoda to teď pokazit, no ne?“ Prsty chytí tvou bradu, kterou nadzvedne jako už tolikrát před tím, abyste si hleděli zpříma do očí. Stisk je to překvapivě pevný, nedovolující ti se jen tak odvrátit, i kdybys chtěla.

„Kdo ti pomáhal?“

„Jak jsi jej kontaktovala?“

„Co všechno jsi mu řekla?“

„Co vše ví?“

Ozývá se ze všech stran kolem tebe, zatímco jeho stisk bolestivě zesílí.

„TAK VEN S TÍM!“

Zerachiel

♬♬♬♬♬

„Neřekl bych, že se stydí. Ne on.“ Odpoví ti vcelku poklidně generál, kterého tvá poznámka nerozhodí. Avšak zároveň tím potvrdí to, že skutečně na někoho… čeká? Je to rozhodně změna od posledně, kdy jste zde byli pouze sami dva. Nevypadá to ale, že by se chtěl generál dále zdržovat a skutečně čekat, a tak brzy přistoupí k tobě a až neslušně snadno vytrhne tvá pouta z kamenné stěny, u které jsi seděla. Kolik dní a nocí ses pokoušela je odtamtud vyprostit? Ve tvé plné síle, by to pro tebe nebyl žádný problém, avšak takto… Nebylo to zrovna ideální.

Vytáhneš se na nohy, zatímco Kamael si jen odfrkne v odpovědi na tvou poznámku a chytí tě za paži, kterou ti trhne směrem k východu, když v tom překryje ústí jeskyně dlouhý stín. A pak se rozvíří vzduch máchnutím křídel. A hned vícero párů.

„Zvláštní místo, Kamaeli.“ Zarezonuje jeskyní hluboký hlas, zatímco slunce pronikající do jeskyně zastíní tři páry dokonale černých křídel, která jako kdyby skutečně pohlcovala samotné světlo a jeví se tak dokonale jednolité s ostrými obrysy.

„Hmm, pro tyto potřeby plně dostačující. Tady by ji nikdy nehledal.“ Odpoví generál, který ti opět nepříjemně trhne rukou, jako kdyby tě snad chtěl popohnat a nebo ti jen připomenout tvé místo.

„Skutečně… Možná jednou ano, ale určitě by mu to trvalo. Rozhodně déle než… pár dnů.“ Stočí se k tobě pár očí, které doslova září z až nezvykle bledé tváře rámované černými vlasy. Znáš jej. Jistěže jej znáš. Jako ostatně každý ve Zlatém městě. Nakir, jeden z Tribunálu, serafín honosící se titulem Soudce. A ten, kterého jsi už osobně potkala, jakkoliv krátce, tehdy ve Zlatém městě. Jen tentokrát je oděn ve zlaté zbroji místo pohodlného roucha. Co dělal někdo jako on zrovna zde? Členové Tribunálu se skutečně běžně nevydávali do světa smrtelníků. Ani s tím, co se poslední roky dělo mezi Padlými a Nebeskými.

„Spíše pár let. Nevypadá to, že by měl v rukávu nějaké další triky. To by tu ostatně už jinak byl.“ Odpoví mu Generál. „A ty pojď!“ Škubne s tebou, div nespadneš a vykročí k Nakirovi. Ten se při tom pohledu jen nepatrně zamračí. Stejně jako před tím si všímáš, že i tentokrát z tebe prakticky nespouští pohled. Snad je to tou situací, ve které jste. Jen tentokrát je to podivně nepříjemné. Najednou jako kdyby se z podvědomí vyhrnuly pochyby o tvém konání. Udělala jsi všechno správně? Bylo to vše nutné? A nepřekročila jsi někdy hranici toho, co je ještě spravedlivé? Obhajitelné? Začnou se ti v hlavě rojit myšlenky, které jsou zcela jistě tvé, avšak nezvyklé. Říkalo se, že Soudce svůj titul nenosí jen tak pro nic za nic. Přesto jsi necítila, že by se v tobě snad nějak přehraboval. Nebo snad něco hledal, i když by zcela jistě mohl.

„Hmm, je to už dlouho, co jsme se viděli naposledy.“ Promluví podivně měkce oproti ráznému tónu generála, když se zastavíte kousek od něj a shlédne ti do tváře. „Opravdu dlouho… Nečekal jsem, že se potkáme za takovýchto okolností. Ale nakonec… I sem vede svobodná vůle.“  Povzdechne si v tom najednou podivně poklidném momentu, kdy ti opět přijde… Jako kdybys snad někdy… Něco podobného… Jako kdyby se stačilo natáhnout…

„Nakire… Budeme muset jít. Nemáme moc času.“ Vstoupí do toho generál a najednou je zase všechno pryč.

„Jistě… Jistě.“ Odtrhne od tebe soudce pohled a stočí jej zpět ke generálovi. „Počítám, že platí původní plán.“

„Ano.“ Odpoví mu generál prostě, aniž by snad před tebou rozváděl jeho detaily.

„V tom případě myslím, že bude lepší, pokud ji vezmu už zde.“ Udělá k vám Nakir krok a natáhne lehce ruku. Kamael se na chvíli zarazí a jeho stisk bolestivě zesílí, když na tebe ostře pohlédne, jako kdyby snad čekal na sebemenší záminku.

„Generále.“ Ozve se opět hluboký klidný hlas, který ale skutečně nežádá ani se neptá.

„Samozřejmě… Bude to tak… rozumnější.“ Věnuje ti generál poslední pohled, než pustí tvou paži a ustoupí od tebe.  

„Povedu vás. Jakmile budeme u cíle, dám ti znamení, Nakire.“ Projde generál kolem soudce a roztáhne křídla, jakmile stane v ústí jeskyně. „A kdyby cokoliv zkoušela, tak…“

„Tak věřím, že se o to zvládnu postarat.“ Odvětí mu bez zbytečných emocí Nakir. Generál bez dalších slov přikývne a pak se rozletí pryč, zatímco tu zůstanete sami dva.

„Hmm, půjdeme… Zerachiel.“ Všimneš si, jak se na chvíli zarazí, jako kdyby hledal to správné jméno a přistoupí k tobě. „Pokud z toho chceš vyváznout živá, nedělej žádné hlouposti. Uškodila by jsi především sobě.“ Pronese klidně a pak k tobě přistoupí, aby se k tobě zničehonic sklonil, podebral ti nohy a zvedl tě do náruče. A ten podivný pocit se opět dostaví, jak v ten moment ucítíš zvláštní květinovou vůni, která ti je… povědomá? Nedává to však smysl. Není to vůně krve, kterou by sis pamatovala. Přesto… Ale v ten moment se rozevře šestice černých křídel a vy rozrazíte vzduch.

Ramiel se ode mne už nedočká odpovědi. Vyprovodím ho z cely stejně tiše jako jsem ho zde přivítala. Dveře tiše klapnou a já se ocitnu opět v té staré známé společnosti svíčky a tří kusů nábytku. Můj malý neměnný svět prozářený jen mihotavým světlem plamínku tančícího na rozpáleném knotu. Rozechvěle vydechnu a přivřu oči ve snaze vytěsnit z hlavy všechno, co se tu v předchozích pár minutách odehrálo. Nechci se k tomu vracet. Nechci o tom přemýšlet. Chvílemi mi to připadá tak moc skutečné a někdy zase vzdálené a plytké jako sen přicházející nad ránem.

Přesto najednou nedokážu setrvávat ve svém nehybném klidu. Dlouhé hodiny sedávám v blízkosti svíce a zírám do plamene. Natahuji k němu prsty a sleduji stínohru vykreslující se v jeho pozadí. A u toho si tiše broukám skomírajícím hlasem tichou melodii, pár zapomenutých tónů starých jak sám svět. A poprvé… Poprvé v té bezútěšné věčnosti se cítím… Jinak.

Avšak čas plyne stále stejně. Nijak. Stojí na místě a vše zůstává tak stejné, utopené v monotónnosti uvozené dalším a dalšími svícemi, které měním za ty dohořívající. Ze vzpomínky na Ramiela se začíná stávat jen další přídech mezi slokami, neurčitá abstraktní představa toho, že se stalo něco… Něco, co mělo být důležité… Ale ve skutečnosti nebylo. Tiché pobrukování splyne s tichem, které se postupně, plíživě navrátí mezi čtyři zdi z černého kamene. Už ani nevím, proč…

… a tak zase spávám a zapomínám.

Procitám.

Zapaluji svíce.

Sním.

A jak se to tak stává, když někdo sní…

Z letargické dřímoty mne vytrhne pocit, že něco… Někoho slyším. Ženský hlas zadrnká na známé struny, jakkoliv jsou už prověšené a zpuchřelé, že pokoušet se na ně hrát by bylo ryzí bláznovství. Pomalu pohnu hlavou, ovšem dříve, než si stačím k tomu hlasu přiřadit i jméno, které znám… Ano, znám, dobře ho znám, jméno spojené se strachem v očích, bolestí a… Dveře se prudce rozevřou. Ten nezvykle rychlý pohyb mne přinutí sebou cuknout. Celou se vzápětí rozezní Luciferův úsečný hlas. Ten zvuk je tak hlasitý a razantní, že se div neodrazí od stěn. Prošlehne mojí hlavou podoben prudké ráně.

S trhnutím se pohnu. Natisknu se zády ke zdi tak rychle a silně, až se ozve tiché zadunění. Zabolí to. Přesto nevydám ani hlásku, namísto toho se na posteli natisknu do rohu, podobna divokému zvířeti. A stejně jako to vyděšené zvíře i já upírám pohled zeširoka rozevřených očí k dravci tyčícímu se proti dveřím. Lucifer. Oděný ve zbroji jako by se chystal do bitvy. Na okamžik nedokážu jasně přemýšlet. Ani z něj odtrhnout pohled.

Tedy aspoň do okamžiku, kdy se od stěn ten štěkavý povel. A i když nepatří mě, tak hlasitost i intenzita Luciferova hlasu mne přiměje s dalším škubnutím od něj odvrátit hlavu a přitáhnout si v obranném gestu pokrčené nohy před sebe. Schovat se za ně.

Očima zalétnu ke svému věrnému strážci a společníkovi. K plamínku svíčky. Proti své vůli polknu, když Lucifer tentokrát promluví přímo ke mne. Vysloví moje jméno. Spodní ret se mi lehce zachvěje, ovšem o to více vzápětí stisknu čelisti k sobě, nejistá si tím… Co se děje. Co bude následovat.

Ovšem nic mne nedokáže připravit na to, co se stane vzápětí.

Luciferova ruka se pohne směrem ke svíčce. Trvá to jen okamžik. Jedno mrknutí… A plamínek je pryč. Prostě je pryč. Z knotu stoupá jen šedivý dým sbírající se ve vzduchu kolem. „Ne…“ vypadne ze mne v tom šoku. Myslela jsem si… Tolikrát jsem si myslela, že jsem už připravená na to to udělat, že nastal ten čas a já… Já… Jenže to byla lež. Stalo se to tak rychle, že v tom okamžik zkrátka ustrnu. V očích lesknoucích se šokem se zračí nepochopení, úžas i zklamání, to všechno dohromady.

Zhasl ho. Prostě ho… Zhasl… On…

Lucifer na mě mluví. Slyším jeho hlas, ale ve skutečnosti mu nerozumím. Jako se celý ten můj tichý křehký svět rozbil. On ho rozbil. Prostě… Prostě mi ho vzal. Opět. Pánovitý rozkaz opět protne ticho cely a přinutí mě obrátit svoji pozornost k postavě oděné ve stříbrné zbroji, kolem které se rozlévá bílá aureola světla. Síly? Něco v tom…

„Hned!“

Ztuhnu. Vím, že bych se měla pohnout, ale nedokážu to. Nemůžu. Nechci. Znovu jen zatěkám pohledem mezi Luciferem a zhasnutou svící, jejíž kouř se v bílé záři svíjí a kroutí v nekonečných hypnotických smyčkách. „Ne,“ šeptnu, a ještě více se v tom svém rohu nahrbím v očekávání toho, co zákonitě musí přijít.