Andor.cz - Dračí doupě online

Ramiel se ode mne už nedočká odpovědi. Vyprovodím ho z cely stejně tiše jako jsem ho zde přivítala. Dveře tiše klapnou a já se ocitnu opět v té staré známé společnosti svíčky a tří kusů nábytku. Můj malý neměnný svět prozářený jen mihotavým světlem plamínku tančícího na rozpáleném knotu. Rozechvěle vydechnu a přivřu oči ve snaze vytěsnit z hlavy všechno, co se tu v předchozích pár minutách odehrálo. Nechci se k tomu vracet. Nechci o tom přemýšlet. Chvílemi mi to připadá tak moc skutečné a někdy zase vzdálené a plytké jako sen přicházející nad ránem.

Přesto najednou nedokážu setrvávat ve svém nehybném klidu. Dlouhé hodiny sedávám v blízkosti svíce a zírám do plamene. Natahuji k němu prsty a sleduji stínohru vykreslující se v jeho pozadí. A u toho si tiše broukám skomírajícím hlasem tichou melodii, pár zapomenutých tónů starých jak sám svět. A poprvé… Poprvé v té bezútěšné věčnosti se cítím… Jinak.

Avšak čas plyne stále stejně. Nijak. Stojí na místě a vše zůstává tak stejné, utopené v monotónnosti uvozené dalším a dalšími svícemi, které měním za ty dohořívající. Ze vzpomínky na Ramiela se začíná stávat jen další přídech mezi slokami, neurčitá abstraktní představa toho, že se stalo něco… Něco, co mělo být důležité… Ale ve skutečnosti nebylo. Tiché pobrukování splyne s tichem, které se postupně, plíživě navrátí mezi čtyři zdi z černého kamene. Už ani nevím, proč…

… a tak zase spávám a zapomínám.

Procitám.

Zapaluji svíce.

Sním.

A jak se to tak stává, když někdo sní…

Z letargické dřímoty mne vytrhne pocit, že něco… Někoho slyším. Ženský hlas zadrnká na známé struny, jakkoliv jsou už prověšené a zpuchřelé, že pokoušet se na ně hrát by bylo ryzí bláznovství. Pomalu pohnu hlavou, ovšem dříve, než si stačím k tomu hlasu přiřadit i jméno, které znám… Ano, znám, dobře ho znám, jméno spojené se strachem v očích, bolestí a… Dveře se prudce rozevřou. Ten nezvykle rychlý pohyb mne přinutí sebou cuknout. Celou se vzápětí rozezní Luciferův úsečný hlas. Ten zvuk je tak hlasitý a razantní, že se div neodrazí od stěn. Prošlehne mojí hlavou podoben prudké ráně.

S trhnutím se pohnu. Natisknu se zády ke zdi tak rychle a silně, až se ozve tiché zadunění. Zabolí to. Přesto nevydám ani hlásku, namísto toho se na posteli natisknu do rohu, podobna divokému zvířeti. A stejně jako to vyděšené zvíře i já upírám pohled zeširoka rozevřených očí k dravci tyčícímu se proti dveřím. Lucifer. Oděný ve zbroji jako by se chystal do bitvy. Na okamžik nedokážu jasně přemýšlet. Ani z něj odtrhnout pohled.

Tedy aspoň do okamžiku, kdy se od stěn ten štěkavý povel. A i když nepatří mě, tak hlasitost i intenzita Luciferova hlasu mne přiměje s dalším škubnutím od něj odvrátit hlavu a přitáhnout si v obranném gestu pokrčené nohy před sebe. Schovat se za ně.

Očima zalétnu ke svému věrnému strážci a společníkovi. K plamínku svíčky. Proti své vůli polknu, když Lucifer tentokrát promluví přímo ke mne. Vysloví moje jméno. Spodní ret se mi lehce zachvěje, ovšem o to více vzápětí stisknu čelisti k sobě, nejistá si tím… Co se děje. Co bude následovat.

Ovšem nic mne nedokáže připravit na to, co se stane vzápětí.

Luciferova ruka se pohne směrem ke svíčce. Trvá to jen okamžik. Jedno mrknutí… A plamínek je pryč. Prostě je pryč. Z knotu stoupá jen šedivý dým sbírající se ve vzduchu kolem. „Ne…“ vypadne ze mne v tom šoku. Myslela jsem si… Tolikrát jsem si myslela, že jsem už připravená na to to udělat, že nastal ten čas a já… Já… Jenže to byla lež. Stalo se to tak rychle, že v tom okamžik zkrátka ustrnu. V očích lesknoucích se šokem se zračí nepochopení, úžas i zklamání, to všechno dohromady.

Zhasl ho. Prostě ho… Zhasl… On…

Lucifer na mě mluví. Slyším jeho hlas, ale ve skutečnosti mu nerozumím. Jako se celý ten můj tichý křehký svět rozbil. On ho rozbil. Prostě… Prostě mi ho vzal. Opět. Pánovitý rozkaz opět protne ticho cely a přinutí mě obrátit svoji pozornost k postavě oděné ve stříbrné zbroji, kolem které se rozlévá bílá aureola světla. Síly? Něco v tom…

„Hned!“

Ztuhnu. Vím, že bych se měla pohnout, ale nedokážu to. Nemůžu. Nechci. Znovu jen zatěkám pohledem mezi Luciferem a zhasnutou svící, jejíž kouř se v bílé záři svíjí a kroutí v nekonečných hypnotických smyčkách. „Ne,“ šeptnu, a ještě více se v tom svém rohu nahrbím v očekávání toho, co zákonitě musí přijít.

Dumah

Ne, nechceš se se svým hostem dále bavit. Co bylo třeba provést, to bylo provedeno. I tak krátká návštěva tě vyčerpala. To, že jsi musela opravdu mluvit. A dokonce s někým. Tato cela tolik slov neslyšela už… hodně dlouho. Ramiel tvé přání nerozporuje, jen přikývne. „Dobře, nebudu tě už dále zdržovat.“ Souhlasí, a ještě chvíli na tobě visí pohledem, jako kdyby chtěl něco říct, ale pak se otočí na patě a vykročí zpátky ke dveřím.

Kousek od nich se ale přeci jen zastaví a ohlédne se přes rameno. „Snad se brzy zase uvidíme. Za… lepších okolností.“ Vysloví to přání, které se v tuhle chvíli rozhodně nejeví příliš reálné. Ostatně i pro něj je tohle celé jistě dost riskantní počin, a nejen kvůli Luciferovi, kterého tímto zradí. Nakonec možná pro něj bude větším nebezpečím sám generál.  

Pak už to ale dále neprotahuje. Dojde k dveřím, které pootevře a natisknutý na stěně se nejdříve přesvědčí, jestli je vzduch čistý. Naposledy o tebe zavadí pár ledově modrých očí, než se prosmýkne ven.

A ty zůstaneš sama. Opět. Jak jsi už nakonec zvyklá.

Čas opět běží a jednotlivé momenty se rozplývají jeden do druhého. Sama se vrátíš do svého prostého režimu, který zde udržuješ a že není komplikovaný. Jednou za čas vyměníš dohořívající svíčku za novou a necháš stéct další vosk po svícnu až na stůl. Ramiel se nevrací. Vlastně sem nikdo další nepřichází. Vše se tak vrací do starých kolejí, na jaké jsi zvyklá. Postupně i vzpomínka na Ramiela zde bledne, a nakonec je těžké říct s jistotou, zda to bylo skutečné. Zda byl opravdu zde a nebo to byl jen nějaký tvůj sen. Iluze.

Až pak jednoho dne…

„… prosím, zvažte to… Pane.“ Zaslechneš pár slov skrz dveře, které se bez varování otevřou. Možná až nezvykle prudce. Rozhodně to k Ramielovu opatrnému vstupu má daleko.

„Už jsem řekl. Je to mé rozhodnutí a nehodlám o tom s kýmkoliv polemizovat. Ani s tebou, Laylah!“ Ozve se prudce zvučný hlas, který v ten moment připomíná spíše prásknutí bičem, po němž se rozhostí roztrpčené ticho a do dveří vejde postava v bílém.

Jak je to dlouho, co jsi Lucifera viděla naposledy? Avšak tentokrát není oděný v bílé róbě jako jindy, ale místo ní má na sobě umně zdobenou stříbrnou zbroj, která halí celé jeho tělo. Z jeho oblíbené bílé zůstal jen plášť připnutý k jeho ramenům. U pasu se mu nehoupe žádná zbraň, ale sama moc dobře víš, že by bylo pošetilé myslet si, že není ozbrojený. Rozhodně jsi ho takto v plné polní viděla naposledy… Vlastně možná nikdy.

„Nech nás!“ Štěkne kamsi do chodby na ženu, která se neodváží do místnosti vůbec vstoupit. Místo toho se dveře bez dalších slov či námitek opět zavřou a ty zde zůstaneš se svou novou návštěvou, která je v o poznání horším rozpoložení než ta předchozí.

Do nastalého ticha se rozezní ozvěna okovaných bot, které vykročí k tobě. „Hmmh, dlouho jsme se neviděli… Dumah.“ Shlédnou na tebe chladné oči z výšky, než zabrousí ke svíčce, která hoří na stojanu zataveném do vosku.

„Vstávej. Jdeš se mnou.“ A jeho ruka se natáhne k plamenu, který mezi prsty prostě zhasí. Po tak dlouhé době tvůj oheň dohořel. Jen tak. Cela se propadne do šera, ale ne tmy, protože z postavy tyčící se před tebou vychází bílá mléčná záře připomínající aureolu vlnící se kolem Luciferovy celé postavy. Fascinující i děsivý pohled.

„Hned!“   

Zerachiel

Čas běží. Někdy se táhne jako med, jindy ti část dne uteče div ne mrknutím oka. S generálových odchodem tak myslíš převážně na někoho jiného. Někoho, kdo by tě odtud mohl dostat. Toho, ke kterému se modlí zástupy smrtelníků a on… je slyší. Nevíš jak přesně a ani jak často, ale víš o tom. Ostatně tohle byla věc, která se nedala příliš skrývat, když jeho pohledy čas od času nabyly na té lesklé rozostřenosti nehledě na to, že jsi na něj sama v danou chvíli mluvila. Někdy… Někdy se zdálo, že je toho na něj až příliš, když se ztrácel kamsi, ale pokud někdy někdo měl zvládnout a zasednout na prázdný trůn po vašem Otci, nemohl to být nikdo jiný. Nikdo vhodnější. Jedna věc se Luciferovi musela nechat, byl cílevědomý. Zarputilý. A rozhodně věci jen tak nevzdával.

Avšak, ať už teď dělal cokoliv, tady nebyl. A ani tvé myšlenky k němu ničemu viditelně nepomáhaly. Byly tohle modlitby? Ne, zcela určitě ne. Na to jsi jej vnímala jinak než jako vlastního… co? Boha? Stvořitele?

Teď jsi však byla bez něj. Stejně jako bez Otce, který tu nebyl snad už celá staletí, aniž by o tom většina z vás měla sebemenší ponětí. Nezbývá než doufat, že generál tě tu nenechá čekat až tak moc. Víš moc dobře, jak bys dopadla. Tento svět nakonec nebyl určen pro vás. Ne dlouhodobě.

A tak čekáš.

S hejnem netopýrů se ještě párkrát potkáš. Už víš přesně, kdy odlétají se slunce západem a stejně tak, i kdy se vrací s tím, jak se kdesi za obzorem, na který nevidíš, objeví první paprsky vycházejícího slunce.

Občas kolem tebe proleze nějaký brouk nebo proletí jiný hmyz a těm pár rostlinám pnoucím se kolem, se tu také poměrně daří. Musí se nechat, že všechny jednotlivé detaily tohoto světa byly stvořené s nepopiratelnou precizností. Vše do sebe zapadá, navazuje. Vše tu má svůj úděl. Vše se tváří, že je vše, jak má být. Přesto ty víš své.

Ruce už máš zahojené a stejně tak i těch pár ran na těle, které ti Kamael toho osudného dne uštědřil. Na druhou stranu, mohl tě zrasovat mnohem více. Tím sis mohla být jistá. Ale kdo ví, jak dlouho by to hojení pak trvalo.

Sedíš i nadále opřená u stěny s pohledem upřeným kamsi vzhůru, když si náhle všimneš, jak se po stropu rozlétne pár záblesků od odražených paprsků a ovane tě závan větru.

„Vidím, že jsi neutekla. Rozumné.“ Promluví do ticha generál, který právě přistál v ústí jeskyně a jeho zlatá křídla odrazila pár světelných prasátek po jejím vnitřku. Vypadá… Vlastně stejně jako naposled, co jsi jej viděla. Snad jen na jeho černo zlaté zbroji bys teď už stěží našla nějaké nedostatky, a i když ji teď necítíš, je ti zcela jasné, že krev už bys z něj také zcela jistě necítila. Z jeho tváře je jako vždy těžké cokoliv vyčíst. Alespoň teď je snad klidnější než po vašem souboji. Tedy nezbývá než doufat.

Kamael složí čtveřici křídel, které nechá hned na to zmizet a ohlédne se na pár okamžiků kamsi ven, jako kdyby snad někoho vyhlížel, ale nic více k tomu neřekne. Místo toho bez dalšího varování vykročí k tobě.

„Je na čase odtud odejít. Uvidíme, jak moc štěstí budeš mít dnes.“ Natáhne se k tobě a chytí řetěz pout, za který zabere a po chvíli jej se zvukem praskajícího kamene prostě a jednoduše vytrhne, než od tebe o krok ustoupí. Alespoň, že si tentokrát odpustil tu bolestivou metodu.

„Vstávej.“ Zavelí nesmlouvavě.

Mohu se jen dohadovat, čeho byl Ramiel svědkem, že se v něm hnulo po všech těch desetiletí svědomí natolik, že jej to dohnalo k něčemu tak troufalému a zásadnímu. Co se muselo stát, že se Luciferova levá ruka rozhodla obrátit vůči svému pánovi. Avšak ta myšlenka jen proletí roztříštěnou myslí a ztratí se ve tmě. Přesto nakonec souhlasím, bez zbytečného boje a kopání kolem sebe přistoupím na pravidla téhle hry. A opět jen kvůli tomu jedinému jménu. Jsem nepoučitelná, nakonec se vždy chytím do té stejné pasti a nechám si v ní zlomit vaz. Proč si to dělám? Proč, proč, proč… Ovšem jakkoliv se Ramielovi rozhodnu dát vše, co si ode mě žádá, marně by hledal v mé tváři či hlase stopu po radosti nebo aspoň úlevě. Já už nevěřím ve světlo na konci tunelu a všechna ta Ramielova slova o pomoci mi zní stejně plytce a neurčitě jako bílý šum na pozadí téhle mizérie.

„Neděkuj,“ zavrtím hlavou a uhnu pohledem. Nestojím o to, ať už tuhle moji „pomoc“ využije jakkoliv. Mohu jen doufat, že ne proti Kamaelovi, ale… Ale ne. Nechci na to myslet. A ani nemusím. Myšlenky mi protne čepel dýky, kterou Ramiel povolá. Netrhnu sebou, dokonce ani polekaně neustoupím o krok dozadu. Namísto toho pohledem zakotvím na vyhasínajících modrých symbolech pokrývajících tu nebesky ostrou čepel a skrze ten náhlý knedlík zauzlovaného napětí se na okamžik nedokážu ani nadechnout. Ovšem není to strach, co cítím. Je to… Tužba, ta nesmyslná touha po něčem, co je mi tak dlouho odpíráno. Po tom jediném, oč jsem je všechny žádala, prosila…

Jakkoliv mne Ramiel už od svého příchodu přesvědčuje o tom, že zde není proto, aby mi ublížil, tak to nic nemění na tom… Že si ve skutečnosti nepřeji nic jiného. Teď, stejně jako tehdy, když jsem si poprvé všimla meče u jeho pasu. Jenže on to neudělá. Neudělal to tehdy, neudělá to ani teď.

„Vezmi si, co potřebuješ,“ odpovím odevzdaně a na znamená rezignace sklopím hlavu a přivřu oči. Ruce spojím před tělem, prsty je propletu do sebe a sevřu si je v dlaních, aby… Aby mě to nelákalo. Dech se mi na kratičký okamžik zadrhne v hrdle, když ucítím drobný tah prstů oddělujících pramen od zbytků vlasů a pak… Pak je to pryč. Je po všem.

Opět otevřu oči, to už ovšem Ramiel stojí dál ode mne a schovává si svázaný pramen vlasů do kapsy. Uvěří mu Kamael vůbec, že je opravdu můj? Pomalu zvednu ruku a sama uchopím mezi prsty pramen matných zplihlých vlasů. Vždy jsem se o ně starala. Česala jsem si je, milovala jsem jejich barvu i délku, vlasy vždy byly tím, co jsem na sobě měla ráda. Pamatuji si, že jsem je ráda nosila rozpuštěné. Vždy jen rozpuštěné. Jediný… Jediný, kdo mě občas přiměl si je zaplést, ten jediný, kdo se toho nakonec vždy zhostil byla… Byla Zerachiel. Srdce mi poskočí a několikrát za sebou silně uhodí o klenbu žeber.

Opožděně mi dochází, že na mě Ramiel mluví. Stáhnu ruku zpátky k tělu a očima se zastavím na úsměvu, který mi věnuje. Už si ani nepamatuji, kdy jsem něco takového viděla naposledy. „Když si to myslíš,“ poznamenám mdle a ukročím od něj zpátky ke kavalci. Svíčka na stole stále hoří, kapky vosku stékají po jejím štíhlém bílém těle. „Měl bys jít, Ramieli,“ přeci jen od něj odvrátím pohled. „Jsem unavená,“ hlesnu a s tím se usadím zpátky. Pomalu vytáhnu nohy zpátky nahoru a usadím se zpátky do té samé pozice, ve které mne tu Ramiel našel. Za všechny ty roky tu už mám vysezený důlek.

Opřu se zpátky o vlastní pokrčené nohy a bez dalšího zájmu o nečekaného návštěvníka se zapřu tváří i kolena na znamení, že tento hovor je u konce. Vyháním ho pryč. Musím. Musím to udělat dříve než se rozhoří ten malý doutnající uhlík v mé hrudi, který Ramiel svojí návštěvou zbavil nánosů studeného popela. K ničemu to není dobré, protože nakonec se stane i z těchto okamžiků jen vzdálená rozbitá ozvěna a mně to bude akorát mrzet.

Přesto…

„Hodně štěstí, Ramieli,“ šeptnu tiše namísto rozloučení.

♫♪♪♫

Dumah

„Hmmh, já vím… Dříve… Kéž by…“ Zamumlá Ramiel, na kterém je v ten moment vidět, že ať už viděl cokoliv, muselo to stačit k tomu, aby se otočil proti tomu všemu, co dlouhé dekády zastával. Ke všem, vedle kterých stál. Ostatně pro vás ve Zlatém městě nebylo nic nového, že byl hned po Zerachiel Luciferovým nejbližším. A přesto tu teď před tebou stál… A žádal tě o pomoc. O to, aby tohle všechno skončilo.

Na tvá slova o tom, že nechceš, aby tě takto generál viděl, jen zamítavě pohne hlavou a chvíli jako kdyby chtěl něco říct, ale nakonec si to rozmyslí a zůstane raději tiše. Ostatně, co na tohle říct? Viditelně je mu jasná ta do očí bijící věc, že tohle by žádná slova jen tak nespravila.

„Ano, myslím.“ Kývne pak úsporně, zatímco ty… souhlasíš. Na Ramielovi je vidět, že v ten moment mu opadla z postoje aspoň část napětí, která byla patrná už od jeho příchodu. Skutečně sem musel jít naslepo a pouze… doufat, že mu pomůžeš. Jaké měl další možnosti? Kdo ví. Ale určitě horší, než žádat o pomoc zlomenou Tichou smrt.

„Vlasy?“ Zarazí se při tvé návrhu a na chvíli zapřemýšlí, než nakonec pohne hlavou na znamení souhlasu. „Dobře, to vlastně není tak… špatný nápad.“ Očima přelétne místnost, jako kdyby hledal něco, čím by snad ty vlasy šly snadno ustřihnout, avšak kromě těch pár věcí, které tak věrně znáš, tu skutečně nic takového není. Avšak ty pokračuješ. Je toho víc, co mu bude muset říct. Ostatně tohle by samo o sobě zcela jistě nestačilo. Je zvláštní to takto někomu říkat. Ještě k tomu někomu jako on. Ale není jiné cesty.

„Kotva v bouři… Rozumím.“ Ve tváři se mu usadí soustředěný výraz, zatímco to po tobě tiše zopakuje, ale více se v tom nepitvá. Musí mu být jasné, že tohle je především záležitost vás dvou a ne nikoho dalšího.

„Hmm, děkuji, Dumah. To jistě pomůže… Nezbývá než doufat. Alespoň něco mám v rukách. To je pořád výrazně víc, než jsem měl dříve.“ Přelétne mu přes rty lehký úšklebek, než zase tak nezvykle zvážní. „Tedy ne všechno. V tom případě… Asi to nepůjde jinak…“ A s tím zvedne pravou ruku, které po prstech přelétne namodralá záře a v ruce se mu objeví dlouhá dýka, na které po chvíli uhasnou modravé symboly.

„Budu potřebovat ty vlasy… Jen ty vlasy. Nic víc.“ Zvedne opět obě ruce v gestu značícím, že ti nechce ublížit. Alespoň ne bezprostředně a udělá krok k tobě. Hledí do tvých očí a hledá v nich to pochopení a nebo snad svolení, než se nakonec k tobě natáhne a vezme jeden z dlouhých měděných pramenů do ruky. Sklouzne po něm prsty, než pomalu pohne druhou rukou s dýkou blíže k tobě. Mohl by tě zabít. Vlastně velmi snadno by to celé mohl skončit. Ale to už ostatně mohl od chvíle, kdy sem vstoupil.

Čepel se zableskne ve světlu svíce, jak se přiblíží k tvé tváři, než prostě… Přetne hladce pramen vlasů, který mu zůstane viset zplihle v ruce. A jakmile tak Ramiel učiní, zase od tebe rychle o krok ustoupí. Snad kvůli tobě, aby ses necítila v ohrožení a nebo z obavy o to, aby sis přeci jen nerozmyslela svůj postoj ke svému přežívání zde? Těžko odhadnout.

„Děkuji, Dumah. Tohle mi pomůže. Nám všem to pomůže.“ Maličko se vděčně pousměje, než udělá na vlasech smyčku, aby držely pohromadě a schová je k sobě.

Zerachiel

♬♬♬♬♬

Zlatá křídla se roztáhnou do stran na znamení toho, že tě tvůj hostitel zde brzy opustí. Ať už jste se sem dostali za pomoci jakýchkoliv magických prostředků, viditelně teď už bude volit prostší metody přesunu. V hlavě ti mezitím znějí slova, která ti před lety řekl někdo jiný. Avšak to, jak je generál parafrázoval, musela být jen náhoda. Nebo snad… ne? Představa, že by zrovna Ramiel byl tím zrádcem ve vašich řadách byla tak neuvěřitelná a přesto… A přesto jsi teď měla jiné starosti.

„Hmm, nedopadne? Myslíš?“ Tlumeně broukne generál a skloní křídla více k zemi, aby se na tebe mohl ohlédnout přes rameno. „Ne, víš moc dobře, že by ji jen tak jít nenechal. Nenechal ji jít celé ty roky. Nenechá ani teď. Měla jsi už nespočet příležitostí se za ni přimluvit, ale nakonec muselo dojít až na tohle. Jak je to dlouho, co jsi ji nazývala sestrou?“ Padne ta prostá otázka, na kterou není tak těžké odpovědět, a to Kamael nevěděl ani polovinu toho, co se posledně mezi vámi stalo. Uteklo už hodně vody od těch jednodušších časů, od doby, kdy jsi měla svůj život ve Zlatém městě. Věci se zkomplikovali s těmi, které jsi znala a nazývala přáteli. Někteří z nich už dnes byli mrtví. Dokonce tvou rukou. A jiní…

„Ale nemusíš se bát. Tento plán není tak moc riskantní, jak se může zdát. Vlastně staví na dost solidních základech.“ Povytáhne obočí a sklouzne po tobě všeříkajícím pohledem. „A na tvém místě bych se modlil, aby vyšel. Tedy pokud chceš přežít. Alespoň tedy nějakou dobu ještě.“ Ten cynický úšklebek na jeho tváři není zrovna příjemný. „Ostatně některé věci už bude třeba ukončit jednou provždy. Nakonec sami budete litovat, že jste Zrcadlo zničili a zajistili si tak konečnou smrt.“ Odfrkne si a s tím se otočí dopředu, než jedním prudkým máchnutím křídel zmizí v sluncem zalitém ústí jeskyně, ve které… zůstaneš sama.

A čas běží.

Ať sebevíc zkoušíš pohnout řetězy, které tě poutají a omezují tvé schopnosti prakticky na nulu, zjišťuješ, že je to celé bezvýsledné. Připadáš si slabá. Strašně slabá. Možná jen jako obyčejný patetický smrtelník. Nic víc. Generál tu sice neprovedl žádné složité přípravy a neobehnal tohle místo sérií pastí a run, ale i tak to viditelně stačí k tomu, aby tě to udrželo na místě a zabránilo nějakým nepřístojnostem. Ani z venku neslyšíš kromě zvuků přírody nic, co by napovídalo, že by se sem mohl někdo vydat. Někoho sem třebas zkusit zavolat.

Ani krev, kterou bys jindy mohla zavolat na pomoc, prakticky nevnímáš. Je to zvláštní prázdný pocit. Jako kdyby kus tebe samotné chyběl. A jediné, co teď zmůžeš, je sedět a s rukama nad hlavou čekat. Na koho? Bylo by tak snadné představit si, že by se tu objevil se zábleskem bílé a vytrhl okovy ze skalní stěny, jako kdyby to byl jen papír. Ale… Nic takového se neděje. Hvězda na tvém krku už dávno není, a i když má Lucifer jistě značnou moc, viditelně i ona má své limity. Jinak by tu přeci už dávno byl.

A tak čekáš. Slunce začne rudnout, a nakonec den vystřídá noc. Slyšíš zvuky přírody kolem. Už dle zeleně v jeskyni je jasné, že nebudete v žádné vyprahlé horské oblasti. Dokonce v jednu chvíli z vnitřku jeskyně s táhlým pískotem a třepetáním křídel vyletí hejno netopýrů, které se ti prožene nad hlavou a zamíří kamsi do noci.

A pak… Pak začne tma postupně zase řídnout a přijde nový den. Spálené ruce se ti už alespoň částečně za ty hodiny zhojily, avšak jsi si jistá, že se léčíš pomaleji. Násobně pomaleji. Tělo s utrženými bolístkami a zraněními ze střetu s generálem stále pobolívá a rozhodně nejsi plně zdravá. Přesto je to lepší. Alespoň něco.

A pak… Pak slunce začne opět rudnout, než tvé okolí zahalí šero, kterým se s pískotem proženou už pomalu tví dobří známí. Jak dlouho tohle ještě bude trvat? A kdy se pro tebe generál vrátí? Nebo vlastně kdokoliv? To nevíš. Víš jen moc dobře, že tu můžeš takto vydržet opravdu… dlouho.

♫♪♪♫

 Bojuji s každým jediným slovem, které se mi daří protlačit skrze rty. Hlas postrádající jakoukoliv intonaci se mi zadrhává v hrdle, jak jednotlivá slova škrábou a zadrhávají se, přesto se mi nakonec podaří se aspoň trochu rozmluvit. Tiše, mdle. Přesto je to více než naléhavý frenetický šepot, ke kterému jsem se dříve občas odhodlala. Je to… Zvláštní. Mluvit. Stejně jako to, že si nejsem schopná vybavit si, jak zněl můj hlas před tím vším… Jakkoliv po většinu času hledím Ramielovým směrem, tak se mi chvílemi nepřítomně lesknou oči, jak mne strhává zpátky vír vlastních myšlenek. Po tak dlouhé době strávené jen s tichem a jednou hořící svící nedokážu udržet pozornost. Propadám se zpátky. Znovu. A znovu. Budu si tohle vůbec pamatovat? Nebo se to rozpadne ve změť střepů a záblesků jako vše ostatní… Nevím… Já… Krátce zamrkám a koutky rtů mi opět povadnou.

„Čas…“ opět se chytím toho jediného slova, které mi nakonec utkví v hlavě. Pár let? Více než pár let? Pět, deset, patnáct… Mohla bych tady sedět celá staletí a nepoznala bych to. „Myslím… Myslím, že už nevím, jaké to je… Vnímat… Čas,“ hlesnu a poprvé se do mého hlasu vloudí aspoň náznak emocí. Překvapení. Vím, že bývaly doby, kdy mi připadal důležitý. Teď… Teď jsou ty vzpomínky už jen ozvěnou.

Na chvíli natáhnu v tom pomalém letargickém gestu ruku k muži, který může být stejně skutečný jako pouhý výplod mysli. Možná to je poslední záchvěv vlastní umírající duše. Přání nebýt tu pořád tak sama, ale s někým, čí přítomnost mi neubližuje. Nakloním hlavu lehce ke straně a ruku stáhnu zpátky k tělu. Ramiel se mě už nesnaží přesvědčit o opaku. Moc dobře ví, že mám pravdu. Zmizelo všechno, co mě skutečně poutalo se jménem, který jsem dostala od Otce. Teď… Teď už jsem nepatřila nikam. Byla jsem jen vedlejší produkt. Ani jedna z nás, ani Ztracená, něco stojící na pomezí světů, aniž by ve skutečnosti patřilo do kteréhokoliv z nich.

Ohavnost, vyvstane mi v mysli. A namísto toho, aby mne to rozrušilo, naopak na chvíli smířeně přivřu oči a ramena mi poklesnou. Je dobré vědět, co jste. Mít aspoň v něčem jasno.

Opožděně si uvědomím, že na mě Ramiel opět mluví, zatímco hledím spíše skrze něj než na něj. Pomalu se odtáhnu od vlastních pokrčených kolen a zvednu hlavu. Já… Nejdříve mi nedochází, kam to celé Ramiel směřuje. Co po mně vlastně chce. V jeho promluvě padne spousta slov, která jsem už opravdu dlouho neslyšela. Tak dlouho, že ztratila svůj význam. Tribunál. Ten byl odsud tak směšně daleko, vzdálený jako celé Zlaté město až mi chvílemi připadá, že nic z toho, co Ramiel říká nedává ve skutečnosti smysl. Myšlenky o sebe zakopávají, toulají se zpátky do hlubin rozpraskaného vědomí a do očí se mi pomalu vrací ten nepřítomný lesk.

Až nakonec… On. Oheň. Ta dvě slova se spojí v mé mysli v jedno. Pohledem s trhnutím kmitnu ke svíčce stojící na stole. Hoří. Plamínek se chvěje jako by snad Ramiela také poslouchal. „Ne,“ vydechnu takřka bezhlesně, když Ramiel pokračuje dál. Víš, o kom mluvím, Dumah. „Ne, neříkej to, ne… Prosím…“ přivřu oči a bázlivě se schoulím u stěny. Dlaně mi vystřelí k hlavě, abych se chytila za uši, ale… Později. Příliš pozdě. Zakázala jsem si říkat jeho jméno. Zakázala jsem si na něj byť pomyslet. Udělala jsem z něj prostě jen… Plamínek.

Jenže ten křehký status quo byl porušen.

V jedné z dlaní sevřu pramen vlasů tak silně, až klouby na prstech zbělají. Mlčím. Poslouchám. Tolik jsem doufala… Tolik jsem doufala, že když si bude myslet, že jsem mrtvá… Srovná se s tím. Jenže to, o čem Ramiel mluví, popisuje akorát mé nejhorší obavy. Rozechvěle vydechnu, ale tentokrát je to jiné. Jak bych od Kamaela mohla očekávat něco, čeho jsem sama nebyla schopná? Chladně uvažovat. Nezaslepená vlastní bezmocí a lítostí nad tím, jak to celé muselo skončit. Prsty si promnu tvář i pálící oči a předkloním se dopředu. Slíbila jsem mu, že budu jeho kotvou v bouři. Slíbila jsem mu, že… Že ho už nikdy nenechám ztratit sebe sama… Ztěžka polknu. Jak jsem na to mohla zapomenout?

Očima na chvíli zakotvím na ruce natáhnuté mým směrem, avšak sama… Mlčím. A mlčím ještě notnou chvíli poté, co Ramielův hlas pohltí to nehybné ticho panující v cele.

 „Ne, to neomlouvá… Nic. Kéž bys… Kéž bys na to přišel… Dříve… Nejsem si jistá, že je ještě… Co zachraňovat…“ povzdechnu si. Možná je tohle celé jen další Luciferova hra. Ale co by jí získal? Je to pokus o to, vyprovokovat Zlaté město? Maskovat svoji výhodu za… Zradu? O tom tu přeci Ramiel mluví. O zradě. S bolestným zasyknutím přivřu oči, jak mi spánky náhle sevře nepříjemná bolest. Už je to… Už je to opravdu dlouho, co jsem se nenechala jen unášet proudem a splývala s touhle celou. Vnímám čím dál zřetelněji únavu, která na mne z toho rozhovoru padá.  Ať je to ovšem jakkoliv, tak mne chce Ramiel pouze využít. Stejně jako Lucifer.

„Nechci, aby mě takhle viděl, Ramieli,“ hlesnu. „Ale… Pokud to myslíš vážně, pokud to chceš opravdu ukončit… Tak skutečně potřebuješ… Generála, který se soustředí i na něco jiného než na pomstu,“ pokračuji dál. Jako ve snách. Co to dělám? Buší mi srdce jen z pomyšlení, že… Ne, ne… Nesmí vidět, co se ze mě stalo. Nesmí… Nebo naopak musí? Aby… Aby mohl jít dál. Aby to mohlo celé skončit.

Ruce se mi chvějí tak, že se za ně musím chytit. Ta úvaha je tak… Špatná a správná zároveň.

„Víš… Víš, jak to říkají… Smrtelníci, Ramieli? Čím ses zkazil, tím… Tím se zase napravíš,“ pronesu sklesle a s tím… S tím se odhodlám pohnout. Zatímco mluvím, tak pomalu spustím nohy z postele, aby se mohla postavit. „Budeš potřebovat důkaz, že jsem… Naživu. Vlasy. Pramen vlasů,“ navrhnu poněkud… Váhavě. Nesměle.

„Vzkaž mu… Že po něm chci, aby nezapomněl na náš slib. Ten, který jsme si dali… Když kvůli mně poprvé porušil pravidla. Slíbila jsem mu, že budu jeho kotvou v nadcházející bouři. Žádal mne, abych byla jeho hlasem rozumu. A já souhlasila…“ pokračuji dál, tím bolestně napjatým hlasem. Nikdy jsem o tomu neřekla. Nikomu. „Řekni mu… Že ho prosím… Aby na to pamatoval. Aby mě nenutil myslet si, že jsem… Selhala,“ vydechnu.

Tohle bolí.

„Tohle by mohlo pomoci. Nic dalšího… Nic dalšího ti už nemohu dát,“ sklopím hlavu.

„… mince mají vždy dvě strany. Tak už tento svět Otec stvořil. Snad Lucifer ví, jak s tím naložit. Protože rozhoduje za nás všechny… Opět.“