Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Nový Jeruzalém – Probuzení
Družina
| |||
 | Verše: Malá jiskra Mohu se jen dohadovat, čeho byl Ramiel svědkem, že se v něm hnulo po všech těch desetiletí svědomí natolik, že jej to dohnalo k něčemu tak troufalému a zásadnímu. Co se muselo stát, že se Luciferova levá ruka rozhodla obrátit vůči svému pánovi. Avšak ta myšlenka jen proletí roztříštěnou myslí a ztratí se ve tmě. Přesto nakonec souhlasím, bez zbytečného boje a kopání kolem sebe přistoupím na pravidla téhle hry. A opět jen kvůli tomu jedinému jménu. Jsem nepoučitelná, nakonec se vždy chytím do té stejné pasti a nechám si v ní zlomit vaz. Proč si to dělám? Proč, proč, proč… Ovšem jakkoliv se Ramielovi rozhodnu dát vše, co si ode mě žádá, marně by hledal v mé tváři či hlase stopu po radosti nebo aspoň úlevě. Já už nevěřím ve světlo na konci tunelu a všechna ta Ramielova slova o pomoci mi zní stejně plytce a neurčitě jako bílý šum na pozadí téhle mizérie.
Opět otevřu oči, to už ovšem Ramiel stojí dál ode mne a schovává si svázaný pramen vlasů do kapsy. Uvěří mu Kamael vůbec, že je opravdu můj? Pomalu zvednu ruku a sama uchopím mezi prsty pramen matných zplihlých vlasů. Vždy jsem se o ně starala. Česala jsem si je, milovala jsem jejich barvu i délku, vlasy vždy byly tím, co jsem na sobě měla ráda. Pamatuji si, že jsem je ráda nosila rozpuštěné. Vždy jen rozpuštěné. Jediný… Jediný, kdo mě občas přiměl si je zaplést, ten jediný, kdo se toho nakonec vždy zhostil byla… Byla Zerachiel. Srdce mi poskočí a několikrát za sebou silně uhodí o klenbu žeber. | ||
| |||
 | Verše: Připomínka Dumah „Hmmh, já vím… Dříve… Kéž by…“ Zamumlá Ramiel, na kterém je v ten moment vidět, že ať už viděl cokoliv, muselo to stačit k tomu, aby se otočil proti tomu všemu, co dlouhé dekády zastával. Ke všem, vedle kterých stál. Ostatně pro vás ve Zlatém městě nebylo nic nového, že byl hned po Zerachiel Luciferovým nejbližším. A přesto tu teď před tebou stál… A žádal tě o pomoc. O to, aby tohle všechno skončilo.
Na tvá slova o tom, že nechceš, aby tě takto generál viděl, jen zamítavě pohne hlavou a chvíli jako kdyby chtěl něco říct, ale nakonec si to rozmyslí a zůstane raději tiše. Ostatně, co na tohle říct? Viditelně je mu jasná ta do očí bijící věc, že tohle by žádná slova jen tak nespravila. „Ano, myslím.“ Kývne pak úsporně, zatímco ty… souhlasíš. Na Ramielovi je vidět, že v ten moment mu opadla z postoje aspoň část napětí, která byla patrná už od jeho příchodu. Skutečně sem musel jít naslepo a pouze… doufat, že mu pomůžeš. Jaké měl další možnosti? Kdo ví. Ale určitě horší, než žádat o pomoc zlomenou Tichou smrt.
„Vlasy?“ Zarazí se při tvé návrhu a na chvíli zapřemýšlí, než nakonec pohne hlavou na znamení souhlasu. „Dobře, to vlastně není tak… špatný nápad.“ Očima přelétne místnost, jako kdyby hledal něco, čím by snad ty vlasy šly snadno ustřihnout, avšak kromě těch pár věcí, které tak věrně znáš, tu skutečně nic takového není. Avšak ty pokračuješ. Je toho víc, co mu bude muset říct. Ostatně tohle by samo o sobě zcela jistě nestačilo. Je zvláštní to takto někomu říkat. Ještě k tomu někomu jako on. Ale není jiné cesty.
„Kotva v bouři… Rozumím.“ Ve tváři se mu usadí soustředěný výraz, zatímco to po tobě tiše zopakuje, ale více se v tom nepitvá. Musí mu být jasné, že tohle je především záležitost vás dvou a ne nikoho dalšího. „Hmm, děkuji, Dumah. To jistě pomůže… Nezbývá než doufat. Alespoň něco mám v rukách. To je pořád výrazně víc, než jsem měl dříve.“ Přelétne mu přes rty lehký úšklebek, než zase tak nezvykle zvážní. „Tedy ne všechno. V tom případě… Asi to nepůjde jinak…“ A s tím zvedne pravou ruku, které po prstech přelétne namodralá záře a v ruce se mu objeví dlouhá dýka, na které po chvíli uhasnou modravé symboly.
„Budu potřebovat ty vlasy… Jen ty vlasy. Nic víc.“ Zvedne opět obě ruce v gestu značícím, že ti nechce ublížit. Alespoň ne bezprostředně a udělá krok k tobě. Hledí do tvých očí a hledá v nich to pochopení a nebo snad svolení, než se nakonec k tobě natáhne a vezme jeden z dlouhých měděných pramenů do ruky. Sklouzne po něm prsty, než pomalu pohne druhou rukou s dýkou blíže k tobě. Mohl by tě zabít. Vlastně velmi snadno by to celé mohl skončit. Ale to už ostatně mohl od chvíle, kdy sem vstoupil.
Čepel se zableskne ve světlu svíce, jak se přiblíží k tvé tváři, než prostě… Přetne hladce pramen vlasů, který mu zůstane viset zplihle v ruce. A jakmile tak Ramiel učiní, zase od tebe rychle o krok ustoupí. Snad kvůli tobě, aby ses necítila v ohrožení a nebo z obavy o to, aby sis přeci jen nerozmyslela svůj postoj ke svému přežívání zde? Těžko odhadnout.
„Děkuji, Dumah. Tohle mi pomůže. Nám všem to pomůže.“ Maličko se vděčně pousměje, než udělá na vlasech smyčku, aby držely pohromadě a schová je k sobě.
| ||
| |||
 | Verše: Bezmocná „Smrt je smrt,“ zamumlám do nastalého ticha. Neví, o čem mluví. Ať už by se po naší smrti vynořil z Háje Nesmrtelných kdokoliv, nebyli bychom to my, nýbrž jenom pokroucené odrazy Zrcadla. Jedinečnost našich duší i srdcí by se ztratila v tom prokletém kruhu znovustvoření a do našich domů by se vrátili nástroje dokonale poslušné vůli Tribunálu. Jestli ona není konečná smrt milosrdnější… Nebeský generál to nevidí. Nemůže – a nejspíše ani nechce. Nemohl by se pak odvracet od skutečnosti, že svými činy může uškodit všem. Stejně jako by ona zrada mohla stát životy nejenom všech v našem městě – všech těch, kteří Padli –, ale také všech našich bratrů a sester. Zaslepení blázni… Všichni do jednoho. Srdce se mi sevře. Jako by toho Lucifer neztratil dost, jako by se proti němu neobrátilo dost těch, které považoval za přátele, jako by… to nebolelo už dost. Některé věci jsou však jasné. To, čím se tady Kamael oháněl, co mi tak zapáleně vyčítal, nevěděl jenom tak někdo. Lucifer se svými experimenty nechlubil – z dobrých důvodů – a zrovna tak byl účel hvězdy hřející na mě hrudi naše malé tajemství. Tedy až… Navzdory tomu, jak popálená kůže táhne a pálí, se mi prsty zkroutí do pěstí. Dosud jsem se svým opravdovým emocím bránila a držela je na uzdě. Neposloužily by mi. Tím, že bych na generála křičela, bych nic nezískala, ale rozhovor s ním… no, když už nic jiného mi dal jistotu, že opravdu máme v našich řadách zrádce. Nebo jsme měli? Dost možná už bude pozdě se s ním vypořádat, ale… S tím já teď stejně nic neudělám. Musím… Poposednu si. Hlavu zakloním tak, abych na pouta vsazené do kamene viděla. Vytočit se tak není příjemné. Onen pád z nebes se na mě podepsal více, než bych byla schopná přiznat. Jindy by těch pár ran a pohmožděnin nestálo za řeč, teď se připomínají s každým pohybem. Tu něco zatáhne, tam to zase zabolí, ale nic z toho mě nezastaví. I když vím, že šance dostat se na svobodu hrubou sílou je mizivá, párkrát pouty trhnu. Vlastně více než jenom párkrát, jako by mě každý neúspěšný pokus popostrčil k tomu udělat to znovu. A znovu. A… znovu. „Uhhh,“ vyrazí mi skrze zatnuté zuby frustrovaný – a vlastně i dosti vzteklý – výdech. Tvář se mi zkřiví bolestí, jak mi spálenými zápěstími projede další palčivá vlna. Dokonce i žilami se mi rozlévá horkost. Místo toho, aby mě povzbudila a dodala mi síly, je však… slabá. Vzduch se neprobarví načervenalými odlesky, ani mě její intenzita nezašimrá na kůži. Vztek cítím, to ano, ale zároveň… necítím. Pouta ho drží na uzdě. Nebo ho možná drží spíše uvnitř – napěchovaný k prasknutí. Tak takové je to pro ostatní? Připadám si díky tomu neúplně, jako by se i mé emoce staly pouhopouhými stíny toho, čeho jsem byla jindy schopna, a mé já se zmenšilo do té malé, bezmocné schránky zhroucené u jeskynní stěny. Nedokážu si na to zvyknout. Na to, že mě značný kus chybí. Dokonce mě neobklopuje ani ta důvěrně známá vůně nasládlého zlata, nýbrž pouze obyčejná a skoro až nepatřičná železitost krve, o které jsem sice slyšela, ale nikdy… nikdy jsem ji nezakusila. Až doteď. Těžko říct, jak dlouho tam lomcuji se svými pouty. Jeskyní se ozývá to bezvýsledné rachocení kovu o kámen, avšak… nakonec si musím přiznat i já, že je to marné. Snad kdyby se mi podařilo uvolnit kované rukavice, nebo… S dlouhým výdechem se zády svezu o něco níže. Rány se hojí pomalu – možná proto se Kamael neutrhl ze řetězu a nepřelámal mi všechny kosti v těle? – a vybírají si svou daň. Do svalů se mi vkrádá únava, tíží mě a nutí přestat. „Já vím, já vím…“ zamumlám, skoro jako by tady opravdu byl. Ty jsi tady byl, lásko. Měla bych si… odpočinout, já vím. Posbírat síly. Připravit se na to, co ještě přijde. Ať už to bude cokoliv. V tomhle stavu užitečná nebudu. Pouta mě brzdí dostatečně, nepotřebuji k tomu navíc zápasit s vlastním tělem, takže… Svěsím ruce tak, jak mi to pouta dovolí. Co teď? „Na tvém místě bych se modlil,“ připomene se mi Kamaelův hlas, avšak teď – když už se nemusím ohlížet na to, jak by to vypadalo – to ze mě vyrazí opovržlivé odfrknutí. Ke komu bych se měla modlit, hm? Nepřítomného boha se o pomoc prosit nehodlám a jeho… Jeho z hlavy nedostanu. Lásko… Lásko, ozývá se z hlubin mé duše znovu a znovu, skoro jako bych sebou smýkala a snažila se vytrhnout pouta z vychladlého kamene, avšak hluboko v srdci vím, že to není… modlitba, ne doopravdy… spíše to bude… něco jiného. Teď, když sedím v tichosti a nemám se čím zaměstnat ani rozptýlit, mi teprve dochází, jak často a silně mnou to slovo rezonuje. Je to skoro jako ozvěna. Nese se mou duší, proplétá se vzpomínkami a prosakuje hluboko do samé podstaty mé existence. Jeho pohledy, jeho slova, jeho dotyky. Svým způsobem… je vždycky se mnou, dokonce i teď, jako by se jedna jeho část stala mou vlastní, jako by kouty mé duše navždy naplnila jeho bílá záře… Čas plyne. V duchu si přeberu všechno, co generál řekl nejméně třikrát. Někdy si jsem jistá, že znám identitu našeho zrádce, a jindy mi to proklouzává mezi prsty, jako by to nebylo důležité. Je to frustrující. Celá tahle situace je frustrující. Minuty se nepříjemně táhnou. Napůl jsem si jistá, že to nemůže trvat dlouho, a napůl se bojím, že… budu muset být trpělivá. To nikdy nebyla má silná stránka. Nic jiného mi nezbývá. Snažím se soustředit na své okolí. Čekat na příležitost. Zdálky ke mně doléhá zpěv ptáků, šum větví ve větvích a v jednom okamžiku i rachot nějakého většího zvířete. Bezděčně se napnu. Myslím… Myslím, že je někde nad kamenným převisem, a tak nezahlédnu nic víc než letmý stín a… jsem za to ráda. Byla bych… bezmocná. Já, Zerachiel. Paní krve. Luciferova pravá ruka. A bezmocná. To slovo mě i tentokrát přiměje vztekle trhnout pouty, jako by to něco změnilo. Nebo to snad změnit něco mohlo. Slunce se začne sklánět k obzoru. I když mi však jeho narudlá záře dosáhne až k špičkám mých kovaných bot, neprobleskne tudy bílá. Lucifer nepřichází. Je to špatně – nebo dobře? Dumah… Dumah byla důležitá pro naše plány, ale je to už nějaká doba, co jsem její jméno slyšela naposledy. Možná… už z ní dostal všechno, co potřeboval. Pokud ne… Pak nevím. Některé věci jsou důležitější než… než já. Naše budoucnost, naše… nesmrtelné duše… všechno to, na čem jsi pracoval, lásko…
… lásko, vzpomínáš si na mou zahradu? Ani nevím, proč mě to teď napadne, snad… vchod do jeskyně zalije světlo v docela stejném odstínu, jaký si nesly květy mého oblíbeného stromu. Byl to ten, který byl starší než já. Můj první přítel ve Zlatém městě. Po našich rozpravách o světě smrtelníků jsem ti chtěla ukázat… něco svého. Něco opravdového, ne jenom další vzpomínku nebo iluzi. „Změna plánu,“ zahlásila jsem vesele, avšak v nitru duše jsem se modlila, abys neprohlédl mou nervozitou. Ono to nakonec nebylo o tom stromě nebo – nebo zahradě. Chtěla jsem zkrátka udělat ten další krůček blíže. Blíže k tobě. Blíže ke tvému světlu, které mě tehdy nenechávalo klidnou, ale teď si v jeho záři připadám nejbezpečněji. Jak už to však bývá, stíny světlo nakonec pohltí a jeskyně se ponoří do té tiché, bezútěšné noci. Poposunu se dál a předkloním se v naději, že se mi podaří zahlédnout alespoň něco z hvězdné oblohy. Takřka ve stejnou chvíli se nade mnou prožene hejno netopýrů, které mnou v tom prvním okamžiku trhne a přiměje se ostražitě rozhlédnout, ale… pak jsou pryč a já se stále nemohu hnout. Moct roztáhnout křídla – a prostě odsud odletět. Přiměji se zavřít oči. I když by měla být zranění z boje zhojená, pořád mě trápí. Tělo se léčí pomalu, a tak by bylo dobré mu dopřát odpočinek. Já vím… Já vím… ale nedokážu se přimět uvolnit. Povolit na pozornosti. Několikrát sice ucítím, jak mi padá hlava a s tím se vytrácí i vědomí, ale sebemenší zvuk – zarachocení myšky mezi kameny, netopýří hvízdnutí nesoucí se nocí, nebo třeba jenom silnější závan větru – mě však vždycky probudí. Nikdy to však není ten, na koho čekám. Samozřejmě, že ne. Tenhle svět je i pro něj velký. V tom měl generál pravdu. Co přesně myslel těmi dalšími věcmi… Je tak snadné dělat si starosti a probírat se nejhoršími možnými scénáři, když se nemohu zvednout a dostat to ze sebe. Přinejmenším zněl, že je ochoten některé věci… odložit. Mou smrt, jeho…? Ne, nepomáhá si to opakovat. Nikdy jsem se mu nechtěla stát slabinou a teď… teď nejsem nic jiného.
Noc střídá den a pak přijde zase noc. Trvá to snad celou věčnost, než se slunce vyhoupne opět na svůj trůn a pak se zase schová za obzor. Postupem času se uklidním. Dovolím si alespoň trochu uvolnit. Nezabrání mi to zkoušet i nadále vykroutit ze sevření pout – nebo je třením uvolnit z kamene. Každý můj nápad je zoufalejší než ten předchozí, avšak i tak se k nim vracím. Je to má jediná zábava zde, jenom tak se jí vzdát nehodlám. Naposledy jsem tok vnímala tak bolestivě, když… když byl Lucifer zraněný. Stejně jako tehdy čas drhne a skřípe, dopadá na mě plnou vahou a drží mě ve svém zajetí. Minutu za minutou, hodinu za hodinou, den… za dnem. Nezbývá mi než čekat. A doufat, že se něco stane dříve než ophiriové linie na mé kůži zčernají. To by byl… nepříjemný konec. Snažím se nad tím nepřemýšlet, ale… teď nemám kam utéct před svými myšlenkami. | ||
| |||
| Verše: Den za dnem Zerachiel Zlatá křídla se roztáhnou do stran na znamení toho, že tě tvůj hostitel zde brzy opustí. Ať už jste se sem dostali za pomoci jakýchkoliv magických prostředků, viditelně teď už bude volit prostší metody přesunu. V hlavě ti mezitím znějí slova, která ti před lety řekl někdo jiný. Avšak to, jak je generál parafrázoval, musela být jen náhoda. Nebo snad… ne? Představa, že by zrovna Ramiel byl tím zrádcem ve vašich řadách byla tak neuvěřitelná a přesto… A přesto jsi teď měla jiné starosti.
„Hmm, nedopadne? Myslíš?“ Tlumeně broukne generál a skloní křídla více k zemi, aby se na tebe mohl ohlédnout přes rameno. „Ne, víš moc dobře, že by ji jen tak jít nenechal. Nenechal ji jít celé ty roky. Nenechá ani teď. Měla jsi už nespočet příležitostí se za ni přimluvit, ale nakonec muselo dojít až na tohle. Jak je to dlouho, co jsi ji nazývala sestrou?“ Padne ta prostá otázka, na kterou není tak těžké odpovědět, a to Kamael nevěděl ani polovinu toho, co se posledně mezi vámi stalo. Uteklo už hodně vody od těch jednodušších časů, od doby, kdy jsi měla svůj život ve Zlatém městě. Věci se zkomplikovali s těmi, které jsi znala a nazývala přáteli. Někteří z nich už dnes byli mrtví. Dokonce tvou rukou. A jiní…
„Ale nemusíš se bát. Tento plán není tak moc riskantní, jak se může zdát. Vlastně staví na dost solidních základech.“ Povytáhne obočí a sklouzne po tobě všeříkajícím pohledem. „A na tvém místě bych se modlil, aby vyšel. Tedy pokud chceš přežít. Alespoň tedy nějakou dobu ještě.“ Ten cynický úšklebek na jeho tváři není zrovna příjemný. „Ostatně některé věci už bude třeba ukončit jednou provždy. Nakonec sami budete litovat, že jste Zrcadlo zničili a zajistili si tak konečnou smrt.“ Odfrkne si a s tím se otočí dopředu, než jedním prudkým máchnutím křídel zmizí v sluncem zalitém ústí jeskyně, ve které… zůstaneš sama.
A čas běží.
Ať sebevíc zkoušíš pohnout řetězy, které tě poutají a omezují tvé schopnosti prakticky na nulu, zjišťuješ, že je to celé bezvýsledné. Připadáš si slabá. Strašně slabá. Možná jen jako obyčejný patetický smrtelník. Nic víc. Generál tu sice neprovedl žádné složité přípravy a neobehnal tohle místo sérií pastí a run, ale i tak to viditelně stačí k tomu, aby tě to udrželo na místě a zabránilo nějakým nepřístojnostem. Ani z venku neslyšíš kromě zvuků přírody nic, co by napovídalo, že by se sem mohl někdo vydat. Někoho sem třebas zkusit zavolat.
Ani krev, kterou bys jindy mohla zavolat na pomoc, prakticky nevnímáš. Je to zvláštní prázdný pocit. Jako kdyby kus tebe samotné chyběl. A jediné, co teď zmůžeš, je sedět a s rukama nad hlavou čekat. Na koho? Bylo by tak snadné představit si, že by se tu objevil se zábleskem bílé a vytrhl okovy ze skalní stěny, jako kdyby to byl jen papír. Ale… Nic takového se neděje. Hvězda na tvém krku už dávno není, a i když má Lucifer jistě značnou moc, viditelně i ona má své limity. Jinak by tu přeci už dávno byl.
A tak čekáš. Slunce začne rudnout, a nakonec den vystřídá noc. Slyšíš zvuky přírody kolem. Už dle zeleně v jeskyni je jasné, že nebudete v žádné vyprahlé horské oblasti. Dokonce v jednu chvíli z vnitřku jeskyně s táhlým pískotem a třepetáním křídel vyletí hejno netopýrů, které se ti prožene nad hlavou a zamíří kamsi do noci.
A pak… Pak začne tma postupně zase řídnout a přijde nový den. Spálené ruce se ti už alespoň částečně za ty hodiny zhojily, avšak jsi si jistá, že se léčíš pomaleji. Násobně pomaleji. Tělo s utrženými bolístkami a zraněními ze střetu s generálem stále pobolívá a rozhodně nejsi plně zdravá. Přesto je to lepší. Alespoň něco.
A pak… Pak slunce začne opět rudnout, než tvé okolí zahalí šero, kterým se s pískotem proženou už pomalu tví dobří známí. Jak dlouho tohle ještě bude trvat? A kdy se pro tebe generál vrátí? Nebo vlastně kdokoliv? To nevíš. Víš jen moc dobře, že tu můžeš takto vydržet opravdu… dlouho.
| ||
| |||
| Verše: Status quo Bojuji s každým jediným slovem, které se mi daří protlačit skrze rty. Hlas postrádající jakoukoliv intonaci se mi zadrhává v hrdle, jak jednotlivá slova škrábou a zadrhávají se, přesto se mi nakonec podaří se aspoň trochu rozmluvit. Tiše, mdle. Přesto je to více než naléhavý frenetický šepot, ke kterému jsem se dříve občas odhodlala. Je to… Zvláštní. Mluvit. Stejně jako to, že si nejsem schopná vybavit si, jak zněl můj hlas před tím vším… Jakkoliv po většinu času hledím Ramielovým směrem, tak se mi chvílemi nepřítomně lesknou oči, jak mne strhává zpátky vír vlastních myšlenek. Po tak dlouhé době strávené jen s tichem a jednou hořící svící nedokážu udržet pozornost. Propadám se zpátky. Znovu. A znovu. Budu si tohle vůbec pamatovat? Nebo se to rozpadne ve změť střepů a záblesků jako vše ostatní… Nevím… Já… Krátce zamrkám a koutky rtů mi opět povadnou.
„Čas…“ opět se chytím toho jediného slova, které mi nakonec utkví v hlavě. Pár let? Více než pár let? Pět, deset, patnáct… Mohla bych tady sedět celá staletí a nepoznala bych to. „Myslím… Myslím, že už nevím, jaké to je… Vnímat… Čas,“ hlesnu a poprvé se do mého hlasu vloudí aspoň náznak emocí. Překvapení. Vím, že bývaly doby, kdy mi připadal důležitý. Teď… Teď jsou ty vzpomínky už jen ozvěnou.
Na chvíli natáhnu v tom pomalém letargickém gestu ruku k muži, který může být stejně skutečný jako pouhý výplod mysli. Možná to je poslední záchvěv vlastní umírající duše. Přání nebýt tu pořád tak sama, ale s někým, čí přítomnost mi neubližuje. Nakloním hlavu lehce ke straně a ruku stáhnu zpátky k tělu. Ramiel se mě už nesnaží přesvědčit o opaku. Moc dobře ví, že mám pravdu. Zmizelo všechno, co mě skutečně poutalo se jménem, který jsem dostala od Otce. Teď… Teď už jsem nepatřila nikam. Byla jsem jen vedlejší produkt. Ani jedna z nás, ani Ztracená, něco stojící na pomezí světů, aniž by ve skutečnosti patřilo do kteréhokoliv z nich.
Ohavnost, vyvstane mi v mysli. A namísto toho, aby mne to rozrušilo, naopak na chvíli smířeně přivřu oči a ramena mi poklesnou. Je dobré vědět, co jste. Mít aspoň v něčem jasno.
Opožděně si uvědomím, že na mě Ramiel opět mluví, zatímco hledím spíše skrze něj než na něj. Pomalu se odtáhnu od vlastních pokrčených kolen a zvednu hlavu. Já… Nejdříve mi nedochází, kam to celé Ramiel směřuje. Co po mně vlastně chce. V jeho promluvě padne spousta slov, která jsem už opravdu dlouho neslyšela. Tak dlouho, že ztratila svůj význam. Tribunál. Ten byl odsud tak směšně daleko, vzdálený jako celé Zlaté město až mi chvílemi připadá, že nic z toho, co Ramiel říká nedává ve skutečnosti smysl. Myšlenky o sebe zakopávají, toulají se zpátky do hlubin rozpraskaného vědomí a do očí se mi pomalu vrací ten nepřítomný lesk.
Až nakonec… On. Oheň. Ta dvě slova se spojí v mé mysli v jedno. Pohledem s trhnutím kmitnu ke svíčce stojící na stole. Hoří. Plamínek se chvěje jako by snad Ramiela také poslouchal. „Ne,“ vydechnu takřka bezhlesně, když Ramiel pokračuje dál. Víš, o kom mluvím, Dumah. „Ne, neříkej to, ne… Prosím…“ přivřu oči a bázlivě se schoulím u stěny. Dlaně mi vystřelí k hlavě, abych se chytila za uši, ale… Později. Příliš pozdě. Zakázala jsem si říkat jeho jméno. Zakázala jsem si na něj byť pomyslet. Udělala jsem z něj prostě jen… Plamínek.
Jenže ten křehký status quo byl porušen.
V jedné z dlaní sevřu pramen vlasů tak silně, až klouby na prstech zbělají. Mlčím. Poslouchám. Tolik jsem doufala… Tolik jsem doufala, že když si bude myslet, že jsem mrtvá… Srovná se s tím. Jenže to, o čem Ramiel mluví, popisuje akorát mé nejhorší obavy. Rozechvěle vydechnu, ale tentokrát je to jiné. Jak bych od Kamaela mohla očekávat něco, čeho jsem sama nebyla schopná? Chladně uvažovat. Nezaslepená vlastní bezmocí a lítostí nad tím, jak to celé muselo skončit. Prsty si promnu tvář i pálící oči a předkloním se dopředu. Slíbila jsem mu, že budu jeho kotvou v bouři. Slíbila jsem mu, že… Že ho už nikdy nenechám ztratit sebe sama… Ztěžka polknu. Jak jsem na to mohla zapomenout?
Očima na chvíli zakotvím na ruce natáhnuté mým směrem, avšak sama… Mlčím. A mlčím ještě notnou chvíli poté, co Ramielův hlas pohltí to nehybné ticho panující v cele.
„Ne, to neomlouvá… Nic. Kéž bys… Kéž bys na to přišel… Dříve… Nejsem si jistá, že je ještě… Co zachraňovat…“ povzdechnu si. Možná je tohle celé jen další Luciferova hra. Ale co by jí získal? Je to pokus o to, vyprovokovat Zlaté město? Maskovat svoji výhodu za… Zradu? O tom tu přeci Ramiel mluví. O zradě. S bolestným zasyknutím přivřu oči, jak mi spánky náhle sevře nepříjemná bolest. Už je to… Už je to opravdu dlouho, co jsem se nenechala jen unášet proudem a splývala s touhle celou. Vnímám čím dál zřetelněji únavu, která na mne z toho rozhovoru padá. Ať je to ovšem jakkoliv, tak mne chce Ramiel pouze využít. Stejně jako Lucifer.
„Nechci, aby mě takhle viděl, Ramieli,“ hlesnu. „Ale… Pokud to myslíš vážně, pokud to chceš opravdu ukončit… Tak skutečně potřebuješ… Generála, který se soustředí i na něco jiného než na pomstu,“ pokračuji dál. Jako ve snách. Co to dělám? Buší mi srdce jen z pomyšlení, že… Ne, ne… Nesmí vidět, co se ze mě stalo. Nesmí… Nebo naopak musí? Aby… Aby mohl jít dál. Aby to mohlo celé skončit.
Ruce se mi chvějí tak, že se za ně musím chytit. Ta úvaha je tak… Špatná a správná zároveň.
„Víš… Víš, jak to říkají… Smrtelníci, Ramieli? Čím ses zkazil, tím… Tím se zase napravíš,“ pronesu sklesle a s tím… S tím se odhodlám pohnout. Zatímco mluvím, tak pomalu spustím nohy z postele, aby se mohla postavit. „Budeš potřebovat důkaz, že jsem… Naživu. Vlasy. Pramen vlasů,“ navrhnu poněkud… Váhavě. Nesměle. „Vzkaž mu… Že po něm chci, aby nezapomněl na náš slib. Ten, který jsme si dali… Když kvůli mně poprvé porušil pravidla. Slíbila jsem mu, že budu jeho kotvou v nadcházející bouři. Žádal mne, abych byla jeho hlasem rozumu. A já souhlasila…“ pokračuji dál, tím bolestně napjatým hlasem. Nikdy jsem o tomu neřekla. Nikomu. „Řekni mu… Že ho prosím… Aby na to pamatoval. Aby mě nenutil myslet si, že jsem… Selhala,“ vydechnu.
Tohle bolí.
„Tohle by mohlo pomoci. Nic dalšího… Nic dalšího ti už nemohu dát,“ sklopím hlavu. | ||
| |||
| Verše: Poslední pokus Dostanu se tak blízko, tak blízko něčemu opravdovému, čeho bych mohla využít, avšak pak to… přeženu. Naléhavost v jeho očích se opět přetaví v palčivé popuzení. Pohne se tak prudce, až mě ovane horký vzduch a já zatnu svaly v očekávání rány. Nevykřiknu. To zadostiučinění mu nedopřeji. Odhodlám se, avšak rána nepřijde. Zabrzdí se – nebo ho zabrzdí osamělá slza, která mi sklouzne po tváři? Ruka mu každopádně poklesne. Spíše než úlevu to ve mně zanechá zmatek. Nedává to smysl. Proč? Proč se drží zpátky? Nahlas padají docela jiné otázky. Na žádnou z nich neodpovím, ani nedám najevo, co o tom vím nebo nevím. Zároveň mi však očima neprokmitne překvapení nebo… nebo zděšení. Navzdory vlhké stopě na tváři mě to nechává chladnou, i když někde hodně hluboko v srdci vím, že by nemělo. Snad proto odvrátím pohled.
Výčitka, jejíž osten mě popíchne na duši, se netýká ani tak Dumah jako… jeho. Mohla jsem… Měla jsem to zastavit? Zastavit ho dříve, než toho obětoval příliš? Tehdy, když nás Tribunál pověřil tím úkolem, jsem to vnímala jako svou povinnost. Milovala jsem ho tolik, že bych ho raději viděla padnout než se opravdu stát Lhářem, za kterého ho měla Nebesa. Nebo jsem si to tak alespoň namlouvala. Dávno vím, že bych to nedokázala. Dávno vím, že to, co k němu cítím, boří všechny hranice. „Kdy tohle končí?“ Já nevím, lásko. Já nevím… … ale jedno vím. Mýlí se. Naše oběti – všechno to, čeho jsme se dopustili – co tady Kamael vyjmenovává jako neodpustitelné hříchy, jimiž jsme zabarvili naše duši černotou a jejichž tíhy se už nikdy nezbavíme – vedly k tomu, že vůbec poprvé v historii nějakou naději na budoucnost máme. Zničehonic pohnu hlavou. Co to řekl? Byť jsem se jeho pohledu spíše vyhýbala, teď se to změní. Něco na těch slovech mě upoutá. Jsou mi povědomá. Jako by se nesla ozvěnou, se mi provrtávají hlavou i srdcem. Tíží mě na ramenech a… bolí. Samotnou mě zaskočí, jak moc to bolí. Kdysi… jsem slyšela něco podobného. Rozhodli jste za všechny. Rozhodl za všechny… Rozhoduje… Ve vzduchu se něco zlatě zableskne. Mince? Řasy mi zatřepetají, než tu myšlenku zase odstrčím. Je to nesmysl. Musel to být odlesk slunce nebo něco podobného, ale… Proč mě napadla zrovna… „… mince mají vždy dvě strany. Tak už tento svět Otec stvořil. Snad Lucifer ví, jak s tím naložit. Protože rozhoduje za nás všechny… Opět.“ Znovu mám ten neodbytný pocit, jako bych na něco zapomínala. Jako by se mi na jazyk dralo jméno, avšak dříve, než ho mysl uchopí, mi proklouzne mezi prsty. Je to frustrující. Nedokážu si vzpomenout, ale… musím. Kamael se ohlédne, až zapochybuji, jestli se mi ten zlatý záblesk opravdu zdál, nebo byl opravdový. Naváže. Nad výhružkou – nebo pouhým konstatováním? – se znovu zamračím. Pokud by mě chtěl mrtvou, dávno mrtvá jsem, to víme oba, a… Nedržel by se zpátky. Kousavý pocit, že mi něco uniká, se mě pořád nepouští. Se zmínkou o těch dalších věcech mě zamrazí. Co přesně má Kamael v plánu? Pokud se mu podařilo umístit zrádce mezi Luciferovy nejbližší, jeho ambice mohou sahat výše než jenom na život Dumah. Je to Zrcadlo, nebo… Ne, ne, ne. Nebýt těch pout nepochybně by se do okolí rozlilo všechno to, co mnou projede. Panikařit by ničemu nepomohlo. Musím mu věřit. Přinejmenším ví, co se děje. Podnikne nezbytné kroky. A tohle není poprvé, co by se Nebesa pokusila zneužít jeho citů vůči mě. Nedopustí, aby se to, co se stalo minule, opakovalo. Viď, lásko? Nedopustíš to… Nesmíš to dopustit. „Kamaeli,“ opře se mu můj hlas do zad, když se čtveřice zlatých křídel roztáhne, „děláš chybu. To, co děláš, nedopadne dobře. Mluvíš o budoucnosti… ale ještě pořád bys mohl mít budoucnost s ní. Dovol mi s ním promluvit. Sám víš, že ani ten nejlepší plán nemusí vyjít tak, jak by měl. Vždycky jsou tady rizika. Opravdu jsi ochoten riskovat ji? Po všech těch letech? I když jsi tak blízko? Mohu mu říct, aby ji nechal jít… Můžeš dostat to, co chceš, a neriskovat přitom, že se ti celé tohle divadlo vymkne z rukou. Můžeš to udělat pro ni.“ | ||
| |||
| Verše: Žádost Dumah Na moment je těžké uvěřit tomu, že host před tebou je skutečně zde a nejde jen o nějaký výplod tvé fantazie. Po tom všem, co se zde stalo, by se tomu ani nedalo divit. Ramiel si tě pozorně prohlíží, ale jakmile zaregistruje tvůj pohyb, kterým se stáhneš ke stěně dál od něj, zastaví se a dál už k tobě nepokračuje. Stojí tak od tebe dobře pět metrů. Pokud bys chtěla sáhnout pro jeho zbrani, musela bys udělat pár kroků, avšak tvůj pohled, který na ni dlouhé vteřiny upíráš, tvé úvahy jejímu majiteli zcela jistě prozradil. Ramiel se na moment podívá stejným směrem, než jen s povzdechem potřese zamítavě hlavou. Těžko říct, zda to gesto patřilo vůbec tobě. Avšak nic dalšího neudělá. Nevaruje tě, ani snad nepoloží ruku na jílec meče, pro případ, že by sis to přeci jen rozmyslela. Jen dál čeká na to, až konečně promluvíš. A že je to těžké po tak dlouhé době opět použít hlasivky. Samomluvou jsi tu nikdy netrpěla a spíše se tvá cela během času tráveného zde topila v tichu. „Jak?“ Zarazí ho patrně tvá otázka a na vteřinu zaváhá. „Pár let. Je to už pár let, co jsme se viděli naposledy. No, možná trochu víc než jen pár.“ Odpoví ti vzápětí polohlasně. „Čas letí skutečně… rychle.“ Poznamená, ale pak se zarazí, když mu dojde, jak nemístná poznámka to v tuhle chvíli byla. Ať už to ale bylo jen pár let nebo snad pár desítek, bylo to nakonec jedno. Nic to na tvé situaci neměnilo. Tedy… nejspíše. „Cože? Ale… ne ne, jsi Dumah. Jen…“ Slova se mu zadrhnou v hrdle, když mu pohled padne na tvou pozvednutou ruku, po které se táhnou zbytky ophiriových linií. Připomínka toho, že ty věci, co jsi zde zažila nebyly jen špatnými sny. „Hmm, nevěděl jsem…“ Vydechne s pohledem upřeným k zemi, než jen přivře oči a po delším nádechu snad nabere opět ztracenou rozhodnost a jeho modré oči se vpijí do tvých. „Ale ne, kvůli tomu tu nejsem, Dumah. Nechci po tobě odpovědi. Tedy… Ne rozhodně o tom, co se zde děje. Sám jsem viděl… dost.“ Zkřiví se mu rty do úšklebku plného zhnusení. „Tedy ne vše. Zdaleka ne vše. Ale nejsem tu oficiální cestou. A vlastně jsem ani nikdy nebyl. Kdybych o tomto místě věděl dřív…“ Rozhlédne se kolem a opět se ztratí na moment v myšlenkách. „Ale nikdy není pozdě. Tedy… doufám. Proto jsem tu, Dumah. Potřebuji tvou pomoc. Sám tohle nezastavím, ale vím o někom, kdo by mohl. Ano, hmm… Mohl.“ Pokývá hlavou, a aniž by si to nejspíše uvědomil, udělá další krok k tobě. „Někdo, kdo by to celé mohl vynést na světlo. Před Tribunál. Někdo věrohodný. Mě by neposlouchali. Nevěřili by mi a nikdy by sem nikoho neposlali. Ale on by s tím mohl něco udělat.“ To, jak to říká. To, o kom mluví. „Ale potřebuji, aby v mě první řadě vyslechl a nenechal mě na místě proměnit ve sloup ohně, jakmile mě uvidí, což… Dělá v poslední době docela s oblibou.“ Mlaskne tiše a povytáhne obočí. „Víš, o kom mluvím, Dumah. O generálovi. O Kamaelovi. Pokud mu řeknu o tomto místě. O tobě. Je šance, že to celé skončí. Před tímhle nebude moci zavírat oči ani Tribunál. Jen… potřebuji, abys mi dala něco. Něco, co mi pomůže s ním promluvit a přimět ho zase chvíli chladně uvažovat a nebýt zaslepený… čímkoliv, co ho ty poslední roky pohání.“ Zagestikuluje naléhavě.
„Je mi líto, že to zašlo tak daleko. Netušil jsem, že Lucifer zajde tak daleko. Nevěděl jsem… Ale to neomlouvá. Ne… to ne.“ Vytratí se z jeho hlasu znělost a stane se z něj na těch pár slov jen skoro slyšitelný šepot. „Proto jsem tady. Abych pomohl tobě a snad i všem z nás. Obávám se, že to, co Lucifer dělá, není jen o nás dvou a nebo jeho nejbližších, ale je to opět něco, co zasáhne nás všechny. Což... je špatné. A proto by se mi hodila tvá pomoc.“ Natáhne k tobě ruku v jednoduchém vstřícném gestu, ačkoliv je od tebe stále pár metrů, ale po chvíli ji opět svěsí k tělu. „Snad… chápeš.“ Hlesne nakonec a zmlkne viditelně čekající na tvou odpověď. Avšak… může to být pravda a nebo jen pokus o lest? Jak jsi se už tou těžší cestou poučila, nic s Luciferem a jeho nejbližšími nebylo tak snadné. Ne, to ani trochu.
| ||
| |||
| Verše: Falešné cíle Zerachiel Generál tě pozoruje po celou dobu, co mluví a stejně tak, když konečně promluvíš i ty. Viditelně zbystří, když vyslovíš její jméno. Dumah. Jak je to dlouho, co jsi ji viděla naposledy? Jsou to už roky, co jsi ji nechala přikovanou u zdi v celách z černého kamene pod Zahradami.
„Pozdě? Pozdě na co? Zastavit to celé? Kdo jiný než ty to snad mohl zastavit?!“ Nakloní se k tobě s jistou těžce skrývanou naléhavostí. Avšak tvá další slova ho viditelně nepotěší. „Nevíš. Opravdu nevíš?“ Trhne hlavou skoro až popuzeně. Viditelně je pro něj těžké udržet tu stoickou masku u takového tématu.
„A co tedy víš? Neříkej mi, že ty jako jeho pravá ruka nemáš ponětí o tom, co provádí. O co se snaží. Buďto mě máš za blázna, který uvěří takovým špatným lžím a nebo jsi ještě větší blázen ty sama, pokud je to byť jen z části pravda!“ Oboří se na tebe nečekaně prudce. Div tě v ten moment neuhodí, ale naštěstí pro tebe se ovládne a zastaví. Těžko říct, jestli za to můžou tvé hrané slzy a nebo snad ještě ta část sebeovládání, která v něm zůstala. Možná od obojího něco. Avšak nevypadat jako Kamael a nemít hned několik bolestivých důkazů o tom, že je to skutečně on, bylo by nasnadě, myslet si, že snad jednáš s někým jiným. Ne, s tím ledově klidným generálem a velitelem nebeských armád.
„Takže kde je? Co přesně víš? Víš o tom, že s ní prováděli experimenty spojené i se Ztracenými? O tom, že k tomu používali kusy Zrcadla? Ano, toho Zrcadla, které je teď rozbité kvůli němu! A s tím je pryč… naše budoucnost. I budoucnost tohoto světa.“ Ztlumí nakonec hlas, do kterého prosákne nezvyklá únava.
„Ale proč ti to tu vůbec povídám.“ Prohrábne si rudé vlasy a jen zakroutí hlavou. „Vy moc dobře víte, co jste provedli. Oba dva. Rozhodli jste za všechny. Jako vždy… Vy a ta vaše… falešná svoboda.“ Zkroutí se mu rty do kyselého úšklebku, než se znenadání vytáhne jedním plynulým pohybem na nohy. „Škoda, že ostatní Padlí nevidí, že vyměnili jen jedno vodítko za jiné… O poznání kratší.“ Shlédne na tebe a na chvíli se odmlčí, než se zahledí směrem k vchodu do jeskyně, ve které tě tak štědře ubytoval. Než jen s povzdechem přivře oči.
„To nakonec ale nevadí… Všechno má svou cenu. I ty… Nemusíš se bát, drahá Zerachiel. Můžeš vděčit Luciferovi nebo snad prozřetelnosti, že jste ji nechali žít, jinak by z tebe už byl prach. A že bych o ten pohled velmi stál… Hmm, takhle mi ale posloužíš také. Některé věci musí… počkat.“ Natáhne se k tobě, aby chytil řetězy, které jsou vtavené v už ztuhlé hřející hornině. „Stejně jako ty.“ Párkrát jimi zkusmo pohne, aby se přesvědčil, že tam drží skutečně pevně a ty tak nebudeš mít možnost se odtamtud prostě jen tak dostat.
„Je třeba uvést další věci do pohybu.“ Konstatuje suše a aniž by zabíhal do nějakých dalších detailů, vykročí ke vstupu do jeskyně a ze zad mu vystoupí čtveřice zlatých křídel, které se metalicky zablesknou ve slunečních paprscích, které osvětlují její ústí.
| ||
| |||
| Verše: Snění a zapomnění Na dřevěném stolku pokrytém vrstvami rozteklého vosku stojí na vrcholku toho nevzhledného kopce jediná svíčka. Její mihotavá záře slabě osvětluje prostor kolem, zatímco se zbytek cely noří do měkkého šera. Už ani nevím, proč to světlo udržuji. Proč se prostě nenatáhnu a nestisknu hořící knot mezi prsty. Proč si to dělám. Měla bych to udělat, zničit tu poslední jiskru, to chabé mihotající se pouto s tou, jejíž jméno si stále chovám v mysli. Občas si ho opakuji. Šeptám ho do ticha cely. „Dumah. Dumah. Dumah…“ Tak dlouho, dokud v tom cizím hlase, který už ani sama nepoznávám, přeci jen nezaslechnu něco známého. Povědomého. Hřejivého. Vím, že bych s tím měla přestat, jen si tím ubližuji. A párkrát… Párkrát jsem to málem udělala, když jsem v tom plápolavém pohybu plamene zahlédla… Odlesk dlouhých rudých vlasů a zlatě žhnoucích očí. Ty známé zlaté linie táhnoucí se přes tvář do vlasů. S tou bolestí klíčící v hrudi, co rvala na kusy ty pracně sešívané kusy vlastního já jsem už dál nechtěla žít. Ne… Přesto… Nedokázala jsem to.
Snad jen… V poslední době… Vzdaluje se mi i on. Hledím do něho celé hodiny a nevidím v něm už nic. Necítím jeho teplo ani tehdy, když nad ním držím ruku. Možná přišel ten správný čas ho zhasnout a splynout s tmou. Touhle celou. Ztratit se v zapomnění, ve kterém jsem se ocitla. Už ani nevím, kolik času uběhlo od okamžiku, kdy si pro mě někdo z nich přišel. Mohly to být měsíce… Roky… Celé dekády.
Zůstal jen rozbitý kaleidoskop vzpomínek, na které stéká vosk. Záblesky. Neurčité vjemy. Střípky, které nedávaly smysl. Tak dlouho mne Laylah s Luciferem rozbíjeli, až nakonec ze střípků zbyla jen drť, co nešla složit zpátky. Možná je to tak lepší. Nevědět, k čemu dalšímu mě přinutili. Co všechno mi provedli. Zkoušela jsem… Zkoušela jsem se tomu vzepřít. Ale i z toho odhodlání nakonec zůstalo pár vzpomínek prokluzujících z pod prstů. Až nakonec zmizeli i oni. Zapomněli na mě? Nebylo už nic, co jsem jim mohla dát? Nevím, nakonec jsem zůstala sama a…
… spávala. Procitala. Zapalovala další a další svíčky. Jako by probuzená z noční můry jsem hleděla do plamene a vzpomínala na život, který mi kdysi patřil. A pokaždé mi čím dál více docházelo, že to je sen. Přesto mne držel u plamene ten pocit, že by ta noční můra mohla jednou pominout. Že bych se prostě schovala do jeho horkosti a mohla usnout v náruči toho, který na mne celou tu dobu čekal. A tak jsem zírala do plamene a vzpomínala. A ty vzpomínky znovu zraňovali. Lámalo mi to srdce pálící v hrudi. Pronikavou bolest jsem pak tišila chladem a prázdnem svého nového domova.
Spávala jsem a zapomínala. Po zapomnění jsem procitala a zapalovala další svíce. Bylo jich tolik… Nedokázala jsem to spočítat. S každou z nich ovšem přežívala víra, že tam někde na mě bude čekat on.
Snila jsem, a jak se to tak stává, když někdo sní, zapomíná. Po zapomenutí jsem opět procitala. A zapalovala svíce. A s tím se zrodil další strašný neduh. Sílící vědomí toho, že všechny věci nakonec pominou. Všechny. Dokonce i my. Čas sebou odnese všechny věci, takový je řád světa.
Minulost se ztratí, vzpomínky vyblednou. A to platí i pro duši. Vše nakonec podlehne zkáze času. I duše. A tak jsem spávala. Procitala. Zapalovala svíce. A vytrácela se a…
… křídlo dveří se náhle otevře. Ta nečekaná změna mne přiměje zvednout pohled. Už si nevzpomínám, kdy se to stalo naposledy. A už ani nevím, kdy do mé cely vstoupil někdo jiný než oni. Je to tak dávno… Působí to jako vzpomínka z jiného života. Očima sklouznu po siluetě oděné v černé a zastavím se jím na modré rozbíjející ten monochromatický obraz. A v tu chvíli to spatřím. Záblesk emocí, které tak náhle a nečekaně rozbijí nehybnou hladinu. Odvrátím od nezvaného hosta hlavu i tvář, aniž bych nějak změnila pozici. Sedím na posteli, kolena pokrčená. Objímám sebe sama, když vchází.
Ramiel, prolétne mi myslí jeho jméno provázející dalších pár záblesků. „Zabij mě. Prosím,“ vlastní naléhavý šepot se odrazí od vnitřku hlavy a vrátí se zpátky s tichou ozvěnou. Koutky rtů se nepatrně zhoupnou do náznaku smutného úsměvu. Všechno mohlo být jinak… Jenže není. Přesto se přistihnu, že na něj opět hledím zpoza opony rusých vlasů. Jsou zacuchané, chybí jim péče. V přítmí mají zvláštní vybledlou narudlou barvu.
A pak to prázdné ticho cely rozbije jeho hlas. Tak jiný. Skutečný. Párkrát zamrkám nad tím nečekaným novým vjemem, který mne přeci jen trochu vytrhne z té strnulé letargie.
Sleduji Ramiela, jak zvedá ruce nahoru. Uniká mi smysl toho gesta. Namísto toho se zastavím očima na zbrani u jeho pasu, na kterou pár mučivě dlouhých vteřin, dost možná i pár desítek, upírám takřka toužebný pohled. Dokázala bych to? Naposledy se vzepřít. Skončit to. Prostě to jen… Celé… Skončit.
Zvuk vlastního jména mne přiměje sebou škubnout. A vzápětí se o to více na kavalci schoulit. Nadechnu se, ovšem vlastní hlas mne v první chvíli zradí. Už je to dlouho, co jsem s někým mluvila naposledy. Co si pamatuji, že bych s někým mluvila. „Jak… Jak dlouho?“ promluvím tiše. Hlas postrádá tu melodickou linku, podbarven chraplavým přídechem.
„Pomoc,“ zopakuji po něm se směsicí rezignace i nepochopení. Zní to tak… Neuvěřitelně. Nechápu, o čem to Ramiel mluví. Když udělá krok vpřed, natisknu se zády o to více na stěnu. Lucifer chtěl také moji pomoc. Moc ji chtěl… Jak moc ji bude chtít Ramiel? Srdce mi po té nekonečně dlouhé době poskočí a rozbuší se.
„Jdeš… Jdeš pozdě,“ ztěžka polknu, „nejsem Dumah,“ pronesu dutě na kolik mi vlastní jméno připadá cizí. S těmi slovy přeci jen pohnu rukou a natáhnu ji směrem k Ramielovi. Zvednu ji a nechám rukáv černé tuniky sklouznout a odhalit kůži pokrytou poničenými ophiriovými liniemi. „Marníš tu čas. Nevím… Nevím, co tu provádějí,“ pokračuji tiše dál. „Takže… Takže ne. Nepomůžu ti. Ramieli,“ vydechnu lámavě. „Běž… Běž pryč. Prostě běž… Pryč.“
| ||
| |||
| Verše: Věčnost Dumah Jak je to dlouho, co jsi zde? Zavřená? V jedné prosté místnosti kdesi hluboko pod zemí bez oken. Jen s kavalcem a stolem s židlí. Měsíce? Roky? Staletí? Je to těžké odhadnout. Vše se ti totiž slévá do směsice neurčitých momentů a vzpomínek na tohle místo. To především. Ještě pak je tu pár těch chvil, kdy tě navštívil někdo z nich. Muž v bílém nebo snad ta žena, které z očí už nikdy nezmizela jiskra strachu od toho momentu, kdy ji tvé pozměněná moc málem zabila. Naproti tomu on se nikdy nebál. Ne, ať už měl Lucifer strach z čehokoliv, ty jsi to nebyla a nebo to umně skrýval.
Vzpomínky na ně ale byly často podivně zešedlé. Vybledlé. Zůstávalo z nich jen pár záblesků. Často tě v nich vedli z cely ven, avšak co bylo pak, už si z paměti nedokázala vylovit. Zůstávaly jen barevné záblesky světel a vzdálený pocit bolesti a nepřirozené beztíže. Možná to takto ale bylo lepší. Nepátrat po tom.
Někdy navazovaly až momenty, kdy ses probouzela na kavalci a nebo seděla u stolu a hleděla do plamene svíčky. Tady snad? Bylo obtížné vše poskládat nějak chronologicky za sebe. Jako kdyby ti zde hlava nefungovala jako dřív. Ze vzpomínek se stala jen rozbitá skládačka, kterou jsi nebyla sto dát dohromady. Dílky do sebe nezapadaly a jiné chyběly.
Co ale zůstávalo, byly vzpomínky na život před tím. Na Zlaté město obklopené mraky s věžemi tyčícími se naproti zlaté záři. Na muže v černo zlaté zbroji. Na život, který se ti teď zdál více jako sen než realita. A čím déle si zde byla, tím více blednul i ten. Stejně jako ty sama. Co zůstalo z Dumah dnes? Poznala by ses, kdybys vůbec mohla pohlédnout do zrcadla?
Snad naštěstí jsi tuhle otázku nemusela nikdy řešit, protože v místě, kde jsi teď trávila většinu svého života nic takového nebylo. Ne, ten se smrsknul jen na těch pár věcí, které bys spočítala na prstech jedné ruky a které ti dělaly tichou společnost. Postupem času i jedinou, protože tvé návštěvy začaly chodit stále méně a méně. Až prostě… přestali chodit úplně. A ty jsi zde zůstala sama. S další z nespočtu dohořívajících svíček.
Zapomenutá?
Možná ale ne tak docela. Dveře, které se otevřely, tě vytrhly svým pohybem z letargie. Jak to bylo dlouho, co jsi viděla něco podobného? Netušila jsi, ale muselo to být… dlouho. Nejspíš? Čekala jsi, že se objeví opět záblesk bílé, ať už by šlo o něj a nebo snad o oděv té ženy. Málokdy si ji přeci jen viděla v jiných barvách. Tedy… pokud sis pamatovala. Ovšem místo bílé se ve dveřích, které se zcela neslyšně pohnuly, objevila černá. Tmavá zbroj i černé dlouhé vlasy.
Ledově modré oči přelétly po potemnělé místnosti a zakotvily na těch pár okamžiků na tobě. Bylo to snad poprvé, co jsi na tomto místě zahlédla alespoň náznak nějakých emocí. Lítosti? Zklamání? Těžko říct. Muž v černé zbroji proklouznul rychlým a neslyšným pohybem dovnitř do tvé cely a prstem zdviženým před rty naznačil jediné – Ticho. To ale vydrželo jen do momentu, než za sebou zavřel dveře a pak konečně trochu odlehčeně vydechl. Jistěže jsi ho poznávala. Jen to už byla opravdu doba, kdy jsi naposled Ramiela viděla. A další zvláštností bylo to, jak vůbec za tebou přišel nebo se sem spíše vkradl. Více jako zloděj než někdo z nich.
„Tedy… Tohle si chvíli zase rád nezopakuji.“ Zamumlal spíše pro sebe, než udělal krok k tobě, ale jakmile na sobě zachytil tvůj pohled, zastavil se na místě a zvedl ruce v mírumilovném gestu. „Ehm, dlouho jsme se neviděli Dumah.“ Nakrčí obočí a ty si všimneš, že se mu u pasu houpe zbraň. Možná by stačilo pro ni sáhnout a nebo… „Ahh, tyhle začátky mi nejdou, ale… Prosím, nejsem tu kvůli tomu, co tu provádějí. Nebo… vlastně ano, ale ze zcela jiného důvodu.“ Udělá další opatrný krok k tobě. „Potřebuji si s tebou promluvit, protože… Protože tohle už zašlo příliš daleko. A já… potřebuji tvou pomoc, Dumah.“
| ||
