Andor.cz - Dračí doupě online

„Pro mě je teď exotika spíše tohle. Nikdy bych si nemyslela, že mi bude chybět něco jako je čedar a ementál,“ povzdechnu si. Život v Provinciích měl zkrátka své chyby – a že jich bylo opravdu dost. Ale také… Měli jsme tam klid a mohli být spolu. Někdy je zkrátka nutné obětovat drobnosti v prospěch většího celku. Tady by nás takový život nečekal, ne se serafíny v tahajícími za jednotlivé nitky.

To už přijde čas na skromný přípitek, který si vezmu na starost. Náš pohled se střetne a já se na kratičkou chvíli zarazím. Skutečně. Něco… Na Noahovi… Srdce mi poskočí. Světlejší barva očí nemusí dost dobře nic znamenat, přesto… Nabízí se jiný způsob, jak mohl nakonec přežít i smrtelné zranění a… Objevit se v těch ruinách… Nicméně to by znamenalo… Ne. Tyhle úvahy raději utopím v hltu koňaku. Nemá smysl nad tím přemýšlet, když i tohle je důvod, proč tu sedíme.

A hlavně… Bude to zní strašně přízemně, ale obložená studená mísa má v tuhle chvíli u mne vyšší priority jak vážný rozhovor, co mne čeká. Chci si užít… Jen tu chvíli, kdy je vše tak… Jednoduché? Bezstarostné? Chvíli, kdy tu zkrátka jen sedíme s Noahem a tváříme se jako dva známí, co se opět setkali po dlouhém čase. A pak s tím čedarem i ementálem jsem ani trochu nelhala. Naberu si na talíře od všeho trochu a pečivo si k tomu vezmu spíše jen aby se neřeklo a… „Hmm…“ uteče mi, když si napíchnu na vidličku hned dva plátky sýra a šunku k tomu. Pokud si něco takového kdokoliv nechal dovést do Provincií, tak se řádně musel plácnout přes kapsu a obvykle se jednalo jen o zpestření tabule nějakého nóbl večírku tamní honorace.

Po nějaké té chvíli uždibování a ochutnávání jsem to nakonec já, kdo znovu promluví a naváže rozhovor tam, kde předtím skončil. A tak trochu tím Noaha zaskočím. Tedy… Trochu více. S Alexanderem jsou opravdu… Přemýšlím, zda by mohli být ještě více rozdílní… Je to skoro až zvláštní. To, co pro Noaha bylo samozřejmostí, tam jsem s Alexem často bojovala. I nyní mne jeho reakce přinutí zamrkat a jakmile to vstřebám, tak se snad i pousmát.

„Má o mě starost. Vlastně s tím vším, co se stalo… Kdo by se mu divil,“ pokrčím rameny. „A já… Já nevím. Na jednu stranu jsem chtěla Jeruzalém zase vidět, táhne mě to sem stejně jako nás všechny, ale… V Jeruzalému jsou jen problémy,“ odpovím upřímně. „Ne, zatykač tu nad mojí hlavou nevisí, ale příliš přátel tu také nemám. Spíše naopak,“ zavrtím hlavou. „Hm… Ano, zastřelila jsem slona,“ koutek rtů se mi zhoupne nahoru, „z pár metrů, když se na mě řítil. Zabila jsem ho jednou ranou. Nicméně kdyby mě Alex nesrazil na poslední chvíli stranou, skončila bych buď nabodnutá na sloním klu nebo by mě ušlapal,“ dokončím tu historku, která měla i své stinné stránky.

Každopádně… „Hm, ty další důvody mi budeš asi muset rozvést,“ dodám a nabodnu si další sousto na vidličku. Ostatně využiji chvíle, kdy mluví Noah, abych pokračovala v občerstvování, a nakonec se i já natáhla po sklence. Vlastně mi tím jen potvrdí to, co jsem si myslela už předtím. Museli o Alexovi vědět už v Provinciích a pak si už jen pohlídali jeho návrat do Jeruzaléma, kde už má Rada nejen dlouhé prsty, ale i dostatečně silné, abych polapili jednoho ptáčka toulajícího se po svobodě. A tak mu jen naslouchám a pokyvuji hlavou, ostatně nemám, co bych k tomu dodala. Snad jen lehce povytáhnu obočí, když zmíní své zdroje… Ale neřeknu nic. Ostatně můj výraz mluví za vše.

Vzápětí… Přimhouřím oči a… Noahova slova navzdory úsměvu smažou z mé tváře na okamžik veškerý výraz. Ne, rozhodně mě tím sdělením nepobavil a už vůbec z toho nemám radost.

„Takže jsme přijeli zbytečně,“ konstatuji nevesele a uhnu pohledem. Tohle zjištění musím zapít zbytkem sklenky. Vážně to lehce klouže do krku… Možná až moc. „Má vůbec cenu, abych tam v tom případě chodila?“ vypadne ze mne poněkud frustrovaně. Takže se Alex nechal naprosto zbytečně zatknout. Skvělé. Prostě… Skvělé… „Předpokládám, že tam jdeš ve jménu našeho společného známého? Nebo?“ přeci jen se přiměji přestat se tváři tak kysele a pokusit se o normální tón. Jméno Farnhama ani Metatrona si nedovolím vyslovit nahlas, ani nevím proč, jen… Ne, tohle mě opravdu nepotěšilo.

„Hmm, hádám, že nakonec to tak bude pořád lepší, než kdyby se k tomu úlomku dostal Lucifer,“ spíše zamumlám než cokoliv jiného, jak se na celé té věci snažím najít aspoň nějaká pozitiva. Tohle je ostatně to jediné, co mě napadne.

Rovnou se natáhnu po láhvi, abych si dolila. Tohle… Budu potřebovat chvíli, abych to vstřebala. A tak raději… Znovu se po Noahovi podívám. „Takže…“ krátce se odmlčím, jak hledám ta vhodná slova. „Když už se tu oháním takovými pojmy a jmény…“ povzdechnu si, ovšem jen krátce. „… kdy ses Probudil, Noahu? V tom hotelovém pokoji?“ drobně přimhouřím oči, zatímco mi srdce naskočí do trochu rychlejšího tempa. Možná jsem až zbytečně přímočará, ale už mě nebaví tancování kolem horké kaše. „Tvoje oči. To, co jsem cítila, když jsem tě objala. I to zjevení v ruinách… Něco je s tebou jinak.“

Delilah Blair Flanagan

„Fíky a lilky? Takovou exotiku tu nečekej. Alespoň ne tady. Přesto… pár dobrých sýrů nikdy nic nezkazí. Tedy dle mého skromného názoru.“ Podotkne, než vzápětí zapadne západka v zámku a on se usadí na měkkou pohovku bokem od tebe. Skleničky i s jejich zlatavým obsahem tu už díky tobě stojí nachystané, a tak stačí, pouze se jich chopit. „Tak na… setkání.“ Pokývne Noah a zahledí se ti do očí. Měly vždy takovou zvláštní barvu? Tak podivně světle hnědou až medovou? To už ale i on zvedne sklenku ke rtům a napije se podobně jako ty. Není to vůbec zlé pití. Poněkud tvrdší a méně aromatické, ale chuť je hladká a rozhodně to bude jedno z těch pití, které se bude dobře pít. To už ti je s tvými zkušenostmi docela jasné.

Noah spokojeně pokývne hlavou, než odloží rozpitou sklenku na stůl a sám se chopí podobně jako ty také jednoho z talířků. Vidličkou si nabere především pár kousků vybraných sýrů, aniž by se nějak více zajímal o pečivo. Ty sama si dáš od všeho něco. Sice by tohle zrovna Noah neoznačil za exotiku, ale pro tebe to je právě ono. V Provinciích narazit na kvalitní sýry nebo snad uzeniny, které by chutnaly jako ty v Novém Jeruzalémě se rovnalo zázraku. Málokdo vozil zrovna takové zboží až tam. Samozřejmě někteří z boháčů si nechávali čas od času dovézt vlakem něco z toho západního jídla, ale to si měla možnost ochutnat jen na pár vybraných společenských událostech, které snad kromě jídla ale za moc nestály. Teď sis mohla ale dopřát kolik hrdlo ráčí. A to nejenom dnes, ale i zítra, pozítří a… kdo ví, kdy odtud odjedete. Některé věci byly až příliš daleko v nejisté budoucnosti.     

„Proč by tě nechtěl brát zpátky, Del? Copak ty ses nechtěla vrátit?“ Podiví se zcela upřímně Noah, kterému se to skutečně dle jeho reakce zdá… překvapivé. „Vždyť zrovna ty by ses tu o sebe dokázala jistě postarat lépe než pan Archdale. Samozřejmě nic proti němu, ale tobě nevisí nad hlavou zatykač, i když na starou identitu.“ Sklouzne po tobě trochu zamyšleným pohledem.

„Nemyslím si, že by ses o sebe nedokázala postarat…. Hmm, vždyť si zastřelila slona.“ Dodá nakonec trochu opět na odlehčenou notu, ale před tím… skutečně působil, že to myslí vážně.  „Každopádně, je dobře, že si přijela také. A ne jen protože si můžeme dát spolu sklenku něčeho dobrého.“ Pousměje se, než se s těmi slovy opět natáhne pro sklenku.

„Hmm, obávám se, že tě zklamu, Del. Nevím přesně, jak na vás… nebo spíše na něj přišli. I u tajné policie platí to, že nikdo neví o všem, co se děje. Vlastně je to i potřeba. Vědět jen to, co jeden musí. Jistě si dovedeš sama domyslet hned několik důvodů proč tomu tak je.“ Přimhouří lehce oči. „Ale možností je samozřejmě hned několik. Nový Jeruzalém má dlouhé prsty. I když se o tom veřejně nemluví, naši lidé neoperují pouze na území tohoto města. Zdaleka ne. Navíc Provincie jsou stále vcelku… divoké území, které potřebuje udržovat v jistém hm, poklidném stavu. Nikdo nechce, aby se nám vrátila válka o provincie.“ Zmíní konflikt, který tě od jisté doby zajímal přeci jen trochu víc. Byl to právě on díky, kterému měl generál Essington na Crescent square svůj pomník.

„Samozřejmě ale za tím mohlo být něco jiného. Já měl… své zdroje.“ Opět ti věnuje ten tajemný úsměv, než přeci jen zvážní a zakrouží obsahem sklenky, ze které tentokrát opravdu dlouze upije a pak si dovolí na chvíli se odmlčet a viditelně se zamyslet, než k tobě opět zvedne svůj pohled.

„Takže setkání na Grove road. Počítám, že za pár dnů, že? Hmm, asi bych se tomu neměl divit. Tyhle informace se umějí někdy šířit po celém světě. V tom případě…“ Zajiskří mu v očích a koutky se mu zhoupnou vzhůru.

„Vypadá to, že budeme přihazovat proti sobě.“

Zachytím Noahův pohled, když se ozve výmluvné cvaknutí zámku… Dobře, být to naopak, rozhodně by mě to trochu znepokojilo, ale na druhou stranu – opatrnosti opravdu není nikdy nazbyt. Zvláště v Jeruzalému. Dost možná to sice přeháním, ale nemůžu si pomoci… Na to se mi tu stalo až příliš nepříjemných zážitků, které si nehodlám zopakovat. Jen lehce pokrčím rameny, a aniž bych cokoliv dodala, vzdálím se ode dveří a svléknu si nyní přebytečné svršky. Naštěstí je zde příjemně teplo.

„Měl jsi říct, pomohla bych ti s tím,“ poznamenám, když si sedám ke stolu, nicméně… Jsem ráda, že se naše večeře nebude skládat jen z koňaku. Přeci jen od oběda už mi celkem vyhládlo a pít na lačno by nemuselo být úplně… No, už i s tím jsem měla své zkušenosti. A že tehdy mě Alex musel nést do postele z ryze bezpečnostních důvodů.

Vzápětí povytáhnu obočí, když se Noah začne obhajovat. „Dobře, tak teprve teď se začínám trochu bát,“ odpovím s náznakem pobavení v hlase i ve tváři, zvláště když Noah použije tu magickou formulku. Žádné strachy. Obvykle bývala taková slova předzvěstí něčeho strašlivého.

„V pořádku. Jsem skromná jeruzalémská dáma, pamatuješ?“ pousměji se. Noahova dobrá nálada a bezstarostnost jsou skutečně až nezdravě nakažlivé. „A navíc… Hm, na oběd jsem si zajela do Zahrad, takže hovězí jsem si ze seznamu dnes už odškrtla,“ dodám vzápětí.

Nicméně dříve než se mi stačí agent vzdálit, položím mu tu otázku na Grove road. Je to pro mne vážně důležité… Tu aukci zkrátka musím zvládnout. Je to jediný důvod, proč se Alex rozhodl riskovat a vrátit se sem. Noah zpozorní a mne poskočí srdce. Takže ví, o čem mluvím! A dle jeho reakce to opravdu asi nebude žádné… Nóbl místo. Hm. Ale to nevadí, to vůbec… Nevadí. Padnou otázky, které přirozeně musely zaznít a já trochu zaváhám. Nejsem si jistá, zda bych měla o té aukci mluvit. Ať už to bylo jakkoliv, tak Noah byl stále tajný a… A přistihnu se, že vlastně nevím…. Hm. Krátce tak kývnu hlavou, ostatně zbytek rozhovoru sám Noah přesune na později.

„Ah, jistě. Takže budeš ten typ gentlemana, co si počká, až se dáma opije sama bez jeho přičinění,“ neodpustím si ho aspoň trochu poškádlit. Samozřejmě, nikdy bych ho nepodezírala z jakýkoliv postranních úmyslů. Takový Noah rozhodně nebyl a ani tak nepůsobil – nebo jsem ho tak aspoň poznala.

Vzápětí mne zanechá v salónku samotnou s informací o Grove road. Vyprovodím ho pohledem a sama se jen pohodlně uvelebím na sedačce, zatímco pohledem hypnotizuji sklenky s koňakem, který jsem do nich během našeho rozhovoru nalila. Takže… Půl hodiny odsud, hm? To není zrovna málo. Pěšky nebo koňmo? Každopádně to vypadá, že se bude jednat o „známé“ místo v přístavní čtvrti. Tohle… Budu muset trochu více nastudovat, pokud chci jet opravdu sama na koni a neztratit se cestou tam či zpátky. S dlouhým výdechem zvrátím hlavu dozadu a dovolím si ten luxus přivřít oči. Tohle bude dost možná komplikovanější, než jsem čekala… Ale… Asi si začínám zvykat.

Naštěstí to netrvá příliš dlouho a Noah je zpátky i s tácem, který vypadá… Mnohem lépe, než jsem očekávala. Kdo by byl řekl, že kasino v přístavní čtvrti dokáže poskytnout i jistou… Úroveň? Já rozhodně ne.

„No… S tím štěstím bych byla asi opatrná, ale rozhodně to pro dnešní večer vypadá slibně,“ přitakám. „Ani nevíš, jak jsem ráda, že v tom nejsou žádní fíky, lilky, hummus nebo cokoliv… Hm, jeruzalémská kuchyně mi fakt chybí,“ poznamenám při pohledu na ten obyčejný talíř plný studeného obyčejného jídla a přistihnu se, že se nemůžu dočkat, až z něj začnu ochutnávat.

„Ano, prosím. Je to asi trochu hloupé, ale cítím se tak… Hm, lépe,“ kývnu hlavou na znamení, aby Noah za sebou skutečně zamkl a narovnám se, abych z tácu vyskládala na stůl talířky i mističky s pomazánkami. Nicméně stále zachovávám jisté dekórum nedovolující mi si z talíře něco rovnou ukrást, i když to k tomu přímo láká. Namísto toho počkám, až se usadí i Noah a přistrčím k němu nachystanou sklenku s již nalitým koňakem. „Tak na… Nečekaná setkání?“ nadhodím ten krátký a věcný přípitek.

Sklenku jen krátce zvednu do vzduchu namísto ťuknutí a svýma očima krátce vyhledám ty Noahovy. A poté si dopřeji jeden větší doušek pití, které si Noah poručil. Není to špatné. Chutná to nečekaně… Ovocně? Hm. Zamyšleně zakroužím jantarově zabarveným alkoholem v koňakové sklence a podívám se po Noahovi.

„Jinak k tvé otázce… Ano i ne. Vlastně jsem se do Jeruzaléma neměla vracet vůbec, Alexander mne nechtěl brát s sebou. Pochopitelně,“ drobně se ušklíbnu. „Měl se účastnit jednoho… Setkání pořádaného na Grove road. Jenže když ho zatli, tak to budu muset zařídit já,“ povzdechnu si. Radost z toho stále nemám, spíše naopak. „Najdu tu ulici aspoň na mapě? Nechce se mi pronajímat drožka, už jsem si zařídila výpůjčku koně ze stájí nedalo hotelu,“ zajímá mě to podstatné.

To už ovšem odkládám sklenku a natáhnu se po talířku a příboru, abych si na něj začala nakládat… Doslova od všeho trochu.

„Jak se vlastně dozvěděli o našem příjezdu? Alexander tvrdil, že cestování vlakem nám poskytne… Jistou anonymitu. Takové přivítání rozhodně nečekal,“ zeptám se s jistou zvědavostí.

Vera De Lacey

„Proč zrovna Dvarace?“ Přeci jen si tě Robert trochu napůl zaskočeně a napůl přemýšlivě prohlédne. Tohle nebylo zrovna časté přirovnání, ačkoliv kdo by s nějakým zeměpisným vzděláním o Dvarace neslyšel. Klenot Provincií. Tedy… jeden z mnoha, které nešly odvézt, jak se říkalo.

„Dobře… klidně mu to řekni. Bylo mi i tak jasné, že tohle naše malé setkání nezůstane jen mezi námi dvěma. To, že se mu to nebude líbit je docela pravděpodobné. Nedivil bych se tomu. Ostatně… Tohle se bude ospravedlňovat těžko.“ Podotkne Robert. Na druhou stranu, Williama znáš už dost dobře na to, abys tušila, že on není někdo, kdo by měl nějaké problémy a pochyboval o svých rozhodnutích. Ano, zodpovědně je zvažuje, ale že by si ti někdy stěžoval na něco, co snad rozhodl špatně? Ne, to se nikdy nestalo.

„Netuším, kam dvacátá první ten den mířila. Vím jen, že měli práci. Ale proč se vůbec ptáš mě? Však ta tvoje… kamarádka je velitel celé jednotky.“ Ušklíbne se, když ti oznámí něco tak prostého a pro tebe vlastně úplně nového. Ano věděla si, že Mallory je velitelkou nějaké jednotky si věděla, ale nikdy tě nenapadlo, že by se mělo jednat o nějaké speciální složky. Tedy víc speciální, než byla jeruzalémská tajná policie.

„Nevím, kdy se to přesně stalo. Ten den vyrazil ráno a druhý den se nevrátil. Nevím o tom, že by došlo někde k nějaké… katastrofě. Vím jen, že měl v plánu nějaké zařizování v Úřednické čtvrti a pak v té Přístavné, ale kdy přesně a kde zmizel… to nevím. Ostatně já i Elijah jsme se museli naučit pohybovat po městě nepozorovaně. Pak je těžké sledovat naše stopy. Je to… dvousečná zbraň.“ Povzdechne si krátce, než jen nakrčí nos, když zmíníš boj serafína a bezpečnostních složek.

„Ale no tak Vero. Nemaloval bych to tak dramaticky. Už dávno nejsme tím, kým jsme byli. Teď stačí pár dobře mířených kulek a je po všem. Serafín, neserafín. Samozřejmě… na blízko a bez momentu překvapení je to jiný příběh, ale… Oba známe své slabiny.“ Podotkne naprosto bez obalu. A v lecčem má pravdu. Zdaleka jste nedosahovali kvalit svých starých já. Nebyly to jen chybějící křídla, ale také odolnost, síla, rychlost i smysly… Ve všem jste se přiblížili až příliš lidem naproti strážcům nebes, kterými byla vaše minulá já.

„Neboj se, že bych se sám neporozhlédnul po vlastní ose. Ale… děkuji za radu.“ Dodá poněkud ironicky, ale to už se dostanete k zítřejšímu programu. Ano, zítra odpoledne a možná i část večera bys měla strávit s vévodou. Většinou se vám dařilo spolu trávit i ten, pokud nebyl William odvolán k něčemu naléhavému, což… dovedla sis představit, že za současné situace se klidně může stát.

„Tak tedy zítra před pátou hodinou. Dobře… Uvidíme se, Vero. A… hodně štěstí. Budeme ho všichni potřebovat.“ Pokývá hlavou, než se od tebe otočí a vyrazí ulicí pryč ruce zaražené hluboko v kapsách. Jsi jediná, kdo na něj upírá pohled, ačkoliv se s nikým nesrazí. Jako kdyby mu lidé podvědomě uhýbali z cesty a možná… dobře dělají.

Delilah Blair Flanagan

„Heh, dobře, z toho se asi nevykroutím.“ Uchechtne se Noah, když se rozhodneš, že šáhnout do jeho kapsy je bezpečnější věc, než si tu u dveří předávat naložený tác plný skla. A asi na tom něco bude, protože stačí, aby ruka zajela do kapsy, kde nenahmátneš nic než jen kousek kovu, jenž vytáhneš a můžeš otevřít dveře. Oproti tomu vašemu poslednímu společně strávenému večeru je tohle opravdu nic a také to je nic oproti jiným věcem, které probíhaly mezi některými muži a těmi spoře oděnými ženami, jenž si měla po cestě sem možnost zahlédnout.

Jsi to nakonec ty, kdo za vámi zamyká. Těžko říct, jak by ses cítila, kdyby něco podobného udělal Noah, avšak ten jen lehce povytáhne obočí, ale nijak to nekomentuje. Místo toho seskládá z tácu na stůl všechny skleničky i lahve a vodu, než si viditelně úlevně oddechne. Nic se nerozbilo a vypadá to, že žízní tu trpět nebudete. Hladem ovšem…

„Ah, neboj neboj. Ještě něco donesu, ale už takhle jsem se zapotil s tímto. Ještě, abych na tom nosil nějaké další nádobí. Hmm, vidím ale, že dáma má opravdu hlad. Neměl bych tedy až tak meškat.“ Pousměje se křivě, zatímco ty se usadíš. „A za koho mě máš? Opít nikoho nehodlám. Tohle musí vždy každý zvládnout sám za sebe. Ale… ten koňak není opravdu zlý. A kdyby na to došlo, určitě tě nějak do hotelu zpátky dostanu. Žádné strachy. Ostatně jsem od tajných.“ Rozšíří se mu úsměv hrající na rtech.

„I když mají tu převážně studenou kuchyni. Žádné hovězí na víně tu nečekej. Ale… lepší něco než nic ne? Bude to jen chvíle.“ Mrkne šibalsky, zatímco zvedne už prázdný tác do rukou a snad se už i chystá k odchodu. V tom mu ale zabrání, nebo ho alespoň zdrží, tvá otázka na Grove road. Kdo jiný by to mohl vědět než agent, který se určitě pohybuje hlavně v těch nenormálních částech města.

„Hmmh, Grove road?“ Přimhouří lehce oči a přemýšlivě si tě prohlédne. „Můžu se zeptat, proč zrovna dáma jako ty potřebuje navštívit Grove road? Vlastně… Ještě jsem se tě nezeptal, proč ses vůbec vrátila do Nového Jeruzaléme. Souvisí to?“ Do tváře se mi vlije soustředěný výraz, který tam ale setrvá jen chvíli.

„Ale o tomhle jsem chtěl mluvit až po alespoň jedné sklence na uvítání. Dej mi ještě pár minut. Zajdu pro nějaké to jídlo, aby byla opravdu ta večeře a nebyl jsem podezírán z toho, že tě tu chci zamknout a opít s… hmm postranními úmysly. To skutečně není můj styl.“ Zhoupne se mu koutek nahoru do jistého úsměvu a jedno je více než jasné. Noah nebude ten typ, který by zrovna tohle měl zapotřebí.

„Jinak… Grove road není až tak daleko odtud. Tak do půl hodiny jízdy.“ Prohodí pak jako kdyby to bylo něco samozřejmého, než se otočí ke dveřím, aby klíč cvakl v zámku a on vykročil pryč. Čekáš. Tohle místo je skutečně klidné a tiché. Trvá to asi tak deset minut, než se ozve zaklepání na dveře, jenž se záhy otevřou. Noah viditelně nezapomíná na vychování i v takovýchto místech.

Opět má plné ruce, ale tentokrát to není tác s nápoji. V jedné drží velký slaně vonící podnos a v druhé ošatku s pečivem, párem příborů a pod ní navršených několik talířků.

„Tak… A to by mělo být myslím vše, co potřebujeme ke štěstí, ne?“ Položí na volné místo na stole tác, který je plný nakrájených kousků rozmanitých sýrů a také vybraných uzenin. Společně s nimi je tam nějaká nakládaná zelenina a pár pomazánek. Jedna vypadá, že bude z karamelizované cibule a další, menší vypadá plná kaviáru. Tak nakonec i na ten došlo.

„Hmm, asi bych měl…?“ Ukáže Noah tázavě na dveře, než k nim vykročí a opět otočí klíčem v zámku, jak si to udělala ty před tím. Teď už si můžete být jistí, že vás tu nikdo rušit nebude.

Hazard… Kolik lidí asi přivedl na mizinu? Je zde opravdu plno a není tu snad jediný stůl, který by nebyl obsazený. Radostné výkřiky i bodrý smích prokládaný cinkotem sklenic střídá i nešťastné hořekování či povzdychávání. Pohledem kloužu kolem sebe, zatímco procházíme tím chaosem, aniž by nám kdokoliv věnoval jakoukoliv pozornost. Tady jsme skutečně jen jedni z mnoha.

„Štěstí, hm?“ povytáhnu obočí. „Pravda. Považoval bys za štěstí, když bys odsud odešel v botách,“ poznamenám cynicky. Nosila jsem asi všechno, jen ne štěstí. Nakonec, Noah o tom už také věděl své… Kdybych nebyl toho dne se mnou v zimním lese a nepostavil se přede mne, mohlo všechno být jinak. Více už nedodávám a jen se držím v blízkosti mladého agenta, abych nás dav lidí, mezi kterými se proplétáme, nikdy nerozdělil na více než jen pár kroků.

Jakmile spatřím bar, je mi jasné, kam jdeme. I tady je poměrně rušno, číšníci s barmany ani na okamžik nezahálí. Přesto je atmosféra zde jiná, více… Tísnivá? Stačí pohled na ty, kteří posedávají u baru a buď do sebe obrací sklenku bez jediného zaváhání nebo pomalu upíjí s nepřítomným leskem v očích. Kasino je skutečně… Zvláštní místo. Sklouznu očima po prostranství baru a mimoděk si vybavím muže v černozlatém obleku sedícího ke mne zády, jak tam sedí a…

… zamrkám, když si uvědomím, že na mne Noah mluví. Sám se rozhodně ve své objednávce nedrží pozadu, tak celou láhev, hm? A nahoru? Povytáhnu obočí. „Ten Martell zní dobře,“ rozhodnu se nevymýšlet si nic zvláštního, přeci jen… Stejně tak jsem takřka vždy nechávala pití vybírat Alexandera. Síla zvyku. Poté už jen vyčkáme, než barman naskládá vše na kovový tác, kterého se chopí Noah. Pomoc mu ani nenabízím, nevěřím si, že bych to dokázala pronést skrz halu bez nehody. Ostatně ani Noah se netváří kdovíjak sebejistě a v jeho pohybech i držení těla je znát jistá opatrnost.

Pokračujeme směrem nahoru po jednom ze schodišť. Tady je už rozhodně klidněji, a co více – nahoře hluk zeslábne na přijatelnou hladinu, která mi nerve uši ani nepřiživuje napětí tančící pod kůží. Následuji Noaha kolem ochozu dál a… Co tady nahoře vlastně je? Jednotlivé dveře lákají můj pohled, působí to skoro jako na hotelu nebo divadelní vstupy do lóží, přesto mi k tomuto místu nepasuje ani jedno z toho.

„Myslím, že bude jistější, když rozbití všech těch věcí na tácu bude na tebe, a ne na mě,“ lehce se ušklíbnu a potřesu hlavou. S tím přistoupím k Noahovi blíže, abych mu z kapsy kabátu mohla vytáhnout klíč ode dveří, před kterými stojíme. Je to sice poněkud zvláštní situace, ale zdaleka ne tolik jako ten večer v hotelovém pokoji utopený v železitém odéru krve a čpavém pachu dezifenkce.

Odemknu a otevřu křídlo dveří dokořán, aby Noah mohl vejít dovnitř. Prohlédnu si místnost, soukromý salónek pro uzavřenou společnost dle všeho. Zdá se, že to měl Noah skutečně promyšlené… Místo, kde si nás nikdo nevšimne a zároveň zde budeme mít opravdové soukromí.

„Hm, asi chápu proč,“ odpovím s krátkým kývnutím hlavy a zavřu za námi dveře. Do zámku vrátím klíč, kterým jednou otočím, abych za námi zamkla. Aspoň budeme mít jistotu, že nás nikdo nepřekvapí ani nám sem omylem nevpadne. „Minutku,“ chvíli mi trvá, než kabát rozepnu, abych ho mohla Noahovi podat. Stejně tak si z krku odmotám šálu a z rukou stáhnu rukavice, tady můžu. Chvíli přemýšlím, zda si neodepnout revolver od pasu, ale… Uvidím, jak se mi s tím bude sedět.

„Máš zajímavé představy o tom, jak vypadá večeře,“ poznamenám pobaveně při pohledu na tác položený na stole, načež vykročím k dlouhé sedačce, abych se na ni posadila. „Pokud mě tedy nemáš v plánu opít, ale pak si nejsem úplně jistá, jestli to zvládnu na koni zpátky,“ lehce se ušklíbnu. Nicméně… Jsem si jistá, že k rozhovoru, který nás čeká, bude alkohol potřeba.

„Hm, vlastně, když tě tu mám…“ začnu poněkud obšírně a bez ptaní se natáhnu po jedné z lahví, abych ji otevřela a štědře nalila do obou koňakových sklenek. „Říká ti něco Grove road? Potřebovala bych vědět, kde tu ulici najít. Zkoušela jsem se ptát drožkáře, ale prý se vyzná jen normálních částech města,“ zeptám se Noaha jakoby mimochodem. Než na to zapomenu. Aukce se blíží a já bych raději zítřejší den strávila něčím příjemnějším, než zoufalým pobíháním po městě a vyptáváním se drožkářů.

Vera De Lacey

♬♬♬♬♬

Netušila si, jak dlouho může trvat sníst tak obyčejný dortík. Skutečně si Robert dává tak na čas a nebo ti to tempo přijde tak nepříjemně mučivé z naprosto jiných důvodů? Dost možná to druhé, protože sestře to trvá ještě o poznání déle, jen na ni už nečekáte.

„Jak jsem říkal. Nebyl vůbec špatný. Děkuji za pozvání.“ Odpoví ti bez jakýchkoliv negativních emocí patrných v hlase ještě, než si vymění s tvou sestrou to krátké rozloučení. Byl to příslib něčeho a nebo ve všem hledáš až příliš moc skrytých významů? Být tu Lucifer, bylo by ti jasné, že v těch slovech není jen jedna skrytá vrstva ale hned několik. Tohle měl skutečně rád. Hraní si se slovy a… ostatními.

Zvonek zacinká na znamení toho, že je pekárna o pár hostů chudší, zatímco vyjdete na ranní ulici. Dnes je poměrně příjemně teplo. I na tak pozdní podzimní ráno. Slunce hřeje, jako kdyby se ze sebe snažilo vydat poslední zbytky energie v jednom jediném dni. Do léta to má stále daleko, ale i tak si lidé procházející po ulici povolují šály a rozepínají kabáty.

„Takže?“ Povytáhne Robert obočí s tou jasnou otázkou. Ne nesnaží se zmizet, naopak přejde pár kroky k boku pekařství tak, aby stál mimo střed chodníku a nikomu tam moc nezacláněl. Přesto si všímáš, že jeho směrem se prakticky žádné pohledy kolemjdoucích nestáčejí. Vždy skončí jen a jen na tobě. Snad je to tím, že jsi mladá pohledná dáma, které rudé vlasy na slunci doslova září a nebo možná také něčím zcela jiným.

„Hmmh, nevím, kam měl přesně namířeno.“ Povzdechne si dlouze a jen potřese skoro až rezignovaně hlavou. „Vím jen, že měl mít nějaké jednání ohledně…“ Zaváhá. „Jedné blížící se aukce. Myslím, že to bylo někde v přístavní čtvrti.“ Dodá po chvíli. „Ta aukce ještě neproběhla. Ale jestli to souvisí… Kdo ví. Nejspíš jen někdo využil takové záminky, aby jej vylákal. Elijah… On se příliš často po Novém Jeruzalému nikdy moc nepohyboval. Zvláště poslední rok. A pokud už někam potřeboval vyrazit, málokdy k tomu volil kočár… jestli rozumíš.“ Luskne Robert prsty.

„Šikovná schopnost… tedy… ehm.“ Opět se zarazí, jako kdyby zabrousil do vod, kam zrovna nechtěl.

„Každopádně… Sympatie stranou.“ Opře se náhle rukou o stěnu kousek od tvé hlavy a skloní se k tobě s naléhavým pohledem v těch modrých očích. „Zkus si představit, že v současné situaci přijdeme o někoho, kdo má potenciál si vzpomenout na spoustu zákulisních informací, které znali jen ti nejvyšší v Tribunálu a mnohé ani ti ne? Metatron je mrtvý. Ve městě se otevírají Brány. Stále častěji a častěji. Zatím jen malé, nejspíš, ale je otázkou, kdy se otevře nějaká z těch opravdu velkých nebo se to rozšíří po světě. Dovedeš si to představit? Možná místní bezpečnostní složky současnou situaci zatím zvládají. Pouze za cenu pár stovek mrtvých. To je jen plivnutí. Statistika. Ale jak by něco takového zvládali jinde? Hmm? Tam kde nemají bezpečnostní složky prolezlé Probuzenými? Jen si to představ. Budou to jen neviditelné hrozby rozsévající zkázu a vraždící ve velkém. Chaos. Konec světa, jaký známe.“ Nadechne se a na pár vteřin zavře unaveně oči.
„Tohle… byl problém místní Rady. Nebo spíše těch, kterých se to přímo týkalo. Ovšem, pokud jsou tak krátkozrací, aby se zbavili i nositele Luciferova odkazu… Tak si možná nic jiného nezaslouží.“ Nakrčí popuzeně rty, než se opět narovná a odtáhne se ode zdi a od tebe.

„Takže… zeptej se vévody. Jestli spravedlnost zvítězila nad zdravým rozumem. Nebylo by to poprvé.“

Delilah Blair Flanagan

Kasino. Místo, o kterém si mohla dosud jen slyšet nebo číst. A také místo, které si navštívila prvně v životě. A také možná i naposled, protože kdyby sis mohla vybrat, na takové místo bys nikdy nevkročila nebo to alespoň nepovažovala za dobrý nápad. Teď tě sem však zavedl pan Branson, který nevypadal tím všeobjímajícím mumrajem, jakkoliv zaskočen a klestil vám cestu skrz něj s nečekanou obratností.

„Žádné překvapení už nebude? Škoda. Já čekal, že mi přineseš štěstí a vydělám u rulety pár tisíc šekelů.“ Poskočí mu koutek rtů do křivého úsměvu, když se k tobě také krátce nakloní, abyste se vůbec slyšeli. „Ano, zkus se mi neztratit… Tohle místo je na to totiž ideální.“ Pokývne na tebe hlavou, zatímco se prodíráte davem. Jedno se mu musí nechat, skutečně vám na tomto místu nikdo nevěnuje nějakou zbytečnou pozornost. Většina z hostů se věnuje svým hrám a žetonům. Jen i tak je tu jedna vada na kráse. Tohle místo rozhodně nepůsobí klidně natolik, abyste si zde mohli nerušeně promluvit. Tedy, vlastně vůbec si tu jakkoliv promluvit je pro tebe něco nepředstavitelného. Ať už to Noah vymyslel jakkoliv, nezbývá než doufat, že to opravdu nějak vymyslel.

To už se ale přiblížíte baru, za kterým obsluhuje muž a žena. Vypadají, že mají stejnokroje místního podniku a povětšinu času spíše doplňují nápoje na stříbrné podnosy, které si od nich berou průběžně se trousící číšníci. Je tu i pár lidí posedávající na stoličkách, akorát ti nevypadají, že jsou zrovna dobré náladě, ale spíše, že pijí na žal. Je pravda, že tohle místo bude plné rozjitřených emocí. Jak jedním, tak druhým směrem.

„Co si dáš, Del?“ Otočí se na tebe ještě než dojdete k baru, o který se záhy opře a mávne na barmana. „Jeden Martell, celou lahev a také džbán vody a pak…“ Podívá se na tebe, aby sis poručila, na co máš chuť. „Sklenice po dvou. Vezmeme si to nahoru.“ Doplní pak Noah jakoby nic a poposune po pultu pár bankovek. Barman podá jeden z kovových podnosů a začne vám to na něj vše pěkně skládat. Brzy je tác plný lahví, džbánu a sklenic. No, rozhodně nepůsobí jako něco, co by se ti chtělo nést skrz to rozbouřené moře lidí.

„Díky… Jdeme.“ Kývne Noah na barmana, než se chopí podnosu a ty vyrazíš za ním. Musí se nechat, že Noah zvolí opatrnější tempo. Přeci jen je na něm vidět, že to nebude jeden z číšníků, kteří podobně naložené tácy roznáší s naprostou jistotou. Naštěstí však nejdete zpátky přes sál, ale zamíříte k jeho okraji, kde projdete kolem sloupů podepírajících obvodovou galerii a pak zamíříte k jednomu z několika schodišť, které tam vedou.

Vystoupáte do prvního patra, které je o něco tišší. I tak jsou zde skupinky lidí, kteří buďto sledují dění pod nimi a nebo s někým živě diskutují. Ano, tady to jde rozhodně lépe. Přesto Noah nezastavuje. Naopak pokračuje dál, podél pravidelně rozestavěných dveří, jenž míjíte a na kterých jsou čísla připomínající ty na hotelových pokojích. Konečně u jedněch zastaví a viditelně znejistí.

„Ehm… V pravé kapse kabátu je klíček, jen…“ Omluvně se ušklíbne. Opravdu tu není poblíž, kde tác odložit. „Anebo zvládla by si podržet ten tác?“ Navrhne ti ještě alternativu a je už na tobě, zda jsi to nakonec ty, kdo otevře dveře před vámi a nebo to bude Noah, zatímco tobě bude v rukou cinkat sklo na kovovém podnose.

Tak jako tak se dveře otevřou a před vy můžete vstoupit do poměrně malé místnosti. Bude mít tak tři na tři metry a její největší část zabírá dlouhá pohovka, která je stočená podél stěn jako had. Stěny jsou obložené dřevěnými kazetami, na nichž je i pár zrcadel pro optické zvětšení prostoru a také je zde menší okno, jenž pootevřené jen na škvíru.

„Tady tato část je to bez obsluhy.“ Vysvětlí ti Noah, zatímco naložený tác přistane na poměrně rozložitém stolku uprostřed a pak za vámi zavře dveře. Musí se nechat, že na rozdíl od toho hluku dole zde vnímáš jen tlumené zvuky na úrovni šumu. Rozhodně je to zde podstatně tišší.

„Ah, to je lepší. Hmm, kabát?“ Ohlédne se na tebe Noah, zatímco se sám vysvléká z teplého kabátu, na kterém se už těch pár ulpělých vloček stihlo rozpustit, aby jej pověsil na dřevěný věšák stojící nedaleko vstupu.