Andor.cz - Dračí doupě online

Vera De Lacey

Vévoda se uvítá s tvou sestrou, ale ty si na takovéto formálnosti nepotrpíš, ani si nepodáte ruku a jen na sebe zdvořile pokývnete. Stačí náznak pukrlete a jeho úklony, aby bylo všem náležitostem učiněno zadost. Však tu není nikdo, kdo by na vás hleděl skrz prsty. Jen Priscilla, která ale vypadá většinu dnešního dne zaskočeně a překvapeně. Není se ale čemu divit. Z malého rodinného výletu se hned první den stalo něco jiného. Něco mnohem více… intenzivního.

„Ehm, ale jistě. Počkám. Bez obav.“ Věnuje ti nervózní pousmání, zatímco vévodovo obočí jen drobně poskočí nahoru k linii vlasů, ale nic dalšího nedodává. „V tom případě nás omluvte, lady Davenport.“ Pronese k ní tím typicky hlubokým hlasem, než ti pokyne směrem po jedné z cest, jež se vinou rozlehlou oranžérii.

Chvíli jdete vedle sebe, tiše, než se vám výhled na Priscillu sedící u stolečku ztratí v bujné zeleni místní flóry. „Vero, jak vážné to je?“ Promluví náhle zčistajasna William a všimneš si soustředěného pohledu, který k tobě zalétne. „Byl to skutečně on? A… Vše v pořádku?“ Sklouznou po tobě jeho oči, ve kterých se na chvíli zableskne starost.

Pomalu dojdete k jednomu z jezírek, kam chtěla Priscilla tak neuváženě házet drobky ze zbylých sendvičů. I tentokrát se mezi listy leknínů a dalších vodních rostlin začnou proplétat ohnivě zbarvená rybí tělíčka s hladinu sem tam zčeří, jak se prosmýknou až u ní. William k nim na chvíli sklopí pohled a koutek rtů mu skoro neznatelně povyskočí. Víš, že tyhle klidné části oranžérie měl rád. Ostatně na pozorování podobných scenérií bylo něco skoro až hypnotického.

Teď však ale vydrží plavající rybky sledovat jen chvíli, než se otočí opět na tebe. „Mám teď k dobru několik hodin. Rozpočtové jednání, kde bych teď měl být přítomen, jsem zrušil a přesunul na další týden. Můžeš mi tedy říct, o co přesně šlo… Když už se dějí tak závažné věci.“ Pokývne hlavou.

„Ale i tak je to nečekaná návštěva.“ Přeci jen se pousměje a z jeho jednání vymizí ta typická strohost, na kterou je u něj již většina lidí zvyklá a jinak vévodu Essingtona nezná. Přesto ty si měla možnost vidět i některé jeho osobnější stránky a skutečně i muž jako on měl překvapivě i smysl pro humor, jakkoliv někdy suchý.

I já slyšela spoustu drbů či historek, které se šířily šeptem o tom, kdo v čí náruči hledá štěstí, ale nikdy jsem mezi takové ženy nepatřila a ani mě z toho nikdo nemohl podezírat. Zrovna mě! Snad o to více bouřlivěji reaguji, když se pokládám do překotného vysvětlování toho, jak se věci mají doopravdy. V životě jsem udělala spoustu věcí, za které bych stydím – nebo bych se aspoň trochu rdít měla – ale tohle mezi ně rozhodně nepatří.

„Knihy. Je to celá série, napsala jsem toho… Opravdu hodně,“ vypadne ze mne poněkud nešťastně. „A chápeš to správně. A proč… Já nevím. Nechápu, jak si to mohl někdo přečíst a říct si, že by to byl dobrý nápad. Vždyť tu mluvíme o člověku, který si užíval strach druhých a neváhal zapálit dům a zabít tak klidně každého v tom domě jen proto, aby mě dostal na ulici a mohl unést. Víš, kolikrát mi řekl, abych byla hodná Angela a zvykla si na to, že už nikoho jiného v životě krom něho neuvidím? Kolikrát mě ujistil, že si dá pozor, abych mu vydržela aspoň pár měsíců? A teď si polovina Jeruzaléma čte o tom, jaký šarmantní zloduch to byl a ukradl si srdce hlavní hrdinky?“ opět se rozohním. Alkohol dělá své. „Dobře, polovina ne, ale rozhodně se jedná o hodně oblíbený a prodávaný titul, který hltá minimálně každý třetí manželka v Zahradách a lepších čtvrtí, co nemá na to, aby si hledala své štěstí s účetním jejího manžela,“ odfrknu tiše.

Strategicky už nedodávám, že v minulém životě bych byla jednou z těch manželek i já.

Důrazně zavrtím hlavou. „Ne, nezměnil. Dokonce tam nechal i moje jméno, Angela. To, že kosmeticky pozměnil pár dalších jmen a vymyslel si vlastní scény i situace rozhodně nepomohlo tomu, aby se v tom nepoznal každý, o kom jsem tam psala. A jestli se to dostalo do rukou nějakých Probuzených, tak nebeského generála pozná snad každý, a že jeho pobočnice byla Dumah taky nebylo zrovna žádným tajemstvím,“ zamračím se. Na rozdíl od všeho dalšího. Tohle celé je prostě… Nešťastné, ačkoliv zrovna tato věc mě trápí ze všech nejméně. Aspoň nyní.

Nicméně Noah mě k mé úlevě ujistí, že mi věří a… Kývnu hlavou a nejistě se pousměji, když se ke mně natáhne, aby mne ujistil nejen slovy, ale i gestem. Jeho dlaň přes oblečení nehřeje zdaleka tak jako ta Alexova, ale přiměje mě to vydechnout a trochu zklidnit všechny ty rozjitřené myšlenky. K tomu nakonec pomůže i Noahova více než štědrá nabídka. Moc dobře vím, že by to pro mě nemusel dělat – má svých starostí i práce více než dost a kdo ví, od čeho důležitého ho zdržím. Měla bych se naopak postarat, aby pro něj bylo prioritou dostat Alexe z vazby namísto řešení mých malicherných problémů ale… Asi jsem sobec, ale uleví se mi. Přesto…

„Ano, dokončila jsem tvůj úkol, ale měla jsem k tomu svoje důvody. Nemluvě o tom, jak a za jakou cenu jsem ho dokončila. Nechci, aby sis myslel, že mi něco dlužíš,“ zavrtím hlavou. „Ale pokud… Pokud si můžeš najít čas na to mi s tím pomoci, tak budu ráda. Zvláště, když to bude znamenat smazat té hrozné ženské ten samolibý úsměv z tváře,“ dodám tak trochu… Potměšile. Přišla jsem za ní se slušnou žádostí! A varovala jsem ji? Varovala.

Vlastně mě překvapí, když mi Noah nabídne hned zítřejší odpoledne. Opravdu jsem nečekala, že to půjde tak rychle. Vlastně mi tím Noah vrátí zpátky dobrou náladu a já se dokonce i pobaveně pousměji. „Hm, chceš mi říct, že po tom všem, co jsi zažil… Stále trpíš na ranní bolehlav?“ poznamenám. „Zítřejší odpoledne zní dobře. I ta druhá hodina,“ souhlasím bez přemýšlení, stejně nemám na následující dny žádný pevný program vyjma vyčkávání Alexova návratu a dražby.

„Hm…“ zamyšleně nakrčím nos, když mě Noah postaví před nečekané dilema. „Klidně jako dnes. Koňmo. Recepční jsem už stejně pohoršila tím, jak jsem vyrazila dnes večer ven a pak… Kočár mi díky přivítání tvé přítelkyně kapitánky Mallory už nepřipadá jako zrovna bezpečný dopravní prostředek,“ lehce se ušklíbnu. „Případně si můžu půjčit koně ve stájích tady kousek, ať ti tím nepřidělávám starosti… Stejně jsem tam už kvůli tomu byla a zamluvila si jednoho na den dražby,“ nabídnu mu. Problém to pro mě skutečně není.

A když dojde řeč na další plány… Moc dobře si všimnu, jak Noah opět zvážní. Rudá barva rozpaků a studu se z mých tváří už vytratila, ačkoliv přeci jen stále cítím jistou horkost. Shrnu si pramen vlasů za ucho a natáhnu se po láhvi koňaku, ve které už značně klesla hladina a doleji si. Tentokrát si musím už počínat opatrně a soustředit se na to, ale ani to mi v tom nezabrání.

„Vlastně jsem na zítřek měla v plánu jen zjistit, jak se dostanu na Grove road a zpátky, abych pak zbytečně nebloudila a… A také bych se chtěla jet podívat na hřbitov, na Rosehill. Je ostuda, že jsem se ještě nebyla podívat na to, jak mi to tam zařídili. A položit tam květiny pro sestru Bellovovou…“ poslední větu dodám o poznání tišeji a upiju ze sklenky.

Kolikátá už je? Vlastně… Začíná mi to být jedno…

„O co vlastně jde, Noahu? To kvůli bránám a Ztraceným? Nebo se v Jeruzalému děje i něco dalšího? Tohle už je podruhé, co něco takového naznačuješ…“ výmluvně prsty levé ruky poklepu o pouzdro s revolverem, co mám u pasu a nakloním hlavu ke straně.

Delilah Blair Flanagan

Noah se směsicí překvapení a snad i jistého pobavení sleduje to, jak celá rudneš a překotně vysvětluješ, jak se věci ve skutečnosti mají. Ne, nikdy nebyl žádný mladý účetní ani Fernsby neměl zájem o takové věci, natož tak ty!

„Dobře, dobře, Del. Rozumím. Taky mi úplně nesedělo to, že by si zrovna ty tyhle věci psala… I když už jsem slyšel dost příběhu ze Zahrad, kde figuroval nejenom nadějný účetní, takže bych se ani až tak nedivil, i kdyby to tak bylo. Lidé dělají různé věci, aby se v životě nenudili a cítili se více… hmm, šťastní?“ Dodá pomalu a snad i lehce smířlivě, aby tě uklidnil.

„Fernsby? O tom jsi mi říkala tehdy v lese. Byl to ten, který ti prováděl všechny ty věci v tom sanatoriu, že… I o něm je ta kniha?“ Podiví se upřímně Noah, kterému se evidentně nedonesly ty nejpikantnější části. „Počkat, takže jestli tomu dobře rozumím, tohle vylepšení někdo provedl i s touto částí? Ale… proč? To nechápu. Kdo by tohle četl?“ Svraštěné Noahovo obočí jen dokreslí jeho zmatený a nechápavý výraz. Proč by někomu přišlo něco takového čtivé a romantické? To byla skutečně dobrá otázka. Avšak dle popularity knih se takoví lidé našli a nebylo jich málo.

„Hmm, ale chápu tedy dobře, že to ten Penfield nezměnil dostatečně na to, aby ses v tom stále nenašla, že?“ Poukáže na zjevné. Snad kdyby to bylo pozměněné natolik, že by v tom starou Delilah nebo i Dumah někdo hledal jen s obtížemi, nebylo by to tak nepříjemné. Takto to ale bylo stále až příliš podobné pravdivým událostem a žijícím osobám.

„Del, v pořádku. Nic si o tobě nemyslím.“ Ucítíš na svém rameni konejšivý stisk jeho dlaně „Navíc, jsem jen něco málo zaslechl o tom, co je v těch knihách. Ani jsem si to s tebou nespojil. Pro mě za mě to můžou být kdo ví jaké povídačky, ale já tě znám, Del… Tedy… Ne dokonale, ale troufnu si říct, že víc než většina jiných.“ Pousměje se mírně.

„A jestli je to pro tebe tak důležité, stále ti dlužím za to, že si dokončila můj úkol. Tehdy před rokem. Tak proč bych ti nepomohl tentokrát s tvým. A není to jen tím, že dohledávat toho, kdo se ti tehdy před rokem postaral o zavazadla, by bylo mnohem těžší, než zatlačit na nějakou majitelku nakladatelství.“ Věnuje ti pobavený úšklebek, než se krátce zamyslí.

„Některé věci si přeorganizuji… Je teď trochu divoká doba, ale to se výhledově nezmění, takže s tím nic nenadělám. Co bys řekla na zítřejší odpoledne, hmm?“ Nakrčí rty a natáhne se opět po sklence. „Dopoledne budu potřebovat na zajištění nejurgentnějších věcí a ehmm jistou rekonvalescenci.“ Dodá krátce, než upije jakoby nic ze sklenky s koňakem.

„Zítra kolem… Druhé hodiny? Šlo by to? Můžu tě vyzvednout. Jen si tentokrát řekni, jestli neoceníš spíše drožku.“ Nechá už na tobě výběr dopravního prostředku. Některé možnosti jsou sice praktičtější, avšak o poznání méně reprezentativní. Na druhou stranu, s Noahem asi na reprezentativnost příliš sázet nebudete.

„Doufám tedy, že si neměla jiné plány… Pak bychom to museli odložit až na další den. Hmm, a co vlastně plánuješ, když ses vrátila po roce zpátky domů? Operu, divadlo, procházky v parku? Snad jen… Byl bych opatrný Del. V Novém Jeruzalémě už není bezpečno. Ne od jisté doby.“ Přeci jen opět zvážní. „Rozhodně je dobře, že si s sebou bereš zbraň.“

Vera De Lacey

♬♬♬♬♬

Posadíš se na jednu z kovových židliček a dáš se do psaní. Dopis to není dlouhý. V porovnání s traktáty, které si s Williamem čas od času vyměňuje se zdá opravdu jen jako výkřik do tmy. Avšak jeho sdělení je dostatečně závažné na to, aby alespoň jeho čtenář povytáhl obočí. Priscilla stojí nedaleko a rozhlíží se fascinovaně po vašem okolí. Ne, nevydala se sama na vlastní pěst objevovat kouzelná zákoutí místní oranžérie. Už tak vypadala, že tento den zažila tolik nových věcí, že jí vystačí na pár dalších měsíců.

Dopis vložíš do obálky a předáš služebnictvu s jistotou podobnou té paní domu. „Jistě, lady. Bude předám jeho výsosti po jednání.“ Ukloní se krátce jeden z mužů a dopis si od tebe převezme.

„Hmm, sendviče a čaj budou stačit. Bohatě. Děkuji.“ Dodá pak stále nesměle Priscilla, na které skončil výběr vašeho občerstvení. Těžko říct, zda je tímto novým prostředím tak zaskočená a nebo zda z ní stále mluví ještě ty tři dortíky. Každopádně nemusíte až tak dlouho čekat a brzy vám na stole v oranžérii přistane výběr sendvičů, čajová konvice s černým čajem a dvojice porcelánových šálků. Každý kousek porcelánu vypadá velice delikátně, a to nemluvě o tom samotném jídle na nich.

Najíte se a dopřejete si čaj příjemně vonící bergamotem, který se do tohoto prostředí až zvláštním způsobem hodí.

„Ty jsi tu už byla že?“ Promluví na tebe Priscilla mezi sousty. „Jak to, že jsi nám nikdy nevyprávěla, co všechno tady vévoda má?! Vždyť tohle… to by mě nikdy nenapadlo, že může mít někdo jen tak postavené u domu. Tedy… zámku.“ Ztlumí hlas, když k tobě naléhavě šeptá, ačkoliv jedinými viditelnými svědky vašeho oběda jsou pouze barevní ptáčci, kteří poskakuji mezi listy a vydávají zvuky, které už samy o sobě znějí tak exoticky.

„A půjdeme se pak projít? Budu ráda, když mi to tu ukážeš. Asi budeme mít ještě chvíli čas.“ Usměje se na tebe Prissy a tak se společně vydáte projít si ve volném čase oranžérii. Je to skutečně prostorná budova, kterou projít docela trvá. Míjíte palmy, keře s velkými dužnatými listy i květy, které vypadají jako kdyby je snad přední jeruzalémští cukráři vymodelovali z marcipánu a podobně opojně i voní, jak neopomene poznamenat Priscilla.

Ta se nakonec asi nejvíce času zdrží u velké nádrže se zlatými kapry, kteří se míhají pod rozčeřenou hladinou a jsi to právě ty, kdo musí sestru umravňovat v tom, že házet kousky zbylých sendvičů místním rybám není skutečně vhodný nápad. I když by to jistě ocenily.

A tak čas běží. Naštěstí pro tebe je tu stále na co koukat, a především tu máš svou sestru, která ti dělá nakonec i vcelku hovornou společnost. Tedy, když si myslí, že se nikdo nekouká. Všimla sis už, že je z místního služebnictva, které působí skutečně někdy jako sochy, poněkud nesvá.

Zrovna sedíte opět u stolku se židlemi a dopíjíte zbytky už poněkud vlažného čaje, když vás vyruší známý hlas.

„Dobrý den, dámy. Nečekal jsem takovou vzácnou návštěvu už dnes.“ Po vysypané cestičce vinoucí se mezi bujnou zelení k vám přichází známá postava vévody. Je oblečený v černém padnoucím obleku a zvlněné černé vlasy má na straně opět sčesané dozadu, ačkoliv sama víš, že mu nikdy dlouho takto přísně upravené nevydrží. Jen jeho tvář je stále zvláštně porcelánově pobledlá, ale to už dost možná k němu patří. Vlastně si ho za ten rok nikdy neviděla, když by měl tu zdravou barvu. Dojde k vám jistým krokem, než mezi vámi jeho oči rychlým pohybem kmitnou.

„Chvíli jsem si myslel, že jsem si popletl den. A teď už i počty.“ Povytáhne drobně obočí, než Priscilla udělá trochu překotně pukrle a nabídne mu dle zvyklostí ruku snad jako kdybyste byly na nějakém plese.

„Vaše výsosti.“ Klopí zrak k zemi, zatímco se William po kratičkém zaváhání skloní, aby ji symbolicky políbil. „Lady Davenport… Těší mě, že jste mě dnes také navštívila v doprovodu své sestry. Je to jistě… překvapení.“ Pokývne hlavou a otočí se na tebe. Snad kdyby si chtěla pokračovat v tomto formálním vítání se, ačkoliv to nebylo něco, na co by si William zrovna potrpěl, pokud jste nebyli pod drobnohledem společnosti.

V duchu zaúpím, tohle je ještě horší, než jsem předpokládala. Mohla bych se sice utěšovat tím, že vyjde už jen pár knih a zdroj inspirace toho obskurního pisálka nenávratně vyschne, takže nakonec celá ta série upadne v zapomnění, skrytá v druhých řadách knihoven a v nenápadné sekci knihkupectví nebo některých antikvariátů, ale… Ale nepomáhá to. Co bude za rok či dva je příliš daleko.

„… to je dobře, že jsi je nečetl,“ uteče mi s neskrývanou úlevou v hlase a je mi v tu chvíli naprosto jedno, jak to vyzní. „A vážně bych ocenila, kdybys to ani nikdy nezkoušel…“ To je spíše zbožné přání, zákazy ani výhružné pohledy tady stejně nic nezmůžou.

Jenže Noah pokračuje dál a připomene mi, proč jsem tolik váhala a otálela s tím, zda mu o tom mám vůbec říkat. Jsou to… Vážně vidím v jeho tváři rozpaky? Ne! Já se v nich rovnou topím, tváře mi hoří a srdce se mi neklidně rozbuší.

„Ne! Proboha… Ne, nebylo to něco, co bych kdy zažila nebo snad napsala!“ ohradím se důrazně, přesto uhnu pohledem. „Ty zvrhlosti si tam přidal ten hrozný člověk, co se prohlásil za autora,“ pokračuji dál. „Žádný účetní nikdy nebyl, ani nikdo jiný. Nikdy bych… A už vůbec bych o tom nikam nepsala!“ zamračím se.

„Nemá to se mnou… Ty věci v mých rukopisech nenajdeš,“ raději zopakuji, ačkoliv se při tom ani jednou na Noaha nepodívám, namísto toho cítím tu tepající horkost. „A ano, když jsem ti říkala svůj příběh, dost věcí a detailů jsem z něj vynechala, ale rozhodně ne takových. Jediné, o co měl Fernsby zájem, byla moje krev a naše nejdůvěrnější chvíle byly ty, kdy mě bil,“ prsty si mnu v dlani, zatímco pokračuji dál. „Ahh, proč ti tohle vůbec říkám… Prostě… Ne. Ty rukopisy byly jen sepsané noční můry a ty nepříjemné věci, které se staly a já o nich neměla s kým mluvit, když mě Edric izoloval od světa. Nic víc, nic míň… Prosím, musíš tomu věřit. Já vím, že bys mě nesoudil, ale rozhodně nechci, aby sis myslel, že… Promiň, tohle je pro mě vážně…“ namísto dalších slov jen potřesu hlavou, protože čím déle mluvím, tím více se do toho zamotávám a čím dál výrazněji gestikuluji.

Jakmile si to uvědomím, tak rychle zase stáhnu ruce k tělu a raději se napiju vody, abych ponechala nějaký prostor i Noahovi a trochu se uklidnila. Tohle mi popohnalo krev, a to nejen trochu.

„Byla. Dneska před polednem, podařilo se mi dostat se k ženě, která je zřejmě hlavní vydavatel nebo rovnou majitelka,“ potvrdím mu. „No, měla jsem v tašce obojí, ale ta stará harpyje by se mi ještě vysmála, kdybych se ji pokusila podplatit a kdybych na ni vytáhla revolver, tak bys musel místo večeře řešit, jak dostat z vazby nejen Alexe, ale i mě, takže jsem raději prostě odešla. Ale opravdu mi to chvíli připadalo jako dobrý nápad,“ přimhouřím oči.

A pak… Přeci jen…

„Jistěže bych měla zájem!“ vyhrknu bez jakéhokoliv promýšlení a rychle k Noahovi vzhlédnu až se rusé vlasy krátce rozlétnou do všech stran. „Cokoliv, co mě dostane k osobě, co se za tím příšerným pseudonymem schovává. Chci zpátky svoje rukopisy a zastavit to,“ pokračuji dál odhodlaně. „Je to i jeden z důvodů, proč jsem se chtěla do Jeruzaléma vrátit, když k tomu byla příležitost. Z Provincií se proti něčemu takovému bojuje špatně, navíc Alex… Podle něj by bylo nejlepší, kdybych to zkrátka ignorovala, ale… Ten člověk si rozhodně nezaslouží na mě vydělávat. Nejraději bych mu zakroutila krkem,“ zamumlám si a potřesu hlavou.

„Takže za jakoukoliv pomoc bych byla vážně, ale vážně moc vděčná…“ dodám a napětí v šíji a ramenou přeci jen povolí. Stud, rozhořčení i rozrušení tak pomalu vystřídá úleva, že jsem řeč na tohle téma nezavedla úplně zbytečně.

Delilah Blair Flanagan

Noah nezareaguje nijak podrážděně, když se na něj oboříš, i když je tvůj tón překvapivě útočný a příkrý. Skoro se sem až nehodí, ale jediný, kdo by si mohl a nebo snad i měl stěžovat se tváří naprosto klidně. Jen pokývá v pomalém rytmu hlavou, ale odpovědi na své výtky se už nedočkáš. Ať je to jakkoliv, Noah se do sporu nepouští. Stejně tak ty se snažíš uklidnit. Přeci jen tohle ti hnulo žlučí. Poučoval tě o něčem, o čem si věděla sama mnohem víc. Jaká ironie a pokrytectví.

Možná i proto se rozhodneš zaměřit se spíše na pro tebe důležitější téma, ačkoliv se ve světle předchozího rozhovoru zdá na první pohled malicherné. Nic to nemění ale na tom, že to pro tebe hodně znamenalo. Tvá tvorba. Tvůj příběh. Všechno to, co ti někdo odcizil, a ještě ke všemu pozměnil do té pokřivené podoby, co začal vydávat knižně.

„Rukopisy? Tvůj sepsaný příběh?“ Prohlédne si tě Noah zvědavě a dokonce se opět narovná v sedě tak, aby se k tobě mohl natočit čelem.

„Zaslechl jsem něco o knihách, které se zaobírají jistými tématy. Tedy těmi týkajícími se dávné minulosti. A co se tak ke mně doneslo, prý to není čtení, o kterém by se jeden bavil na večírku. Tedy alespoň ne hned na začátku. Možná po pár sklenkách… no… Nevím, přiznám se, že jsem je nečetl. Nikdy jsem nebyl zrovna zapálený čtenář a nemám teď ani tolik času jako dříve.“ Pokrčí rameny, jako kdyby o nic nešlo. Vlastně je to jeden z mála lidí, se kterými ses o těchto knihách bavila a nečetli je. Skoro se zdálo, že je musela přečíst alespoň polovina Nového Jeruzaléma. Tedy ta gramotná.

„Ale nikdy by mě nenapadlo, že by se snad mělo jednat o tvůj příběh. Už jen… Ehm, když se vezme v potaz obsah těch knih. Alespoň tedy ty části, o kterých jsem slyšel. To s tím účetním a tak…“ Teď snad poprvé vidíš v Noahově tváři jisté rozpaky nebo snad nejistotu?

„Nebo to snad nebylo něco, co jsi zažila… tedy napsala?“ Položí vcelku prostou otázku, ale rozhodně tomu zrovna nepomůže. „Vím, vím… vzpomínám si na to, jak jsi mi vyprávěla svůj příběh jen… Pochopil bych, že tohle nebylo něco, co se jen tak povídá někomu, koho si znala jen pár dní. Tedy… Nikdy by mě nenapadlo, že to má s tebou až tolik společného.“ Zakroutí nevěřícně hlavou. „Ale… nesoudil bych tě za to. Já jsem ten poslední, kdo by to dělal.“ Zvedne ruce v náznaku obranného gesta dodá lehce snad jako kdyby o nic nešlo. Sice Noah knihy nečetl, ale rozhodně to vypadá, že to celé nepochopil úplně tak, jak se to stalo doopravdy. To, že zrovna tyto pasáže, o kterých zcela jistě slyšel, s tebou neměly nic společného. Za všechno tohle mohl jen Penfield a jeho zprznění tvé práce.

„Hmm, byla jsi v nakladatelství?“ Zamyslí se pak krátce Noah. „A nedali ti na něj kontakt. Tedy… No, pokud si na stůl nepoložila pár balíčků bankovek nebo nabitou zbraň, asi bych se divil, kdyby se tak stalo… Nepoložila, že?“ Povytáhne tázavě obočí s jistým očekáváním vepsaným ve tváři. Je těžké ale říct, která odpověď je v jeho očích správná.

„No… Kdyby tě to opravdu trápilo, tak pořád tu máš pár kontaktů, které by mohly přiložit ruku k dílu.“ Poupraví si názorně sako, aniž by však doslovně něco nabízel. „Samozřejmě jen mimo zápis a naprosto neoficiálně. Na druhou stranu výhoda tajných je, že jejich mise jsou opravdu tajné a málokdo ví, kdy někde jsou a nebo nejsou zcela oprávněně.“ Nakloní se malý kousek blíže a šibalsky mrkne, zatímco je před tebe předestřena jeho nabídka.  

Co všechno teď Noah asi vidí? Pokud je schopný vnímat manifestaci proudící síly, která zůstává utajená zraku Probuzených, nebo aspoň minimálně mně a Alexovi, tak… Vidí nyní i Ztracené? Ovšem nezeptám se ho na to, jen chápavě kývnu hlavou. O tomhle už také něco vím, hlavně s mým zlozvykem kolem sebe rozhazovat slovy a větami bez kontextu. Raději ani nepočítám, kolikrát jsem kvůli tomu byla důvodem Alexova pozdviženého obočí.

„Žádné obavy, myslím si o tobě spoustu věcí, ale ani jednou z nich není, že bys byl blázen,“ ujistím ho a křivě se pousměji a více k tomu už nedodávám bez ohledu na to, jak nejednoznačně to vlastně vyznělo.

Od nenudného života náš rozhovor ovšem sklouzne k tématu, které mne přinutí zpozornět. Noahova reakce na moji poznámku na sebe nenechá dlouho čekat. Bohužel. Z toho jediného slova i jeho výrazu, co se mu usadí ve tváři se dá snadno usoudit, že to není jen tak. Že se ve městě opravdu něco děje a… Souvisí to se Ztracenými? Nebo s tím, že s odchodem Farnhama se změnila rovnováha sil a vyústilo to… Hm, v tohle? Obojí? Mám tolik otázek, ale přes rty mi nepřejde jediná. Jen věnuji Noahovi zkoumavý pohled a… Tohle chvíli počká. Zeptám se ho na to později, teď pokračuji dál o rozbitém úlomku Zrcadla a věcmi, které by měl Edric vědět.

Jenže tentokrát jsem to já, jehož pohled zvážní a potemní, když mne Noah začne přesvědčovat o tom, že to není možné, aby se něco takového… Rozbilo? Poskvrnilo? Něco v jeho… Tváři. Hlase. Po šíji a ramenech mi sklouzne šimravé napětí a lehce přimhouřím oči. Tohle není z jeho hlavy. Nejsou to jeho vědomosti. Jak by také mohly… Ne. Představa, že ke mně svým zvláštním způsobem nyní promlouvá Otec je tak… Ošiju se a uhnu pohledem. Skoro jako dítě, které právě dostalo přednášku od rodiče o tom, jak se věci skutečně mají. Protože přesně tak si připadám. Včetně toho ukřivdění, že to nechápe.

„A přesně v tomhle se mýlíš. Je tu jedna výjimka, která nepodléhá Otci a jeho Stvoření. Lucifer na to přišel a dokázal ho ze stvoření udělat něco jiného. Nečistého. A přesně to nyní odráží ten úlomek. Kdo jiný, než já by to měl vědět ze všech nejlépe… Takže mi tu neříkej, že něco takového není možné,“ vypadne ze mne… Podrážděně. Ke konci snad i naštvaně. Útočně. Navzdory tomu, že to není Noah, na koho se zlobím, jen… Jen… Není to v pořádku! Jak by to Otec taky mohl vědět, když tam tehdy nebyl, hm? Dovolil Luciferovi, aby…

… dýchat. Musím dýchat. Zamrkám a prsty si promnu oči. Zbytek těch pocitů raději spláchnu hltem koňaku a přípitkem, zvláštním stejně jako tenhle večer. Přinutím se raději soustředit… Na jiné věci. Problémy, které v porovnání s jinými, se kterými se potýkám ať už já, Noah nebo zbytek tohohle zatraceného města, jsou opravdu… Nicotné. Malicherné. Ale dost možná právě proto jsem se k tomu tolik upnula. Jsou věci, se kterými už nic neudělám. Ale s tímhle… S tímhle bych mohla. Jen potřebuji trochu pomoci.

„Ano, těmi před rokem,“ potvrdím. „Já vím, je to dávno a jde to úplně mimo tebe, ale… Nemám, na koho jiného by se mohla obrátit. Ani nevím, jestli jste zařídili, aby moje věci někdo převezl na to místo, kde jsem se probrala po plese nebo zůstali v Bristolu, kde je prostě někdo vyhodil nebo… Prostě nevím,“ zavrtím hlavou. Přemýšlela jsem nad tím už snad stokrát, ale mohla bych se tak leda vydat do Bristolu, kde by bych pravděpodobně dopadla stejně neslavně jako v nakladatelství.

„… jenom dnes?“ povytáhnu obočí a lehce se ušklíbne, nicméně tím tu chvíli, kdy budu muset přiznat barvu nebo naopak všechno popřít, pouze oddálím.

„Hm… O mé rukopisy. Měla jsem jich plný kufr,“ začnu tím jednodušším. Fakty. „Někdo všechno, co jsem napsala použil jako základ pro své vlastní choré fantazie, které nyní vydává… A vzhledem k tomu, že jsem psala o tom, jak strašné to bylo v Greenhillu, o své vlastní smrtí i o Dumah, tak si asi dovedeš představit, že z toho skutečně nemám radost,“ zamračím se. Ve tvářích jsem rázem o něco červenější a těžko říci, zda za to může alkohol nebo… No, spíše ne… Povzdechnu si.

„Byla jsem už i v nakladatelství Broadbent, aby mi na toho Oscara Penfielda dali kontakt, ale madam Wolstonová se mnou rychle vyběhla vzhledem k tomu, že na ně nemám žádnou páku,“ odfrknu tiše a raději dorazím zbytek sklenky. „… a já hloupá Alexovi slíbila, že ve městě nebudu nic podpalovat,“ ušklíbnu se vzápětí.

Delilah Blair Flanagan

„Ano, až k ramenu. Vidím to. Stejně jako spoustu dalších věcí… Občas si před ostatními musím teď dávat pozor, co říkám, aby na mě lidi nezačali koukat jako na blázna. Je to trochu… ošemetné.“ Uteče Noahovi poněkud rozpačité zasmání. „Ale říkám si, že ty by si nemusela. Tedy alespoň ne více než jindy. A navíc vidím opravdu jen to tetelení vzduchu. Ne nic dalšího. Nemusíš se bát.“ Dodá stále v tom odlehčeném duchu, do kterého sklouzává nehledě na vážnost tématu. Skoro by se až zdálo, že ho nic z toho příliš netrápí, ovšem sama sis dovedla představit, že tyto věci nejsou nikdy jen tak snadné.

„Ah, tak nudný život by byl… ehm, nuda?“ Sám se zašklebí nad tou ne zrovna geniální volbou slov. „Víš, že mně nikdy moc neužilo na něco takového. A teď už se určitě nenudím. Ani chvíli.“ Potřese hlavou a usrkne něco z obsahu sklenky, než se natáhne také pro pár kousků jídla ze studeného talíře, zatímco se rozhovoříš o černé kronice. Noahovi při těch slovech však přelétne přes tvář nezvyklý stín a ta jiskra v očích o něco pohasne. „Bohužel…“ Zazní jeho hlas poněkud dutě, než odloží vidličku zpátky na talířek. Avšak, pokud se na to nehodláš dále ptát, nevypadá to, že by to bylo téma, na které by se sám od sebe jen tak rozpovídal.

Ty tu máš ale důležitější věci, jenž tě pálí. Především tedy to rozbité Zrcadlo. Jako kdyby se mohlo rozbít ještě více než dříve bylo. A viditelně skutečně ano. Stačilo si jen vzpomenout na tu zvláštní šedavou barvu, tak připomínající tvá tetování na rukou. Nemluvě o tom, co ti ten kousek způsobil za nepříjemnosti. Mladý agent tě pozorně poslouchá a všimneš si i jak je v jeho tváři patrné jisté zamyšlení, než jen potřese hlavou a nadechne se k odpovědi.

„Zrcadlo nejde rozbít… Je jen, hmm, odrazem, fyzickou manifestací něčeho jiného. Del…“ Pohlédne na tebe a na okamžik jako kdyby jeho oči nabraly ten neosobní výraz a nelidskou hloubku, stejně jako jeho hlas zní najednou jinak. Výrazněji přesto naprosto klidně.

„Nemůžeš poskvrnit něco, co je samotným odrazem stvoření. I tak je to stále jeho součástí. V jakékoliv formě. Všichni jsme.“ Rozehraje se mu na rtech smířlivý úsměv, než mrkneš a po chvíli je to všechno zase pryč a Noah je zase… Noahem.

Váš společný přípitek v tomto světle vyznívá ještě zvláštněji, protože tento večer bude rozhodně hoden vzpomínání tak jako tak. Oba upijete něco ze sklenek, než zůstane Noah sedět kousek od tebe s hlavou ležérně zakloněnou a pohledem upřeným na strop. I na něm je patrné, že tváře mu nabraly o něco nachovější odstín a rozhodně nepije první sklenku. Ostatně i ke třetí už je to docela daleko.

„Zavazadly? Těmi před rokem?“ Natočí zakloněnou hlavu trochu na stranu, aby se vaše pohledy střetly. „Tedy… Ehm, můžu to zkusit, ale je to už opravdu dávno a jak už víš, byl jsem pár měsíců indisponován. Ale jistě, určitě se zeptám. O co přesně jde, pokud to tedy není přísně tajné, že to nesmí vědět ani tajný.“ Věnuje ti široký úsměv, než se opět pobaveně ušklíbne. „Dnes mi ty moudra skutečně nejdou, co?“