Andor.cz - Dračí doupě online

Sama se raději už k zástupu lidí čekajících za námi neotáčím, i když předstírat, že tu stojíme s Nohaem u okénka sami a neděje se nic, z čeho bych měla být nervózní, je mnohem těžší, než by se mohlo zdát. Zvláště pak bez neustálého přešlapování na místě, o nutkání si promnout svědící týl hlavy raději ani nemluvě. Vážně mi nepomáhá vědění, že se na nás všichni dívají a čekají, až odsud konečně zmizíme a uvolníme tak místo pro dalšího.
Raději se tak soustředím na náš tichý rozhovor, zatímco po vzoru Noaha vzhlédnu k velkým hodinám dominujícím hale. Doslova. Tyčí se nad hlavami nás všech a rafička opisující kruh jasně naznačuje, kdo je zde skutečným pánem času.

Krátce kývnu hlavou. Jistě, takový dav lidí na poště v Zahradách asi… Tedy rozhodně nebude. Nebo si to aspoň neumím představit. Jsou to přeci jen Zahrady, tam je vše… Jednodušší. Honosnější. A pohodlnější.
Když na sobě ucítím Noahův překvapený pohled, tak se přinutím lehce pousmát a potřesu drobně hlavou. „Ne, není,“ zalžu pohotově. „Jen se obvykle vyhýbám davům,“ dodám po krátkém zaváhání. Davům. Neznámým místům plným lidí. V posledních měsících jsem se díky cestování s Alexem přeci jen osmělila, ale trhy v Dvarace či rušné ulice města stále nepatřily mezi má oblíbená místa, kam bych snad sama zašla. Kvůli Alexanderovi jsem se snažila být otevřená novým zážitkům – a vlastně i kvůli sobě. Ale nic to neměnilo na tom, že jsem se mi dařilo jen pomalu odbourávat nechuť k takovým místům a situacím. Nemluvě o úzkosti z blízkosti tolika cizích lidí. Připadala jsem si… Jako v pasti. Nechráněná. Zranitelná. Stejně jako v ten večer, kdy jsem se snažila protáhnout mezi lidmi postávajícími na chodníku kolem hořícího domu, dokud jsem neucítila drobné bodnutí. Dotek rukou, které mne drží. Stačilo tak málo a mezi všemi těmi lidmi jsem se zkrátka… Ztratila…

Nehty zacvakají o dřevo. Jak dlouho tu už čekáme? „Nebudu lhát, chvíli jsem o tom přemýšlela,“ poznamenám polohlasně. „Ale… Zvládla jsem už i horší věci. Takže tohle zkrátka zvládnu taky,“ konstatuji s nečekanou jistotou – dokonce navzdory tomu, jak se ve skutečnosti cítím.

Nicméně šum hlasů a povzdychávání za našimi zády nepříjemně sílí a já zřetelně vnímám ten neklid tančící pod kůží i napětí tvrdnoucí v ramenech a šíji. Čas se neúprosně táhne a po pár nepříjemných poznámkách bych se už ani nedivila tomu, kdyby se nás někdo odsud pokusil vystrkat pryč. Noahovi úsměv opětuji jen krátce a rozhodně to nevystihuje mé vnitřní rozpoložení. To skutečně ne. Už nějakou chvíli stojím u přepážky takřka nehybně, v zádech až nepřirozeně rovná a napjatá. Tohle bude moje nová noční můra. Čekání ve frontě na poště jistě musí být druh osobního pekla.

Slovy se nedá popsat, jak moc velký kámen mi spadne ze srdce, když se objeví úředník i s evidenční knihou. Noah naštěstí nemá úplně náladu ani pochopení pro to, kdo kam a co špatně zařadil. A já také ne. Jakmile totiž úředník vysloví špatné číslo schránky, tak mne zalije studený pot z té příšerné představy, že díky tomu vzal špatnou knihu a bude muset jít hledat znovu. Zvuk, co mi uteče v první chvíli zpoza rtů se pohybuje někde mezi absolutním zoufalstvím a frustrací naprosto obludných rozměrů. Naštěstí se nic takového nestane.

Na okamžik ucítím jeho vyděšený pohled i na své tváři a… Maličko mě to zarazí. Uvědomí, že… Vlastně to dává smysl. Žádný odznak jsem sice neukázala, ale stojím tu s Noahem. Navíc v kalhotách. Kým jiným bych byla než další Tajnou? Vlastně mě do teď ani nenapadlo se zamyslet nad tím, jak to celé musí působit. Nicméně vzápětí se stejně jako Noah nakloním po té váhavé výzvě ke knize, abych si i já mohla ověřit, že schránka číslo třicet tři skutečně patří jistému panu Birchleymu. Zamračím se. Joshua Birchley.

Sotva na agentovu žádost úředník napíše jméno i adresu, rychle se po papíru natáhnu a strčím ho do kapsy kabátu.
„Děkujeme za spolupráci,“ přeci jen muže poprvé za celou dobu promluvím, abych… Abych ho aspoň trochu uklidnila. A taky oddálila okamžik, kdy se budu muset otočit čelem k zástupu naštvaných lidí.

Odcházíme tak akorát včas. Zvuk hodin oznamujících pátou hodinu mi po tom všem rve uši. Natáhnu tak krok až se můj postup halou plnou lidí nebezpečně podobá útěku. Raději se příliš nerozhlížím kolem sebe, jen si koutkem oka hlídám Noaha.
Sotva projdeme dveřmi ven, rychle seběhnu schody dolů a teprve až tam se na chvíli zastavím. S dlouhým výdechem na pár vteřin přivřu oči a prsty si vjedu mimoděk do vlasů. Lepší. Mnohem lepší.

„Tak tohle byl… Zážitek,“ konstatuji, když můžu konečně dlouze vydechnout. Pohledu na Noaha se v tu chvíli raději vyhnu, nejsem si úplně jistá, na kolik jsem tohle celé zvládla se ctí. Když tedy nepočítám, že jsem tam opravdu vydržela po celou dobu. Ne. Tohle si už nikdy nechci zopakovat.

„Takže… Hm, Joshua Birchley,“ vytáhnu lístek z kapsy a znovu si přečtu údaje, které jsou na něm napsané. „To úplně nevypadá na manželku, co se snaží zatajit svoji tajnou vášeň a příjem před manželem… Pokud to tedy nebude jen někdo, koho někdo zaplatil, aby si tu schránku zřídil,“ pronesu zamyšleně cestou ke koním, jak mi otrne. „Říká ti něco Stapleton road? Protože mně rozhodně ne,“ zeptám se vzápětí s tichým povzdechem.

Delilah Blair Flanagan

„Heh… trochu.“ Uchechtne se tiše Noah, ale přeci jen se mu z výrazu vytratila špetka té jeho typické lehkovážností tváří v tvář té spoustě pichlavých pohledů. Snad proto se i raději otočí směrem k místu, odkud odešel úředník a udělá menší půlkrok k tobě, abyste nemuseli na sebe mluvit příliš nahlas. Nejspíše tohle téma týkající se času skutečně nebylo nejbezpečnější.

„Jsou i menší… Ale také větší. Ovšem teď jsme tu počítám v denní špičce, to znamená, že se tu dveře netrhnou.“ Začne ti polohlasně vysvětlovat, zatímco pohledem zalétne k velkým mosazným hodinám visícím uprostřed haly. Tikot jejichž strojku beznadějně zanikal mezi šumem davu. Rozhodně to byla mistrná práce, avšak takových byl Nový Jeruzalém plný. Jako kolébka nových technologií zde byly kousky, které jinde považovali za žhavé novinky a vzácnosti, vcelku běžné. Rafičky se pomalu blížily třičtvrtě na pět a mohla sis jen domýšlet, jestli v celou začnou hodiny hlasitě bít jako na poplach.

„Navíc jsme v Univerzitní čtvrti. Tady to vcelku žije. V Zahradách by to bylo přeci jen o něco klidnější, a navíc jsou tamější pošty o poznání větší. Jako ostatně všechno tam.“ Pokrčí Noah rameny, zatímco prsty zabubnuje na dřevěný pult před vámi.

„Je to skutečně až tak zlé?“ Přeci jen opět na sobě ucítíš jeho podivený pohled. On sám nevypadá, že by ho to zde nějak zvláště trápilo a dost možná se na podobných, a i mnohem horších místech pohyboval ještě dříve, než se vůbec tajným stal. Stačilo si jen vzpomenout na příběh jeho života, který ti tehdy povídal v zasněženém lese nad kouřícím párem plecháčků. Přesto tys vyrůstala naprosto jinak než muž před tebou a tohle celé pro tebe bylo nové. A k tomu ještě nepříjemné a poněkud zbytečné. Opravdu si nikdy nebyla jeden z těch, kteří potřebovali sesbírat každý světský zážitek před tím než zemřou.

„Ale asi chápu… Vidět tohle dnes poprvé, asi se raději otočím na patě a počkám venku.“ Dodá o něco povzbudivěji Noah, aby se jen ohlédl za vás, kde fronta už o poznání narostla a pár lidí už nasupeně přešlo raději do jiné, zatímco jiní si sem tam teatrálně povzdychávají nebo se i začínají bavit a ukazovat vaším směrem. Rozhodně přitahujete pozornost. „A tohle je ta nepříjemná část.“ Sykne Noah s úšklebkem, zatímco se raději opět otočí dopředu a odvážně nechá řadu popuzených lidí provrtávat mu pohledy záda.

A tak čekáte. Ručičky hodin se přehoupnou přes třičtvrtě a začnou se pomalu blížit celé. Atmosféra houstne a brblání lidí nabírá na hlasitosti, že si můžeš vyslechnout i pár otrávených poznámek na účet nezdvořáků zbytečně zdržujících všechny ostatní. Noah ti věnuje opět jen povzbudivý úsměv, ale také už mu není zrovna do řeči. Ne zrovna zde.

*Buch*

„Taaaak…. Promiňte, že jste tak čekali.“ Bouchne o pult těžké kniha, kterou tam hodí napomádovaný úředník. „Nebylo to v sekci, kde to mělo být. Mělo to být v archívu B, ale někdo to zařadil do Cčka. Tam jsou ale naprosto jiné… Ehm, no to je asi jedno.“ Odkašle si trochu nervózně, když se střetne s Noahovým povytaženým obočím. „Každopádně říkal jste dvacet tři?“

„Ne, třicet tři.“ Opraví ho okamžitě agent.

„Ah, jistě… Jistě.“ Kmitne úředník trochu poplašeným pohledem mezi vámi dvěma a tobě začíná docházet, za koho tě považuje. Ten strach v očích totiž nemizí, ani když se zaměří tvým směrem. On si myslí, že jsi také tajná. Dává to smysl, i když by to ve skutečnosti nemohlo být dál od pravdy.

„Tady… Hmm… Joshua Birchley. Stapleton road 41.“ Píchne prstem do hustě popsané tlusté knihy. „Můžete se podívat, pane… dámo.“ Otočí ji pak i bez pobízení vaším směrem, abyste se mohli přesvědčit o tom, že vám nelže.

„Pan Birchley.“ Promne si Noah zamyšleně bradu. „Mohl byste nám to přepsat na papír? Pro jistotu.“

„Ale jistě… Hmm, kam jsem to jen…?“

A za vámi se ozve pár povzdechů, když začne rozhozený úředník překotně štrachat pod pultem, aby našel nějaký prázdný kus papíru.

Nakonec však uspěje a poposune papír se jménem i adresou. Noah na tebe beze slova kývne, aby sis jej vzala ty. Teď už skutečně vypadáte jako dvojice tajných, zatímco po krátkém díky opouštíte jistým krokem poštu, z které vás vyprovází hlasité vyzvánění hodin oznamujících pátou hodinu.

Vera De Lacey

Vyrušení, které přijde, utne ten tichý moment, jenž sdílíte. Přesto se ale William nechová, jako kdyby se nic z toho nestalo. Příslib zítřejšího programu je v jistém světle lákavý, ačkoliv je tam nakonec zahrnutá i schůzka s Robertem, která ještě může dost věcí zkomplikovat. Jak už se ostatně podařilo teď.

„Ano, zítra.“ Pokývne na tebe William a přeci jen se pousměje, než vykročí pryč z oranžérie. Neloučíte se. Proč také. Dost možná to nebude ani dvacet čtyři hodin a opět se uvidíte. Navíc budeš spát pod jeho střechou společně se svou sestrou. To také nebylo pravidlem. I při svých návštěvách Nového Jeruzaléma si většinou spíše využívala ubytování hotelu než snad možností Essingtonského sídla. Zdálo se to tak vhodnější.

William ale není jediný, kdo ti leží v hlavě. Možná ještě palčivěji tě tlačí myšlenky na někoho jiného. Elijah. Někdo, koho si neviděla už skoro rok a kterého si znala pouze pár dní. Začalo to tím maškarním plesem a dobrodružstvím na střeše městské opery a skončilo útěkem na jeho kradeném koni a v slzách. Ne, tento příběh neměl dobrý konec a dle Williamových slov možná nakonec nečeká dobrý konec nikoho z vás. Avšak… říká se, že naděje umírá poslední.

Prohlížíš si ten pestrobarevný svět kolem. Rozmanité květy i švitořící ptáky. Tu jedinečnost a dokonalost, která zde byla stvořená a už jen samotná představa, že by tohle všechno mělo zaniknout a přestat existovat se ti příčí. Tohle prostě nemůže být možné.

Rozhodneš se však vydat záhy za sestrou. Přeci jen tam už nějakou dobu čekala. Už z dálky ji vidíš, jak posedává na židli a nenápadně hází drobky ze sendvičů na zem snad ve snaze přilákat nějaké z těch barevných papoušků poskakujících po větvích. Chudák Priscilla evidentně netuší, že to skutečně nejsou holubi. Jen co tě však zahlédne, trhne sebou a rychle schová ruku s kouskem chleba pod stůl jako dítě přistižené rodiči při činu. Však už si jí zakázala krmit zlaté kapry, takže nejspíše tuší, co by následovalo teď.

„Ah, to je od něj hezké. Hmm, on zase odešel?“ Zalétne její pohled za tvé rameno na cestičku, po které jsi přišla, ale skutečně tě nikdo nenásleduje. „Ehm, chceš dolít? Ten čaj už je studený, ale něco v konvičce ještě bude.“ Zeptá se tě sestra, když vidí, jak se neúspěšně pokusíš napít ze svého již dávno prázdného šálku. Pokud souhlasíš, ochotně ti nalije a při tom nenápadně odloží kousek chleba na talířek na kraji stolu. „A jak to šlo?“ Usměje se na tebe, i když v jejích očích zachytíš náznak starosti. „Neslyšela jsem žádný křik, tak asi dobře?“

To už ale nadneseš nabídku, která se zcela jistě neodmítá. A to, i když sestra netuší, co za ní přesně vězí. Ačkoliv… Všimneš si jejího lehce podezíravého pohledu, když přijdeš s tak nečekaným návrhem. Ostatně už si jí něco málo o Robertovi řekla, a především ji varovala. Ovšem ten stín v její tváři se jen mihne, než se na tebe usměje. „Ale jistě. To nezní až tak zle žít chvíli na zámku. Určitě tu bude víc takových zajímavých míst k vidění. A vlastně i kdyby nebylo, tohle celé to plně vynahradí.“ Rozmáchne se rukou a ukáže na oranžérii, která kolem vás vytváří zcela nový svět. „Není to až tak špatná změna plánu.“ Dodá opatrně. Vlastně i před tím slova volila pomalu a chybělo v nich to jisté nadšení, které by do nich patřilo, být to však plán bez háčků. Háčky tu však byly a uvědomovala si je i Priscilla, ačkoliv jen klouzala po povrchu.

„Tak co teď? Půjdeme se ubytovat? Jen tedy… Asi si zajedeme pro kufry nejdříve, ne?“ Zeptá se tě, aniž by tušila, na čem jste se domluvili s vévodou.

♫♪♪♫

Nejistě kývnu hlavou, když zachytím překvapený tón v Noahově hlasu. Skutečně… Poprvé na takovém místě. Připadám si kvůli tomu trochu hloupě, na druhou stranu… Ani otec či Bartholomew osobně na taková místa nechodili, pokud to nebylo opravdu nutné. Přeci jen, na pochůzky běžné denní potřeby tu vždy byli najatí lidé. Služebnictvo, asistenti, zaplatit se dá všechno. Zvláště pokud to šetří čas.

„Nebojím se,“ prohlásím rozhodně těsně před tím, než se brány toho světského pekla otevřou a vejdu za Noahem dovnitř. „Hm… Nemocnice… Mi vlastně nikdy nepřišly děsivé,“ dodám polohlasně. Tedy ne že bych kdy v nějaké ležela, dokonce ani když jsem bývala hodně nemocná a nevypadalo to se mnou dobře, otec to odmítl a vždy k nám jen docházel náš osobní lékař. Ale s matkou jsem občas na taková místa zavítala v rámci předání nějakých dobročinných darů či sešlostí místního klubu manželek. Nemocnice a jim podobná místa pro mne měly… Zvláštní kouzlo. To, co jsem cítila v jejich chodbách a pokojích bylo tak důvěrně známé, uklidňující… Přitahovalo mne to tam.

Nikdy jsem to neuměla popsat. Až do teď. Ticho a smrt. To jsem tam podvědomě cítila. Z toho ohlédnutí zpět trochu mrazí, ale rozhodně ne tolik jako z prostor místní pošty. Všude, kam se podívám jsou lidi. Prostorem se nese kakofonie zvuků umocněná hlasy odrážejícími se od stěn. Někteří postávají na místě, jiní se prodírají mezi ostatními více do popředí nebo naopak ke vchodu. Stačí mi udělat pár kroků od vchodu a nebýt Noaha… Otočila bych se a okamžitě odešla pryč. Dokázala bych se tu v panice ztratit během pár minut, tím si jsem jistá. Takhle jen zatěkám pohledem kolem sebe jako vyplašené zvíře, co se ocitlo uprostřed stáda naprosto cizích hlučných tvorů a neví, kudy z toho ven.

A přesně ten pocit mám, když do mne náhle neurvale někdo zezadu vrazí. Polekaně sebou trhnu a můj pohled se setká se zamračenou tváří muže, co navzdory buřince zajisté nebude žádný gentleman.

„Co prosím?“ vypadne ze mne zaskočeně. Pobouřeně. Stačilo říci, ale on do mě schválně strčil! „Co si…“ větu plnou spravedlivého rozhořčení nedokončím, protože to mě už Noah opatrně táhne stranou. V první chvíli – jakmile ucítím dotek na paži – prudce se k němu otočím a prvotní instinkt velí ho přes tu ruku okamžitě praštit, ale… Ale pak si uvědomím, že je to jen Noah.

Ostře vydechnu a tváří mi na okamžik prokmitne nešťastný výraz, nicméně jej bez řečí poslušně následuji skrze dav lidí… Někam. Netuším, kam. Ani jak se tu Noah vůbec vyzná, já bych měla dost možná problém i trefit ke vchodu.

Nakonec se nám podaří dostat se až k přepážkám? I tohle vidím prvně v životě. Prosklené kukaně, ve kterých sedí lidé odbavující zdejší agendu. Další zcela novou zkušeností je i… Zástup lidí, za který se postavíme a… Zkrátka tam zůstaneme stát.

„No… Po pravdě ano. Tedy rozhodně v takovéto frontě…“ přiznám se a lehce si odkašlu. „Jak dlouho tady budeme čekat? Vždyť je tady… Tolik lidí,“ zeptám se vzápětí a hned toho tak trochu lituji. To není zrovna dotaz hodný dospělé ženy. Hádám. Připadá mi to tak. Nicméně namísto pofňukávání a stěžování si na to, jak moc se mi tu nelíbí, se zkrátka jen nadechnu a… Pokusím se obrnit vůči chaosu panujícímu v hale.

Fronta sice postupuje, ale… Pomalu. Připadá mi, že tady čekáme snad celou věčnost a lidí kolem snad ani neubývá! Naopak za námi se táhne řad dalších čekajících lidí. I já pohledem hypnotizuji okolí, mlčky naslouchám překrývajícím se hlasům a… Chvíli bojuji s nutkáním je všechny zkrátka… Utišit. Ponořit se do toho beztvarého bílého ticha, skrze které se neproderou ani myšlenky.

„Celkem by mě zajímalo, co by se stalo, kdyby udělala to samé, co tehdy v lese…“ prohodím zamyšleně směrem k Noahovi. Bylo by to tak… Směšně lehké. Tou představou se chvíli zaměstnávám. Zastavili by se všichni? Ustrnuli by s tím tichem? Nebo by se v panice začali tlačit z budovy ven?

A pak se stane zázrak. Člověk před námi se rozloučí a uhne stranou. A my stojíme u proskleného okénka, za kterým sedí… Značně nesympaticky působící úředník. Pohledem zakotvím na vlasech lesknoucích se jakousi pomádou a drobně povytáhnu obočí, nicméně v další chvíli se ovládnu a raději sklopím pohled. Stojím vedle Noaha a… Počkat, co? Ne! Zamrkám, když zachytím jeho vyzývavý pohled. Naštěstí se mne nerozhodně v tom podusit a sám se v další chvíli chopí slova. Stejně jako on, i já se nakloním ke straně okénka, abych mohla slyšet, jak to celé bude probíhat. Sama ovšem neřeknu ani slovo.

Hovor vlastně probíhá tak, jak jsem si ho představovala. Noah požádá o jméno, úředník ho odmítne a pak přijde na řadu odznak. Stejný odznak se symbolikou havrana s černým kamenem, který jsem viděla i tehdy u Yan… Pořád lituji toho, že jsem ho nevzala a neschovala si ho. Tehdy jsem váhala a promrhala svoji šanci, dnes… Ne, dnes bych nad tím nepřemýšlela ani chvíli. Vypadá to jako… Užitečná věc při jednání s lidmi. To opravdu ano…

Z myšlenek mne vytrhne Noahův ostrý hlas. Snad sebou i sotva znatelně trhnu. Je to velká změna oproti tomu, jak Noah mluví se mnou. A značně nepříjemná. Nepatrně se ošiju a… Najednou mi je toho člověka na druhé straně skla trochu líto, když vidím, jak celý div nezbledne.  

Nicméně účel světí prostředky. Tak se to říká, ne? Vyhoví nám. Samozřejmě, že ano.

„To raději neříkej moc nahlas, ty lidi za námi se tváří, že by nás za to taky dost možná chtěli lynčovat,“ utrousím tiše, když se tak ohlédnu váhavě přes rameno a pocítím ve svých zádech tolik nepříjemných a nepřátelských pohledů, až mne to samotnou zaskočí.

„Takové je to na všech poštách? Pokaždé?“ povytáhnu drobně obočí a pohledem zalétnu zpátky na prázdné místo, kde ještě před chvíli seděl onen úředník. Dlaní se opírám o úzký pultík a mimoděk prsty poklepávám o leštěné dřevo v tom netrpělivém staccatu. „Tedy… No, nedá se úplně říci, že bych byla nešťastná z toho, že mi takové životní zkušenosti byly v minulosti odepřeny…“

Delilah Blair Flanagan

♬♬♬♬♬

„Správně by měla pošta identitu občana ověřovat. Adresa tak jistá úplně být nemusí, ale jméno ano. Takže jsou dvě varianty. Buďto tam bude opravdové jméno našeho hledaného, nebo je literární záhada ještě zapeklitější a pan Penfield se dostal i k falešným dokladům.“ Řekne něco, co se ti ani v nejmenším nelíbí, přesto Noah stále působí tak nad věcí. Těžko říct, zda je to tím, že to to celé nepálí tak jako tebe a nebo tím, že i v takovém případě by si nepřišel zcela bezmocný. Má však výcvik tajné policie a za sebou jistě pár let intenzivní praxe. Hledat lidi, kteří nechtějí být nalezení pro něj muselo být něco ne až tak zvláštního. Přesto pro tebe to bylo celé poprvé. Stejně jako spousta dalších věcí posledních dní…

☩

Budova pošty vás vítá jistou anonymitou typickou pro takováto veřejná místa. Sem chodí lidé vyřídit své osobní či pracovní záležitosti a příliš se neohlížejí po jiných. Je to zde v tuto odpolední hodinu poněkud mumraj, ve kterém je snadné se ztratit. Tato pošta bude viditelně docela vytížená, ačkoliv… Na takovém místě si prvně. Je pro tebe tak těžké říct, zda to funguje jinde stejně nebo je tam naopak méně či ještě více lidí.

„Poprvé?“ Podiví se vcelku upřímně Noah kráčející do schodů vedle tebe, zatímco vás míjí lidé v kabátech a buřinkách. „Opravdu… Hmm, no není se čeho bát. Je to za mě rozhodně příjemnější místo než třeba taková nemocnice.“ Pousměje se chlácholivě a zabere za jedno z křídel prosklených dveří s mosaznou klikou a projdete dovnitř.

„Jen trochu… hektičtější.“ Slyšíš ze strany od Noaha těch pár slov, která ale rychle zaniknou v lomozu nesoucím se všude kolem vás. Prostor před vámi je skutečně velký a všude jím hlučí lidské hlasy a kroky podobně jako v úlu. Schodiště s dvěma širokými rameny se táhne do pater a lidé proudí nahoru a dolů jako kdyby tušili, kam přesně jdou a co hledají, ačkoliv to celé působí jako jeden velký chaos. Snad možná i vědí, ale za to ty… Ty netušíš, kde je co. A vlastně ani nevíš, co na takové poště může být. Jistě tu musí být nějací úředníci starající se o odesílání dopisů, ostatně od toho pošta je, přesto tu asi bude i víc věcí, které tě dříve ani nenapadly. Třeba právě ty úschovné schránky.

A jak se tak rozhlížíš, najednou do tebe však pak někdo poněkud neomaleně zezadu drcne.

„Ale no tak!“ Zamračí se na tebe rozložitý muž s buřinkou, kterému si stála v cestě.

„Del… Del… Tudy.“ Ucítíš, jak tě hned na to zatáhne kdosi za paži. Není to nikdo jiný než Noah, který tě odvede trochu stranou, kde jen pokrčí omluvně rameny. „Pošta.“

To už tě ale vede stranou, a i když ti nenabídl rámě, sem tam tě raději podrží za paži, abyste se sobě navzájem neztratili. Nakonec dorazíte do jedné z částí, kde je množství částečně zasklených přepážek, za kterými sedí úředníci vyřizující žádosti lidí. Můžeš si všimnout, že to jsou jak muži, tak i pár žen. Však i zde je mezi lidmi vcelku vyvážená směska obou pohlaví.

„Hmm, vypadá to, že budeme muset počkat.“ Povzdechne si Noah, když se postaví do jedné z front, jenž vedou k okénkům. „Tak… Poprvé ve frontě?“ Věnuje ti pak úsměv naproti tomu, že tu v tom ruchu a shonu budete muset ještě stát… Jak dlouho? Těžko říct. Fronta se hýbe, ale někdy máš pocit, že se tam u okénka někteří lidé vybavují až nekřesťansky dlouhou dobu. Noah ale nevypadá, že by se tu chtěl začít veřejně ohánět odznakem tajných a místo toho spořádaně čeká ve frontě, zatímco si můžeš všimnout, že si pozorně prohlíží vaše okolí.

Ani nevíš, jak dlouho tam stojíte, ale na tvůj vkus až příliš dlouho, avšak konečně se dostanete k okénku, za kterým sedí muž kolem svých padesáti s knírkem a poněkud prořídlými vlasy, kterém má na hlavu přilepené nějakou pomádou, díky které se sice lesknou a drží na místě, ale vypadají jako kdyby přišel přímo z deště.

„Dobrý den… Co to bude?“ Pronese už nacvičeným tónem, ve kterém není ani stopa po nějakém zájmu. Ostatně po dni zde už toho bude mít za sebou jistě dost. Noah se na tebe krátce vyzývavě podívá, ale pak se nakloní k jedné straně okénka. Mohla by ses k němu také sklonit. Místo ti tam ponechal, pokud by si chtěla.

„Dobrý den, pane. Potřeboval bych, abyste nahlédl do záznamů k úschovným schránkám. Potřeboval bych zjistit jméno, na které je psaná schránka třicet tři.“ Nezdržuje se Noah žádnými zbytečnostmi.

„A vy jste? Tohle jsou interní záznamy pošty. Je mi líto, ale nemůžeme do nich nikoho nechat nahlédnout. Ani ty, kterým schránky patří.“ Mlaskne otráveně muž, kterého ten dotaz viditelně ani příliš nezaskočí. Spíše vypadá, že jede na automat a dost možná jej neslyší prvně.

„Ano, jistě. To je jasné, že běžně nejsou k nahlédnutí. Jen jsem vás zkoušel.“ Usměje se lišácky Noah, než zvedne k okénku ruku v černé rukavici, ve které se zlatavě cosi zaleskne. Ani pořádně nemusíš nahlížet, cože to tam je. Víš to moc dobře. Kovový odznak ve tvaru havrana se vsazeným černým kamenem. Takový, jaký měla tehdy i Yan.

„Samozřejmě tohle není běžná žádost, ale v záležitostech bezpečnosti Nového Jeruzaléma vás požádám o to, abyste mi záznamy zpřístupnil. Bez prodlení.“ Pronese na Noaha nezvykle ostrým tónem, který nepočítá s odporem protistrany. Muž vytřeští oči na odznak tajné policie a vidíš, jak o se trochu ostřeji nadechne. Zcela jistě mu srdce začalo bít o pár rychlostí rychleji a jeho lhostejná únava je ta tam. „Jistě… Jistě… Já… Jaké číslo, že jste říkal?“ Vyhrkne překotně, zatímco Noah zase rychle schová odznak tajných kamsi do oděvu.

„Třicet tři.“ Opoví mu bez otálení.

„Dobře, tak… Počkejte chvíli… Prosím.“ Ošije se, jako kdyby po něm najednou lezli mravenci a vystřelí ze židle, aby se vydal rychlým krokem kamsi dozadu ke kartotékám.

„No, tohle jim bude asi chvíli trvat.“ Usměje se na tebe Noah, zatímco se ležérně zapře loktem o pult u okénka a vaším směrem se upře spousta nespokojených pohledů z fronty nahromaděné za vámi.

♬♬♬

„Tím si nejsem tak jistá. Z těch textů měl možnost mě poznat – a hele, kam to až došlo,“ nevesele se ušklíbnu. Probůh. Psala jsem tam o zabíjení, o Greenhillu! Rozhodně necítím žádnou rozjařilost ani pobavení, jsou věci, nad které se zkrátka nedokážu povznést. Dokonce i přestože jsem měla dost času na se s tou situací srovnat.

Úkosem na Noaha pohlédnu, i když vím, že si mě jen dobírá. „Už zníš skoro jak Alex,“ odfrknu tiše a potřesu hlavou. „Ten si to nakonec stejně přečetl,“ zamračím se. Naštěstí to bylo aspoň pod mým bedlivým dohledem, ale ani tak mi to nebylo kdovíjak příjemné. Zakazovat to Noahovi nemohu, ale v jeho případně bych o tom snad raději ani nechtěla vědět.

Vzápětí tak trochu přistiženě sklopím hlavu a povzdechnu si. „Naivně jsem doufala aspoň v adresu nebo náznak toho, o koho jde. Na řešení literární záhad nemám prostor a bez tebe ani prostředky,“ přiznám se. Ta Noahova bezstarost by mne v tu chvíli snad i trochu iritovala, kdyby se vzápětí nepustil do vysvětlování, že poštovní schránka není zase tak beznadějná stopa.

Zpozorním, hlavu na okamžik nakloním lehce ke straně. „To jsem nevěděla…“ poznamenám, když zmíní registr vlastníků schránek. „Takže v tom registru by mělo být jeho jméno a adresa podle dokladů? Nebo si tam ten člověk mohl opět vepsat, co mu přijde za vhodné?“ zeptám se zvědavě. Už jsem za svůj život sice přečetla dost detektivních románů, ale některé věci se z knih prostě nedaly naučit.

K madam Wolstonové se již více nevyjadřuji, namísto toho jen po Noahovi sklouzne můj přemýšlivý pohled. Zajímalo by mě, jak jejich rozhovor probíhal, protože… No, paní Wolstonová na mne rozhodně nepůsobila jako druh ženy, která by se nechala jen tak zastrašit. Navíc… Jak to myslel? Že negativní přístup některé věci usnadňuje? Drobně se zachmuřím, je pro mne těžké představit si Noaha… No, jinak než teď. Usměvavého, bezstarostného, vždy nad věcí. Jistě, včera jsem viděla v jeho tváři i vážnost a… Hm, další věci, ale… Tohle je jiné.

„Nezbývá než doufat,“ kývnu krátce hlavou, ztracena v tu chvíli ve svých vlastních myšlenkách a dohadech. „Tak na poštu. Ale tentokrát vedeš jen ty, já se mimo Zahrady vážně zrovna… Hm, nevyznám,“ dodám omluvně. Vzápětí stejně jako Noah pobídnu koně a zařadím se za něj.

Podzimní Jeruzalém má skutečně své kouzlo. Po sněhu není už ani památky krom velkých louží a mokrého listí, ani to ovšem ulicím zalitým měkkým zlatavým světlem neubírá na té něžné kráse. Všude je barevné listí hýřící teplými barvami podzimu a ve vzduchu je cítit slabá vůně tlejícího listí. Nebo si to jen představuji? Ta vůně je… Podobná, a přitom jiná oproti té, která předchází smrti. Skoro mám až chuť zastavit u jedné z hromad a naklonit se nad ní, abych si mohla přivonět.

Prohlížím si ulice i okolí, kterými projíždíme, pohled na známá místa ve mne zanechává zvláštní směsici melancholie i radosti. Co bych asi dělala touhle dobou, kdy šlo všechno podle plánů a byla bych s Alexem? Ne… Ne. Tyhle myšlenky zase rychle opustím a raději se soustředím na přítomnost. Alex tu není. Namísto toho jsem tu s Noahem a díky tomu mám možnost vyřešit aspoň jeden z mých problémů. Jeden z mála, které nějaké řešení má…

Nakonec zastavíme před velkou budovou zdejší pošty. Nebýt mého společníka, asi bych se tu vážně ztratila, z téhle perspektivy je pro mne Jeruzalém… Příliš velký. Plný neznámých ulic i zákoutí. Vždy jsem jen nasedla do drožky a řekla, kam potřebuji jet, více mne nemusela nikdy zajímat…

Nyní stojíme před poštou, zatímco kolem nás proudí dav lidí, kteří přichází i odchází. Mám z toho zvláštní pocit, když uvazujeme koně na místě k tomu určeném. Jsem… Tak trochu nervózní.

„Víš, že tohle je poprvé, co vlastně… Jdu na poštu?“ svěřím se Noahovi, zatímco jej následuji do schodů vedoucích k velkým dřevěným dveřím. „Tedy… Nikdy předtím jsem neměla důvod na taková místa chodit,“ pokračuji zamyšleně dál. Tohle je pro mne vážně úplně nový – cizí – svět. A mne s čím dál větší palčivostí dochází, že jsem opravdu skoro celý můj život prožila… V kleci. Ve své malé útulné klícce, kterou jsem měla natolik ráda, že mi nikdy nedošlo, jak moc jsem si sezením v ní ve skutečnosti ublížila.

„Ah, číslo, jistě…“ rychle sáhnu do kapsy pro lísteček, abych se podívala. „Třicet tři,“ řeknu Noahovi.

Delilah Blair Flanagan

Sedíte v sedlech dvojice koní a projíždíte pomalu širokou ulicí. Kolem sem tam projede nějaký vůz nebo minete chodce na nedalekém chodníku. Ani vás nepronásleduje jednotka policie, či rozzuřená paní Wolstonová. Vše se zdá… normální. Tedy až na chování pana Penfielda, o kterém se od Noaha dozvídáš.

„No, kdyby tě znal, tak se toho kufru ani nedotkne, to mi věř.“ Zasměje se Noah pobaveně naproti tvému doutnajícímu vzteku. „Tohle? Já pořád nevím, o čem to je, ale čím víc tě poslouchám, tím víc si začínám říkat, že bych si to snad měl přečíst, abych pochopil tu hrůzu, o které mluvíš.“ Dodá vesele, než jen potřese hlavou. „Ne, ne, neboj. Ne, že to skutečně nezní zajímavě, když o tom tak pohoršeně mluvíš, ale na něčem jsme se domluvili.“ Přeci jen pokračuje o poznání mírněji. Však asi i Noah dobře ví, že není radno dráždit hada bosou nohou.

„Možné je vše…“ Pokrčí rameny, zatímco si od něj vezmeš lísteček s číslem schránky a adresou pošty, ve které by se měla nacházet. Až teď ti začne docházet, jak těžké něco takového je. Hledat někoho, kdo se nechce nechat najít. Dobrodružných románů jsi přečetla spousty, ovšem těch pár detektivek ti zrovna nepomohlo v tom, abys věděla, co v takovéto situaci dělat. A to jsi ani nehledala vraha jen prznitele literatury.  

„Čekala jsi, že dostaneme jeho adresu, popis i rodinnou historii? Co by to byl bylo za literární záhadu?“ Prohodí Noah bezstarostně, zatímco tobě se to celé začíná zdát poněkud neřešitelné. „Navíc ten člověk si jen myslí, že je takto nenápadný. Pošty mají registr současných vlastníků schránek. Jistě, většina lidí by se k potřebným informacím nedostala, ale my máme pár es v rukávu. Ostatně, jestli si pan Penfield myslí, že tohle je nějak geniální neprůstělný plán tak…“ Mlaskne. „… tak musím říct, že v tom evidentně až tak neumí chodit.“

„Co? Madam Wolstonová… No, nebudu říkat, že to byla nejmilejší stará dáma, kterou jsem kdy potkal, ale někdy tenhle negativní přístup naopak jisté věci usnadňuje. Ale ano, nebylo to něco, čím bych se bavil. To opravdu ne.“ Odpoví ti poněkud neurčitě Noah a ty si můžeš tak jen domýšlet, co přesně se v té kanceláři za zavřenými dveřmi asi dělo.

„Zvláštní? No, asi trochu ano. Ale dovedu si představit, že dohadovat se tímto způsobem o nějakých vyšších odměnách by bylo dost… nepraktické. Navíc s paní Wolstonovou.“ Ušklíbne se. „Ale kdo ví, co za tím je. Však s trochou štěstí to zjistíme. Tedy, pokud nás nečeká ze strany Penfielda nějaký další háček.“ Pokrčí rameny, než o něco více pobídne koně.

„Zkontrolujeme poštu a pak uvidíme.“ Zavolá na tebe, zatímco přidáte na tempu. Přeci jen je Univerzitní čtvrť daleko.

Projíždíte podzimními ulicemi a míjíte spoustu pro tebe neznámých i pár známých míst. Slunce svítí a je to vcelku příjemná vyjížďka. Nebýt tedy toho, že si tyhle dny nemůžeš užívat úplně dle původních plánů. Vlastně nic nejde tak úplně dle plánu od té doby, cos dorazila. Na druhou stranu byly tu i pozitivní změny vedle všech těch negativních. Třeba právě Noahova pomoc, bez které by ses v tom Penfieldově případu plácala asi zcela bezvýsledně. Některé věci nebyly pro běžné občany až tak snadné, i když Probuzené.

„Noo… Myslím, že jsme zde.“ Zahlásí Noah, zatímco projíždíte jednou z mnoha ulic, které už ti začínají splývat jedna do druhé. Přeci jen pouze Zahrady mají statek pozlátka a prostoru na to, aby mohl na každém rohu stát nějaký dobře zapamatovatelný honosný palác nebo monument.

Budova pošty je poměrně velká. Zdobená fasáda na sebe umí upoutat pozornost v porovnání s okolní zástavbou. Lidé trousící se do širokých dveří a nebo naopak z nich také dobře napoví, že jste zde dobře. Noah seskočí z koně a kývne na tebe.

„Tak pojďme na to. Jakéže to bylo číslo?“ Zeptá se tě, zatímco vkročíte do budovy.      

Vera De Lacey

♬♬♬♬♬

Williamova ruka stále spočívá kolem tvého pasu, zatímco druhou tě drží lehce za paži. Není to žádné majetnické objetí. Spíše takové opatrné, jako kdyby muž před tebou věděl, že může vše změnit a je těžké říct zda k lepšímu a nebo naopak horšímu. Sama to víš moc dobře, že tohle přeci nemá budoucnost. Vy dva ji nemáte. Avšak to dost možná i celý tento svět.

„Hmm, moudrý…“ Zkroutí mu rty do drobného úšklebku, ale opravdu jen na chvíli, než jej vystřídá nenápadný úsměv, který napodobí ten tvůj. „Vero… Děkuji. Víš, že bych něco takového po tobě ani nechtěl. Někdy jsou věci zbytečně složité a… i tak, děkuji.“ Zopakuje opět slova díků poté, co je na něm patrné, jak těžko hledá slova, což je pro něj dost nezvyklé. Ještě si neviděla vévodu, že by neměl v kapse nějakou bryskní odpověď na vlastně cokoliv.  Možná je to tvým pohledem, kterému neuhne a nebo tím, co vše ti tu přiznal, či snad tím, že od sebe stojíte stále jen nepatrný kousek.

„Musíme doufat a zároveň… se snažit o to postarat. V rámci možností, které nám současnost, tento svět nabízí.“ Promluví už opět o něco klidněji, jistěji, zatímco ty sama se snažíš to vše také brát jako neprohraný boj. Však, jak bys žila svůj život s vědomím, že už se počítá jen na roky? Dost možná jen pár roků? Sama se nad tím zamyslíš, ale tvé myšlenky spíše než k tomu, co to znamená pro tebe zabloudí k tomu, jak hloupě musely některé tvé malicherné starosti a stížnosti, jež si vepisovala do dopisů pro Williama, působit.

„Co? Ale ne. Vůbec.“ Ohradí se krátce. „Naopak jsem se na tvé dopisy vždy… těšil. Bylo to něco, co mě umělo odtrhnout od povinností a jiných věcí, které vyžadovaly řešení. Byl to kousek života, který jsem žil jen jako William a ne vévoda Essington, předsedající radní.“ Dodá pomalu, než jen drobně potřese hlavou. „Vidíš, co mi děláš. Už začínám používat ty tvé literární obraty. Nikdy bych neřekl, že propadnu i tomuto.“ Pousměje se, než se na tebe opět zaostří jeho oči, které po chvíli o něco přimhouří, jako kdyby si tě pozorně prohlížel, než pustí tvou paži a pomalu, opravdu velice pomalu zvedne ruku k tvé tváři. Chvíli to vypadá, že ji snad položí na ni, ale nakonec o ni jeho prsty jen lehce zavadí, zatímco vezmou pár z rudých kudrlin, jenž ti spadají do tváře a schovají je zpátky k ostatním.

„Vero, přál bych si, aby…“ Šeptne, ale větu nedokončí, protože se k vám donese zvuk kroků na štěrkové cestičce doprovázený několika papoušky, kteří se rozletí do stran. Ze zad zmizí vjem Williamovy dlaně v momentu, kdy od tebe o krok ustoupí. Není to žádné poplašené odskočení, ale spíše rozvážný pohyb, který stačí k tomu, aby mezi vámi opět byla společensky únosná vzdálenost. Alespoň tedy na to, že se tu setkává osamělá vdova s nezadaným mužem pouze takto sami ve dvou.   

„Vaše výsosti, omlouvám se, že ruším, ale dorazily ty důležité dokumenty ze zasedání rady, které jste si vyžádal a také vám musím připomenout, že za patnáct minut by mělo začít jednání se zástupci Dohertyho společnosti. Jsou už tady, jen čekají v jednom ze salónků. Co jim mám vyřídit?“ Zeptá se příchozí sluha, který vás tu svým příchodem vyrušil. Vévoda si jen povzdechne, než k němu zvedne pohled.

„Dobře, rozumím… Tohle jednání nepočká. Zatím je pohostěte a ubezpečte, že se na jednání dostavím. Dokumenty mi nachystejte na stůl do pracovny. Hned.“ Promluví pevným hlasem, který oproti tomu šepotu dříve zní nezvykle hlasitě.

„Jak si přejete, vaše výsosti.“ Skloní krátce hlavu sluha, než se otočí na patě a za křupavého zvuku štěrku pod podrážkami bot se zmizí mezi zelení.

„Promiň, ale dnes jsem skutečně nepočítal s tvou… vaší návštěvou.“ Zalétne William pohledem směrem, kde jste nechali Priscillu. „Ale zítra ti to vynahradím. Slibuji.“ Položí tu před tebe jasný závazek, který zrovna někdo jako on jistě nebere na lehkou váhu.

„Budu muset jít. Omlouvám se. Nečekal jsem, že ten čas tak moc letí.“ Dotkne se naposledy tvé ruky, než tu svou po chvíli zase stáhne. „Vyřiď mé pozdravy i omluvu sestře a jistě se uvidíme… Nejspíše zítra.“ Kývne lehce roztržitě na rozloučenou, než vykročí od tebe, než se asi po dvou krocích zastaví, jako by si na něco vzpomněl. „A pokud budeš cokoliv potřebovat, pan Harrington to zařídí. To je ten, který tě nejspíše vítal. Samozřejmě s doprovodem, co tě doprovodí na cestě pro zavazadla, počítám… Tak hezký den, Vero a… zítra.“ Usměje se na tebe přes rameno, než opět vykročí pryč a brzy i on zmizí mezi listovím a pestrobarevnými květy.

„Chápu to. To bylo jen… No, příliš v to nedoufám, jen… Víš jak. Ale pokud bys z toho měl mít problémy, tak to raději nech být. Jak jsem říkala, stačí mi hlavně informace o tom člověku, abych si to s ním mohla sama vyřídit,“ ujistím Noaha, že od něj neočekávám zázraky – a už vůbec ne za ceny osobních obětí. Opravdu nestojím o to, aby z toho měl on sám problémy… Na to je příliš důležitou figurkou na šachovnici města.

„Počkám tady,“ ujistím ho vzápětí a pak už jen pozoruji jeho vzdalující se siluetu. Závidím mu ten klid i jistotu s jakou vchází do budovy. V jeho přítomnosti je pro mne často možná až příliš snadné zapomenout na to, kým doopravdy je. Tajný policista. A pravděpodobně rozhodně ne ledajaký vzhledem k tomu… Jakou radost udělala jeho smrt… Ramielovi. Hm. Jestli pak už ví, že pan Branson opět chodí mezi živými?

Tyhle myšlenky ovšem odnese vítr, který se kolem mne prožene, zatímco pozoruji okolí. Na slunci je naštěstí příjemně, dokonce dost na to, abych si mohla částečně rozepnout kabát a užívat si posledních záchvěvů hřejivého podzimu. Prohlížím si lidi procházející kolem a užívám si ten všední, a přitom tolik známý pohled.

Nicméně jak čas nemilosrdně protéká mezi prsty, tak čím dál častěji pohledem zalétávám ke dveřím vedoucím do budovy nakladatelství a netrpělivě u toho přešlapuji z nohy na nohu. Není Noah pryč už nějak dlouho? A je to dobře nebo špatně? Tedy… Snad dobře – znamená to, že madam Wolstonová je přítomna.

Když se tak náhle objeví známá silueta tmavovlasého agenta, div neposkočím. Nervózně přenesu váhu z nohy na nohu a… Krátce se zamračím. Mám co dělat, abych mu nevyšla vstříc, vydržet stát na místě a prostě jen čekat, až dojde ke koním je tak…

„Tak…?“ vyhrknu nedočkavě ve stejnou chvíli, když promluví i Noah. „Promiň. Jistě… Hned,“ tak trochu rozpačitě si odkašlu a stejně jako on odvážu svého koně a vytáhnu se do sedla. Rozjedeme se pomalým krokem ulicí pryč a mně to nedá, abych se ještě jednou váhavě neohlédla směrem k bílé budově, kterou necháváme za našimi zády.

Když Noah konečně promluví, kousnu se do vnitřku rtu. Tohle rozhodně není něco, co jsem chtěla hned na úvod slyšet. A tak jen mlčky kývnu hlavou na znamení, že poslouchám a nijak mu do toho nevstupuji.

Dobré zprávy pro mne tedy rozhodně nemá. Ani se nesnažím předstírat či tvářit, že z čehokoliv, co právě slyším, mám snad radost. Protože nemám. Doufala jsem aspoň v nějakou… Adresu… Namísto toho si od Noaha přebírám jen lísteček s adresou pošty a číslem schránky.

„Jestli ten záhadný pan Penfield věří aspoň něčemu, o čem jsem psala, tak moc dobře ví, že bát by se zatraceně měl! Nebo měla,“ odfrknu tiše. „To je snad ještě horší představa, že si to přečetla nějaká žena a nenapadlo ji nic jiného než… Tohle,“ potřesu hlavou, zatímco do hlasu mi prosakuje frustrace a rozhořčení z celé téhle situace.

„Hm… Nebo to může být někdo Probuzený. Někdo takový by taky mohl být… Opatrný…“ zamračím se, i když tahle teorie zní divoce i mně. Možná to vážně bude tak jednoduché, jak říká Noah. Tedy… Jednoduché…

Lísteček s povzdechem schovám do kapsy a zamračím se. „Doufala jsem v něco… Víc… Tohle… Co s tím? Má vůbec smysl na tu poštu jet a vyptávat se?“ podívám se poněkud bezradně po svém společníkovi. Pátrání opravdu není má parketa, vlastně… Vlastně jsem nikdy nic podobného neřešila. „Tedy… Pokud by se tam vůbec někdo chtěl se mnou bavit. Samozřejmě,“ zamručím polohlasně.

„Ale… Každopádně děkuji. Dokážu si představit, že rozhovor s madam Wolstonovou není něco, co by jeden chtěl dělat ve svém volném čase,“ lehce potřesu hlavou a levý koutek rtů se mi zhoupne nahoru v krátkém úšklebku.

Nic to ovšem nezmění na tom, že tohle opravdu nedopadlo tak, jak jsem doufala. „Stejně mi to celé připadá… Zvláštní. Nedohadoval se o odměnách, i když to má úspěch, komunikuje skrze schránku, a ještě pod falešným jménem… Nedívej se po mně tak, Noahu,“ dodám jakoby mimochodem. Pro mě to je vážná věc, možná tak trochu obskurní, ale vážná.