Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Příhraničí 
Družina
Postava Yuliya Lavellan je onlineYuliya Lavellan
Postava Benjamin Harkness je offline, naposledy online byla 21. června 2024 7:47Benjamin Harkness
Postava Freya je offline, naposledy online byla 21. června 2024 6:19Freya
Postava Alexander Korobkov je offline, naposledy online byla 20. června 2024 22:51Alexander Korobkov
Postava Betchan je offline, naposledy online byla 21. června 2024 7:17Betchan
Postava Gabriela Hefron je offline, naposledy online byla 20. června 2024 20:05Gabriela Hefron
Postava Aric Stonegate je offline, naposledy online byla 21. června 2024 7:19Aric Stonegate
Postava Izumi je offline, naposledy online byla 18. června 2024 10:10Izumi
| |||
 | Na saních Mhouřím oči a hlavou mi letí myšlenky. Teď se stejně nedá dělat nic jiného než přemýšlet. Vracím se na počátek výpravy a hledám detaily, které mi před tím unikly. A nacházím. Krátce se zadívám na Alexe. Vědoucí úsměv ale skrývá šála. „V tý osadě budou ti vampýři!“ Zařvu co to jde. „Bouře na to sedí!“ Jenže vím, že na výběr nemáme. Budeme to muset risknout s vampýry, lykany a čert ví čím dalším. Protože v tomhle saigonu nejde dělat vůbec nic. Střílet ani bojovat. A na těhle saních ani pořádně sedět. Kvůli mě je tady dost těsno, ale aspoň tepleji. Sáně poskočí na dalším pařezu a představa boje začíná být celkem dost lákavá. I proti vampýrům. | ||
| |||
 | Vánice (všichni) Během cesty se do hovoru nijak nezapojuju. Spíš jen poslouchám Míšu a přemýšlím, co z toho všeho je pravda. Když se ale zvedá vítr a žene nám do obličeje stále víc zmrzlých sněhových hrudek, cítím, že se počasí rychle zhorší. A měl jsem pravdu. Míša žene koně bičem a já mám co dělat, abych se držel postraňků a nenechal se během jízdy vyhodit. To by byl konec. Někdo by možná i zastavit chtěl, ale než by se to stalo, už by mě neměli šanci najít a zůstat v začínající bouři sám venku - skoro jistá smrt. | ||
| |||
 | Ticho před bouří Miša moc dobře věděl že se něco žene, a tak se nenechal moc dlouho pobízet. Jen co ho Benji požádal tak odpověděl "Popofenu je ! To se neboj." a silně zatahal za opratě aby koně popohnal. Všichni čtyři zabrali a sáně se rozjely troChu větší rychlostí. Vítr začíná nabírat na síle, a přes padající sníh přestává jít pomalu ale jistě vidět. "Kurva, to je zase pofasí" prohlásí vozka a snaží se popohánět koně. Patrole i vozkovi pomalu začíná docházet že to do Vřekotočí pravděpodobně nestihnete dřív než přijde bouře. I přes to se Miša snaží ze všech sil. Dokud je ještě vidět na cestu tak žene koně co to jde. Sáně nadskakují nad přejetými pařezy, které se skrývají pod vrstvou sněhu. V zadním prostoru to začalo být poněkud nepohodlné. Všichni se snažíte držet se uvnitř saní. Při jednom přejezdu i Kluzký div nespadl z kozlíku. Jenže s příchodem tmy je to horší a horší. Vánice odkaz (Bouře)
Netrvá to dlouho a vítr začne fučet na plné oprátky. Sníh padal jako splašený a pomalu přes něj přestávalo být vidět. Benji který seděl na kraji ve svém kabátu z tulení kožešiny se pomalu začal stávat neviditelným. Vánice byla tak velká že jste byli rádi že na sebe vidíte, i když sedíte naproti sobě. Někteří z vás začínají vypadat jako sněhuláci. Setmělo se a bouře stále zuřila. Miša rozsvítil velkou svítilnu s nadějí že něco uvidí, ale jediné co bylo ve světle vidět byl sníh který poletoval ve větru.
Do Vřekotočí už moc nezbývalo, snad jen pár kilometrů. Jenže nebylo vidět ani na krok. Bylo by šílené v bouři pokračovat dál. Stačila by jedna jediná špatná odbočka, a mohli by jste skončit na úplně jiném místě. Jenže zůstávat na místě by bylo ještě šílenější. S takovou by vás bouře zavála a vy by jste umrzli pod obrovskou vrstvou sněhu. Vozka koně zpomalil aby jste byli stále v pohybu a nestáli na místě. Ale všem bylo jasné že je potřeba se někde schovat. Jenže v okolí nebylo nic co by se dalo použít jako vhodný úkryt. Až na jednu malou osadu... Snad zázrakem jste si mohli všimnout že se po pravém boku zamihotalo nějaké světélko. Mohlo být pár desítek metrů od vás. Nažloutlé světlo mizí v bouři, ale na pár vteřin opět rozkrojí padající sníh. "To musí být ta rozestavěná osada! Třeba by nás pustili dovnitř." prohlásí Kluzký když světlo uvidí. "Jednou jsem okolo projífděl. Jsou to divní lidi, vypadají jako nějací sektáfi. Ale asi nemáme na výběr, v té boufi se snadno ztratíme. Zkusím tam zajet, v téhle zkurvené vánici uf nikam nepojedu. To je sebevrafda." odpoví mu Miša. Rozhodování Stojíte na tenké hraně ledu. Miša je rozhodnutý že se pokusí v osadě schovat, pokud by jste se rozhodli jinak tak to znamená pokračovat pěšky přes bouři. Kluzký si je moc dobře vědom hrozby kterou může osada skrývat. To že tam před pár týdny byli lidi ještě neznamená že tomu tak je pořád. Pokračovat v bouři pěšky je jistá smrt...zde máte aspoň nějaké procento na život. Kluzký se na vás otočí a začne volat. Vítr je už tak hlasitý že je přes něj špatně slyšet. "Všichni víme co se může stát. Ale pokračovat v bouři pěšky je jistá sebevražda. Proto chci slyšet váš názor a hlasování. Zkusit štěstí v osadě a nebo pokračovat pěšky." Možnost je i odstranit Mišu a sáně ukrást...ale tohle by někteří členové nemuseli brát dobře. | ||
| |||
 | Od všeho trochu Vřídla – Kluzký/Yuli Bylo dobré vědět, že si patrolář uvědomuje, jakou roli v tomhle složení hrajeme. Vnímal jsem to naprosto stejně. Následné vyložení karet mě doslova vyhodí z míry. Vytasit takové informace na neutrální útvar skupiny byl buď velice zoufalý krok nebo geniální tah. Těžko říct, co byl jeho případ, ale moji důvěru si tím docela koupil a já měl zase o čem přemýšlet. Takže za trest... Tahle skládanka bude ještě hodně zajímavá... Vřídla – Yuli/Betchan Yulin názor byl jako obvykle přínosný. Rytíř skutečně nemusel mít nutně postranní úmysl, ale mohl se chtít pouze vymanit z okovů řádu. Zvolil by k tomu podivnou cestu, ale vyloučit se to rozhodně nedalo. Skoro jako bychom ho svými řečmi vyvolali, Betchan se vynořil zpoza nedalekého domu a vydal se přímo k nám. Copak má na srdci tentokrát? vloudí se mi do hlavy myšlenka, zatímco sleduji zmateně vypadajícího rytíře. Jakmile promluví moje ostražitost záhy vystoupá do nebývalých výšin. "Však o nic nešlo." smetu zbytečnou omluvu okamžitě ze stolu. Pravda, jeho reakce byla nepřiměřená, ale nic zásadního se nestalo. Poškrábu se rozpačitě na zátylku a na tváři mám typicky bezstarostný úsměv. Když pak Betchan vytáhne amulet, musím se držet, abych po něm okamžitě nehrábnul. Tajemství onoho amuletu mě zajímalo možná víc než samotného rytíře. "Jasně... úplně jsem na něj zapomněl..." přiznám nerad. Kdybych si ho od něj vzal hned při rozchodu, mohli jsme být už daleko blíž k jeho rozlousknutí. "Obávám se, že na tuhle potvůrku už nebudeme mít dost času." oznámím zklamaně. Rád bych se mu pověnoval, ale Kluzký už byl touhle dobou na věži, a tak do odchodu nemohla zbývat více jak necelá půlhodina. "Ale jakmile dorazíme do Vřekotočí, tak se na něj vrhnu." přislíbím, ale s mojí pamětí tak trochu doufám, že to bude právě Betchan, kdo se zase přihlásí, až projdeme branou výspy. Vřídla – Nástup – Všichni Kluzký svoji roli vzal opravdu vážně, čím byl ale jeho proslov delší, tím se pomalu vytrácela i jeho podstata. Tím, že jsme si o tom mohli předtím promluvit, tak jsem chápal jeho záměr, ale pro ostatní to muselo být jak z Bčkového akčního filmu. Na reakci jsem opravdu nečekal dlouho. Přišla od Gabriely, která se rozhodla dát najevo teatrálním způsobem, co si myslí o myšlence "soudržnosti". Teď, když jsem věděl, za jakých okolností se do téhle výpravy dostala, dávalo její jednání i jakž takž smysl. Když jeden volí mezi jistou smrtí a skoro jistou smrtí, nejspíš dojde k závěru, že na ostatních prostě nezáleží. Smutné... Byl bych hodně překvapený, kdyby v dalším útočišti prostě nevzala roha. Benjaminova byl jednoduchá a dokonale výstižná, nejspíš bych se i pobaveně zasmál, kdyby celou scenérii nenarušila prudká výměna názorů mezi rytířem a Alexem. Bylo to jen několik silných gest a pár ostrých vět, ale ve vzduchu se hned táhla vlna napětí. Ideální dávka do aktivity, která nás měla čekat v následujících několika hodinách. Cesta - Všichni Myslel jsem si, jak jsem připravený na cokoliv, co nás venku může potkat, ale to jsem se šeredně spletl. Daleko horší, než celá smečka Vampýrů se ukázalo samotné počasí. Mráz se jedovatě zahryzával do těla i skrze vrstvy teplého oblečení a udělat každý další krok bylo postupem času těžší a těžší. Nebyl jsem schopný pozorovat ostatní přede mnou nebo za mnou, natož okolí od případných hrozeb. Myšlenky my zapadly tak hluboko do sebe, že jsem málem nezaregistroval ani přicházející rozkazy. "Co..co..že?" zvednu hlavu snažíc se alespoň drobně zorientovat v nastalé situaci. Nemusím tápat dlouho, protože zvuk rolniček se každou vteřinu zvyšuje a reakce ostatních je zřejmá. Ty saně prostě zastavíme. Vozka zjevně rychle pochopil, že chtít nás objet by znamenalo střelbu a rozhodl se risknout vyjednávání. Paradoxně velice moudrá volba na někoho, kdo se o pár chvil později ukáže spíš jako učebnicoví vidlák. Výsledkem bylo, že si vezeme zadky na saních, a i když je na naší straně s rytířem trochu těsněji, je nám alespoň o to víc teplo. Do debaty nepřispívám. Bohatě stačilo, že si Yuli neodpustila krátkou, nikým nevyžádanou šprťáckou vsuvku ve stylu Hermiony z Harryho Pottera. Jak moc mi to připomnělo Gymnázium netřeba zmiňovat, ale nejsem daleko od toho, abych vystřihl ukázkový "facepalm". Muselo to být? pošlu nevěřícnou myšlenku směrem k Yuli, ale nečekám, že by se skrze výraz tváře dovtípila. Atmosféra začne opět trochu houstnout, když se počasí znovu přihlásí o slovo. | ||
| |||
 | Cesta Nad gestem Benjamina se jen ušklíbnu. „Vidíte…vyplašili jste ho.“ Ukážu na muže. „Takže přestaňte dělat kraviny a jdeme…“ Dodám o poznání tvrději a oba aktéry téhle nevítané podívané si změřím. Lehce zavrtím hlavou. Tohle, kurva, není vhodná chvíle na podobné srandičky. „Jestli jsou ty vampýři venku emocionální… tak je tu máme jako na koni.“ Ušklíbnu se na ostatní, ale je vidět, jak mě celá tahle situace sere a taky znervózňuje. Tak jako tak, další hádku už nepřipustím. Následná cesta je jedna z nejtěžších zkušeností, kterou jsem zažila. Zima zalézá úplně všude a ukrajuje si víc a víc z mé pozornosti. Choulím se ve všem, co mám, a stejně se začínám klepat. Přesto jdu. Krok za krokem. Vždy ještě alespoň jeden. Sáně jsou jako zjevení – já však nejsem ta, kdo by roztahovala houfnici do dálky, prostě stojím na místě a jediné, co udělám je, že zvednu zbraň. Pak už jen čekám, poslouchám a doufám. Doufám zejména v to, že mi nesjede prst a já na vozku omylem nevystřelím… Sleduji, jak se muž křižuje a raději zbraň skloním. Opravdu si teď nejsem sama sebou moc jistá. No saní lezu mezi prvníma – je mi fuk, jestli je to past. Teplo ostatních mi však přeci jen rozproudí krev, jsem schopná poslouchat. Takže nejen vampýři ale i lykantrop… nebo vlkodlak? A i když jsem venku nová, přebiju Tokareva na stříbro. Začíná se stmívat. Moc brzy. Poposednu. | ||
| |||
 | Dolejší Dodělám svojí práci a pak už jenom odpočívám. Nemám zrovna potřebu tady lítat jako nějakej poplašňák. Vytáhnu Nagant, když se objeví Alex. "Díky. Nemyslím, že bude nějak moc pobouchanej. Víš jak to je. To je ještě stará škola..." Ono co si budeme ruské zbraně jsou ve zdejším podnebí prostě nejlepší. Jsou stavěné na extrémní podmínky Ruska a to je vlastně to co se děje tady v Příhraničí. Permanentní Sibiř. Chybí tu už jenom magistrála a myslím, že spousta chlapců z Ruska je tu jako doma. "Děkuju. Reálně tam neležel moc dlouho, takže ještě se mu nestihlo stát nic moc zlého. Ty tváře těch Patrolářů, si ale nevybavuju. Tak nevím, jak dlouho je postrádáme." Což mě celkem žere nebudu lhát že ne. Ono zase tolik nás není, aby aspoň letmo člověk někoho neznal, ale zase pokud patřili k nováčkům? Tak to je fakt, že možná jednou jsem viděl a tam skončila moje zkušenost s nima. To už je teď vlastně fuk. Pomalu máme nástup, takže poslouchám Leda a jen pokrčím rameny. Já se tam venku úplně nedívám, kdo je kdo a pomáhám tomu kdo potřebuje. Jestli se někdo ptá proč, tak protože potřebujeme každého jednoho. Já si to uvědomuju už od té doby, kdy jsme vyšli z Pevnosti. Takže tu provokaci od Gab více méně ignoruju. Kromě toho zvednutého prostředníčku jejím směrem. Jen hlavou kývnu k těm dvěma, aby si uklidnila svoje kohouty... Cesta Před cestou jsem si ještě překontroloval munici v Taurusu. Osiky a stříbro. Spokojeně jsem zamručel a zařadil se na konec našeho průvodu. V tuhle dobu cestovat ještě více na sever je poměrně nepříjemná práce a myslím, že spousta z nás začala litovat toho, že se do tohohle bordelu vůbec přihlásila. Byl jsem zabalený v tuleňovi, ale toho nemám na rukou, nohou a na ksichtě. Byla to zasraná zima, ale udržoval jsem se i navzdory jí ve střehu, protože tady jeden neví dne ani vteřiny. Naštěstí nebylo potřeba se nějak více věnovat nějakému zdejšímu tvoru, až těm saním. Celkem mi je toho vozky líto. Možná bych se ani nedivil, kdyby se prostě posral. Ono potkat takovou skupinu jako jsme my, tak to není příjemná věc. V saních si sednu k Freye a Izu, ale tak abych seděl až na konci a mohl sledovat cestu za námi. Což taky dělám. Kůň je celkem lákavá pochoutka a veze konzervy. Miša, jak se jmenoval náš vozka kdyby nešišlal tak nám povídá pohádky, u kterých jen protáčím očima, ale přítomnost lovců u nich ve vesnici, pokud je to pravda tak o něčem svědčí. Vytáhnu si revolver a překontroluju pořadí munice. Protočím buben tak, že dám dopředu stříbrné náboje. Hlavně když se děje co se děje... "Ne tohle není dobrý. Ty Mišo? Nešlo by trošku vzít za opratě? A ano Yuli, zhruba tak, ale to probereme až za hradbama vesnice. Teď dávejte pozor na okolí. To co se děje není přirozený a věští to problém, komu to ještě nedošlo." Je to takový polo rozkaz, ale kdyby tu byl někdo tak blbej, tak je lepší aby se připravil. Já se dívám za nás s AKčkem připraveným. | ||
| |||
| Nástup Přijdu společně s Alexem. Na tváři klidný, lehce zaujatý výraz. Všechny přejedu zkoumavým pohledem. Těžko říct, co hledám, náladu mám ovšem lepší než kdykoliv dřív. Vyslechnu Kluzkého a odpustím si protáčení penenk nebo ostentativní nezájem. Naopak možnost spolupráce mě očividně dost potěšila. V očích mi zajiskří, když pohledem propaluji Benjamina. Možná je v tom stopa škodolibosti, když k němu udělám krok a lehce roztáhnu ruce. „Tak co bráško, neobejmeš svoji novou se…." Než stihnu myšlenku dokončit, ozve se Betchanovo „Alexi?! Mám to chápat tak, že dokud dejcháš, mám se od vás držet dál?“ – ztuhnu. Je to jako facka. Rána, kterou jsem nečekala. Klid je ten tam. Zatnu zuby a prudce vydechnu. Nutím se ke klidu. Zkusím se nasadit neutrální výraz. Zkusím se odvést pozornost jinam. „Pánové?" Oslovím ty dva přísně. „Rušíte nám… MOMENT." Ukážu na sebe a na Benjamina. Vážně doufám, že toho nechají. Tohle není vhodné místo pro spory!! | ||
| |||
| Betchanova klidná odpověď mě překvapí. Obzvlášť po předchozím výbuchu emocí a řevu div ne na celou osadu. Ale ve finále se mi trochu uleví. Já nemám důvod jít proti němu. On je z nás dvou ten, který by toho druhého nejraději viděl mrtvého. To mi došlo už když za námi přišel do lázně s taseným mečem a v plné zbroji. Ale... Třeba je u Bratrstva běžné chodit na taková místa takhle a pak to shazovat... Nějaký divný rituál. Jak že si to z nich utahovala Gabriela při opouštění Pevnosti..? | ||
| |||
| Rytíři a ti druzí Zpozorním, když mu ruka sjede k pistoli. Vím, že meč nevytáhnu dřív než on pistoli. Budeš střílet? Takhle zepředu? Před ostatníma? To přece není tvůj styl. Letí mi hlavou a čekám, zda tam poletí jen myšlenky nebo i devět milimetrů průrazných argumentů. Ale střelba se nekoná. Nedávám to na sobě znát, ale dost se mi uleví. „To je fakt. Je to moje věc.“ Řeknu klidně. Mé poslání. Kdybys věděl, co nevíš. Odfrknu si v duchu. Myslíš tu samou věž, kde jsi nedokázal přiznat svoje vlastní slova? Asi jo. U tebe to je těžké říct. Žádná přímá odpověď. Vždy více možností jak si to vyložit. Zvolna k němu vyrazím a dívám se mu do očí tak dlouho, jak jen to jde. A minu ho o kousíček. Spor, hádka neřkuli jakékoli násilí není teď v mém zájmu. Kluzký se snaží nás spojit. Musím ho podpořit, ne mu házet klacky pod nohy. | ||
| |||
 | Cestou necestou
| ||