Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Nový Jeruzalém – Probuzení
Družina
| |||
 | Verše: O Smrti
Jakmile můj hlas utichne, pootevřu oči. Stále se lehce chvěji, zatímco čekám na ortel. Ránu. Bolest. Na cokoliv, co by uvedlo v pohyb tuhle noční můru. Přesto to, co přichází, zabolí více než další rána. Stokrát si mohu v duchu zopakovat, že to není skutečné – on není skutečný, a přesto mi do očí vhrknou slzy. „Omlouvám se, omlouvám se, omlouvám se…“ zadrmolím tiše hlasem zdrsnělým z toho všeho vypětí a sotva uvolní stisk kolem mé brady a pustí mne, přikrčím se, div se čelem nedotknu podlahy. Zklamala jsem. Rozbitá. Nenávratně. Je tak zvláštní slyšet to, co jsem si celé ty roky sama o sobě myslela… Nahlas. Jeho hlasem. Z jeho úst.
A pak… Pak prostě… Zmizí.
Teprve teď dokážu dlouze vydechnout, ulevit aspoň trochu tomu napětí, co mne svírá podobno příliš malé a nepadnoucí zbroji. Přesto zůstanu schoulená do zemi, nijak se nesnažím Luciferovi rozporovat to suché konstatování. Snad jen se přikrčím v očekávání další rány pěstí, když spatřím koutkem oka pohyb. Tentokrát ovšem ucítím jen silný stisk kolem paže, jak mne i přes mé snahy vytáhne do stoje.
Klopýtavým krokem musím Lucifera následovat ven z cely, nedává mi na výběr. Už si ani nevzpomínám, kdy jsem ji opustila naposledy… Všechno splývá do sebe, neurčité a rozlámané do myriády roztříštěných záblesků. Naposledy se ohlédnu směrem do potemnělé místnosti s jedinou vyhaslou svící na stole. Zarazím se patami na místě, já… Nemůžu, nejsem… Jenže Lucifer na nic nečeká a na mne už vůbec ne. Prostě mě vytáhne ven na chodbu a já…
… zalapám po dechu, jak se mi náhle a bez varování přelije přes kůži pocit… To něco, co jsem necítila už tak dlouho, že jsem na to úplně zapomněla. Ošiju se a zmateně sklouznu pohledem po vlastních rukách. Je to tak… Matoucí. Vnímat vlastní sílu a nechápat ji…. Nevědět, co s ní mám dělat. Chytím se za předloktí paže, do kterého zaryji vlastní nehty a přejedu jimi po poničených ophiriových linií ve snaze… Jenže nestačím ten pohyb ani dokončit, když vše zalije ta silná bílá záře.
Prudké trhnutí mi vymáčkne veškerý vzduch z plic. Několikrát se lapavě nadechnu a nebýt toho, že mne Lucifer stále pevně svírá, neustála bych to. Takhle se jen nahrbím, jak mi jeho ruka zabrání zlomit se v pase. Dlaní volné ruky se musím chytit za ústa, jak mi čelisti náhle rozevře ten dávivý pocit deroucí se krkem nahoru. Pohledem zatěkám kolem sebe a v tváři snad ještě o pár odstínů zesinám. Masivní černé sloupy tyčící se k vysokému klenutému stropu jsou jako vystřižené z mých nočních můr.
V první chvíli si tak ani nevšimnu toho, že zde nejsem sama jen s Luciferem. Až Ramielův hlas i ten náhlý pohyb, ke kterému mne Lucifer přinutí, mne vrátí zpátky… Zpátky pryč z toho strašného místa, kde jsem se tehdy probrala v bolestech na zemi. Ztěžka polknu a stačí mi jediný pohled na Ramiela, aby mne sevřela panika. Teď už si jsem jistá, že se to doopravdy stalo. Byl tam. Byl v té cele. A já… V uších mi vydatně hučí. Neřekla jsem to přeci, nebo….
Tlumeně vyjeknu, když se mnou Lucifer znovu trhne a přinutí mne postavit se před něj. Jako na povel se přikrčím a sklopím hlavu, před tvář mi sklouzne pár pramenů zcuchaných vlasů. „Já to nevím. Nic o tom nevím, nic o tom… Nevím,“ rozhovor obou mužů na okamžik podbarví mé tiché zadrmolení, nejistá si tím, co se to právě děje. Zda je to skutečné. Je Ramiel skutečný? Věnuji mu bezradný pohled, zatímco se ptá na moji roli v tom všem. Lucifer v tom má ovšem jasno. Tohle… Tohle jsou ty lepší okolnosti, o kterých Ramiel mluvil? Ta věta se vynoří zpoza závoje, ovšem dlouho se u ní nezdržím.
Trhnu sebou, když bez varování padnou ta osudová slova. „… tak ji zabij.“ Sotva vnímám, o čem se ti dva baví dál, zcela utopená v tom jediném okamžiku. Tak dlouho jsem na něco takového čekala, až mi to celé připadá nepatřičné. Neskutečné. Zemřu? Jakkoliv jsem tak dlouho nežádala o nic jiného, tak najednou nevím, jak se s tou informací vypořádat. Paní Smrti, která zapomněla na to, co je to smrt. Ani si nevšimnu, kdy Ramiel zmizel, až když ke mně Lucifer promluví… Odvrátím od něj tvář tak, jak to jen jde. Možná proto se nedozvím, co mi chtěl říct… Ale nezáleží na tom…. Teď už na ničem nezáleží.
S dalším lusknutím nás znovu obklopí ta bílá záře vpalující se do očích přivyklých za poslední roky pouze šeru a tmě. Než je ovšem stačím přivřít, znovu to lano omotané kolem mých útrob prudce škubne a vše se přetočí. Podruhé v tak krátké době to ovšem už neustojím. Ne, tentokrát… Ne. Rozkašlu se a kolena se mi podlomí. | ||
| |||
 | Verše: Postradatelná Dumah „Nevíš… Hmmh, to je zklamání, Dumah.“ Promluví Kamael tím naprosto věrným hlasem. „Zklamala jsi mě, Dumah. Škoda.“ Naposledy zvedne tvou tvář vzhůru, než ji prostě pustí. „Ale možná jsi už skutečně moc… Rozbitá.“ Promluví další z nich, přičemž mu ve tváři sedí ten netečný výraz, ve kterém bys stopy po emocích hledala těžko. „Nenávratně.“ Dodá třetí, než od tebe trojice iluzorních generálů bez dalších slov synchronně o krok ustoupí a pak se rozplynou v šeru tvé cely, v níž zůstane opět jen Lucifer zahalený v bílé záři.
„Co jsem si myslel. Ty už nejsi ve stavu, abys něčeho takového byla schopná… Jsi jen skořápka.“ Zamumlá tiše a dost možná spíše sám pro sebe, než k tobě vykročí, aby tě chytil a vytáhl na nohy. „V tom případě půjdeme.“ A vykročí s tebou ke dveřím z tvé cely, kterými jsi už neprošla… velmi dlouho. Avšak stejně jako nikdy nezhasla svíčka na tvém stole, tak dnes je to den ve znamení změn a vytrhnutí z šedé rutiny přežívání. Prostě s tebou vyjde z cely, aniž by se snad obtěžoval jakkoliv blokovat tvé schopnosti. A tak, když jsi konečně pryč z dosahu omezovacích symbolů vepsaných do čtyř stěn, je to jako závan čerstvého vzduchu. Tvé schopnosti se k tobě však vrací pomalu. Jako kdyby ani nebyly tvé. Je těžké si vzpomenout na to, jak přesně jsi s nimi nakládala. Přináší to s sebou jen směsici zvláštních pocitů zanesených prachem času.
Lucifer ale nevypadá, že by se tebou, či snad tvými pocity jakkoliv zabýval. Jen co tě vytáhne z cely, chytí tě pevněji za paži, abys mu nevyklouzla a pak luskne prsty. Pohltí vás bílá záře a svět kolem se v ní rozmaže. Ty se rozmažeš. Stejně jako před tím, je to nepříjemný pocit, když tě přemístí. Žaludek se přetočí, jako kdyby k němu někdo uvázal lano a prudce jím trhnul.
To všechno ale trvá jen chvíli, než se náhle objevíte v prostorném sále, který je lemován vysokými širokými sloupy z černého kamene. Vlastně celá majestátní stavba, ve které se nacházíte, je vyvedená z černého kamene, který je ti nepříjemným způsobem povědomý.
V první chvíli to vypadá, že jste zde sami, než se zpoza sloupoví vyloupne silueta rychle se k vám blížící postavy. Její kroky však nedoprovází okolím rezonující ozvěna, která by se na takovém místě jistě nabízela. Naopak je tu naprosté ticho. Ještě za chůze si dopíná chrániče na rukou a viditelně spěchá, zatímco za ním vlají černé vlasy.
„… Přišel jsem, jak nejrychleji to šlo, Lucifere. Co přesně…?“ Zarazí se Ramiel, když zpoza ve zbroji oděného Lucifera vystoupíš i ty nebo jsi spíše vytažena. V modrých očích probleskne překvapení, které… by tam snad nemělo být, ale těžko říct, zda si toho muž bílém všimnul nebo zda té atypické reakci přikládal nějakou váhu.
„Budu potřebovat, abys jistil oblast. Vypadá to, že se Zlaté město rozhoupalo k ne zrovna očekávaným krokům. Přesněji řečeno jejich Generál. Očekávám, že to nebude jen tak. Ne, když je v tom osobně zainteresovaný.“ Trhne s tebou před sebe na důkaz toho, kdo za to může.
„Ehm, jistě… A víme něco víc? O co přesně má jít?“ Zeptá se opatrně Ramiel, který se příliš nedívá tvým směrem. Vlastně se tvému pohledu snaží vyhýbat, jak to jen jde.
„Vyjednávání. Každopádně na detaily není čas. Sám netuším, co si pro nás připravili, takže proto tě tam potřebuji, abys to vše sledoval a zasáhl v případě, že se situace nebude vyvíjet dle… Hmm, předpokladů.“ Odpoví Ramielovi bez zaváhání Lucifer.
„A ona v tom hraje nějakou roli?“ Odváží se černovlasý muž na tebe přeci jen pohlédnout.
„Jistě, ale už je postradatelná. Pokud bude třeba, tak ji zabij.“ Odpoví mu Lucifer chladně bez sebemenšího zaváhání.
„Cože? To snad nemyslíš…?“ Zarazí Ramiela ta přímočará odpověď a kmitne pohledem mezi tebou a a Luciferem, snad jako kdyby čekal, že se do toho vložíš sama a vše uvedeš na pravou míru.
„Ano, myslím… Ale nemusíš se bát, příteli. Věř mi, že to našim plánům neublíží. Spíše naopak. Může to nakonec být i… ku prospěchu věci.“ Shlédne k tobě Lucifer a drobně povytáhne obočí. „Ale už nemáme čas. Jsi připravený?“
„Ano, ale…“ Lusknutí prstu utne další slova, která snad mohl mít Ramiel na srdci. Najednou je totiž pryč a vy jste tu opět sami.
„A ty…“ Sklouzne po tobě Lucifer pohledem, jako kdyby něco hledal, ale pak jen potřese zamítavě hlavou. „Ale nic. Teď už nic.“ A zvedne do třetice volnou ruku, aby se na ní zlatavě zaleskly ophiriové linie vetkané do kůže, než…
*Lusk*
A svět se opět propadne do bílé záře a něco s tebou silně trhne.
| ||
| |||
 | Verše: Dlouho Když se ke mně generál natáhne a nevybíravě mnou smýkne k východu jeskyně, nespokojeně semknu rty, ale nic neříkám. Akorát se s ním snažím držet krok. Přinejmenším do chvíle, než mi rudé vlasy zavlají v tom silném poryvu větru a přímo před námi se objeví silueta se třemi páry křídel. Serafín. A ne jenom tak ledajaký... Sám Soudce osobně. Sotva na mě zakotví jeho pohled, svaly se mi bezděčně zatnou a nohy se odmítnou pohnout blíže k němu, až mi pod kovanou botou zaskřípe pár kamínků. Tohle je... ještě horší, než jsem čekala. Proti generálovi bych Luciferovi věřila bezvýhradně, avšak přítomnost dalšího serafína -- jakkoliv Jeho moc zastiňuje i je – to komplikuje. Lásko, budeš opatrný. Viď, že budeš opatrný, protne mi srdce ta zoufalá prosba. Zpomalím. Za jiných okolností bych i zastavila, avšak to si teď dovolit nemůžu. Generál se mi to trhnutím ruky a štěknutím dalšího rozkazu nezdrhává připomenout. Neochotně tak zaklopýtám přímo před černovlasého anděla ve zbroji, div se nesvezu na kolena jako bohem zapovězená hříšnice prosícího o odpuštění. Já nic takového nepotřebuji. Nebudu se tady kát. Ne před někým jako on a vlastně ani před nikým jiným. Jakkoliv na mě dolehne vina střádající se celé dekády, ba dokonce staletí, tak silně, až mě v zátylku zamrazí a myslí mi probleskne tolik chvil, kdy jsem se mohla a možná i měla zachovat jinak, se tomu pocitu neodezvdám. Vzdoruji mu. Nebo se přinejmenším snažím. Nelituji. Nebudu litovat. On je možná ztělesněním spravedlnosti, avšak já vládnu srdci – a proti svému jsem nezhřešila. Ostatně co je spravedlnost bez srdce? A co zákon, kterému nevěříme? Bohužel tak snadné setřást tíživý vliv serafína není. I když v hloubi srdce věřím tomu, že jsem to či ono udělat musela, že jsem to dělala pro něj a že každý můj krok vedl k lepší budoucnosti nejenom pro nás, ale pro všechny naše bratry a sestry, najednou mi to zní jako stokrát omýlené fráze, které dávno pozbyly na významu. Musela jsem... Opravdu jsem to musela udělat všechno? A co Dumah? Tolik jsem ji milovala. Nejenom ji, ale i další z řad přátel, kteří zemřeli mou rukou. Některé se mi podařilo přesvědčit, aby se k nám připojila, avšak ty další jsem nemohla nechat stát na protější straně barikády. To si odůvodnit zvládnu, ostatně bychom za to nakonec zaplatili draze, avšak... To není to nejhorší. Všechny ty roky, kdy jsem se slepě odevzdala tomu rozhořčení nad tím, co mu udělali, co udělali nám všem, se mi teď vracejí. Všechny ty důvody, proč se o mně v ulicích Zlatého města jistě nešeptá nic dobrého a dost možná mé jméno budí strach mezi těmi z nižších kůrů. Ani předtím se však nechovali jinak. Těch pár vyvolených, které mantel anděla srdce neodstrašil, bych dokázala spočítat na prstech obou rukou – a má drahá Dumah mezi ně patřila. Nebýt jí... ... Lucifer by se mnou dávno nebyl. Už by nezáleželo na tom, jestli bychom vyhráli, nebo se odtamtud dostali živí, dost možná bych neměla dost sil vyrvat mu jed z žil. I tak mě to tehdy stálo... tolik. Zachránila nás. A jak jsme se jí za to... odvděčili... Ne... Věděla, co dělá. Všichni to věděli. Pozvedli proti němu zbraň bez ohledu na to, jak moc ho tím raní, nebo co to udělá mně. Rozkaz musí být přeci vždycky splněn. Kamael měl pravdu. Na to místo nás zavedla naše vlastní rozhodnutí. Všechny tři. Mohla vycouvat, mohla něco říct, mohla stáhnout auru ticha a zbavit tak Yesoda jeho výhody... ale ne, nebýt toho, že jsem zasáhla, by úkol splnili, a za to jim nikdy... neodpustím. Nikomu z nich. Vlastně by mě ani nepřekvapilo, kdyby se jim cherub svěřil s tím jeho malým trikem. Kolik dnů a kolik nocí jsem čekala po Luciferově boku a nevěděla, jestli... jestli se ke mně ještě někdy vrátí? A kolik daších měsíců, ba dokonce let, jsem přihlížela následkům té jedné rány? Přesto... Přivřu bolestivě oči. Jedna z výčitek svědomí se dostává hlouběji než jiné. Podobna červu ve shnilém jablku se mi provrtává srdcem i duší. Z hlavy ji vypudit nedokážu, protože... se týká jeho. „Pozdě? Pozdě na co? Zastavit to celé? Kdo jiný než ty to snad mohl zastavit?!“ Mohla jsem... Lásko, měla jsem to zastavit dříve, než sis vzal na bedra tíhu i tohoto hříchu a ponořil ses hlouběji do tmy? Měla jsem tvoji ruku sevřít pevněji a zastavit tě -- nás oba --, než jsme se v ní docela ztratili? Tak ráda si v duchu opakuji, že bych pro tebe udělala cokoliv a já to pro tebe také dělala, avšak... Najednou mám pocit, jako bych tě zklamala. Jako bych nedokázala udělat tu jednu jedinou věc, kterou jsi po mně potřeboval ze všeho nejvíce.
Byť se mé vlastní myšlenky stočí k někomu docela jinému než dvěma andělům shromážděným k mé poctě, pořád na sobě cítím Nakirův pohled. Zatvrdím se. Bradu zvednu, skoro jako bych ho vybízela, ať promluví, nebo ať mlčí navždy. Napůl čekám, že se bez zájmu odvrátí, ale on se příležitosti chopí. Je to už dlouho. Ano, dlouho. Proč mám pocit, jako by to bylo už opravdu... ale opravdu hodně dlouho. Byť si chci odfrknout, nebo mu na to říct alespoň něco patřičně opovržlivého, nezmůžu se k tomu. Najednou tam stojím a hledám v jeho tváři něco... něco, aniž bych to nacházela, nebo byť jenom tušila, co by to mělo být, nebo proč je to důležité. Něco na tom, co říká, jak měkce přitom zní, je tak... povědomé. Jako bychom spolu někdy... mluvili... a bylo to mnohem více než těch pár zdvořilých výměn tehdy ve Zlatém městě, jenom je to... dlouho. Ano, dlouho... Proč... Řasy mi zatřepetají a nadechnu se k odpovědi, ale... “Nakire,” uzme si jeho pozornost generál. Ať už se v tom okamžiku stalo cokoliv, kouzlo pomine a já odvrátím tvář. Neskáču jim do toho. Tak trochu doufám, že díky tomu padne něco více než jenom krutž náznak toho, co se chystá, ale... No, to nevadí. Pokud je do toho zapletený i jeden ze serafínů, věci se komplikují každopádně. Víš o něm, lásko? Jenom s Kamaelem by to bylo snazší -- ten chtěl Dumaj, avšak co chce tady Nakir? Hmm... Odpověď je vlastně očividná. Už jednou nad Luciferem rozsudek vyřkl a ten se ostatně vztahuje i na mou hlavu.
Serafín se pohne. Něco na tom... Noha mi popojede vzad, skoro jako bych chtěla utéct dříve, než se mě dotkne. I ten drobný pohyb si vyslouží Kamaelův varovný pohled a stisk mi na paži zesílí natolik, že zasyknu. Nechce mě pouštět, to vidím, ale rozkaz je... rozkaz. “Copak? Budu ti chybět?” procedím skrze zatnuté zuby, když mu opětuji pohled. Trvá to snad celou věčnost, než mě opravdu pustí. Měla bych být ráda. Možná by se mi mělo dokonce ulevit, avšak to, že putuji z rukou Nebeského generála do rukou Soudce, mi dělá spíše starosti než cokoliv jiného. Pohledem mezi nimi kmitnu. Ano, jistě... Tady pan velký serafín si jednu malou Ctnost jistě srovna zvládne, o tom nepochybuji, ostatně čas strávený na cvičišti společně s Luciferem byl v tomhle ohledu poučný. “Zerachiel,” ušklíbnu se sama pro sebe, když zaváhá a očividně si nedokáže vzpomenout na mé jméno. To ho nezajímám, nebo to měla být skrytá urážka? “Ale jistě, tvé laskavé varování,” vyslovím vzdorně, protože se nejedná o nic jiného než další výhružku, “beru na vědomí, Nakire. Nepředpokládám, že by jsi k němu chtěl přihodit třeba i to, kam míříme, hm?” Navzdory mému tónu mu však stačí udělat jenom ten jeden krok, abych couvla a... Ve svém šanci mu z dosahu neuniknu. Když se skloní a vyzdvihne mě do náruče, do nosu mě udeří ta zvláštní květinová vůně. Jeho vůně? Zaskočí mě tím natolik, že se mu docela zapomenu vzepřít. Nehážu sebou, ani mu to jinak nekomplikuji. Místo toho pohledem vystoupám k jeho tváři a znovu na rtech ucítím otázku, která... se rozplyne v okamžiku, kdy se trojice černých křídel roztáhne a vynese nás prudce vzhůru. | ||
| |||
| Verše: Rozbitá Zhasl ho. Prostě ho zhasl. Pořád tomu nedokážu uvěřit, přesto plamínek na svíčce zázračně znovu nevzplane. Namísto toho celu naplní pach kouře z doutnajícího knotu na znamení, že se to opravdu stalo. Schoulím se před Luciferem v rohu postele a po zádech i pažích mi přejede ten štiplavý pocit namísto varování. Jeho hlas se nese celou prozářenou bílým světlem vyvěrajícím z jeho siluety, nejde se před ním schovat. Ukrytá za hradbou z vlastních pokrčených nohou se rozechvěle nadechnu a přeci jen se odvážím očima kmitnout k Luciferově tváři.
V tu chvíli svět vybouchne a ztratí se v té rudé jiskřivé bolesti. Vykřiknu? Nevím. Párkrát zamrkám ve snaze rozehnat mžitky před očima. Ve hlavě mi bolestivě tepe a na tváři cítím něco vlhkého. Horkého. Krev…? Opožděně mi dochází, že ležím na zemi. Jak…? S tichým zaskučením se pokusím hlavou pohnout, prsty poslepu zašátrám po studené kamenné podlaze.
Nahmátnu jimi ovšem jen vzduch, jak se země náhle prudce vzdálí. A já… Stojím. Stojím? Ne, spíše visím v Luciferově sevření. Bosýma nohama se pokusím zapřít o podlahu, ale třeštící hlava se mi nepříjemně zatočí, když jí pohnu. Ztěžka polknu, když na mne Lucifer znovu promluví… A jen tím prohloubí chaos v mé mysli. „C-co?“ ochraptělý hlas mi poskočí. Chvíli mi trvá, než na něj dokážu zaostřit, čehož okamžitě zalituji. Bílá záře vpalující se do očí mne přinutí je přivřít. Luciferovy otázky mi znějí v hlavě s těžkou ozvěnou a… A nedávají smysl. Nebo dávají? Já… Jak…
A pak se celý svět na okamžik zastaví.
Srdce v hrudi se mi prudce rozbuší, zatímco dech se zadrhne v sevřeném hrdle. S trhnutím natočím hlavu směrem, kterým zazní ten… Jeho… Kamaelův hlas. A pak z dalšího směru. A dalšího. Nejsem schopná jediného slova, jen zmateně těkám pohledem kolem sebe, tvář staženou bolestí mnohem horší než z rozbité hlavy. „N-nech toho… Prosím…“ zaskuhrám tenkým napjatým hlasem, ovšem nestačím to ani doříct.
S očima rozevřenýma široce dokořán sleduji trojici postav, která se vynoří ze stínu. A všechny… Všechny vypadají jako on. Generál. Srdce mi silně tluče, když pozoruji, jak se ke mně blíží. Každý z nich. V tom šoku ani nevyjeknu, když mne Lucifer náhle pustí a nechá spadnout zpátky na kamennou podlahu. Chci se na ní schoulit, schovat se před tím vším, ale on mi to nedovolí. Jakmile mne jednou lapí pohled těch zlatě žhnoucích očí, nedokážu se odvrátit. Dokonce i přestože v koutku mysli vím, že to není skutečné. Není… Není? Ne… Není, on… Je to už tak moc… Moc dávno…
Slova o rozkazu přetrhnou myšlenkou nit. Přistiženě sebou škubnu a plaše skloním pohled k zemi. „Já…“ vydoluji ze sebe, ovšem to už se tyčí všichni tři nade mnou. A jeden z nich… Jako ve snách sleduji blížící se ruku, neschopná se aspoň pokus od něj odtáhnout. Prsty v rukavici se nejdříve lehce dotknou brady, sklouznou po ní jako tolikrát předtím. Zachvěji se pod tíhou té dávné vzpomínky… Ze které mne vytrhne pevný stisk, se kterým mne přinutí dívat se mu do tváře. Nechci. Já… Nechci… On… Oči se mi lesknou, mělce dýchám.
Když se Kamaelův hlas rozezní ze všech stran, pokusím se mu vytrhnout, ale stisk akorát bolestivě zesílí. Nedovolí mi to. Rukama se pokusím zapřít o paži, co mne drží, odstrčit ji, ale… Vyděšeně vyjeknu, když na mne uhodí a vzápětí se o to více bázlivě přikrčím.
„Já… Nevím, já nevím, já… Nevím,“ drmolím poplašeně. Nedává… Nedává to smysl. Není to skutečné… Nic z toho nebylo skutečné… Ne? Nebylo? Matně si vybavuji modré oči svítící ve tmě. Čepel řezající pramen vlasů. Já… Můj… Slib… Ale… To se nikdy nestalo, nemohlo se to stát… Nebo má pravdu? „Všechno… Všechno je moc… Je moc rozbité, ano, rozbité, nevím… Já… Nevím, nebylo to skutečné, to… Nic nevím, neřekla jsem…“ Skutečně neřekla? Strnu uprostřed slova, když si uvědomím, že… Že… Ty modré oči…
Jakmile si to uvědomím, rychle ty své přivřu. Drobně se třesu, přesto vnímám tu vzrůstající naléhavost ve svém nitru. To uvědomění, že tohle… Tohle je důležité… Aby to skončilo. Aby to všechno mohlo skončit… A já nechci nic jiného, než aby to skončilo. Přesto mu nedokážu lhát do očí. Nejde to. Dal mi přeci rozkaz a já… Měla bych… Ale nesmím? Nesmím… Protože to není skutečné. Není. To. Skutečné.
„Omlouvám se. Nemůžu… Nevím…“ opakuji tiše až se nakonec můj hlas vytratí úplně. | ||
| |||
| Verše: Tři Dumah Ve vzduchu se vznáší štiplavý zápach z uhašeného knotu tvé poslední svíčky, zatímco jediné světlo v jinak temné místnosti vyzařuje z muže před tebou. Muže, kterému jsi právě řekla ne.
„Ne?“ Povytáhne Lucifer významně obočí a udělá krok k tobě, zatímco se ještě více schoulíš. „Na takovéto hry nemám čas a ostatně ani náladu. Ne, dnes sis skutečně nevybrala nejlepší den na to zkoušet podobné tyátry.“ Zastaví se u tebe prakticky na dosah ruky. „Takže to je poslední slovo? Opravdu?“ Zeptá se tě a jen co k němu byť jen na chvíli zvedneš pohled, zatmí se ti náhle před očima, jak tě udeří bez varování do tváře. Najednou ti část událostí chybí. Jsi na zemi a na straně hlavy ti tepe bolest. Ta rána v okované rukavici rozhodně nebyla mírná natož příjemná. Ale příliš prostoru na to se vzpamatovat ti nedá, když tě hned na to chytí za paže a vytáhne tě do vzduchu jako hadrovou panenku.
„Takže... Jak se k tobě dostal?“ Padne ta nečekaná otázka. „Pomohl mu někdo? Nebo si mi jen něco zatajila? Neříkej mi, že v tom, co se děje, nemáš prsty?!“ Sykne nasupeně, jeho pohled se do tebe nepříjemně zabodne a bílá záře na moment zesílí natolik, až se ti zamží před očima. „Ne, věci kolem tebe Dumah nikdy nejsou jen tak. To víme oba. Tak jak ses zatraceně dostala do kontaktu s Kamaelem?!“ . . .
„Ano, jak?“ Ozve se náhle z rohu potemnělé cely bolestně známý hlas.
„Jak ses to dozvěděla, Dumah?“ Najednou se slova ozvou z opačné strany.
„Řekni mi to… jak ses ke mně dostala.“ A nakonec ze strany nedaleko tebe, aby do mléčného světla vstoupila vysoká silueta, jejíž rudé vlasy zdánlivě žhnou i v takovém šeru a stínu. A není jediná. Trojice bolestivě známých postav se k vám blíží, zatímco Luciferovo sevření povolí a ty se sesuneš na zem.
„Buď rozumná, Dumah a odpověz. To je rozkaz.“ Zabodne se do tebe zlatý pohled generála, kterého jsi neviděla už… věčnost. A přestože víš, že tu ve skutečnosti není, je zvláštní jej takto vidět po letech nebo jak dlouho tu jsi. Je těžké vybavit si, kdy vůbec jsi jej viděla naposled doopravdy. Skutečně jeho, a ne žádnou z Luciferových iluzí. Trojice generálů tě obestoupí, než si jeden z nich podřepne přímo před tebe.
„Tak? Stačí jednoduchá odpověď, Dumah. Jak jsem se o tobě dozvěděl, hmm?“ Natáhne k tobě pomale ruku a zamíří jí neomylně k tvé tváři. „Copak jsme k sobě nebyli vždy upřímní? Byla by škoda to teď pokazit, no ne?“ Prsty chytí tvou bradu, kterou nadzvedne jako už tolikrát před tím, abyste si hleděli zpříma do očí. Stisk je to překvapivě pevný, nedovolující ti se jen tak odvrátit, i kdybys chtěla.
„Kdo ti pomáhal?“
„Jak jsi jej kontaktovala?“
„Co všechno jsi mu řekla?“
„Co vše ví?“ Ozývá se ze všech stran kolem tebe, zatímco jeho stisk bolestivě zesílí.
„TAK VEN S TÍM!“
| ||
| |||
| Verše: Ten druhý Zerachiel „Neřekl bych, že se stydí. Ne on.“ Odpoví ti vcelku poklidně generál, kterého tvá poznámka nerozhodí. Avšak zároveň tím potvrdí to, že skutečně na někoho… čeká? Je to rozhodně změna od posledně, kdy jste zde byli pouze sami dva. Nevypadá to ale, že by se chtěl generál dále zdržovat a skutečně čekat, a tak brzy přistoupí k tobě a až neslušně snadno vytrhne tvá pouta z kamenné stěny, u které jsi seděla. Kolik dní a nocí ses pokoušela je odtamtud vyprostit? Ve tvé plné síle, by to pro tebe nebyl žádný problém, avšak takto… Nebylo to zrovna ideální.
Vytáhneš se na nohy, zatímco Kamael si jen odfrkne v odpovědi na tvou poznámku a chytí tě za paži, kterou ti trhne směrem k východu, když v tom překryje ústí jeskyně dlouhý stín. A pak se rozvíří vzduch máchnutím křídel. A hned vícero párů.
„Zvláštní místo, Kamaeli.“ Zarezonuje jeskyní hluboký hlas, zatímco slunce pronikající do jeskyně zastíní tři páry dokonale černých křídel, která jako kdyby skutečně pohlcovala samotné světlo a jeví se tak dokonale jednolité s ostrými obrysy.
„Hmm, pro tyto potřeby plně dostačující. Tady by ji nikdy nehledal.“ Odpoví generál, který ti opět nepříjemně trhne rukou, jako kdyby tě snad chtěl popohnat a nebo ti jen připomenout tvé místo.
„Skutečně… Možná jednou ano, ale určitě by mu to trvalo. Rozhodně déle než… pár dnů.“ Stočí se k tobě pár očí, které doslova září z až nezvykle bledé tváře rámované černými vlasy. Znáš jej. Jistěže jej znáš. Jako ostatně každý ve Zlatém městě. Nakir, jeden z Tribunálu, serafín honosící se titulem Soudce. A ten, kterého jsi už osobně potkala, jakkoliv krátce, tehdy ve Zlatém městě. Jen tentokrát je oděn ve zlaté zbroji místo pohodlného roucha. Co dělal někdo jako on zrovna zde? Členové Tribunálu se skutečně běžně nevydávali do světa smrtelníků. Ani s tím, co se poslední roky dělo mezi Padlými a Nebeskými.
„Spíše pár let. Nevypadá to, že by měl v rukávu nějaké další triky. To by tu ostatně už jinak byl.“ Odpoví mu Generál. „A ty pojď!“ Škubne s tebou, div nespadneš a vykročí k Nakirovi. Ten se při tom pohledu jen nepatrně zamračí. Stejně jako před tím si všímáš, že i tentokrát z tebe prakticky nespouští pohled. Snad je to tou situací, ve které jste. Jen tentokrát je to podivně nepříjemné. Najednou jako kdyby se z podvědomí vyhrnuly pochyby o tvém konání. Udělala jsi všechno správně? Bylo to vše nutné? A nepřekročila jsi někdy hranici toho, co je ještě spravedlivé? Obhajitelné? Začnou se ti v hlavě rojit myšlenky, které jsou zcela jistě tvé, avšak nezvyklé. Říkalo se, že Soudce svůj titul nenosí jen tak pro nic za nic. Přesto jsi necítila, že by se v tobě snad nějak přehraboval. Nebo snad něco hledal, i když by zcela jistě mohl.
„Hmm, je to už dlouho, co jsme se viděli naposledy.“ Promluví podivně měkce oproti ráznému tónu generála, když se zastavíte kousek od něj a shlédne ti do tváře. „Opravdu dlouho… Nečekal jsem, že se potkáme za takovýchto okolností. Ale nakonec… I sem vede svobodná vůle.“ Povzdechne si v tom najednou podivně poklidném momentu, kdy ti opět přijde… Jako kdybys snad někdy… Něco podobného… Jako kdyby se stačilo natáhnout…
„Nakire… Budeme muset jít. Nemáme moc času.“ Vstoupí do toho generál a najednou je zase všechno pryč.
„Jistě… Jistě.“ Odtrhne od tebe soudce pohled a stočí jej zpět ke generálovi. „Počítám, že platí původní plán.“
„Ano.“ Odpoví mu generál prostě, aniž by snad před tebou rozváděl jeho detaily.
„V tom případě myslím, že bude lepší, pokud ji vezmu už zde.“ Udělá k vám Nakir krok a natáhne lehce ruku. Kamael se na chvíli zarazí a jeho stisk bolestivě zesílí, když na tebe ostře pohlédne, jako kdyby snad čekal na sebemenší záminku.
„Generále.“ Ozve se opět hluboký klidný hlas, který ale skutečně nežádá ani se neptá.
„Samozřejmě… Bude to tak… rozumnější.“ Věnuje ti generál poslední pohled, než pustí tvou paži a ustoupí od tebe.
„Povedu vás. Jakmile budeme u cíle, dám ti znamení, Nakire.“ Projde generál kolem soudce a roztáhne křídla, jakmile stane v ústí jeskyně. „A kdyby cokoliv zkoušela, tak…“
„Tak věřím, že se o to zvládnu postarat.“ Odvětí mu bez zbytečných emocí Nakir. Generál bez dalších slov přikývne a pak se rozletí pryč, zatímco tu zůstanete sami dva.
„Hmm, půjdeme… Zerachiel.“ Všimneš si, jak se na chvíli zarazí, jako kdyby hledal to správné jméno a přistoupí k tobě. „Pokud z toho chceš vyváznout živá, nedělej žádné hlouposti. Uškodila by jsi především sobě.“ Pronese klidně a pak k tobě přistoupí, aby se k tobě zničehonic sklonil, podebral ti nohy a zvedl tě do náruče. A ten podivný pocit se opět dostaví, jak v ten moment ucítíš zvláštní květinovou vůni, která ti je… povědomá? Nedává to však smysl. Není to vůně krve, kterou by sis pamatovala. Přesto… Ale v ten moment se rozevře šestice černých křídel a vy rozrazíte vzduch.
| ||
| |||
| Verše: Ztráty a nálezy Ramiel se ode mne už nedočká odpovědi. Vyprovodím ho z cely stejně tiše jako jsem ho zde přivítala. Dveře tiše klapnou a já se ocitnu opět v té staré známé společnosti svíčky a tří kusů nábytku. Můj malý neměnný svět prozářený jen mihotavým světlem plamínku tančícího na rozpáleném knotu. Rozechvěle vydechnu a přivřu oči ve snaze vytěsnit z hlavy všechno, co se tu v předchozích pár minutách odehrálo. Nechci se k tomu vracet. Nechci o tom přemýšlet. Chvílemi mi to připadá tak moc skutečné a někdy zase vzdálené a plytké jako sen přicházející nad ránem.
Přesto najednou nedokážu setrvávat ve svém nehybném klidu. Dlouhé hodiny sedávám v blízkosti svíce a zírám do plamene. Natahuji k němu prsty a sleduji stínohru vykreslující se v jeho pozadí. A u toho si tiše broukám skomírajícím hlasem tichou melodii, pár zapomenutých tónů starých jak sám svět. A poprvé… Poprvé v té bezútěšné věčnosti se cítím… Jinak.
Avšak čas plyne stále stejně. Nijak. Stojí na místě a vše zůstává tak stejné, utopené v monotónnosti uvozené dalším a dalšími svícemi, které měním za ty dohořívající. Ze vzpomínky na Ramiela se začíná stávat jen další přídech mezi slokami, neurčitá abstraktní představa toho, že se stalo něco… Něco, co mělo být důležité… Ale ve skutečnosti nebylo. Tiché pobrukování splyne s tichem, které se postupně, plíživě navrátí mezi čtyři zdi z černého kamene. Už ani nevím, proč…
… a tak zase spávám a zapomínám. Procitám. Zapaluji svíce. Sním. A jak se to tak stává, když někdo sní…
Z letargické dřímoty mne vytrhne pocit, že něco… Někoho slyším. Ženský hlas zadrnká na známé struny, jakkoliv jsou už prověšené a zpuchřelé, že pokoušet se na ně hrát by bylo ryzí bláznovství. Pomalu pohnu hlavou, ovšem dříve, než si stačím k tomu hlasu přiřadit i jméno, které znám… Ano, znám, dobře ho znám, jméno spojené se strachem v očích, bolestí a… Dveře se prudce rozevřou. Ten nezvykle rychlý pohyb mne přinutí sebou cuknout. Celou se vzápětí rozezní Luciferův úsečný hlas. Ten zvuk je tak hlasitý a razantní, že se div neodrazí od stěn. Prošlehne mojí hlavou podoben prudké ráně.
S trhnutím se pohnu. Natisknu se zády ke zdi tak rychle a silně, až se ozve tiché zadunění. Zabolí to. Přesto nevydám ani hlásku, namísto toho se na posteli natisknu do rohu, podobna divokému zvířeti. A stejně jako to vyděšené zvíře i já upírám pohled zeširoka rozevřených očí k dravci tyčícímu se proti dveřím. Lucifer. Oděný ve zbroji jako by se chystal do bitvy. Na okamžik nedokážu jasně přemýšlet. Ani z něj odtrhnout pohled.
Tedy aspoň do okamžiku, kdy se od stěn ten štěkavý povel. A i když nepatří mě, tak hlasitost i intenzita Luciferova hlasu mne přiměje s dalším škubnutím od něj odvrátit hlavu a přitáhnout si v obranném gestu pokrčené nohy před sebe. Schovat se za ně.
Očima zalétnu ke svému věrnému strážci a společníkovi. K plamínku svíčky. Proti své vůli polknu, když Lucifer tentokrát promluví přímo ke mne. Vysloví moje jméno. Spodní ret se mi lehce zachvěje, ovšem o to více vzápětí stisknu čelisti k sobě, nejistá si tím… Co se děje. Co bude následovat.
Ovšem nic mne nedokáže připravit na to, co se stane vzápětí.
Luciferova ruka se pohne směrem ke svíčce. Trvá to jen okamžik. Jedno mrknutí… A plamínek je pryč. Prostě je pryč. Z knotu stoupá jen šedivý dým sbírající se ve vzduchu kolem. „Ne…“ vypadne ze mne v tom šoku. Myslela jsem si… Tolikrát jsem si myslela, že jsem už připravená na to to udělat, že nastal ten čas a já… Já… Jenže to byla lež. Stalo se to tak rychle, že v tom okamžik zkrátka ustrnu. V očích lesknoucích se šokem se zračí nepochopení, úžas i zklamání, to všechno dohromady.
Zhasl ho. Prostě ho… Zhasl… On…
Lucifer na mě mluví. Slyším jeho hlas, ale ve skutečnosti mu nerozumím. Jako se celý ten můj tichý křehký svět rozbil. On ho rozbil. Prostě… Prostě mi ho vzal. Opět. Pánovitý rozkaz opět protne ticho cely a přinutí mě obrátit svoji pozornost k postavě oděné ve stříbrné zbroji, kolem které se rozlévá bílá aureola světla. Síly? Něco v tom…
„Hned!“
Ztuhnu. Vím, že bych se měla pohnout, ale nedokážu to. Nemůžu. Nechci. Znovu jen zatěkám pohledem mezi Luciferem a zhasnutou svící, jejíž kouř se v bílé záři svíjí a kroutí v nekonečných hypnotických smyčkách. „Ne,“ šeptnu, a ještě více se v tom svém rohu nahrbím v očekávání toho, co zákonitě musí přijít. | ||
| |||
| Verše: Rozumná Uplyne první den. Druhý. Třetí… Čtvrtý. Někdy tam ponořena do vlastních myšlenek sedím tiše a pozoruji zeleně se lesknoucí krovky jakéhosi brouka prolézající po kameni kousek ode mě, jindy sebou smýkám a všelijak zápasím s pouty. Tělo se hojí pomalu – ale hojí se, a tak se rány nakonec stáhnou a kůže mě pálit přestane. Připadám si lépe. I když slabost ještě neodezněla – a dokud mi ta pouta někdo nesundá, ani neodezní – zvyknu si na ni. Na ten tíživě prázdný pocit, který mě drží uvězněnou v sobě samé. Pět dní je nakonec dlouhá doba. Ne pro nás, to ne, ale pro někoho přikovaného ke kamenné stěně ano. Pořád nevím, kde jsem. Dny jsou dlouhé, noci krátké. Bude to na jihu. Na základě teploty, mechu a popínavých rostlin, druhu hmyzu, nebo třeba jenom toho načervenalého ptáčka s černou hlavou, který se mihne v ústí jeskyně a chvíli mi dělá společnost, to nedokážu zúžit. Míst, kde by se tohle všechno dalo najít, je mnoho. Příliš. Na sklonku čtvrtého dne toho mám tak akorát dost. I tentokrát se snažím pouty pohnout napřed doprava a pak doleva, avšak kámen je nepropustí ani o kousek. Dokonce ani když do toho vložím všechnu svou sílu. Je to… patetický pokus. Dech mi poskočí, skoro jako bych se tomu chtěla zasmát. Místo toho však trhnu hlavou a skrze rty mi vyrazí vzteklý výkřik. Netopýři mi toho večera proletí nad hlavou o něco dříve, avšak netrvá to ani tak dlouho, než mě obklopí znovu to tíživé ticho. Jak já ho nesnáším… Jeskyně se znovu probarví půlnočním odstínem modré, který mi tolik připomíná domov. Náš domov. Ten, který jsme si zvolili. Pokud jim náš zrádce řekl i o tomhle… bez ohledu na dlouhá desetiletí, které jsem strávila jeho správou, to bylo jenom místo. Najdeme… jiné. Co nám také zbývá? Znovu ztratit domov, nebo čekat, až dorazí vojska Zlaté armády a spálí ho na popel? Bylo by… tak snadné zalitovat toho, co se stalo. Toho, co jsem jí udělala. Dlouhá desetiletí, ba dokonce staletí, jsem ji zvala sestrou. Vybrala jsem si ji – tu plaše vyhlížející rusovlásku v šedém rouchu, jejíž pohled ke mně přemýšlivě zabrousil. Byla to chvíle, jenom chvíle, avšak ta chvíle stačila, aby se mi na rtech vyrýsoval úsměv a já vykročila jejím směrem. Prostě… jenom tak. Byla jsem zvědavá. Zpětně mám dojem, že jsem ji vyděsila, avšak já si ji Zamilovala takřka okamžitě. Zamilovala? Zdá se to tak dávno, ale… asi ano… byla to přeci má nejmilovanější sestra. Možná bych toho litovat… měla, ale… K čemu by to bylo? Lítost přeci přichází vždycky příliš pozdě. Pátý den mi uteče překvapivě rychle, jak se propadám vzpomínkám na něj, a šestý… Den plyne tak, jak jsem zvyklá. Netopýři mi proletí nad hlavou a navrátí se do útrob jeskyně. Krátce se poté se s východem slunce začne ozývat i cvrlikání ptáků. Neznámé zvuky už mě nevyvádějí z rovnováhy. Vím, co od nich mohu čekat, a tak mě zlatavé odlesky na stropě vytrhnou ze znuděné letargie. Generál se vrátil. To znamená, že Lucifer přistoupil na pravidla jeho hry. No… tak dobře. Nezbývá mi než věřit, že ví, co dělá. Pohled se mi zatvrdí, avšak jeho poznámku nezodpovím. Dost možná bych se totiž neudržela. Rozumná… Jistě, jsem rozumná. Nemá to nic společného s tím, že mě tady nechal spoutanou a ke všemu mi ta zatracená pouta vtavil do skály. Bude toho litovat. Možná ne dnes, ale jednou pozná na vlastní kůži, že oheň plápolající v jeho duši nesahá ani po kotníky žáru jitřní hvězdy. Ten pohled si pro změnu užiju já.
„Dnes i s doprovodem?“ nadhodím – dalo by se říct až – konverzačně, když se ohlédne ven. Dokonce ani to, jak mi hlas drhne ve vyschlém hrdle, mi nezabrání si tiše odfrknout. „Snad se nestydí. Víš, jak to říkají tady dole… Ve více lidech je veseleji.“ Když Kamael udělá krok směrem ke mně, svaly se mi bezděčně zatnou. Znovu mnou projede to drásavé vědomí, že bych mu nedokázala zabránit… v ničem. Na bezmoc se zvyká špatně, přesto zvednu bradu a podržím jeho pohled. Natáhne se. Ne po mně, nýbrž po poutech. Za zády se mi tak ozve to výmluvné zapraskání kamene, které mě přiměje se odvrátit a zaštítit před padajícími sutinami. O plátovou zbroj mi zabubnuje několik kamínků, ale na rozdíl od toho, co tady Kamael předváděl minule, to nezabolí. Svět se akorát na okamžik skryje za prachovým závojem. Zaštípá mě v očích tak, až mi řasy zatřepetají a ramena poskočí tlumeným kašlem. Naštěstí mě netahá na nohy, ani mě nevláčí po zemi. Ustoupí. Alespoň o ten jeden krok. Hlasitě vydechnu. Ruce mi klesnou do klína. I když jsem se jim porůznu snažila ulevit, je to… příjemné. Nepokusím se mu okamžitě prosmyknout kolem boku. Zůstanu sedět. Zkoumavě pootočím zápěstí. Symboly táhnoucí se po tenkém kovu poznávám, avšak… Nevím, co s nimi. A na přemýšlení nemám dlouho. Generálův mi nesmlouvavě zazní nad hlavou. Semknu rty. Napůl jsem v pokušení setrvat na zemi, jenom abych mu dokázala, že mi nemá co rozkazovat. On ne. Nikdo z nich. Bylo by to však… zbytečné. Srovnal by si pořádek jinak. „Ale jistě…“ zachraptím. „Vaše přání je mi rozkazem, generále…“ vlije se mi do toho posledního slova úšklebek.
Jeskyní se ozve zarachocení pout, jak jedna ruka potáhne druhou, ale to – a ani Kamaelův pohled – mi nezabrání si vlasy shrnout ze tváře a přehodit si je na záda. Když mi rudé prameny konečně přestanou padat do očí, jejich pohled se zadrhne na rukojeti generálova meče. Byl by to jenom krok. Jenom jeden krok. Tak blízko, a přeci tak daleko… Prsty před sebe roztáhnu v tom bezbranném gestu, než se konečně pohnu. Navzdory rozhořčení, které mě na hrudi pálí čím dál silněji, se i tentokrát zachovám… rozumně. Kdo by to byl do mě řekl. Postavím se pomalu. Rozhodně pomaleji, než bych byla schopna i za těchto okolností. Nemusí vědět, čeho přesně jsem a nejsem schopna. Moc toho není, uznávám, ale pokud se mi jeho kalkulace podaří rozhodit alespoň trochu, je to dobře. „Dámy první?“ povytáhnu obočí, přičemž hlavou pohnu k východu. Tak schválně, jestli jsem své okolí odhadla správně… | ||
| |||
| Verše: Čas vypršel Dumah Ne, nechceš se se svým hostem dále bavit. Co bylo třeba provést, to bylo provedeno. I tak krátká návštěva tě vyčerpala. To, že jsi musela opravdu mluvit. A dokonce s někým. Tato cela tolik slov neslyšela už… hodně dlouho. Ramiel tvé přání nerozporuje, jen přikývne. „Dobře, nebudu tě už dále zdržovat.“ Souhlasí, a ještě chvíli na tobě visí pohledem, jako kdyby chtěl něco říct, ale pak se otočí na patě a vykročí zpátky ke dveřím.
Kousek od nich se ale přeci jen zastaví a ohlédne se přes rameno. „Snad se brzy zase uvidíme. Za… lepších okolností.“ Vysloví to přání, které se v tuhle chvíli rozhodně nejeví příliš reálné. Ostatně i pro něj je tohle celé jistě dost riskantní počin, a nejen kvůli Luciferovi, kterého tímto zradí. Nakonec možná pro něj bude větším nebezpečím sám generál.
Pak už to ale dále neprotahuje. Dojde k dveřím, které pootevře a natisknutý na stěně se nejdříve přesvědčí, jestli je vzduch čistý. Naposledy o tebe zavadí pár ledově modrých očí, než se prosmýkne ven.
A ty zůstaneš sama. Opět. Jak jsi už nakonec zvyklá.
Čas opět běží a jednotlivé momenty se rozplývají jeden do druhého. Sama se vrátíš do svého prostého režimu, který zde udržuješ a že není komplikovaný. Jednou za čas vyměníš dohořívající svíčku za novou a necháš stéct další vosk po svícnu až na stůl. Ramiel se nevrací. Vlastně sem nikdo další nepřichází. Vše se tak vrací do starých kolejí, na jaké jsi zvyklá. Postupně i vzpomínka na Ramiela zde bledne, a nakonec je těžké říct s jistotou, zda to bylo skutečné. Zda byl opravdu zde a nebo to byl jen nějaký tvůj sen. Iluze.
Až pak jednoho dne…
„… prosím, zvažte to… Pane.“ Zaslechneš pár slov skrz dveře, které se bez varování otevřou. Možná až nezvykle prudce. Rozhodně to k Ramielovu opatrnému vstupu má daleko.
„Už jsem řekl. Je to mé rozhodnutí a nehodlám o tom s kýmkoliv polemizovat. Ani s tebou, Laylah!“ Ozve se prudce zvučný hlas, který v ten moment připomíná spíše prásknutí bičem, po němž se rozhostí roztrpčené ticho a do dveří vejde postava v bílém.
Jak je to dlouho, co jsi Lucifera viděla naposledy? Avšak tentokrát není oděný v bílé róbě jako jindy, ale místo ní má na sobě umně zdobenou stříbrnou zbroj, která halí celé jeho tělo. Z jeho oblíbené bílé zůstal jen plášť připnutý k jeho ramenům. U pasu se mu nehoupe žádná zbraň, ale sama moc dobře víš, že by bylo pošetilé myslet si, že není ozbrojený. Rozhodně jsi ho takto v plné polní viděla naposledy… Vlastně možná nikdy.
„Nech nás!“ Štěkne kamsi do chodby na ženu, která se neodváží do místnosti vůbec vstoupit. Místo toho se dveře bez dalších slov či námitek opět zavřou a ty zde zůstaneš se svou novou návštěvou, která je v o poznání horším rozpoložení než ta předchozí.
Do nastalého ticha se rozezní ozvěna okovaných bot, které vykročí k tobě. „Hmmh, dlouho jsme se neviděli… Dumah.“ Shlédnou na tebe chladné oči z výšky, než zabrousí ke svíčce, která hoří na stojanu zataveném do vosku. „Vstávej. Jdeš se mnou.“ A jeho ruka se natáhne k plamenu, který mezi prsty prostě zhasí. Po tak dlouhé době tvůj oheň dohořel. Jen tak. Cela se propadne do šera, ale ne tmy, protože z postavy tyčící se před tebou vychází bílá mléčná záře připomínající aureolu vlnící se kolem Luciferovy celé postavy. Fascinující i děsivý pohled.
„Hned!“
| ||
| |||
| Verše: Čas rozjímání Zerachiel Čas běží. Někdy se táhne jako med, jindy ti část dne uteče div ne mrknutím oka. S generálových odchodem tak myslíš převážně na někoho jiného. Někoho, kdo by tě odtud mohl dostat. Toho, ke kterému se modlí zástupy smrtelníků a on… je slyší. Nevíš jak přesně a ani jak často, ale víš o tom. Ostatně tohle byla věc, která se nedala příliš skrývat, když jeho pohledy čas od času nabyly na té lesklé rozostřenosti nehledě na to, že jsi na něj sama v danou chvíli mluvila. Někdy… Někdy se zdálo, že je toho na něj až příliš, když se ztrácel kamsi, ale pokud někdy někdo měl zvládnout a zasednout na prázdný trůn po vašem Otci, nemohl to být nikdo jiný. Nikdo vhodnější. Jedna věc se Luciferovi musela nechat, byl cílevědomý. Zarputilý. A rozhodně věci jen tak nevzdával.
Avšak, ať už teď dělal cokoliv, tady nebyl. A ani tvé myšlenky k němu ničemu viditelně nepomáhaly. Byly tohle modlitby? Ne, zcela určitě ne. Na to jsi jej vnímala jinak než jako vlastního… co? Boha? Stvořitele?
Teď jsi však byla bez něj. Stejně jako bez Otce, který tu nebyl snad už celá staletí, aniž by o tom většina z vás měla sebemenší ponětí. Nezbývá než doufat, že generál tě tu nenechá čekat až tak moc. Víš moc dobře, jak bys dopadla. Tento svět nakonec nebyl určen pro vás. Ne dlouhodobě.
A tak čekáš.
S hejnem netopýrů se ještě párkrát potkáš. Už víš přesně, kdy odlétají se slunce západem a stejně tak, i kdy se vrací s tím, jak se kdesi za obzorem, na který nevidíš, objeví první paprsky vycházejícího slunce.
Občas kolem tebe proleze nějaký brouk nebo proletí jiný hmyz a těm pár rostlinám pnoucím se kolem, se tu také poměrně daří. Musí se nechat, že všechny jednotlivé detaily tohoto světa byly stvořené s nepopiratelnou precizností. Vše do sebe zapadá, navazuje. Vše tu má svůj úděl. Vše se tváří, že je vše, jak má být. Přesto ty víš své.
Ruce už máš zahojené a stejně tak i těch pár ran na těle, které ti Kamael toho osudného dne uštědřil. Na druhou stranu, mohl tě zrasovat mnohem více. Tím sis mohla být jistá. Ale kdo ví, jak dlouho by to hojení pak trvalo.
Sedíš i nadále opřená u stěny s pohledem upřeným kamsi vzhůru, když si náhle všimneš, jak se po stropu rozlétne pár záblesků od odražených paprsků a ovane tě závan větru. „Vidím, že jsi neutekla. Rozumné.“ Promluví do ticha generál, který právě přistál v ústí jeskyně a jeho zlatá křídla odrazila pár světelných prasátek po jejím vnitřku. Vypadá… Vlastně stejně jako naposled, co jsi jej viděla. Snad jen na jeho černo zlaté zbroji bys teď už stěží našla nějaké nedostatky, a i když ji teď necítíš, je ti zcela jasné, že krev už bys z něj také zcela jistě necítila. Z jeho tváře je jako vždy těžké cokoliv vyčíst. Alespoň teď je snad klidnější než po vašem souboji. Tedy nezbývá než doufat.
Kamael složí čtveřici křídel, které nechá hned na to zmizet a ohlédne se na pár okamžiků kamsi ven, jako kdyby snad někoho vyhlížel, ale nic více k tomu neřekne. Místo toho bez dalšího varování vykročí k tobě. „Je na čase odtud odejít. Uvidíme, jak moc štěstí budeš mít dnes.“ Natáhne se k tobě a chytí řetěz pout, za který zabere a po chvíli jej se zvukem praskajícího kamene prostě a jednoduše vytrhne, než od tebe o krok ustoupí. Alespoň, že si tentokrát odpustil tu bolestivou metodu.
„Vstávej.“ Zavelí nesmlouvavě.
| ||
