Andor.cz - Dračí doupě online

Delilah Blair Flanagan

♬♬♬♬♬

Jedním rychlým krokem překonáš práh a vstoupíš do cely nebo pokoje? To je teď asi vedlejší. Co je podstatné je ten, kvůli kterému si sem v první řadě šla. Alexander na tebe hledí se směsicí překvapení a nejistoty. Rozhodně tě zde nečekal. To vše ještě zesílí, když se za tebou záhy zavřou dveře a ozve se cvaknutí klíče v zámku.

„Del… proč?“ Těkne pohledem mezi tebou a dveřmi, které se za tebou zamknuly jako za dalším z vězňů. To tě ale teď netrápí. Nezastavíš a jen pár kroky překonáš vzdálenost mezi vámi a prostě jej… obejmeš. Nejprve jsou to pouze tvé ruce, které se kolem někoho obtočily, ale po chvíli cítíš, jak jeho hrudník poklesne dlouhým výdechem a jeho paže tě obejmou.

„Del.. Del, co se děje?“ Slyšíš jeho měkký šepot, zatímco se k tobě sklání. Tobě ale ještě chvíli trvá, než se prostě… uklidníš. Nasytíš se toho momentu natolik, abys mu vůbec uvěřila. Ne, tohle nebyl sen. Nebyla to vzpomínka někoho jiného. Bylo to tvé tady a teď. Jen a jen tvé… a také jeho.

„Proč tě sem zavřeli? Co se stalo? Je všechno v pořádku? Ty jsi v pořádku?“ Odtáhne se o kousíček. V jeho hlase je patrné jisté napětí. Přeci jen tvůj příchod nebyl zrovna standartní, ačkoliv, co je tady standartní? „Ty mě taky, Del. Ty mě taky.“ Odpoví ti na tvá rozechvělá slova, než tě k sobě zase přitiskne. Cítíš jeho teplo, díky kterému tvé tělo pomalu rozmrzá po příchodu z mrazivé noci. Je to zvláštní. Kolikrát už jste spolu takto byli, ale teď se těch pár dní bez něj se zdálo tak zvláštně dlouhých. Mohly za to Verše a nebo to, co se vše stalo po tvém návratu do Nového Jeruzaléma? Kdo ví. Důležité bylo, že jsi to sem zvládla.

„Takže jen návštěva… To rád slyším.“ Vydechne s neskrývanou úlevou, když zmíníš služby mladého agenta. „I když netěší mne, že krátká, ale… Cože to říkáš?“ Zarazí se, když se začneš zpovídat z důvodu, kvůli kterému zde jsi. Ty Verše. Vše, co se jí stalo. Bylo toho tolik. Až příliš…

„Ššš, Del… Rozumím.“ Přitáhne si tě Alexander blíže a opře si hlavu do tvých vlasů. „Hlavně pomalu, ano? Teď už jsi tady. Jsi zpátky. Zpátky ve svém životě.“ Promlouvá k tobě pomalu, jako kdyby stál spíše před splašeným koněm. „Nemáš se tu čeho bát, Delilah. Jsme tu spolu.“ Vysloví měkce tvé jméno, než se trochu odtáhne a trochu zamračeným pohledem sklouzne po tvé tváři, kterou lehce pohladí. „Jsi bledá… A studená. Pojď, měla by ses posadit.“ Poodstoupí od tebe, ale nepouští tě. Snad kdyby se ti začaly podlamovat nohy. Kdyby jen věděl, že už máš za sebou více než hodinovou cestu sem na koňském hřbetě. Alexander tě drží za paži, zatímco tě vede pomalu ke křesílku, ve kterém před tím seděl on. Vypadá podobně ošuntěle jako ostatní nábytek zde. Z polstrování se na pár místech třepí změti nití, ale jinak nevypadá jako něco, co by se snad mělo pod tvou vahou složit. Ostatně Alexander v něm seděl ještě pár chvil zpátky.

♫♪♪♫

Odpočinek je nyní to poslední, co řeším. Vlastně se děsím chvíle, kdy se zastavím a zůstanu sama v místnosti, obklopena jen čtyřmi stěnami a vlastními myšlenkami. Navzdory únavě a tahavému pocitu ve svalech bych byla schopná se vydat ulicemi do hotelu klidně pěšky. Nicméně to Noahovi nijak nerozporuji, přeci jen má pravdu – byl to dlouhý den.
Stojím sama na nádvoří a roztěkaně se rozhlížím kolem sebe. Nepůsobí to úplně jako vězení, které jsem si představovala, ale… Určitě tady je, když zde drží Alexe. Dokonce v pár oknech zahlédnu i pohyb, i když jinak zde čekám… Sama. Žádné hlídky, ozbrojení policisté… Ovšem příliš nad tím nepřemýšlím. Pohledem raději zakotvím na obloze poseté hvězdami, které se už stačily proklubat soumrakem.

Na chvíli se v tom pohledu… Ztratím. Jako bych se vrátila do Damašku, pod starý strom uprostřed náměstí. Seděla jsem tam a sledovala noční oblohu… Vždy jsem smrtelníkům záviděla tuhle část světa. Noc. Černá nebesa ředěná indigovou modří a bezpočet hvězd zářících studeným světlem… A tak tam stojím a upínám svůj zrak nahoru ke hvězdám, takřka slyším v uších nepříliš vzdálený rozhovor Lucifera se Zerachiel a Kamaelem.

Poslední vzpomínka na setkání čtyř… Přátel… Kterými jsme ve skutečnosti nikdy nebyli. Nebo spíše… Oni? Rozechvěle vydechnu, když si uvědomím, jak… Jak snadné je ztratit se v tom.

Z přemýšlení mne vytrhne až Noahův hlas. Trochu se leknu, neviděla jsem ho přicházet na kolik jsem přestala vnímat své okolí. Roztržitě kývnu hlavou, ačkoliv vážný tón jeho hlasu mne vzápětí lehce zaskočí. Naznačuje tím… Abych se nepokoušela mu pomoci utéct? Zamrkám. Ze všech věcí mne tahle vlastně ani nenapadla.
„Ne… Žádné hloupost nemám v plánu. Nechci věci komplikovat,“ zopakuji po něm mechanicky a pak… Zaváhám. Na trestuhodně dlouhou chvíli se odmlčím, než se konečně nadechnu k odpovědi. „Ano, věřím ti,“ řeknu tiše. Noah nemá ani ponětí, jak moc mě bolí to říci nahlas. Já… Ano… Doopravdy mu věřím, není to lež, jinak bych s ním přeci nikam nevyrazila – včera ani dnes. Ale… Jaká je hranice je mezi přesvědčením a rozkazem? „Jen nejsem pořád úplně… Ve své kůži,“ dodám polohlasně pod tíhou výčitek svědomí. Nezaslouží si, abych takhle přemýšlela o jeho úmyslech. Bilancovala…

Poté už mlčky následuji Noaha do budovy. Ve vchodu se málem srazíme s jedním mužem, který vypadá… Že bych se mu nejraději obloukem vyhnula. Když nás míjí, neubráním se dalšímu pohledu na jeho zjizvená tvář, dost dlouhému na to, abych si všimla, že mne také pozoruje a… A to už mi Noah naznačí, abych nezdržovala, a tak rychle natáhnu krok. Raději nechci přemýšlet o tom, co si o mě tady musí myslet. Ani ten člověk na vrátnici se na mne kdovíjak netvářil, ale… Ale co já vím, třeba tohle bylo běžnější, než si myslím.

Ani uvnitř budovy to nevypadá jako vězení, o kterém jsem četla v knihách. Ale… Já nevím. Jsme přeci v Zahradách. Asi… Asi to nebude jen věznice? A pokud tu mají být „lepší“ cely, tak to i dává smysl. Asi. Nevím a rozhodně se Noaha na nic nevyptávám. Ostatně na to není ani moc prostor, Noah mne nakonec nechává za dveřmi místnosti, ve které zmizí zřejmě kvůli vyjednávání mé návštěvy. Čekám opřená zády o zeď vedle dveří a nervózně si mnu ruce, popotahuji rukavice i rukávy kabátu, zkrátka cokoliv jen abych se zaměstnala.

Okamžitě odskočím od zdi, když Noah vyjde ven a s neskrývaným napětím na něj pohlédnu. „Takže to vyšlo? To jsem… To jsem ráda,“ vydechnu s náznakem úlevy v hlase. Srdce mi jako na povel poskočí do rychlejšího tempa. Takže Alexe vážně uvidím… Rychle natáhnu krok, abych Noahovi stačila.
Tentokrát míříme po schodech dolů. Do… Suterénu? Tahle část budovy už více připomíná místo z mích představ. Lehce se ošiju a přitáhnu si kabát blíže k tělu. Jediná okna zde jsou úzké průzory u stropu, ale… Aspoň tu nějaká jsou. To je dobře. Dobře… Opakuji si to v duchu a snažím se klidně dýchat. Uzavřené prostory mi nedělají dobře, v místnosti bez oken nejsem schopná vydržet déle jak nezbytnou chvíli, a to jen s dobrým důvodem. Ale snažím se na to nemyslet, nepřidávat si k tomu všemu ještě… Tohle.

Muže sedící u stolku, které míjíme tentokrát ani nezdravím. Nejsem si jistá, zda bych… Vůbec měla něco říkat, a tak to raději nechávám jen na Noahovi, který… Který tady má zřejmě opravdu zvučné jméno. Nemělo by mě to překvapit, ale stejně je zvláštní to vidět. Naštěstí stačí jen pár vět. Sice si nejsem jistá jako co mne původně chtěl Noah označit, ale hned to pouštím z hlavy, když projdeme i přes stráž a pokračujeme chodbou dál.

Vězeň. Nejraději bych Noaha napomenula, ať tak o něm nemluví, zní to… Zní to strašně. A strašné to je! Ale… Ale na tom teď nezáleží. Nejistě se pousměji a zavrtím hlavou. „Myslím, že toho se bát opravdu nemusím. A… Dobře, zaklepu,“ přitakám, zatímco pozoruji, jak Noah otáčí klíčem v zámku. Z představy, že vejdu dovnitř a ozve se za mnou ten stejný zvuk – zamknutí – ve mne vyvolává úzkost, ale nakonec… Je to jen malá oběť.

Nadechnu se a rychle překročím práh místnosti. Ocitnu se tak v pokoji… Která nevypadá jako cela. Tedy… Přívětivé ani útulné to zde rozhodně není, svým způsobem mi to připomene ten druhý „lepší“ pokoj v suterénu léčebny, ale i tak to zde vypadá lépe. Nicméně se zde rozhlédnu opravdu jen letmo, pohledem okamžitě zakotvím na Alexovi, který… No, rozhodně nevypadá jako vězeň. Ne v tom obleku. Jindy by mi asi přišlo i úsměvné, že na světě očividně existuje jen málo věcí, které by Alexe donutily vzdát se gentlemanského stylu oblékání dle přísných pravidel společnosti.

Nyní se ovšem očima zastavím na jeho tváři. Hltám každičký malý detail jako bych ji snad viděla poprvé. Jen… Jen ty kratší rudé vlasy mne stále tahají za oči, skoro jako bych si na ně musela znovu zvykat. Přesto jakmile vstane a vysloví mé jméno, tak bez rozmýšlení k němu vykročím, abych ho bez jediného slova objala. Prostě jen… Objala. Přitisknu se k němu a… Nevím. Pořád nic neříkám, prostě se jen nechávám obklopit jeho blízkostí, dokud… Dokud s dlouhým výdechem, se kterým se mi konečně z ramen vytratí napětí i svíravý pocit kolem žaludku, nepřivřu pro tu chvíli oči.

„Chyběl jsi mi,“ hlesnu tiše a hlas se mi povážlivě zachvěje, jak se mi na pár vteřin slije vlastní strach, když ho zatknuli a úzkost Dumah, když se probrala na posteli s myslí zahlcenou stovkami střípků ze vzpomínek na Generála.
„Noah mi zařídil krátkou návštěvu,“ začnu s vysvětlováním dříve než stačí promluvit on sám. „Nevěděl, co se mnou dělat, měla jsem… Další špatný Verš z té… Doby po Damašku. Na jeho konci… Já, nevím, jak to popsat, ale… Něco se mi stalo a začali se mi vracet všechny vzpomínky, tedy… Tedy Dumah a bylo toho... Desítky… Stovky… Moc a…“ vydechnu a v další chvíli se zarazím, když mi dojde… Že to zase dělám. Drmolím a hrnu to ze sebe namísto toho, abych se zastavila a vydechla.

„… chyběl jsi mi,“ zopakuji namísto toho, abych pokračovala dál.

Delilah Blair Flanagan

♬♬♬♬♬

Noah po tobě sklouzne přemýšlivým pohledem, když zmíníš drožku a pak přikývne. „Máš pravdu, Del. To bude určitě příjemnější než se trmácet zpátky v sedle. Potřebuješ si odpočinout. Byl to dlouhý den.“ Dodá chápavě, než si od tebe převezme otěže koně a odvede oba dva kamsi do stájí. Ty zde zůstaneš sama. Je tohle vězení? Těžko říct. Nikdy si v žádném nebyla, ale nepřijde ti, že by nádvoří bylo nějak hlídané. Vlastně je tu nezvyklý klid. Nebýt toho vrátného u brány, zatím nepotkala bys tu živáčka, alespoň zatím.

Sem tam vidíš, jak se mihne silueta nějaké postavy v rozsvícených oknech. Avšak nestojíš tu nakonec až tak dlouho. Skutečně uteče jen pár minut, než opět zaslechneš kroky a uvidíš známou postavu. „Tak, vyřízeno. Teď se drž u mě a ideálně na sebe moc neupozorňuj. Domluvím to… Nebo to alespoň zkusím. Bude to na mou zodpovědnost, takže tě poprosím, abyste ty ani pan Archadale nedělali žádné hlouposti. Bylo by to teď zbytečné… a spíše všechny věci zkomplikovalo.“ Promluví klidným, avšak vážným tónem, který mu tak nesedí, než se na moment odmlčí. „Věříš mi, že?“ Padne ta zvláštní otázka, na jejíž odpověď si trpělivě počká.

„Půjdeme.“ Pokyne ti pak a společně vyrazíte k jedněm z mnoha dveří, jenž vedou na prostorné nádvoří. Tentokrát už nejsou zamčené, přesto se v nich málem srazíte s mužem, přes jehož tvář se táhne dlouhá jizva a u pasu zahlédneš zavěšené zbraně, které ani dlouhý kabát dostatečně neskryje. Noah mu věnuje letmý úsměv, ale muž jen zamručí a kývne na pozdrav bez dalších slov, než projde ven. Ucítíš na sobě jeho pohled, ale to už tě potáhne Noah za ruku, abyste vešli dovnitř a zabouchne za vámi dveře.

Táhne se před vámi dlouhá chodba. Vypadá to, že nádvoří bude chodbami lemováno. Ani zde to nevypadá nijak zvláštně. Žádné cely ani bachaři sedící znuděně na lavičkách. Spíše to připomíná opravdu nějaký… úřad?

Noah tě zavede k jedněm dveřím, na které zaklepe. „Počkej tady.“ Šeptne v rychlosti, než se ozve zpoza dveří Dále. A on vstoupí…

„Bransone? Co ty tady… Děje se…“ *Klap* Zabouchnou se dveře a utlumí zbytek rozhovoru do nerozeznatelného šepotu. A ty zůstaneš na chodbě. Opět čekáš. Tentokrát to Noahovi netrvá takovou chvíli jako u koní. Máš ale štěstí. Oproti tomu, jak se v horních patrech čile míhaly siluety, tady je nezvyklý klid. Ať už je k tomu jakýkoliv důvod, je to rozhodně lepší, než tu muset někomu vysvětlovat, kdože vůbec si a co tu pohledáváš. A tak… čekáš.

Nakonec se však dveře otevřou a hlasy zpoza nich zesílí. „Bez obav… Znáš mě.“ Zní Noahův bezstarostný hlas podbarvený pobavením, než proklouzne ven na chodbu a jako mávnutím kouzelného proutku zase zvážní. „To bychom měli. Tak pojď. Naštěstí tu nejsou až tak přísná bezpečnostní opatření.“ Dodá, ale to už kráčí dál.

Noah odemkne jedny ze dveří a před vámi se otevře široké schodiště. Sejdete schody do patra se suterénem, které je částečně pod úrovní vozovky. Jsou tu jen úzká okénka u stropu, která jsou vybavena mřížemi. Tohle už vypadá rozhodně více jako vězení, ačkoliv ani zde nevidíš nějaké zamřížované cely. Prostě jen těžké dveře lemující chodbu v širokých rozestupech. Sami sestoupíte do otevřené místnosti, která předchází chodbě za ní. U stolku tu sedí dvojice mužů v uniformách. Na stole jsou rozložené noviny a o něčem diskutují. U stěny za nimi si můžeš všimnout opřených pušek.

„Pane… Pane Bransone?!“ Trhne jeden z nich pohledem k Noahovi, na kterého hledí a div nezasalutuje.

„Pane! Co potřebujete?“ Přidá se k němu rychle druhý, který rychle poposune noviny tak, aby nebyly všem až tak na očích.

„V pořádku pánové. Jsem tu za jedním ze zadržených. Tady má… můj doprovod s ním má nějaké záležitosti k řešení. Už jsem mluvil s velitelem Soarsem. Povolení i klíče mám. Nemusíte se obtěžovat. Zvládnu to sám.“ Mávne na ně Noah, aby zůstali sedět.

„Pane… Jistě, pane. Jak si přejete.“ Posadí se zase ten, který se před tím tak horlivě postavil. Na nic dalšího se ho neptají. Prostě vás jen sledují, než se jim vzdálíte v chodbě. Noah jde vedle tebe a ve tváři má nečitelný výraz, ale ty máš teď zcela jiné starosti.

„Tak jsme tady. Až budeš chtít ven, prostě zaklepej a já zase odemknu. Počítám, že kontrolovat, jestli tě vězeň nenapadl, nebudu muset.“ Prohodí Noah s křivým úsměvem, než klíč zarachotí v zámku a pak… se dveře otevřou.

Před tebou se otevře výhled do potemnělé místnosti. Ne, rozhodně to nevypadá jako cela, jakou by sis ve vězení představovala. Vlastně to má daleko i k tvému ubytování v Greenhillu. Místnost není zrovna velká, ale můžeš si v ní všimnout postele, stolků i židlí. Vlastně to v něčem připomíná hotel, i když dost nuzný hotel, na jaký si zrovna ty nebyla zvyklá. Ale ošuntělý nábytek není to, co přitáhne tvoji pozornost.

Alexander. Je skutečně tam. Sedí v křesílku a v tlumeném světle lampy si čte nějakou knihu. Tedy spíše četl, protože teď je pohled jeho černých očí upřený na dveře, které se otevřely. Dokonce i tady má na sobě svůj oblek, kterého se někdy tak tvrdošíjně drží, když chodíte do společnosti nebo to alespoň hrozí. Rudé vlasy mu spadají v pár pramenech po ramenou, i když dávno nejsou tak dlouhé, jako bývaly.

Do té doby klidnou tváří se mu mihne překvapení, než svraští čelo, snad jako kdyby tomu ani nechtěl věřit. S bouchnutím zavře rozečtenou knihu a postaví se rychle na nohy.

„Del…?“

Vera De Lacey

♬♬♬♬♬

„Ano, pouze jednou do roka. Ale jak říkám, některých věcí je lepší si dopřát pomálu, aby se nepřejedly.“ Prohodí skoro až spiklenecky, než jen pokývne poté, co zmíníš pár faktů o Sedmikrásce. A pak… Pak padne zčistajasna ta neočekávaná nabídka, po které se ti rozbuší srdce. Potkat se s paní Fitzsimonsovou? Tou paní Fitzsimonsovou?!

V první chvíli si musíš v hlavě zopakovat slovo od slova, co ti žena v modrém řekla. Neslyšela si třeba špatně? Ale ne… Ne, z výrazu v její tváři je patrné, že vyčkává na tvou odpověď. A ta na sebe nakonec nenechá tak dlouho čekat.

Samozřejmě, že ano! Jak také jinak. Tohle byla nabídka, která se neodmítala.

„Dobře, vidím, že vás to zaskočilo. Mohu tušit, že nejspíše příjemně.“ Pousměje se vědoucně, zatímco na rozdíl od tebe zachovává přeci jen klid. Avšak pro ni to viditelně není něco tak speciálního jako pro tebe.

Rozhovor se pak stočí ještě k jedné věci. Poněkud osobnější věci. Tvé inspiraci. Pravda zdrojů máš spoustu a některé jsou skutečně neotřelé. Olivie tě poslouchá s hlavou lehce nakloněnou na stranu, než domluvíš.

„Ano, všimla jsem si, že holdujete spíše volnějších střihům a inspirací z naší historie… Tohle máme společné. I proto mě vaše práce zaujala.“ Pronese konverzačním tónem. Rozhodně na jejích slovech něco bude. To, jak působí. Jaké má na sobě šperky, které dost možná budou staré pár stovek let. Madam Warder viditelně bude také fanynkou historie, alespoň co se módního pole týká.

„Se Stellou? Hmm… Pár let to už bude.“ Zamyšleně nakrčí rty. „Ale vídáme se sporadicky. Tedy teď už spíše pouze na podobných akcích. Nejsem příliš často v Novém Jeruzalému... Hodně cestuji. Většinou jsem na pár měsíců pryč. Někdy většinu roku. Cesty jsou i v dnešní době dlouhé, ale je pravda, že se svět zdá stále menší díky tomu, jak se rozšiřuje železniční síť, a to ani nemluvím o vzducholodích.“ Podotkne za doprovodu drobného pokrčení ramen.

„Ale tak pojďme. Myslím, že jsem Stellu viděla někde… Hmm, tímto směrem.“ Rozhlédne se kolem vás, než pohledem zakotví na vzdálené části rozlehlého sálu a energicky vykročí. Rozhodně nekorzujete pomalým tempem, ale madam Warder má ráda viditelně ostré tempo, takže cupitáš za ní, avšak na nějaké rozhovory během cesty tohle zrovna není ideální. Sem tam se musíš prosmýknout mezi pár hosty. Otírají se o tebe drahé látky stejně jako vůně luxusních parfémů, které se střídají společně s tím, kolem koho zrovna procházíš. Je to skutečně barvitý svět.

„No vida.“ Usměje se Olivie, když o něco zvolní, než dojdete k ženě, která si přitáhne tvou pozornost. Stojí u stolků a viditelně se s někým baví. Není zrovna v obležení hostů, ale vypadá to na nějaký postarší pár. Žena, na kterou Olivie hledí vypadá opravdu starší. Dost určitě starší než tvá matka, přesto působí elegantně a vlastně až nezvykle zachovalo. Tahle dáma umí viditelně stárnout s grácií.

Nebýt stříbrných vlasů, které má vyčesané do složitého účesu, jistě bys jí hádala mnohem méně let. Na sobě má černé šaty, které i když mohou na první pohled působit jednoduše, není tomu tak. Je to právě složité kovové zdobení, které tento dojem velmi rychle rozbíjí. Dokonce je sladěné i s jejími šperky, které v sobě nesou společné vzory. Vypadá to, jako kdyby na tomto kousku garderoby nepracovali pouze krejčí ale i šperkaři. Rozhodně to není nejkřiklavější model jako jiné, které si zde viděla, ale jeho originalita je patrná až při bližším pohledu, kdy vyniknou samotné detaily.

Z rozhovoru toho příliš neslyšíš, ale pak se na vás upřou její hnědé oči. O tebe pouze krátce zavadí, ale zastaví se až na Olivii, která zatím s tebou čeká v uctivé vzdálenosti. Stačí pár chvil k tomu, aby se rozloučila s neznámou dvojicí a pak pokyne vaším směrem.

„Olivie… Dlouho jsme se neviděly.“ Usměje se na ženu, která tě k ní doprovodila a přátelsky jí stiskne ruku.

„Stello, ráda tě zase vidím. Jak je to už dlouho?“ Oplatí jí úsměv černovláska.

„Už to bude pomalu rok, řekla bych. Nebo určitě pár měsíců.“ Odvětí jí, než se pohledy obou dam stočí k… tobě.

„Čas letí někdy závratnou rychlostí… Ráda bych ti někoho představila. Tohle je madam… Crowfordová?“ Nakrčí Olivie trochu přemýšlivě čelo. „Pracuje pro Sedmikrásku.“ Dodá už jistěji další informaci.

„Sedmikrásku? Ah… už vím. Těší mě. Stella Fitzsimons.“ Kývne na tebe dáma, kterou konečně potkáváš naživo a není to jen jméno pod všemi těmi úžasnými články, ale žena z masa a kostí. Stejně jako ty.    

Nic neřeknu, předstírám, že jsem tu uštěpačnou poznámku neslyšela. Soustředím se jen na jízdu a cestu na jejímž konci by měl čekat… Alexander. Generál. Moje světlo na konci tunelu, i když vím, že bych se k tomu neměla upínat, přesto… Pobídnu koně a jakmile se mnou Noah srovná tempo, tak se zařadím za něj, aby nás mohl vést večerními ulicemi ponořenými do soumraku a oranžového světla plynových lamp.

Snad ani nechci počítat, kolik času jsem dnes strávila na koňském hřbetu cestováním po městě bez odpočinku. Nakonec se mi celé odpoledne slévá a pod tíhou posledního Verše mi na tom vlastně ani nezáleží. Část cesty mi splývá do sebe, o to více mne překvapí, když začnu poznávat ulice, kterými projíždíme. Míříme totiž k Zahradám. To jsem… Nevím, nečekala. Ani si nejsem jistá, co jsem vlastně očekávala, pokud vůbec něco. V mé hlavně není na zbytečné myšlenky a úvahy žádný prostor.

Nikdy mne nenapadlo, že by v Zahradách mohla být věznice. Zrovna v Zahradách? Neumím si to představit. Ale… Ale asi by mě to mělo uklidnit. Je to přeci dobré znamení, že Alexe drží na takovém místě… Lepší cela? Možná pro vážené panstvo ze Zahrad? Rozhodně je to lepší, než kdybychom mířili na okraj Jeruzaléma do jedné z horších čtvrtí. Přesto… Skruž kolem hlavy se opět trochu utáhne a bolest lehce zesílí.  

Celou cestu mlčím, ani se nepokouším zapříst rozhovor. Ostatně ostré tempo, v jakém ženeme koně, tak rychle jak nám to jen provoz v ulicích a bezpečí dovolí… Sněží. Ženeme koně přes dlouhý most. Vyhrávám! Strhávám koně, když se přede mnou objeví bryčka… Tohle je moje vzpomínka. Jen moje. Pro Dumah by to bylo tak cizí, nepochopitelné… Takový nerozum! Zbytečný nebezpečný risk. Držím se jí. Držím se jí tak moc, že většinu cesty nemyslím na nic jiného, jen abych dokázala udržet odstup a vydechnout.

Cesta není krátká, ale… Nevadí mi, že budu unavená. Chci být unavená. Chci být večer tak unavená, že si jen lehnu a prospím noc, klidně i část dne. Prostě budu jen… Spát… Ale to teď není důležité. To budova, před kterou se zastavíme. Srdce mi poskočí… Nevypadá to jako věznice, ale… Já vlastně ani nevím, jak taková věznice vypadá. Nikdy jsem na takovém místě nebyla. Naštěstí? Chybělo málo a sama sem se mohla v jedné ocitnout, tehdy… Když jsem sama… Přepadla ten vůz. Těžce polknu a hruď se mi na chvíli sevře.

Stejně jako Noah seskočím z koně… I když, spíše se spustím ze sedla dolů a v nestřeženém okamžiku trochu zavrávorám. Musím se zachytit hrušky sedla a trochu se protáhnout, v pravé noze cítím nepříjemné pnutí. Ovšem jen chvíli, než se mi podaří sval napnout a zase povolit.

„Já… Budeš to mít u mě, kdybys… Cokoliv potřeboval,“ hlesnu omluvně Noahovým směrem. Nechci se ani domýšlet, jak moc dlouhý den musí mít on. A ještě bude mít…

Držím se za ním, když vykročíme k velkým vratům, dost velkým, aby tudy projel kočár. Mlčky sleduji výměnu mezi ním a vrátným, očividně se znají. Velmi dobře. Což by mě vlastně nemělo překvapit. Přesto jde jejich rozhovor mimo mne, vnímám, co říkají, ale nezvládám se na to kdovíjak soustředit, hodnotit či promýšlet. Snad jen tiše pozdravím, když na sobě ucítím pohled… Jeroma? Tak se jmenuje, myslím. Netváří se zrovna přátelsky, ale stačí Noahova přímluva, aby mne vpustili dovnitř. Zachytím i něco o problémech… Ale… Ne… Jen lehce sklopím hlavu a nic neříkám.

Nakonec projedeme otevřeným průchodem na vnitřní nádvoří. Je nečekaně… Velké. Ovšem v objetí jednotlivých křídel budovy, což na mne působí poněkud… Nepřátelským stísněným dojmem.

Trhnu hlavou Noahovým směrem a poslušně mu předám otěže svého koně. Až teď mi dojde, že mají oba zpocené plece i pěnu u huby na znamení, že jsme jim dnes dali řádně zabrat, ještě v tomhle sychravém počasí…

„Možná… Možná by bylo lepší, kdybych si pak v Zahradách chytila drožku a nechala se do hotelu odvézt, abys… Abys se mnou neměl už další starosti a nemusel mě doprovázet a řešit koně,“ navrhnu mu tiše. Aspoň jsem už schopná nějak přemýšlet i nad… Praktickými věcmi.

Zůstanu tak stát přesně na místě, kde mne Noah zanechá samotnou. Jen se… Rozhlížím kolem sebe, ačkoliv se mi během chvíle začne vkrádat do tváře nepřítomný výraz. Necítím se tu… Zrovna dobře. Je to místo, kam zavírají lidi a drží je. Jen na to pomyslím… Vím, že to má k Luciferově podzemní pevnosti nebo kde mne to vlastně držel daleko, dokonce i ke Grenhillu, ale dobrý pocit z toho nemám ani trochu. Mimoděk obejmu sama sebe a natočím tvář směrem, kterým mi zmizel Noah ve stájích.

Delilah Blair Flanagan

 „Hmm, možná pak.“ Zavrtí hlavou Noah, když odmítneš jakékoliv občerstvení. Ostatně žaludek se ti sice svírá, ale hladem to není. To už ale popoženeš koně, který v jeden moment předjede i toho Noahova. Spěcháš. Jako můra za světlem.

„Bude lepší spěchat… zjevně.“ Poznamená trochu uštěpačně mladý agent zpoza tebe, než také pobídne koně a vyrazí za tebou.

Projíždíte ulicemi Nového Jeruzaléma. Po kolikáté dnes už? V sedle si strávila dnes už opravdu dost hodin, že i tobě to není příjemné. Únava se zakusuje do těla, ale není to zatím nic, co by tě přimělo zvolnit nebo snad i zastavit. Ženete koně v ostrém tempu. Od nozder jim stoupají obláčky páry, zatímco podkovy zvoní v rychlém tempu všude kolem vás.

Nevíš v první chvíli, kam tě Noah vede. Avšak záhy to začneš poznávat. Opravdu se blížíte k Zahradám? A skutečně, honosnost staveb, z nichž některé znáš, ti jen potvrdí tvé tušení. Mezi nízko plujícími mraky se ztrácejí špičky vysokých věží a ulice jsou v tuto hodinu ještě poměrně živé. Kolik může být? Určitě po osmé hodině večerní. Vypadá to však, že se držíte především na okraji čtvrti a nejedete do samotného cesta. Už jen ta představa, že by přímo v Zahradách drželi vězně je dost znepokojivá. Alespoň tedy pro starou Delilah by byla. Na druhou stranu Noah přeci říkal, že mu zajistil něco lepšího než klasickou celu. Tak snad… Snad…

Ženete se v ostrém tempu skoro hodinu. Je to skutečně náročný den a zcela jistě se na tobě podepíše, ale to je teď vedlejší. Noah sám na tebe nemluví. Ostatně v tom spěchu to ani dost dobře nejde vést nějaký rozhovor, nemluvě o tvém rozpoložení. Máš tedy chvíli klidu, pokud se tomuto momentu tak dá říkat.

Nakonec zastavíte před poměrně rozlehlou budovou. Nepůsobí jako něčí dům, spíše jako sídlo nějakého úřadu? Spousta oken vyrovnaných v nekonečných řadách a žádné přehnaně honosné prvky jako snad sochy ve výklencích či balustrády. Rozhodně ji neznáš. V této části si nebyla a jestli si párkrát projela kolem, rozhodně ti tehdy nepřišla ničím zajímavá.

Teď však před ní Noah zastaví a seskočí z koně. Pohlédne na tebe, zatímco si trochu protáhne záda. Sám toho už musí mít také dost. Zvlášť po dni, kdy musel trávit dopoledne s následky včerejšího pití. I ty máš trochu problém slézt ze sedla, a nakonec se spíše svezeš, než že bych elegantně sesedla. Koně odfrkují a pohazují hlavami, zatímco jim od zpocených těl stoupá pára. Prohnali jste je řádně.

„Tenhle den je náročnější, než jsem čekal.“ Pronese procítěně mladý agenty, zatímco se ještě jednou trochu prohne v zádech, než chytí opratě svého koně naznačí ti, abys jej následovala. Vede tě k dřevěné bráně, která bude dost možná krýt nějaký průjezd pro kočáry. Je zavřená, avšak stačí, aby Noah zaklepal a otevře se okénko v jedné její části.

„Branson.“ Řekne Noah jediné slovo, které mu zajistí to, že se křídlo brány nedlouho poté pohne.

„Dobrý večer, Noahu. Co tak pozdě?“ Ozve se hlas muže, který kontroloval příchozí, jen co vejdete do pár metrů dlouhého klenutého průjezdu, jenž se klene pod částí budovy. Ten, kdo vám otevřel rozhodně nepůsobí jako starý vrátný. Naopak je to muž ve středních letech, urostlé postavy a především ozbrojený. Vidíš, že má na kabátu, nebo spíše už uniformně, insignie jeruzalémské policie.

„Ale, mám tu nějaké záležitosti. Stále v jednom kole… však mě znáš, Jerome.“ Ušklíbne se černovlasý muž na vrátného, jehož pohled po tobě krátce sklouzne a trochu se zamračí.

„Ta je tu se mnou. Nemusíš mít obavy. Je to pod dozorem… A jako vždy na mou zodpovědnost.“ Přispěchá Noah rychle s osvětlením tvé přítomnosti. Jeromova tvář se o něco vyhladí, ale i tak se nedá mluvit o tom, že by se na tebe přátelsky usmíval. Spíše mu v očích zůstává stopa ostražitosti.

„Dobře, Noahu. Jako vždy… Ale musím tě varovat. Dnes je tu docela rušno. Asi zase nějaké problémy ve městě.“ Vysloví s důrazem to jediné slovo, které neznačí nic dobrého.

„Rušno? Myslel si spíše klid, ne? Počítám, že dost lidí bude venku, aby ty problémy řešili.“ Usměje se Noah jakoby to snad nic neznamenalo.

„Tak tak… No, kdy poslední dobou rušno není. Hmm, tak už běžte.“ Pokyne vám, aby za vámi opět zavřel vrata. Noah na něj jen mávne a beze slov ti naznačí, abys jej následovala. Podkovy klapají na kamenném dláždění velkého dvora, který musela celá budova obklopovat. Je to tu nakonec větší, než si čekala.

„Počkej tady. Zavedu je do stájí. Třeba tu seženu ještě někoho, aby nám nachystal jiné koně. Tihle už si zaslouží trochu tepla a klidu.“ Poplácá svého koně po plecích, než si od tebe převezme opratě a projde jedněmi z širších dveří do části, která už dle menších úzkých oken a zvuku zevnitř bude určená jako stáje.    

Vera De Lacey

Zastavení neznámé ženy pro tebe není nakonec až takovým překvapením jako její reakce. Zná tě. Zná Violet Crawfordovou! Kdo by to byl řekl, že někdo o tvých článcích zde bude vědět, a ještě k tomu se k tomu hlásit. Na druhou stranu, pozvali tě, tak za tím zcela jistě něco muselo být. Tvůj osobní úspěch. Něco, čeho si dosáhla ty sama bez pomoci kohokoliv z tvých vlivných známých, ačkoliv těch po tvém odjezdu z Nového Jeruzaléma mnoho nezbylo.

„Ale proč myslíte? Vaše články a návrhy jsou opravdu zajímavé. Řekla bych svěží vítr s tomhle jindy dosti zkostnatělém prostředí.“ Oponuje ti přátelsky žena, kterou viditelně nezdržuje to, že se začala bavit s naprostou cizinkou. Naopak si tě se zájmem prohlíží, zatímco jí na rtech hraje lehký úsměv.

„Dvoutýdenník?“ Zaskočí ji tvá oprava. „To mi asi uniklo. Hmm, ale to nevadí. Jsem ráda, že sem zvou novou krev.“ Pousměje se o něco více, než po tobě a tvých šatech sklouzne pohledem. Jistě, určitě je hodnotí, ale rozhodně v její tváři nezahlédneš nelibost.

„Ne, máte pravdu. Opravdu zde nejsem poprvé. Je to příjemná kratochvíle. Být to možná víckrát než jednou do roka, asi bych mluvila trochu méně nadšeně, ale takto je vlastně to zábavné a dobrá příležitost vidět se se spoustou známých tváří.“ Odpoví ti na tvou otázku a skutečně tak potvrdí tvá slova. Madam Warder, nebo snad lady Warder, tu rozhodně nebude nováčkem. Spíše někým, kdo se tu pohybuje už nějakou dobu.

„Ovšem je to poprvé, co tu máme někoho ze… Sedmikráska jste říkala? Ze Sedmikrásky. Váš tvoutýdenník asi nebude až tak starý, že?“ Zeptá se tě na oplátku. No, nedá se říct, že by Sedmikráska byla vydávaná dlouho. Dříve si ji nečetla a objevila ji až když jsi na ni narazila při svém hledání možného zaměstnání, Nebyl to tak velký a věhlasný časopis jako byly jiné, které si i dříve četla, ale mělo to něco do sebe. Samozřejmě také díky tvému přispění.

„Madam Fitzsimonsová? Ale jistě, Stella je takovým místním inventářem. Nesmí chybět na žádném ročníku našeho setkání.“ Zasměje se, zatímco zvolí tak familiární oslovení. „Neříkejte jí, že jsem to řekla… I když s jejím smyslem pro humor by ji to nejspíše až tak nepohoršilo. Dost lidí jsou zde… inventární kousky.“ Rozhlédne se kolem vás po hostech. I když někteří nejsou zrovna nejmladších ročníků, inventárními kousky bys je rozhodně nenazvala. Vše tu působí vskutku honosně a tobě nezbývá než doufat, že tohle není tvůj první a poslední ročník takovéto akce.

„Kdo ji nečetl, že?... Hmm, můj večer? Více než dobrý. A váš?“ Odpoví ti černovláska o něco zdvořileji, když zabrousíš do trochu bezpečnějších a vhodnějších vod, ačkoliv Olivie neměla viditelně problém přeskočit to povinné společenské oťukávání.

„A víte co, nechcete, abych vás seznámila? Možná něco od vás Stella už také viděla. Ostatně… prozradíte mi, kde vlastně berete inspiraci? Některé kousky jsou doslova nadčasové.“ Zeptá se tě, zatímco ti rukou pokyne, aby ses k ní přidala, pokud bys snad chtěla paní Fitzsimonsovou potkat osobně.   

Kéž by to bylo tak snadné, prolétne mi hlavou. Přesto krátce přikývnu a na chvíli od Noaha odvrátím pohled. Probírám se vším, co se dosud stalo a vyskakuje na mne v řetězci asociací, snažím se… Zachytávat všechny ty drobnosti, které nás dvě odlišují, soustředit se na ně a pomaličku, vzpomínku po vzpomínce namísto cihel mezi námi stavět zeď. Nejsem Dumah – byla jsem Dumah… To je má mantra, kterou nezbývá než neustále dokola a dokola opakovat.

Aspoň dokud mne Noah nezavede tím zdánlivě nevinným gestem, kdy si sáhne pro hodinky do zcela jiných míst a vzápětí mě dokonale rozhodí nabídkou něčeho… O co bych ho sama nedokázala požádat, i když bych si ve skutečnosti nepřála nic jiného. Okamžitě souhlasím. Možná až příliš rychle, příliš dychtivě, příliš… Potřebuji ho vidět. Bez ohledu na to, jak moc sobecké a nerozumné to je. Ne, tohle vše jde naprosto mimo mě, jen… Ano.

„Dobře,“ odpovím tiše, jen… Jen usmát se na Noaha nedokážu, i když za jiných okolností pro mne byl jeho úsměv vždy nakažlivým. „Děkuji, Noahu,“ hlesnu, i když vím, že na tohle jen poděkování nestačí. Tmavovlasý agent je na mne opravdu… Hodný. Více než bych si ve skutečnosti zasloužila. Jindy bych měla výčitky svědomí z toho, že ho takhle využívám, dokonce i přes jeho ujišťování, že pokud by nechtěl nebo to nebylo možné, tak nic z toho nedělá, ale… Teď ne.

Tak trochu překvapeně zamrkám… Kufr? Ah, kufr. Můj kufr. Ten s rukopisy. Zmateně přelétnu pohledem od zavazadla k Noahovi a zase zpátky. „Asi ano… Klíček? Od čeho…? Ah, pokoj. Klíče od pokoje…“ dochází mi značně opožděně, když v mé mysli v první chvíli vyplave jen chaotická změť myšlenek točících se kolem toho, že mě přeci v pokoji zamykají… Nebo spíše v cele, a tak od ní nemám klíče, kde bych je vzala… Jenže Noah myslí opravdový pokoj. Hotelový pokoj. Tam přeci bydlím, a tak od něj mám klíče.

Krátce zaváhám, ovšem přeci jen se osmělím dost na to, abych k němu sama popošla blíže a natáhla se k němu, abych mu mohla pustit klíč do dlaně. Na chvíli mi svým ujišťováním se, zda to tady chvíli sama zvládnu a ať hlavně počkám a nikam nechodím – připomene Alexandera. Tehdy v Dvarace.

„Počkám u koní, žádné… Utíkání,“ pokusím se ho ujistit, stejně jako tehdy Alexe… Který udělal tu chybu a uvěřil mi to. Pořád se za to stydím… „Ne, nic nepotřebuji,“ zavrtím hlavou. Nebo ano? Nic mě nenapadá, ne teď. Jen mě stále pobolívá hlava a připadám si, jako bych plavala proti proudu, který ovšem… Zvolna slábne.

Jakmile Noah zmizí mezi dveřmi, přejdu ke dvojici koní a namísto všech těch hloupých nápadů, co bych mohla mít a provést, tak tam zkrátka jen zůstanu stát. Kam… Kam bych vlastně utíkala? Nemám… Nemám, kam jít. Jeruzalém je sice můj domov, ale já už nemám, kam se vracet. Stejně jako ty, Dumah. Přivřu oči a dlouze roztřeseně vydechnu. Nerozhlížím se kolem sebe, jen tam stojím a snažím se… Uklidnit se. Srovnat si to v hlavě. Když jsem sama, je snazší se soustředit, ale přesto mi těch pár minut nestačí na to, abych nad tím vším mohla mávnout rukou.

Když se Noah vrátí, tak opět zpozorním. Už to ovšem nejsou pohyby vyděšeného zvířete, připadám si… Trochu lépe. Jistěji. Noah není Zerachiel, můžu… Můžu mu věřit. Ano, můžu… „Zvládnu, i jízdu. Nemusíš… Na mě brát ohledy,“ pokusím se ho ujistit.  Nakonec jsou lepší činy než slova, a tak se bez obtíží vyhoupnu do koňského sedla a v prstech sevřu otěže. „Dobře, ještě jednou děkuji,“ kývnu hlavou a tentokrát už si od Noaha klíče převezmu bez ošívání, zkrátka skoro jako by se nic nestalo. Schovám je zpátky do kapsy a stejně jako on pobídnu koně vstříc večerní ulici.

Zmínka o jídle a pití… Skutečně. Ale rozhodně to není něco, co by mne v tuto chvíli trápilo. „To je v pořádku, Noahu,“ slyším se odpovídat společně se zavrtěním hlavy. „Nechci tě… Ještě víc zdržovat, taky jsi… Nic nejedl ani nepil… Ale pokud bys potřeboval…?“ naznačím. „Já… Nemám teď na jídlo zrovna… Chuť,“ povzdechnu si. Skutečně. Asi to je z mé strany hloupý nerozum, přesto si nedokážu představit, že bych se teď měla někde zastavit a… Najíst se. Možná tak do sebe obrátit pár sklenek whisky, to by mi asi pomohlo ze všeho nejvíce, přesto… To počká…

Sama koně pobídnu do ostřejšího tempa na znamení, že na mě Noah skutečně nemusí brát ohledy a můžeme tuhle cestu vzít svižně. Sice nevím, kam přesně ale… Nevadí mi to. Jestli uvidím Alexe, tak jsem ochotná klidně absolvovat cestu přes celý Jeruzalém…