Andor.cz - Dračí doupě online

Dumah

Bílá čepel ční z tvého těla, a i když kolem rány pomalu ale jistě vyvěrají pramínky krve, na bělostném kovu nezůstává ani skvrnka. Dokonce ani když se tvé prsty smýknou po čepeli a pořežou se do krve, všechny kapky stečou ihned na zem, jako kdyby je samotná zbraň odpuzovala. Zdá se to skoro jako sen, avšak bolest z hrudi připomíná, že tohle ke snu, ze kterého se dá jindy vzbudit, bude mít opravdu daleko. Kolem víří zlaté částečky, jenž se nejdříve poskrovnu ale pak stále ve větších a větších počtech zvedají do vzduchu a vytvářejí kolem vás světelné divadlo.

Podlomí se ti kolena, ale místo toho, abys spadla, ucítíš, jak tě někdo uchopí. Jemně. Skoro až láskyplně, než s tebou poklekne stále tě podpírajíc. Avšak stačí jen pohlédnout do tváře lemované bílými vlasy, aby ti došlo, že on to skutečně není. A možná je to tak lepší. Od té události v Damašku už si viděla vyhořet tolik svící. Dost možná už dávno uvěřil, že jsi mrtvá. Ztracená.

„…Už to nebude dlouho trvat.“ Slyšíš jakoby z dálky tichý konejšivý hlas, zatímco se svět noří do tmy. Nejdříve zmizí vše kolem a pohled se zúží do jen na úzký tunel před tebou, ve kterém i nadále tančí zlaté částečky a tam nad nimi… Se točí se zlaté obruče. Chvíli všechny pospolu a jindy každá naprosto jinak. Je to hypnotizující pohled. Dech se však krátí a srdce zpomaluje. Jako unavení hudebníci, kteří zahráli poslední píseň večera.

A pak…

Pak se zlaté obruče jakoby byly jedna v jeden určitý moment zastaví… A tebe pohltí zlatý záblesk.

☩

Cvak

☩

♬♬♬♬♬

Tvůj domov. Tvůj nový domov. Vybrala sis tohle místo, protože zde byl klid. Zlaté město bylo tak obrovské. Bylo zde dost místa pro vás všechny. Tvé bratry i sestry. Avšak jejich společnost si nikdy příliš nevyhledávala. Byli příliš… Hluční. Ale tady… Tady je příjemné ticho. Projdeš kolem bujně zarostlé zahrádky, jenž vede k domu, který se tyčí před tebou, abys vzala za kliku.

☩

Stojíš v píscích arény a naproti tobě stojí dva muži. Jeden v černo zlaté zbroji s přísným výrazem a druhý v bělostném rouchu, který ti věnuje přívětivý úsměv, jen co tě uvidí přicházet.

„Skvělé, Dumah, že?“ Otočí se na tebe světlovlasý muž a vlídně ti pokyne, aby ses k nim připojila.

„Jsem rád, že tě tu můžeme přivítat, sestro. Především ti děkujeme, že jsi dnes tu.“ Skloní elegantně hlavu a podívá se úkosem na rudovlasého muže, který si tě měří hodnotícím pohledem, aniž by cokoliv říkal. „Že? Kamaeli?“ Otočí se na generála a povytáhne obočí, až se jeho tetování na čele zablesknou.

„Ehm, jistě, Lucifere... Děkujeme. Myslím, že to už zvládnu.“ Otočí se na tebe muž v černo zlaté zbroji a skloní ostře hlavu, než na sobě opět ucítíš jeho pronikavý pohled. „Takže, dnes už tu bylo šest kandidátů. Nikoho jsme ještě nevybrali. Proč si myslíš, že zrovna ty jsi ta vhodná, Dumah?“

☩

Na černém nebi se vlní proudy zlaté záře. Tančí v hypnotickém tanci, který kolébá Zlaté město ke spánku. Je to klidný část dne. Přesto tobě tepe v uších krev a máš chuť odtud utéct. Naproti tobě stojí generál nebeských armád a v rukou má slabě doutnající bílý krystal. To, co jsi díky tomu viděla… Mysl se tomu stále zdráhá uvěřit, avšak… To už se opět rozezní jeho poněkud monotónní avšak jasný hlas.

„Samozřejmě, že mám i jiné povinnosti, ale tohle byla je a bude vždy ta nejsvatější. Nehledě na to kolikrát při ní zemřu. Nebo spíše oni…“ Odmlčí se a zavře unaveně oči. „Tohle, ta vzpomínka je to jediné, co mám společného se svým předchůdcem. To, samozřejmě podobu, schopnosti, zbraň… ale… To je jediné. Snažil jsem se v tom najít. Tolikrát, ale… Nebyl jsem to já a vím, že pokud zemřu, nevrátím se. Nezbyde nic… Jako z něj…“ Zašeptá tiše.

„Proto potřebuji tebe Dumah. Potřebuji nějaký hlas rozumu. Potřebuji někoho, kdo mě udrží nohama na zemi, když bude situace vážná. Při dnešním zkoušce v aréně si dokázala, že přesně taková jsi. Chladné uvažování. Žádné zbytečné riskování. Můj… přesný opak.“ Otevře oči a pousměje se na tebe. Je to výraz, který v jeho jinak přísné a prakticky neměnné tváři vidíš prvně.

„Proto jsem dnes zde. Abych tě požádal, zda budeš mou kotvou nadcházejících v bouřích.“

☩

Přistanete na jednom ze svahů vysokých hor. Vidíte to. Není to tak obrovské jako bytost z pastevcovy vzpomínky, ale kolem patnácti metrů to mít bude. Je to pokroucená existence. Něco, co by nemělo existovat. Rozum se vzpírá to přijmout. Vypadá to jako složenina z mnoha obrovských těl. Kráčí to na nespočtu tenkých nohou. Některé z nich jsou pouze kostěné. Jiné jsou obalené šedivou, mrtvolně bledou kůží z pod které vystupují obrysy dlouhých kostí. Uprostřed toho, co by se snad dalo nazývat tělem je kus páteře, z které vystupuje další změť končetin. Rukou, pahýlů, podivných výrůstků, které ani vzdáleně nepřipomínají něco lidského. V pár částech z toho visí kusy tkání, od kterých odkapává vazká rudá tekutina. Celé se to pohybuje chaoticky a trhaně. Jako kdyby každá z těch končetin měla vlastní mysl a při tom to celé nějak záhadně fungovalo. Ruce se míhají po stranách. Někdy do sebe naráží. Jindy po sobě hmatají, hladí se jako slepci, kteří se snaží poznat jeden druhého. Několik se jich o něco přetahuje. Jedna z dlaní v sobě něco svírá a ostatní na ni dorážejí, škrábou a snaží se jí to sebrat. Z té dlaně stoupají poslední zbytečky zlatého světla.

Kamael na to nehnutě hledí. Tvář opět s nečitelným, tvrdým výrazem.

„Pokud tomu dostatečně poškodíme nohy, podaří se nám to znehybnit. Snad.“ Kývne věcně a pak uslyšíš zvuk tasení jeho meče. Čepel zaplane podobně jako Kamaelova křídla. „Půjdu první. Kryj mi záda, Dumah, ano?“ Ohlédne se na tebe, než vyletí směrem k nepříteli.

☩

,„Pospěšte si vy dva. Brána se už otevírá.“ Ozval se hlas Shilmai zatímco jste stáli na jedné z platforem obklopujících Zlaté město. Generál a jeho planoucí pohled, kterým hleděl na clonu mraků jenž se začala za hlasitého hřmění rozestupovat, než se v ní vytvořil kruhový průchod. Tam dole pod vámi byl vidět svět smrtelníků. Zahalený ve tmě noci. Tam, kde jste měli i dnes plnit neradostnou povinnost.

☩

„Dobrý den, paní Dumah, že? Prosím, tady je něco pro vás.“ Nejistě po tobě tikne pohledem a podá ti dopis v jednoduché bílé obálce, který je zapečetěný voskovou pečetí s vyraženým symbolem lilie. Mladík se kvapně rozloučí a tobě zůstane v rukou jen podivný dopis. Rozlomíš pečeť a začteš se.

Zdravím příteli,

zastav se zítra po poledni na čaj a rozhovor. Jde o věc Tribunálu, bohužel není možné papíru svěřit více informací. Omlouvám se za strohost.

In Vita Aeterna,

Yesod

☩

Sedíte pod majestátním stromem, který je dominantou poměrně živého náměstí. Je to bezpochyby jedna z nejstarších věcí v celém Damašku a vy si teď užíváte protahujícího se stínu, který na vás vrhá. Všichni čtyři.

„Víte… jsem rád, že jste přijali mé pozvání. Opravdu. Ve Zlatém městě je jen pár takových, se kterými bych chtěl tohle zažít. Vím, není to vlastně nic… zvláštního. Jen obyčejný den ve světě smrtelníků. Ale já si toho cením. Aspoň můžeme zavzpomínat na staré časy a prostě… být.“ Hledí na vás bělovlasý serafín s neskrývanou vděčností, až to působí lehce přehnaně vzhledem k situaci, která je sice zvláštní, ale ne až tolik.

„Myslím, že tohle pozvání každý z nás ocenil. Tedy po svém. Chvíle klidu se vždy počítají a já zatím neměl tolik možností se prostě jen tak… projít. Je to osvěžující.“ Promluví do nastalého ticha generál. „Navíc jsem tu s přáteli, ne jenom vojáky.“ Dodá zamyšleně, čímž si vyslouží Luciferův potěšený úsměv.

„Ano, přáteli. Někdy si říkám, že život tady dole musí být jednodušší než ten ve Zlatém městě. Bez nařízení… pravidel… Prostě svobodnější.“ Lucifer se trochu zakloní, opírajíc se o ruce a zahledí se do košaté koruny stromu nad vámi. „Ale žít tady nemůžeme.“ Povzdechne si. „Vím, mám pro tuhle část Stvoření slabost, která není moc sdílená ve Zlatém městě. No, co na to říct. Někdo musí být v občas opozici, aby Tribunál správně fungoval.“ Pokrčí pobaveně rameny, aniž by se na vás podíval a dál se kochá šumícím listím.

☩

V nočním vzduchu se vznáší pach krve a zlaté částečky stoupající ke zlatému nebi. Z mrtvého těla na zemi ční bílý meč zářící do tmy, zatímco roucho jeho pána barví rudo zlatá krev.

„Věrný generál nebes… To jsem měl na tobě rád, Kamaeli. Tvou loajalitu. Ať už tě skopali jako psa kolikrát chtěli, ty ses vždy vrátil a poslušně seděl u jejich nohy. Pokaždé. Každý z generálů. Doufal jsem, že tentokrát… Tentokrát to bude jiné. Ty budeš jiný.“ Povzdechne si rezignovaně Lucifer. „Mohli jsme toho spolu tolik dokázat, příteli, ale… vybral sis.“ Lucifer se zapře o koleno a ztěžka se postaví. Narovná se v zádech a natáhne ruku do prázdna. Hvězdný meč se poslušně pohne za svým pánem a skočí mu do ruky. Ozve se jen nepříjemný, vlhký zvuk, když jeho ostří opouští cherubovo tělo. Udělá krok vpřed a skloní se k Zerachiel.

„Nemusíš za mě bojovat, Zero… To, co jsem ti řekl v Damašku, platí. Vyber si sama. Svobodně.“ Šeptne jí do ucha, než udělá další krok před ni, než pozvedne Ostří konce.

„Ah, jistě. Tohle by nám tu překáželo. Nemusíte se bát. Já nejsem Tribunál.“  A s těmi slovy znaky na jeho ruce zazáří a zbraň prostě zmizí.

„Dumah… A tvé rozhodnutí?“ Upře se na tebe najednou nejen Luciferův, ale i Kamaelův pohled, než nastane ticho.

☩

„… Samé problémy“ Ozve se zpoza tebe tichý šepot, zatímco se kolem tebe začne rozlévat opět bílá záře. Stihneš zaregistrovat jen dohasínající zlatavé světlo v jeho očích, která na tebe hledí plné neskrývaného pobavení doprovoděné sebevědomým úšklebkem na tenkých rtech. To už se ti ale zatmí před očima, jak tě něco silně a tvrdě uhodí do spánku. Poklesneš v kolenou v tom chvilkovém momentu slabosti, co se ti rozlije tělem. Zavrávoráš, ale podaří se ti udržet rovnováhu. Tvou zbraň ti ale něco nebo spíše někdo v tu chvíli vyrazí z ruky. Jen zacinká o černý kámen na podlaze…

„Ty je prostě musíš dělat. Jednám s tebou slušně, rozhodně lépe, mnohem lépe než bych musel, ale ani trochu vděku projevit neumíš.“ Zkroutí ti ruku za zády ještě, než se stihneš vzpamatovat a kopne tě tvrdě do kolene, až se ti noha chtě nechtě podlomí.

„Copak sis myslela, Dumah? Že se můžeš rovnat někomu jako já? Že to bude tak snadné?“ Přinutí tě padnout na zem a kolenem si tě na ní přidrží. „Nebo sis snad myslela, že budu tak pošetilý, abych tě zabil? Po tom všem, co jsem musel obětovat, abych tě sem vůbec dostal? Hmmh, je vidět, že mě vůbec neznáš. A nebo spíše se necháváš strhnout zbytečnými emocemi? Kdo by zrovna u někoho jako ty čekal. Ironie.“ Ucítíš, jak ti pevně sevře zápěstí, než… Se ti tělem rozlije opět ten nepříjemný tíživý pocit, až na čele vyraší krůpěje ledového potu. Pouta zacvaknou opět na svém místě.

 „Heh, a ty si prostě musíš pokaždé vybrat tu cestu skrz bodláčí. Ale jak chceš…“ Trhne s tebou a silou tě postaví na nohy. Nevypadá to, že by mu dělalo jakýkoliv problém tě zvednout. Jsi jen jako větší hadrová panenka.

„…Vždycky tu jsou i jiné možnosti, než je laskavost.“

☩

Sedíš a hledíš do mihotavého plamene plápolající svíčky. Zlatý zdobený svícen je jedna z mála připomínek toho, odkud pocházíš. Zlaté město. Místo, kde jsi strávila většinu svého života. Přesto teď si byla vězněná ve světě smrtelníků. Ačkoliv vězněna. Čekala jsi na to, až tě Lucifer vyzve, abys splnila svou část dohody. Přesto… Ty už ses sama rozhodla, jak s celou věcí naložíš…

☩

Cvak

☩

Ležíš na posteli. Cítíš se malátná. Unavená. Jako kdyby ses vrátila z dlouhého boje po boku generála. Generál… V hlavě se ti mihne hned několik obrazů rusovlasého válečníka. Někde se tváří přísně, jinde se usmívá a dokonce někdy, jako kdyby si mohla cítit zase jeho dotek. Je to celé zmatené. Jako kdyby někdo vzal tvé vzpomínky, rozházel je po zemi a zase je rychle složil do zpřeházeného balíčku. Vytáhneš jednu z nich a vysype se hromada dalších.

„Hmm… Skvělé. Vypadá to, že už ses probudila.“ Ozve se hlas, který v první chvíli nepoznáváš, ale pak se ti vybaví těch několik záblesků vzpomínek. Ta přátelská tvář… a zároveň někdo, kdo ti ublížil. Jako kdyby to nebyla ta stejná osoba. Vlastně ani ne dvě… ale hned několik. Muž nesoucí masky. Lhář.

K tvému lůžku pomalu přistoupí postava v bílém, kterou osvětluje jen plápolající plamen svíčky stojící na nevelkém stolku, avšak jako kdyby ona sama vydávala více záře než jedna ubohá svíce. A pak zazní ta prazvláštní otázka, po které tě akorát rozbolí hlava.

„Pověz mi sestro… Víš, kdo jsi?

Vera De Lacey

   „Jistě… jako by se nic nestalo.“ Zamručí poněkud nevrle Hayland v odpovědi na tvou omluvu. Z jeho tónu je každopádně patrné, že opak je pravdou. Stalo! Ovšem slušnost, a především povinnost mu velí se nepouštět do takových nepodstatných detailů. No, situaci už teď moc nezachráníš. Co se stalo, se stalo. Bude tedy lepší vyrazit. Ostatně to bouchnutí dveří kočáru, je více než výmluvné. Jako kdyby dnes prostě nic nemohlo jít dobře.

Když kočímu sděluješ adresu, kam vůbec dnes večer míříš, dojde ti, že jsi tuhle informaci nikomu neřekla. Ano, s Williamem jste se na tohle téma krátce bavili, ale pak podobné problémy spláchlo jako velká voda něco trochu jiného. Palčivějšího. A ať už se William věnoval čemukoliv, už si ho dnes nepotkala. Avšak zítra už to snad bude jiné. Nezbývá než doufat.

„V pořádku, lady. Jak si přejete.“ Odpoví ti kočí, kterému se také pohotově omluvíš, avšak ne. Na něm není rozladění tak patrné jako na panu Haylandovi. Buďto jej to tolik netrápí a nebo to lépe skrývá. Tak jako tak ale vyjedete. Však už je dávno na čase.

Kočár s tebou projíždí potemnělými ulicemi, které ozařuje světlo plynových lamp. V této městské části potkáváte více kočárů než chodců, ale to není až tak zvláštní vzhledem k povaze tohoto místa. Sedíš na měkké sedačce v přítmí kočáru a přemýšlíš. Co jiného můžeš také dělat. Ticho je v tuhle chvíli nepříjemné. Je těžké zaměstnat hlavu něčím smysluplným, aby nesklouzávala k vašemu dnešnímu rozhovoru s Williamem a všemu tomu, co to implikovalo. A tak dál projíždíte nocí…

Když se konečně kočár zastaví, máš pocit, že si v něm musela strávit snad celou věčnost. Přesto rozhodně nesvítá a ani nejste na druhé straně města. Vlastně budova před vámi, kterou zahlédneš, jen co se otevřou dveře, je poměrně rozhlehlá a rozhodně nevypadá jako nějaké pochybné zapadlé místo. Naopak působí reprezentativně a živě. Za rozsvícenými okny vidíš pohybovat se množství siluet a když vystoupíš, zaslechneš i tiché táhlé tóny hudby linoucí se z budovy. Ne, rozhodně se to nedá srovnat s Operou, kterou si loni navštívila, ale rozhodně to nevypadá až tak zle. Philip by sice něčím takovým pohrdl, avšak ze zcela jiných důvodů než, že by se štítil jít dovnitř.

♬♬♬♬♬

Široké několikastupňové schodiště je zalité zlatavým světlem od množství zavěšených lamp a tak se skutečně nemusíš bát, že bys po tmě zakopla.

Kočí ti pomůže z kočáru, zatímco Hayland seskočí z koně pár metrů od tebe. Pozorně se rozhlíží kolem vás, zatímco si bezděčně poupravuje opasek se zbraní skrytý pod dlouhým kabátem. Rozhodně to tu nevypadá, že by tu po vás chtěl někdo střílet, ačkoliv… Tak to nevypadalo ani u opery.

„Madam… Můžete mi prosím říct, jak mám hlídat sám tak rozlehlou budovu?“ Viditelně už se neudrží, když vidí, kam si ho dovedla. Však i u toho malého hotýlku jich bylo šest. A teď… Byl Hayland sám, i když se od něj čekalo to stejné. Že tě pohlídá. Kdyby cokoliv.

Do melodické hudby se ozve jeho mručivý povzdech, ale už nic dalšího nedodává. Ty jsi paní večera.

Drobně se zachvěji, když Luciferův hlas prolomí ticho mezi námi a zopakuje po mne to jediné slovo. Nekřičí, nepřichází ani rána, nic, přesto… Možná o to je to celé horší. Cítím vzrůstající napětí, to něco, co z něj sálá a klouže mi to po zátylku a páteři podobno ledovým prstům. Lucifer pokračuje dál a neposlouchá se to lehce. Vemlouvavý šepot apeluje na můj rozum, odmítnutí té nabídky je přeci čiré šílenství. Zkratkovité stavění se na zadní nohy, které mi nepřinese nic dobrého. Ale tentokrát se jím nenechám nalomit. Říká mi jen to, co si myslí, že chci slyšet. Našeptává…

„Už nemám, co ztratit,“ hlesnu dutým tónem hlasu a sotva znatelně u toho zavrtím hlavou. Stále se držím za ruce a pohled strnule upírám na podlahu, když už se přiměji otevřít oči. Tohle je to jediné správné rozhodnutí, co jsem mohla udělat. Jen by mě využil. Už nikdy bych nebyla celá. Už nikdy nebudu celá. Stejná…

Cítím na sobě jeho nespokojený pohled. Šepot se změní ve výhružné hučení a každé jediné slovo, které mu přejde skrze rty na mne dopadá podobno políčku uštědřenému zpupnému dítěti. Zasloužím si to? Ano. Neměla jsem… Nikdy jsem neměla… Byla to chyba.  Ostře se nadechnu a mimoděk se pod tíhou Lucifera pohledu i vodopádu výtek o něco více nahrbím.

„To není sebelítost,“ odvážím se tiše namítnout, na okamžik mu do toho vstoupit, i když toho vzápětí zalituji. Slovo, co nemá váhu. Nesnažím se mu to nijak vyvrátit, ani hájit čest Zlatého města. Nakonec… Ne… Ne. On není ten, kdo by mi tu měl kázat o cti a pokrytectví. Serafín skrývající se za štítem důmyslně seskládaných pravd, mistr iluzí a pletichaření, co se vzhlédl ve vlastním velikášstvím. Bez morálky. Bez zábran.

V hlavě mám prázdno. Bílo. Jako při volném pádu. Protože přes tak se cítím, jako by se vrhla z útesu dolů vstříc propasti. Na konci toho letu čeká jen bolestivý pád na zem. Vím to. Moc dobře to vím. Snažím se příliš nevnímat, co Lucifer říká dál, v duchu si jen neustále opakuji, že to… Není důležité. Nezáleží na tom. Jen se rád poslouchá a já mu už nehodlám dělat vděčné publikum. Přesto… Nezemřela? Neovládnu se a krátce zvednu pohled k Laylah. Říkala přeci… Z toho, co říkala jsem pochopila, že… Nebo ne? Nedaří se mi vybavit si slovo od slova všechny ty strašné věci, které mi po mém probuzení vlastně sdělila, ale… Sotva se náš pohled setká, rychle jím zase uhnu.

Z toho, jak se na mě cherubínka dívá, nemám dobrý pocit. Podobně jako ze slova „extrakce“. Raději se ani nechci domýšlet toho, na co si tu Lucifer chová smrtelníky a k čemu je vlastně používá.

Ať už chci nebo ne, tak si moji pozornost vyžádá cokoliv, co právě Laylah dělá. Pozoruji ji, jak vytahuje jednotlivé úlomky Zrcadla z relikviářů a umisťuje je na zlaté obruče. Snad mě jen trochu uklidní, že ostatní úlomky vypadají tak, jak by měly, i když… Záleží na tom, když je jeden z nich poškozený? Změněný? Ten jediný, na který ve skutečnosti napjatě čekám až ho vytáhne z relikviáře ven. Okamžitě ho poznám, ani jej nemusím vidět. Rozechvěle se nadechnu a dlaní se opatrně dotknu hrudi v místě, kde mi buší srdce. Ve stejném společném rytmu písně, kterou nikdo jiný neslyší.

O to víc sebou trhnu, když na mne Lucifer znovu promluví.

Neřeknu nic, jen sleduji pohybující se zlaté kruhy. A ač nerada, tak musím souhlasit. Je to fascinující. To, jak se hýbou v rytmu i disharmonii zároveň. Vynalézat nové věci… Něco ve mne se napne a už povolí. Právě naopak. Struna se utahuje čím dál a málem se přetrhne, když mne vybídne jít doprostřed… Toho. Ať už je to cokoliv. Nadechnu se, avšak nepohnu se dobrovolně ani o krok. Nechci tam jít, já…

Jenže Lucifer se neptá ani neprosí. I přes mé protesty mne tam dovleče. Na okamžik pocítím zvláštní zachvění, když vykročíme dovnitř, avšak netrápí mne to dlouho. Pohledem těkám kolem sebe, proč… Co po mně bude… Myšlenku nedokončím. Namísto toho si opět Lucifer žádá moji pozornost. Po zádech mi přejede mráz v nepříjemné předtuše, ovšem nic na světě by mě nedokázalo připravit na to, co následuje.

V první chvíli mi ani snad nedochází, co se to právě stalo. Bílý záblesk mi připomene pach škvařícího se masa. Ovšem tohle je horší. Mnohem horší. Překvapeně vydechnu… A v další chvíli rozevřu rty v němém výkřiku. S očima rozevřenýma dokořán zírám na čepel meče čnící z hrudi. Mé hrudi. Navzdory ostré trýznivé bolesti v tom šoku nevydám ani hlásku. Jen v dlaních silně sevřu zářivou čepel Luciferova meče bez ohledu na to, jak moc mne pořeže. Zraní. Je mi to jedno. Všechno… Všechno je mi to v tu chvíli jedno. Do koutků se mi vtlačí pár slz, zatímco do úst se mi vtlačí železitá chuť vlastní krve. Na nic víc se nevzmůžu. Prostě… Prostě to nejde.

Zalapám po dechu a vůbec poprvé zvednu pohled od čepele a krve prosakující skrze látku oblečení k Luciferovi. K jeho očím i pohledu, který na mne upírá, zatímco mé ruce sklouznou z čepele a spadnou volně podél boků. Mezi prsty mi protéká krev. Vlastní vahou se zapřu o čepel čnící mi z hrudi.

Přála bych si věřit tomu, že tímhle to celé skončí… Tak moc bych… si… to… přála…

Dumah

Trojice smrtelníků klečí na zemi prakticky nehnutě. Cítíš jejich životy, které zdaleka ještě nekončí, tedy pokud o tom nerozhodneš jinak. Nebylo by to těžké. Kolik smrtelníků už si za svůj dlouhý život zabila? Nespočet. Dle rozkazů Zlatého města a jeho Tribunálu. A teď? Teď by to nebylo o moc jiné. Pouze by to byl rozkaz… Lucifera.

Pohledy ostatních se upínají na tebe, zatímco… váháš. Rozmýšlíš se, než nakonec zazní tvé rozhodnutí. Pouze dvě slova stačí na to, aby po nich nastalo v sále nepříjemné táhlé ticho.

„Neuděláš?“ Roztříští jej vzápětí Luciferův hlas. Ne, nehněvá se. Alespoň ne zatím. Je to prostá otázka. Klidná stejně jako jeho tvář. Přesto… To lehké mrazení v zátylku, co cítíš, si zcela jistě nepředstavuješ.

„Vysvětlil jsem ti to Dumah. Potřebujeme zjistit, jaký je tvůj současný stav. Jinak nebudu schopen splnit svou část naší dohody… I když… Mám pocit, že žádná dohoda není. Tedy už ne, že?“ Povytáhne lehce obočí. „Poslední šance, Dumah. Z tohoto spojenectví můžeš jen získat… A bez něj? Bez něj jen ztratit.“ Ztlumí hlas do vemlouvavého šepotu, avšak ty jsi pevně rozhodnutá. Neuděláš to. Ať už ti bude říkat a slibovat cokoliv, nebudeš se na tomto podílet. Už ne.

„A pak, že mne Zlaté město nazývá Lhářem… Vidím, že kráčíš úspěšně v jejich pokryteckých šlépějích.“ Přimhouří výhrůžně serafín své oči a zabodne do tebe teď už o poznání méně spokojený pohled. „Ale nemysli si, sestro, znám tě moc dobře. Možná víc než ty znáš sama sebe. Počítal jsem i s touto variantou. Protože, kdo jiný by se bezcílně vrhnul do trní, když ne ty… Patetická sebelítost místo chuti něco změnit. Slovo, co nemá žádnou váhu. S takovou si Zlaté město opravdu zaslouží změnu.“ Zkřiví se mu rty do opovržlivého úšklebku.

„Ale neboj se. Nepotřebujeme tě. Ve skutečnosti si ty potřebovala nás. Ovšem respektuji tvé svobodné rozhodnutí, i když mě to netěší. Především kvůli tobě. Přesto…. Posloužíš nám i tak.“ Povzdechne si, než jen potřese hlavou.

„A ne… Zase špatně, drahá Dumah. Nezemřela si. Zas tak bych to nedramatizoval… Smrti si byla blízko, to ano, dokonce velmi, ale nikdy si nezemřela. Ne tehdy. Co tedy s tebou?... Tak když už jsi tady, jistě ti nebude vadit, když si ještě uzmu něco z tvého času, že?“ Aniž by čekal na tvou odpověď, otočí se na Laylah, která to celé sleduje s až nezvyklou… fascinací? „Přistoupíme k druhému plánu. Připravte to.“

„Jistě. Hned.“ Roztáhne se jí na úzkých rtech spokojený úsměv, aniž by působila jakkoliv zaskočeně, než pohledem kmitne mezi tebou a Luciferem a na tobě jej o něco déle podrží. Nic dalšího už ale nedodává.

„A ty tři vezměte pryč. Pošlete je pak na extrakci.“ Zavelí Lucifer krátce, aby se dvojice padlých dala do odvedení smrtelníků opět pryč z tohoto podivného sálu. Ať už je extrakce cokoliv, nezní to, že by je čekal dobrý konec.

♬♬♬♬♬

Mezitím si všimneš, jak se Laylah od vás odvrátila a přistoupila k šestici relikviářů. Společně s tím se začala sama od sebe pohybovat zlatá konstrukce toho podivného zařízení. Kovové obruče se pomalu protáčí po svých osách i mezi sebou. První se natočí dolů a zastaví. Vidíš, jak cherubínka zvedne cosi v rukou a upevní do na místo v obruči. Nemáš pochyb o tom, co je to. Je to jeden ze střepů Zrcadla. Tento však vypadá stále stejně zlatě a neposkvrněně. Laylah mávne rukou a mechanismus se opět celý pootočí. Zasadí další střep… A pak další a další. Až nakonec poslední šestý poznáš. Srdce ti poskočí v hrudi, když opět ucítíš ten typický rytmus. To něco, co společně s tebou zpívá.

„Fascinující, že?“ Promluví na tebe zčistajasna Lucifer, zatímco se stejně jako ty dívá na to prapodivné zařízení, jehož pohyb se někdy zdá zcela nahodilý a jindy naopak přesně synchronizovaný.

Chaos a řád.

„Sice nám Otec mnohé věci zapověděl, ale přesto je v sobě máme… Nejenom lidé mají potenciál vynalézat nové věci. To nutí k zamyšlení, že?“ Skloní k tobě pohled, než ti pokyne rukou směrem dál do prostoru, aby se na zemi vykreslila série zářících symbolů a kružnic, do jejichž středu ukazuje.

„Bude lepší, pokud se postavíš tam Dumah.“ Pronese klidným hlasem a lehce se dotkne tvé paže, aby tě pobídnul k pohybu. Buďto na místo vykročíš sama a nebo ti pomůže. Ať už tam dojdeš dobrovolně nebo jsi silou dovlečena, nemáš moc možností, jak mu vzdorovat. Ne Luciferovi.

Jen co překročíš trojici kružnic, projede ti tělem lehké zachvění. Přesto je to jen prchavý okamžik. Nic trvalého. Pouze je ve vzduchu cítit vůně ozónu jako po bouřce.

„Dumah… Přemýšlela si někdy, co všechno bys byla schopná obětovat pro tento svět?“ Zašeptá Lucifer, který společně s tebou vstoupil do kruhů. Prameny platinových vlasů mu spadnou po tvářích, když skloní zamyšlený pohled k zemi a dlouze vydechne.

„Já ano.“  A s tím se ti v koutku oka něco bíle zableskne. Krátký záblesk, ale následuje něco dalšího…

Nejdříve je to jen podivný pocit tlaku v levé části hrudi, který se ale ve zlomku sekundy přetaví v ostrou bolest. Stačí sklonit pohled a uvidíš to. Ten zářící meč jakoby vykovaný z hvězdné bílé záře. Tu bělostnou čepel zanořenou hluboko do tvého těla, z kterého nesměle vyvěrají první kapky zlato rudé krve…   

♫♪♪♫

„Můžeš mi věřit.“ Ta slova se do mě zabodnou, podobna ostří nože, které hladce projde skrze kůži a zasekne se až o kost. Přesně tak to totiž zabolí. Stisknu rty ještě o něco pevněji až mi zbělají a svaly kolem čelistí se napnou. Bez ohledu na to, jak vlídně a klidně se mnou Lucifer hovoří bez toho, aniž by dal najevo byť jen stín nelibosti, tak jsou to právě tahle tři slova, která jen přiživí mé pochybnosti o tomhle celém. Postará se o to, abych neublížila jemu, Laylah nebo kterémukoliv Padlému v sále, o tom nepochybuji. Přesto… O tohle tu přeci nejde. Nikdy nešlo.
Dokonce i když na mne Lucifer mluví, tak pohled stále upírám na podlahu. Je to tak pro mne… Jednodušší. Přesto mi srdce poskočí do rychlejšího tempa. Zřetelně vnímám každý jeho úder, jak mi poplašeně vyhrává v hrudi. Držím se za ruce, svírám prsty ve své dlani tak silně, až to trochu bolí.

Přeci jen vzhlédnu od podlahy, když zachytím pohyb dveří, kterými prochází dvojice Padlých vedoucích tři smrtelné duše. Sklouznu po nich očima, po otrhaném nuzném oblečení i propadlých tvářích. Oči se jim nepřítomně lesknou, zatímco jejich pohyby prostupuje malátnost. Ovšem bez ohledu na to, jak zuboženě vypadají, tak cítím sílu jejich životů. Tihle mají ke smrti ještě daleko, nitky ovíjející jejich duše a poutající je k smrtelným tělům jsou stále pevné a silné. Naneštěstí pro ně. Ovšem nelituji je. Jsou to jen lidé. Jen o něco málo chytřejší než zvěř, ovšem pro jejich plémě to byl od Otce vskutku danajský dar. Jeho oblíbené výtvory… Měli jsme je hlídat. Udržovat v jejich světě rovnováhu, opečovávat tu pozemskou zahradu, aby rostliny mohly růst. A jak se Otci za jeho starost odvděčili? Na to, co jsem viděla v tom chrámu nikdy nezapomenu.

Aniž bych si to uvědomila, celou dobu je pozoruji, pohledem se vpíjím do jejich tváří. Trochu se mi uleví, že jsem stále schopná vnímat jejich životy přesně tak, jak jsem zvyklá. Stejně zřetelně cítím, že by se stačilo k nim natáhnout a během okamžiku uhasit jejich plamen. Přetrhnout tu nejsilnější strunu a nechat je odejít. Objevili by se i jim po těle černé žíly? Umřeli by hned nebo by se stejně jako Laylah zmítali v bolestech a marné snaze se nadechnout? Stále si zřetelně vybavuji pach hniloby, tlejícího listí a podzimu v jeho odvrácené podobě a svírá se mi z toho žaludek. Nikdy jsem… Nikdy jsem nikomu schválně nepůsobila bolest. Jen ta představa se mi příčila. Zabíjela jsem rychle. Tak čistě, jak jsem jen dokázala. Smrtelné i Padlé.

Jakmile na mne Lucifer znovu promluví, jako na povel opět sklopím hlavu a odvrátím od něj tvář. Zní to rozumně. Tak moc… Rozumně. Jen potřebuje vidět, jak se můj dar změnil. Jenže…
„Víte, co se mi stalo. Mám v sobě část životní síly Ztraceného. Zrcadlo nás spojilo, když jsme oba zemřeli a já se znovuzrodila. Jak moc to změnilo můj dar také víte. Mohla jsem zabít někoho z první dvojice a nečinilo mi to žádné úsilí, jako bychom si ani nebyly rovné. Laylah je toho důkazem,“ promluvím nečekaně… Klidně. Měla jsem opravdu hodně času nad tím vším přemýšlet a srovnat si to v hlavě. Překonat tu bolest a zoufalství, když jsem se probrala spoutaná v okovech, jejichž tíhu jsem ani pořádně necítila.

S odevzdaným výrazem ve tváři přivřu oči. „Neudělám to,“ vyslovím tiše. Ne kvůli smrtelníkům. Ale kvůli sobě. Jistě… O nic nejde. Jsou to lidé. Ovšem i kdyby sem přede mne přivedli trojici dobytku nebo jiné zvířeny, je to jedno. Když to udělám, co po mně budou chtít příště? Jak dlouho bude trvat, než přede mne v rámci svých zvrácených experimentů postaví někoho… Z nás? Nebo… Nebo něco horšího.

Tak moc jsem toužila po vykoupení, po svobodě v jakékoliv formě, ať už té skutečné nebo prázdnotě ve Smrti… Tak moc jsem potřebovala slyšet to, co mi Lucifer sliboval… Že jsem ani na okamžik nepomyslela, co mne to bude stát. Jak bych mohla sama se sebou žít s vědomím, že jsem napomáhala jeho kacířství. I kdyby mne po tom všem opravdu dokázal vyléčit a nechal mne odejít… Stejně bych to už nebyla já. Stejně bych na sobě nesla cejch jeho hereze a vlastní slabosti. Ne, tenhle příběh nemá šťastný konec.

A já… Sice stále nevím, co nyní jsem, ale vím, kým rozhodně nejsem.

Vera De Lacey

Večer nakonec neprobíhá dle tvých představ. Vlastně ani trošičku. Rozmíška se sestrou a všechno to, co tomu předcházelo. Co ti řekl William a vlastně i Robert. Na jednu stranu se ti chce zavřít do pokoje s lahví vína a až do rána nevylézt, na tu druhou však tu jsou ještě další věci, které musíš dnes večer zařídit. Tedy spíše bys jen měla. Musíš jen umřít. Tak se to říká, ne?

Rozhodneš se proto nakonec vytáhnout své nové šaty a za pomoci služebné, o kterou jejíž pomoc si požádala se začneš chystat. Je to viditelně zkušená žena, takže všemožné háčky a tkanice zavazuje s až obdivuhodnou rychlostí a přesto precizností. Zkrášlíš se a sáhneš i po líčidlech, jenž každý den skutečně nepoužíváš. Máš je především na ty zvláštní příležitosti, kdy jdeš do společnosti. A že takových za poslední rok mnoho nebylo. Upozorní na to také obsah v dózičkách, kde toho skutečně mnoho neubylo. Alespoň ti ale nic nechybí.

Když si nachystaná, vyprovodí tě služebnictvo ke vchodu. „Jistě… kočár.“ Jeden ze sluhů posunkem naznačí něco druhému, který se vydá spěšným krokem rychle před vás. Pravda, o kočár na určitý čas sis vlastně před tím neřekla. Stejně jako si nikomu ze služebných neoznámila, za jakým účelem se zde krášlíš. Přesto ti to malé opomenutí nikdo nepřipomene a všichni jednají tak, abys byla spokojená.

„Nemusíte se bát. Bude připravený.“ Pronese s neochvějnou jistotou sluha, pan Harrington, než pokývá hlavou. „Jistě, za hodinu lady Davenport necháme na pokoj zanést pozdní večeři. Jak si přejete.“

To už dorazíte ke dveřím, kde se ještě naposledy můžeš upravit ve velkém zrcadle, zatímco se zvenku ozve zvuk přijíždějícího kočáru. Ne, určitě nečekal, ale to nic nemění na tom, že teď už tam je. Služebnictvo před tebou otevře dveře a tebe ovane chladný noční vzduch. Je už hluboká tma, ale Essingtonské sídlo i jeho přilehlé pozemky jsou bohatě osvícené, takže se nemusíš bát, že bys snad někde špatně došlápla.

„Lady, pan Hayland se omlouvá, ale bude zde za pár minut. Nečekal prý tak spěšný odjezd.“ Ukloní se ti jeden ze sluhů, když ti vyběhne vstříc do poloviny schodů, kde se zastaví. „Můžete počkat v kočáru, pokud si to přejete, lady.“ Dodá rychle, zatímco kolem něj procházíš a nedovolí se na tebe v ten moment ani na chvíli pohlédnout. Všimneš si, že je zadýchaný. Asi tvůj odchod a rozhodnutí překvapilo více lidí, a ne pouze tebe.  

Podrží ti dveře kočáru a pomohou ti nasednout. Naštěstí tvé dnešní šaty mají k honosné a prostorově výrazné večerní róbě daleko, takže bys to zvládla i sama. Přesto je to takto snazší a alespoň neriskuješ, že se ti šaty někde nechtěně zachytí. Usadíš se do přítmí kočáru, které rozbíjí jen dvojice plápolajících lamp, jejichž plamen je skrytý za skleněnými poklopy. Je to ten stejný kočár, kterým si dnes jela pro vaše zavazadla? Dost možná. Anebo jich má vévoda více. Obě možnosti se zdály jako vcelku reálné.

Čekáš. Skutečně je to několik minut, než se ozve rychlý zvuk podkov zvonících na cestě, jenž se blíží ke kočáru.

*ťuk, ťuk*

Ozve se rázné zaklepání na dřevěnou stěnu kočáru. Stačí poodhrnout záclonku nebo pootevřít dveře, abys pohlédla do známé tváře pana Haylanda sklánějícího se ze sedla koně. Ne, netváří se příliš nadšeně. Ani ten kabát nemá dopnutý ke krku. Přesto si všimneš, že ozbrojený podobně jako odpoledne. Nikoho dalšího s sebou nemá. Přesně, jak sis přála.

„Madam… Čekal jsem, že mi dáte vědět alespoň trochu s předstihem. Každopádně, jsem tu, jak jste si přála.“ Ne, alespoň pan Hayland se tolik neupejpá jako služebnictvo ze sídla, i když zcela jistě nemohl otevřeně vyjádřit všechny své pocity. Vidíš mu to na očích a těch nesouhlasně semknutých rtech v jinak napjaté tváři. Avšak… Tvůj požadavek zněl jasně.

„Doprovodím kočár…. Ať už jedeme kamkoliv.“ Zamumlá si tiše poslední větu pod vousy, než zabouchne dveře a ztratí se ti z dohledu. A teď už je na tobě, abys vydala ten poslední pokyn a vydali jste se na další zastávku tohoto skvělého dne.

Dumah

Celé tohle ti je nepříjemné. Sice je to něco, co tě vytrhlo z tvého monotónního života, nebo spíše přežívání, ve tvé cele, avšak máš z toho všeho zlé tušení. To tě neopouští ani, když zaslechneš ten krátký rozhovor mezi Lucieferem a cherubínkou. Ať už tě sem vzali kvůli čemukoliv, víš, že to nebude nic dobrého.

Nakonec se jejich pozornost stočí k tobě, která viditelně bude dnes začínat s čímkoliv, co tu plánují zkoušet. Zatím se ani jeden z nich nepodíval na šestici relikviářů, jenž zatím působí jako němí svědci čehokoliv, co se tu chystá, ale nemůžeš si být jistá, jestli na ně ještě nedojde. Proč by tady ostatně jinak byli? Na kolik úlomků vlastně bylo samotné Zrcadlo roztříštěno, když tady jich je rovnou šest? Snad tohle není finální číslo. Představa, že Lucifer má všechny kousky pohromadě byla sama o sobě… zvrácená. Stejně jako všechno tohle, co tu prováděli. Kdyby to jen Otec viděl.

Serafinova pozornost se stočí tvým směrem, když promluvíš. A bez jakékoliv patrné změny v jeho tváři si vyslechne těch pár vět, co zazní z tvých úst.

„Hmm, chápu.“ Potřese lehce hlavou. „Ovšem teď už se bát nemusíš, Dumah. Dohlédnu na to, aby se tentokrát nikomu nic nestalo.  I kdyby se ti to nedařilo ovládnout, zajistíme, aby nedošlo k věcem, které si nikdo nepřeje. To poslední… neštěstí se už nebude opakovat. Můžeš mi věřit.“ Jeho hlas je klidný. Uklidňuje a konejší. Bylo by snadné mu věřit, kdyby však ale…

To už se ale opět otevřou dveře do místnosti, skrz které projde dvojice padlých, jenž doprovází ještě někdo. Nedělá ti je problém poznat. Otrhané oblečení. Ta pohublá slabá těla… Smrtelníci. Vidíš, že jdou klidně, ačkoliv mají hlavy skloněné a jejich chůze je poněkud rozvláčnější. Dost možná ani netuší, kde to jsou. Pokud vnímají vůbec něco. Jinak by sem nešli dobrovolně jako zvířata na porážku. Tedy… nejspíše. Do myslí smrtelníků si nikdy příliš nenahlížela, ani se je nesnažila pochopit. Ostatně o jejich bláznovství a pošetilosti dost vypovídalo i to, koho byli ochotní ve své zaslepenosti uctívat jako boha.

Trojice je dovedená na volné prostranství v místnosti, kde je padlí nechají pokleknou. Klečí tam zhrouceně. Hlavy skloněné k zemi a působí lehce malátně, přesto ty to cítíš. Jejich životy. Ne, rozhodně nevyhasínají. Hoří jako plamen svíčky, která má ještě daleko k tomu, aby vyhasla. Přesto ty ji můžeš kdykoliv sfouknout. Stačí jen chtít.

„Dumah…“ Uzme si tvou pozornost opět Lucifer stojící kousek od tebe. „Abychom ti mohli pomoci, musíme nejdřív pochopit, co přesně se ti stalo. A viditelně to zasáhlo přímo tvůj dar. Bez toho, aniž bychom zjistili, jak hluboce to proniklo, nemůžeme zkoušet cokoliv dalšího. Rozumíš?“ Skloní k tobě krátce pohled, než se zase zahledíte na trojici smrtelníků.

„A jak už jsem řekl. Nemusíš mít obavy. Tentokrát nedojde k žádným nehodám.“ Pokývne drobně, zatímco ostatní padlí ustoupí od klečící trojice do poměrně úctyhodné vzdálenosti. Dokonce si všimneš, že i Laylah udělala pár kroků zpět, ale nespouští z tebe byť na vteřinu zlaté oči. Jen Lucifer dál stojí po tvém boku bez jediného náznaku strachu či snad nervozity.

Lucifer mi svými slovy jen potvrdí to, co už dobře vím. Nezajímá ho, že se kvůli těm snům nemůžu spát. Ne, jeho zájem je někde naprosto jinde. Pevně stisknu rty k sobě. Není to zajímavé! Je to… Příšerné. Ohavné. Zvrácené. Špatné stejně jako to místo, kam mne ve svých vzpomínkách bere Ztracený, který se mnou nedobrovolně spojil život. Byl… Stejnou obětí jako já, i když těžko bych k tomu Stvoření v sobě hledala, byť stín lítosti. Chce se mi na Lucifera křičet, všechno mu to říct, ale… Ale nenacházím v sobě ten oheň, který mne přiměl se mu prve postavit. Ten žár a hněv, díky kterým mne Lucifer mohl provést svým labyrintem až do samotného středu, kde jsem si dobrovolně lehla na oltář a nechala se obětovat. Cítím jen sílící kyselost a hořkost pod jazykem. A tak mlčím. Dívám se kamkoliv, jen ne na Lucifera. Nechci na to místo ani vzpomínat, natož si ho představovat a ocitnout se tam. Vím, že by mne tam dokázal vzít ve své iluzi a… Ne. K tomu se nikdy dobrovolně nepropůjčím.

A tak namísto čehokoliv, co bych mohla říci nebo udělat – zkrátka jen vyjdu ven na chodbu. Nerozhlížím se kolem sebe, tady není co vidět. Chodba se podobá těm, kterými jsem chodila a zabíjela Padlé. Nebo jsem si to aspoň myslela. Myslela jsem vůbec? Odpověď zní… Ne. Jinak by mi došlo, že to celé bylo příliš snadné. Teatrální. Divadlo hodné antické tragédie pro jednoho diváka sedícího v hledišti.

Pohled jen na okamžik odpoutám z podlahy a vzápětí se za Luciferem poslušně rozejdu. Schválně dělám o něco kratší kroky než on, abych za ním kousek zaostávala. Udržuji mezi námi tu bezpečnou vzdálenost, kdy o mne má stále přehled, ale zároveň tu nekráčíme jako sobě rovni. Za jiných okolností bych dokázala bez problémů držet jeho tempo a přizpůsobit se mu, přeci jen kolikrát jsem takhle kráčela po boku…

… ne. Dost. DOST.

Zpomalím ještě víc a silně se kousnu do vnitřku spodního rtu, abych v sobě zdusila povzdechnutí, co se mi dralo skrze rty. Žádné zbytečné emoce. Jsou nebezpečné. Jen ubližují, nepomáhají. Lucifer to ví, a já díky němu už také.

Na konci chodby nás uvítá jasné světlo, nutící mne přimhouřit oči. Zajisté se nejedná o východ ven, tím jsem si zcela jistá. Kdo ví, jak hluboko je tohle místo vlastní pod povrchem. Netroufám si to ani odhadovat, ovšem jistě se bude jednat o desítky a desítky sáhů. Následuji Lucifera po schodech nahoru do prostorného sálu s vysokým stropem a kupolí světla uprostřed. Zaznamenám pohyb hned několika dalších Padlých, kteří tu jsou… Kolik z nich se na tom hříchu podílelo? Ovšem nejsou to nakonec oni, kdo přitáhne moji pozornost.

Sestava zlatých kružnic tvořících dohromady spletitý geometrický obrazec visící uprostřed místnosti je… Co to je? Nikdy jsem o ničem takovém neslyšela. Nelíbí se mi to. A můj nepříjemný pocit z celé té věci jen zesílí, jakmile si všimnu šesti relikviářů vyskládaných u toho podivného zařízení. Žaludek mi na okamžik sevře ledová pěst. Šest úlomků Zrcadla. Mohu se jen domnívat, zda to jsou všechny, které Lucifer má, ale nevěstí to nic dobrého. Stále je to šest střepů, které využívá ke svým… Pokusům. Kolik z nich znesvětil a nenávratně poničil stejně jako ten… Můj. Je to zvláštní myšlenka. Rozbuší se mi z ní srdce.

V tu samou chvíli se za námi ozve známý hlas, který mne přinutí se rychle ohlédnout za sebe. Neměla bych, ale… Neovládnu se. Laylah. Skutečně je to ona. Můj pohled se setká se zúženýma očima cherubínky. Nedá mi to. Můj pohled sklouzne po její bezchybné bledé pleti. Žádné stopy po černých žílách či čemkoliv, co jsem jí udělala. Bojí se mě? Záblesk v těch chladných očích… Pamatuji si, že tehdy se mě bála. Udělala jsem něco, co nemělo být možné… Vztáhla jsem své síly na někoho z první trojice a on se mi nedokázal ubránit.

I teď mi z toho běhá mráz po zádech. Z té představy, že opravdu pokřivili moji podstatu natolik, abych toho byla schopná. Přemýšlela jsem nad tím… Hodiny a hodiny. Týrala se otázkami, co teď vlastně jsem. Zda vůbec někam patřím… Ačkoliv odpověď jsem moc dobře znala. Nikam. Jsem ohavnost stojící mimo Řád. A kdybych na to náhodou chtěla zapomenout, stačilo se podívat na poničené ophiriové linie, které dříve určovaly to, kým jsem. Kam patřím. A ke komu.

Opožděně si uvědomím, že ti dva spolu hovoří. Jako na povel sklopím pohled zpátky k podlaze. Společný test. Vstupní data. Ověřit… Ověřit co? Začínám mít nepříjemné tušení… Budou po mně chtít, abych… Zabila? Něco. Někoho. Stojím na místě s tou napjatou nehybností. „Dumah.“ Lucifer si vyžádá moji pozornost. Dobrovolnou otázku? Chytím se za prsty a spojím ruce před tělem.

„Ne, od posledního pokusu, o kterém víte, jsem své schopnosti nezkoušela používat,“ hlesnu v odpověď. „Nedokázala jsem to ovládat. Bylo to silnější než já,“ dodám po krátkém zaváhání a…

„Nebudu to znovu zkoušet,“ dokončím myšlenku o poznání tišeji, přesto stále jasně srozumitelným hlasem aniž bych se na Lucifera či Laylah podívala. Žádné nechci. Nebudu. A už vůbec té síle nehodlám vystavit jakoukoliv další část Zrcadla.