Andor.cz - Dračí doupě online

Dumah

Isdiel se zarazí, když přeci jen odmítneš jít hned a místo toho zůstaneš stát na balkónu zdánlivě bezdůvodně. Přesto… nic nenamítá. Ať už jí o tobě řekli cokoliv, jedná s tebou se skoro až nezvyklou úctou. Tedy snad. Druhá možnost je totiž pak už jen strach.

Ještě na chvíli si tak natáhneš tu chvíli klidu, kterou kazí jen tichá, vyčkávající společnice nedaleko, než se nakonec otočíš a vyrazíš. Isdiel uteče krátký, snad i úlevný výdech, aby hned pokývnula a vyrazila s tebou chodbami sídla Tribunálu. Všímáš si, jak se snaží ze začátku nasazovat tempo, ale neustále se po tobě ohlíží a jakmile zjistí, že ty se rozhodně nikam zbytečně nepoženeš, krok zase zvolní a přizpůsobí se tvé rychlosti. Nic jiného jí nezbývá.

Tentokrát stoupáte. Na schodech táhnoucích se až k vrcholku věže, která je zároveň nejvyšší stavbou Zlatého města, kráčíte stále vzhůru a vzhůru po širokém točitém schodišti. Rozhodně to není krátká cesta, ale pro takové jako vy, není únava něco, co by je trápilo. Brzy se z toho pro tebe tak stane pouze automatický pohyb. Klást jednu nohu před druhou. Míjíte okna rozmístěná v pravidelných rozestupech a pohled skrz ně stále více a více dokazuje to, že skutečně už budete brzy kdesi vysoko nad celým městem. Až nakonec… Schody skončí. Jste v sále, který je lemován vysokými bílými sloupy, které podpírají zdobené stropy. Nejsou tu obvodové stěny per se jen sloupoví, mezi kterým se tak převalují kusy mraků, které jako kdyby byly neoddělitelnou součástí budovy.

♬♬♬♬♬

Pokračujete, než projdete kolem skupiny strážců oděných ve zlatých zbrojích, kteří vám jen jako jeden muž ustoupí a odkryjí ti tak cestu k zavřené vysoké bráně, jenž se začne sama od sebe otevírat. Působí to poněkud ironicky, protože i tobě je jasné, že tihle nejsou rozhodně tak nebezpeční jako ti, kteří čekají tam kdesi na druhém konci.

Isdiel sama ti pokyne rukou, než si ji opět chytí na břiše a zůstane stát. Viditelně tohle bude cesta, kterou už půjdeš sama. Přímo před Tribunál. A tak… vykročíš.

Projdeš bílou branou a dojdeš do ohromného sálu, nebo snad opět spíše platformy osazené sloupy a zdobenými oblouky. Vše se tu koupe ve zlaté záři, která je v první chvíli skoro až oslepující. Kolem dokola plují nadýchané mraky a vše je tu tak… tiché. Klidné. A přitom dechberoucí. Tohle je místo majestátu a moci, ale nevnímáš tu snad strach, který by se s tím mohl pojit po tvých posledních zkušenostech. Ne, pouze přetrvávající klid, protože kde jinde by vše mělo správně dopadnout, když ne zde. Někdo jako oni musí vědět. Vidět. Nebo by aspoň... měli.

Kráčíš dál. Tam doprostřed sálu, kde je záře nejsilnější. Čím blíže jsi, tím více však ustupuje a tobě se daří pohlédnout skrz ni, aby se ti po několika dalších krocích odkryl pohled na sedmero nebeských trůnů. A ty víš zcela jistě, že jsi zde. Tohle je místo, kde zasedá Tribunál. Ti nejmocnější z vás a ti, kteří jsou nejblíže vašemu Otci… Tedy byli.

Pětice trůnů je obsazená vysokými vznešenými postavami, avšak… Dva jsou prázdné. Víš, komu patřily. Dvěma serafínům, kteří nemohli být rozdílnější. Černé a bílé.

A to není vše. Všimneš si také Kamaela, který postává stranou, před schodištěm a jen co tě uvidí, lehce se pousměje a kývne. Je stále oděný ve své zboji, ze které se nikdo zatím ani neobtěžoval setřít stopy zaschlé krve. Nebo si to snad nedovolil? Každopádně viditelně neměl moc příležitostí se z ní převléci. Generálovy priority.

„Generále… Vidím, že vaše pobočnice už dorazila.“ Rozezní se sálem zvučný hlas patřící muži sedícímu uprostřed – Metatronovi. „Dumah, prosím… Předstup.“ Pokyne ti ladným gestem k prostoru před trůny. „Jsme rádi, že se domněnky o tvé smrti ukázaly jako liché. Avšak… Generál nás už obeznámil se závažným obviněním týkajícím se toho, co náš padlý… bratr údajně provádí. Tobě… provedl.“ Promluví Metatron tišeji. Snad i opatrně. „Co nám k tomu můžeš říct ty, sestro? Jaké je tvé svědectví?“

Zerachiel

Ramiel leží na zemi a nakonec i když tě zaregistruje, nezačne se hned stavět na nohy, aby se snad dostal do nějaké více bojeschopné pozice. Dost možná nemůže. A tak tvá poznámka není daleko od pravdy. Vypadá strašně. Ale stejně jako Soudce, i on by to nakonec přežil. Tedy za předpokladu, že bys jej nenašla. Teď… Teď víš moc dobře, jaký osud čeká takové jako on. Ty speciálně.

Modré oči se na tebe upřou, když začneš povídat o své zkoušce tehdy v aréně Zlatého města. O tom scénáři, který měl nakonec dosti nezvyklý konec, jehož pointu jsi přeci jen odkryla. Avšak pozdě. Ovšem, i kdybys chápala, o co přesně v té zkoušce tehdy šlo, dokázala bys to? Obětovat sama sebe? Nakonec něco takového je snazší než vzít život tomu druhému. Skoro vždy.

„Hmmh, to je od tebe… pěkné,… že na mě tak vzpomínáš.“ Vydechne Ramiel poněkud ztěžka, což trochu kazí snahu o jeho typický bezstarostný přístup, který tak dobře znáš. „Ale upřímně… Tohle všechno byl Lucifer. Ne já… Nikdy jsem tam nebyl. Nic ti neřekl… Tak si to schovej… na vaše společné večery… a tohohle mě ušetři. Buď tak laskava.“ Ušklíbne se kysele. „Vážně teď na mě vytahuješ… tohle?“ Potřese nevěřícně hlavou a začne se drápat alespoň do kleku. Zuby tiskne k sobě a ty vidíš, že zcela jistě musí mít nějaké zranění na trupu, dle krve vytékající zpod zbroje a také jedna jeho noha nevypadá vůbec dobře. Kdo ví, v jakém stavu budou jeho křídla, pokud se nepokusil uletět a raději je odvolal.

Tvá další slova už se ale ptají. Řekl jim to? Vyzradil polohu vašeho města, ve kterém byla spousta dalších jako vy? „Hmmh, co myslíš?“ Dostane ze sebe zadýchaně a světélko nad tvou hlavou přelétne nad levé rameno. Snad jako kdyby chtělo lépe vidět, avšak…

Bílý záblesk je více než výmluvný. „Dobrá práce.“ Ucítíš jeho dlaň položenou na svém rameni, nad kterým se světélko prostě a jednoduše rozplyne. Avšak, ať už si chcete říct cokoliv, přeruší vás Ramielův zatvrzelý hlas, který teď přelétne pohledem mezi vámi dvěma.

„Samozřejmě, že řekl… Řekl jsem jim všechno. Úplně všechno… Co si o mě myslíš, Zero… Že bych kdy dělal nějaké věci… polovičatě?“ Blýskne zuby v poněkud křečovitém úsměvu, aniž by se snad nějak viditelně zarazil nad obsahem svých poněkud zadýchaných slov. Lucifer si zachmuřeně povzdechne a zamračí se, ale nic v tu chvíli neřekne.

Není to totiž to jediné, co se stane.

Všimneš si, že z nočního nebe se začne blížit skupina postav. A dost velká skupina postav. Odhaduješ to tak na třicet? Zlaté zbroje jsou vidět i takto na dálku a je ti jasné, že tito k vám rozhodně nepatří. Zato zcela jistě míří k místu zkázy, které se tu táhne krajinou jako černá spálená jizva. Lucifer sám zvedne pohled k černému nebi a nakrčí rty.

„Vypadá to, že nebudeme mít tolik příležitostí se rozloučit. Ale to nevadí. Říká se, že nejlepší je třísku vytrhnout rychle a zbytečně se s tím... nepárat. Ne každému vyjde život, který mu byl přidělen.“ Zazní Luciferův nezvykle odměřený hlas a stříbrnomodré oči v jeho prakticky nehybné tváři kmitnou krátce k tobě. Nemáte už moc času, pokud tu na ně nechcete čekat. Otázkou je, zda se o tuto povinnost tentokrát postaráš nebo ji opět přenecháš jemu, protože Lucifer se viditelně nechystá k tomu, aby vás všechny kamkoliv přenášel.

Jako ve snách vyjdu na malý balkon s výhledem na panorama zlatého města ztrácejícího se v bílých nadýchaných mracích. Rozechvěle vydechnu, když mi po odhalené kůži sklouzne ta měkká zlatá záře proplétající se tím vším. Dlaněmi se opřu o zábradlí z lesklého žilkovaného mramoru a nastavím jí tvář podobna v tu chvíli spíše kočce nechávající se laskat prsty svého pána. Je to tak opojný pocit, vnímat hřejivé teplo prosakující každým coulem mého zjizveného těla až poraněné polámané duši. Připadá mi to jako celé eony času, co jsem se naposledy cítila… Tak… Moc… Neumím to popsat, ten konejšivý klid rozkrádající se mi žilami… Nebo možná… Tak moc… Milovaná.

Nedá se to ani v nejmenším srovnat s Luciferovou iluzí, kterou se mne pokusil zlomit ke spolupráci. Nechápu, jak mi to mohlo připadat skutečné. Jak jsem si mohla myslet, že… Já… Ani nevím. Na okamžik přivřu oči a koutky rtů zvednuté v náznaku úsměvu opět povadnou.

Vykloním se přes zábradlí tak moc až na něj nalehnu břichem a přivřu oči. Bojuji s nutkáním to udělat. Převážit se. Nechat tělo přepadnout přes tu hranu, nechat se chvíli unášet volným pádem a pak roztáhnout křídla a… Jaké by to bylo? Mé vlastní vzpomínky na beztíži letu jsou matné a prázdné, postrádají barvy i vjemy. Začínají i končí u bolesti, která se do nich surově vepsala za zvuku hromové rány, ze které zaléhají uši. Tak snadné to bylo. Pamatuji si zvuk vlastních tříštících se kostí a… A na tom teď nezáleží. Je to daleko. Já jsem daleko. Jsem… V bezpečí před Luciferem, Laylah i Zerachiel.

S tím se pomalu narovnám a… Ne, nedělám nic. Jen tam nehybně stojím a pohledem se vpíjím do přelévajících se mračen obklopujících bílé věže se zlatě se lesknoucími kupolemi. Tentokrát to není čas, který se zastaví – ale jsem to já, ustrnulá v tom jediném okamžiku…

… dokud se neozve hlas vytrhávající mne z té poklidné scenérie. Drobně sebou škubnu a přikrčím se, zatímco se prsty o to pevněji zachytím okraje zábradlí. Nakonec se přeci jen pootočím za tím cizím hlasem. Trvá mi pár úderů srdce, než si k jemné tváři krátkovlasé brunetky přiřadím i jméno navzdory tomu, že to není zase tak dlouho, co se mi představila. I když… Skutečně? Chvíli na ni jen nechápavě hledím, když se mi omluví a ukloní.

Výraz v mé tváři nakonec ovládne zmatek společně s tím, jak pokračuje dál. „Jak… Jak dlouho tady stojím?“ zeptám se jí tiše. Pár minut… Nebo hodin? Nejsem schopná si to zpětně vybavit. Jako by se má mysl ve chvílích nečinnosti prostě zastavila. Ztratila. Musím se nutit k tomu, abych se soustředila na to, co mi Isdiel říká. Zní naléhavě. Nervózně? Nejistě přelétnu pohledem mezi ní a výhledem na město. Nechce se mi odsud odcházet – zvláštně ne vstříc slyšení Tribunálu, které mne čeká… Mám z toho strach. Vystaví mě před zraky serafínů jako důkaz ohavností proti řádu, kterých se Lucifer dopouští.

„Ne,“ vybaví se mi vlastní tiché odmítnutí, když nehybný klid naposledy rozrazil serafín a přikázal mi jej následovat. Stejně tak to, co následovalo. „Dejte mi prosím… Jen ještě chvíli,“ vydechnu a pohled od Isdiel rychle odvrátím. A tak tam ještě stojím a pozoruji město. Čekala jsem tolik let… A co dělal Tribunál celé ty roky a roky, aby zakročil proti Padlým? Proti Luciferovi? Nic. V bezpečí Zlatého města si žili své životy a nechali to celé dojít až… Až sem.

Ani nevím, kde se to ve mne tak náhle vezme. Ta vlna nevole i zklamání, které se ve mne vzedmou a prošlehnou mi myslí. Sklopím hlavu a přivřu oči. Trvá to pár minut – nebo déle? Nevím – než jsem schopná se otočit a pohnout. A není to myšlenka na Tribunál, co mne k tomu přiměje – ale na Kamaela, který tam na mne čeká. Nechci mu přidělávat jen další a další problémy a… Zklamání. „Dobrá. Můžeme jít,“ šeptnu, aniž bych Isdiel pohlédla do tváře a poté se jí už jen nechám mlčky vést… Kamkoliv.  

Dumah

♬♬♬♬♬

Lehoučká a lesklá látka ti šustí kolem nohou, když vyjdeš na balkón, který je jedním z mnoha, které zdobí sídlo Tribunálu a stejně jako jemu podobné poskytuje nezapomenutelný výhled na Zlaté město. Nikdo tě nezastavil. Kdo ví, jestli tě někdo viděl, jak jsi sem vyšla. Ale to je teď jedno. To jediné důležité je…. Tohle.

Mezi bělostnými věžemi zdobenými zlatem se proplétají oblaka, která sem tam zahalí některou z částí města do mléčného příkrovu. Jindy naopak vystoupají vzhůru a zazlatí se všudypřítomnou září, která tohle místo zalévá. Ať je den a nebo noc, stále je zde alespoň její část. A vy jste její součástí. Nebo snad ona vaší? Teď to více než kdy jindy cítíš na vlastní kůži.  V celém tvém bytí. To, jak vyplňuje prázdnotu, která ve vašich tělech pomalu roste, když jste bez ní.  Bez domova. To, že vás volá a vítá. Opečovává. Ani Luciferova iluze nebyla schopná zrcadlit přesně to, co právě prožíváš. Jak ti mohla vůbec přijít tehdy tak uvěřitelná? Najednou je oproti realitě jen neživým obrazem, který někdo namaloval dle předlohy.

Doslova se opět koupeš ve všudypřítomném světle a prostě… jsi. Vydržela bys tak dny, týdny a možná klidně i roky. Ostatně tohle je oproti tvé cele něco naprosto jiného. Vítr se ti lehce probírá vlasy a zlatá látka šatů povlává na tvém těle. Sem tam se nadzvedne některý z dlouhých rukávů a odhalí útlé ruce, které jsou pokryté černými přerušovanými liniemi, které se při dostatečné představivosti dají propojit do symbolů, které jsi znávala a které ti patřily.

Avšak ať už v sobě nosíš cokoliv, tohle místo tebe nezavrhlo. Neshořela jsi, jen co s tebou Kamael prolétl průchodem zpátky sem. Ani se nedostavila žádná bolest. Nic. Jen… klid. Snad jen ta věc v tobě to tak určitě nebrala, když se stáhla a prakticky zmizela i s tím chladem, který ti ustavičně rozháněla do těla. Skoro by se na to dalo i zapomenout. Skoro… A možná dát tomu pár dekád, či nějaké to století zde, mohlo by se to podařit. Kdo ví.

Tvůj klid však netrvá věčně

„Tak…Tak tady jste!“ Zaslechneš za sebou ženský hlas. Poznáváš jej? Nejsi si jistá, ale stačí se ohlédnout, abys uviděla v průchodu vedoucím na balkón Isdiel, která vypadá, že musela docela pospíchat. Ne, není zadýchaná jako smrtelníci, přesto ten výraz v její tváři napoví, že se něco děje.

„Hledali jsme vás. Ehm, omlouvám se… paní Dumah.“ Vyhrkne ze sebe, než se ti lehce pokloní. To je nezvyklé, avšak pokud je někým ze třetí trojice, není to nějaký prohřešek proti místní etiketě. „Nerada vás ruším, ale Tribunál si žádá vaši přítomnost. Prý to spěchá a… Nějakou dobu jsme vás nikdo nemohl najít, tak… Jestli budete tak laskava a půjdete se mnou? Teď?“ Zeptá se naléhavě a přitom na konci dosti váhavě. Skoro jako kdyby ti nemohla poroučet, kam s ní máš chodit.

„Generál už by tam měl být. Poslal mě pro vás. A ostatní… Nebo pokud byste před tím něco potřebovala…“ Přelétne jí před tvář nervózní výraz, ve kterém čteš, že by nejraději svou poslední nabídku vzala zpátky. Tribunál čeká. Na druhou stranu ty jsi čekala na svůj návrat sem celé roky… Je skutečně pár chvil navíc nezabije.  

*

Zerachiel

♬♬♬♬♬

☩

♫♪♪♫

„Já nevím, omlouvám se, já… Ani… Ani nevím, jak dlouho jsem…“ hlesnu, ani si nejsem jistá, zda je to vůbec pravda. Vzpomínky se lámou do odlesků, které mne podobny rozsypaným střepům řežou do prstů, jakmile se je pokouším poskládat. Kolik času vůbec uplynulo? Nejsem nakonec ani schopná odhadnout, kolik zrnek písku proteklo od okamžiku, kdy Lucifer vešel do mé cely. Chvílemi mám pocit, jako by to byly hodiny a hodiny a jindy sotva minuty. Kamael se nakonec zastaví a přestane mne zasypávat otázkami, ze kterých akorát tak začíná tepat ve spáncích tupá bolest z toho, jak se snažím kvůli němu jít proti proudu a vzpomenout si na to, co chce vědět. Z představy výslechu, který mne čeká od členů Tribunálu nejsem… Nejsem šťastná. Děje se toho… Děje se toho tolik a nedá se před tím utéci ani schovat.

Dál už neřeknu ani slovo. Jen pár kroky přejdu za Kamaela, abych se aspoň částečně skryla za jeho postavu v těžké černozlaté zbroji. Za dveřmi čeká celý houf léčitelů a mne se zhoupne žaludek jak vodě z představy, že by se oni… Všichni… Rozechvěle vydechnu, avšak ten zvuk zanikne v rázném hlase Generála nesoucího se sálem. Uleví se mi, když se mi skutečně rozhodně vyhovět a pošle je zase všechny pryč. Málem jsme zapomněla na to, jak moc přísně umí na ostatní působit.

Mlčky postávám na místě a jen naslouchám rozhovoru, co kolem mne plyne a pomalu, ale jistě se mi vzdaluje… Dokud se Kamael neotočí zpátky ke mně a… Dlaní se dotkne mé paže. Poprvé bez plátových rukavic. Překvapeně zamrkám, jak se mi paží náhle rozlije horkost sálající z jeho kůže a na okamžik mám málem znovu na krajíčku. Jedna z rukou mi lehce cukne v tom náhlém popudu se ho dotknout, tam kde jej nechrání zbroj a… Vydechnu. „Dobře, děkuji…“ odpovím mu tiše, když mne ujistí, že opravdu půjde jen o lázeň a vzápětí sklopím pohled. Generál a jeho povinnosti. Ta jediná věta, kterou nemilosrdně ukončí náš společný čas se slije se stovkami dalších, kterými se se mnou už tolikrát rozloučil. Zanechá to ve mne tak silný vjem deja vu, že si na okamžik nejsem jistá, zda tohle také není jen jedna z mých vzpomínek.

To sálavé teplo zase zmizí a slovy se nedá popsat, jak moc mi ten pocit náhle chybí. Jako bych po celých miléniích studené věčnosti dostala jen pár prchavých vteřin a… A všechno to bylo zase pryč. Surovost toho okamžiku mi na těch pár zběsilých úderech srdce vezme dech. A tak neřeknu nic. Jen se mlčky vpíjím smířeným pohledem do jeho vzdalujících se zad, dokud nezmizí na chodbě a nezůstane po něm jen slábnoucí zvuk těžkých kroků.

Ty nakonec nahradí jedny mnohem tišší. Ve dveřích se objeví tvář jedné z mých sester, kterou… Nevím, zda bych ji měla poznat. Pohledem sklouznu po jejím bílém rouchu. Laylah a Lucifer také nosili bílou. Až její hlas rozbije ticho mezi námi a přiměje mne se probrat z toho zatuhnutí. Asi… Asi bych měla něco říci, přesto jsem schopná pouze sotva patrně kývnout hlavou, zatímco k Isdiel vykročím. Tentokrát to jsou její oči, které sklouznou po mém těle… A zastaví se na zčernalých linií táhnoucích se po kůži. Není mi to příjemné. Natolik, že můj krok povážlivě zakolísá.

„Léčitel mi nepomůže,“ odmítnu bez zaváhání její pomoc. Možná až příliš rychle a prudce, na krátký okamžik podobna spíše zvířeti v rohu klece, co varovně cení zuby. V další chvíli se zarazím, když si to uvědomím a… Uhnu pohledem a omluvně sklopím hlavu. Uleví se mi, když po mne poté už nechci nic víc, než abych ji následovala pryč. Cesta to je krátká, během pár minut se ocitnu v prostorné místnosti sloužící pro lázeň. Její úslužná slova se setkají zprvu s mým nepochopením, možná až zmatkem. Oproti místům, která se mi stala domovem působí dokonce i tahle „obyčejná“ lázeň jako fata morgána.

„Počkám,“ odpovím Isdiel a jak řeknu… Tak i udělám. Mám pocit, že stačím sotva mrknout a Isdiel je zpátky i s hromádkou věcí v náručí. Najde mne tak ve stejné pozici i na stejném místě, kde mne zanechala u mohutného mramorového sloupu. A přesně tam vyčkám, dokud nevyskládá vše potřebné vedle horké lázně. „Ne… Ne. To není… Nutné. Můžete jít,“ propustím ji ze své přítomnosti i povinnosti na mne snad někde čekat. Nechci tu být s pocitem, že někdo přešlapuje za dveřmi a hlídá mě – jakkoliv to takhle není.

A pak… Pak zůstanu konečně sama.

Nejistě se rozhlédnu po světlém prostoru. Jedna má část tomu stále nechce věřit, pátrá a hledá v děravé paměti, kdy jsem něco takového zažila. Možná je to jen další Luciferova hra, obzvláště komplikovaná rošáda, která… Která má za úkol co? Ne, to nedává smysl. Jenže v tuhle chvíli je opravdu jen málo věcí, co by mi ve skutečnosti smysl dávaly. Snad… Snad by tu byl jeden způsob, jak si to ověřit. Jediný a konečný. Ale… Tiše si povzdechnu.

Pomalu se rozejdu v k lázni, ze které stoupá pára. Pamatuji se, že jsem mívala koupele ráda. Ať už samotná nebo… Ne… Zamrkám. Jako ve snách se bříšky prstů dotknu vodní hladiny. Místností se nese tiché zurčení vody nedovolují vstoupit sem tíživému tichu temné cely. Přistihnu se, jak beru do rukou jednotlivé lahvičky a vzpomínám, k čemu co sloužilo. Nakonec se přeci jen odhodlám k něčemu, co jsem nedělala celé věky. Stáhnu ze sebe ty černé omšelé šaty, které působí stejně uboze a poničeně jako já sama. Nechám je sklouznou podél kotníků až na zem, kde je zanechám svému osudu.

Váhavým pohledem o dlaněmi přejedu po ramenou i pažích, prsty sklouznu po rozbitých zčernalých liniích táhnoucích se… Všude. Mohu si jen domýšlet, jak to ve skutečnosti vypadá, ale v mých představách si připadám jako popraskaná stará váza. Bylo by naivní si myslet, že cokoliv z toho ze sebe smyju. Že vylezu z koupele ven a nějakým zázrakem budu vypadat zase jako Dumah, kterou doufal, že v rozvalinách chrámu najde.

Nicméně… Rozhodnu se tím dále netrápit a místo toho se poddat přítomnému okamžiku. Pomalu vlezu do lázně a ponořím se do teplé vody. Je to… Je to nečekaně opojný pocit. Úplně jsem zapomněla, jak moc příjemné to vlastně může být. Nějakou dobu se tak ozývá jen tiché zurčení vody, než se konečně nabažím toho nechat se vodou prostě jen obklopit… Teprve pak se dám do očisty. Drhnu zešedlou kůži, ze které ani nedobrovolná koupel v jezeře nedokázala smýt poslední roky a opatrně si prsty pročesávám mokré vlasy, zatímco na ně nanáším obsah jedné z lahviček tak dlouho, dokud mi v nich ruce hladce neprokluzují. Soustředím se jen na to, abych ze sebe smyla všechno, co je v mých silách. Ovšem… Ne, na poničených ophiriových linií to nic nezmění. I když se snažím sebevíce, nedokážu z nich vydrhnout černotu, co se mi trvale usadila v kůži podobna inkoustu prosakujícímu papír.

Po neurčitě dlouhé době z lázně nakonec vylezu a usuším se. Poněkud nešťastně si chvíli prohlížím zlatou róbu, kterou mi Isdiel přinesla. Je to už dlouho, co jsem naposledy nosila jiné než Generálovy barvy nebo aspoň oblečení laděné spíše do tmavých barev. Nejistě svírám v rukách zavinovací róbu vyvedenou ve zlaté v kombinaci s bílou lehkou látkou a… A moc dobře vím, že akorát zdůrazní všechno, co je se mnou špatně. Přesto se už za nic na světě nechci dotknout té nešťastné kupky párajícího se oblečení ležící zplihle na zemi. Je to jako kousek mne, který jsem si tam odložila. A tak se obléknu do nachystaných šatů. Jemná látka klouže po kůži a já si na ten pocit stále nemohu dost dobře zvyknout.

Nějaký čas v lázni jen postávám a… Vlastně ani nevím co. Čekám? Nejsem si jistá. Čas kolem si plyne opět svým vlastním tempem – tedy vůbec. Stojí. A já s ním. A teprve tehdy mi to dojde. Že… Že tentokrát to nemusí takové být. Že nemusím jen nehybně vyčkávat v tmavém koutě na to, až se otevřou dveře a odvedou mne tam, kam potřebují.

Slovy se nedá popsat, kolik odhodlávání mne to stojí, ale přesto se nakonec přiměji k něčemu tak zdánlivě banálnímu a jednoduchému jako je rozejít se ke dveřím vedoucím ven a otevřít je. Se zatajeným dechem sklouznu po prázdné chodbě… A překročím práh. Srdce se mi naprosto nesmyslně rozbuší, zatímco se vzdaluji od lázně chodbou pryč ke schodišti vedoucímu zpátky o patro výše. Není to ovšem místnost, kam mne prve zavedl Kamael, kam mířím. Ne, od okamžiku, kdy spatřím průchod na malý balkon vedoucí ven směřují mé kroky tam.

Chci… Chci to znovu vidět. Město. Nekonečné zástupy zlatě se lesknoucích oblak. Zlatou záři rozpínající se tím vším… A možná… Možná jen trochu se tam i chci schovat. Dýchat. Nemyslet na nic z toho, co bylo a co bude, obklopit se jen tím jediným správným pocitem.

Opravdu jsem doma.

Dumah

„Hmm, nechceš…“ Otočí se na tebe Kamael. Není to otázka, spíše konstatování. Chvíli přemýšlí, než skoro neznatelně kývne. „Dobře tedy, žádní léčitelé. Alespoň zatím.“ Souhlasí nakonec s tvou žádostí. Ať už si o tom myslí cokoliv, viditelně tě nechce do něčeho nutit. Ostatně sám tohle nemá moc rád.

S pohledem upřeným na mozaiku před vámi se pak rozhovor stočí ke zcela jiným tématům, která nejsou zrovna příjemná, ale můžeš si být jistá, že to není naposled, co se tě na to někdo ptá. Tohle je totiž důležité. Kamael ti neskáče do tvé jakkoliv krátké a poněkud nesouvislé řeči a nechá tě pokaždé domluvit. Teprve až když se rozhostí delší ticho, ujme se slova.

„Šest říkáš. To není málo. Ta informace je stará jak…?“ Ale pak se zarazí a jen potřese hlavou. „Promiň, nebudu se tě ptát na něco, na co se tě pak budou vyptávat další. Tyhle informace budou zajímat Tribunál. Zvláště pokud je to skutečně tak, jak říkáš… Že zčernal kus Zrcadla.“ Odmlčí se a pohledem se vrátí k barevné mozaice, ze které doslova září zlatý kruh uprostřed. „Netušil jsem, že je něco takového možné.“ Slyšíš jeho šepot, ale do tváře mu nevidíš. Od dalších rozhovorů vás však vyruší zaklepání. Kamael vyčká na tvůj souhlas, než kývne.

„Dále!“ Rozezní se jeho hlas prostornou místností, než sám vykročí rychlým krokem ke dveřím. Za nimi zahlédneš několik postav, ale Kamael je jasným gestem zarazí hned ve dveřích. „Nakonec nepotřebujeme ošetření. Nikdo z nás.“

„Pane…?“ Zaslechneš poněkud zaskočený hlas z chodby. Ani nevíš, komu z nich patří. Od pohledu jsou tam minimálně tři.

„Jak jsem řekl. Ošetření není třeba. Potřebuji jen, aby ji někdo doprovodil do lázně a poskytl jí nový oděv. Co vlastně někdo z Tribunálu a mé slyšení? Už jsou nějaké informace?“ Pokračuje jistým hlasem dál.

„Ano, Generále… Ctěný Verchiel vás prý hned přijme. Ostatní členové Tribunálu již byli informováni. Nevíme ale přesně ještě, kdy…“

„V pořádku. Věřím, že brzy pochopí, že tohle nepočká.“ Pokračuje dál Kamael, který se ohlédne na tebe. „Doprovodí tě do lázně. Žádné prohlídky ani nic víc.“ Udělá krok k tobě, aby se k tobě sklonil a stiskl chlácholivě tvou paži. „Nemusíš se bát, Dumah.“ Řekne tiše, že jej snad slyšíš pouze ty. „Musím zařídit nějaké věci, než se svolá Tribunál.“ Dovysvětlí pak tou frází, která je tak typicky jeho. Tohle byl Kamael, které sis pamatovala, ačkoliv to někdy bylo spíše k vzteku. Pak náhle teplo z jeho doteku zmizí a on vykročí ke dveřím.

„Bude stačit, když ji doprovodí jeden z vás. Zbytečně se tu necourejte. Nechci, aby ji tu zbytečně…“ Ohlédne se na tebe naposled. „… Prostě ji doveďte do nejbližší lázně.“ A s tím vykročí ze dveří, za kterými nakonec zůstane po poněkud rozpačitém rozchodu pouze jedna žena. Oděná je v bílém rouchu, které není nijak přehnaně zdobené. Jen je doplněné o zlaté šperky, které jsou díky jejím nezvykle kratším vlasům dobře patrné. Počká, až Generál i ostatní odejdou a pak se zastaví mezi dveřmi.

„Ehm, jmenuji se Isdiel… Doprovodím vás, jak si přál Generál, ano?“ Usměje se mile, i když poněkud nervózně, když si tě pořádně prohlédne. Nemůžeš si nevšimnout, jak se její pohled zastaví na zčernalých přerušených liniích na tvé kůži. A v ten moment, kdy si sama uvědomí, že takhle nevhodně zírá, rychle uhne pohledem do strany. „Opravdu nepotřebujete pomoct? Patřím mezi léčitele a… Ale samozřejmě chápu, pokud mé služby teď odmítnete.“ Přeci jen zaváhá nakolik Generálův rozkaz zněl jasně.

„Pojďte prosím. Není to daleko.“ Pokyne ti pak a vykročí s tebou opět chodbami táhnoucími se věží Tribunálu, které jsou naštěstí i teď poměrně prázdné. Ne tady to nikdy nebylo přehnaně živé. Ani za starých časů a ani teď.

Isdiel skutečně nelhala. Projdete jen do vedlejší chodby, sejdete dvoje schody až zastavíte u širších dveří. „Není to sice nejhonosnější místo zde, ale snad to vašim potřebám bude stačit.“ Řekne úslužně než tě vpustí dovnitř. Oproti tomu, na co jsi byla zvyklá je to skutečně prostorná místnost. Isdiel měla pravdu, není to rozhodně to nejluxusnější místo ve Zlatém městě. To víš i ty. Ale i tak je místnost vyvedená v mramoru a zlatě plně postačující k tomu, co zde potřebuješ.

Slyšíš zurčení vody, jak to velké mramorové lázně ze stěny neustále vytéká slabý proud příjemně teplé vody, díky kterému je neustále plná a nad hladinou se vznáší slabý opar.

„Pokud chvíli počkáte… Donesu vám něco na převlečení. Ano, to bude potřeba.“ Sklouzne po tvém potrhaném oděvu krátce pohledem, než rychle zmizí ve dveřích a ty zůstaneš sama. Nakonec to však netrvá až tak dlouho… A nebo jen tím, jak pokřivené vnímání času máš? Ale Isdiel je zpátky cobydup. V rukou nese pár lahviček a přes předloktí má přehozené nějaké látky.

„Tady…“ Začne vše vyskládávat s tichým ťukáním na mramorový stolek, kde k lahvičkám přibydou nějaké látky vhodné na osušení a pak také zlatě se lesknoucí vyšívaná látka. Nejspíše róba na převlečení. „To bude vše. Mám počkat za dveřmi, kdybyste cokoliv potřebovala a nebo… můžu jít?“ Zeptá se tě ještě před tím, než tě opustí.

Zerachiel

„Ve vzpomínkách?“ Zamračí se Lucifer a sklouzne po tobě pátravým pohledem. „Jak to myslíš, Zero? Co se stalo?“ Viditelně to není něco, co by jen tak odmávnul na rozdíl od tebe, která to nepovažuješ za nic tak důležitého a vcelku rychle to smeteš ze stolu. A není lepší způsob než jak věci zamluvit než odvést pozornost jinam. Přimkneš se k Luciferovi, který si tě k sobě po kratším zaváhání nakonec přeci jen přitáhne. „Nezapomeň ale myšlenku drahá. O tomhle si pak ještě promluvíme. Ale… Doma. Teď to počká.“ Slyšíš skrz vlasy jeho tichý hlas, zatímco tvá hlava spočívá na jeho rameni.

Tohle ale nakonec není zrovna nejvhodnější místo na takového chvíle a vaše zbroje jsou možná praktické do boje ale na teď. Po nějaké době se opět odtáhnete a začnete se věnovat praktičtějším věcem. A to především Ramielovi, bez kterého tohle celé mohlo dopadnout dost možná jinak. Kdyby tě nezastavil, zcela jistě bys měla možnost se s Generálem ještě střetnout. Otázka ovšem je, jak by to celé dopadlo s kometou řítící se přímo na vás. Jak to však dopadlo s ním?

„Ramiel… Hmmh, ano o něm jsi mi už říkala. Takže tvrdíš, že je to on, kdo nás zradil. Kdo tě vydal Zlatému městu?“ Zamyslí se Lucifer, který sice na první pohled vypadá, že se jej to nijak nedotklo, avšak ty víš, že na něj spoléhal už… No skoro od začátku. „Napadá tě, proč by něco takového udělal? Řekl ti něco?“ Zeptá se tě znenadání, zatímco se rozhlédne kolem. Avšak kromě zkázy a mrtvého těla serafína ležícího ve vlastní krvi tu nic zvláštního na první pohled není.

„Mělo by ho to zasáhnout. Ale to také Kamaela s tou jeho… Ale počítám, že se tak nestalo, že?“ Povytažené obočí patří jen tobě a ty moc dobře víš, že… ne. Ne, pokud se tu z nějakého záhadného důvodu nakonec nerozhodli zůstat a neprojít zlatým portálem kdo ví kam.

„Ramiel je ale jako kočka. Má sedm životů. Nedivil bych se, kdyby se z toho nějak dostal. Zatraceně.“ Procedí skrz zuby Lucifer, který vypadá všelijak ale rozhodně ne nadšený z této zrady. Avšak tvá horlivost do toho jej hledat jej viditelně lehce překvapí. „Opravdu ve svém stavu tu chceš ještě něco podnikat? To mi nepřijde moudré. Měla by ses vrátit do Zahrad. Ostatně… O tohle se zvládnu postarat sám.“ Natáhne před sebe ruku a nad otevřenou dlaní se zhmotní bílé světlo, které se nepravidelně přelévá a vlní.

Najednou se rozletí pryč a nad dlaní se objeví další. A pak další a další. Bílá světla se rozlétají kolem vás a přelétají nad zničenou šedivou krajinou, kterou prosvětlují svým čistým bílým světlem. Jejich pohyby vypadají zdánlivě nahodile, ale po chvíli pozorování ti dojde, co dělají. Pátrají.

„Nemusíš se bát, jestli jej najdu, dostaneš příležitost si s ním promluvit. Sám mám na něj pár otázek. Možná víc než pár.“ Přivře oči, zatímco mu ze zad vystoupí dvě bělostná křídla, ke kterým se pak přidají další a další.

„Takže…?“ Padne ta mnohoznačná otázka, při které Lucifer zvedne ruku v jasném gestu, které značí to, že je připraven tě okamžitě přenést, pokud budeš souhlasit.