Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Nový Jeruzalém – Probuzení
Družina
| |||
 | Verše: Světlo a tma Krvavým bičem strhnu jeden kus kamene do strany, ale nejsem dost rychlá, abych se vyhnula i tomu druhému, nebo ho snad vychýlila z cesty. Zasáhne. Na okamžik… Na okamžik, který nedokážu změřit jinak než tím, že jsem pak ještě ve vzduchu a zlatá čmouha se mi vzdaluje, se mi zatmí před očima a pak… padám. Prostě padám. Kámen mě nemilosrdně tlačí k zemi a mezi rudými prameny zdivočelých vlasů se prožene další zlatý záblesk. To znamená… Přiměji se pohnout. S vypětím sil tak znovu přivolám zbraň do ruky. Po její čepeli se sveze narudlé záře, načež se zaboří do kamene jako nůž do másla, a já se pokusím přitáhnout na jeho stranu. Jeden kámen s mohutným zapraskáním následuje druhý. Bolestí zasyknu, jak mi ruka se zbraní skončí uvězněná mezi kusy sloupu, a pokusím se— Náraz je tvrdý. Tak tvrdý, že mi skrze pootevřené rty vyrazí přidušený výkřik. Připadám si tak… těžká. Prsty pohřbené v kamenných sutinách mi cuknou, skoro jako bych se chtěla opět natáhnout po zbrani, ale pak se z ruky i z celého těla vytratí veškeré napětí a svět se ponoří do tmy.
Vědomí se ke mně vrací pomalu. Napřed jenom mžourám do tmy, ale pak se mi hruď vzedme mohutnějším nádechem a… Zatraceně. Musím se zvednout. Musím je dohnat. Za každou cenu. Za každou… Když se pokusím pohnout, mé kamenné vězení se výhružně zachvěje a natiskne mi ruku zkroucenou do bolestivého úhlu hlouběji do bahna. Co se… Aha. Ramiel. Ten zlatý záblesk… Ten zlatý záblesk znamenal, že je… nejspíše pozdě. Zklamala jsem. Dostali se pryč, to je… nešťastné, ale… nedá se nic dělat. Musím se… zvednout. Ano, zvednout. Jeden krok za druhým. Jako vždy. Pak se dá zvládnout… cokoliv. Tohle taky. Volnou rukou se opřu do kusu sloupu, který mě tlačí na hrudi, a zatlačím. Jde to ztuha. Kolik jsem vůbec ztratila krve? Ta slabost… Ta se nesplete. Přehnala jsem to a teď… je to nepříjemné, ale nemám dvakrát na výběr. Se zatnutými zuby se do toho opřu vší silou, dokud nedostanu i druhou ruku do lepší pozice. Kovanými rukavicemi se prodírám skrze sutiny. V uších mi hučí, jako bych se nořila stále hlouběji do hlubin oceánu, a celé je to tak… rozostřené. Odstíny šedi se kolem mě lesknou a rozmazávají se do táhlých čar místo toho, aby utvářely detailní kamennou mozaiku. Horší to je, když se mžitky rozrostou a černé květy všechno pohltí. Několikrát se musím zastavit a divoce zamrkat, abych se přiměla… pořádně vnímat… Jsem zpátky. V těch ruinách. Ruinách, kde… Další bílý záblesk se prožene nebesy a s mohutným zahřměním roztříští zem i kámen. Instinktivně se vrhnu ze své hory kamení do zákrytu, byť se mi nedaří vzepřít na nohách a spíše se tak svezu dolů. Nebesa! Srdce mi tluče jako splašené. Tohle… Tohle je… opravdová moc. My všichni ostatní jsme jenom děti hrající si v písku, zatímco oni… ti, které Otec vyvolil nad ostatní… a ty, které jsme si vyvolili… my… Vyčerpaně skloním hlavu a na okamžik přivřu oči. Cítím krev — a ne jenom tak ledajakou, patří totiž jemu. Poplašeně se rozhlédnu. Chvíli mi trvá zaostřit na bílou čmouhu v dálce, ale… Je v pořádku? Snad. Já… Pracně polknu, jak mysl odmítá spolupracovat a je těžké vnímat. Skoro mi to ani nepřipadá skutečné, ale… je. Připletla jsem se přímo na bojiště dvou serafínů a… nade mnou… Teprve teď si tu uvědomím. To, co se blíží. Zatraceně rychle se to blíží. Musím… Musím se zvednout. A dostat se odsud dříve, než… než bude pozdě. Vytáhnout se na roztřesené nohy mě stojí nejenom sílu, ale i odhodlání. V jednom okamžiku mě ovane silný vítr, který mě málem strhne zpátky na zem, ale nějakým zázrakem ho ustojím. Honem se rozhlížím po okolí. Odtamtud bych měla pro svůj vzlet alespoň částečný kryt. To by mohlo… Mohlo by to zabrat. Sama pro sebe kývnu, než udělám ten první vratký krok ke svému cíli a… … Soudcův pohled se bez varování stočí mým směrem. Trhnu sebou tak, že zacouvám. Předtím… Byla jsem pošetilá, pokud jsem mu byť jenom na chvíli uvěřila, že by cokoliv z toho, co říkal, myslel vážně. Zabije mě. Nebo hůře — pokud k tomu dostane příležitost, pak to tady Luciferovi jenom zkomplikuji. Musím se odsud dostat. Tady mu nejsem nic platná, a tak nezaváhám. S tím bílým zábleskem světla, který černovlasého muže odmrští opačným směrem, se rozeběhnu. Černé linie se mi pod nohama zlatě rozzáří a zrovna ve chvíli, když chci roztáhnout křídla, znovu klopýtnu. Nedokážu… Nedokážu se pohnout. S hrůzou v očích sleduji, jak se v dálce zvedá černá kopule a pohlcuje všechno na dohled. Stromy, kopce, světla vzdálených měst, dokonce i hvězdy na obloze a… Ve snaze se osvobodit sebou trhnu, ale do svalů se mi vkrádá ta tíživá slabost, s kterou se mi znovu zatmí před očima a…
Kolena se mi podlomí. Je tohle… konec? Myšlenka je to tak nesmyslná, tak vzdálená, že mě vlastně ani neděsí, přesto se mi zachvěje přímo ve středu duše a nepustí mě. Takhle jsem si to… nepředstavovala… Rukama se zapřu o zem. Složitá pavučina černozlatých čar mě drží přikovanou k zemi a já mám co dělat, abych se udržela vzpřímeně. Nezvednu se, vím to. Nedokážu to. Lásko, já tady… Skoro jako by tentokrát slyšel těch pár slov, které se mi proženou hlavou, slyšel, se vedle mě zableskne bílá a pevný stisk na pažích mě vyzdvihne. Malátně klopýtnu, jak už neudržím ani vlastní váhu na nohách. Opřu se do něj a… Znovu mě ovane vůně jeho krve. Byť je sladká, z duše ji nesnáším. Byť jenom představa toho, že krvácí, že by tady mohl padnout, že by to mohl být konec — i pro něj, mi srdce svírá železnou rukou. Tohle… Tohle nejde. Jeho příkaz mě přiměje se vzepřít a co nejpevněji se ho zachytit. Temnota nabírá s každým úderem srdce na intenzitě. Houstne tak, až se tady nedá ani pořádně dýchat. Tentokrát to však není žádná metaforická úvaha o stavu našich duší, nýbrž skutečnost. Dokonce i jeho bílá záře pohasíná a mě při pohledu na to, jak se mu ophiriové linie zalijí světlem, avšak nestane nic, zalije hrůza. Pletla jsem se? Je Nakir… silnější? Může vůbec světlo zvítězit nad tmou? Nemají síly nerovnané z podstaty stvoření, stejně jako když vládce ohně stane proti někomu s duchem vody nebo krve? “Věřím ti,” zašeptám ta slova, která pro něj byla vždycky tak důležitá. Třeba teď… Ani nevím, ale je to asi tak jednoduché, co mohu udělat kromě toho, že se k němu přitisknu těsněji v očekávání toho škubnutí. Zvládne to. Musí to zvládnout a nakonec… nebyla by to tak špatná poslední slova…
… a pak se svět s trhnutím opět rozmaže. Všechno zmizí ve tmě, všechno kromě té zoufalé touhy se ho udržet bez ohledu na cokoliv dalšího. | ||
| |||
 | Verše: To, co neměl vidět Skryji se před bílou září padající hvězdy ve tmě za zavřenými víčky. Kamaelova slova o Luciferovi ze mne už nevydolují žádnou reakce, jen ten rozechvělý výdech, se kterým přitisknu tvář k jeho zbroji o to pevněji. Přesto je to Kamaelův neobvyklý pohyb, který mne přiměje na okamžik vyhlédnout skrze závoj rusých vlasů ve stejnou chvíli, kdy se jedna z jeho paží pohne a oblohu prosvítí zlatý záblesk. Párkrát rychle mrknu, když zlatá z oblohy nezmizí – ba právě naopak.
Strnule sleduji zlatou bránu vykreslující se jen pár metrů od nás, všechny ty žhnoucí symboly Zlatého města. Srdce mi naléhavě tluče s každým dalším úderem hlasitěji. Naléhavěji. Je to… Mohla by to být… Brána domů? Domů… Napětím snad ani nedýchám. Nedokážu od zlatých kružnic odtrhnout pohled až nakonec… Ne, zamžený obraz, který se zatetelí v jejich středu nepřipomíná Zlaté město, přesto…
„Ne,“ šeptnu, když se Kamael i se mnou v náruči pohne směrem k portálu. V tom náhlém návalu paniky se pokusím zapřít o jeho zbroj a odtáhnout se a… „Ne, ne! To…“ drmolím dál. Nemůžu tou branou projít. Nejsem… Nejsem už jedna… Nejsem… Já… Větu stejně jako myšlenku už nestihnu dokončit. S dalším mávnutím zlatých křídel proletíme branou a…
… nic se nestane. Ucítím jen nezvyklé zašimrání a… V další chvíli s bolestným zasyknutím prudce trhnu hlavou a skryji tvář před paprsky slunce visícího na nebi. Je to už příliš dlouho, kdy jsem se ocitla v denním světle. Před očima mi tančí černé mžitky a očím chvíli trvá, než si na tu novou věc zvyknou. Opravdové… Světlo… Slunce…
Světloplaše mhouřím oči, přesto pohledem hltám krajinu kolem nás. Je toho tolik. Všechny ty drobnosti tvořící ten živý obraz rozkládající se všude kolem. Padající hvězda, Lucifer, všechno je to na okamžik zapomenuto a přehlušeno tichým lesem rozkládajícím se kolem horského jezera. Mám pocit, že jsem nikdy neviděla nic krásnějšího. Slyším zpěv ptáků i vítr proplétající se listovím, na které vyhrává tu tichou proměnlivou melodii a… A s každou další vteřinu ve mne jen roste ta hrůza a smutek z uvědomění… Všech těch let strávených v malé cele, kde nebylo nic víc než černý kámen… A jedna svíčka… Ta svíčka… Zhasl ji. Prostě ji zhasl. Zhasne i tohle? Ne, prosím…
Opožděně si uvědomím, že na mě Kamael mluví a… A už neletíme. Ne, stojí na břehu jezera zrcadlícího zlatý portál i skály vzpínající se k nebesům. „Já nevím,“ vypadne ze mne zmateně, nejistě, aniž bych si uvědomovala, na co vlastně odpovídám. Na co se mě ptal? Měla bych se zeptat, ale bojím se toho. Přesto neprotestuji, když mne Kamael pomalu spustí nohami na zem a opatrně na ně přenesu váhu většiny těla. Kolena se mi lehce chvějí, spíše nervozitou než čímkoliv jiným.
Cítím na sobě Kamaelův pohled a čím déle jím klouže po odhalené kůži pokryté poničenými ophiriovými liniemi. „Kompletní rozklad“, zní mi v hlavě fascinovaný hlas Laylah. „Vedlejší produkt.“ Ztěžka polknu a sklopím hlavu, když jeho oči zakončí tu pouť napříč hrůznou podívanou právě na mojí tváři. Nedokážu mu ten pohled opětovat. Nedokážu vzhlédnout nahoru a… Nedokážu nic. Odpovědí na jeho otázku mu je jen můj zrychlený dech a prohlubující se vyděšený výraz. Je mi do pláče, když z něj náhle vypadne ta otázka… Tím… Hlasem… Přesto mám oči suché. Prázdné. Tohle se nikdy nemělo stát. Na co… Na co jsem myslela? Nemyslela…
Trhnu sebou, když znovu promluví. Zaplatí… Zaplatí? Co zbude po požáru, který prudce vzplál a zničil vše, co se mu postavilo do cesty? Spálená zem. „O-omlouvám se. Říkala jsem… To… Ramielovi. Neměl jsi… N-neměl jsi to vidět,“ hlas mi poskakuje, jak se do něj vkrádá ta rozrušená linka. Nadechnu se – a pohledem se zaseknu na pramínku zlatorudé krve razícímu si cestu skrze jednotlivé pláty Generálovy zbroje.
Jako ve snách k němu natáhnu ruku a přejedu po krvavém čůrku prsty. Je zraněný. On… Před očima mi vyvstane záblesk vzpomínky, na kterou jsem se tolik snažila zapomenout. Odsunout ji pod hromady vosku a vrstvy prachu, schovat se před ní a…
Znovu promluví. Hledí k portálu. Vím, co chce říct. A srdce mi láme myšlenka na to, že mě tu nechá samotnou stejně jako to, že by tu se mnou zůstal a díval se na mě a… Věděl to… Jak moc jsem… Nejsem… Já… Jenže nic z toho se nestane. Portálem prošlehne bílá záře, ve které se na okamžik vše ztratí. Trhne to se mnou. Letím? Vše kolem se rozmaže a vytratí. A já…
… vznáším se uprostřed ničeho, lapena v tom tolik známém pocitu beztíže. Vnímám ten chladný tlak svírající mne ze všech stran, narůstající dutou bolest v hrudi i tu zalykavou tíhu, když se pokusím nadechnout a namísto toho mi vyplní ústa voda. Přesto nepohnu rukama v tempu, které by mě vyneslo nahoru, blíže ke světlu. Namísto toho zamženým pohledem zakotvím na ruce opletené popraskanými černými linkami, kolem které se vznáší prameny rusých vlasů… | ||
| |||
 | Verše: Posel zkázy Zerachiel, Dumah „Ne.“ Odpoví ti s ledovým klidem Ramiel vznášející se v dálce před tebou. „Však mě znáš, Zero. Někdy je se mnou těžké pořízení.“ Vystoupají mu koutky do úsměvu, který tak dobře znáš a na tu chvíli, ten prchavý moment, je to jako kdyby byl před tebou opět jen tvůj dobrý přítel. Ten, se kterým vás pojí dlouhá minulost, ve které nakonec i on pomohl tobě v těch temných chvílích, kdy jsi jen čekala… a čekala.
Ale je to opravdu jen okamžik, který ukončí záblesk tvých zlatých dýk, které se teď namísto mizícího generála zaměří na někoho jiného. Stihneš zaregistrovat, jak se páru z nich s úspěchem vyhne, zatímco třetí odrazí mečem, který tasil od pasu a tu čtvrtou…? To už nevidíš, protože ti výhled zacloní obrovský kus kamene, který se řítí na tebe.
Další část krve opustí tvé žíly a ty ucítíš tu nezaměnitelnou slabost, která se s tím pojí. Stejně jako je tvá schopnost úctyhodná, pokud má kolem dostatek správného materiálu, tak je i nevýhodná, pokud zrovna nic nebo spíše nikdo po ruce není. A že obrana před generálovým ohněm byla docela drahá. Bič se zachytí jednoho z kamenů, který sice nerozsekne, ale omotá se kolem něj a podaří se ti tak jeho trajektorii stočit dostatečně na to, aby ses kolem něj prosmýkla. Masivní kus kamene tě mine jen tak tak, abys hned za ním… uviděla další, kterému už se nevyhneš. Náraz je to tvrdý, až se ti zatmí před očima, ale stejně jako vám výrazněji neublíží, pokud byste snad někdy spadli z oblohy, tak ani tohle pro tebe nepředstavuje konečnou. Co se ti ale nepovede, je další část plánu. Tentokrát to totiž vypadá, že má oponent v rukou ty správné karty. A viditelně to nechce ukončit zde.
Slyšíš svištění větru v uších, zatímco tě kámen tlačí z oblohy dolů. Z oblohy, na které jsou teď dva světelné body. Jeden zlatý vzdalující se a druhý zářivě bílý… který se blíží.
☩
Držíš se jej, zatímco letíte. Rudovlasou ženu nakonec necháte za vámi díky Ramielovi, který se mezi vás postavil a ať už se tam nakonec přesně stalo cokoliv, viditelně to stačilo na to, abyste získali náskok a ztratili se z jejího dosahu. Teď už jste však měli jiné starosti, protože stačil pohled na zářící kometu, která se zdánlivě nehýbala, ale pouze jen rostla a rostla, aby ti bylo jasné, že času už moc nemáte, stejně jako ti pod vámi.
„Hmmh, zatracený Lucifer.“ Odpoví se zavrčením Kamael na tvá slova, když stejně jako ty hledí do bílé záře a místo toho, abyste letěli stále dál a pokusili se tomu nějak uhnout, prostě a jednoduše zastaví ve vzduchu. Jedno ohlédnutí přes rameno, ale viditelně vás Zerachiel již nepronásleduje. Snad. A snad má dost jiných, vlastních starostí.
„V tom případě…“ Povzdechne dosti neochotně Kamael a podrží si tě pouze jednou rukou, aby tou druhou sáhl po něčem. K pasu? Než náhle před vás cosi hodí. Vidíš zlatý záblesk, který po asi deseti metrech zůstane viset ve vzduchu před vámi, než z toho bodu vystoupí první z kružnic, které se rozloží do kruhové brány obestoupené symboly zlatého města. Něco takového vidíš poprvé. Ale zatímco ty hledíš na rozkládající se bránu před vámi, Kamael obezřetně kontroluje okolí pro případ, že by se někdo přeci jen na poslední chvíli vynořil z mraků, aby vám tohle celé ještě znepříjemnil.
Avšak… Uprostřed zlaté brány se zavlní obraz na znamení toho, že je vše připraveno. Vidíš jakoby přes vlnící se hladinu rozmazaný obraz míst, kde viditelně svítí slunce a která tím pádem musí být daleko odtud. Kamael se naposledy ohlédne kamsi k zemi a pak se rozletí směrem k bráně.
☩
Padáš z nebes tlačená k zemi silou kamene, který rozhodně netáhne dolů pouze gravitace. A pak to uvidíš. Tam mezi mraky vysoko nad tebou se zlatě zableskne a zlatá prozáří jinak temnou noc. I když nevidíš, co se tam přímo děje, je ti to povědomé. Ostatně vzpomínky na něco podobného nejsou staré ani týden. A pokud je to skutečně ono, víš, co to znamená.
S blížící se kometou ale máš plno jiných starostí. Pokusíš se v prudkém pádu vyprostit z pod kusu sloupu, přesunout se na jeho stranu. Avšak, jen co se ti to byť jen z části povede, další z nich do tebe narazí z boku a přišpendlí ti ruku přímo mezi nimi, aniž by snad váš pád celkově zpomalil. Nevidíš Ramiela. Nevidíš nic než kusy obrovského kamene, který je sice popraskaný, ale stále drží u sebe a pak… také vidíš zem, která se blíží stejně nezadržitelně jako zvětšující se kometa.
Je blízko. Nemáš už moc…
Tvrdý náraz tě zaryje do země. Doslova skončíš pohřbená v hlíně a kamení, které tě zasype.
A vědomí ti na vteřinu vypadne…
… Pomalu se probíráš z temnoty. Doslova se musíš vyhrabat napovrch skrz sutiny jako nějaký červ. Uších ti hučí a vše se zdá zpomalené. Ty jsi zpomalená a malátná. Svět kolem je chvílemi rozmazaný, ale přesto jej poznáváš. Dopadla jsi zpátky mezi ruiny, které však jsou ještě pobořenější než před tím. Ještě aby ne, když zde probíhal boj dvou serafínů. Boj, který ještě neskončil.
Jako ve snu vidíš, jak kus od tebe další z bílých paprsků prořízne vzduch i kámen a roztříští zem, jen co do ní narazí. Kusy explodující horniny se rozletí vůči tobě, ale naštěstí nejsi přímo v epicentru dopadu. Místo toho máš možnost konečně zahlédnout ty, kteří zde zůstali.
Lucifer doslova plane bílou září jako pochodeň v dálce a tam o něco blíže stojí Soudce. Zlaté linie na jeho kůži žhnou a kolem jeho celého se tetelí zlatá záře připomínající tu patřící k noční obloze ve Zlatém městě. Vzduch je doslova nabitý štiplavou energií a voní ozónem jako při hodně silné bouřce. A ještě něco v něm cítíš. Krev… Krev jejíž vůni poznáváš, stejně jako jednu novou.
Těžko říct, zda si tě některý ze serafínů všimnul, protože mají oba plné ruce práce. Další z bílých paprsků narazí přímo na místo, na kterém stojí Nakir. Je to jasný zásah… avšak, bílá záře se rozprskne do stran a steče po zlaté trojúhelníkovité bariéře, která se stvoří mezi meči, jež se náhle objevily po boku svého pána, přeskupily se a zaštítily jej tak bez viditelné úhony. Ovane tě rázová vlna z toho výbuchu, ale udržíš se na nohách. Nezbývá než doufat, že by to snad mělo dát Luciferovi vhodnou výhodu, avšak při bližším pohledu vidíš, že má zjevně dost starostí s podivnou černou temnotou, která se kolem něj míhá a kterou odráží bělostnou čepelí.
Vlastně… Uděláš krok a až pak si toho všimneš. Tvá noha se nevědomky dotkne jedné z černých linií, které se táhnou po zemi jako pavoučí síť, kam jen oko dohlédne. A v ten moment se Soudce otočí tvým směrem. Oči se mu rozšíří překvapením. „Sidr…“ Ani to slovo nedořekne, protože ve všudypřítomném chaosu v ten moment vystřelí jeho směrem bílé světlo, které jej odhodí na kus kamene, co se rozletí kolem.
Lucifer viditelně našel vhodný okamžik.
„… Opravdu… to zde chceš vše zničit?“ Ozve se kašlající Nakir, zatímco se začne ze sutin stavět opět na nohy a zlaté meče zakrouží kolem jeho těla, jak zvedne ruku k nebi, na kterém se blíží bájný posel zkázy, který už je vidět i odtud, jak proletěl nejvyššími mraky. Ne, opravdu už nemáte mnoho času.
„V tom případě…“Pozvedne ruce, černými liniemi se od jeho těla rozběhnou všemi směry zlatavé nitky a ty ucítíš, jak tě cosi drží na místě. Nemůžeš nohu odtrhnout od země, a navíc cítíš nepříjemnou slabost vkrádající se ti do těla. „Jak si přeješ, bratře.“
A s tím se začne na horizontu všude kolem vás zvedat černá stěna obíhající svou šíří většinu vrcholku kopce, na kterém stojíte. Je to ohromné. Ten černočerný prostor, kterým sem tam probleskne zlatý záblesk, se zvedá k nebi a začíná se nad vámi zavírat. Jako poklop nad chyceným hmyzem. Pokop, který brzy roztříští ta zkáza snášející se z nebe.
☩
Projdete branou a tobě po liniích na kůži proběhne šimravý pocit. Avšak nic víc. Nic horšího, co bys snad očekávala. Najednou vyletíte uprostřed zcela jiné krajiny a vlastně i denní doby. Záře brány se odráží od klidné hladiny jezera, které se rozkládá mezi štíty vysokých hor a je obklopené lesy, nad kterými se vznáší vlahý opar.
Váš přílet zvedne z jezera hejno sněžných hus, které se s poplašeným kejháním a cákáním rozletí z hladiny. Jinak je tu ticho. Naprostý klid, který ruší jen šumění stromů a hlasy ptáků z jejich korun. Sám Kamael nikam dál neletí. Máchne čtveřicí křídel v protisměru, aby vás zabrzdil ve vzduchu a přistane na břehu jezera asi dvacet metrů od brány, která stále září ve vzduchu.
„Dumah… Jsi v pořádku? Můžeš stát?“ Konečně trochu povolí sevření a pohlédne na tebe, zatímco se tvé nohy dotknou země. Jeho oči začnou pátravě klouzat po tvé kůži, na které jsou zčernalé zbytky kdysi zlatých ophiriových linií, po kterých v dávných časech bloudily jeho ruce. Avšak co z nich zbylo? A z těch vzpomínek? „Co… Co ti to ten bastard provedl?!“ Dostane pak nakonec ze sebe nezvykle rozechvělým hlasem, když zakotví pohledem na tvé tváři a ještě více se zamračí, než pohledem uhne stranou. Ticho se natáhne, než se náhle ozve opět generálův hlas. O poznání rozhodnější a temnější. „Za tohle zaplatí.“
Otočí se k bráně, která není až tak daleko a stále se za ní tetelí obraz noční oblohy. Aniž by tě pustil, viditelně váhá. Možnost se tam vrátit a bojovat po Nakirově boku proti tomu, kdo za to vše může, je stále otevřená, přesto… Zůstává stát, zatímco ty si všimneš, že na několika místech mezi pláty jeho zbroje na zádech vytéká něco krve, avšak Kamael nevypadá, že by se tím jakkoliv zalamoval. Alespoň pro teď.
„Dumah… Měl bych…“
A v ten moment brána exploduje v záři bílého světla, které vás smete do jezera.
☩
Podlomí se ti nohy, když v tom… Krátký bílý záblesk po tvé straně značí jediné. „Zero!“ Lucifer se po tobě natáhne a silou tě vytáhne na nohy. Je to jako kdyby tě tahal z bažiny a viditelně i pro něj je najednou těžké se tu vůbec pohybovat. Na pár místech se jeho bílý plášť, který byl vždy bez poskvrnky, barví rudozlatou krví, která stéká i po stříbrném hrudním plátu. „Chyť se mě!“ Přikáže ti a strhne tě k sobě, zatímco vás začíná obklopovat temnota. Skoro jako kdyby i ona byla schopná jeho záři tlumit a možná, kdyby tu byl dostatečně dlouho, nakonec i zhasit. Vidíš totiž, že prakticky postrádá svou světelnou aureolu a ztěžka oddechuje. Přesto… Pevně tě chytí a po ophiriových liniích na jeho kůži se rozlije bílá záře, avšak… Nic se neděje. Ne, nic. A kupole se pomalu ale jistě zavírá. Lucifer se nadechne, přivře oči a záře čar vepsaných do kůže zesílí, jako kdyby byly vylité z roztaveného kovu a pak…
Ucítíš bolestivé trhnutí a vše zmizí.
| ||
| |||
| Verše: V krvi a... Po větru ke mně dolehne vůně generálovy krve. Svůj drahocenný náklad se mu podařilo zaštítit před všemi mými útoky, ale nakonec na tom tolik nezáleží. Rozptyluje ho to – a, jakmile půjde k zemi, bude následovat i ona. Vyvolám další dýky, podél jejíž rukojetí se obmotají zlaté vlásečnice a zadrží je ve vzduchu. Musím se jim udržet v patách, dokud nebude Lucifer hotový se Soudcem. Dokud... “Je to kvůli bezpečí. I tvému,” připomene se mi opět jeho hlas, až musím pohodit hlavou. Pořád ten zvláštní pocit nedokážu setřást. Pohled spustím z generála jenom na chvíli, ale ta chvíle stačí, aby-- Pode mnou se něco rudě zableskne. Zorničky se mi roztáhnou. A sakra... Roztáhnu křídla, aby mě horký vzduch vynesl o něco výše. Plameny se po mně hladově natáhnou. Jsou blízko. Až moc. Zbroj se mi zase rozpálí, zase mě obklopí ten čpavý zápach spáleny a do kůže se zase opře horká bolest. Musím se odsud dostat. Pode mnou se něco rudé zableskne. Zorničky se mi roztáhnou. A sakra... Roztáhnu křídla, aby mě horký vzduch vynesl o něco výše. Plameny se po mně hladově natáhnou. Jsou blízko. Až moc. Zbroj se mi zase rozpálí, zase mě obklopí ten čpavý zápach spáleniny a do kůže se zase opře horká bolest. Musím... Musím se odsud dostat. Ostře změním směr, abych se z toho rudého pekla dostala zpátky nad modravou hladinu noci.
Kovanými rukavicemi narychlo dusím doutnající vlasy. Očima přitom prohledávám prostor pod sebou – vedle sebe – tam v dálce, ale... Kde je? Kde je? KAM TEN PARCHANT ZMIZEL?! Krvavá stopa je příliš slabá, než abych ji následovala. Možná za chvíli, až se do vzduchu dostane více kapek krve, ale to by také mohlo být příliš pozdě a... Tam. Tam! Vystřelím za nimi. Když sloup bílého světla bez varování protne oblohu a přiměje generála uhnout, koutek rtů mi mimoděk poskočí. Radost mi však nevydrží dlouho. I já se totiž musím uchýlit k úhybovému manévru. A ne jenom jednomu. Zdaleka ne jenom jednomu. Tu musím zrychlit, tam se zase natočit do strany a piruetou se prohnat kolem toho palčivého světla, přesto... Přibližuji se. Ještě kousek... Ještě... Znovu přivolám své dýky a připravím se k útoku. Počkat... Co to bylo? Jak se mi útrobami nitra rozezní varovné zvonky, pootočím tvář a -- ! S hlasitým zapraskáním kamene se přetočím do vzduchu. Náraz je to tak tvrdý a nečekaný, až mě vychýlí ze směru. Stojí mě hodně úsilí, abych se zabrzdila včas a neztratila tak tolik potřebnou výšku. Nějak to zvládnu, ale generál se mi opět dostane z dosahu a spolu s ním i ona. Kdo... Otočím se za hlasem našeho přítele. Zůstávám stát. Na místě mě nedrží ani tak nevyřčená hrozba dvou kamenů, nýbrž jeho přítomnost. Co tady... Nenapadlo mě, že by se přede mnou opovážil ukázat. Luciferova levá ruka, regent naše města a věrný velitel vojsk. Náš zrádce zaujme pozici mezi mnou a mou kořistí. Bude je bránit? Za každou cenu? Řasy mi zatřepetají. Vzduch neprosákne ani tak narudlým odstínem hněvu, jak by se nabízelo, a jak by ode mě mnozí očekávali. Místo toho se při mi při pohledu na něj vlije překvapení, smutek a pak i to nefalšované zklamání. Tohle... bolí.
"Ty...” vydechnu. Někde hluboko uvnitř vím, že na tohle nemám čas. Generál se sotva ohlédne, a pak pokračuje. Lucifer to říkal jasně... přesto... “Lucifer ti věřil. Já ti věřila,” zachvěje se mi v hlase rozhořčení. Hájila jsem ho před Luciferem. To já si trvala na tom, že by měl některé věci vědět. Že mu to dlouhodobě jenom prospěje. “Je to Ramiel,” zvedla jsem v jednom okamžiku hlas. Vždycky jsme se na něj mohli spolehnout. Byl s námi od samého počátku. Stál Luciferovi po boku, i když jsem to já nedokázala. Zachránil mu život, staral se o naše město a byl tam vždycky, když jsem ho potřebovala. Můj jediný -- a poslední -- přítel. A teď... “Tolik jsem ti věřila,” zašeptám ta slova do větru. Byla to... chyba. Celá tahle situace jenom dokazuje to, co jsem se měla naučit už dávno. Jediný, komu mohu důvěřovat, je on. Můj drahý Lucifer. Zvednu bradu. Ten rozhodný modrý pohled se na mě i nadále upírá. Opravdu je to tak snadné? Otočit se nám zády? Zanevřít na všechno, na co jsme bojovali? Odsoudit nás všechny na smrt? Má vůbec ponětí, co všechno by tím mohl způsobit? Výraz mi bez varování povolí a dýky... pustím. Se zlatým zábleskem se propadnou nebesy a ztratí se v šedivých mračnech pod námi. Skoro to vypadá, že chci říct ještě něco dalšího, ale to už na nebi mihne bílý záblesk. I můj pohled se krátce stočí tím směrem. Je to... padající hvězda? Byl by to jistě krásný pohled, ale užila bych si ho podstatně více z bezpečné vzdálenosti. Lásko, když jsem ti říkala, ať pospíšíš, nemyslela jsem to zrovna... Ale ne, to je jedno. “Hni se!” křiknu na Ramiela. Ať mě těmi balvany chtěl umlátit nebo ne, tohle by nás zabilo oba. Pomalu, takřka teatrálně se vykloním doprava, jako bych měla v úmyslu letět tamtudy – a nechat tedy generála být --, ale hned na to se prudce stočím zase doleva. Bez sebemenšího varování se vrhnu přímo k němu. V očích se mi zableskne. Dýky, které zůstaly viset dole v mračnech, se rozletí jeho směrem. Svou mocí se jich držím pevně, aby je nevychýlil z trajektorie. Předtím měl pravdu. Tohle stačilo. Pokazil toho... už dost. Původně jsem s ním chtěla promluvit, ale na to teď opravdu nemám čas. Za každou cenu, tak to řekl Lucifer... a já bych pro něj udělala.cokoliv. I tohle. Nemá smysl, aby si tímhle hříchem pošpinil duši. Zlomilo by mu to srdce. Ramiel byl jeho přítel -- dlouho předtím, než jsem ho potkala. Udělám to pro něj. Postarám se, aby se z dopadu komety nedostal včas. Na zápěstí mě zašimrá další stuha krve. Vím, že bych jí neměla mrhat, ale... s trochou štěstí se mi podaří doplnit zásoby. Takhle by Ramiel mohl alespoň částečně napravit to, co napáchal. Vždycky byl... slabý. Nedokázal věci dotáhnout do konce, obětovat se pro vyšší dobro... Krvavým bičem se oženu po přibližujících se kamenech. Je mi jedno, jestli je strhnu jiným směrem a vyhnu se jim tak snáze, nebo je rozpůlím, prostě se jenom potřebu dostat až k němu. Ve volné ruce se mi zhmotní další dýka, kterou mu zaútočím na tělo. Je to jenom -- záminka, protože dalším švihnutím biče se ho nesnažím ani tak zranit jako ho... svázat. Stáhnout mu křídla k tělu a podstatně tak omezit rychlost, kterou se bude moct dát na ústup. Obzvláště pokud se mi předtím podařilo křídla zasáhnout. Neostýchám se mu uštědřit další ránu a posilnit tak krvavé provazy. Jakmile se dostanu z dosahu, bude volný, ano, ale kometa se blíží nebezpečně rychle a zbývá jenom otázka -- bude to stačit? A dostanu se odsud sama včas? Trhnutím ruky se ho od sebe pokusím odtrhnout, než se prudce – a co nejrychleji -- rozletím za generálem. Soustředím se na vůni jeho krve, abych ho neztratila. Nesmím ho ztratit. Za žádnou cenu... Za žádnou... | ||
| |||
| Verše: Inferno Kamaelova překvapená reakce mne vyvede z míry asi… Asi jako všechno, v co se můj jednotvárný denní rytmus točící se celé ty roky jen kolem jedné hořící svíčky na stole, změnil. Připadá mi to jako mrknutí zpátky, kdy jsem seděla v přítmí své cely jako každý jediný den svého nového života, přesvědčená o tom, že jedinou cestou ven z té děsivé prázdnoty je splynout s ní. Poslední dobou k tomu už nechybělo mnoho. Pořád myslím na tu zhasnutou svíčku. Dokonce i teď. Přikrčím se před zlatavým pohledem, který se na mne pro tu chvíli upře. Nejsem… Nejsem si jistá, zda jsem neřekla něco… Najednou nevím, zda to je dobře, zda… Ramiel…
Snad se i nadechnu, abych Kamaelovi poplašeně odpověděla, jenže v tu chvíli se svět kolem opět rozmaže. Prudká změna směru mne přiměje navzdory prvotnímu ostychu se pokusit vlastníma rukama přitáhnout blíže ke Generálovi. Můj neklid jen vzroste, za ty roky jsem odvykla tomu… Tomu pocitu. Beztíže letu. Dokonce i větru šlehajícího do tváři, vlajícím vlasům a nekonečnému prostoru kolem a vlhkosti v oblacích. Už ani nevím, jestli bych byla schopná jen tak vzlétnout a udržet se ve vzduchu, jakkoliv to pro mne bývalo stejně přirozené jako chození. Mám… Mám vůbec ještě křídla? Ta myšlenka mne neskonale vyděsí. Už jsem je neviděla ani necítila tak strašně moc dlouho… A jsou vůbec ještě má? Vybaví se mi záblesk vzpomínky na chvějící se kožnatá blanitá křídla Ztraceného umírajícího jen pár metrů vedle mne. Myriáda střípků rozlámaného vědomí plujícího v inkoustově černých mračnech společně s obrovitými hrůznými leviatany.
Na okamžik se v tom ztratím, dokud moji pozornost neupoutá ten podivný rychlý pohyb. Čepele vířící nepřirozeně vzduchem. Blíží se… Blíží se? Vydechnu, snad i díky Kamaelovi, který si mne náhle přitáhne o to blíže. Pootevře rty, ze kterých se vydere ten těžký varovný zvuk, že je něco špatně. „Omlouvám se,“ hlesnu. Je to kvůli mně, tohle…
A pak se bez varování ocitneme uprostřed ohnivého inferna. Polekaně vykřiknu a na okamžik pevně přivřu oči. Křečovitě se Kamaela držím, zatímco se mi po kůži rozleje to sálavé nepříjemné horko. I to je pro mne bolestně nové. Oproti horkosti plamene svíčky, která mne k mému zklamání mne dokázala zahřát jen na malém kousku kůže, to je… Tak intenzivní, že v první chvíli mám pocit, že mne ten žár musí každou chvílí pohltit a spálit. Jenže to se neděje, ve skutečnosti vnímám pouze teplo rozlévající se po kůži.
Teprve tehdy se odvážím opatrně pootevřít oči. Všude kolem nás je oheň… On je ten oheň. Pootočím tvář opřenou o kovový nárameník, zatímco fascinovaně hledím na tvář Kamaela jako bych jej viděla poprvé v životě. Vypadá jako fata morgána z plamene hořící svíce. Jeho rty se pohnou. Chvíli… Než co? Než zmizí? Navzdory hlasitému hukotu ohně stravujícího nebesa a všemu, co se na nich odehrává, si stále připadám od toho všeho tak zvláštně odtržená. Mimo. Bdělá a zároveň vzdálená… Možná čekám, kdy se konečně probudím.
Jenže nic takového se neděje. Namísto toho si všimnu záchvěvu bolesti, která prokmitne obličejem Kamaela. Avšak vzápětí se věci dají opět pohybu. A to… Velké věci… Jako ve snách zvrátím hlavu dozadu. Výhružný dunivý zvuk prorážející oblohu je jako zvěstovatel zkázy. Noc prozáří silná bílá záře. „Ne…“ stačím akorát vydechnout se směsicí úžasu i čiré hrůzy. Další prudký úhyb. Žaludek se mi sevře tak silně, že se div nerozkašlu. Výboj čiré moci kolem nás prošlehne tak blízko, že by stačilo dost možná natáhnout ruku a… A pak přijde další. A další. A další!
Je to fascinující a stejně tak nebezpečná podívaná. Názorná ukázka toho, jakou mocí vládnou ti, co vždy stáli nejblíže Otci… Než… Než nás opustil a…
Zamrkám. To, co kolem nás najednou proletí není sloup všeničícího světla, ale temný obrys vystupující z noci. „Ramiel nás našel…“ hlesnu. Tak přeci jen… Je tady. Nocí se protentokrát rozlehne zvuk praskajícího kamene tříštícího se na kusy. Kolem se toho děje tolik, že to sotva stíhám… Nebo spíše nestíhám. Až když Kamael zvolní v tom zběsilém tempu, se kterým i se mnou v náruči kličkoval dosud oblohou a ohlédne se – vyhlédnu na okamžik zpoza jeho ramene i já. Tak akorát abych spatřila záblesk rudých vlasů, mohutné kusy polámaného sloupu a Ramiela, od kterého se vzdalujeme. Při pohledu na něj cítím… Smutek. Bývaly časy, kdy by mě ani ve snu nenapadlo, že… Že to bude zrovna on…
Na obloze se bez varování objeví další bílá záře. Větší. Mohutnější. Hrozivější… Padající hvězda… Letící přímo ke starým dávno zapomenutým ruinám…
„To… To je…“ hlesnu, avšak zbytek té věty se vytratí společně s mým hlasem, když schovám tvář před tím vším za oponu zcuchaných vlasů. S přivřenýma očima se opřu čelem o krční límec Generálovy zbroje.
… konec. Je to konec. Otázkou jen zůstává, koho. | ||
| |||
| Verše: Priority Zerachiel, Dumah Generál se rozletí k obloze, zatímco se zbraně serafínů střetnou. Lucifer se svým obouručním mečem v rukou odráží útoky hned trojice zlatých mečů, které se kolem něj rozestavěly, avšak i tak se jeho oči stihnou stočit k rudovlasé ženě. Stačí drobné kývnutí a najednou je pryč. A černý pokroucený stín promáchne místo, na kterém právě stála.
Kamael Dumah drží v náručí a míří vzhůru. Přesto si nelze nevšimnout, že se ohlíží zpátky. Snad kdyby je někdo sledoval a nebo protože by byl spíše potřeba více tam dole. Ovšem, ať už je to jakkoliv, čtveřice křídel opět protne vzduch a pokračujete.
Zerachiel obklopí šedé mraky a v první chvíli je těžké uvědomit si, kde je nahoře nebo dole. Avšak gravitace, která ji začne táhnout k zemi rychle napoví. Rudá křídla se zhmotní jako na povel a pomohou se udržet mezi mraky. Snad dostatečně nenápadně. Bude to třeba, protože ne až tak daleko se skutečně zableskla generálova zlatá zbroj.
„Ramiel?“ Zaostří se Kamelův zářící pohled na ženu v jeho náručí a oči se o něco překvapeněji roztáhnou. „Ramiel je tady?!“ Ale náhle generál prudce změní směr a protočí se v letu podél vlastní osy, zatímco kolem vás prolétne několik projektilů. A ty nejsou jediné. Z mraků vylétají další a další a míří k jedinému cíli – vám. I ty si můžeš všimnout, že s jejich dráhou letu je něco v nepořádku. Celé je to velmi zrádné. Za jiných okolností by Kamael měl volné ruce a síly by tak byly zcela jistě vyrovnanější, avšak teď si tě stihne tako akorát přitáhnout blíže k tělu, aby tě před nimi zaštítil. Zaslechneš jeho delší o něco přerývavější výdech, ale to je tak asi vše. A pak se kolem vás rozhostí peklo.
☩
Vyslala jsi jich k nim tolik. Neměli šanci dostat se z tvé pasti a že jsi mířila dobře. Skoro jako kdybys v hlavě slyšela opět Luciferova slova.
„Věděl jsem, že se na tebe můžu spolehnout, Zero.“
Vítr k tobě zanese vůni čerstvé krve, kterou velmi dobře poznáváš. Ne, generál není tak nedotknutelný, jak jsi před tím bláhově věřila. Krvácí stejně jako všichni ostatní. Je ti jasné, že jsi zasáhla a dle intenzity, která ti zůstává na chřípí nosu, dost možná více než jednou. Avšak kromě známé vůně jeho krve žádnou jinou necítíš, což je trochu k vzteku, protože jsi mířila také na ni. Lucifer to řekl jasně. Nesmí se dostat do Zlatého města. Dumah. Především ona. Připravíš se na další útok, když v tom se od generála rudě zableskne. Je to jako kdyby doslova explodoval. Ohnivá koule se rozšíří a poltí tvé dýky, mraky… tebe.
Oblaka jsou doslova v plamenech a nebýt toho, že jsi se mohla zaštítit v poslední chvíli vlastní krví a přelétnout alespoň do částečně vhodnější polohy, tedy co možná nejdál od epicentra, nedopadlo by to s tebou vůbec dobře. Takto ti generál uštědřil dalších pár bolestivých popálenin. Opět. Část vlasů vzala za své dle štiplavého zápachu kolem tebe, ale dle pohmatu to nebude nic tak moc dramatického. Horší je množství krve, které si tvá obrana vyžádala. Avšak… stále lepší než jiné varianty. Nakonec to není něco, co by tě zastavilo.
☩
Během okamžiku vás obalí žár a najednou všude, kam pohlédneš, není nic než oheň. Sám Kamael, který tě drží v rukou najednou působí, jako kdyby byl jeho součástí. Jeho vlasy doslova planou rudozlatými plameny, stejnými jako vidíš v jeho očích. Avšak i když tohle peklo zuří jen kousek od tebe, kromě ne zrovna příjemného horka, se ti na kůži nic z toho žáru nedostane. Viditelně je generál schopen od tebe odstínit. Jinak by to byl dosti rychlý konec.
„Ještě chvíli.“ Čteš z jeho rtů spíše, než bys slyšela přes to hlasité všeobjímající hučení ohně planoucího kolem vás. Trochu si tě nadhodí a neuteče ti, jak se mu u toho pohybu nakrčí čelo, než máchne křídly a vy vletíte přímo mezi plameny.
☩
Jen co se alespoň trochu oklepeš, všimneš si, že z ohnivého pole náhle vyrazí silueta postavy. Je ti jasné, kdo to je. Generál se viditelně nehodlá zdržovat a otáčet se, aby s tebou zkřížil meče. Místo toho míří zbaběle opět pryč. A tak vyrazíš za nimi.
Pronásleduješ je, ale neletíte ani pár vteřin, když v tom oblaka kolem vás protne sloup bílé záře, který málem zasáhne Kamaela s Dumah, avšak generálovi se to podaří na poslední chvíli vybrat a jen špička křídla shoří na popel v praskající bílé září, jejíž zlověstné hluboké hučení Dumah v ten moment slyší.
Ten manévr dá šanci Zerachiel, aby se přiblížila a stáhla tak jejich náskok. Avšak to už nebe protne další bílý sloup a pak další. Všechny míří kamsi k zemi, kde se teď odehrává bůh ví co, ale pěkné to nebude. Musíte mezi nimi doslova kličkovat a naslouchat tomu, kdy se ozve to varovná praskání, které ve zlomku vteřiny následuje sloup žhavého bílého světla, abyste se jim zavčasu vyhnuli.
Je to doslova překážkový závod… ve které má ten s lepší manévrovatelností výhodu.
Zerachiel se tak dostane konečně k letícímu generálovi na dosah svých zbraní.
A Dumah si všimne, jak se stranou od nich přežene černá silueta.
☩
Už už se chystáš k útoku do generálových zad. Ostatně ten poslední paprsek bílého světla ti jej nahnal do ideální pozice, když v koutkem oka zahlédneš… cosi. A pak ucítíš tvrdý náraz. Obrovský kus kamene, dost možná tak polovina sloupu z chrámu pod vámi tě doslova smete z oblohy. Slyšíš jen zapraštění kamene, který se při tom nárazu rozbije a sloup se rozpadne na dvě části.
„Nech to být, Zero.“
Až teď si ho všimneš. Modro černá křídla v barvách noční oblohy, která jej neslyšně udržují ve vzduchu, mocně máchnou, než zůstane stát ve vzduchu na místě, mezi tebou a generálem, který se jen ohlédne a… V tu chvíli zpomalí, avšak nezastaví.
„Už jsme toho pokazili dost. Nemyslíš?“ Pronese Ramiel rozhodně a pozvedne ruku, zatímco ty několikatunové kusy kamene se jakoby nic přetočí ve vzduchu.
| ||
| |||
| Verše: Za každou cenu “Lucifere...” vydechnu s neskrývanou úlevou. Jeho jméno na jazyce chutná sladce – a tak opojně správně, jako by nás Otec už tehdy stvořil jeden pro druhého. Na tu zákonitou otázku mlčky kývnu. Není důležitá. Důležitější je teď... Natáhnu se po něm takřka ve stejnou chvíli, jako se natáhne i on po mně. Prsty kované rukavice mu zabořím do vlasů, abych ho přiměla se sklonit. Naše pohyby se nesou v té dokonalé souhře, že mě vlastně ani nepřekvapí, co udělá záhy. To samé, co jsem chtěla i já. Promluví. Věděl jsem, že se na tebe můžu spolehnout... Ta slova... Ve změti pochybností, které do mě vetkala přítomnost Soudce, jsem je potřebovala slyšet více, než jsem sama tušila. Tolik jsem se bála, že jsem ho... zklamala... “... někdo nás zradil,” nemarním čas. Ať už má v plánu cokoliv, ať už jsou na šachovnici figurky rozestavěné jakkoliv, potřebuje to vědět. Potřebuje být schopen pracovat se všemi dostupnými informacemi. Ve vyprahlém hrdle se mi zadrhne knedlík, který polknu jenom stěží. Tak ráda bych mu přeříkala všechny ty díly skládačky, které jsem si opakovala nejméně tisíckrát, abych si byla jistá. Abych nezapomněla. Byl to někdo blízko nás. Někdo, kdo věděl o Dumah a o našich experimentech. O tom, co jsme chtěli. O tom, co se mezi naše věrné nedostali – a ani dostat nesmělo. Někdo, kdo... pochyboval. “Rozhodli jste za všechny. Jako vždy...” Rozhoduje za nás všechny... Opět. Bezděčně přivřu oči. Srdce mi tluče neklidně, jako by to byl jenom malý ptáček, vyděšený k smrti, avšak neschopný se dostat z klece ven. Na kůži mi doléhá jeho konejšivé světlo a... Všechno je, jak má být. Proto neváhám. Nemáme na to čas -- a možností stejně moc není. Mohlo to být někdo od Laylah, jistě, ale jak by se dozvěděl o té hvězdě? Ta ho prozradila – a všechno ostatní jenom potvrzovalo tu strašlivou domněnku, která mě strašila a stavěla přede mě ty nejstrašlivější scénáře. Nikdo jiný o jejím účelu nevěděl. Ani já nejsem tak pošetilá, abych se tím někde chlubila. A komu bych to vůbec řekla? Na světě zbyl jenom jeden, koho bych kromě Lucifera zvala přítelem, a ten... Ten to už věděl. “Ramiel,” zašeptám to jméno do bílých vlasů. “Myslím... že to byl Ramiel. Věděl o té hvězdě. O Dumah. O tvé práci s Laylah. O všem. Musíme se vrátit a...” zabezpečit město. Postarat se o to, aby tam s východem slunce nevpadlo Zlaté vojsko – nebo tam nezamířili zbraně ze zbrojnice. A pak mě zamrazí. Dumah se nesmí dostat do Zlatého města. Měla jsem... Málem jsem se natáhla a zastavila ji. Byla jsem tomu tak blízko, ale... “Prosím,” zarazil mě ten hluboký hlas. Ten samý hluboký hlas, který se i teď chvěje na hraně mého vědomí. Nelhala jsem. Nestojím teď o to, aby zde byla prolita krev. Vlastně... To asi... Nechci. Máme jinou práci. Pokud vědí o našem městě... Musíme se napřed postarat o naše lidi -- a o našeho zrádce. Je to zvláštní. Obvykle neváhám. Lucifer se na mě může... spolehnout. A tohle... Má pravdu. Je to nejlepší příležitost se zbavit jednoho serafína, ale možná proto... Proč váhám? Proč se mi myšlenky stáčí směrem k muži, kterého jsem nenáviděla? Kterého nenávidíš ty, lásko? Nedává to smysl. Jindy bych kývla bez zbytečného váhání. I když Lucifer dávno přesahuje kteréhokoliv serafína -- nebo v to přinejmenším pevně věřím --, faktem zůstává, že jich je šest a on jenom jeden. V tomhle ohledu jsme a vždycky budeme v nevýhodě. Musíme srovnat šance. Zavřu pevně oči, než...
... než se k němu přitisknu těsněji. Tak dlouho jsem ho zvala domovem, až si bez něj připadám ztracená. Je pozdě. “Pozdě? Pozdě na co? Zastavit to celé? Kdo jiný než ty to snad mohl zastavit?!” Teď už není cesty zpátky... Buďto uspějeme, nebo zemřeme. Bok po boku. Tak, jak mi to slíbil. “Buď opatrný," zašeptám coby stvrzení toho, co bude následovat, a povolím stisk prstů zabořených do jeho vlasů. Dělám to nerada, ale... Udělala bych to tebe cokoliv, lásko, víš to, viď? Ani dnešek nebude výjimkou. Více ode mě nevyžaduje. Bílé světlo se kolem mě prožene a já se otočím. Jako ve snách sleduji, jak se zlatá čepel s kovovým zařinčením odrazí od té bílé. Připadám si tak... Ne, na tohle není čas. Nakonec je volba jasná. Nebo to už ani není volba a já se samospádem řítím dolů? Na serafínův pokyn Kamael roztáhne křídla a popadne Dumah do náruče. Vzlétnou. “Dumah se nesmí dostat do Zlatého města. Za žádnou cenu,” slyším v uších pořád ještě Luciferův melodický hlas, který docela zadusí cokoliv dalšího. Nebo kohokoliv dalšího. Za žádnou cenu... I mně se tak na zádech zjeví čtveřice křídel. “Lucifere!” křiknu ostře. Namísto dalších slov mu však dám jenom znamení. Dostaň mě nahoru. Bude vědět, co od něj potřebuji. Své značky jsem ho naučila v soukromí naší ložnice, a dokonce k nim tehdy přibyly jiné. Další. Ty jenom naše. Než se ke mně na táhne svou mocí a já ucítím to dobře známé škubnutí, se mi prsty znovu pohnou: Pospěš. Vcelku nepochybuji, jak tenhle boj dopadne – a zrovna tak nepochybuji, jak by dopadl ten můj. Že proti generálovi nemám jeden na jednoho šanci, jsem se přesvědčila na vlastní kůži. Mým úkolem bude je jenom zdržet. Luciferův dar mi může dodat potřebnou výhodu a navíc... S Dumah v rukou nemá tolik prostoru k opravdovému boji. Sotva se zjevím nahoře v oblacích -- s trochou štěstí nad těma dvěma, ale i kdybych se jim měla jenom na chvíli ztratit a pak je pronásledovat z nečekaného směru, nebude to málo -- roztáhnu křídla a prudce jimi udeřím do vzduchu, abych neztratila výšku. Honem mezi šedivými mračny hledám zlatý záblesk. Někde tam by měl být... Tam! Na nic nečekám. Vystřelím za nimi. Snažím se držet mezi mračny tak, aby generál nezaznamenal můj postup příliš brzy. Tentokrát budeme hrát podle našich pravidel. V nose mě zašimrá vůně krve. Mé krve. Přímo uprostřed zápěstí mě pálí drobná ranka, skrze níž se protáhne krvavá struna a škvírou mezi jednotlivými pláty zbroje se dostane ven na svobodu. Dýky, které se mi zformovaly v rukou, pustím. Místo toho, aby spadly dolů, je však tenká, takřka nepostřehnutelná nitka obmotaná kolem jejich rukojetí zadrží ve vzduchu. Zlatá záře mi v očích zintenzivní, jak přivolám další dýky -- a pak další. Jakmile se dostanu dost blízko, zaútočím. Servítky si neberu. Ve vzduchu mi sebevědomí nikdy nechybělo -- a mé dary vždycky zavdávaly spíše boji na střední vzdálenost než nablízko. Dýky, které jsem dosud držela v rukou, hodím. Spolu s tím pohybem se dají do pohybu i ty další. Proderou se mračny a vystřelí hned z několika směrů zároveň. Sotva se některá ztratí v nenávratnu, přivolám další a znovu zamířím. Některé letí přímo, jiné se jemně odkloní od své původní trajektorie. Je jenom otázkou času, než si všimne toho, jak to dělám, ale prozatím se snažím korigovat jeho let. Musím ho tady udržet -- nebo ho dostat k zemi, než se Lucifer bude schopen věnovat i svému dávnému příteli. | ||
| |||
| Verše: Vteřina před katastrofou Krok za krokem pokračuji vpřed a… A je to mnohem těžší, než by se na první pohled mohlo zdát. Strnule hledím na zem před svýma nohama, sevřená úzkostí i napětím z blížící se siluety Zerachiel. Jedna má část to část to čeká. Tu chvíli, kdy se po mne natáhne ruka ve zlaté kované rukavici a stáhne mne zpátky, jen aby potěšila svého pána. Další krok. Spatřím ji koutkem oka, zlatou zbroj a hřívu rudých kudrnatých vlasů. Podvědomě se o to více přikrčím a přivřu oči. Bude to tak lepší. Bude… To… Jenže namísto hrubého strhnutí vzad se o mne jen otře závan chladného vzduchu, jak mne Zerachiel mine a pokračuje dál.
Pootevřu rty, avšak namísto úlevného výdechu na okamžik zamrznu v čase i prostoru, když zaslechnu ten zvuk cinkající zbroje i rychlých kroků. S trhnutím se krátce ohlédnu přes rameno a… Běží. Zerachiel běží. Ovšem dříve, než stačím pohledem sklouznout k postavě obklopené bílou aureolou, otočím se rychle zpátky.
Srdce tluče v hrudi, když pokračuji dál. Váhavě došlapuji bosými chodidly, skoro jako bych nekráčela mořem vysoké trávy, ale skrze trní a ostré kameny. Vždy a jen trním. Roztřeseně vydechnu a s dalším krokem vpřed se nervózně ošiju. Poprvé nejistě zvednu oči od země a do zorného pole mi vstoupí silueta Kamaela stojícího vedle Soudce. Naléhavost, kterou čtu z jeho tváře mne na okamžik rozhodí. V hrudi ucítím provinilé bodnutí. Zklamání. Budu… Budu jen zklamání… Rozbitá… Nenávratně… Bojím se toho okamžiku, až k nim dojdu a uvidí, co se ze mě stalo, tak moc...
Přesto je tu stále něco z čeho mám větší obavy. Znovu se krátce ohlédnu. Zerachiel se rychle blíží k Luciferovi, zatímco já se skoro nepohnula. Srdce mi poskočí. Takhle… Takhle to mělo být? „Ještě se uvidíme, Dumah. Hodně štěstí,“ rozezní se mi v hlavně ta poslední Luciferova slova. A je to ta chvíle, kdy se klopýtavě rozeběhnu vpřed. Nebylo to rozloučení. Nebylo… Ne, nebylo…
Nakonec to má do běhu daleko, přesto zrychlím. Každých pár kroků nervózně popoběhnu, ovšem nohy se mi pletou do sebe, jak se náhle nedokážu soustředit jen na cestu přede mnou. Roztěkaně se rozhlížím a napětí stahující mi hruď akorát roste namísto toho, aby povolovalo. Blížím se k nim, už mi chybí jen… Kousek? Ta směšně malá vzdálenost, kterou bych v těch vzdálených zaprášených časech byla schopná urazit jediným mávnutím křídel, mi připadá zdánlivě nekonečná. Trvá… Trvá mi to příliš dlouho. Příliš…
Myšlenku nestihnu dokončit. V koutku očí se něco bíle zaleskne a ta bledá děsivá záře se prolne s okrajem zorného pole. Nestihnu to. Nestihnu nic. Nemá smysl… Zarazím se uprostřed kroku s rukou nataženou směrem ke dvojici, od které mne dělilo už jen tak málo… A přitom hodně… Je v tom strach i smíření. Věděla jsem to. Věděla jsem, že mě nenechá jen tak odejít.
Přesto bílá záře ani čepel nenajde svůj cíl. Kovové cinknutí, které se ozve v mé bezprostřední blízkosti mě přinutí se přikrčit. Koutkem oka zahlédnu dvojici čepelí visících ve vzduchu. Postradatelná. Ztěžka polknu, když ta záře vzápětí zesílí společně s Luciferem, který se zhmotní kousek ode mne. Snad bych se měla pohnout. Dát se na útěk. Udělat… Udělat cokoliv… Jenže já nemůžu. Nedokážu se pohnout ani o píď, jen tam strnule stojím, zatímco se kolem mě zhmotňují další zlaté čepele.
Z té moci, která z nich sálá, se mi málem zatočí hlava. Ten vjem je na okamžik tak silný a intenzivní, že nejsem schopná vnímat nic jiného. Jen tu děsivou ohromnou sílu proudící kolem. Slovy se nedá popsat, jak moc maličká a nicotná si v tu chvíli připadám. A nejen já. Ten vířivý cizí chlad přelévající se mi útrobami se v přítomnosti obou serafínů stáhne.
A svět se dá znovu do pohybu.
Odevzdaně přivřu oči a… Síla nárazu, který se mnou prudce škubne do strany, mi na okamžik vyrazí dech. Zabolí to, ale ten vjem se vzápětí utopí v přívalu dalších. Vítr mi bere vlasy a vše kolem se rychle míhá. Nestojím. Vlastně ani neležím zhroucená na zemi. Až opožděně si uvědomím paže, které mne tisknou k hrudi. Pohnu rukou a pod dlaní ucítím kovový plát zbroje… Generálovy zbroje. To v jeho náruči se blížím směrem k noční obloze a šedivým mrakům líně plujícím po nebesích.
Přitisknu tvář k jeho zbroji a… Stalo se to tak rychle, že mi stále dělá problém tomu věřit. Že… Pořád si nedokážu vzpomenout, kdy naposledy… Ale na tom teď… „Ramiel,“ vydoluji ze sebe roztřeseně, vlastně si ani nejsem jistá, že to Kamael uslyší, ovšem přes veškeré snahy nedokážu zvednout hlas. „Měl mě zabít… Když věci nepůjdou… Podle plánu,“ zadrmolím do zlatočerné zbroje. „Lucifer… Lucifer to… Neví. N-neřekla jsem… Ptal se… Jak… Neřekla jsem mu to,“ špitnu s tou nezastíranou úzkostí, než ztichnu stejně rychle a nečekaně jako jsem se odhodlala k tomu promluvit. | ||
| |||
| Verše: Klid před bouří Zerachiel, Dumah Napětí by se doslova dalo krájet, avšak prozatím jednání obou stran vypadá kultivovaně, alespoň na první pohled. Viditelně jsou sázky vysoké pro všechny.
Dumah postrčená Luciferem vpřed klopýtne a vydá se pomalu dále. Jedna noha střídá druhou v pomalém tempu a raději ani nehledí na ty, ke kterým má dojít, ale místo toho klopí pohled k zemi, jako kdyby mohl svět kolem zmizet, když jej nevidí.
Naproti tomu Zerachiel se rozhodne na nic nečekat. Ostatně sama dobře ví, jak krátká chvíle stačí k tomu, aby se něčí život převrátil naruby a nebo… srdce nadobro zastavilo. A i když je kolem ticho, je to jako kráčet po ostří nože. Stačilo by málo, aby se věci opět zkomplikovaly. V tom případě je rozhodně bezpečněji na druhé straně. U něj. Rozběhne se proto okamžitě na druhou stranu. Žádné zbytečné zdržování.
Zatímco Dumah stihne ujít svým plouživým krokem sotva pár metrů, ona je už u ní. Ten moment se však nijak nenatáhne a během zlomku vteřiny se dvě ženy, které se dříve nazývaly sestrami, minou.
Dumah koutkem oka sklopeného k zemi zaznamená zlatý záblesk a šmouhu krvavě rudých vlasů, které se kolem ní mihnou, aniž by jí snad jejich majitelka věnovala nějakou větší pozornost. Ne, má zcela jiné starosti a nebo spíše cíl. Ovšem to znamená, že v momentu kdy Zera už dobíhá k Luciferovi, Dumah není zdaleka ani v polovině své cesty.
☩
„Zero.“ Vydechne a chytí tě za paže, když k němu doběhneš a zastavíš se prakticky u něj. Není problém vyčíst z jeho tváře tu neskrývanou úlevu, která se v ní v ten moment rozlije. „Jsi v pořádku?“ Pátravě po tobě sklouznou stříbřitě modré oči a prohlédnou si tě od hlavy až k patě, přičemž se několikrát zastaví na skvrnách od krve, které jsou stále na tvé zbroji. Avšak sama dobře víš, že ta nepatří tobě, alespoň většina. A navíc je už dávno zaschlá, čehož si zcela jistě všimne i Lucifer, protože jen souhlasně pokývne hlavou, než zářivým pohledem zabrousí přes tvé rameno k ženě klopýtající bosky travou.
A pak si tě přitáhne blíže.
☩
Pokračuješ dál. Rozhodně ne takovou rychlostí jako Zerachiel, která se kolem tebe jen mihla, než cílevědomě pokračovala za těmi svými. Ovšem bylo to zcela jistě nečekané a také poněkud znepokojivé. Tohle rozhodně nebyla výměna z ruky do ruky, protože Zerachiel byla touto dobou už zcela jistě zpátky u Lucifera a ty jsi byla teď možná tak nejlépe v polovině cesty.
Kamael s Nakirem stále stojí na svých místech. Nevycházejí ti vstříc. Jako kdyby to bylo jedno z nepsaných pravidel, že se cesty musíš zhostit sama. I když klopíš oči, cítíš na sobě generálův pohled, který zachytíš pokaždé, když alespoň lehce zvedneš hlavu. Nic neříká, ale tu naléhavost v jeho očích poznáš.
Měla bys spěchat.
☩
„Věděl jsem, že se na tebe můžu spolehnout, Zero.“ Skloní se k tobě Lucifer, jako kdyby tě objímal na přivítanou, avšak jeho rty se poněkud nezvykle zastaví u tvého ucha. „A teď to dokončíme, drahá. Lepší šance už nebude…“ Pohnou se jeho ústa v tichém a přitom stále melodickém šepotu, který je určený jen pro tvé uši. „Dumah se nesmí dostat do Zlatého města. Za žádnou cenu. Nikdo z nich.“ Slyšíš ta skoro postřehnutelná slova, zatímco cítíš jeho uklidňující blízkost a zalévá tě bílé světlo.
„Zabijeme je“
☩
Už jsi skoro u nich. Zbývá tak poslední třetina cesty. Možná deset metrů, když v tom se stane najednou vícero věcí. Koutkem oka zahlédneš záblesk bílého světla po své pravici. Ani nestihneš pořádně zaostřit na bílou čepel připomínající hvězdný svit, která se blíží k tvé hlavě. Až příliš rychle na to, abys uhnula nebo snad přivolala svou zbraň.
… Bílá se promísí se zlatou.
*clang*
Ozve se hned na to kovové zazvonění a bělostná čepel odskočí odražená od ostří zlatého meče, který se jí náhle zhmotnil v cestě a zůstal viset ve vzduchu kousek od tebe bez viditelné opory, zatímco bílá čepel se přemístí opět do ruky Lucifera, který náhle stojí asi jen čtyři metry od tebe.
„… Vždy jsem skrz tebe viděl, Lucifere. A ne, nakonec ani dnes jsi mě nepřekvapil. Bohužel.“ Promluví Nakir s paží nataženou před sebou, ze které se rozline zlatá záře a stvoří další dva zlaté meče, které se společně se třetím přeskupí ve vzduchu a rozestaví se kolem tebe. Všímáš si, jak zvláštně žhnou a to něco, co z nich vyzařuje se nedá popsat jinak než jako moc. Čeho všeho jsou serafíni schopní? Nikdy jsi toho nebyla svědkem, ale jistě to bude úctyhodné a… děsivé.
„V tom případě už i jistě víš, jak tohle celé skončí. Soudče.“ Ušklíbne se Lucifer a vrhne se vpřed.
„Kamaeli!“ Křikne Nakir, ale už více nemusí generála pobízet, protože ten se rozletí tvým směrem, prolétne mezi zlatými meči a prudce tě strhne stranou, až v tobě při tom nárazu hrkne, než se s dalším máchnutím rozletí ostře vzhůru.
Dál od vypuknuvšího střetu dvou serafínů a dál od Ctnosti, která ještě může výrazně zamíchat kartami.
| ||
| |||
| Verše: Tam, kam patřím „Jistě, i kvůli mému bezpečí,” odfrknu si nad těmi slovy. Ani se nesnažím zakrývat skutečnost, že mu tohle nevěřím. Pokud ve Zlatém městě zbyl ještě někdo, komu by záleželo na mém bezpečí, člen Tribunálu to rozhodně nebude. Raději se soustředím na něco jiného než lži Zlatého města. Jakkoliv mi kovaná rukavice znesnadňuje tuhle jemnou práci, opatrně pramen vlasů napřed potáhnu na druhou stranu a pak ho trhnutím vyprostím z ohybu zlaté zbroje. Po celou tu dobu na sobě cítím pohled muže, až mám chuť mu na to něco říct, ale… Sotva k němu zvednu tvář, hruď mi opět zaplaví ten zvláštní pocit, jako bych… jako bych co? Ho znala? Nedává to smysl, leda by se mi někdo hrabal v hlavě. Přiměje mě to změnit strategii. Prohodit těch pár slov, která by za jiných okolností otevírala cestu k nezávazné konverzaci. Zarazí ho to. Z jeho následné reakce je však těžké určit, jestli se mi podařilo potáhnout za správnou strunu. Spíše ne? Nepadlo toho mezi námi mnoho, ale i tak začínám chápat, proč ho Lucifer kdysi označil za nudného. Je otravně klidný. Promlouvá trýznivě pomalu a jeho neměnný hlas na povrch nepropouští nic zajímavého, přesto… přesto se Nakir nechal strhnout k tématu tak pošetilému, jako jsou západy slunce. Málem se ušklíbnu. Buďto je to blázen, nebo i to je svého druhu odpověď. Jeden? Znamená to, že tady stojí z vlastního rozhodnutí, vlastní svobodné vůle… Stejně je to zvláštní. „I sem vede svobodná vůle,” řekl, aniž by se pozastavil nad tím, že to byla Luciferova rétorika… nebo narážel právě na to? „Hmm, to by mohlo něco málo vysvětlit,” zamručím. Pořád mi nedává moc smysl, proč by mě generál nevzal do Zlatého města. I kdyby mě vyslýchat nechtěli a rovnou přistoupili k jiným plánům, bylo by to tak… bezpečnější. Možná… o tomhle vážně nevědí. Odmlčím se. Více z něj nejspíše nedostanu, a tak znovu nakloním nad potemnělý svět pod námi. Někde tam dole... musí být i on. Lucifer... S každým úderem srdce se mi k němu myšlenky stáčejí častěji. Je to tak přirozené. Správné. Snad proto už ani nečekám, že by měl Nakir ještě něco na srdci. Jeho hluboký hlas nastalé ticho však prolomí. Povytáhnu obočí. Nevyřčenou — a vlastně i trochu zvědavou — otázku rychle nahradí nedůvěra. Tak on se chtěl na něco zeptat? Pokud jsem nezodpověděla otázky Kamaelovi, proč bych si to měla rozmyslet teď, hm? Tehdy, zachvěje se mu na rtech to jediné slovo, které nedává smysl. Tehdy co…? Už mu však není dáno to doříct. Nocí se prožene ohnivá střela a pak už nezáleží na tom, co chtěl říct. Je na čase se vrátit tam, kam patřím. Nakir stáhne křídla a vrhne se střemhlav oblaky. Otevře se mi tak výhled na místo, které poznávám. Samozřejmě, že ho poznávám. To tady jsem pochopila, čeho všeho je Zlaté město schopno. tady jsem zahodila stará pouta a postavila se po bok muže, kterého jsem tolik milovala. Tady jsem o něj málem přišla. Srdce mi poskočí, když si ho všimnu mezi polorozpadlými sloupy. Stojí tam obalen bílou září — a vedle něj… Dumah. Uběhla poměrně dlouhá doba od toho, co se za mnou zavřely dveře její cely a já ji tam zanechala zavěšenou v řetězech. Skoro bych ji ani nepoznala. Stal se z ní pouhý stín ženy, kterou jsem zvala sestrou. V jednom měl Kamael pravdu. Věděla jsem… Věděla jsem toho hodně, avšak je něco jiného to vidět na vlastní oči. Možná… Možná jsme jí to poslední milosrdenství dopřát měli. Nohama konečně sklouznu na pevnou zem a napřímím se. Rudé vlasy mi povlávají ve větru, zatímco se podobně jako květina za sluncem natočím k Luciferovi. Je… v pořádku? Neublížili mu? Nevypadá, že by se generál pokusil na něj vztáhnout ruku, snad jenom… Zlobí se. Posledních pár dne pro něj muselo být opravdu krušných. Tímhle tempem však celá situace vyeskaluje a, dokud mám na rukou ta zatracená pouta, nemohu mu pomoct. Zpoza mě se opět ozve Nakir. Úkosem oka zaznamenám, jak Kamael kývne na jeho podmínky, a Lucifer… nechce. Jeho odpor vnímám takřka jako svůj vlastní. Po tom všem, co mu ten muž udělal — co mu udělali oba tihle muži, mu chtějí diktovat, co má dělat. Přesto… Drobně kývnu, když se stříbromodrý pohled stočí mým směrem. Jsou to… přijatelné podmínky. Navíc máme nespornou výhodu toho, že se Dumah sotva drží na nohou a jemu stačí doslova lusknout prsty. Černovlasý muž mě potáhne za pouta a skloní se ke mně. Ještě před chvílí bych k němu tvář zvedla. K mé nelibosti se mu dařilo držet podstatnou část mé pozornosti, ale to už je pryč. Neustále se ohlížím. Bílé světlo neomylně vyzdvihuje hlavního aktéra na jevišti a zároveň toho jediného, na kterém mi záleží. Nakirův naléhavý šepot tak padá na zdánlivě hluché uši. Jako kdyby mluvil do zdi… Až to jedno jediné slovo, které bych od něj nikdy nečekala, mě přiměje zpozornit. „Prosím.” Podezřívavě přimhouřím oči. Nemá smysl, aby to skončilo v krvi a slzách… Nejraději bych si odfrkla. Tady má někdo sklon věci dramatizovat. S kým si myslí, že má tu čest? Nebo se bojí, že bych svou nebohou sestřičku rozbrečela? Hmm? Rty se mi zkřiví odporem. Už-už mu chci něco odseknout, ale... Neudělám to. Znovu mnou prosákne ten zvláštní pocit. „Prosím…” Zamrkám. Něco ve mně se pohne. Je to náhlé a -- a nepříjemné. Najednou si připadám skoro až provinile a nemá to společného nic s tím, co se odehrálo mezi dvěma sestrami, nebo co jsme s Luciferem dělali ve jménu naší věčnosti. „Myslím, že o to ani jeden nestojíme,” zamumlám. Samotné mi není jasné, proč bych něco takového vyslovila, ale… není to lež. Přinejmenším teď ne. Skoro ani nedýchám, když dlouhé prsty vepíšou na povrch pout několik rychlých symbolů, které si snažím uložit do paměti, a pak... Jsem volná. Konečně. Ramena mi spolu s tím opojným cvaknutím povolí. Důvěrně známá moc mě zalije od hlavy až k patě, až s úlevou přivřu oči. Už jenom ten první nádech je důkazem toho, že je všechno tak, jak má být. Páchnu krví. Těch, kteří střet s generálem nepřežili. Můj pohled se naposledy střetne s Nakirovým. Měla bych… Měla bych něco říct? Ne, zcela jistě ne, a přesto mám pocit, jako bych… to nemohla nechat nevyřčené. Na kůži mě šimrá aura podbarvená emocemi. Sama se nevyznám v barevných odlescích, kterými mimoděk plním vzduch. Je jich tolik — a žádný nedává smysl. Ať už za to může cokoliv, Lucifer… Lucifer čeká a já… Pomalu, takřka zdráhavě, od Soudce ustoupím. Jeden krok, druhý... Teprve pak mi rudé vlasy přepadnou přes rameno a vytvoří mezi námi hráz. Jakmile se tělem otočím k muži vzdáleném jenom několik kroků, ten zvláštní pocit se vytratí. A s každým krokem je pokušení se ohlédnout o to slabší. Vzdálenější. Nesmyslnější. Na co jsem to myslela? To jsem se pomátla? Narozdíl od Dumah, která tam nechápavě stojí a očividně jí dělá problém se rozhoupat, se déle nezdržuji. Nemám k tomu sebemenší důvod. Nebo přinejmenším ne žádný dobrý. Naberu rychlé, skoro až nemilosrdné tempo, a... když ji míjím... Pootočím k ní tvář. Hladová šelma zavětří kořist a připravena se po ni vrhnout se nahrbí v zádech. Bylo by to tak snadné — strhnout ji zpátky tím správným směrem —, avšak… „Prosím,” zazní mi hlavou opět to slovo. Tentokrát důrazněji. Tak naléhavě, až mi řasy zatřepetají a já... já udělám honem i ten další krok, aniž bych se snad dopustila nějaké hlouposti. S jistou naléhavostí výhledem pohled těch důvěrně známých stříbromodrých očí. Je tady. Blízko. Tak blízko, až to nevydržím a šlapkou se odrazím od země prudčeji. Rozeběhnu se. K čertu s tím, jak to vypadá, nebo co by si o tom mohl kdokoliv myslet.
| ||
