Andor.cz - Dračí doupě online

♫♪♪♫

Kamaelova překvapená reakce mne vyvede z míry asi… Asi jako všechno, v co se můj jednotvárný denní rytmus točící se celé ty roky jen kolem jedné hořící svíčky na stole, změnil. Připadá mi to jako mrknutí zpátky, kdy jsem seděla v přítmí své cely jako každý jediný den svého nového života, přesvědčená o tom, že jedinou cestou ven z té děsivé prázdnoty je splynout s ní. Poslední dobou k tomu už nechybělo mnoho. Pořád myslím na tu zhasnutou svíčku. Dokonce i teď. Přikrčím se před zlatavým pohledem, který se na mne pro tu chvíli upře. Nejsem… Nejsem si jistá, zda jsem neřekla něco… Najednou nevím, zda to je dobře, zda… Ramiel…

Snad se i nadechnu, abych Kamaelovi poplašeně odpověděla, jenže v tu chvíli se svět kolem opět rozmaže. Prudká změna směru mne přiměje navzdory prvotnímu ostychu se pokusit vlastníma rukama přitáhnout blíže ke Generálovi. Můj neklid jen vzroste, za ty roky jsem odvykla tomu… Tomu pocitu. Beztíže letu. Dokonce i větru šlehajícího do tváři, vlajícím vlasům a nekonečnému prostoru kolem a vlhkosti v oblacích. Už ani nevím, jestli bych byla schopná jen tak vzlétnout a udržet se ve vzduchu, jakkoliv to pro mne bývalo stejně přirozené jako chození. Mám… Mám vůbec ještě křídla? Ta myšlenka mne neskonale vyděsí. Už jsem je neviděla ani necítila tak strašně moc dlouho… A jsou vůbec ještě má? Vybaví se mi záblesk vzpomínky na chvějící se kožnatá blanitá křídla Ztraceného umírajícího jen pár metrů vedle mne. Myriáda střípků rozlámaného vědomí plujícího v inkoustově černých mračnech společně s obrovitými hrůznými leviatany.

Na okamžik se v tom ztratím, dokud moji pozornost neupoutá ten podivný rychlý pohyb. Čepele vířící nepřirozeně vzduchem. Blíží se… Blíží se? Vydechnu, snad i díky Kamaelovi, který si mne náhle přitáhne o to blíže. Pootevře rty, ze kterých se vydere ten těžký varovný zvuk, že je něco špatně. „Omlouvám se,“ hlesnu. Je to kvůli mně, tohle…

A pak se bez varování ocitneme uprostřed ohnivého inferna. Polekaně vykřiknu a na okamžik pevně přivřu oči. Křečovitě se Kamaela držím, zatímco se mi po kůži rozleje to sálavé nepříjemné horko. I to je pro mne bolestně nové. Oproti horkosti plamene svíčky, která mne k mému zklamání mne dokázala zahřát jen na malém kousku kůže, to je… Tak intenzivní, že v první chvíli mám pocit, že mne ten žár musí každou chvílí pohltit a spálit. Jenže to se neděje, ve skutečnosti vnímám pouze teplo rozlévající se po kůži.

Teprve tehdy se odvážím opatrně pootevřít oči. Všude kolem nás je oheň… On je ten oheň. Pootočím tvář opřenou o kovový nárameník, zatímco fascinovaně hledím na tvář Kamaela jako bych jej viděla poprvé v životě. Vypadá jako fata morgána z plamene hořící svíce. Jeho rty se pohnou. Chvíli… Než co? Než zmizí? Navzdory hlasitému hukotu ohně stravujícího nebesa a všemu, co se na nich odehrává, si stále připadám od toho všeho tak zvláštně odtržená. Mimo. Bdělá a zároveň vzdálená… Možná čekám, kdy se konečně probudím.

Jenže nic takového se neděje. Namísto toho si všimnu záchvěvu bolesti, která prokmitne obličejem Kamaela. Avšak vzápětí se věci dají opět pohybu. A to… Velké věci… Jako ve snách zvrátím hlavu dozadu. Výhružný dunivý zvuk prorážející oblohu je jako zvěstovatel zkázy. Noc prozáří silná bílá záře. „Ne…“ stačím akorát vydechnout se směsicí úžasu i čiré hrůzy. Další prudký úhyb. Žaludek se mi sevře tak silně, že se div nerozkašlu. Výboj čiré moci kolem nás prošlehne tak blízko, že by stačilo dost možná natáhnout ruku a… A pak přijde další. A další. A další!

Je to fascinující a stejně tak nebezpečná podívaná. Názorná ukázka toho, jakou mocí vládnou ti, co vždy stáli nejblíže Otci… Než… Než nás opustil a…

Zamrkám. To, co kolem nás najednou proletí není sloup všeničícího světla, ale temný obrys vystupující z noci. „Ramiel nás našel…“ hlesnu. Tak přeci jen… Je tady. Nocí se protentokrát rozlehne zvuk praskajícího kamene tříštícího se na kusy. Kolem se toho děje tolik, že to sotva stíhám… Nebo spíše nestíhám. Až když Kamael zvolní v tom zběsilém tempu, se kterým i se mnou v náruči kličkoval dosud oblohou a ohlédne se – vyhlédnu na okamžik zpoza jeho ramene i já. Tak akorát abych spatřila záblesk rudých vlasů, mohutné kusy polámaného sloupu a Ramiela, od kterého se vzdalujeme. Při pohledu na něj cítím… Smutek. Bývaly časy, kdy by mě ani ve snu nenapadlo, že… Že to bude zrovna on…

Na obloze se bez varování objeví další bílá záře. Větší. Mohutnější. Hrozivější… Padající hvězda… Letící přímo ke starým dávno zapomenutým ruinám…

„To… To je…“ hlesnu, avšak zbytek té věty se vytratí společně s mým hlasem, když schovám tvář před tím vším za oponu zcuchaných vlasů. S přivřenýma očima se opřu čelem o krční límec Generálovy zbroje.

… konec. Je to konec. Otázkou jen zůstává, koho.

Zerachiel, Dumah

♬♬♬♬♬

Generál se rozletí k obloze, zatímco se zbraně serafínů střetnou. Lucifer se svým obouručním mečem v rukou odráží útoky hned trojice zlatých mečů, které se kolem něj rozestavěly, avšak i tak se jeho oči stihnou stočit k rudovlasé ženě. Stačí drobné kývnutí a najednou je pryč. A černý pokroucený stín promáchne místo, na kterém právě stála.

Kamael Dumah drží v náručí a míří vzhůru. Přesto si nelze nevšimnout, že se ohlíží zpátky. Snad kdyby je někdo sledoval a nebo protože by byl spíše potřeba více tam dole. Ovšem, ať už je to jakkoliv, čtveřice křídel opět protne vzduch a pokračujete.

Zerachiel obklopí šedé mraky a v první chvíli je těžké uvědomit si, kde je nahoře nebo dole. Avšak gravitace, která ji začne táhnout k zemi rychle napoví. Rudá křídla se zhmotní jako na povel a pomohou se udržet mezi mraky. Snad dostatečně nenápadně. Bude to třeba, protože ne až tak daleko se skutečně zableskla generálova zlatá zbroj.

„Ramiel?“ Zaostří se Kamelův zářící pohled na ženu v jeho náručí a oči se o něco překvapeněji roztáhnou. „Ramiel je tady?!“

Ale náhle generál prudce změní směr a protočí se v letu podél vlastní osy, zatímco kolem vás prolétne několik projektilů. A ty nejsou jediné. Z mraků vylétají další a další a míří k jedinému cíli – vám. I ty si můžeš všimnout, že s jejich dráhou letu je něco v nepořádku. Celé je to velmi zrádné. Za jiných okolností by Kamael měl volné ruce a síly by tak byly zcela jistě vyrovnanější, avšak teď si tě stihne tako akorát přitáhnout blíže k tělu, aby tě před nimi zaštítil. Zaslechneš jeho delší o něco přerývavější výdech, ale to je tak asi vše. A pak se kolem vás rozhostí peklo.

☩

Vyslala jsi jich k nim tolik. Neměli šanci dostat se z tvé pasti a že jsi mířila dobře. Skoro jako kdybys v hlavě slyšela opět Luciferova slova.

„Věděl jsem, že se na tebe můžu spolehnout, Zero.“

Vítr k tobě zanese vůni čerstvé krve, kterou velmi dobře poznáváš. Ne, generál není tak nedotknutelný, jak jsi před tím bláhově věřila. Krvácí stejně jako všichni ostatní. Je ti jasné, že jsi zasáhla a dle intenzity, která ti zůstává na chřípí nosu, dost možná více než jednou. Avšak kromě známé vůně jeho krve žádnou jinou necítíš, což je trochu k vzteku, protože jsi mířila také na ni. Lucifer to řekl jasně. Nesmí se dostat do Zlatého města. Dumah. Především ona. Připravíš se na další útok, když v tom se od generála rudě zableskne. Je to jako kdyby doslova explodoval. Ohnivá koule se rozšíří a poltí tvé dýky, mraky… tebe.

Oblaka jsou doslova v plamenech a nebýt toho, že jsi se mohla zaštítit v poslední chvíli vlastní krví a přelétnout alespoň do částečně vhodnější polohy, tedy co možná nejdál od epicentra, nedopadlo by to s tebou vůbec dobře. Takto ti generál uštědřil dalších pár bolestivých popálenin. Opět. Část vlasů vzala za své dle štiplavého zápachu kolem tebe, ale dle pohmatu to nebude nic tak moc dramatického. Horší je množství krve, které si tvá obrana vyžádala. Avšak… stále lepší než jiné varianty. Nakonec to není něco, co by tě zastavilo.

☩

Během okamžiku vás obalí žár a najednou všude, kam pohlédneš, není nic než oheň. Sám Kamael, který tě drží v rukou najednou působí, jako kdyby byl jeho součástí. Jeho vlasy doslova planou rudozlatými plameny, stejnými jako vidíš v jeho očích. Avšak i když tohle peklo zuří jen kousek od tebe, kromě ne zrovna příjemného horka, se ti na kůži nic z toho žáru nedostane. Viditelně je generál schopen od tebe odstínit. Jinak by to byl dosti rychlý konec.

„Ještě chvíli.“ Čteš z jeho rtů spíše, než bys slyšela přes to hlasité všeobjímající hučení ohně planoucího kolem vás. Trochu si tě nadhodí a neuteče ti, jak se mu u toho pohybu nakrčí čelo, než máchne křídly a vy vletíte přímo mezi plameny.

☩

Jen co se alespoň trochu oklepeš, všimneš si, že z ohnivého pole náhle vyrazí silueta postavy. Je ti jasné, kdo to je. Generál se viditelně nehodlá zdržovat a otáčet se, aby s tebou zkřížil meče. Místo toho míří zbaběle opět pryč. A tak vyrazíš za nimi.

Pronásleduješ je, ale neletíte ani pár vteřin, když v tom oblaka kolem vás protne sloup bílé záře, který málem zasáhne Kamaela s Dumah, avšak generálovi se to podaří na poslední chvíli vybrat a jen špička křídla shoří na popel v praskající bílé září, jejíž zlověstné hluboké hučení Dumah v ten moment slyší.

Ten manévr dá šanci Zerachiel, aby se přiblížila a stáhla tak jejich náskok. Avšak to už nebe protne další bílý sloup a pak další. Všechny míří kamsi k zemi, kde se teď odehrává bůh ví co, ale pěkné to nebude. Musíte mezi nimi doslova kličkovat a naslouchat tomu, kdy se ozve to varovná praskání, které ve zlomku vteřiny následuje sloup žhavého bílého světla, abyste se jim zavčasu vyhnuli.

Je to doslova překážkový závod… ve které má ten s lepší manévrovatelností výhodu.

Zerachiel se tak dostane konečně k letícímu generálovi na dosah svých zbraní.

A Dumah si všimne, jak se stranou od nich přežene černá silueta.

☩

Už už se chystáš k útoku do generálových zad. Ostatně ten poslední paprsek bílého světla ti jej nahnal do ideální pozice, když v koutkem oka zahlédneš… cosi. A pak ucítíš tvrdý náraz.

Obrovský kus kamene, dost možná tak polovina sloupu z chrámu pod vámi tě doslova smete z oblohy. Slyšíš jen zapraštění kamene, který se při tom nárazu rozbije a sloup se rozpadne na dvě části.

„Nech to být, Zero.“

Až teď si ho všimneš. Modro černá křídla v barvách noční oblohy, která jej neslyšně udržují ve vzduchu, mocně máchnou, než zůstane stát ve vzduchu na místě, mezi tebou a generálem, který se jen ohlédne a… V tu chvíli zpomalí, avšak nezastaví.

„Už jsme toho pokazili dost. Nemyslíš?“ Pronese Ramiel rozhodně a pozvedne ruku, zatímco ty několikatunové kusy kamene se jakoby nic přetočí ve vzduchu.

... A na obloze se s bílým zábleskem objeví padající kometa s dlouhým zářivým ohonem, která se začne rychle blížit.

♫♫♫

♫♪♪♫

Krok za krokem pokračuji vpřed a… A je to mnohem těžší, než by se na první pohled mohlo zdát. Strnule hledím na zem před svýma nohama, sevřená úzkostí i napětím z blížící se siluety Zerachiel. Jedna má část to část to čeká. Tu chvíli, kdy se po mne natáhne ruka ve zlaté kované rukavici a stáhne mne zpátky, jen aby potěšila svého pána. Další krok. Spatřím ji koutkem oka, zlatou zbroj a hřívu rudých kudrnatých vlasů. Podvědomě se o to více přikrčím a přivřu oči. Bude to tak lepší. Bude… To… Jenže namísto hrubého strhnutí vzad se o mne jen otře závan chladného vzduchu, jak mne Zerachiel mine a pokračuje dál.

Pootevřu rty, avšak namísto úlevného výdechu na okamžik zamrznu v čase i prostoru, když zaslechnu ten zvuk cinkající zbroje i rychlých kroků. S trhnutím se krátce ohlédnu přes rameno a… Běží. Zerachiel běží. Ovšem dříve, než stačím pohledem sklouznout k postavě obklopené bílou aureolou, otočím se rychle zpátky.

Srdce tluče v hrudi, když pokračuji dál. Váhavě došlapuji bosými chodidly, skoro jako bych nekráčela mořem vysoké trávy, ale skrze trní a ostré kameny. Vždy a jen trním. Roztřeseně vydechnu a s dalším krokem vpřed se nervózně ošiju. Poprvé nejistě zvednu oči od země a do zorného pole mi vstoupí silueta Kamaela stojícího vedle Soudce. Naléhavost, kterou čtu z jeho tváře mne na okamžik rozhodí. V hrudi ucítím provinilé bodnutí. Zklamání. Budu… Budu jen zklamání… Rozbitá… Nenávratně… Bojím se toho okamžiku, až k nim dojdu a uvidí, co se ze mě stalo, tak moc...

Přesto je tu stále něco z čeho mám větší obavy. Znovu se krátce ohlédnu. Zerachiel se rychle blíží k Luciferovi, zatímco já se skoro nepohnula. Srdce mi poskočí. Takhle… Takhle to mělo být? „Ještě se uvidíme, Dumah. Hodně štěstí,“ rozezní se mi v hlavně ta poslední Luciferova slova. A je to ta chvíle, kdy se klopýtavě rozeběhnu vpřed. Nebylo to rozloučení. Nebylo… Ne, nebylo…

Nakonec to má do běhu daleko, přesto zrychlím. Každých pár kroků nervózně popoběhnu, ovšem nohy se mi pletou do sebe, jak se náhle nedokážu soustředit jen na cestu přede mnou. Roztěkaně se rozhlížím a napětí stahující mi hruď akorát roste namísto toho, aby povolovalo. Blížím se k nim, už mi chybí jen… Kousek? Ta směšně malá vzdálenost, kterou bych v těch vzdálených zaprášených časech byla schopná urazit jediným mávnutím křídel, mi připadá zdánlivě nekonečná. Trvá… Trvá mi to příliš dlouho. Příliš…

Myšlenku nestihnu dokončit. V koutku očí se něco bíle zaleskne a ta bledá děsivá záře se prolne s okrajem zorného pole. Nestihnu to. Nestihnu nic. Nemá smysl… Zarazím se uprostřed kroku s rukou nataženou směrem ke dvojici, od které mne dělilo už jen tak málo… A přitom hodně… Je v tom strach i smíření. Věděla jsem to. Věděla jsem, že mě nenechá jen tak odejít.

Přesto bílá záře ani čepel nenajde svůj cíl. Kovové cinknutí, které se ozve v mé bezprostřední blízkosti mě přinutí se přikrčit. Koutkem oka zahlédnu dvojici čepelí visících ve vzduchu. Postradatelná. Ztěžka polknu, když ta záře vzápětí zesílí společně s Luciferem, který se zhmotní kousek ode mne. Snad bych se měla pohnout. Dát se na útěk. Udělat… Udělat cokoliv… Jenže já nemůžu. Nedokážu se pohnout ani o píď, jen tam strnule stojím, zatímco se kolem mě zhmotňují další zlaté čepele.

Z té moci, která z nich sálá, se mi málem zatočí hlava. Ten vjem je na okamžik tak silný a intenzivní, že nejsem schopná vnímat nic jiného. Jen tu děsivou ohromnou sílu proudící kolem. Slovy se nedá popsat, jak moc maličká a nicotná si v tu chvíli připadám. A nejen já. Ten vířivý cizí chlad přelévající se mi útrobami se v přítomnosti obou serafínů stáhne.

A svět se dá znovu do pohybu.

Odevzdaně přivřu oči a… Síla nárazu, který se mnou prudce škubne do strany, mi na okamžik vyrazí dech. Zabolí to, ale ten vjem se vzápětí utopí v přívalu dalších. Vítr mi bere vlasy a vše kolem se rychle míhá. Nestojím. Vlastně ani neležím zhroucená na zemi. Až opožděně si uvědomím paže, které mne tisknou k hrudi. Pohnu rukou a pod dlaní ucítím kovový plát zbroje… Generálovy zbroje. To v jeho náruči se blížím směrem k noční obloze a šedivým mrakům líně plujícím po nebesích.

Přitisknu tvář k jeho zbroji a… Stalo se to tak rychle, že mi stále dělá problém tomu věřit. Že… Pořád si nedokážu vzpomenout, kdy naposledy… Ale na tom teď… „Ramiel,“ vydoluji ze sebe roztřeseně, vlastně si ani nejsem jistá, že to Kamael uslyší, ovšem přes veškeré snahy nedokážu zvednout hlas. „Měl mě zabít… Když věci nepůjdou… Podle plánu,“ zadrmolím do zlatočerné zbroje. „Lucifer… Lucifer to… Neví. N-neřekla jsem… Ptal se… Jak… Neřekla jsem mu to,“ špitnu s tou nezastíranou úzkostí, než ztichnu stejně rychle a nečekaně jako jsem se odhodlala k tomu promluvit.

Zerachiel, Dumah

♬♬♬♬♬

Napětí by se doslova dalo krájet, avšak prozatím jednání obou stran vypadá kultivovaně, alespoň na první pohled. Viditelně jsou sázky vysoké pro všechny.

Dumah postrčená Luciferem vpřed klopýtne a vydá se pomalu dále. Jedna noha střídá druhou v pomalém tempu a raději ani nehledí na ty, ke kterým má dojít, ale místo toho klopí pohled k zemi, jako kdyby mohl svět kolem zmizet, když jej nevidí.

Naproti tomu Zerachiel se rozhodne na nic nečekat. Ostatně sama dobře ví, jak krátká chvíle stačí k tomu, aby se něčí život převrátil naruby a nebo… srdce nadobro zastavilo. A i když je kolem ticho, je to jako kráčet po ostří nože. Stačilo by málo, aby se věci opět zkomplikovaly. V tom případě je rozhodně bezpečněji na druhé straně. U něj. Rozběhne se proto okamžitě na druhou stranu. Žádné zbytečné zdržování.

Zatímco Dumah stihne ujít svým plouživým krokem sotva pár metrů, ona je už u ní. Ten moment se však nijak nenatáhne a během zlomku vteřiny se dvě ženy, které se dříve nazývaly sestrami, minou.

Dumah koutkem oka sklopeného k zemi zaznamená zlatý záblesk a šmouhu krvavě rudých vlasů, které se kolem ní mihnou, aniž by jí snad jejich majitelka věnovala nějakou větší pozornost. Ne, má zcela jiné starosti a nebo spíše cíl. Ovšem to znamená, že v momentu kdy Zera už dobíhá k Luciferovi, Dumah není zdaleka ani v polovině své cesty.

☩

„Zero.“ Vydechne a chytí tě za paže, když k němu doběhneš a zastavíš se prakticky u něj. Není problém vyčíst z jeho tváře tu neskrývanou úlevu, která se v ní v ten moment rozlije. „Jsi v pořádku?“ Pátravě po tobě sklouznou stříbřitě modré oči a prohlédnou si tě od hlavy až k patě, přičemž se několikrát zastaví na skvrnách od krve, které jsou stále na tvé zbroji. Avšak sama dobře víš, že ta nepatří tobě, alespoň většina. A navíc je už dávno zaschlá, čehož si zcela jistě všimne i Lucifer, protože jen souhlasně pokývne hlavou, než zářivým pohledem zabrousí přes tvé rameno k ženě klopýtající bosky travou.

A pak si tě přitáhne blíže.

☩

Pokračuješ dál. Rozhodně ne takovou rychlostí jako Zerachiel, která se kolem tebe jen mihla, než cílevědomě pokračovala za těmi svými. Ovšem bylo to zcela jistě nečekané a také poněkud znepokojivé. Tohle rozhodně nebyla výměna z ruky do ruky, protože Zerachiel byla touto dobou už zcela jistě zpátky u Lucifera a ty jsi byla teď možná tak nejlépe v polovině cesty.

Kamael s Nakirem stále stojí na svých místech. Nevycházejí ti vstříc. Jako kdyby to bylo jedno z nepsaných pravidel, že se cesty musíš zhostit sama. I když klopíš oči, cítíš na sobě generálův pohled, který zachytíš pokaždé, když alespoň lehce zvedneš hlavu. Nic neříká, ale tu naléhavost v jeho očích poznáš.

Měla bys spěchat.

☩

„Věděl jsem, že se na tebe můžu spolehnout, Zero.“ Skloní se k tobě Lucifer, jako kdyby tě objímal na přivítanou, avšak jeho rty se poněkud nezvykle zastaví u tvého ucha.

„A teď to dokončíme, drahá. Lepší šance už nebude…“ Pohnou se jeho ústa v tichém a přitom stále melodickém šepotu, který je určený jen pro tvé uši. „Dumah se nesmí dostat do Zlatého města. Za žádnou cenu. Nikdo z nich.“ Slyšíš ta skoro postřehnutelná slova, zatímco cítíš jeho uklidňující blízkost a zalévá tě bílé světlo.

„Zabijeme je“

☩

Už jsi skoro u nich. Zbývá tak poslední třetina cesty. Možná deset metrů, když v tom se stane najednou vícero věcí. Koutkem oka zahlédneš záblesk bílého světla po své pravici. Ani nestihneš pořádně zaostřit na bílou čepel připomínající hvězdný svit, která se blíží k tvé hlavě. Až příliš rychle na to, abys uhnula nebo snad přivolala svou zbraň.

… Bílá se promísí se zlatou.

*clang*

Ozve se hned na to kovové zazvonění a bělostná čepel odskočí odražená od ostří zlatého meče, který se jí náhle zhmotnil v cestě a zůstal viset ve vzduchu kousek od tebe bez viditelné opory, zatímco bílá čepel se přemístí opět do ruky Lucifera, který náhle stojí asi jen čtyři metry od tebe.

„… Vždy jsem skrz tebe viděl, Lucifere. A ne, nakonec ani dnes jsi mě nepřekvapil. Bohužel.“  Promluví Nakir s paží nataženou před sebou, ze které se rozline zlatá záře a stvoří další dva zlaté meče, které se společně se třetím přeskupí ve vzduchu a rozestaví se kolem tebe. Všímáš si, jak zvláštně žhnou a to něco, co z nich vyzařuje se nedá popsat jinak než jako moc. Čeho všeho jsou serafíni schopní? Nikdy jsi toho nebyla svědkem, ale jistě to bude úctyhodné a… děsivé.

„V tom případě už i jistě víš, jak tohle celé skončí. Soudče.“ Ušklíbne se Lucifer a vrhne se vpřed.

„Kamaeli!“ Křikne Nakir, ale už více nemusí generála pobízet, protože ten se rozletí tvým směrem, prolétne mezi zlatými meči a prudce tě strhne stranou, až v tobě při tom nárazu hrkne, než se s dalším máchnutím rozletí ostře vzhůru.

Dál od vypuknuvšího střetu dvou serafínů a dál od Ctnosti, která ještě může výrazně zamíchat kartami.

♬♬♬

♫♪♪♫

Svět se zamží v bílé v záři a nabere ostrých kontur až když klečím napůl zhroucená na zemi a snažím se uklidnit rozbouřený žaludek. Chvíli trvá, než dávivý kašel přejde v hluboké nádechy a výdechy, zatímco se se skloněnou hlavou opírám dlaněmi o měkkou vlhkou… Zem. Dochází mi to jen pomalu – to, že necítím pod prsty studený kámen, ale stébla orosené trávy. Zarazím se. Strnule hledím na trávu, ve které klečím a jen pomalu vstřebávám všechny ty nové vjemy valící se na mne ze všech stran. Jako ve snách přejedu rukama po zemi a váhavě, ostýchavě sevřu mezi prsty jeden z trsů divoce prorůstající zem… A utrhnu ho. Ten pocit je tak nový, tak… Tak nepopsatelný… Svírám ta zelená stébla v dlani jako kdybych něco takového viděla poprvé v životě.

O obličej pokrytou zasychající krví se mi otře vánek proplétající se vlasy. Snad sebou i v první chvíli cuknu, avšak vzápětí užasle pozvednu hlavu a nastavím mu tvář. Nadechnu se, vzduch je prosycen tou zemitou vlhkou vůní soumraku, která je pro mne po tom všem tak… Tak moc intenzivní a nová a… Jako ve snách zvrátím hlavu dozadu a vzhlédnu k noční obloze. Skrze temná nadýchaná oblaka prosvítá světlo hvězd rozesetých všude kam jen mé oko dohlédne. „To je…“ šeptnu rozechvěle, zatímco fascinovaně hledím vzhůru. Oči se mi lesknou nad tou neskutečnou kýčovitou krásou. Vzpomínky na nebesa zahalená nocí proti tomuhle působí jako vybledlé útržky špatně napsané básně.

Vydechnu a koutky rtů se pozvednou v náznaku úsměvu mísícího v sobě melancholii, úžas i bolest. Celé je to moc krásné, moc opravdové, moc… Příliš nádherné na to, aby to byla pravda. Neměla bych to přijmout. Neměla bych se dívat na oblohu, neměla bych nic z toho hltat každým pohledem, nádechem i dotekem, protože až se vrátím zpátky do té temné studené cely… Nezbude ze mě už vůbec nic. I když… Vrátím se? Rozbitá… Postradatelná… Zabij ji. Pokud to tak má být… Tohle je pěkné místo na smrt… Ano, to je.

A tak se rozhlédnu kolem sebe. Pohledem kloužu po rozlámaných siluetách kamenných ruin obklopujících mne ze všech stran. Připadají mi povědomé. Známé. Až nakonec… Pochopím proč. Záblesky vzpomínek zanesených vrstvami vosku mi připomenou to, na co jsem milosrdně zapomněla. Tady to mělo celé skončit, a přesto se to díky mne stalo místem začátku další hrůzné kapitoly. Sklopím hlavu. Můžu si za to sama. Za všechno, co se stalo… Si můžu… Jen… Já… Sama… „Je mi to líto,“ vydechnu ztěžka a pak už jen mlčky znovu nastavím tvář noční obloze i vánku.

Když ticho náhle rozbije ten známý hlas, polekaně sebou trhnu. Ta rána v mysli je stále příliš čerstvá, vzpomínka na Luciferův trest za to, co jsem provedla. Jenže tentokrát se kolem mne nezjeví iluze, aby pokračovali tam, kde skončili, ale zpoza vzdáleného sloupu vyjde jen jedna. Jediná. Nejistě hledím tím směrem, napjatá a strnulá jako zvíře zahnané do kouta. Do přítomného okamžiku mne vtáhne zpátky Lucifer, který… Na těch pár minut jsem úplně zapomněla, že stále stojí vedle mne. Neodvážím se pomalu ani nadechnout, když ucítím dlaň opírající se o moji hlavu.

Ovšem jak mluví dál… Není ani tak důležité to, co říká – ale jak to říká. A já už vím, že když Luciferův hlas zní takhle, tak mě to bude bolet. V předtuše toho, co musí zákonitě přijít, se od něj pokusím odtáhnout. Pohnu se do strany, abych se dostala z jeho dosahu – ovšem pozdě. Ucítím ten bolestivý stisk, jak mne drapne za vlasy a namotá si je během okamžiku na prsty. Zpoza rtů mi vyrazí to tiché bolestné zasténání, když mne surově vytáhne nohy. Ruce mi vystřeli nahoru ve snaze zachytit se jeho předloktí, zatímco klopýtnu chtě nechtě před Lucifera. Srdce mi buší. Tak moc mi buší… O to víc, když se v nočním šeru zalesknou Generálovy ohnivé oči.

„Nejdřív ji chci zpět.“

Dech se mi zadrhne v hrdle. A vzápětí z něj zase zprudka vyletí v dalším tlumeném vyjeknutí, jak mnou Lucifer hrubě smýkne zpátky dozadu. Nohy mi na okamžik podklouznou a v okrajích zorného pole se roztančí rudé mžitky, když ruka držící vlasy mi ani na okamžik nedopřeje úlevy. Pár vteřin mi trvá, než zvládnu najít opět pevnou půdu pod nohama. Mezitím nastane… Ticho. Nepříjemné pichlavé ticho, ve kterém neslyším nic jiného než vlastní tlukot srdce. Jednou… Jednou jsem pozorovala dva smrtelné chlapce, jak se tahají o hračku… Tak dlouho, dokud ji tím neroztrhali na kusy na kolik se jí ani jeden z nich nechtěl vzdát. Dopadnu stejně? Zamrkám a…

Do vzduchu se vznese sloup ohně. Ozáří Kamaelovu tvář… Tu skutečnou. Pravou. Hledím na něj stejně jako předtím na noční oblohu. Oči mě pálí sbírající se slzami, když mi dojde, že si nejsem schopná vzpomenout na to, kdy jsem ho viděla naposledy… Když si uvědomím, že zatímco on se až na to něco v jeho očích nezměnil, zatímco ze mě… Ze mě nezbylo nic, za co by cokoliv z tohohle stálo.

Sklesle stojím vedle Lucifera s hlavou lehce nakloněnou, jak mne stále drží pevně za vlasy. Nebojuji s ním, třesoucí se ruce spustím podél těla, když ruiny přivítají další z hostů. Napětí tuhnoucí ve svalech vzroste, když se z oblohy snese sám Soudce držící v náruči Zerachiel. Spoutanou… Teprve teď mi dochází, co se stalo. Že je zajatcem stejně jako já… Jako na povel uhnu pohledem a pokusím se i odvrátit od nich tvář, ale bolestivé sevření vlasů mi to nedovolí. Vidět Nakira společně s ní, ty dva… Kteří mne vydali napospas Luciferovi a Laylah… Ne, pohled na Zerachiel mi nepřináší žádné zadostiučinění. Jen bolest a zklamání.

Rozhovor vnímám jen napůl. Topím se v tom všem, co se kolem děje. V sobě samé. V tom, na co jsem celé ty roky a roky zapomínala, rozdrobená a rozmělněná svými vězniteli. Výraz v mé bledé strhané tváři se na chvíli ztratí, zůstane jen ten nepřítomný lesk, jak se propadám hlouběji a hlouběji do osidel toho malého světa ze čtyř černých stěn, který jsem přijala za svůj nový domov. Ovšem ne na dlouho. Soudce rozhodne o tom, co se má dít. Jedna za druhou. Druhá za jednu.

Je to tak snadné a jednoduché… Až na to, že vůbec.

Lucifer si mne přitáhne blíže k sobě na znamení, že se mnou ještě neskončil. Stále mne pevně svírá, nedovolí mi pohnout hlavou ani o kousek. Skrze tlak rostoucí v hrdle nedokážu takřka ani polknout. Jeho poslední slova na mne mají stejný účinek ledové sprchy. Po zádech i pažích mi sklouzne ten nepříjemný svíravý pocit obracející žaludek. Tohle není rozloučení, ale příslib dalšího setkání. Jako… Jako by to byla jen další…

… hra…

Vše kolem se náhle rozmaže. Udělám pár klopýtavých kroků, během kterých se snažím zachytit rovnováhu. V uších mi stále hučí a svět se nepříjemně zhoupne. Zapotácím se až se nakonec převážím dopředu a jen tak tak zabráním pádu, když se jednou z rukou zapřu o zem. A s tím… S tím se ohlédnu přes rameno. Na Lucifera. V očekávání… Ani nevím. Nenechal mě jít. Ve skutečnosti… Ve skutečnosti ne. Jenže on tam stále stojí a… Prostě jen stojí. Náš pohled se kratičce setká – a já se s trhnutím poplašeně opět otočím vpřed.

Nejistě se vytáhnu zpátky na nohy. Snažit. Měla… Měla bych se snažit. Očima zatěkám kolem sebe. Ramiel… Někde tu je… A teprve až poté pohlédnu před sebe. Čekají tam na mě… Soudce a… Kamael. Zerachiel už je v pohybu. Blíží se. A jestli mne děsí něco více než hrát opět podle not, které udává Lucifer, tak je to představa, že když tu zůstanu, tak mne k němu Zerachiel odvleče zpátky.

A tak se tím trhavým pohybem vpřed pohnu. Jeden krok. Další. A pak další. A čím blíže jsem, čím kratší vzdálenost nás se Zerachiel dělí, tím více se choulím sama do sebe. Pohled mám jako přikovaný k zemi na kolik jsem z toho všeho… Nervózní. Z ní. Z toho, co se stane až dojdu ke Kamaelovi… A Soudci. Tedy… Pokud…

Jedna má část stále nemůže uvěřit tomu, že se to doopravdy děje. Je to jako padat volným pádem a nevědět, zda je to sen nebo skutečnost. Protože já… Já už neumím poznat rozdíl.

Zerachiel, Dumah

♬♬♬♬♬

Je to jen okamžik, než svět opět nabere ostré kontury a ty ucítíš pevnou půdu pod nohama. Neudržíš se však na nich a jen co Luciferovo sevření na tvé paži povolí, sesuneš se na zem. Až opožděně si uvědomuješ, že vlastně klečíš v trávě. Opravdové, živé trávě. Kolem nohou se ti vlní vysoká stébla, která cítíš zohýbaná i pod svými dlaněmi, jimiž se zapíráš, abys udržela rovnováhu.

Vlasy ti odvane z tváře jemný vánek vonící zelení a nesoucí v sobě tu vlahou notu typickou pro noční čas. A ten tu také skutečně panuje. Šero města z černého kamene vystřídala čerň noci a místo klenutých stropů podepřených rozložitými sloupy máš teď nad hlavou hvězdnou oblohu. Skutečnou hvězdnou oblohu, na které se sice prohánějí ve výšce šedivá mračna, ale prostory mezi nimi ti dávají možnost zahlédnout opravdové hvězdy, a dokonce v jednu chvíli i stříbrný srpek měsíce, než jej opět překryje líně se táhnoucí mračná clona.

Je to zvláštní pohled. Přeci jen jsi byla více zvyklá na noční oblohu ve Zlatém městě, na které nic takového nikdy vidět nebylo. Ale i tak je to rozhodně změna oproti stropu tvé cely, ve kterém jsi znala zpaměti každou prasklinku nebo nerovnost.

A jen co se lépe rozhlédneš, uvědomíš si, že tohle místo znáš. Kolem vás jsou totiž nahodile rozmístěné rozvaliny starého chrámu, z něhož zbylo už jen pár sloupů tyčících se uprostřed ničeho a několik zbytků zdí, které připomínají spíše shluky balvanů více než snad lidskou stavbu. Skoro jako kdybys to mohla zase vidět. Tam se tehdy ukrýval Yesod společně s tebou. Tam naproti byl Lucifer a tam čekal Kamael.

Ale tentokrát…

☩

„Co? Hmm, ne… v pořádku.“ Sklopí k tobě pohled snad až lehce zaskočeně, když se pramen tvých vlasů zasekne za ohybem plátu jeho zbroje. S cinkavým trhnutím jej tak většinu vyprostíš, přičemž tam zůstane zaseknutých jen pár tenkých rudých nitek. Nakir nevypadá, že by jej to nějak trápilo a nebo mu to snad nějak vadilo. Místo toho hledí na tebe. Možná až zbytečně moc vzhledem k tomu, že máte dávat pozor na generálův signál.

„Je to kvůli bezpečí. I tvému.“ Doplní něco, co nedává příliš smysl, ale zní to jako něco, co by přesně někdo z Tribunálu mohl proklamovat. „Nemůžeme vědět, zda dodržel všechny podmínky.“ Padne už něco o poznání zajímavějšího. Vlastně je vůbec zvláštní, že se s tebou baví. Nemusel by. Nemusel by ti odpovídat na nic. Přesto působí oproti soptícímu generálovi jako ztělesnění klidu, až je to možná pro někoho jako ty otravné.

„Západ slunce?“ Nakrčí obočí a očima se vpije do tvých, jako kdyby… hledal? Přemýšlel? „Ano… Musím uznat, že je to pohled, na který se… nezapomíná.“ Promluví pomalu. Opatrně. Jako kdyby za každým slovem čekal, že mu do toho skočíš nebo to celé smeteš ze stolu.

„Ale… To je… Hmmh, vedlejší.“ Potřese hlavou a odtrhne od tebe nuceně pohled stejně jako tobě to celé přijde jako bláznovství. „I když máš pravdu, serafíni nesestupují často z nebes. Já obzvlášť.“ Přelétne mu přes rty nepatrný úšklebek. „Je to škoda. Od jisté doby… Ale někdy musí jeden udělat výjimku. Pro dobrou věc.“ Odhalí před tebou možná až neplánovaně příliš. Pokud je to pravda, tak je dost možné, že tohle celé není posvěcené vůlí většiny a za horizontem tak nečeká nebeská armáda, ani nehrozí, že by na tohle místo udeřily všeničící zbraně ze střeženého arzenálu Zlatého města. Tedy, pokud je to pravda.

Na nějakou chvíli se mezi vámi rozhostí ticho, které ruší jen vítr svištící vám v této výšce kolem uší. Než..

„Zerachiel… Chtěl jsem se zeptat. Jen na jednu věc. Tehdy…“ Ale jeho oči v ten moment zaostří na něco za tebou nebo spíše pod tebou. Ohnivý záblesk světla, který dosáhl až sem. „Hmmh, čas vypršel.“ Broukne polohlasně, než bez dalšího varování přitáhne křídla i tebe k tělu a vy se vrhnete střemhlav k mrakům.

☩

„Jdeš pozdě.“ Ozve se opět ten známý hlas, který jsi ještě před pár chvílemi slyšela, jak ti bez slitování spílá. Avšak tentokrát se postava generála nezhmotní ze tmy kolem vás, ale vykročí zpoza jednoho z rozbitých sloupů, které zde ještě stále stojí. Od zlato černé zbroje se odráží tlumené měsíční světlo, zatímco jeho tvář lemovaná rudými vlasy vypadá potemněle. Snad jen ty zlaté oči neztrácí ani teď nic ze své intenzity a slabě v nich žhne.

„Jako kdyby to něco změnilo. Vím moc dobře, že beze mě byste nezačali.“ Ušklíbne se Lucifer. „Nebo mám spíš říct bez ní?“ Položí ti ruku majetnicky na hlavu, zatímco klečíš vedle jeho nohou. Kamaelovi oči sklouznou k tobě, ale stejně jako ty jsi pro něj jen vzdálenou postavou, ani do jeho tváře nevidíš, co se v ní při tom pohledu promítne, pokud něco.

„Ale vidím, že jsi zde sám. Já svou část dohody splnil, ale nezdá se, že ty jsi na tom stejně.“ Zazní v jeho hlase jisté rozladění, které už dobře poznáš. Prsty se sevřou pevně na tvých vlasech, než tě za ně vytáhne na nohy. „Takže? Cože to bude, starý příteli? Víš, jak nesnáším, když někdo mrhá mým časem.“ Donutí tě udělat krok před sebe, aniž by tě pustil. Snad aby tě Kamael lépe viděl a ty si všimneš, jak sevře ruce v pěst a záře v jeho očích se na chvíli zintenzivní a nabere ohnivější barvy.    

„Nejdřív ji chci zpět. Nemusíš se bát, že svou část dohody nedodržím. Já nejsem… lhář.“ Udělá Kamael krok k vám, ale Lucifer v ten moment tebou trhne zpátky k sobě.

„Pozor, pozor, generále. Už ani krok. Tady si podmínky nediktujete vy. Taky by se mohlo stát, že už nebude koho vyměnit. Jak jsem říkal, můj čas je drahý a nemám chuť se tu o něčem půl dne dohadovat. Takže… Kde JE?!“

„…Hmmmh.“ Zamručí Kamael po nějaké době viditelného přemýšlení, než prostě rozevře dlaň, ze které vystřelí k obloze minimálně patnáct metrů vysoký tenký sloup ohně. Záře mu ozáří tvář a ty jej tak konečně můžeš vidět. Po té nekonečné době. Nezměnil se. Vypadá stejně jako si pamatuješ. Snad jen ten zatvrzelý pohled v očích je něčím novým, avšak je to on. Je to Kamael.

☩

Z nebes se náhle snese další stín. A přistane kousek od generála. Šestice mohutných černých křídel, které skoro nejsou ve všudypřítomné tmě vidět, se roztáhne do plné šíře, než hned na to zmizí. Dumah poznává, o koho jde, přestože jej nikdy neviděla ve zbroji. Nakir, Soudce, ten, který ji vyslal na tu osudnou misi, po které přišla o vše. A v jeho náručí žena, která jí vše vzala. Zerachiel oděná ve zlaté zbroji a s pouty, které tak dobře znáš.

Zerachiel naproti tomu vidí postavu zahalenou v bílé záři, kterou by si s nikým nespletla. Lucifer tam stojí ve své stříbrné zbroji a cípy bílého pláště stejně jako prameny sněhově zbarvených vlasů mu vlají v mírném větru. Mezi prsty natažené ruky má vpletené vlasy podobné barvy jako máš ty. A poznáváš i tu ženu, které patří, ačkoliv… Tedy to, co se z ní stalo. Nebo spíše, co zbylo?

„Tedy… to je nečekaná pocta. Sám Soudce.“ Ucedí Lucifer, kterého tento vývoj situace viditelně nepotěšil. „Co tu děláš Nakire? Myslel jsem, že od tvého prohřešku máš zakázáno sem vůbec páchnout. Nebo, že by Tribunál byl ve tvém případě zase tak… benevolentní? Jako posledně?“

„Do toho ti nic není, Lucifere. Pokud si dobře pamatuji, jeho členem už nejsi. Stejně jako před věky. Jsem tu, abych pohlídal, že tohle celé proběhne hladce. Bez nečekaných triků.“  Odpoví mu naprosto klidným harmonickým hlasem Nakir, který jako jediný z trojice přítomných mužů alespoň působí, že se jej současná situace tak blízce nedotýká a pustí Zeru ze svého náručí, aby se mohla sama postavit.

„Jako kdyby…“ Odfrkne si Lucifer, ale do řeči mu skočí ostře Kamael.

„Nezdržujme to! Předej nám Dumah a dostaneš zpátky ji.“ Pohodí hlavou k Zerachiel.

„Ne tak rychle. Prvně chci zpátky Zeru. A bez pout. Jinak se tu nemáme, o čem bavit.“ Oponuje mu Lucifer sebejistě.

„Ne, Lucifere.“ Vstoupí do toho Nakir rozhodným tónem, který se rozezní kolem vás a přetne počínající hádku. „Ale dobře, vyřešíme to… rozumně. K výměně dojde zároveň. Ty pustíš Dumah, my Zerachiel a pak se všichni vydáme po svém. Bez zbytečného násilí… Už tak bylo prolito zbytečně moc krve. Alespoň tentokrát to nechme stranou.“ Zvedne ruce v umírněném gestu a pohlédne tázavě na nejdříve na Kamaela, který po chvíli váhání přikývne a pak také Lucifera.

„Když myslíš… Nakire.“ Odfrkne si Lucifer, který viditelně odvykl tomu, že zrovna on by měl někoho poslouchat. Přesto mu stačí jediný pohled na Zerachiel, aby viditelně přehodnotil některé své postoje, alespoň pro teď.

„To rád slyším.“ Sáhne Nakir po poutech Zerachiel a otočí ji tak k sobě naposledy tváří v tvář. „Jak jsem řekl… Žádné hlouposti. Prosím. Nemá smysl, aby to skončilo v krvi a slzách.“  Zašeptá, než se skloní se k tvým poutům, která společně s tvýma rukama zvedne a přejede po jejich povrchu v několika rychlých ale poměrně složitých symbolech a pak…

*Cvak*

Do těla se ti vlije moc, která jej zalije jako moře zátoku při přílivu. Najednou jsi to zase ty. Se vším, co k tomu patří. „Tak… jsi volná.“ Cukne mu slabě koutek vzhůru, než od tebe ustoupí s otevřenými pouty, která mu zůstanou v ruce. Jsi volná.

„Doufám, že zvládneš jít. Bylo by dobré, aby ses aspoň teď trochu snažila.“ Přitáhne si Dumah k sobě Lucifer a zasykne jí do ucha, aniž by spouštěl pohled z generála stojícího v dálce před vámi. „Ostatně, lepší motivaci už asi nedostaneš. Ještě se uvidíme, Dumah.“ Cítíš v jeho slovech ten úšklebek, který však nevidíš. Hlavu ti drží tak, abys musela hledět před vás, zatímco tě obklopuje slabá bílá záře koncentrující se kolem Lucifera a teď i tebe.

„Hodně… štěstí.“ Postrčí tě náhle dopředu, až klopýtneš, ale… jsi volná. Skutečně volná. Ačkoliv by mu stačilo udělat jen pár rychlejších kroků, aby tě opět chytil. Ovšem teď jsou tu i ti druzí. Jen k nim dojít.

Zerachiel

„Nemá smysl, abych ti to říkal. Stejně to brzy zjistíš sama.“ Odpoví ti Soudce bez špetky nějaké zášti, která naopak z tvých slov odkapává, kde může. Nic dalšího už ti ale neřekne. Místo toho tě zvedne do náruče a rozletí se z tebou pryč. Jeskyni necháte za sebou a během pár okamžiků vystoupáte vzhůru k oblakům líně se táhnoucím po obloze.

Šestice černých křídel rozráží vzduch a nabíráte na rychlosti. Nakirovi nedělá viditelně velký problém dohnat samotného generála, který vyletěl před vámi a stejně jako vy dva i on vystoupá nad oblaka tak, že místo země se pod vámi táhne oceán oblak. Kamael vás jen zkontroluje pohledem, aniž by zastavoval a pokračuje v letu. Dle slunce není problém určit, kam míří. Letíte všichni směrem na západ. Ale kdeže přesně jste, to je už druhá otázka, na kterou je těžké najít odpověď, když nemáš přes mraky příliš výhled na samotnou krajinu pod vámi.

A tak pokračujete.

A čím déle letíte, tím více si uvědomuješ, jak na sobě čas od času zachytíš Soudcův pohled, který místo toho, aby byl upřený před vás případně si kontroloval generála letícího v bezpečném odstupu před vámi, se až příliš často stáčí k tobě. I to, jak opatrně tě drží, je rozhodně nečekané. Někdo jako ty, kdo je v jejich očích krvelačný zločinec, by si zcela jistě zasloužil jiné a méně ohleduplné jednání. Takto se o něj opíráš a vlastně jsou tvé pohyby víceméně neomezené, zatímco tě nese v náruči.

A jak se vaše pohledy setkávají stále častěji, tak se vrátí ten zvláštní pocit, který nevíš, odkud pramení. Neznáš jej, přesto máš neurčitý pocit, jako kdybys něco takového už zažila. Tu blízkost.

„Musím uznat, že západ slunce měl v tomto světě vždy něco do sebe. Nehledě na to kolikrát ho vidíme.“

Rozezní se ti v hlavě náhle jeho hlas, který zní překvapivě… spokojeně? Ale, když k němu vzhlédneš, jeho pohled se upírá zrovna kamsi před vás a tenké rty se ani nepohnuly. Nepromluvil, přesto… co přesně to bylo? Netušíš.

„Hmm? Děje se něco?“ Ozve se od něj tázavě, když na sobě opět zachytí tvůj pohled, kterým neuhneš tentokrát včas.

Ale ať už ti zní v hlavě cokoliv, nezastavujete. Ani nezpomalujete. Vítr vám cuchá vlasy a slunce, ke kterému letíte, se časem začne klonit k obzoru. Míříte k rudému kotouči, který nabírá krvavých odstínů, zatímco se noří za ohyb země.

A ty si můžeš všimnout, že koutek Nakirových rtů je mimoděk povytažený do náznaku zamyšleného úsměvu. Možná by se dalo té chvíle využít… Ale co pak? I kdyby ses vyprostila z jeho rukou, jediné, čeho dosáhneš, je, že začneš padat a buďto tě jeden z nich v letu zachytí a nebo si tě seberou až na zemi. Dokud nebudeš mít dole ty zatracené okovy, nemáš příliš možností, jak zrovna proti těmto dvěma něco efektivně podniknout.

A pak zmizí i poslední paprsky a svět se ponoří do temnoty. Letíte ještě odhadem pár hodin, zatímco se vám nad hlavami rozsvítí myriády hvězd, než Generál náhle zastaví ve vzduchu a zvednutou rukou zastaví i Nakira.

„Jsme tady. Počkejte na signál.“ Řekne stroze a pak se spustí k zemi skrz mraky. Teď už jejich clona není tak jednolitá, a tak pár místy můžeš zahlédnout výseky kopcovité krajiny. Vypadá to na nějaké travnaté pahorky, kde se v údolích nachází dle světel i pár měst smrtelníků. Takto z výšky se to jeví až malebné a možná i lehce… povědomé? Rozhodně to ale nevypadá, že byste se vydávali k zemi. Alespoň prozatím.