Andor.cz - Dračí doupě online

Park - Vstup
Karra

Ticho. Kameny i nadále při tvém dotyku mlčí. Něco je ale jinak. Ten pocit když tvá ruka přejede po jejich povrchu, je úplně jiný, než který jsi cítila před tím. Tyto kameny nejsou mrtvé. Cítíš tam slabou jiskru života. Ano, zcela určitě jsou živé. I přes to ti ale z nějakého důvodu neodpovídají. Jako němý, který nemůže … nebo nechce mluvit?

Pokračuješ dál skrze zničenou bránu. Vegetace rychle přibývá, až tě nakonec zcela obklopuje. Všude kolem je husté křoví a mohutné stromy. Oblohu není přes jejich koruny téměř vidět. Tohle vskutku není žádný městský park. Pořád je ještě dost světla, ale otázkou je, co si počneš, až nastane noc?

Potom si něčeho všimneš. Ticho. Je tu až nezvyklé ticho. Už od chvíle kdy jsi prošla bránou, si nezaslechla žádný obvyklý zvuk lesa. Žádný zpěv ptáků, bzučení hmyzu, nic. Uděláš pár kroků kupředu, když k tomu dojde.
Větve zapraskají a jeden ze stromů se začne kácet k zemi. Vše se stane tak rychle a nečekaně, že nemáš skoro ani čas reagovat. Strom ti padne k nohám s ohlušující ranou, až se vše kolem tebe otřese. Následuje ticho.
Rozhlížíš se kolem, jestli nespatříš toho, kdo to mohl způsobit, ale nikde nikdo. Potom se stane něco nečekaného. Strom se začne zvedat a stavět zpátky na své místo. Jako kdyby někdo porazil figurku a vzápětí jí zase postavil.
Než se naděješ, tak strom stojí zase zpátky na svém místě, jako kdyby se nic nestalo. Jediná věc, která svědčí o opaku, je prohlubeň, kde před tím strom ležel.

Djozelina kavárna
Baltazar

Den ubíhá pomalu. Zákazníků není moc, jen tak akorát, aby ses nezačal nudit. To se k večeru změní, když se vám dovnitř během chvilky nahrnou zákazníci. Několik posledních hodin tvojí směny lítáš sem a tam a chvilkami nevíš, co dělat dřív. Naštěstí jsi něco podobného už dříve zažil, takže se s tím dokážeš vypořádat.
Poslední zákazníci jsou pryč a ty dáváš na dveře ceduli zavřeno. Uvnitř jste zůstali už jenom ty a Djozel, která uklízí špinavé nádobí. „Dobrá práce, Baltazare.“ pochválí tě, když prochází kolem tebe. Potom se pustí do umývání nádobí.

A vlastně tu nejste tak úplně sami, jak sis původně myslel. Jak tak procházíš mezi stoly, všimneš si na jedné židli malého skřítka. Klidně chroupe sušenku, zatím co nožičkama houpe ve vzduchu. Je to samozřejmě Puk. Jakmile si tě všimne, tak jedním rychlým soustem schramstne zbytek sušenky, seskočí z židle a rozeběhne se směrem k tobě.
„Balte, Balte, Balte!“ křičí nadšeně skřítek, když hopsá kolem tebe. V jedné ruce svírá malý kožený váček. „Pro tebe!“ řekne a dá ti váček. Uvnitř najdeš jeho poslední úlovky. Svazeček nějakých chlupů, podle zápachů nejspíš z mokrého psa. Pár zubů, které očividně patřili nějakému krysákovi a jednu šupinu. V poslední době se dal Puk na sbírání nejrůznějšího harampádí. Pokud jde o tebe, tak specificky srsti, zubů, kostí a dalších částí. Pochopitelně za svou obvyklou platbu.

“Mrtvé město“
Karra

Již několik dní marně procházím Sognar, jehož zprvu tak nadějně působící aura pomalu slábne v jasu pouličních lamp a pod tíhou železných konstrukcí věžáků tyčích se nad rušnými ulicemi.. Jistě, magie tu je a v některých místech dost silná až okouzlující, ale kameny jsou za branami města tiché, chladné a mrtvé… Až se mi začíná stýskat po divokých horách a lesích, kterými jsem se toulala dříve, plných života a tichého šepotu. Co naděláš holka, pokrok nezastavíš, povzdechnu si a poptáhnu níž široký klobouk, který mne alespoň trochu chrání před nevlídnými pohledy – přeci jen, vraní hlava je až příliš nápadný atribut na to, aby zůstal nepovšimnut. Sama jsem si již zvykla a svým způsobem mám tuto svou část i ráda a naštěstí se vždy najdou lidé, co pochopí, že to tak úplně není moje chyba a chovají se ke mne víceméně normálně.. Kdybych jen tak nespěchala se zvládnutím proměny, třeba by bylo vše stále při starém..
Alespoň můžu mluvit a nekrákám, to bych už asi opravdu vypadalo jako strašidlo, uchechtnu se..

Ztracena v myšlenkách a vzpomínkách se pomalu blížím k poslednímu místu, které mi ještě dává naději. Park. Když jsem se na něj ptala místních, jejich reakce se různily, ale převládaly obavy a strach z onoho údajně až démonického pralesa. Nu, po všem co jsem slyšela, jsem byla připravená pomalu na všechno; od břečťanem porostlé rezavé branky, přes rudé oči sledující mne zpoza stromů až po vřeštící wyverny na obloze. Ale přede mnou se tyčí pouze masivní zeď a celá oblast působí jako opuštěná armádní základna.. Přes okraj zdi na mne už vykukují první koruny stromů a již jen z jejich rozměrů lze usoudit, že samotní lesní velikáni budou stejně masivní jako zeď, co je drží uvnitř. AV tu chvíli se musím těžce přemáhat, abych se neproměnila a neletěla onen prales prozkoumat, přece jen mi už příroda v této betonové džungli začínala chybět, ale ovládnu se a přistoupím k rozvážnějšímu a snad i rozumnějšímu postupu. Po kratší procházce podél tohoto „vskutku estetického“ doplňku Parku narazím na konečně i na něco užitečnějšího než desetimetrovou zeď.

Stojím tak před bránou, nebo spíše před tím, co z ní zbylo, a na první pohled mne upoutají cedule, které jsou rozvěšené kolem brány skoro tak nahusto jako vrabci v zimě na větvích. Nevstupovat, Nebezpečí, Smrt… To jsou mi vyhlídky, povzdechnu si a zvednu zrak vzhůru k nyní trochu viditelnějším korunám stromů. Mám nebo nemám? Když najednou lehký závan větru proletí mezi větvemi zelených velikánů a rozhýbe listy v dávno známé melodii.
A je rozhodnuto.

Naposledy se rozhlédnu kolem zdi a mezitím plánuji jak se vybavit na cestu do takového údajně hrozného pralesa..
Ale přeci mne nevyděsí nějaká cedule a navíc nepůjdu ani úplně naprázdno. V kapse nahmatám prak a přidám k němu z brašny pět oblázků, dva z nich, Lesklivec a Archibald, jsou ještě nabité starší ohnivou runou, kterou jsem jim vtiskla při poslední meditaci kus od města – sice to není už nic moc, ale na popálení agresivní fauny či zdivočelého kocoura to bude stačit. Otočím se zpět k bráně, stisknu jeden z ohniých kamínků v kapse a jeho zemité plné teplo mne trochu uklidní, znovu si poupravím širák, tentokrát tak, aby překážel co nejméně a vykročím. Při průchodu se na chvilku zastavím a již ze zvyku lehce pohladím mohutnou stěnu v naději, že zachytím alespoň jiskřičku života v tomto jinak mrtvém městě...

“Den jako ostatní“
Baltazar

Šest dní v týdnu stále to samé. Dokola a dokola. Nevadí mi to. Naopak mám takové dny rád. Klidné, běžné. Bezproblémové. Je to malá útěcha vůči všem těm zklamáním, ke kterým mě vede má pátrání. Poslední mě opět zavedlo do slepé uličky a to doslova. Shaku se mě pokouší ukonejšit, že přeci jen na něco přijdeme, ale i jemu je myslím jasné, že kouzlo na změnu osudu, když nepočítám smrt, není. Tedy řešením by bylo cestování v čase, ale to by došlo k paradoxu, jelikož bych se pak nenarodil s tímto osudem a nemohl se jej rozhodnout změnit a najít bytost, která je imunní vůči časovému paradoxu.... možná budou tak tři na celém světě.

Dnes opět pracuji v kavárně. Pozítří zase v kadeřnictví u otce. Prý se mu tam objednala jedna víla, nebo tak mu to prý bylo sděleno, jelikož se objednala přes někoho jiného. Každopádně to beru jako Jackpot, jelikož vílí vlasy by se mi opravdu hodili. Už mám i představu co s nimi udělám. Samozřejmě počítám, že jich nebude moc, ale na výrobu ochranného amuletu by to mělo snad stačit. Druhá možnost je to použít na můj speciální experiment, ale období bouřek je ještě v nedohlednu, ale kdo ví, kdy by se mi zase poštěstilo.

Dnes tu mám dvě zajímavé zákaznice. Vypadá to, že se oboje zajímají o podivné věci v našem krásném městě, kde za každým druhým rohem určitě nečeká nebezpečí. V některých částech města je to bohužel opravdu tak.
Samozřejmě jsem si nemohl pomoci a poslouchal jejich rozhovor, který mi opět vnukává myšlenku, kterou bych měl možná zahnat, jelikož Můrov není zrovna bezpečná část města a mě už před rokem došel poslední dech nemrtvého, který je potřeba k silnému ochrannému kouzlu proti přízrakům, i když stále je dost možné, že by jsem měl štěstí a žádný by mě nenapadl z postranní uličky.
Možná. Svěcená vody, světlušky a světélkující vodní řasa a solný krystal. Vše bych měl mít. Světlušky jsou sice už asi dávno mrtvé, ale to nevadí. Hádám, že si vystačím, i když tím očaruji baterku. S trochou štěstí mi to vystačí na tři záblesky svatého světla. Jen tedy zkontrolovat baterky. To by jsme měli čtyři kouzla. No opravdu bych si měl pořídit nějaký ten křišťál, aby jsem měl kam ukládat nějakou svou energii. Přeci jen jsou dny, kdy kouzla vůbec nepoužívám.

Nyní se však budu nadále věnovat své práci. Dneska bych to mohl pak připravit a zítra se tam jít podívat. To zní jako plán. Kočky sice prý zahání přízraky, jelikož jde o tvory, kteří prý vidí jak náš svět, tak i svět mrtvých, ale nevím co je na tom pravdy. Především Shaku není tak úplně jen obyčejná kočka.
To mi připomíná. Kde ksakru je? Můj drahý kocour se zase někam vypařil a já bych měl jít najít, než zase sní někde nějaké sušenky, které mi pak strhnou z platu, ale nejdříve musím jít obsloužit další stůl.
"Kde se zase touláš. Doufám, že jsi nešel zase na sušenky?" S trochou štěstí se objevil nějaký spešl zákazník, který nemá na zaplacení a tak šel vyzvednout naturální platbu, ale na to by mě upozornil. Takhle to opravdu spíše vypadá, že šel na ty sušenky.

“Mrtvé město“
Karra

Město je mrtvé, bez hlasu. Když jsi sem přišla, tak sis myslela, že je to jenom kvůli jeho auře. Magie se tu na některých místech vznáší ve vzduchu a kdokoliv dostatečně citlivý tím může být snadno uchvácen. Tohle však bylo něco úplně jiného. Kameny mlčí. Jsou chladné jako led. Nezdá se, že by v nich zůstal nějaký život. Můžeš to zkoušet, kolikrát chceš, výsledek by byl stejný.

Jsi tu už několik dní a všude kam padne tvůj pohled, se nachází moderní džungle. Velké domy postavené z kamene, železa a skla, elektrická světla, silnice, auta a další. Ani kousek přírody, který by uvnitř nebyl mrtvý. Už to vypadalo, že tvé pátrání zde skončí ještě dříve, než vlastně začalo. Potom ses ale dozvěděla o místě, které by mohlo být přesně to, co hledáš. Místní ho nazývali “Park“.

Hledání nebylo těžké. Stačilo zjistit jenom směr a zbytek byl jenom otázkou času. To co tam ale na tebe čekalo, bylo něco úplně jiného, než co se dalo podle získaných informací čekat. Přímo před tebou stála asi desetimetrová masivní zeď, která by se spíš hodila lépe k nějaké pevnosti. Zeď se táhne do dálky, možná i několik kilometrů oběma směry, takže je těžké odhadnout její velikost. Vysoko nad okrajem zdi vykukují koruny mohutných stromů, nepochybně starých pár století.
Několik minut procházíš podél zdi, až nakonec narazíš na vstup. Brána je vyvrácená a porostlá hustou vegetací. Všude kolem jsou rozvěšeny cedule, některé už pohlceny samotnou přírodou. Nápisy na nich jsou přinejmenším znepokojivé:

NEBEZPEČÍ!

NEVSTUPOVAT!

VSTUP POUZE NA VLASTNÍ RIZIKO!

SMRT!

“Den jako ostatní“
Baltazar

Dny pomalu plynou. Jednou jsi v kavárně, hned potom v kadeřnictví, nebo se přistihneš, jak se touláš ulicemi města hledající kdoví co. Všechno je klidné a není moc toho, co by ti dělalo starosti. Někdo by mohl říct, že je to docela nudný život, ale tobě to tak zdá se vyhovuje. Navíc i ty máš něco, co ti nedá spát.
Kdykoliv je to možné, snažíš se zjistit něco víc. Něco, co by ti pomohlo najít nějaké řešení. Ve své pozici máš dobrý přísun nejrůznějších informací. Jistě, věci jako nový obchod, sousedky přítel, nebo třeba otravní kolegové v práci převládají, ale i tak se najde pár věcí, které zajímají i tebe.
Většinu času jenom ověřuješ možné stopy, které se ve výsledku nakonec ukáží jako slepá ulička a ty se tak vracíš zpátky na začátek, abys to zkusil znova. Někdo by to už možná vzdal, ale kdysi ti někdo řekl, že je Sognar místo nekonečných možností. Pokud existuje něco, co by ti pomohlo, určitě se to najde zde.

„ Prý se to jmenuje Bantariho svět zázraků, nebo tak nějak. Je to v Můrově.“ řekne jedna žena druhé, se kterou sedí u stolku. Přišly už asi před hodinou, objednaly si kávu a nějaké zákusky. Celou tu dobu si povídaly, často i o různých podivnostech. Zmínily třeba “Červený taxík“, místní legendu, se kterou jsi jako řada místních samozřejmě dobře seznámen. Podle ní by měl městem jezdit zvláštní červený taxík, do kterého když někdo nastoupí, tak se už nikdy neobjeví. Kolik je na tom pravdy nikdo neví, ale pár lidí se už ve městě ztratilo. Sám jsi však podobné vozidlo nikdy nespatřil. Jistě, klasické taxíky se městem pohybují normálně, ale nikdy ne tento.
„A co by to mělo být?“ zeptá se po chvilce druhá žena zvědavě.

„Nějaké vetešnictví nebo co. Ale kamarád, který tam jednou byl, mi říkal, že jsou tam i knihy a další věci.“

„Aha. Takže je to jen obyčejné vetešnictví?“

„Obyčejné prý právě není. Spousta těch věcí je nějak spojená s nadpřirozenem.“

„Hmm, ale Můrov?“ řekne druhá žena s obavami. Jejich rozhovor se potom zase stočí k něčemu jinému. Tobě ale zůstalo v hlavě jméno toho místa, Bantariho svět zázraků. Už jsi to jméno několikrát zaslechl, ale kromě toho nic jiného nevíš. Podle někoho je tu už od samotného založení města, což by znamenalo, že už to stojí pár století.