Andor.cz - Dračí doupě online

Klub Elysium
Mahalath

Je to už nějaký pátek, co tě tvé kroky dovedly do Sognaru. Podivné místo i mezi těmi podivnými. Město má svůj osobitý styl a vše je zde více či méně prosycené magií. Už jsi během své existence navštívila celou řadu různých měst, ale nikdy nic, co by se podobalo Sognaru.
Tvůj příchod sem nebyl zrovna jednoduchý. Místní nebyli zrovna dvakrát přívětiví. Setkala ses s nedůvěrou i s nenávistí. To vše od lidí, které jsi ani neznala. Ne pro to co jsi zač, ale kvůli tomu jak vypadáš. Pověst elfů zde byla více než pochybná a každému by zřejmě udělalo radost, kdyby našli tvé tělo ležet v nějaké z postranních uliček.
I tak se ale nějak podařilo prorazit. Zabydlela ses v jednom z domů v Přístavní čtvrti a našla sis pár kontaktů mezi trpasličími rodinami. Nebylo to nic moc extra, ale čas od času ti dohodili nějakou práci. Prozatím jí nebylo moc, ale to se časem určitě změní.

Jako obvykle jsi trávila svůj volný večer v klubu Elysium. Místo, kam dříve či později nakonec zavítá každý. Ve městě existovala celá řada nejrůznějších podniků, ale žádný z nich nebyl jako Elysium. Na první pohled se to tu moc nelišilo od normálního baru. Měli tu slušný výběr alkoholu, pěkné tanečnice, dokonce i hudba ušla. To měl ale každý druhý bar ve městě. To, čím se to tu lišilo, byla zdejší pravidla.
Klub zastával naprostou neutralitu a veškerá politika města zde neměla své místo. Kromě toho zde také platil klid zbraní. Bylo jedno, jestli jsi masový vrah po kterém pátrá policie, goblin se sklony ke kleptomanii nebo prostě a obyčejně elf. Jakmile hosté prošli dveřmi, tak na tom nezáleželo. Mnozí se pokoušeli o podobnou věc, ale nikomu se to nepodařilo. Na tom měl zcela určitě svůj podíl i majitel klubu. Torben Brix, trpaslík, který se nehlásil k žádné z místních rodin. Jeho slovo zde bylo zákonem a jen málokdo se mu dovolil odporovat. Většinu z nich lze v dnešní době nalézt na dně zátoky.

Seděla jsi zrovna u baru, když se vedle tebe posadí neznámý muž. Na sobě má hnědý kabát, zdobenou vestu a klobouk, zpod kterého vykukovala dvojice černých rohů.

„Přeji dobrý večer.“ řekne muž klidným hlasem a vloží si doutník do úst. Nějak sis nevšimla, že by vytahoval zapalovač, přesto se z doutníku kouřilo. „Myslím, že jsem ještě neměl tu čest. Vy tu budete nejspíš nová, že?“ zeptá se. Potom, aniž by čekal na odpověď, pokračuje. „Dovolte, abych se představil. Baltazar, jméno mé.“ Natáhne k tobě ruku s doutníkem, který vzápětí celý vzplane. Místo něj muž v ruce drží vizitku.
V ten moment se vaším směrem podívá barman, kterého zřejmě upoutalo ohnivé představení.
„Baltazare! Už zase? Copak jsem ti říkal o tom ohni? Jestli Torbenovi zapálíš klub, tak si tvojí hlavu pověsí na zeď vedle toho trola!“ Vskutku, jednu ze zdí klubu zdobí několik zajímavých trofejí, z nichž jednou je právě trolí hlava. Hnusná a pokroucená, se spoustou křivých zubů. Opravdová noční můra kdejakého zubaře. Ostatně oni trolové nejsou žádnými velkými fešáky, takže se není čemu divit.
„Pardon, síla zvyku.“ omluví se Baltazar s milým úsměvem
Na baru přes tebou leží černá vizitka, na které je zdobeným písmem napsáno jediné písmeno: B

Park
Karra

Opatrně přistoupíš ke stromu ze strany, která si myslíš, že je nejbezpečnější. Takhle zblízka se zdá těžké uvěřit, že strom, vedle kterého stojíš, ještě před chvílí ležel na zemi. Je mohutný a kmen bys nedokázala obejmout ani, kdyby ses snažila sebevíc. Možná ani ve dvou. Navíc je velmi tvrdý. S něčím takovým bys asi nedokázala pohnout ani za pomocí své magie.

Dotkneš se kmene a vyšleš pozdrav. Nic. Strom mlčí. Je to stejné, jako u brány, když jsi vstupovala do Parku. Cítíš, jak kmenem protéká život a energie, tak jako v každé jiné bytosti, ale jsou slabé. Těžko říct, jestli jsou utlumené úmyslně stromem samotným, nebo jestli za to může něco zcela jiného. Každopádně reakce se žádné nedočkáš.
Následně se někde z lesa začne ozývat hlasité praskání a vrzání dřeva. Není to takové, jako když slyšíš skřípat starou rozvrzanou židli. Tohle se zdá být mnohem, mnohem větší.

Djozelina kavárna
Baltazar

Puk si od tebe vezme kousek čokolády. Potom se podívá zase zpátky na tebe se zmateným výrazem. Jako kdyby čekal víc, než dostal. Trochu se zamračí, ale když slyší o další práci, kterou pro něj máš, tak se jeho nálada okamžitě zlepší a on nadšeně nadskočí.

„Bantari? Ano, znám starého Bantariho! “ vykřikne skřítek a vyskočí znovu do vzduchu. „Jeho obchod ve Starém městě. Tmavé a divné místo, všude jsou krysáci. Ohromní a s ostrými zuby. “ Puk při tom zvedne ručičky do vzduchu, jak jen dokáže, aby ti ukázal, že jsou opravdu obrovští. „A taky mají blechy." Puk se na chvilku se odmlčí a potom zase pokračuje. „Bantariho obchod je velký. Plno pokladů. Malé lesklé věci, taky hodně divné věci. Nevím co. Spousta knih. Hory, velehory knih. Jednou na mě spadly, bolelo to.“ Vzpomínka zřejmě není z nejpříjemnějších. "Nemám rád knihy."

Puk k tobě nakonec natáhne ručičku a zatahá tě za prst. „Chceš jít, Balte?“ zeptá se a druhou ručičkou ukáže na dveře ven z kavárny. „Ukážu cestu k Bantarimu.“

Park - Vstup
Karra

Lehce se dotknu kamenné stěny a již skoro nedoufám, že mi někdo odpoví. Také, že ne, kameny jsou stále zamlklé.. Ale něco v nich přece jen zůstalo, slabá jiskřička života mne polechtá po dlani, jenže to je vše. Žádný šepot, žádné tiché hučení ani brumlání. Zkusím do nich šťouchnout kapkou magie, ale marně. Co se jim tak mohlo stát? Je těžké se s nimi spojit, to ano, jen to bývá problémem jen u mladých a nezkušených druidů, kteří mohou duchy i naštvat a ti pak trucují pár desítek let. Ale co se událo zde v tomto divném městě mi zůstává záhadou.

Dostávám se dál do parku, čím dál jsem od brány, tím více fauny mne obklopuje, obloha je téměř zakrytá obrovskými korunami stromů.. opravdu si zde připadám jako v pralese. Naštěstí zatím slunce svítí a já mám tak krásný rozhled po zelené džungli. Uvidím, jak to tu vypadá a možná.. možná bych se pak mohla konečně vyspat opět v koruně stromu, což je tisíckrát lepší než spát v obklopení betonových stěn levných hotelů. Ale času je zatím dost, porozhlédnu se a pak se případně připravím na noc…

Kráčím si mezi stromy a zkoumám zelení porostlé okolí, když si uvědomím, že neslyším ptáky. Ani hmyz.. i šumění stromů jako by ustalo. Zpozorním, hledám jestli se něco neblíží, ale nic podezřelého nezachytím a tak pokračuji, byť ostražitěji, dál. Po pár krocích zaslechnu zapraskání dřeva a nestihnu pomalu ani uskočit, když se přede mne skácí strom až se země otřese. Následující ticho je téměř ohlušující, neslyším ani nevidím nikoho, kdo by mi mohl složit velikána k nohám. Už se chci dát do zkoumání onoho padlého stromu, jenže než to stihnu, tak se začne zvedat sám, postaví se zpět, jen se koruna otřese. Zírám na to s otevřeným zobákem, na nic jiného se v tu chvíli nezmůžu. O entech jsem slyšela, ale tohle? Strom stojí jakoby nic a přede mnou se vytvořila krásná strouha po kmeni, která zůstává jediným důkazem této podivné události. To už si přiznávám, že to tu možná nebude tak bezpečné, jak jsem si původně myslela. Ale to přece nejde, aby si strom jen tak spadnul a pak se postavil zpátky, v tom bude mít asi prsty nějaká magie.

Pomalu se přiblížím ke stromu z té strany, kterou považuji za nejbezpečnější – poblíž jsou mladé kmínky a dle mé teorie, by je neměl ranit, tedy by na mě neměl znovu spadnout. Položím dlaně na kmen a zkusím navázat stejné spojení, jako s vyššími duchy kamenů. Pokud mne tu nechce les sám, tak bych se s ním měla spojit, přes kterýkoli strom v lese. Nejdřív ale musím vědět, jestli o nějakou konverzace stojí, neboť ponořit se do meditace v lese, kde cíleně padají a zase se zvedají stromy a není slyšet ani hlásku by asi nebyl nejlepší nápad. Zaměřím se proto na kmen a zkusím vyslat jako pozdrav lehounký proud magie, kterým chci dát najevo, že tu nejsem abych ubližovala, nýbrž abych si popovídala a případně pomohla.

Djozelina kavárna
Baltazar

Den ubíhá a večer se pomalu blíží. K večeru to tady samozřejmě obživne, jak obyvatelé města přicházejí ze svých prací a nebo se teprve probouzejí a jdou sem na snídani. Upíra jsem tu sice viděl jen jednou. Byla to upírka, která si přišla objednat dort, který pak vyzvedl člověk. O upíry jsem se nějak extra nezajímal, i když by někdo čekal opak, ale řešit něco takového mi přišlo jako hloupost, když něco jako stopování upíra podle X let starých stop, které spíše ani nejsou je prostě nemožné.
O upíry jsem se zajímal jen a pouze kvůli jejich krvi, s kterou by šla provádět opravdu zajímavá magie.

Dnes jsme tu měli více narváno, než jindy, i když to není poprvé. Čím víc lidí, tím více to přeje obchodu, takže i když musím lítat pomalu jak čamrda, aby jsem to všechno stíhal, tak se nezapomínám usmívat na každého z našich hostů, popřeji jim dobrou chuť a další zdvořilostní fráze, které pokud bych je nedělal, tak by mi byli strženy z platu.

"Snad jich tu bude zítra také tolik." Odvětím vedoucí.
Po tom nájezdu zbývá už jenom uklidit. Zrovna zametám koštětem drobečky, když si povšimnu malého tvorečka, který pochrupuje sušenku. Možná bych si i na moment pomyslel, že je to Shaku, který ukořistil někde sušenku, ale ten nyní leží schoulený v pelíšku, který jsem mu dal nahoru na jednu skříň, takže je mi celkem jasné, kdo to bude.
Na to, že je Puk starší jak já, tak jej z mě neznámého důvodu, beru více jako nějaké děcko. Asi za to může jeho malý vzrůst a typický charakter, který je pro jeho druh dost častý, i když jsou i výjimky. No Puk je, asi více dětinský než ostatní.
"No ahoj Puku. Copak jsi mi dneska přinesl?"
Převezmu váček a prohlédnu jeho obsah, který postupně přendávám do svého váčku u pasu.

Srst. Podle pachu psí. Necítím z ní magii, takže pes, nebo vlek. Spíše pes. Pak tu máme zuby. V krysím klanu, asi byli nějaké neshody, nebo jen měl nějaký krysák smůlu. Poslední je šupina. Podle vzoru, tvrdosti a povrchu hádám, že jde o hadí, nebo ještěří, opravdu slaboučký závan magie. Asi tam ležela už nějakou dobu.
"Krásné úlovky Puku. Počkej chvilku."
Opřu koště o stůl a vydám se k lednici pro zaměstnance, kam si dávám chladit vodu a taky tu mám schované tři tabulky oříškové čokolády. Spočítám co mi přinesl a podle toho ulomím kus čokolády. Tenhle je jen okolo třetiny, ale jelikož pro Puka mám sám úkol, tak jistě dostane více.
"No bohužel to je dneska jen za třetinu, ale nebuď skleslý. Hlavní je, aby se ti při tom tvém šmejdění nic nestalo a navíc mám na tebe nějaké otázky, případně pro tebe práci. Můrov, Bantariho svět zázraků. Copak o tom místě víš, neboj. Mám čím platit." Zašklebím se vesele na Puka.
Když si vzpomenu, jak jsem se s ním seznámil, tak jsem rád, že jsem tu magickou past dal jenom na omráčení. Skřítčí magie je hodně zajímavá a i celkem tajemná, jelikož má něco dočinění se samotným prostorem, ale Puk si účtuje nesmyslně velkou částku, když jsem se ho naposledy ptal. Navíc mi to přijde celkem vtipné, jelikož to právě já jsem jej naučil, jak obchodovat.

Park - Vstup
Karra

Ticho. Kameny i nadále při tvém dotyku mlčí. Něco je ale jinak. Ten pocit když tvá ruka přejede po jejich povrchu, je úplně jiný, než který jsi cítila před tím. Tyto kameny nejsou mrtvé. Cítíš tam slabou jiskru života. Ano, zcela určitě jsou živé. I přes to ti ale z nějakého důvodu neodpovídají. Jako němý, který nemůže … nebo nechce mluvit?

Pokračuješ dál skrze zničenou bránu. Vegetace rychle přibývá, až tě nakonec zcela obklopuje. Všude kolem je husté křoví a mohutné stromy. Oblohu není přes jejich koruny téměř vidět. Tohle vskutku není žádný městský park. Pořád je ještě dost světla, ale otázkou je, co si počneš, až nastane noc?

Potom si něčeho všimneš. Ticho. Je tu až nezvyklé ticho. Už od chvíle kdy jsi prošla bránou, si nezaslechla žádný obvyklý zvuk lesa. Žádný zpěv ptáků, bzučení hmyzu, nic. Uděláš pár kroků kupředu, když k tomu dojde.
Větve zapraskají a jeden ze stromů se začne kácet k zemi. Vše se stane tak rychle a nečekaně, že nemáš skoro ani čas reagovat. Strom ti padne k nohám s ohlušující ranou, až se vše kolem tebe otřese. Následuje ticho.
Rozhlížíš se kolem, jestli nespatříš toho, kdo to mohl způsobit, ale nikde nikdo. Potom se stane něco nečekaného. Strom se začne zvedat a stavět zpátky na své místo. Jako kdyby někdo porazil figurku a vzápětí jí zase postavil.
Než se naděješ, tak strom stojí zase zpátky na svém místě, jako kdyby se nic nestalo. Jediná věc, která svědčí o opaku, je prohlubeň, kde před tím strom ležel.

Djozelina kavárna
Baltazar

Den ubíhá pomalu. Zákazníků není moc, jen tak akorát, aby ses nezačal nudit. To se k večeru změní, když se vám dovnitř během chvilky nahrnou zákazníci. Několik posledních hodin tvojí směny lítáš sem a tam a chvilkami nevíš, co dělat dřív. Naštěstí jsi něco podobného už dříve zažil, takže se s tím dokážeš vypořádat.
Poslední zákazníci jsou pryč a ty dáváš na dveře ceduli zavřeno. Uvnitř jste zůstali už jenom ty a Djozel, která uklízí špinavé nádobí. „Dobrá práce, Baltazare.“ pochválí tě, když prochází kolem tebe. Potom se pustí do umývání nádobí.

A vlastně tu nejste tak úplně sami, jak sis původně myslel. Jak tak procházíš mezi stoly, všimneš si na jedné židli malého skřítka. Klidně chroupe sušenku, zatím co nožičkama houpe ve vzduchu. Je to samozřejmě Puk. Jakmile si tě všimne, tak jedním rychlým soustem schramstne zbytek sušenky, seskočí z židle a rozeběhne se směrem k tobě.
„Balte, Balte, Balte!“ křičí nadšeně skřítek, když hopsá kolem tebe. V jedné ruce svírá malý kožený váček. „Pro tebe!“ řekne a dá ti váček. Uvnitř najdeš jeho poslední úlovky. Svazeček nějakých chlupů, podle zápachů nejspíš z mokrého psa. Pár zubů, které očividně patřili nějakému krysákovi a jednu šupinu. V poslední době se dal Puk na sbírání nejrůznějšího harampádí. Pokud jde o tebe, tak specificky srsti, zubů, kostí a dalších částí. Pochopitelně za svou obvyklou platbu.