Andor.cz - Dračí doupě online

Klub Elysium
Mahalath

Baltazar se radostně usměje. „Těší mě váš zájem. Nebudu tedy dál chodit kolem horkého kotle. Má práce zde je celkem prostá. Moc se neliší od toho, co už znáte. Vlastně by se dalo říci, že se jedná prakticky o totéž. “
Na chvilku se odmlčí a pokyne gestem k barmanovi. Ten mu po chvilce přinese pití. Tmavá a hustá kapalina, která se nepatrně leskne a stoupá z ní kouř. Baltazar lehce usrkne a věnuje barmanovi milý úsměv.
„Rozdíl mezi tím, co tu dělám já a tím co se děje u nás “doma“ je ten, že zde jde veškerá provize mě. Nebo v tomto případě nám. Mými klienty jsou jak prosté bytosti, tak démoni samotní. Někdo chce bezpečný a pohodlný život. To jak bude dlouhý, už ho tolik nezajímá. Někdo stojí o moc, jiní o peníze. Však to znáte.
No a potom jsou tu démoni. Těm jde především o jedno. Těla. Jak jistě víte, fyzické tělo je naší vstupenkou do tohoto světa. Za starých časů bylo třeba čekat na nějakého kultistu až nás povolá, nebo riskovat násilné posednutí. Proč ale čekat a brát si jen duše?“
Baltazar posléze sáhne do kapsy a vytáhne malý notes. Otevře náhodnou stránku, kde zahlédneš seznam jmen s čísly a nějakými dalšími popisky.
„Vaším úkolem by bylo jednat s jednotlivými klienty a plnění jejich přání. To může být občas pořádná otrava. “ Potom se tomu zasměje. „Tak co říkáte, zaujalo vás to? Nemohu tedy zaručit stálý přísun práce a zdravotní pojištění.“

Park z ptačí perspektivy
Karra

Úspěšně se ti podaří vyletět nad koruny stromů. Jakmile se tak stane, tak tě začne opouštět ten zvláštní pocit, který si měla uvnitř Parku, až je nakonec pryč úplně. Před tím sis toho nevšimla, ale cítíš se teď mnohem lépe než před tím.
Pohled dolů pod tebe je něco, co se jen tak nevidí. Hustý les, ve kterém ses ještě před chvilkou nacházela, se táhne kilometry a kilometry na všechny strany. Je opravdu ohromný, a ty jsi z něj viděla pouhý okraj. Koruny stromu se tyčí vysoko do výšky, namačkané jedna vedle druhé, takže toho není moc k vidění. A potom je tu také ta mlha, která se nad lesem vznáší.

Kromě parku se ti naskytne také dobrý pohled na město samotné. Nebylo by asi přehnané tvrdit, že jsi nikdy dříve žádné takové město neviděla a nejspíš už ani neuvidíš. Svou velikostí předčí ta největší města a můžeš jenom hádat jak je velké. Domy, mrakodrapy, plovoucí ostrovy a samozřejmě již navštívený městský park-
Město je ale o něco lépe čitelné a odhalí ti tak o sobě mnohem více informací. V jedné části se nachází vysoký mrakodrap, obklopený moderními stavbami a spoustou světel. To bude zřejmě část, kterou místní nazývají Centrum. Asi nejživější místo ve městě.
Kousek dál si všimneš místa, které je pravým opakem Centra. Malé a prosté domky, postavené převážně ze dřeva a kamene. Jenom pár budov je tu vyšší než dvě patra. Jedinou výjimkou je zde hodinová věž, která se tyčí v samotném středu.
Je tu také přístav. Kolem toho jsi už jednou procházela. Prázdné a ponuré místo. Nevzpomínáš si, že bys tam viděla moc lodí.
Poslední místo, které vzbudí tvou pozornost, je další část obehnána zdí. Nevidíš tam ale žádné stromy, tak jako v parku. Zdi jsou vysoké a na vrcholku opatřené železnými ostny.

Můrov
Baltazar

Stín udělá pár kroků blíž a zastaví se asi metr od tebe. Výškový rozdíl mezi vámi je teď ještě více patrný než před tím. Stín se sehne níž a jeho tělo se zkroutí do nepřirozené polohy. Jeho hlava je teď na stejné úrovni jako tvoje. Prázdný obličej bez úst a jakýchkoliv dalších rysů. Jenom ty zářivé oči. Stín nakloní hlavu na jednu stranu a chvilku si tě prohlíží. Potom jí nakloní na druhou stranu a situace se opakuje.
Celou tu dobu se Puk krčí za tebou a ani se nepohne. Stín o tebe nakonec ztratí zájem. Nevydá žádný zvuk ani nic neudělá, prostě odejde pryč. Když prochází kolem tebe, cítíš závan chladu.

Teprve až když Stín zmizí za rohem, se Puk konečně uklidní.
„Nevím. Courají se pořád po Starém městě, ale nikdo neví proč. Nemluví, nejí, jenom tu chodí.“ Potom Puk zase pokračuje v cestě. Jeho tempo se trochu zvětší a Puk se teď opatrně rozhlíží kolem sebe. Žádný další Stín už ale nepotkáte.

Zastavíte se před kamennou budovou. Skrze zavřené okenice ven vychází zlatavé světlo. Nade dveřmi si všimneš vývěsného štítu, na kterém podle všeho kdysi býval nějaký znak. Už ale nepoznáš jaký. Nápis pod znakem je také sešlý, ale stále ještě dostatečně čitelný. Bantariho svět zázraků
Vejdete dovnitř.

Vstupujete do velké osvětlené místnosti, plné nejrůznějších věcí, především ale knih. Knihy jsou vyskládané v policích, na stolech a v komínkách na zemi. Knihy zdobí většinu zdí a jejich hromady na zemi vytvářejí uličky, někdy tak akorát aby jimi prošel dospělý člověk.
Asi nejpodivnější věcí, kterou tu lze nalézt, je velká vodní nádrž. To samo o sobě není tak zvláštního, ale když přijdeš blíž, tak si všimneš toho, co plave uvnitř. Tím je plejtvák obrovský, akorát tenhle měří asi jenom dva metry.

Park

Krčím se u stromu v očekávání příchodu enta či něčeho podobného, ale vůbec nic se neděje. Po chvíli utichne i ono praskání. I tak ještě chvíli zůstanu u stromu, ale už si přijdu nevhodně, neboť stále nic nepřichází a já tu čekám pomalu v plné polní. Nenápadně tedy všechno schovám zpět do kapsy a povzdechnu si. Buď začínám být senilní nebo si ze mě někdo dělá šprťouchlata a to dosti otravným způsobem. Les se mi přestává líbit, není tu ani živáčka. Uvědomím si, že jsem opravdu od vstupu do lesa nezahlédla žádné zvíře, ale přitom les není mrtvý.. A já doufala v poklidnou procházku zelení a místo toho mám les, skoro stejně divný jako město samotné.

Nezbývá asi nic jiného, než se vrátit ze zelené džungle do betonové, snad budu mít větší štěstí a podaří se mi zjistit víc o tomto místě a o zvedajících se stromech a divných zvucích. Na malou chvíli se zamyslím nad tím, zda nebudu pokračovat v cestě směrem k tajemnému zdroji praskání dřeva, ale už se mi nechce naskakovat při každém nezvyklém zvuku v obavě, že na mě zase něco spadne. Ne, děkuji. Udělám to tím jednodušším způsobem. Trochu uraženě, stále si myslím, že v tom má prsty nějaký sice mocný, ale škodolibý duch, se přesunu kousek dál od stromu a připravím se na přeměnu. Dnes jsem ji ještě nepoužila a tak bych měla mít plný počet tří podob zatím otevřený, každou zvládnu zatím nejdéle šest hodin, kromě vrány - ta je mi ze zjevných důvodů jaksi vlastní, jen zůstat v ní déle než 24 hodin bych opravdu neměla nebo to mi v lepším případě přibudou delší pařáty..

V mysli ustálím obraz vrány s lesklým černým peřím a přidám adekvátní dávku magie mé i přírody. Otřesu se, jako by mi tělem proběhla vlna mravenců a už se rozhlížím po lese z jiné perspektivy. Celý proces proběhne v řádu sekundy, pokud by tu byl nějaký pozorovatel, zahlédl by pouze záblesk a místo malé postavy s vraní hlavou a širákem by na jejím místě stála drobná černá vrána. Pohodím spokojeně hlavou, „Cha, možná jsem senilní, ale tohle mi jde, že?“ , fakt, že mám právě kvůli nepovedené přeměně permanentně vraní hlavu vynechám, to žádný škodolibý bůžek vědět nemusí. A navíc to bylo jen jednou, od té doby si dávám pozor. Naposledy se rozhlédnu po lese a ladným odrazem se vznesu nad stromy, mířím sice zpět do města, ale trochu si omrknout vzdužný prostor nad parkem ještě nikomu neublížilo. Prakticky podél zdi se tak blížím zpátky směrem k prvním ulicím a cestou mrkám na hustou zeleň, jestli mi neodhalí něco zajímavého z nové ptačí perspektivy.

Cesta do Můrova
Baltazar

S tím, že Puk zmizel si nelámu hlavu. Opět jen dokázal, že magie skřítků je opravdu něco velmi tajemného. Není po něm ani stopy a co je hlavní, tak ani magické. Opravdu bych stál o to z něj něco získat, ale na to je Puk příliš opatrný.

Dostavím se domů, kde se dám hnedka do práce. Připravím kruh a jdu pro ingredience. Světlušky opravdu už pošli a tak je jednoduše dám do hmoždíře, kam přidám i tři listy světélkující řasy, která roste ve sklenici s vodou pod stolem. Je tam tak ideální stín, i když je den a o tak se k ní nějaké to světlo dostane.
Řasy a světlušky roztluču do kašové hmoty, kterou přidám na několik míst v kruhu. Pak položím solné krystaly, které jsou nic moc, ale lepší aktuálně nemám. Jako poslední je svěcená voda. Do středu kruhu pak už jen umístím sklíčko baterky do kterého vyryju runu, která představuje světlo a po okrajích do kolečka runy ochrany a svatosti. Následně se dávám do rituálu jehož výsledkem je magická skleněná čočka do baterky. Je potřeba zdroj světla a trocha magie, aby se čočka aktivovala, ale přízraky a podobné by to mělo zahnat. Doufám v takové troje použijí, než čočka bude už jen poškrábaným kusem skla, na který by bylo třeba provést rituál znovu.

Práce jde od ruky a zatím tu máme klid, takže mám možnost opět vysvětlovat své spolupracovnici, že to, že nemá ráda zázvorové sušenky je jasný důkaz toho, že není člověk a i tak by jí měli chutnat, jelikož je to nejlepší věc, kterou tu prodáváme a podobné věci, které jednoduše končí smíchem.
Nával na sebe nedal k večeru moc dlouho čekat a o proti předchozímu dni je to mnohem lepší. Trochu mě mrzí, že žádný zdejší zákazní se nerozhodl využít mých směnných služeb, ale hold nepřišel nikdo, kdo by o tom věděl a navíc jen samí lidé. Hrůza. Jsem radši, když je tu hromada různých druhů a vše to vypadá pestře a zajímavě.

Když se po práci dám do hledání Puka, tak mě na něj upozorní Shaku, který opět využívá svůj pestrý slovník, který je ještě pestřejší od doby co poslouchá naší sousedku, jak pomlouvají, kde koho z okolí. Někdy bohužel padne prý slovo i o mě a o tom, že mě nikdy neviděli s žádnou slečnou a, že možná jdi po té dívce z práce.
"Ahoj Puku."
"Neboj, už tě nechá být, ale ty si budeš moci zdřímnout jako stín, i když se raději vyvaluješ jako kočka." Ušklíbnu se po těchto myšlenkách na Shakua.
Počkám, až Shaku vstane a dojde ke mě. Otře se mi o nohu a tak jej několikrát pohladím a podrbu mezi ušima, než zmizí a mě se navrátí můj stín.
"Hurá tedy na výpravu."


Puk zní každý kousek tohoto města a to i pod ním, i když jsou místa, kam si ani on netroufne. Nicméně se tedy nemusím strachovat, že by jsme nějak bloudili a především jdeme tou nejkratší možnou cestou, i když Puk by se tam nějak dokázal dostat jistě i rychleji, když by mě neměl sebou. Jsem na to místo dost zvědavý, ale hlavně mám trochu obavy, jelikož při mém štěstí v Můrově jistě na nějaký ten přízrak narazíme.
Můrov na sebe nedá zase nějak dlouho čekat a než se naděju, tak už kráčím po starých kostkách a pozoruji domy, které občas osvětlí jedna poblikávající lampa.
Jakmile se objeví stín, tak zpozorním a ihned si beru do ruky svou baterku. Právě proto jsem si ji připravil. Očekával jsem, že na něco takového pravděpodobně narazíme. Navíc mi dochází, že by jsem se na ten stín mohl zeptat Puka.
"Ty asi nevíš, co jsou tyhle stíny zač co Puku?" Povím potichu zatím co za ním kráčím, stále pozorující stín a i tak se očkem koukající okolo pro případ, že by se vynořil ještě nějaký.
Normálně jdou přízraky vědomé, ale tyhle v Můrově jsou opravdu hodně temné, až takové stíny bývalých vědomí. Uvažoval jsem, že by jsem se pokusil jednoho chytit, ale nakonec jsem na to neměl odvahu.

Kráčím tedy za Pukem a dávám pozor. Jsem připraven použít svou baterku, která by měla přízrak zahnat.

Klub Elysium
Mahalath

„Spíše jsem uvažoval o tom, že bych mohl pomoci já vám.“ odpoví na tvou otázku. „Poskytuji řadu zajímavých a řekněme … nezvyklých služeb pro vybranou sortu lidí. Ale to není to, co jsem měl na mysli. “ Muž se na tebe usměje a jeho oči se na okamžik zbarví do ruda. Stejně rudé, jako byl plamen, který před okamžikem pohltil doutník. Byla to jenom krátká chvíle, ale dostat na to, abys to zaregistrovala.

„Jsem si jistý, že jste v mé přítomnosti cítila něco nezvyklého. Stejně jako já cítím, že nejste úplně obyčejná elfka.“ Muž to neřekne přímo, ale z jeho slov je celkem jisté, že TO ví. Potom pokračuje. „Jak už jsem řekl, tak nabízím pomoc. Práci.“
Vzápětí se ale zarazí a zamračí se. „ Ne, práci ne. Spolupráci. Pochopitelně pokud máte zájem. Jsem si jistý, že se s mými prostředky nemůžu měřit s rodinou Gabbed, ale pomoc někoho jako vy by se mi zcela určitě hodila.“

Park
Karra

Ukryješ se ve vysoké trávě poblíž velkého stromu a čekáš. Čekáš minutu, dvě, ale nic se během té doby nestane. Zvuky se stále ozývají ze stejné dálky jako před tím a nezdá se, že by se k tobě někdo blížil. Potom znenadání nastane ticho. Už nic neslyšíš, dokonce i šustění korun stromů zdá se utichlo. Bylo před tím vůbec slyšet? Je ticho, přesto se rozhodneš ještě chvilku setrvat na svém místě.

Čekáš, ale nic se nestane. Nikdo se neukáže a nezaútočí na tebe, stejně tak ty nikoho nepřekvapíš. Mohla by ses zkusit vydat směrem, odkud zvuk přicházel. Otázkou je, jestli by to bylo moudré, když pořádně ani nevíš, co ty zvuky vydávalo.

Další den
Cesta do Můrova
Baltazar

Puk popadne zbytek čokolády, kterou mu přineseš, celý štěstím nadskočí. Otočíš se, abys zavolal na Shakua. Když se ohlédneš zpátky, je Puk už pryč. Už zase. Těžko říct, jak to dělá, ale čas od času prostě takhle zmizí, jako by se propadl do země. Djozel ti ještě dá peníze za dnešní směnu a rozloučíte se.

Další den se odehrává téměř identicky jako ten předchozí. Přijdeš do práce a většinu dne není moc do čeho píchnout. Ukáže se pár lidí, ale nic co by se nedalo zvládnout v jednom člověku. Potom, jak se čas blíží k páté hodině, to zase začne. Lidé se k vám začnout hrnout a vy běháte od jednoho stolu k druhému. Naštěstí je tu dnes ještě Barta, takže to není tak hrozné jako předchozího dne. Než se naděješ, tak tvá směna skončí.
Dokončíš vše potřebné a vydáš se hledat Puka. Chvilku koukáš po kavárně a potom si ho všimneš v koutě, jak si hraje se Shakuem. Tedy pokouší se o to. Shaku klidně leží a pokouší se spát, ignorující při tom jakékoliv pokusy o které se Puk pokouší. Když si tě ale všimne, tak toho nechá. „Ahoj Balte. Jdeme? Jdeme!“ a tak vyrazíte na cestu.

Váš cíl se nachází v Můrově. To znamená, žádná veřejná doprava, která by vás tam dovezla. Takže musíte slušný kus cesty po svých. Puk tě ale spolehlivě vede, jako lovecký pes, takže alespoň nehrozí, že byste se ztratili. Když se konečně dostanete do Starého města, tak to okamžitě poznáš. Okolí kolem se změní. Domy jsou tu především dřevěné a kamenné. Cesta je vydlážděná dlažebními kostkami a pouliční osvětlení tu není tak časté, jako jinde ve městě. Ulice jsou celkem prázdné, nepotkáte ani žádné z místních.
Kousek od vašeho cíle Shaku něco ucítí. Něco, co ho znepokojuje.

Zpoza rohu vyjde stín. Není to ale stejný stín jako je Shaku, tenhle nemá s démonem vůbec nic společného. Vlastně by se dal nejvíce přirovnat k duchům, než k čemukoliv jinému. Ale i v tom případě by to nebylo přesné. Nikdo pořádně neví, co jsou stíny zač, jenom to, že se čas od času nějaký objeví. Stín udělá pár kroků kupředu. Měří něco přes tři metry. Jeho postoj je shrbený, jako stařec opírající se o holí. Akorát on žádnou nemá. Končetiny má nezvykle dlouhé a hubené. Skoro tak dlouhé, jako je celé tvé tělo. Chvilku se rozhlíží kolem a udělá pár dalších kroků. Potom otočí hlavu tvým směrem a upře na tebe pohled svých zářivých očí.

Park
Karra

Teprve když stojím těsně u stromu, tak si uvědomím jak je obrovský. Ať už s ním pohnulo cokoli, musí to být velmi mocné. Ale strom samotný mi na pozdrav neodpovídá, pevná kůra pod mou dlaní vydává jen slabé záchvěvy energie, trochu moc slabé, že by přede mnou sám strom něco skrýval? Nebo za tu může nějaká vnější síla?

Mé rozjímání přeruší hlasité zvuky linoucí se z hlubin lesa, praskání dřeva a vrzání větví, jako kdyby se zelení prodíralo něco opravdu velikého. Nebo velmi agresivní vítr, o tom ale touhle dobou už dost pochybuji. Každopádně o mě nemusí hned vědět. Skrčím se ke stromu co nejdál od zdroje toho rámusu a připravím si prak, jeden oblázek a Lesklivce, tak aby byly v případě útoku čehokoli hned po ruce. Na jemnější metody teď nemusí být dost času. Sice jsem se vždy dokázala s přírodou i jejími dětmi domluvit, ale kdo ví, co se se zdejšími divokými duchy a tvory stalo v těsném obklopení betonu a železa.

Skrytá za stromem tak čekám, co bude záhadný zdroj zvuku dělat a zatím přemýšlím, zda se zvládnu dostat nahoru na strom bez nutnosti přeměny. Ne, že bych s ní měla problémy, ale přeci jsem chtěla šetřit síly a magii pro pobyt v betonové džungli, který se zatím zdá být nevyhnutelný vzhledem k uvítání, jaké mi zatím Park předvedl.