Smlouváme dál

"Nejsem tu první týden. V tu dobu bych Vám asi utrhal ruce. Takhle?"

Pokrčím rameny a usměji se. Mě tohle vlastně baví. Je to takové přátelské tlachání, ale zase má to i ten obchodnický podtón. Trvalo mi mnoho let, než jsem se vypracoval tak, abych tady jen tak mohl sedět, kouřit doutníček, poslouchat kazety a v klidu si s Karlovičem povídat.

"Tak to není zrovna dobrý, ale za ty prachy souhlas že je to lepší než nic. Řekněme, že jsem zaujatý."

Pokývám hlavou a vnitřně samozřejmě souhlasím. Cokoliv je lepší než nic a souhlasím, že ta cena je skvělá. Kdybych šel kamkoliv jinam, tak zaplatím mnohem víc a za peníze které jsem měl, rozhodně nemůžu čekat něco lepšího. Což mě vlastně na celé věci štve nejvíc...zasraný prachy. Z granátů jsem byl nadšený. Ananasem bych rozhodně nepohrdnul a kdybych měl u sebe dva až tři, tak se rozhodně cítím lépe.

"Z tohohle by se posral každej ne jenom Boris. Co si budeme povídat a kdybych nebyl než jsem šel k Vám, tak se hodlám posrat taky!"

Při pohledu na to co přinesl se mi stáhlo úplně všechno a musel jsem se držet, abych nenadskakoval jako malé dítě v cukrárně. Nevím kdy jsem si vypěstoval lásku k takovýmhle věcem, ale věděl jsem, že to musím mít. Tohle rozhodně musím mít! Zároveň vytáhne další věc, u které se musím ušklíbnout, ale zase...kdyby to fungovalo.

"Pane Karloviči, máte tady rozhodně zajímavé věci. Jednou bych chtěl vědět, co se schovává ve všech Vašich zakoutích. Spouštíte mi pavlovům reflex. Asi, až jednou budu mít peníze budu muset zaskočit a provedeme spolu velké obchody. Rozhodně velké..."

Pokračoval bych tím co se vyberu, kdyby se dotyčný ještě nerozmluvil dál a z mého úsměvu se pomalu stával smazaný úsměv. Ta nabídka byla více než dobrá. Rozhodně dobrá byla, ale mě se moc nechce vzdávat mého tuleně a vlastně ani AKčka. Já jsem ho měl rád a i když ta jeho věc, vypadala více než skvěle, tak to nebyl typ zbraně, se kterým jsem rád operoval. Navíc ta podmínka je něco co nevím jestli je úplně rozumný.

"No takhle pane Karloviči. Nabídka je to lákavá což vo to. Líbí se mi, takže to příjmám, ale! A to je důležité ale, protože na tom to bude stát a padat. Pokud půjdu do Helmutha, tak potřebuju, aby mi někdo zaplatil lékařskou péči, abych v případě problému že mě zmlátí moc, mohl zítra odejít. Další, ta Vaše kráska je moc hezká, ale to není zbraň pro mě. Já jsem věrný AKčku. Na brokovnice mám sebou jiné machry, ale cením si toho, že jste mi jí nabídnul."

Nebylo se tady moc o čem rozmýšlet. Reálně se nechám asi zmlátit, protože si sice věřím, ale ten mamrd má strašnou škálu zkušeností, které já nemám. Na stranu druhou, já mám občas i celkem štěstí a kdyby se mi povedlo, abych ho nějak vyvedl z rovnováhy a on dělal chyby? No, to se reálně uvidí až na místě. Zaposlouchal jsem se do hudby a užíval jsem si jí. Čím déle vedeme tuhle debatu, tím déle si to tady můžu užívat. Nabídl jsem si další doutníček, ale tentokrát jsem ho zastrčil do kapsy bundy.

"Děkuji. Víte, jak rozmazlit zákazníka."

To on uměl a taky věděl, jaké návnady má někomu jako já dávat. Byl to velice dobrý obchodník a já jsem šel někam, kde hrozilo že umřu. Ta šance je poměrně velká, takže bude lepší, když budu mít sebou co nejvíce věcí, které mi mohou zachránit život. Takže proto se trošku trpět musí. Zasraný pragmatismus...

Poslední den

Chvilku se pohledem zastavím na vlajce a symbolu, který značí hranice našeho území. Symbol je to na pohled složitý, ale nakreslila bych jej i poslepu. Dost možná ho budu muset brzy použít. Otázka, čí krev na něj použiju.

Z myšlenek mě vytrhne Tove. Pozorně naslouchám informacím, o tom, na co tam venku mohu narazit. Budu muset být opravdu pozorná. Zatím to zní jako smrtící past. Tiše si povzdechnu. Budu doufat, že se ke mně naši bohové neotočí zády. To by totiž mohlo být celkem zlé.

"Děkuji, sestro." kývnu s úsměvem, když mi předá toulec se šípy a kinžál. Snad se mi podaří většinu z nich získat zpět a budu schopná je opravit. Opět zůstanu sama a oči se zastaví na obloze. Nasaju do plic studený vzduch a vydám se nazpět do rodného domku, abych si už zabalila na zítřejší cestu. Nerada bych to řešila na poslední chvíli. Navíc mě ještě čeká rituál.

Odpoledne se vydám do chýše, kam chodí pouze vědmy. Je to tu uzpůsobené na různé rituály. Vše po ruce a jedna nemusí tolik improvizovat. Ani se nemusím s nikým moc dohadovat a mám svůj prostor, kde se kapku vyřádit.

Do udusané podlahy klackem nakreslím kruh a dovnitř několik run. Bude zasvěcen bohyni, po které jsem pojmenováná. Sice je více spojována s ženskými atributy, ale zároveň je i bohyní války a měla prý jisté zalíbení v bojovnících jistého druhu. Pravdou je, že když jsem jí zaslíbená od narození, její ochrana bude vždy nejsilnější. Nemá smysl to moc přemyslet.

Zapálím směs několika sušených bylin, které jsou s Freyou spojovány. Z klícky vytáhnu slepici a na špalku vedle ji useknu hlavu. S ještě cukajícíma nohama její krví vyliju kruh. Tělo pak hodím do mísy se sušeným ovocem a květinami. Recituji staré básně spjaté s našimi božstvy a jejich životy. Svlékám se u toho do půl těla. Svlečená vytáhnu kinžál z pouzdra a položím jej na kámen znázorňující kovadlinu, na které bylo ukováno Thorovo kladivo. Kouskem uhle na něj načrtnu runu tiwaz. Potom vezmu nůž, abych se mohla říznout a obětovat i svou krev. Zastaví mě ale příchod Uly, která mi nabídne svou.

"Jsi si jistá...?" zeptám se nejistě. Ona však rozhodně přikývne a nastaví svou ruku. Asi rozumím, proč to dělá a já její dar na rozloučenou přijmu.

Po rituálu si musím odpočinout. Vše je připravené. Nic víc už nepotřebuji. Možná tak víc informací o výpravě a zda se ví, kdo se ještě zúčastní. Případně nějaké relevantní informace o vůdci výpravy a ne jen rádoby zkazky o nešťastné...lásce? Eh.

Deň pred odchodom

Patrola,Alexander
Ubykácie - Jedáleň - Zbrojnica(Dielňa)

Nedávno som sa pridal k patrole. Nie je to o moc lepšie, než byť drifterom, či handymanom, ale mám aspoň miesto na spanie a jedno jedlo denne a viac menej bezpečný stash. Je to lepšie než nič, tak sa sťažovať nebudem. Každý musí nejako začať. Nie som nikto známy, ale vie sa akurát jedna historka, že keď som s asi troma ďalšímy patrolármi neďaleko pevnosti, tak nejaký záškodnícky odstrelovač každého z nich zastrelil na prvý zásah, len po mňe vystrelil asi 5-8 krát a ani jedna strela ma netrafila, než som sa stihol k nemu dostať a zabiť ho. Som zvedavý, čo mi prischne nejaká prezývka, pokiaľ sa toho dožijem. Niektorý majú ceľkom zaújímavé...

Ako vstávam, tak je ešte tma. Sadnem si na posteľ a prochu sa ponaťahujem, pričom mi popuká v kĺboch.
5:46... zdá sa, že ten budíčem pred šiestou od armády zo mňa už nezmizne. No čo sa už dá robiť...
Postavím sa, dám si niečo na seba a trochu sa rozpozerám. Poberiem si svoje veci a po menšej kontrole, či mám všetko pod svetlom baterky, tak schádam dole. Chvíľku si počkám, než otvoria jedáleň.

Keď raňajkujem, tak pozorujem ako sú niektorý ešte s kocovinou, lebo včera chlastaly. Ja som bol v dieľni, pretože som si modifikoval zásobníky, aby mali väčšiu kapacitu. Ako odkusujem z oschnutého rohlíka a zajédam to s konzervou, tak sa pozriem Alexandra.
"Včera som ťa videľ, ako si čistil akúsi pištol. Aký to je model, pokiaľ to nie je tajné ? Inak aké máš pocity z tejto akcie ? Počul som, že ju povedie Kluzký. Dúfam, že sa niekedy dostanem na jeho úroveň...
Keď Kríž spraví rýchly proces tými dvoja, tak len trošku poznamenám.
"Tý dvaja sú stále v kope..."

Potom iba Alexandrovi pokývnem na pozrav a vyberiem sa do zbrojnice. Budem pracovať na svojom malom projekte, kde sa snažím vyrobiť broky, ktoré so nazval Petarda, Svetluška a Dračí dych. V podstate povedané, Niečo ako Slug náboje iba výbušné, Svetluška je na spôsov flashbangu a Dračí dych sú zápalné buckshoty, kde ešte z hlavne vyšlahne ohnivý jazyk ako keby niekto na moment slačíl spúšť na plamenomete. Ak niekto príde, že chce si nechať spraviť, upraviť alebo opraviť vybavenie, či iba klasická údržba, tak sa do toho pustím za poplatok alebo šúčiastky a ingrediencie, ktoré mám vypísané na tabuľke, čo potrebujem na svoje náboje. Keďže má moja brokovnica kaliber 23mm, tak si skúsim vyrobiť nejaké náboje navyše Slug a buckshot, keďže ako som sa dozvedel, tieto moc u obchodníkov nenájdem.

Družina:

Co budu sakra dělat?

Sleduji Družijníka, který mě zavřel do cely. Po jeho prohlášení jen pokrčím rameny. Lidi mají potřebu zbytečně moc mluvit. Je to chyba. Ukázka slabosti. Potřeba si něco dokazovat. Kdo mlčí, má možnost poslouchat. Já teď třeba slyším, že někdo naplánoval i tohle. Tenhle příkaz už zazněl: „Žádné zbytečné courání.“ No uvidíme.

Moc se nerozhlížím. Jen tolik, aby nepřišlo nějaké nepříjemné překvapení. Stojím v uvolněné, sebevědomé póze. Jako by tohle všechno byla jen součást plánu. Jako bych měla stále stejné možnosti, stále stejně dlouhé prsty.

Co budu sakra dělat? Tam venku je to svinsky nebezpečné.

Plán je jasný, získat v Pevnosti tolik vybavení, kolik to jen půjde. Vybavení. Mapu. A informace. Rozbít prasátko. Využít známosti. Sehnat zbraně, amulety, drogy, … Hrát na city, pokud to bude třeba. Slíbit nesplnitelné. Kdo by mohl mít na výpravě venku nějaký zájem? Co by mohl potřebovat? A co za to nabídne? Kdo půjde? Má nepřítele, který rád zaplatí za to, aby už se nevrátil? Nejsem bezzubá. I teď můžu nabízet a slibovat. Jen mít čas zjistit si všechny informace.

Vzít si vybavení od Družiny by bylo šílenství. Je tu příliš mnoho… tok mých myšlenek přeruší příchod Willa. Pozvednu obočí… a pak ho zase stáhnu.
„Moc mluvíš.“
Oznámím mu klidně. Lepší radu nikdy od nikoho nedostane. Měl by ji poslechnout. Vůbec mu nedochází, že si právě maluje na čelo terč. Během chvíle vysype i to, co neví. Blbec.

Co budu sakra dělat? Tam venku je to svinsky nebezpečné. Jediná cesta je nepodcenit přípravu.

Kdybych byla hodná holka, tak Willovu nabídku odmítnu. Nebudu zbytečně riskovat jeho život. Nebudu riskovat, že skončí v Pracovním táboře. Že si ho vychutná Jean. Jenže já hodná holka nejsem. A možnost získat informace U Kocoura je příliš lákavá.
„Tak večer.“
Šeptnu spiklenecky.

Znovu zaujmu uvolněnou pózu… a držím ji i potom, co přijde moje eskorta. A bohužel nepřijde sama. Přijde s ní další tlučhuba. Jeho slova říkají vše – tohle místo ho sežere zaživa. Všechna ta nadutost je jen hrůza z vlastní slabosti. Jen se snaží překřičet svou neschopnost. Sám je nic. Musím se kousnout do jazyku, abych mu něco neřekla. Mohla bych vyhrožovat, vysmívat se, vztekat, jednu mu vrazit, … jenže proč? Ještě by to mohlo napadnout, že si nějak pojistí moji smrt tam venku. Prostě jen stojím a nechám vystupňovat trapné ticho. Víte, jak se tváří lidi, kteří si vás chtějí vychutnat a zjistí, že je snad ani neposloucháte?

Ať tak nebo tak můj doprovod vypadá, že netouží po ničem jiném než si jít lehnout… to bude zřejmě ta „důležitější práce“. Až bude vhodná chvíle nejspíš jim nabídnu nějaké povyražení… zatímco budu na nákupech. Každý má slabé místo. Stačí se jen dívat.

Plán je vzít si většinu svých oficiálních úspor a nakoupit běžné věci… A pak se, podle okolností, uvidí.