Poslední den

Chvilku se pohledem zastavím na vlajce a symbolu, který značí hranice našeho území. Symbol je to na pohled složitý, ale nakreslila bych jej i poslepu. Dost možná ho budu muset brzy použít. Otázka, čí krev na něj použiju.

Z myšlenek mě vytrhne Tove. Pozorně naslouchám informacím, o tom, na co tam venku mohu narazit. Budu muset být opravdu pozorná. Zatím to zní jako smrtící past. Tiše si povzdechnu. Budu doufat, že se ke mně naši bohové neotočí zády. To by totiž mohlo být celkem zlé.

"Děkuji, sestro." kývnu s úsměvem, když mi předá toulec se šípy a kinžál. Snad se mi podaří většinu z nich získat zpět a budu schopná je opravit. Opět zůstanu sama a oči se zastaví na obloze. Nasaju do plic studený vzduch a vydám se nazpět do rodného domku, abych si už zabalila na zítřejší cestu. Nerada bych to řešila na poslední chvíli. Navíc mě ještě čeká rituál.

Odpoledne se vydám do chýše, kam chodí pouze vědmy. Je to tu uzpůsobené na různé rituály. Vše po ruce a jedna nemusí tolik improvizovat. Ani se nemusím s nikým moc dohadovat a mám svůj prostor, kde se kapku vyřádit.

Do udusané podlahy klackem nakreslím kruh a dovnitř několik run. Bude zasvěcen bohyni, po které jsem pojmenováná. Sice je více spojována s ženskými atributy, ale zároveň je i bohyní války a měla prý jisté zalíbení v bojovnících jistého druhu. Pravdou je, že když jsem jí zaslíbená od narození, její ochrana bude vždy nejsilnější. Nemá smysl to moc přemyslet.

Zapálím směs několika sušených bylin, které jsou s Freyou spojovány. Z klícky vytáhnu slepici a na špalku vedle ji useknu hlavu. S ještě cukajícíma nohama její krví vyliju kruh. Tělo pak hodím do mísy se sušeným ovocem a květinami. Recituji staré básně spjaté s našimi božstvy a jejich životy. Svlékám se u toho do půl těla. Svlečená vytáhnu kinžál z pouzdra a položím jej na kámen znázorňující kovadlinu, na které bylo ukováno Thorovo kladivo. Kouskem uhle na něj načrtnu runu tiwaz. Potom vezmu nůž, abych se mohla říznout a obětovat i svou krev. Zastaví mě ale příchod Uly, která mi nabídne svou.

"Jsi si jistá...?" zeptám se nejistě. Ona však rozhodně přikývne a nastaví svou ruku. Asi rozumím, proč to dělá a já její dar na rozloučenou přijmu.

Po rituálu si musím odpočinout. Vše je připravené. Nic víc už nepotřebuji. Možná tak víc informací o výpravě a zda se ví, kdo se ještě zúčastní. Případně nějaké relevantní informace o vůdci výpravy a ne jen rádoby zkazky o nešťastné...lásce? Eh.

Deň pred odchodom

Patrola,Alexander
Ubykácie - Jedáleň - Zbrojnica(Dielňa)

Nedávno som sa pridal k patrole. Nie je to o moc lepšie, než byť drifterom, či handymanom, ale mám aspoň miesto na spanie a jedno jedlo denne a viac menej bezpečný stash. Je to lepšie než nič, tak sa sťažovať nebudem. Každý musí nejako začať. Nie som nikto známy, ale vie sa akurát jedna historka, že keď som s asi troma ďalšímy patrolármi neďaleko pevnosti, tak nejaký záškodnícky odstrelovač každého z nich zastrelil na prvý zásah, len po mňe vystrelil asi 5-8 krát a ani jedna strela ma netrafila, než som sa stihol k nemu dostať a zabiť ho. Som zvedavý, čo mi prischne nejaká prezývka, pokiaľ sa toho dožijem. Niektorý majú ceľkom zaújímavé...

Ako vstávam, tak je ešte tma. Sadnem si na posteľ a prochu sa ponaťahujem, pričom mi popuká v kĺboch.
5:46... zdá sa, že ten budíčem pred šiestou od armády zo mňa už nezmizne. No čo sa už dá robiť...
Postavím sa, dám si niečo na seba a trochu sa rozpozerám. Poberiem si svoje veci a po menšej kontrole, či mám všetko pod svetlom baterky, tak schádam dole. Chvíľku si počkám, než otvoria jedáleň.

Keď raňajkujem, tak pozorujem ako sú niektorý ešte s kocovinou, lebo včera chlastaly. Ja som bol v dieľni, pretože som si modifikoval zásobníky, aby mali väčšiu kapacitu. Ako odkusujem z oschnutého rohlíka a zajédam to s konzervou, tak sa pozriem Alexandra.
"Včera som ťa videľ, ako si čistil akúsi pištol. Aký to je model, pokiaľ to nie je tajné ? Inak aké máš pocity z tejto akcie ? Počul som, že ju povedie Kluzký. Dúfam, že sa niekedy dostanem na jeho úroveň...
Keď Kríž spraví rýchly proces tými dvoja, tak len trošku poznamenám.
"Tý dvaja sú stále v kope..."

Potom iba Alexandrovi pokývnem na pozrav a vyberiem sa do zbrojnice. Budem pracovať na svojom malom projekte, kde sa snažím vyrobiť broky, ktoré so nazval Petarda, Svetluška a Dračí dych. V podstate povedané, Niečo ako Slug náboje iba výbušné, Svetluška je na spôsov flashbangu a Dračí dych sú zápalné buckshoty, kde ešte z hlavne vyšlahne ohnivý jazyk ako keby niekto na moment slačíl spúšť na plamenomete. Ak niekto príde, že chce si nechať spraviť, upraviť alebo opraviť vybavenie, či iba klasická údržba, tak sa do toho pustím za poplatok alebo šúčiastky a ingrediencie, ktoré mám vypísané na tabuľke, čo potrebujem na svoje náboje. Keďže má moja brokovnica kaliber 23mm, tak si skúsim vyrobiť nejaké náboje navyše Slug a buckshot, keďže ako som sa dozvedel, tieto moc u obchodníkov nenájdem.

Družina:

Co budu sakra dělat?

Sleduji Družijníka, který mě zavřel do cely. Po jeho prohlášení jen pokrčím rameny. Lidi mají potřebu zbytečně moc mluvit. Je to chyba. Ukázka slabosti. Potřeba si něco dokazovat. Kdo mlčí, má možnost poslouchat. Já teď třeba slyším, že někdo naplánoval i tohle. Tenhle příkaz už zazněl: „Žádné zbytečné courání.“ No uvidíme.

Moc se nerozhlížím. Jen tolik, aby nepřišlo nějaké nepříjemné překvapení. Stojím v uvolněné, sebevědomé póze. Jako by tohle všechno byla jen součást plánu. Jako bych měla stále stejné možnosti, stále stejně dlouhé prsty.

Co budu sakra dělat? Tam venku je to svinsky nebezpečné.

Plán je jasný, získat v Pevnosti tolik vybavení, kolik to jen půjde. Vybavení. Mapu. A informace. Rozbít prasátko. Využít známosti. Sehnat zbraně, amulety, drogy, … Hrát na city, pokud to bude třeba. Slíbit nesplnitelné. Kdo by mohl mít na výpravě venku nějaký zájem? Co by mohl potřebovat? A co za to nabídne? Kdo půjde? Má nepřítele, který rád zaplatí za to, aby už se nevrátil? Nejsem bezzubá. I teď můžu nabízet a slibovat. Jen mít čas zjistit si všechny informace.

Vzít si vybavení od Družiny by bylo šílenství. Je tu příliš mnoho… tok mých myšlenek přeruší příchod Willa. Pozvednu obočí… a pak ho zase stáhnu.
„Moc mluvíš.“
Oznámím mu klidně. Lepší radu nikdy od nikoho nedostane. Měl by ji poslechnout. Vůbec mu nedochází, že si právě maluje na čelo terč. Během chvíle vysype i to, co neví. Blbec.

Co budu sakra dělat? Tam venku je to svinsky nebezpečné. Jediná cesta je nepodcenit přípravu.

Kdybych byla hodná holka, tak Willovu nabídku odmítnu. Nebudu zbytečně riskovat jeho život. Nebudu riskovat, že skončí v Pracovním táboře. Že si ho vychutná Jean. Jenže já hodná holka nejsem. A možnost získat informace U Kocoura je příliš lákavá.
„Tak večer.“
Šeptnu spiklenecky.

Znovu zaujmu uvolněnou pózu… a držím ji i potom, co přijde moje eskorta. A bohužel nepřijde sama. Přijde s ní další tlučhuba. Jeho slova říkají vše – tohle místo ho sežere zaživa. Všechna ta nadutost je jen hrůza z vlastní slabosti. Jen se snaží překřičet svou neschopnost. Sám je nic. Musím se kousnout do jazyku, abych mu něco neřekla. Mohla bych vyhrožovat, vysmívat se, vztekat, jednu mu vrazit, … jenže proč? Ještě by to mohlo napadnout, že si nějak pojistí moji smrt tam venku. Prostě jen stojím a nechám vystupňovat trapné ticho. Víte, jak se tváří lidi, kteří si vás chtějí vychutnat a zjistí, že je snad ani neposloucháte?

Ať tak nebo tak můj doprovod vypadá, že netouží po ničem jiném než si jít lehnout… to bude zřejmě ta „důležitější práce“. Až bude vhodná chvíle nejspíš jim nabídnu nějaké povyražení… zatímco budu na nákupech. Každý má slabé místo. Stačí se jen dívat.

Plán je vzít si většinu svých oficiálních úspor a nakoupit běžné věci… A pak se, podle okolností, uvidí.

Na nákupech

Kdyby si Ti Družijníci šli radši zapíchat, než aby furt někoho prudili. Já chápu, že když jsi teplej, máš povolený nosit uprostřed Pevnosti pistole a obecně střelný zbraně, tak se cítíš jako pán, ale jsou s tím votravný. Radši jsem překontroloval nůž, jestli je na opasku zavěšený tam kde má být a šel jsem dál. Těm blbům u toho barelu nepřeju vlastně nic zlého, ale když vidím obličeje těch Družijníků...dobře jim nebude.

V obchodě Jana Karloviče to vypadalo spíše jak ve velkém skladu. Bylo tu absolutně cokoliv a já si osobně myslím, že ani on nevěděl co tady všechno je. Navíc pro Ty, kteří si pamatovali minulost v normálním světě a ne Příhraničí, tak ten člověk připomínal Sidora. Znáte to tlustý prase z Cordonu? Tak trošku mu byl podobnej. Jen Sidor byl větší židák.

"Zdravím pane Karloviči. Děkuji. Něco takového jsem neměl ani nepamatuju. U Vás jen to nejlepší že?"

Nabídnul jsem si doutníček a zapálil. Byla to slast. Každá věc, kterou někdo přitáhne z venčí je skvělá. I kdybych tady nic nekoupil, tak tohle za to stálo. Karlovič prostě ví jak se chovat ke klientům.

“No, abych pravdu řekl pane, tak na poslední výpravě to nebylo úplně skvělý a přišel jsem o nějaké věci. Včetně trofejí, takže jsem o spoustu peněz lehčí a i když mě támhle ta nová hračička nadmíru zajímá, tak se musím držet spíše při zemi. Upřímně Amulet proti střelám dobrý, ale Zmrzlíci je nepoužívaj a jestli mě zastřelí nějakej bandita po cestě? Ten nebude mít pistoli, ale možná ten druhej náramek. Ale víme jak je silný nebo tak? Protože za sedmdesát stříbrných kupovat něco co vlastně nevím co dělá?"

Pokrčím rameny a výmluvně kývnu k náramku. Je pravda, že peněz jsem měl málo a jen tak jsem si nemohl vyskakovat s nějakými věcmi. Nejlíp bych potřeboval ještě ke Gulgamešovi, ale uvidím co ukecám.

"S tou Vosou je to to samé. Potřebuju stříbrné náboje do revolveru - případně nějaké magické, munici do AKčka, nějaké slušné rukavice, protože ty poslední mi serval bahňák a hodilo by se něco co bouchá. Máte nějaké granáty?"

Dám si dalšího "práska" z doutníčku a čekám co mi pan Karlovič nabídne. Kdyby věděl, kolik toho mám v peněžence, možná mě vykopne ze dveří už rovnou.

Den před odchodem

Patrola
Vzbudím se mezi prvními. Jsem zvyklá po ránu cvičit. Zjistila jsem, že nemá cenu na snídani spěchat, stejně tam nejsou čerstvě upečené housky, které by na mě nemusely zbýt. Pečivo je většinou stravitelné až po tom, když si ho namočíte do čaje, který se nedá pít. Nějaká ta konzerva na vás taky vždycky zbyde, zvlášť proto, že půlka lidí tady stejně nesnídá.
Po krátkém ranním protažení dorazím na snídani stejně mezi prvními. Podává se tradiční snídaňové menu, kterému jsem si zvykla v duchu říkat: immer der gleichen Scheiß. Dneska nechutná tak hrozně. Když se Jéčko se Sulikem pustí do sebe, nepřekvapí mě to, spíš nechápu, proč s tím má problém Kříž. Mám ráda tradice a nelíbí se mi, že nám je Kříž narušuje.
Mám radost, že s námi zítra půjde Kowaljuk, je to dobrej Patrolář a vždycky se dokáže dostat z maléru. Na druhou stranu mi to dělá i starosti, jestli nejde o nějaký Dronův plán, aby se zbavil Kowaljuka. Ať je to jak chce, nebude to žádná sranda. Porozhlédnu se, jestli Kowaljuka neuvidím na snídani, ráda bych od něho zjistila, jestli nemá nějaké informace, které já nemám, nebo třeba nějaké typy nebo přání.

Po snídani zajdu na svou ubikaci pro batoh. Mám ho prázdný, protože mám v plánu ho naplnit na nákupech. Jako první zamířím do Gilgamešova obchodu, kde mám objednané magické náboje do své pušky, sice za ně vypláznu balík, ale nerada bych šla proti ledovejm bez nich. Když už tam jsem, kouknu se jestli bych nekoupila nějaký amulet, který by mi mohl pomoct a který bych si mohla dovolit.
Lehčí peněženkou a těžším batohem pak vyrazím na oběd do nějakého lepšího podniku, dneska se chci rozmazlovat a dát si jídlo, které se dá jíst.

Den příprav

„Tady se spí.“
Zabručím nespokojeně. Neprobudil mě. O to se postaralo slunce a špatně zatažený závěs. Posadím se na posteli a prohrábnu dlouhé vlasy. Prsty se mi zaseknou v nějakém rozcuchu skoro hned.
„No do pr….“
Zarazím se včas.
„Hned tam budu.“
Houknu na mladíka za dveřmi.

Řád žádá své. Třeba trochu té hygieny nebo nechodit vorvanej jak samice. Což znamená rozčesat, učesat, umýt a obléknout. Nedávám si na čas, ale musím taky trochu vypadat. Jsou jen dvě chvíle, kdy je tolerováno špinavé oblečení nebo neumytý obličej. A to když se ze mě stane mrtvola a nebo přitáhnu z boje.

„Rytíř má těžký život.“
Prohodím pro sebe když sundávám nahřáté oblečení z kamen. Z druhé strany se přikládá a u mě to hřeje.
Henrik je pryč. Čekal jsem že mě doprovodí, ale asi měl příkaz jen předat vzkaz. Jdu volně a to se mi šeredně vymstí.
„Prý vám zdrhnul.“
Ta slova mě zastaví a na tváři vykouzlí škleb, jako když kousnu do citrónu.
„Tvé informace jsou správné, bratře Samueli.“
Odpovím tak slušně, jak jen dokážu.
Počkej jestli tě potkám někde venku.
„Utekl vám. Prý špatné velení. Stárneš bratře.“
Utopím ho. ne. Opiju, svážu a hodím k těm jezinkám ze severu.
„No ty o špatném velení víš všechno. Mohl by jsi napsat učebnici. Jak nevelet. Vyzkoušel a sepsal bratr Samuel.“
Pronesu slavnostně a konečně se na něj otočím.
„Neser nebo budeš plachtit čtyři patra.“
Zavrčí a oba se rozesmějeme.

Bratr Uther. Jeden z těch, ke kterému tady každý vzhlíží a jeho slovo je zákonem. Nikdy jsem nepřišel na to, jestli si potrpí na nějaké poklony, protože ode mě se mu žádné nedostalo. Uznávám ho. Respektuji. Ale ohýbat hřbet nebudu.

„Bratře Uthere.“
Kývnu hlavou. A bratr se rozmluví. Nakrabatím čelo. Nekouká z toho nic dobrého.
Vrátil. Neodpočinul. Vůbec. Laskavost? Patroláři jsou hovada! S nima nikam nejdu. Vůbec nikam nejdu! Jo, všiml jsem si. Azůro se přehlídnout nedá. Správně. Prachy nejsou důležitý, jenom kazí charakter. Amazonka? No výborně. Další důvod nikam nejít. Jestli bude mít krámy… mají ty amazonky vůbec krámy? To je fuk, na jejich přívětivost to nebude mít vliv. Proč já? Ještě jsem se neohřál. Co? Paladin?! Eh.. No tak jo.

Doposlechnu si Utherovy instrukce a potřesu hlavou.
„Díky za důvěru i za naději. I za ten dáreček.“
Usměju se.

Mám den na přípravu. Což znamená si nachystat věci na sebe, spaní a sehnat MRE, sušené ovoce i maso a zásobu energie na deset dní. A pár dalších věcí. Vše nacpat do báglu hodit na záda, praštit s sebou o zem, vyházet nepotřebné a již přijatelně těžký batoh opřít o stěnu.
Nachystat věci na sebe. A nachystat zbroj. Je sice relativně těžká, ale neprofoukne. Plechový vrata prostě neprofouknou. Kvalitní pončoplášť. Původně jen plášť, ale po jisté nehodě se dá použít i jako pončo. Jistá dobrá duše mi k němu přišila i kapucu. Teď můžu tvrdit, že to je taktické vybavení a ne děravej plášť.

Zkontroluju zbraně. Naberu zásobu olejíčků. Některé jdou do kapes a jiné do batohu. Oleje není nikdy dost. Ze zbrojnice si vezmu kuši a zásobu šipek. Od každého druhu desítku a dva toulce.
Dále pak svůj obouručák. Štít má jistě své výhody, ale jednoručka k němu oproti obouručáku řadu nevýhod.

Stavím se i na Gimnáziu, jestli by pro mě neměli nějaký ten amulet. Nebo cokoli jiného, co by mi pomohlo na náročné výpravě. Na extrémně náročné výpravě vzhledem k přítomnosti Patroly a nějaký jezinky ze severu.

Dopřeju si trochu světských radostí. Trocha protahovacích cviků, sauna, masáž a vše završím meditací. Pak koupel a spát.
Rytíři mají prostě těžký život.

Ráno se nechám probudit časně. Podle instrukcí se zastavím ve zbrojnici. Dárečky mám rád. Tedy ty dobré. A pak už sehnat jen lahev kořalky. A je čas jít.