Možná ne tak dobrý nápad

Rituál dopadl úspěšně především díky Ule. „Mrzí mě, že ti nemůžu dát, po čem toužíš, ale tohle si budu pamatovat. Teď si odpočiň.“ řekla jsem, zatímco jsem jí ovazovala řeznou ráno. Potom jsem ji políbila do vlasů a nechala, aby se trošku prospala. Ztratila dost krve. Ještě jsem jí připravila bylinkový odvar a potom poklidila nepořádek, který tu nastal.

Později, jsem zjistila něco víc o Kluzkém, ale pikantnosti to zrovna nebyly, což mi asi nevadí. Mám nějaký obrázek, co by mohl být zač. Z vyprávění to skoro zní, jako by nad ním držel ochrannou ruku, kdo ví kdo, nebo co. Jsem celkem zvědavá, jak bude působit a jak se projeví tam venku. Pokud ho štěstěna skutečně tolik miluje, naše výprava by mohla být úspěšná. Tedy, když vezmu v potaz i druhou část informací...snad ho nikdo neoddělá, dokud se nevrátíme.
Původně jsem k večeru už nikam vyrážet nechtěla, ale nakonec mi to nedá. Chci toho Kluzkého a celou tu sebranku vidět dřív, než za úsvitu. Je to riskantní, nerozumné, ale stejně bych nezaspala brzy. Vezmu si s sebou luk i kinžál, přes hlavu kapucu, abych zakryla bílé vlasy, a vyrazím to obhlédnout ke Kocourovi.

Družina:

Věci, které nepřiznáme…

Nevykračuji si s hlavou hrdě vztyčenou ani se nesnažím skrýt pouta. Jdu jako by procházka s pouty byla ta nejběžnější věc na světě. Jako by se nic nezměnilo. Jako by tohle byl jen obyčejný den. Jen další práce…

Zastavím před prvním obchodem. Pro lidi, kteří se vyznají a umí vyjebat se systémem, mám slabost. Kdyby nic jiného, Jan Karlovič si respekt zaslouží.

Vejdu a k pozdravu přidám taky upřímný úsměvem. Karlovič však zřejmě nechápe, kdo je tu platící zákazník a kdo jen tlučhuba, který si touží něco dokázat. Svoji pozornost zaměří na tlučhubu. Udržím se, neprotočím oči, nevzdychám ani se neozvu. Nechám ty dva vyjasnit si, kdo dál dočůrá a teprve pak vyslovím svůj požadavek. Znovu se usměji.

Nůž potěžkám. Pořádně si ho prohlédnu. Nehtem škrábnu do čepele. A pokud nenajdu nic, co by nasvědčovalo podvodu, přikývnu.

Věci, které nepřiznáme…a věci které přiznat chceme.

„Možná teď strávím pár dní tam venku...“
Začnu nezávazně, zatímco si prohlížím amulety.
„...mám pocit, že příliš dlouhý pobyt ve městě nesvědčí lidské psychice….“
Střelím pohledem ke svému doprovodu a slabě se ušklíbnu.
„Lidé pak nevidí drobné nuance...nedokáží docenit kvalitní obchodníky… například.“
Mluvím klidně, bez emocí – jako bych hodnotila počasí. Už jen zívnout.
„Takže pokud byste tam něco potřeboval...“
Nadhodím a zadívám se Karlovičovi do očí. Oproti tónu mého hlasu je pohled pevný. Není to pohled někoho z Družiny – teď jedná obchodník s obchodníkem. Nabízím věci, o kterých tu mluví málo kdo a téměř nikdo je nedokáže splnit. Lehce zvednu jedno obočí.
„Vezmu si ten přívěsek se zubem a čelenku.“
Pronesu, než začne být zírání nápadné.
„Za zlaťák.“
Oznámím.

Nakoupeno máme!

"Tak to si nechám líbit! Takhle mám o další důvod víc se vrátit. Když ne, protože chci přežít tak pro tohle určitě!"

Rozesměju se, když nad tím přemýšlím. To co mi Karlovič nabízí tak je něco co se nedostane jenom tak každému. Sice nepočítám, že uvidím ty lepší kousky, které jsou určitě dobře ukryté, ale ten zbytek? Rozhodně chci!

"Tak za takových podmínek je to zcela v pořádku. Víte jak to je pane Karloviči. Nepřijdete, dezerce, trestný prapor, trestný tábor...Ani jedno mě příliš neláká. Takhle? Už se těším na večer."

Jeden by mohl říct, že jsem trošku magor, ale za tu dobu co tady žiju, jsem už dělal horší a více sebevražednější věci než se chystám dělat teď večer. Navíc za takovouhle cenu a odměnu! To bych šel i do větších sraček. Vlastně...zítra jdu ještě do větších sraček! Takže co...Sledoval jsem jak v plátěné tašce mizí všechen můj nákup a měl jsem trošku problém nenadskakovat do vzduchu, když mi Karlovič řekl, ať si nechám tuleně.

"Jste štědrý pane Karloviči a já Vám děkuji. Víte, že to Vám nemůžu slíbit. Každopádně pokud nějakého uvidím, tak se postarám, aby jste svého dostal. Bude hodně záležet kam až se dostaneme a co tam najdeme. Kudy nás Led potáhne nemám vlastně tušení. Jsou s tím tajemný jak já nevím co."

Pokrčím rameny v takovém spíše zoufalém gestu. Samotného mě to sere, protože když jdu na misi, tak rád znám víc podrobností než to, že jdeme na Zmrzlíky. Vezmu si z pultu tašku, která teď opravdu drahá.

"Děkuji pane Karloviči. Rád s Vámi obchoduji. Tak tedy večer U Kocoura. S velice dobrým pocitem odcházím z obchodu, abych si hned náladu zkazil. Buzíci přitlapkali a tváří se, že sežrali důležitost světa. Když jsme viděl koho vedou, tak jsem se jenom usmál.

"Jooo holka. Ojebávat vlastní frakci se nevyplácí. Pak totiž ona ojebe Tebe. Tvrdě a nehezky."

Zatknutý Družijník je dobrý Družijník, ale bylo mi líto Karloviče, když mu vešli do krámu. Beztak bude čekat, že jsem se pro něco vrátil a místo toho přijdou tady tihle...Taková banda zmrdů. Radši jsem to nechal za sebou a vyrazil jsem na ubytovnu, abych si překontroloval věci a připravil se na zítra. Večer na to nebudu mít sílu a ani čas...

Shánění výbavy

Tenhle svět mě nepřestává udivovat. Už jen v tom, co tu dokázali lidi vybudovat a co dokázali protáhnout z našeho světa. Oblečení, zbraně, technologie, knihy… já ani balíček zvýkaček.
Procházím obrovskou knihovnou a dívám se po studentech, co si křiví záda. Většině z nich se pohybují ústa, jak pročítají učebnice a snaží se si zapamatovat jejich obsah.

A přesně proto nejsem čáryfuk. Z tohohle by mě švihlo a nejpozději za pět minut by se knížka proletěla vzduchem. Nene, kamaráde. Žádná jemná technika. Přetáhnout potvoru obouručákem přes tlamu. To je ta správná cesta.

Cestu labyrintem si užívám. Za tu dobu co tu jsem už tady mám prakticky vyšlapanou cestičku a tak se můžu, samozřejmě jen v duchu, smát studentům, co tu bloudí. Málem vyprsknu smíchy když jednoho z nich potkám během krátké chvíle už po třetí a vidím jeho výraz. Zoufalství a vztek. Je to ten samý, co mě na chodbě míjel s těžce nadřazeným výrazem.

„První levá, rovně a druhá doprava.“
Řeknu tiše. Vím, že se nesmí vybavovat. Vůbec netuším kam jsem ho poslal, ale jeho arogance musela být potrestána. Doufám jen, že jsem mu neporadil správnou cestu. To by mě mrzelo.

Ignácius. Slavný a velmi schopný čaroděj. Prakticky legenda. Hlavně tedy jeho náladovost je legendární.
Chvíli sleduji jak tepe několik nešťastníků, kteří možná za pár let budou po pláních prohánět bestie. Nebo bestie budou prohánět je. Záleží na tom, jak dobře se chlapci naučí čarovat.

A Ignácius nemá náladu.
Hm. chápu. Musí to být strašně frustrující. Škola plná studentů a ani jeden na tom není tak dobře, že by jsi ho mohl poslat do akce. Jestli divoženky něco vyšlou, budeš mít z ostudy plášť i s kápí.
Letí mi hlavou, ale nahlas to neřeknu. Rejpat do někoho, kdo mi může poskytnout magickou ochranu je blbost.
Gilgameš. Paráda. Na starý kolena půjdu do krámu. Mohl jsi to říct dřív. Teď už to bude pěkně přebraný. Leda, že by si ty lepší kousky schovával pod pultem.


Promotávám se labyrintem zpět a opět potkám toho studenta.
„Ty!“
Vykřikne a ukáže na mě prstem.
„Řekl jsi mi špatnou cestu!“
Osopí se na mě. To ale já odmítám. Takové odporné nařčení.
„Moc tou rukou nemávej nebo ti jí zlomím.“
Zavrčím a o poznání smířlivěji dodám.
„Neřekl jsem ti špatnou cestu. Jen jsem nevěděl kam jdeš.“
Pokrčím rameny. A v duchu se dobře bavím.

Vrátím se na pokoj. Courání se po naší základně je jedna věc a jít do víru velkoměsta zas ta druhá. Navléknu se do zbroje, vezmu si meč a nůž. Dlouhý nůž, ne jen tak nějaké popichovátko. Ale menší nůž taky, protože v téhle divočině není zbraní nikdy dost. A to jdu jenom do města, které orlím pohledem stráží naše statečná Družina.

Nákupy

Na snídani se chvíli zastavím s Harrym a prohodím s ním pár slov. To že najdu Patroláře večer u Kocoura je informace, kterou jsem si mohla sama domyslet. Přesto Harrymu poděkuju.
Cestu ke Gilgamešovi si zkracuji jednou uličkou. Nebojím se, protože na Patroláře si většinou feťáci netroufnou.
"Copak tak sama, slečinko?" vstoupí mi do cesty jeden z nich v ruce drží podivně vypadající dýku. Udělám krok dozadu a sáhnu pro lopatku, kterou sám pověšenou u batohu. Lopatku napřáhnu mezi mě a toho hnusáka. Ten se ušklíbne a řekne: "Chceš s náma stavět bábovičky." V tu chvíli ke mě přiskočí druhý parchant zezadu a snaží se mě chytnou. Mně se podaří mu vrazit loktem do nosu a on se za něj chytne a dá mi na chvíli pokoj. Druhej mi začne nadávat do kurev a ožene se po mně dýkou. Naštěstí je pomalej a mě se povede jeho ránu odrazit lopatkou a vyrazit mu dýku z ruky. Rychle mu se po něm oženu lopatkou a zaseknu mu jí do ruky. On zařve a padne k zemi, svíjející se bolestí. Otočím se, co dělá jeho kumpán, který se právě zvedá, praštím ho lopatkou, pouze na plocho, protože se už nemůže moc bránit a pošlu ho do bezvědomí. Pak se otočím k tomu prvnímu, kopnu ho do rány způsobené lopatkou a bolest ho pošle do bezvědomí.

Kromě dýky, najdu u nich v kapsách také nějaké bankovky a u jednoho najdu na krku nějaký amulet, nevím proti čemu ho měl chránit, ale přede mnou to očividně nebylo. Hodím dýku i amulet do batohu a otřu si krev z lopatky. Rozhodnu se, že bude nelepší ty věci nejdřív prodat u Karloviče, než půjdu ke Gilgamešovi. Cestou minu Družiníky, před kterými se snažím tvářit, co možná nejméně nápadně a přátelsky.
"Dobrý den, pane Karloviči," pozdravím, když přijdu do krámku. "Mám pro vás nějaké věci." Vytáhnu z batohu dýku a amulet. K mému velkému překvapení se mi z něj za to podaří získat dva zlatý.

Než půjdu ke Gilgamešovi, zastavím se ještě na jídle, chci se poslední den pořádně najíst a taky nakoupím zásoby. Ke Gilgamešovi dorazím až odpoledne. Chvíli po mě do obchodu dorazí i Korobkov, kterému kývnu na pozdrav, ale dál zkoumám různé předměty, které se tam prodávají.
Když nás Gilgameš přivátá odpovím mu na jednu z jeho otázek: "Měla bych zájem o deset magických nábojů do pušky a jeden mosazný náramek." Vyskládám na pult pět zlatých a vezmu od něho řečené věci. Rozloučím se s Gilgamešem i s Korobkovem a zamířím ke Kocourovi. Cestou se radši držím širších ulic, nijak nespěchám...

Nie až tak úspešný projekt...

Ako na tom pracujem, tak zistím, že "Petardy" nespravím, pokiaľ by nemám aspoň TNT. Tak to pôjde trochu horšie. Niekoľko svetlušiek sa mi podarí spraviť a tak tiež dračieho dychu. Aj keď dračí dych nefunguje tak, ako som chcel. Rozžeravené broky vyletia von, a aj ohnivý jazyk je tam. No má len meter. Asi budem musieť prehodnotiť funkciu a skúsim sa skôr orientovať na zápalné náboje, než na vytváranie plameňa samotného. To ale zaberie trochu hladania materálov.

No nevadí. Podarí sa nabudúce ak bude. Možno zbehnem do obchodu a niečo kúpim a niečo objednám...
Keď ma v tom z myšlienok vytrhne to, že nejaký muž vchádza do dieľne. Na nešťastie, nechce môj servis. Ale vypočujem si ho.
"Ano. No... akože to nikdy nezaškodí. Hmm... Akože na výprave sa môže stať čokoľvek. A samozrejme. Informácie zákazníkov neprezrazujem. Inak, prišli ste iba kvôli tomuto ? Či chcete aj nejakú údržbu alebo úpravu vašeho arzenálu ? " Hneď využijem šancu a ponúknem sa mu.


Keď odíde, tak sa vydávam do obchodu, kde hladám pomerne s malou prioritov 5.7mm náboje a s väčšou prioritov 12g náboje, z ktorých môže, dať dokopy 4g. Síce Vyrobím z troch 12g jednu 4g, ale stojí to za to. Potom si pokúsim objednať alebo kúpiť kremeň, zuby a kosti, pokiaľ sa niekde toto dá objednať. Keby sa niekto pýtal, tak odpoviem, že je to na môj projekt s muníciou. Potom ako druhé na rade je cín alebo nábojnice, pušný prach a olovo. Inak potom sa chvíľku poprechádzam po obchodoch, bazároch a marketoch, či niečo zaujímavé alebo nezvyčajmé ma nezaujme alebo nemajú nejaké špecialne ponuky.

Ak nič zaujímavé nenájdem, tak sa odoberiem ku magistrátu, aby som našiel niekoho, koho by som sa spýtal, ako sa vlastne zistí, či má niekto mágiu.