Shánění výbavy

Tenhle svět mě nepřestává udivovat. Už jen v tom, co tu dokázali lidi vybudovat a co dokázali protáhnout z našeho světa. Oblečení, zbraně, technologie, knihy… já ani balíček zvýkaček.
Procházím obrovskou knihovnou a dívám se po studentech, co si křiví záda. Většině z nich se pohybují ústa, jak pročítají učebnice a snaží se si zapamatovat jejich obsah.

A přesně proto nejsem čáryfuk. Z tohohle by mě švihlo a nejpozději za pět minut by se knížka proletěla vzduchem. Nene, kamaráde. Žádná jemná technika. Přetáhnout potvoru obouručákem přes tlamu. To je ta správná cesta.

Cestu labyrintem si užívám. Za tu dobu co tu jsem už tady mám prakticky vyšlapanou cestičku a tak se můžu, samozřejmě jen v duchu, smát studentům, co tu bloudí. Málem vyprsknu smíchy když jednoho z nich potkám během krátké chvíle už po třetí a vidím jeho výraz. Zoufalství a vztek. Je to ten samý, co mě na chodbě míjel s těžce nadřazeným výrazem.

„První levá, rovně a druhá doprava.“
Řeknu tiše. Vím, že se nesmí vybavovat. Vůbec netuším kam jsem ho poslal, ale jeho arogance musela být potrestána. Doufám jen, že jsem mu neporadil správnou cestu. To by mě mrzelo.

Ignácius. Slavný a velmi schopný čaroděj. Prakticky legenda. Hlavně tedy jeho náladovost je legendární.
Chvíli sleduji jak tepe několik nešťastníků, kteří možná za pár let budou po pláních prohánět bestie. Nebo bestie budou prohánět je. Záleží na tom, jak dobře se chlapci naučí čarovat.

A Ignácius nemá náladu.
Hm. chápu. Musí to být strašně frustrující. Škola plná studentů a ani jeden na tom není tak dobře, že by jsi ho mohl poslat do akce. Jestli divoženky něco vyšlou, budeš mít z ostudy plášť i s kápí.
Letí mi hlavou, ale nahlas to neřeknu. Rejpat do někoho, kdo mi může poskytnout magickou ochranu je blbost.
Gilgameš. Paráda. Na starý kolena půjdu do krámu. Mohl jsi to říct dřív. Teď už to bude pěkně přebraný. Leda, že by si ty lepší kousky schovával pod pultem.


Promotávám se labyrintem zpět a opět potkám toho studenta.
„Ty!“
Vykřikne a ukáže na mě prstem.
„Řekl jsi mi špatnou cestu!“
Osopí se na mě. To ale já odmítám. Takové odporné nařčení.
„Moc tou rukou nemávej nebo ti jí zlomím.“
Zavrčím a o poznání smířlivěji dodám.
„Neřekl jsem ti špatnou cestu. Jen jsem nevěděl kam jdeš.“
Pokrčím rameny. A v duchu se dobře bavím.

Vrátím se na pokoj. Courání se po naší základně je jedna věc a jít do víru velkoměsta zas ta druhá. Navléknu se do zbroje, vezmu si meč a nůž. Dlouhý nůž, ne jen tak nějaké popichovátko. Ale menší nůž taky, protože v téhle divočině není zbraní nikdy dost. A to jdu jenom do města, které orlím pohledem stráží naše statečná Družina.

Nákupy

Na snídani se chvíli zastavím s Harrym a prohodím s ním pár slov. To že najdu Patroláře večer u Kocoura je informace, kterou jsem si mohla sama domyslet. Přesto Harrymu poděkuju.
Cestu ke Gilgamešovi si zkracuji jednou uličkou. Nebojím se, protože na Patroláře si většinou feťáci netroufnou.
"Copak tak sama, slečinko?" vstoupí mi do cesty jeden z nich v ruce drží podivně vypadající dýku. Udělám krok dozadu a sáhnu pro lopatku, kterou sám pověšenou u batohu. Lopatku napřáhnu mezi mě a toho hnusáka. Ten se ušklíbne a řekne: "Chceš s náma stavět bábovičky." V tu chvíli ke mě přiskočí druhý parchant zezadu a snaží se mě chytnou. Mně se podaří mu vrazit loktem do nosu a on se za něj chytne a dá mi na chvíli pokoj. Druhej mi začne nadávat do kurev a ožene se po mně dýkou. Naštěstí je pomalej a mě se povede jeho ránu odrazit lopatkou a vyrazit mu dýku z ruky. Rychle mu se po něm oženu lopatkou a zaseknu mu jí do ruky. On zařve a padne k zemi, svíjející se bolestí. Otočím se, co dělá jeho kumpán, který se právě zvedá, praštím ho lopatkou, pouze na plocho, protože se už nemůže moc bránit a pošlu ho do bezvědomí. Pak se otočím k tomu prvnímu, kopnu ho do rány způsobené lopatkou a bolest ho pošle do bezvědomí.

Kromě dýky, najdu u nich v kapsách také nějaké bankovky a u jednoho najdu na krku nějaký amulet, nevím proti čemu ho měl chránit, ale přede mnou to očividně nebylo. Hodím dýku i amulet do batohu a otřu si krev z lopatky. Rozhodnu se, že bude nelepší ty věci nejdřív prodat u Karloviče, než půjdu ke Gilgamešovi. Cestou minu Družiníky, před kterými se snažím tvářit, co možná nejméně nápadně a přátelsky.
"Dobrý den, pane Karloviči," pozdravím, když přijdu do krámku. "Mám pro vás nějaké věci." Vytáhnu z batohu dýku a amulet. K mému velkému překvapení se mi z něj za to podaří získat dva zlatý.

Než půjdu ke Gilgamešovi, zastavím se ještě na jídle, chci se poslední den pořádně najíst a taky nakoupím zásoby. Ke Gilgamešovi dorazím až odpoledne. Chvíli po mě do obchodu dorazí i Korobkov, kterému kývnu na pozdrav, ale dál zkoumám různé předměty, které se tam prodávají.
Když nás Gilgameš přivátá odpovím mu na jednu z jeho otázek: "Měla bych zájem o deset magických nábojů do pušky a jeden mosazný náramek." Vyskládám na pult pět zlatých a vezmu od něho řečené věci. Rozloučím se s Gilgamešem i s Korobkovem a zamířím ke Kocourovi. Cestou se radši držím širších ulic, nijak nespěchám...

Nie až tak úspešný projekt...

Ako na tom pracujem, tak zistím, že "Petardy" nespravím, pokiaľ by nemám aspoň TNT. Tak to pôjde trochu horšie. Niekoľko svetlušiek sa mi podarí spraviť a tak tiež dračieho dychu. Aj keď dračí dych nefunguje tak, ako som chcel. Rozžeravené broky vyletia von, a aj ohnivý jazyk je tam. No má len meter. Asi budem musieť prehodnotiť funkciu a skúsim sa skôr orientovať na zápalné náboje, než na vytváranie plameňa samotného. To ale zaberie trochu hladania materálov.

No nevadí. Podarí sa nabudúce ak bude. Možno zbehnem do obchodu a niečo kúpim a niečo objednám...
Keď ma v tom z myšlienok vytrhne to, že nejaký muž vchádza do dieľne. Na nešťastie, nechce môj servis. Ale vypočujem si ho.
"Ano. No... akože to nikdy nezaškodí. Hmm... Akože na výprave sa môže stať čokoľvek. A samozrejme. Informácie zákazníkov neprezrazujem. Inak, prišli ste iba kvôli tomuto ? Či chcete aj nejakú údržbu alebo úpravu vašeho arzenálu ? " Hneď využijem šancu a ponúknem sa mu.


Keď odíde, tak sa vydávam do obchodu, kde hladám pomerne s malou prioritov 5.7mm náboje a s väčšou prioritov 12g náboje, z ktorých môže, dať dokopy 4g. Síce Vyrobím z troch 12g jednu 4g, ale stojí to za to. Potom si pokúsim objednať alebo kúpiť kremeň, zuby a kosti, pokiaľ sa niekde toto dá objednať. Keby sa niekto pýtal, tak odpoviem, že je to na môj projekt s muníciou. Potom ako druhé na rade je cín alebo nábojnice, pušný prach a olovo. Inak potom sa chvíľku poprechádzam po obchodoch, bazároch a marketoch, či niečo zaujímavé alebo nezvyčajmé ma nezaujme alebo nemajú nejaké špecialne ponuky.

Ak nič zaujímavé nenájdem, tak sa odoberiem ku magistrátu, aby som našiel niekoho, koho by som sa spýtal, ako sa vlastne zistí, či má niekto mágiu.

Smlouváme dál

"Nejsem tu první týden. V tu dobu bych Vám asi utrhal ruce. Takhle?"

Pokrčím rameny a usměji se. Mě tohle vlastně baví. Je to takové přátelské tlachání, ale zase má to i ten obchodnický podtón. Trvalo mi mnoho let, než jsem se vypracoval tak, abych tady jen tak mohl sedět, kouřit doutníček, poslouchat kazety a v klidu si s Karlovičem povídat.

"Tak to není zrovna dobrý, ale za ty prachy souhlas že je to lepší než nic. Řekněme, že jsem zaujatý."

Pokývám hlavou a vnitřně samozřejmě souhlasím. Cokoliv je lepší než nic a souhlasím, že ta cena je skvělá. Kdybych šel kamkoliv jinam, tak zaplatím mnohem víc a za peníze které jsem měl, rozhodně nemůžu čekat něco lepšího. Což mě vlastně na celé věci štve nejvíc...zasraný prachy. Z granátů jsem byl nadšený. Ananasem bych rozhodně nepohrdnul a kdybych měl u sebe dva až tři, tak se rozhodně cítím lépe.

"Z tohohle by se posral každej ne jenom Boris. Co si budeme povídat a kdybych nebyl než jsem šel k Vám, tak se hodlám posrat taky!"

Při pohledu na to co přinesl se mi stáhlo úplně všechno a musel jsem se držet, abych nenadskakoval jako malé dítě v cukrárně. Nevím kdy jsem si vypěstoval lásku k takovýmhle věcem, ale věděl jsem, že to musím mít. Tohle rozhodně musím mít! Zároveň vytáhne další věc, u které se musím ušklíbnout, ale zase...kdyby to fungovalo.

"Pane Karloviči, máte tady rozhodně zajímavé věci. Jednou bych chtěl vědět, co se schovává ve všech Vašich zakoutích. Spouštíte mi pavlovům reflex. Asi, až jednou budu mít peníze budu muset zaskočit a provedeme spolu velké obchody. Rozhodně velké..."

Pokračoval bych tím co se vyberu, kdyby se dotyčný ještě nerozmluvil dál a z mého úsměvu se pomalu stával smazaný úsměv. Ta nabídka byla více než dobrá. Rozhodně dobrá byla, ale mě se moc nechce vzdávat mého tuleně a vlastně ani AKčka. Já jsem ho měl rád a i když ta jeho věc, vypadala více než skvěle, tak to nebyl typ zbraně, se kterým jsem rád operoval. Navíc ta podmínka je něco co nevím jestli je úplně rozumný.

"No takhle pane Karloviči. Nabídka je to lákavá což vo to. Líbí se mi, takže to příjmám, ale! A to je důležité ale, protože na tom to bude stát a padat. Pokud půjdu do Helmutha, tak potřebuju, aby mi někdo zaplatil lékařskou péči, abych v případě problému že mě zmlátí moc, mohl zítra odejít. Další, ta Vaše kráska je moc hezká, ale to není zbraň pro mě. Já jsem věrný AKčku. Na brokovnice mám sebou jiné machry, ale cením si toho, že jste mi jí nabídnul."

Nebylo se tady moc o čem rozmýšlet. Reálně se nechám asi zmlátit, protože si sice věřím, ale ten mamrd má strašnou škálu zkušeností, které já nemám. Na stranu druhou, já mám občas i celkem štěstí a kdyby se mi povedlo, abych ho nějak vyvedl z rovnováhy a on dělal chyby? No, to se reálně uvidí až na místě. Zaposlouchal jsem se do hudby a užíval jsem si jí. Čím déle vedeme tuhle debatu, tím déle si to tady můžu užívat. Nabídl jsem si další doutníček, ale tentokrát jsem ho zastrčil do kapsy bundy.

"Děkuji. Víte, jak rozmazlit zákazníka."

To on uměl a taky věděl, jaké návnady má někomu jako já dávat. Byl to velice dobrý obchodník a já jsem šel někam, kde hrozilo že umřu. Ta šance je poměrně velká, takže bude lepší, když budu mít sebou co nejvíce věcí, které mi mohou zachránit život. Takže proto se trošku trpět musí. Zasraný pragmatismus...