Andor.cz - Dračí doupě online

Klub Soumrak
Dorcas

Hudba utichla a tvá píseň skončila. Následuje hlasitý potlesk, doprovázený hvízdáním a dokonce i několika květinami hozenými hosty. Stejně jako obvykle i dnešní večer trávíš v Soumraku a jako obvykle i dnes máte plno. Zrovna jsi skončila svou třetí píseň a na pódiu tě vystřídala Augustýna. Na obličeji jako obvykle svou bílou masku, široký úsměv a vlasy svázané do culíku. Potlesk, který jí uvítá, je asi stejně velký, jaký jsi před chvílí sama sklidila. Hudba začne opět hrát a Augustýna se pustí do tance. Elegantní a ladný jako obvykle.

„Hej D, slyšelas mě? “ ozve se hlas vedle tebe. Patří tvé kamarádce Circe. Obvykle chodí na pauzu jako ty, aby si měla s kým povídat. A že toho tu nezaslechne zrovna málo. „Říkala jsem, že za tebou přišel ten tvůj chlap. Jak že se to jmenoval? Vilfred, Vilbur?“
Vincent. To bylo to jméno, které hledala. Vincen Barker. Detektiv na volné noze, jak tomu někteří říkali. Pravdou bylo, že byl Vincent více než to. Věnoval se řešení problémů a nejrůznějším případům, které někdy přesahovaly hranice normálnosti. Potkali jste se nedlouho poté co jsi přišla do městě. Zrovna ses ztratila, když se ti náhodou do cesty připletly dveře, které vedly do jeho kanceláře. Netrvalo to dlouho a požádala jsi ho o pomoc.

Vincent seděl u jednoho ze stolů úplně vzadu. Úplně na opačném konci, než bylo pódium, takže sis ho nejspíš proto nevšimla. Byl to typický příklad detektiva, ze starých filmů. Krátké, ne příliš upravené tmavé vlasy, zarostlá tvář a na sobě dlouhý kabát. Na stole před ním stála poloprázdná sklenička.

Bantariho svět zázraků
Baltazar

„Ó, to by bylo velmi milé.“ Zvolá muž nadšeně. „ Takový svazek bych zcela určitě uvítal. Určitě by to bylo přinejmenším zajímavé čtení, i kdyby se třeba už postup nedal opakovat.“ Alram srovná vytažené knihy na pultu a posléze začne znovu pátrat. Tentokrát po knihách, které by se měly týkat poutání živlů. Hledání je v tomto případě trochu delší, než před tím. Alram obchází celou řadu polic a hromad rozesetých po celém obchůdku. Někdy dokonce šplhá po samotných policích, když už mu nestačí schůdky. Chvílemi to vypadá, že se tento chabý stařík zřítí dolů, ale nakonec se dostane bezpečně zpátky na pevnou zem. Puk mezi tím odněkud vyhrabal sušenky a sedící na nedaleké hromadě knih je začal jednu po druhé chroupat

„Deníky vzdušných pirátů.“ představí Alram několik zápisníků svázaných dohromady. „ V jednom z nich kapitán popisoval, jak se jim podařilo polapit bouři a vítr. Už si přesně nepamatuji, v kterém deníku to bylo, ale zmiňuje tam přesný postup.“
Druhou z nalezených knih je tlustá bichle vázaná v kůži. Vedle ní působí dříve předložené deníky dost uboze.
„Kniha elementálů. Základní znalosti o známých typech, i pár pokročilých lekcí. Někde se tam zcela určitě psalo i o spoutání a uvěznění samotných elementálů. I když já osobně bych se do toho raději asi nepouštěl. Trochu moc adrenalinu na můj vkus.“
Následuje kniha o poznání menší, i když i ona je vázána v kůži. „Zostronská runová magie. Neptejte se mě, kdo to byli Zostrojané. Některé z těchhle knih patří dávno mrtvým rasám, o kterých jsem ani neslyšel. Popisují zde ale praktiky runové magie. S něčím takovým byste určitě uspěl.“ Runová magie byla poslední z knih, ale není to úplně všechno. Poslední věc, kterou Alram svírá v ruce, je malý ručně psaný seznam. „Pokud by nepomohlo nic z těch předchozích knih, tak bych tu měl ještě několik magických grimoárů.“

„Pokud jde o vaše druhé přání, tak možná něco mám. Sice nejsou bez magie, ale některé z nich jsou velmi staré a magie z nich už nejspíš vyprchala. “ Jeho pohled se posléze zaměří na vitrínu, v které je uloženo několik křišťálových koulí na malých polštářcích. „Bude vám něco z toho vyhovovat?“ zeptá se nakonec.

Spáleniště
Mahalath

Adresa na papírku tě dovede až na Spáleniště. Dříve možná krásná čtvrť, ale dnes nemá daleko k tomu, aby jí ostatní nazývali slumem. Velká spousta budov je opravovaná, nebo narychlo postavená. U některých se ani místní nezdržovali s opravami a tak sem tam narazíš na nějakou tu zříceninu.

První, čeho si všimneš, je zápach. Ten místy slábne, ale když je cítit, je odporný. Taková kombinace zmoklého psa, výkalů a hnijícího ovoce. Nejspíš to má co dělat s místními. Ti by se dali popsat všelijak. Zvířata, podivíni, zrůdy, míšenci. Cestou narazíš na mnoho druhů a variací. Někteří vypadají jako humanoidní verze zvířat, jiní jako lidé, kteří se stali terčem nějakého šíleného vědce.
Jedním z takových je například ještěří muž, kterého zahlédneš žebrat na ulici. Na první pohled normální chlap, ale na ten druhý a třetí si všimneš malých pásků šupin, které se mu táhnou po rukou, trupu a dokonce i po obličeji. Když potom zahlédneš dlouhý rozeklaný jazyk, tak už není pochyb o tom k čemu má blízko. Je to ale jeden z mála. Velkou většinu tvoří hybridi savčích druhů. Vlci, opice, prasata a další. Nejvíce to budou ale asi krysy, kterými je Spáleniště pověstné. Představ si krysu chodících po zadních, a navlečenou do špinavých hadrů. Navíc o velikosti dítěte. A takových se tu po spáleništi potulovala spousta. Vidíš malé tlupy postávající na ulici, ocasy mizející za rohem a někdy je ani nevidíš, ale slyšíš že jsou poblíž.

Několik z místních ti věnuje zvědavé pohledy. Uslyšíš i pár výhružně znějících zavrčení ale kromě toho se nic moc nestane.
Papírek tě zavede k velkému domu. Podle toho cos zde už stihla vidět, patří k tomu lepšímu, co Spáleniště nabízí. Vyjdeš až do pátého patra, ke dveřím, na kterých je bílou barvou napsaná číslice tři. Podle stavu dveří byly už několikrát opravovány, takže se původní číslice nejspíš někam ztratila.
To by mělo být ono. Spáleniště, adresa souhlasí. Páté patro, byt číslo tři. Zde by se měl nacházet tvůj cíl, ačkoliv sis nikde nevšimla žádné jmenovky.

Hodinová věž
Karra

Krkavec přejde blíž k tobě, takže je výškový rozdíl mezi vámi ještě patrnější, než byl před tím.
„Já jsem strážce.“ řekne pták, až se mu samou pýchou dme hruď. Jeho slova jsou zcela zřetelná, ale všimneš si, že se neshodují s tím, jak se mu otevírá zobák. Pravděpodobně nějaké kouzlo.
„Mým úkolem je střežit tuto věž a její okolí. Ne že bych s tím měl moc práce. Místní se věži obvykle vyhýbají obloukem, takže mám celkem klid. “ Potom se odmlčí a začne si tě zkoumavě prohlížet. „Co tu vlastně pohledáváš ty? Doufám, že neplánuješ postavit si tu hnízdo. Pokud ano, tak tě budu muset zklamat. Žádné stavby bez povolení.“

Bantariho svět zázraků
Baltazar

"Vůbec jste mě nezklamal. Už jsem přicházel s očekáváním, že zde nic nenajdu. Kdo nic nečeká, nemůže být zklamán. Může být leda překvapen." Povím, když oznámí, že zde nemá co hledám.
"Tak nějak jsem počítal, že zde budou knihy, které budou obsahovat pouze nějaká vodítka a domněnky. Knihu s opravdovými odpověďmi jsem tu nečekal. Jak říkáte. Když by to bylo snadné, tak to udělá, kde kdo."
Usměji se na muže a pozvednu následně obočí, když vyštrachá nějakou tu knihu.

"Když pospojuji co mám a co najdu, tak třeba přeci jen nějaký obrazec poskládám. Třeba bych o tom sepsal i knihu. Minimálně by to bylo zajímavé čtení, když by bylo poskládané z poznámek, legend a podobně." Uchechtnu se. "Když jí napíšu, tak vám dám svazek i s autogramem a věnováním." Ano přijde mi to vtipné. Taková už beznaděj bývá. Člověk se chytá, kde čeho, aby si minimálně trochu udržel náladu.

"No otočme list. Hádám, že tu však jistě máte knihu o spoutání živlů a zajímalo by mě, zda tu náhodou nemáte onu křišťálovou kouli, která neobsahuje magii." Prázdná křišťálová koule. Něco, co se moc nevidí a lidé ani neznají. Většinou se totiž používají na věštění a jsou tak poznamenány magií. Na kouzlo, které bych však já rád uskutečnil potřebuji čistou kouli.

Můrov – Hodinová věž
Karra

Pár mávnutí křídly a už šťastně sedím na samém vrcholu hodinové věže, takhle zblízka si všimnu, že je víceméně v rozkladu. Dokonce tu zůstalo i staré lešení, ale i to vypadá už spíše na odpis. Není divu, že i samotné hodiny se doslova zastavily v čase – za pět minut půl osmé - ne, že by mi zjevně špatný údaj k něčemu byl, ale když už to tu zkoumám.. Místo mě zaujalo, věž je sice dost sešlá, místy chybí i celé kusy zdi, tam si asi místní vypůjčili materiál na stavbu, ale alespoň to tu působí o dost klidněji a komorněji než v centru města.

Kolem věže se nic moc neděje, místní chodí sem a tam a domky jsou na sebe přilepené pěkně natěsno. Zelené to sice moc není, ale tráva tu ještě občas je. Kromě ulic, ty jsou ale alespoň vydlážděné kameny. Pochybuji, že se od nich něco dozvím, ale určitě to musím zkusit. Už se chystám zamířit do vyhlédnutého koutku, ale zjevně má dnešní nálož překvapení ještě nekončí. Když se mi prakticky u hlavy ozve cizí hlas, leknu se tak, že až nepatrně nadskočím. Ááá, mé ubohé srdce, musím opravdu začít dávat pozor, co se kolem mě děje… V hlavě mi toho běží dost, ale na slušnou otázku se patří slušně odpovědět.

„To ano, útulné místo,“ pravím a již zcela klidná se otočím k původci těch prostých slov. Krásný krkavec mou vraní podobu viditelně převyšuje a svým pohledem mne dodává na jistotě, že to byl on, kdo promluvil. „S kým mám tu čest, smím-li se ptát?“ Pokradmu sleduji krkavce a snažím se zjistit, co je zač. Zda se k tomu i sám přihlásí, to je druhá věc. Stále se však tvářím tak důstojně jak to jen jde, možná přeci stojím před dalším druidem - ačkoli, upřímně řečeno doufám, že ne, někteří mě moc nemusí. Teď jsem teprve ráda, že jsem se zatím neproměnila zpátky..

Taxík
Lilith

Muž tě pozoruje s chladným výrazem ve tváři. Do jisté míry tomu napomáhají i jeho brýle, které zcela zakrývají jeho oči, takže z nich nedokážeš vůbec nic vyčíst. Vše ale nasvědčuje tomu, že je to pravděpodobně člověk. Vnitřek jeho taxíku je celkem prázdný. Nevidíš nic moc zajímavého, snad až krom přívěsků, které jsou pověšené na zpětném zrcátku. Je to směsice nejrůznějších symbolů všech možných kultur. Spatříš i několik povědomých znaků spojovaných s některými sektami, ale nic co by ti mohlo vadit.

„Znám přesně jedno takové místo, které by se vám mohlo líbit. Naskočte si.“ řekne muž s klidným úsměvem a ukáže na zadní sedadlo. Celou tu dobu co s ním mluvíš, působí celkem normálně. Vůbec se nezdá, že by nějak reagoval na tvé schopnosti. Jako bys byla jen další zákazník z mnoha. Přitom jsi zcela určitě udělala vše správně.

„Jste ve městě nová?“ zeptá se taxikář, zatím co auto jede ulicemi města. „Nebo jenom projíždíte?“ Za oknem se míhají světla. Zanedlouho se ocitneš v mnohem rušnější části města. Všude je spousta lidí … a jiných ras. Také to vypadá mnohem čistěji.

Klub Elysium
Mahalath

Baltazar se usměje. „Klidně hned. Měl bych tu jednoho čerstvého klienta, který mě kontaktoval asi před hodinou. Tak trochu divoká karta. Vůbec netuším co je zač, ani jsme spolu nikdy před tím nejednali. Ale kšeft je kšeft.“
Potom Baltazar poklepe na vizitku, kterou ti dal na začátku.
„Pro případ, že by mě bylo třeba kontaktovat. Normálně klientům říkám, že potřebují trochu vlastní krve a jednoduché zaříkávadlo, ale úplně stačí říct mé jméno a já se ozvu. “ Ozve se slabé cvaknutí. Baltazar vytáhne zlaté kapesní hodinky a zkontroluje je. Potom je vrátí zpátky do kapsy.
„Tady je jméno a adresa. Taky tu mám pár klasických smluv.“ na stole se před tebou přistane několik papírů, překvapivě zcela rovných a nepomačkaných, na to že je zrovna vytáhl z kabátu. Smlouvy jsou obvyklé dokumenty, jenom s tím rozdílem, že se tam objevují pasáže jako: Zatracený, dále označován jako klient tímto souhlasí … platba za domluvené služby v podobě duše níže podepsaného … a tak dále a tak dále.
„Moc dlouho bych s jeho návštěvou neotálel. Zněl celkem naléhavě.“ Následuje další cvaknutí hodinek. Baltazar se pak bez dalšího otálení zvedne k odchodu.
„Už bych měl pomalu jít. Práce na nikoho nepočká a démon nikdy nespí“řekne pobaveně. Nakonec z kapsy vytáhne několik bankovek a položí je na stůl. Je to celkem slušná suma, na to že se jedná jenom o pár drinků.
„Hej, Nakalisi. " zavolá na barmana. To pití je na mě.“ potom odejde.

Na papírku, který leží před tebou je jméno Thomas Jull. Adresa uvedená pod ním směřuje někam na Spáleniště.

Můrov - Hodinová věž
Karra

V pořádku přistaneš na vrcholku staré hodinové věže. Velkém hrotu, který ční vysoko vzhůru nad všechny ostatní budovy v okolí. Takhle zblízka je mnohem lépe patrné, jak sešlá věž ve skutečnosti je. Těch málo oken co tu bylo, někdo zadělal prkny, nebo jsou rozbitá. Na několika místech jsou vypadané cihly a někde dokonce chybí celé kusy zdi. Podle starých lešení se dá odhadovat, že se věž někdo pokoušel opravit, ale i ona lešení už nevypadají moc použitelně. Ručičky na věži se zastavily. Ukazují pět minut po osmé.

Jak se tak díváš na čtvrť pod sebou, tak nevidíš nic zajímavého. Domy jsou rozmístěné velmi hustě, na některých místech jsou dokonce naskládané tak natěsno, že tvoří ohromné struktury bez mezer. Příroda … té tu zrovna moc není, pokud bys nepočítala mrtvé dřevo použité na stavbu většiny staveb. Ulice jsou vydlážděné kameny a nevidíš v jejich blízkosti vůbec žádnou zeleň. Pořád se tu najde pár míst, kde ještě roste tráva, společně s jedním nebo dvěma keříky, ale stromy nebo zahrady bys tu hledala jen těžko.

„Úžasný výhled, že?“ Ozve se najednou po tvém boku. Otočíš se a spatříš, že kousek od tebe sedí velký krkavec. Kromě něj nikoho jiného nespatříš. Krkavcovy černé oči se dívají přímo na tebe.