Večer U Kocoura

(Timeskip, jelikož každý v soukromých zprávách hrál v jiných časových intervalech tak trošku posuneme čas na společný večer :) )

odkaz ♬ ♬ ♬ ♬ ♬ ♬



Místo kde to prostě žije. Je to takový ten typický pajzl kde pivo stojí za hovno, s jídlem moc nepočítáte a každou chvílí čekáte že vám někdo dá po tlamě. Ale ceny jsou zde nejlevnější v celé Pevnosti. Hospoda je vybudována v prostorech starého podzemního skladu. Ještě před Kocourem zde byla jiná hospoda, ale moc lidí sem nechodilo, a tak když Kocour přišel k penězům, odkoupil ji a proměnil jí v Patrolářské doupě. Většinu osazenstva tedy tvoří Patrola. Kde jinde si vyčistit hlavu než zrovna tady. Za stakana nejlevnější vodky chce Kocour pouhé tři stříbrný, za tu nejdražší patnáct, Družina se tady většinou bojí buzerovat a pokud máte chuť někomu pořádně rozbít hubu, tak zde se pro ránu nejde daleko. Je to takový malý pelech neřesti kde se dá sehnat chlast, drogy, informace a peníze. Kostkový poker zde jede ve velkým a sázky na zápasy můžou přinést slušný majlant. A nebo se od Kocoura můžete vrátit s prázdnou kapsou. Cigaretový dým smíchaný se specifickým zápachem trávy udeří do nosu každého hned při příchodu. Je to jedna z mála hospod kde se dá ještě kouřit.
Dnes je tu narváno, a někteří Patroláři zde sedí snad už od otevíračky. Dokonce už dochází i k prvním rvačkám.

Hospodu tvoří jedna velká místnost která je ale místy dělená betonovými sloupy či jinými pozůstatky skladiště. Hned u baru je úzká chodbička která vede na záchody. Když přejdete přes celou místnost, tak v pravém rohu uvidíte improvizovaný ring. Zde se mlátí za peníze. Místním "šampionem" je Helmut, zhruba 190cm vysoký, asi 35 letý nasvalený Němec který i když k Patrole přímo nepatří, občas s ní zajde na nějakou akci aby si přivydělal.
Zatímco se někteří ožralí mlátí mezi sebou, zde už probíhají dnešní první zápasy o peníze. Va ringu stojí staří známí z Patroly a to Sulik s Jéčkem. Ráno je z jejich potyčky vyrušil Kříž, ale v oficiálním zápase jim nikdo nemůže říct půl slova. Zatím se jenom tak oťukávají a Jéčko zkouší Sulikovi rozkopat nohu.

Jedna z výhod téhle hospody je ta, že Kocour jako jeden z mála platí elektřinu. Může si tak dovolit mít zde funkční Jukebox který vyhrává na celou hospodu. Osvětlení ovšem tvoří svíčky a petrolejové lampy. Elektřina je opravdu drahá a může si jí dovolit opravdová hrstka "podnikatelů", a i když Kocour vydělal majlant, platit celou dobu za takové množství elektřiny by ho za chvíli zruinovalo.





Strážný Anděl....Jedna z Legend Patroly. Samotný Kluzký. Věkem vypadá že mu může být něco mezi 40ti až 50ti let. O jeho tetováních kterými má pokrytou značnou část těla se říkají dvě věci. První verze říká že každé tetování značí výpravu ze které se všichni vrátili v pořádku, ale ta druhá tvrdí opak...jedna kérka na památku každého mrtvého ze skupiny který tam venku zemřel.

Kluzký sedí kousek od baru a Jukeboxu. Spolu s ním tam sedí ještě dva Patroláři. Hamlet a Dennis. Oba dva jsou už znalci Příhraničí kteří hodně chodí na patroly právě s Kluzkým. Služebně jsou všichni tři podobně staří. Před nimi stojí prázdná flaška od vodky s jménem Pšeničnaja, a z druhé dolívají poslední panáky. Kopnou tam poslední stakany a zají je konzervou se šproty. Poté se oba dva s Kluzkým rozloučí a ponechají ho o samotě.

Na příchozí Freyu hned kouklo několik přiopilých Patrolářů. Žena v tomhle lokálu se moc často neviděla. Vlastně téměř vůbec. Výjimkou byla jenom hrstka holek které se přidaly k Patrole, ale tam to většinou končilo rozbitou hubou. Při prohlídnutí hospody si všimneš člověka který odpovídá popisu Kluzkého. Všimneš si na něm ale něčeho zvláštního. Cítíš z něj totiž slabý tok magické energie který nepochází z žádného artefaktu. Je to čistá magie, ale jde cítit opravdu slabě.
Tvému zraku ani neunikne to, že tě neustále pozoruje skupinka čtyř Patrolářů která sedí u stolu poblíž baru. Pokukují po tobě, blbě se kření a baví se mezi sebou, jakoby se dohadovali kdo jako první se tě půjde pokusit získat.

Lidé se tu neustále střídají. Někteří přichází a jiní zase odcházejí. Některým ten odchod už moc nejde. Mezi příchozími se objeví i Jan Karlovič. Objedná si láhev vodky a poté vyhledá Benjamina.

"Jak se cítíš Benji? Jsi připravený sesadit Helmuta z trůnu? Skočím domluvit zápas tak se pomalu chystej." řekne ti a pak odchází za Jermolovem, který má na starosti zápasy a sázky.


Gabriela Hefron

Čekáš ve své cele. Připadá ti to jako by to byla už věčnost. Člověk zde má maximálně možnost přemýšlet. Tvůj čas vykoupení z nudy nadešel když do místnosti přichází Will.

"Hefronová vstávej, někdo s tebou chce mluvit! Otoč se čelem ke zdi a dej si ruce za záda. Dovedu tě k němu!" křikne na tebe a otevírá ti celu. Za zády ti sváže ruce a vede tě z místnosti.
Jakmile vylezete potichu spustí
"Vzduch je čistý, můžeme vyrazit ke Kocourovi, ale prosím tě žádný kraviny, kdyby na to někdo přišel tak bych měl průser jako svině. Nejdříve se ale musíš převléct, nachystal jsem ti oblečení jednoho šmejda z místních gangů. Pojď. " pobídne tě, a zalezete do malého kumbálku kde máš připravené oblečení.
"Budu ti muset dát kuklu přes hlavu, nikdo tě nesmí poznat."

V přestrojení a s kuklou na hlavě se vydáváte ven z budovy. Naštěstí se běžně stávalo že se vězni přepravovali z jedné stanice do druhé nebo někam odkud se už nevraceli, takže nikdo neměl žádné podezření. Navíc večer tu býval většinou klid. Většina gangů se mlátila na okrajích Pevnosti, a tudíž to řešilo jiné oddělení. Navíc když vedení přes noc nebylo na základně, ostatní toho značně využívali.

Will ti sundává kuklu až téměř u Kocoura. Je na něm vidět obrovská nervozita. Na jednu stranu ti chce pomoc jelikož tě možná už nikdy neuvidí, ale na stranu druhou riskuje sám svůj krk. Před vchodem ti i rozváže ruce.
Když ale zalezete do hospody, nervozita u něj trochu klesne. Přeci jenom, do narvané Patrolářské hospody se Družijník bojí vkročit skoro stejně jako na území Ligy.
Vidíš hned několik známých tváří včetně Kluzkýho. Trochu ho znáš, párkrát jste spolu prohodili nějaké to slovo, ale nic extra. Na to že jsi z Družiny tak si prý v pohodě, a většině osazenstva tvá přítomnost nevadí.

Gymnázium

Ako prechádzam gymnáziom, tak sa pozerám po haldách políc s knihami. Viem, že mágovia tu študujú. Keby som bol mág, tak by to znamenalo, že by som sa tiež musel drviť. Keď som sa spýtal na cestu, tak som chvíľu išiel, lenže nikoho som nenašiel. Trochu stratený sa obzerám a nakoniec si ma mág sám našiel.

Najprv som bol trochu rád, lenže potom mi povie odpoveď na moju otázku. Trochu posmutnele sa na neho usmejem a poviem:
"Ďakujem za odpoveď. Zdá sa, že teda mám iba nadpriemerné šťastie. Pretože sa mi nedávno stala jedna príhoda. Keď som bol s kolagami z patroly na obhliadke, odchytil si nás jeden odstrelovač obydvoch mojich kolegov zabil na prvú strelu, ale mňa nedokázal trafiť ani raz, než som sa dostaľ k nemu a zneškodnil ho. Len som mal pocit v ten moment, akoby tie gulky naschval lietaly okolo mňa a nedokázali ma trafiť. Ale ďakujem vám za váš čas. Ani mi tak nevadí, že mágiu nemám. Aspoň viem. Holt, nie každý je predurčený robiť veľké veci." Potom sa trošku zamyslím.
"Ohľadne tých magických vecí... vedeli by ste očarovať moje zbrane a prípadne zbroj ? Môj rozpočet je 2 zlaté, 35 strieborných a prípadne 250 medených a bankoviek, pokiaľ beriete aj tie."

Potom poprosím, kadiaľ sa ide von a na chvíľu zbehnem so dieľne, kde si spravím 5 zápalných brokov. Zo kostí, zubov a kremeňa urobím biely fosfor a ten zakonponujem zo piatich brokov, ktoré si vytvorím z kúpených surovín.

Potom idem ku kocúrovi sa najesť, lebo zásob na cestu sa chytať nechcem.

Družina:

Je teď ten správný čas na obchody?

„No co už….“
Pokrčím rameny, když se i Karlovič zaměří na můj doprovod.
„… já jsem pragmatik. Věřím, že každý problém má své řešení.“
Usměji se. Pořád zním jako bych jen nezávazně plácala. Jako bych řekla první, co mě napadne.

„Schovám vám ten nejlepší kus, co najdu.“
Slíbím. Zdá se, že jdu do sklepa pro marmeládu, ne na výpravu, ze které se nejspíš nevrátím. Čemu by však pomohlo utápět se v bezmoci a děsu? Nějak to zvládnu… budu muset.

Natáhnu se pro taštičku… a kapitán ani teď nezklame. Přimhouřím oči. Upřímně je mi u prdele, co potřebuje a co ne. Já bych si teď třeba potřebovala zkontrolovat, co všechno je v tom balíčku.
I tentokrát se však ovládnu a neřeknu nic.

Při pohledu na doutníček se můj pohled rozjasní. Tohle je něco, co mi dokáže udělat radost. Samozřejmě, že si jeden vezmu. Zatím ho však nezapálím.
„Na později…“
Vysvětlím.
„Bylo mi ctí.“
Skloním mírně hlavu.

Na obchody je vždy správný čas.

Otočím se k odchodu, pak se však zarazím.
„Chodíte rád ke Kocourovi, pane Karloviči?“
Zeptám se.
„Já se tam vždycky ráda stavila…
… přes den je to tam plné ztroskotanců… ale pozdě večer… pozdě večer má to místo úplně jinou atmosféru.“
Usměji se. Pokrčím rameny. A moje oči znovu na chvíli zvážní. Tohle je obchodní nabídka.
„Příjemný den.“
Popřeji a konečně vyjdu ven.

„Ještě potřebuju pořádné náboje.“
Odpovím a rovnou vyrazím dál. Doutník zastrčím do kapsy.

Možná ne tak dobrý nápad

Rituál dopadl úspěšně především díky Ule. „Mrzí mě, že ti nemůžu dát, po čem toužíš, ale tohle si budu pamatovat. Teď si odpočiň.“ řekla jsem, zatímco jsem jí ovazovala řeznou ráno. Potom jsem ji políbila do vlasů a nechala, aby se trošku prospala. Ztratila dost krve. Ještě jsem jí připravila bylinkový odvar a potom poklidila nepořádek, který tu nastal.

Později, jsem zjistila něco víc o Kluzkém, ale pikantnosti to zrovna nebyly, což mi asi nevadí. Mám nějaký obrázek, co by mohl být zač. Z vyprávění to skoro zní, jako by nad ním držel ochrannou ruku, kdo ví kdo, nebo co. Jsem celkem zvědavá, jak bude působit a jak se projeví tam venku. Pokud ho štěstěna skutečně tolik miluje, naše výprava by mohla být úspěšná. Tedy, když vezmu v potaz i druhou část informací...snad ho nikdo neoddělá, dokud se nevrátíme.
Původně jsem k večeru už nikam vyrážet nechtěla, ale nakonec mi to nedá. Chci toho Kluzkého a celou tu sebranku vidět dřív, než za úsvitu. Je to riskantní, nerozumné, ale stejně bych nezaspala brzy. Vezmu si s sebou luk i kinžál, přes hlavu kapucu, abych zakryla bílé vlasy, a vyrazím to obhlédnout ke Kocourovi.

Družina:

Věci, které nepřiznáme…

Nevykračuji si s hlavou hrdě vztyčenou ani se nesnažím skrýt pouta. Jdu jako by procházka s pouty byla ta nejběžnější věc na světě. Jako by se nic nezměnilo. Jako by tohle byl jen obyčejný den. Jen další práce…

Zastavím před prvním obchodem. Pro lidi, kteří se vyznají a umí vyjebat se systémem, mám slabost. Kdyby nic jiného, Jan Karlovič si respekt zaslouží.

Vejdu a k pozdravu přidám taky upřímný úsměvem. Karlovič však zřejmě nechápe, kdo je tu platící zákazník a kdo jen tlučhuba, který si touží něco dokázat. Svoji pozornost zaměří na tlučhubu. Udržím se, neprotočím oči, nevzdychám ani se neozvu. Nechám ty dva vyjasnit si, kdo dál dočůrá a teprve pak vyslovím svůj požadavek. Znovu se usměji.

Nůž potěžkám. Pořádně si ho prohlédnu. Nehtem škrábnu do čepele. A pokud nenajdu nic, co by nasvědčovalo podvodu, přikývnu.

Věci, které nepřiznáme…a věci které přiznat chceme.

„Možná teď strávím pár dní tam venku...“
Začnu nezávazně, zatímco si prohlížím amulety.
„...mám pocit, že příliš dlouhý pobyt ve městě nesvědčí lidské psychice….“
Střelím pohledem ke svému doprovodu a slabě se ušklíbnu.
„Lidé pak nevidí drobné nuance...nedokáží docenit kvalitní obchodníky… například.“
Mluvím klidně, bez emocí – jako bych hodnotila počasí. Už jen zívnout.
„Takže pokud byste tam něco potřeboval...“
Nadhodím a zadívám se Karlovičovi do očí. Oproti tónu mého hlasu je pohled pevný. Není to pohled někoho z Družiny – teď jedná obchodník s obchodníkem. Nabízím věci, o kterých tu mluví málo kdo a téměř nikdo je nedokáže splnit. Lehce zvednu jedno obočí.
„Vezmu si ten přívěsek se zubem a čelenku.“
Pronesu, než začne být zírání nápadné.
„Za zlaťák.“
Oznámím.