Gymnázium

Ako prechádzam gymnáziom, tak sa pozerám po haldách políc s knihami. Viem, že mágovia tu študujú. Keby som bol mág, tak by to znamenalo, že by som sa tiež musel drviť. Keď som sa spýtal na cestu, tak som chvíľu išiel, lenže nikoho som nenašiel. Trochu stratený sa obzerám a nakoniec si ma mág sám našiel.

Najprv som bol trochu rád, lenže potom mi povie odpoveď na moju otázku. Trochu posmutnele sa na neho usmejem a poviem:
"Ďakujem za odpoveď. Zdá sa, že teda mám iba nadpriemerné šťastie. Pretože sa mi nedávno stala jedna príhoda. Keď som bol s kolagami z patroly na obhliadke, odchytil si nás jeden odstrelovač obydvoch mojich kolegov zabil na prvú strelu, ale mňa nedokázal trafiť ani raz, než som sa dostaľ k nemu a zneškodnil ho. Len som mal pocit v ten moment, akoby tie gulky naschval lietaly okolo mňa a nedokázali ma trafiť. Ale ďakujem vám za váš čas. Ani mi tak nevadí, že mágiu nemám. Aspoň viem. Holt, nie každý je predurčený robiť veľké veci." Potom sa trošku zamyslím.
"Ohľadne tých magických vecí... vedeli by ste očarovať moje zbrane a prípadne zbroj ? Môj rozpočet je 2 zlaté, 35 strieborných a prípadne 250 medených a bankoviek, pokiaľ beriete aj tie."

Potom poprosím, kadiaľ sa ide von a na chvíľu zbehnem so dieľne, kde si spravím 5 zápalných brokov. Zo kostí, zubov a kremeňa urobím biely fosfor a ten zakonponujem zo piatich brokov, ktoré si vytvorím z kúpených surovín.

Potom idem ku kocúrovi sa najesť, lebo zásob na cestu sa chytať nechcem.

Družina:

Je teď ten správný čas na obchody?

„No co už….“
Pokrčím rameny, když se i Karlovič zaměří na můj doprovod.
„… já jsem pragmatik. Věřím, že každý problém má své řešení.“
Usměji se. Pořád zním jako bych jen nezávazně plácala. Jako bych řekla první, co mě napadne.

„Schovám vám ten nejlepší kus, co najdu.“
Slíbím. Zdá se, že jdu do sklepa pro marmeládu, ne na výpravu, ze které se nejspíš nevrátím. Čemu by však pomohlo utápět se v bezmoci a děsu? Nějak to zvládnu… budu muset.

Natáhnu se pro taštičku… a kapitán ani teď nezklame. Přimhouřím oči. Upřímně je mi u prdele, co potřebuje a co ne. Já bych si teď třeba potřebovala zkontrolovat, co všechno je v tom balíčku.
I tentokrát se však ovládnu a neřeknu nic.

Při pohledu na doutníček se můj pohled rozjasní. Tohle je něco, co mi dokáže udělat radost. Samozřejmě, že si jeden vezmu. Zatím ho však nezapálím.
„Na později…“
Vysvětlím.
„Bylo mi ctí.“
Skloním mírně hlavu.

Na obchody je vždy správný čas.

Otočím se k odchodu, pak se však zarazím.
„Chodíte rád ke Kocourovi, pane Karloviči?“
Zeptám se.
„Já se tam vždycky ráda stavila…
… přes den je to tam plné ztroskotanců… ale pozdě večer… pozdě večer má to místo úplně jinou atmosféru.“
Usměji se. Pokrčím rameny. A moje oči znovu na chvíli zvážní. Tohle je obchodní nabídka.
„Příjemný den.“
Popřeji a konečně vyjdu ven.

„Ještě potřebuju pořádné náboje.“
Odpovím a rovnou vyrazím dál. Doutník zastrčím do kapsy.

Možná ne tak dobrý nápad

Rituál dopadl úspěšně především díky Ule. „Mrzí mě, že ti nemůžu dát, po čem toužíš, ale tohle si budu pamatovat. Teď si odpočiň.“ řekla jsem, zatímco jsem jí ovazovala řeznou ráno. Potom jsem ji políbila do vlasů a nechala, aby se trošku prospala. Ztratila dost krve. Ještě jsem jí připravila bylinkový odvar a potom poklidila nepořádek, který tu nastal.

Později, jsem zjistila něco víc o Kluzkém, ale pikantnosti to zrovna nebyly, což mi asi nevadí. Mám nějaký obrázek, co by mohl být zač. Z vyprávění to skoro zní, jako by nad ním držel ochrannou ruku, kdo ví kdo, nebo co. Jsem celkem zvědavá, jak bude působit a jak se projeví tam venku. Pokud ho štěstěna skutečně tolik miluje, naše výprava by mohla být úspěšná. Tedy, když vezmu v potaz i druhou část informací...snad ho nikdo neoddělá, dokud se nevrátíme.
Původně jsem k večeru už nikam vyrážet nechtěla, ale nakonec mi to nedá. Chci toho Kluzkého a celou tu sebranku vidět dřív, než za úsvitu. Je to riskantní, nerozumné, ale stejně bych nezaspala brzy. Vezmu si s sebou luk i kinžál, přes hlavu kapucu, abych zakryla bílé vlasy, a vyrazím to obhlédnout ke Kocourovi.

Družina:

Věci, které nepřiznáme…

Nevykračuji si s hlavou hrdě vztyčenou ani se nesnažím skrýt pouta. Jdu jako by procházka s pouty byla ta nejběžnější věc na světě. Jako by se nic nezměnilo. Jako by tohle byl jen obyčejný den. Jen další práce…

Zastavím před prvním obchodem. Pro lidi, kteří se vyznají a umí vyjebat se systémem, mám slabost. Kdyby nic jiného, Jan Karlovič si respekt zaslouží.

Vejdu a k pozdravu přidám taky upřímný úsměvem. Karlovič však zřejmě nechápe, kdo je tu platící zákazník a kdo jen tlučhuba, který si touží něco dokázat. Svoji pozornost zaměří na tlučhubu. Udržím se, neprotočím oči, nevzdychám ani se neozvu. Nechám ty dva vyjasnit si, kdo dál dočůrá a teprve pak vyslovím svůj požadavek. Znovu se usměji.

Nůž potěžkám. Pořádně si ho prohlédnu. Nehtem škrábnu do čepele. A pokud nenajdu nic, co by nasvědčovalo podvodu, přikývnu.

Věci, které nepřiznáme…a věci které přiznat chceme.

„Možná teď strávím pár dní tam venku...“
Začnu nezávazně, zatímco si prohlížím amulety.
„...mám pocit, že příliš dlouhý pobyt ve městě nesvědčí lidské psychice….“
Střelím pohledem ke svému doprovodu a slabě se ušklíbnu.
„Lidé pak nevidí drobné nuance...nedokáží docenit kvalitní obchodníky… například.“
Mluvím klidně, bez emocí – jako bych hodnotila počasí. Už jen zívnout.
„Takže pokud byste tam něco potřeboval...“
Nadhodím a zadívám se Karlovičovi do očí. Oproti tónu mého hlasu je pohled pevný. Není to pohled někoho z Družiny – teď jedná obchodník s obchodníkem. Nabízím věci, o kterých tu mluví málo kdo a téměř nikdo je nedokáže splnit. Lehce zvednu jedno obočí.
„Vezmu si ten přívěsek se zubem a čelenku.“
Pronesu, než začne být zírání nápadné.
„Za zlaťák.“
Oznámím.

Nakoupeno máme!

"Tak to si nechám líbit! Takhle mám o další důvod víc se vrátit. Když ne, protože chci přežít tak pro tohle určitě!"

Rozesměju se, když nad tím přemýšlím. To co mi Karlovič nabízí tak je něco co se nedostane jenom tak každému. Sice nepočítám, že uvidím ty lepší kousky, které jsou určitě dobře ukryté, ale ten zbytek? Rozhodně chci!

"Tak za takových podmínek je to zcela v pořádku. Víte jak to je pane Karloviči. Nepřijdete, dezerce, trestný prapor, trestný tábor...Ani jedno mě příliš neláká. Takhle? Už se těším na večer."

Jeden by mohl říct, že jsem trošku magor, ale za tu dobu co tady žiju, jsem už dělal horší a více sebevražednější věci než se chystám dělat teď večer. Navíc za takovouhle cenu a odměnu! To bych šel i do větších sraček. Vlastně...zítra jdu ještě do větších sraček! Takže co...Sledoval jsem jak v plátěné tašce mizí všechen můj nákup a měl jsem trošku problém nenadskakovat do vzduchu, když mi Karlovič řekl, ať si nechám tuleně.

"Jste štědrý pane Karloviči a já Vám děkuji. Víte, že to Vám nemůžu slíbit. Každopádně pokud nějakého uvidím, tak se postarám, aby jste svého dostal. Bude hodně záležet kam až se dostaneme a co tam najdeme. Kudy nás Led potáhne nemám vlastně tušení. Jsou s tím tajemný jak já nevím co."

Pokrčím rameny v takovém spíše zoufalém gestu. Samotného mě to sere, protože když jdu na misi, tak rád znám víc podrobností než to, že jdeme na Zmrzlíky. Vezmu si z pultu tašku, která teď opravdu drahá.

"Děkuji pane Karloviči. Rád s Vámi obchoduji. Tak tedy večer U Kocoura. S velice dobrým pocitem odcházím z obchodu, abych si hned náladu zkazil. Buzíci přitlapkali a tváří se, že sežrali důležitost světa. Když jsme viděl koho vedou, tak jsem se jenom usmál.

"Jooo holka. Ojebávat vlastní frakci se nevyplácí. Pak totiž ona ojebe Tebe. Tvrdě a nehezky."

Zatknutý Družijník je dobrý Družijník, ale bylo mi líto Karloviče, když mu vešli do krámu. Beztak bude čekat, že jsem se pro něco vrátil a místo toho přijdou tady tihle...Taková banda zmrdů. Radši jsem to nechal za sebou a vyrazil jsem na ubytovnu, abych si překontroloval věci a připravil se na zítra. Večer na to nebudu mít sílu a ani čas...