Andor.cz - Dračí doupě online

Dumah

Stojíš před Tribunálem a opět máš možnost vzít si slovo. A ani tentokrát se o ni nenecháš připravit. Musí to slyšet. A především – musí to pochopit. Tady už není cesty, která by byla zároveň umírněná a přitom to byla schopná zastavit. Musíte jej zastavit.

Proneseš svou krátkou řeč, po které se rozhostí ticho. Netrvá však ale tentokrát ani tak dlouho a už vůbec není rozpačité.

„A já souhlasím.“ Zazní hlas, ke kterému už si umíš přiřadit tvář. Je to plavovlasý Verchiel, který si při svých slovech poposedne více ke kraji trůnu a přelétne pohledem z tebe na Metatrona.

„Hmm, dobře tedy, jestli nikdo nemá nic dalšího, asi bude nejvhodnější hlasovat. Svědectví bylo předneseno stejně jako byly předloženy nesporné důkazy.“ Pohne Metatron lehce rukou směrem k tobě a také dvěma mrtvým tělům, která tu leží za vámi.

„Poručíku, děkujeme, ale teď tu nebudete třeba. Prosím… Odneste naše padlé bratry. Rozloučení s nimi proběhne později.“

„Jistě, pane.“ Skloní Sanael krátce hlavu, než dá pokyn svým mužům, kteří opět zvednou ze země mrtvého Nakira a vykročí pryč ze sálu Tribunálu. V moment ucítíš, jak tě Kamael lehce zatáhne za paži, snad abyste také šli, ale to už se opět ozve Metatron, který na vás dva hledí.

„Generála, vy neodcházejte. Budo rozumné, pokud tomuto rozhodnutí budete přítomen. Vzhledem k tomu, co možná předznamená. A pak, jestli je tu někdo, kdo si jej zaslouží slyšet, je to právě zde přítomná Dumah.“ Pokývne lehce tvým směrem.

„Jsme tedy připraveni. Prvně… Kdo je pro nezpochybnitelnou vinu Lucifera a jeho následovníků v této bezbožnosti?“ Zazní jeho hlas, po kterém se začnou zvedat první ruce. Můžeš sledovat, jak pětice serafínů postupně zvedá jednu ruku za druhou, než nakonec jsou ve vzduchu čtyři a poslední na řadě je Metatron, který se po všech přítomných nejdříve rozhlédne a zhluboka se nadechne, než tu svou pomalu zvedne také.

„V tom případě, je rozhodnuto. Lucifer bude potrestán dle toho, jak káží naše přikázání. A stejně tak ti, kteří mu v této věci napomáhají. Síly Zlatého města se postarají o to, aby byli zastaveni. Jednou provždy.“ Vydechne nakonec. „V tom případě ale musíme také zvážit další podstatné kroky, které jsou neméně závažné. Vzhledem k tomu, že Lucifer se prohlásil za falešnou modlu a jeho věřící se rozšířili po světě podobni moru, tak…“

„Tak uděláme to, co už tu jednou bylo.“ Promluví Jehoel, které se zableskne v očích, když pohlédne n na své bratry a sestry. „Očistíme svět od jeho zkaženého vlivu a nenecháme nic, co by jej mohlo připomínat.“

„Cože? To snad nemyslíš vážně, Jehoel?“ Otočí se Agiel na druhou serafínku a v očích má neskrývaný šok. „Nemůžeme přeci udělat něco takového, ne bez posvěcení…“ A v těch slovech se zarazí, když si uvědomí, že tu tentokrát nezasedají sami. Pouze Metatron zůstává klidný. Vlastně až nezvykle klidný. Nebo je to snad už rezignace? Skoro jako kdyby… věděl.

„Můžeme a především musíme. Pokud tomuto máme učinit přítrž, budeme muset být rozhodní. A důslední! Něco takového tu nikdy nebylo a je naší odpovědností zajistit to, aby také už nikdy nebylo.“ Odpoví jí bez zaváhání Jehoel, která oproti mírné Agiel působí najednou nečekaně rozohněně.

„Myslíš svůj návrh vážně Jehoel? Tohle je skutečně něco, co nelze vzít zpět.“ Promluví tiše Arakiel, která působí zamyšleněji než kdy jindy.

„Ano, všichni nakonec víme, že tohle je ta nejlepší možná cesta… Z dlouhodobého hlediska.“

„Hmm, ano… na tvých slovech Jehoel je něco pravdy. Ale…“ Vloží se do toho Verchiel, který se opře loktem o opěrku trůnu a promne si zamyšleně bradu, zatímco sklouzne pohledem opět po tobě, zastavujíc se na černých rozbitých liniích. „Ale… skutečně nesmíme dopustit, aby se to celé opakovalo.“ Kývne pak a ty vidíš, že se rozhodl. „Je nutné to provést.“

„Takže… Očista světa. Dobře tedy. Kdo je pro tento návrh?“ Promluví Metatron bezvýrazně a stejně jako před tím se zvednou první ruce. Nejdříve Jehoelina, pak Verchielova a po chvíli ticha se nakonec přidá i Arakiel. A nakonec… I Metatron.

„Agiel, víš, že takovéto rozhodnutí musí být jednomyslné. Pokud nemáš tedy jiný návrh?“ Nakloní se Jehoel ze svého trůnu, aby mohla pohlédnout na svou sestru.

„Opravdu je tohle jediná možnost? Vše zničit?“ Vydechne tiše serafínka, než zavře oči a svěsí ramena. Chvíli tak jen sedí, zatímco se mihotavá zlatá záře probleskuje všude kolem vás, než…

A zlatá záře se rozlije kolem jejích útlých prstů, aby nabrala nečekaně na intenzitě tak, že pohltí během chvíle vše kolem tebe, včetně serafínů na svých trůnech, i generála po tvém boku, než nakonec… také tebe.

♬♬♬♬♬

Zerachiel

♬♬♬♬♬

„A já tebe.“ Slyšíš ta známá slova jako už tolikrát před tím. Jen tentokrát znějí přeci jen o něco více unaveněji a mdleji než jindy. Stále to není žádná fráze, jen dnešní den dopadá na vás oba po svém. Přesto nemůžete zastavit. Ne teď. Sám Lucifer přejde pár kroků po místnosti a opře se rukou o jeden ze sloupů, zatímco ty začneš odkládat své rukavice.

„Ano, budeme… Nemyslím ale, že tohle bude jejich první cíl.“ Hledí na potemnělé město rozkládající se mezi oblouky pod vámi. „Ale sem přijdou také. Později. Hmmh, počítal jsem s tím, že k tomu jednou dojde. Jen… nečekal jsem to tak brzy.“ Povzdechne si a stříbrnomodré oči zabloudí zpátky k tobě. „Ne, nebudeme hájit žádné pozice, Zero. Nebudeme se jen bránit, pokud na to dojde. Tuhle válku přeneseme k nim. Dokážeme jim, že nikdo není nedotknutelní. Ani ti sedící vysoko ve Zlatém městě.“ Vrátí se mu do slov jeho typická rozhodnost a vidíš na něm, že to myslí skutečně vážně. Nepochybuje, že byste snad něco takového nedokázali. Skoro působí, jako kdyby věděl… A nebo velmi silně věřil.

„Promluvit? Hmm, ano to budu muset. Ale ne teď. A ani ne dnes. Teď musím co nejdříve zachránit, co se bude dát někde jinde. A pak… Pak se připravíme na válku.“ Pokývne hlavou s neochvějnou jistotou, jako kdyby už to celé bylo snad rozhodnuto. Mezitím se zbavíš rukavic a prohlédneš si svou zbroj, která toho už má za sebou viditelně dost. Bude to chtít někoho zkušeného, aby ji opravil, ale kdo ví, jestli na to bude teď čas. Na druhou stranu, není to tvá jediná. Stačilo by se převléci a mohla bys opět do boje, tedy nebýt té ztráty krve a únavy, jenž se ti díky tomu vkrádá do těla.

„Co to říkáš?“ Nakrčí Lucifer trochu tázavě čelo, když zazní tvá omluva. Místo ale dalších slov vykročí zpátky k tobě, přičemž se zastaví jen kousek od tebe. „Neomlouvej se, Zero. Nejsme zodpovědní za činy jiných, které jsou ale přeci jen také součástí toho, jak to vše na konci dopadne. I pro nás.“ Položí ti dlaň na tvář špinavou od zaschlé krve a zvedne tvůj pohled k sobě.

„Nic si nevyčítej, ano?“ Povytáhne obočí v očekávání tvé odpovědi. Takto z blízka vidíš, že se kolem jeho těla opět začíná rozlévat ta mléčně bílá zář, o kterou přišel při střetu se Soudcem, avšak jak je vidět, ne na dlouho. „A ne, nejsi mou slabinou, Zero. Jsi…“ Ale to už se k tobě skloní a další slova přeruší polibek, který ti vtiskne. Přitáhne si tě k sobě blíže v tom okamžiku, který už také nemusel nikdy přijít. Víte to moc dobře oba. Přesto se nakonec na vás opět usmála štěstěna. Nebo snad osud?

„… pro mě důležitá.“ Vydechne pak, když se od tebe přeci jen o kousek odtáhne a jeho oči najdou ty tvé. „Nakonec víc, než jsem kdy myslel, že bys snad mohla být. Hmm, nevypočitatelnost osudu.“ Zhoupne se mu koutek rtů o něco výše a v tu chvíli zase působí jako Lucifer, kterého znáš. Ne ten unavený, na kterém podepsaly nepříjemné události dnešního dne.

„Bylo by lákavé se zdržet, ale…“ Naposledy tě přeci jen políbí, než od tebe raději o krok ustoupí, i když je patrné, že se mu příliš nechce. „Ale některé věci nepočkají. Dej se zatím dohromady. Budeme se muset připravit, ale nikdo se nesmí dozvědět, co se chystá. Zatím.“ Poupraví si plášť, který je skutečně nějakým zázrakem stále bílý bez jediného smítka nebo špíny. V kontrastu s ním působíš o to smutněji ve své pomačkané zbroji špinavé od prachu a krve.

„Brzy se vrátím. Co nejdřív to půjde.“ Roztáhne se mu na rtech mírný úsměv, než zmizí v záblesku bílého světla. A ty zde zůstaneš… sama.  S vědomím toho, co se na vás řítí.

Když v tom... se ti do očí vkradou zlaté mžitky, které začnou pohlcovat svět kolem a během pár okamžiků se v nich vše rozpustí. Včetně tebe.

Jen díky Kamaelovi setrvávám stále na tom stejném místě, ačkoliv se neubráním nejistému přešlapování i občasnému ošívání na kolik jsem z celé té situace… Nesvá? Nejsem si jistá, jak to přesně popsat. Všechny ty pocity a emoce, co ve mne víří. Je to jako plácat se nad hladinou a co chvíli si loknout vody. Vytrhnutá z nehybného klidu cely si připadám nepatřičně ve víru chaosu a událostí v jejichž středu jsem se nyní ocitla. Krátce se podívám k paní Bran, která si vymění pár slov i pohledů s Kamaelem. Příliš… Příliš nechápu, o co přesně tu jde, uniká mi ten skrytý význam toho, co mezi nimi právě proběhlo… Nicméně můj pohled přitáhne zpátky mrtvý Ramiel.

A je to právě pohled na jeho rozšklebenou ránu táhnoucí se přes celý krk od jedné krkavice k druhé, co mne přiměje promluvit. Vlastně si ani nejsem jista, ke komu mluvím – pokud vůbec k někomu konkrétnímu. Ta slova mne příliš pálí v mysli na to, aby zůstala nevyřčena. Nejdříve mi nikdo nevěnuje pozornost, můj mdlý hlas se ztrácí v šumu, co panuje kolem. Přesto se mi nakonec podaří z něj vystoupit, jak můj tón nabere ani ne snad na hlasitosti jako naléhavosti, rozhodnosti. Nemůže jim to projít.

Musí to skončit.

Musí. To. Skončit.

„Ještě se uvidíme, Dumah.“

Přesto sotva domluvím a ucítím na sobě všechny ty pohledy, tak opět sklopím hlavu, abych jim nemusela čelit. Mlčky naslouchám hovoru, který tím opětovně rozproudím. Verchiel neváhá. Agiel s hlasem prodchnutým zármutkem souhlasí. Metatron opět krotí rozdmýchané emoce, které tohle vše v serafínech probudilo. Nijak do toho nevstupuji, jen čekám… Čekám, co z toho bude, zatímco mi ve spáncích doznívá ozvěna vlastního bušícího srdce.

Snad i díky tomu si všimnu nezvyklého pohybu jen kousek ode mne. Kamael s Arakiel, která se chvíli na to chopí slova. Párkrát mezi nimi kmitnu pohledem na kolik mi to celé… Proč to dělají… Tajně? Pootevřu rty a… A jakmile si sama uvědomím, jak se na ně dívám, tak rychle stočím pohled zpátky k mrtvým ležícím na mramorově bílé podlaze. Aspoň dokud nepadne rozhodnutí o hlasování. Srdce mi v hrudi poskočí tak prudce, až to zabolí. Budou hlasovat. Teď a tady.

Sleduji, jak se všichni kromě Jehoel sedící stále na trůnu, vrací na svá místa. Vnímám její netrpělivost prosakující ven v tom nenápadném gestu, když už ne nepřístupně působící tváří. Ostatně… Také to cítím. Tu netrpělivost i napětí, které se ve mne sbírá. Chvílemi vše vnímám zpomaleně a vzápětí svět kolem zase nepříjemně zrychlí. Je těžké se zakotvit v čase i prostoru – a nebýt Kamaela stojícího hned vedle mne, snad bych to ani nedokázala.

Napjatě poslouchám Metatrona zahajujícího hlasování… Jehož pozornost se přesune právě a jen ke mně společně s tím jasným vybídnutím. Nervózně si skousnu spodní ret a váhavě kývnu hlavou.

„Lucifer s Laylah mne opakovaně zneužili ke svým experimentům. Nepamatuji si… Nevzpomínám si kolikrát, chybí mi… Chybí mi toho tolik, omlouvám se… Omlouvám se, že Vám toho nemohu říci více, zvláště, když kvůli mně… Nakir a Ramiel… Omlouvám se,“ na okamžik se musím zastavit a s výdechem přivřít oči, abych se sebrala. „… ovšem nakonec mne přestali potřebovat. Nevím… Nevím, jak je to už dlouho, co si pro mne do mé cely naposledy přišli, ale bylo opravdu… Dlouho…“ Těžko se odhaduje čas, ve kterém jsem se nenávratně ztratila. Kolik svící jsem za tu dobu spálila? Svící… Pohled na knot, ze kterého stoupá jen štiplavý kouř se mi nenávratně vepsal do mysli. Zhasl ho, prostě ho zhasl. Lehce se ošiju a raději se přinutím soustředit na… Kde jsem to skončila? Zamrkám, chvíli mi trvá, než najdu přetrženou nit. „Musí to znamenat, že se jim podařilo to, co zamýšleli. A pokud skončili se mnou… Tak začali s někým… Jiným,“ vyslovím tu hořkou domněnku, zatímco pohledem sklouznu k líně plujícím mrakům kolem mohutných mramorových sloupů. Je na tom něco uklidňujícího… „Prosím… Musí to skončit,“ vydechnu takřka neslyšně, jakkoliv si to uvědomím až opožděně.

„To je vše,“ hlesnu a s tím můj hlas opět utichne. Teď už skutečně nezbývá než věřit, že se Tribunál rozhodne správně a skončí to. Nesmí jim to projít… Teď už ne.

Dumah

♬♬♬♬♬

Cítíš Kamaelovu ruku stále položenou na tvém rameni, která tam zůstává i přes to, co se děje všude kolem. Nebo právě proto? Oba vaše pohledy jsou upřené na mrtvou dvojici, ke které se nakonec vydají i někteří ze samotných serafínů. Přeci jen je tam jeden z nich. Někdo, koho znali celé eony.

Myšlenky, které se ti honí hlavou, nejsou nijak pěkné. Kolikrát si už o tom přemýšlela? O tom, jak by věci mohly být jinak, pokud by tehdy vaše střetnutí s Luciferem v ruinách dopadlo odlišně? Ty ses rozhodla jinak. Za ty roky v jeho vězení, jsi k tomu měla času víc než dost. A možná… možná nejsi sama. V Kamaelově tváři se toho sice tolik na první pohled nezračí, ale i tak si i po letech všímáš těch drobných nuancí. Těch nepatrně stažených koutků rtů a skoro neviditelné vrásky mezi obočím, které kazí tu dokonale kamennou a soustředěnou masku, kterou jinak nosí.

Vaše dva pohledy jsou nakonec ty, jenž patří také Ramielovi, který nakonec našel svůj osud v rukou paní Krve. Zerachiel se skutečně za tu dlouhou dobu změnila. Z té veselé bezprostřední ženy, kterou jsi znala a považovala ze jednoho ze svých nejbližších zde ve Zlatém městě, se stal někdo naprosto jiný. Pak si toho, ale všimneš. Nejste s Kamaelem jediní dva, kteří hledí na muže ve stříbrné zbroji.

„Je to smutný konec.“ Ozve se tichý hlas od ženy, která stojí vlastně jen kousek od vás. Je to členka tribunálu. Jak také jinak. Stejně jako z ostatních serafínů to z ní doslova vyzařuje. Stejně jako zbylí členové, i ona je oděná převážně v bílých barvách, které však narušují její dlouhé černé vlasy. Na jejím čele se leskne zlatý symbol převrácených trojúhelníků vepsaných jeden do druhého, jinak na sobě na první pohled nemá nějaké výraznější ophiriové linie vepsané do odhalené kůže. Samozřejmě, že víš, kdo to je.

Arakiel, paní Bran

 Zlatýma očima pohlédne při těch slovech na Kamaela, který jí pohled oplatí a jen lehce kývne. „Vysoká cena. Ale… nedalo se čekat nic moc jiného. Bohužel.“

„Hmm, snad ne příliš vysoká.“ Odvětí mu polohlasně žena s lehce povytaženým obočím a ty si všimneš, jak si vyměňují pohledy, že něco mezi nimi… Něco nevyřčeného muselo proběhnout. Ale to už se chopíš sama slova. Protože ty zmínky o rozvaze a umírněném jednání teď skutečně nebyly něco, co by snad tohle snad kdy zastavilo. Těžko říct, zda tvá první tichá slova slyšeli nakonec všichni. Přeci jen teď panovala vše jen ne klidná nálada a tvé tiché hlesnutí tak částečně zaniklo v tom, co děje kolem. Avšak společně s tím, jak se rozmluvíš a rozhodneš, najdeš zpátky svou jistotu a tvůj hlas nabere na síle.

Po tvé poslední otázce se většina zlatých pohledů serafínů stočí tvým směrem. V některých snad i čteš souhlas, v těch jiných převládá smutek.  

„Hmm, tuhle cenu by už neměl zaplatit nikdo další.“ Promluví nakonec Verchiel, který už od začátku, jak sis mohla všimnout, zastává o poznání radikálnější názory než někteří jeho umírněnější kolegové z Tribunálu.

„Ne, to máš pravdu, Verchieli. Tohle už je příliš.“ Přitaká mu bělovlasá Agiel, která však stále působí především zkroušeně sklánějíc se i nadále nad tělem Nakira.

„Chápu vás, ale tyhle věci nelze zastavit pouze tak. Všichni víme, k čemu to povede. A také víme, že cena za to bude vysoká. Nakonec pro obě strany. Ukvapené rozhodnutí může stát také spoustu dalších zbytečně ztracených životů. Všichni víme, že tohle rozhodnutí rozhodne o osudech a smrti mnohých.“ Ozve se hlas Metatrona, který sice sestoupil ze svého trůnu a krátkých schodů, ale ze všech zúčastněných stojí od středu dění nejdál.

„Vím bratře, že jsi toho jistě už spoustu viděl.“ Otočí se na něj Arakiel, která tak odtrhne pohled od Kamaela, který jí před tím vložil něco nenápadně do ruky. V tom zmatku kolem nebylo moc šancí, že by si toho někdo všiml a kdybys nestála přímo vedle nich, dost možná na tom budeš stejně jako ti ostatní. Ovšem, co to bylo? A proč? To nevíš. Rozhodně se to ale muselo vejít do dlaně.

„Na druhou stranu, jak všichni víme, jsou to možnosti. A je jen na nás, kterou si vybereme. Nemůžeme však jen tak nečinně přihlížet. A i když by to z krátkodobého hlediska jistě nestálo tolik… nakonec by nás naše liknavost dohnala.“ Mávne Arakiel rukou v krátkém gestu. „Proto navrhuji hlasovat. Slyšeli jsme už víc než dost… a také… viděli.“ Sklouznou její oči po tobě, po mrtvém tělu Soudce a nakonec se zastaví na rozšklebené krvavé ráně na Ramielově krku. Důkazů donesených přímo před oči Tribunálu zde bylo opravdu dost.

„Souhlasím. Nemá smysl už dále otálet. Budeme hlasovat.“ Přikývne Verchiel, který natáhne ruku ke klečící Agiel, aby jí pomohl vstát, než sám vykročí zpět ke svému trůnu.

„Dobře tedy.“ Souhlasí s povzdechnutím Agiel, jenž si pár tahy rukou uhladí bílé roucho a nabere opět ztracenou jistotu, se kterou se také vydá k trůnům.

„Už bylo na čase.“ Promluví jediná z postav, která zůstala sedět na trůnu. Je to žena, s ostře řezanou tváří, která už na první pohled působí přísně a nepřístupně. I její hlas, jakkoliv líbivě melodický podobně jako je ten jejích bratrů a sester, je oproti nim o poznání ostřejší a razantnější.

„Jak si tedy přejete. Budeme hlasovat.“ Rozezní se sálem zvučný hlas Metatrona, který zasedá uprostřed a viditelně celé jednání vede.

 „Na základě předložených a nesporných důkazů o proviněních padlého bratra, Lucifera, který se svými bezbožnými činy prohřešil proti Otci stejně jako samotnému Stvoření, bude rozhodnuto o jeho trestu stejně jako o způsobu zastavení tohoto kacířství.“ Narovná se v zádech, než jeho oči sklouznou k tobě stojící po generálově boku.

„Je tu ještě něco, co by chtěli svědci doplnit, či snad předložit jako návrh před Tribunálem, než bude následně rozhodnuto?“

♬♬♬

♫♪♪♫

Je to jednodušší, když při svém vyprávění hledím do země. Neříká se mi to lehce, nic z toho. Pořád je to příliš čerstvé, příliš… Příliš. Přesto ze sebe soukám tu nepříjemnou pravdu o tom, co se stalo. O Luciferovi, o sobě. Jsou to ovšem jen střípky děsivé mozaiky událostí za poslední roky, které shrnu v pár minutách do krátkého proslovu. Tak prosté a snadné to je, zabalit věčnost strávenou ve vězení z černého kamene do pár krátkých minut. Ani nevím, zda mi to přijde morbidně fascinující nebo prostě a jen příšerné. Přesto je to příběh, který jsem nevěřila, že budu někdy někomu vyprávět… O to více samotnému Tribunálu a… Kamaelovi. Srdce mi buší při pouhém pomyšlení na něj.

S přivřenýma očima domluvím a sálem na nebeských výšinách se rozhostí dlouhé ticho. Stojím tam nehybně, podobna spíše soše a napětím málem nedýchám. Čekám na verdikt. Na cokoliv. Proto jsem přeci tady… Čas se opět zastaví. Mám pocit jako by uplynuly celé hodiny, než se konečně ozve Metatronův hlas. Ani nevím, co jsem čekala… Čekala jsem tohle? Měla jsem to čekat?

… závažná obvinění… zdrženlivost… pokud… mluví pravdu… skutečně stalo…

Do tváře se mi vkrádá prázdný výraz a znělá slova prolétávající kolem mne sálem podbarví tichý hukot sbírající se v uších. Nevěří mi? Pochybují? Váhají? Připadám si podivně těžká i lehká zároveň. Co více bych měla říct nebo jim ukázat? Ten náhlý marnosti zanechává v mých ústech hořkou pachuť a jen živí to vzrůstající napětí v sále. Přesto se v jednu chvíli pohnu. Trhnu hlavou a málem pohlédnu do jedné z těch vznešených tváří.

… horší než to, o čem jsme doposud věděli…

Ta věta mi zůstane chvíli viset v hlavě, zatímco živý rozhovor serafínů pokračuje dál. Tribunál nyní působí všelijak, jen ne rozhodně a už vůbec ne jednotně. Přinutím se vydechnout ve snaze získat zpátky ztracený klid a víru, protože obojí se mi sype pod rukama podobna suchému písku. Snad i výraz v mé tváři se postupně mění, prosakuje do něj čím dál více těch rozporuplných emocí vířících v mém nitru, zvláště když jeden z těch hlasů promluví o zodpovědnosti za to… Co se stalo… A připomene mi vlastní zklamání i roztrpčení. No ano. To oni to nechali zajít tak daleko. To kvůli nim… Ne. Ramena mi poklesnou níže. Ne. Byla jsem to přeci já, kdo tehdy v rozvalinách chrámu rozhodl, že nechá Lucifera se Zerachiel odejít. To já čekala tak dlouho na to, až za to sobecké rozhodnutí přijde trest – a on přišel.

Na chvíli si připadám jako bych byla zpátky v cele. Na všechny ty dny strávené v mihotavém šeru a vlastních myšlenkách, v zapomnění, ze kterého se rodily stále ty samé opakující se otázky. Nakonec jsem vždy skončila u té jediné správné odpovědi na všechno.

Mohla jsem si za to sama.

Přistihnu se, že hlasy kolem sebe přestávám vnímat. Choulím se tam sama pro sebe a probírám se vší tou zodpovědností i vinou pokřivené náhle přiznáním, které tu padlo a… Je to Generál, který mne vtáhne zpátky do přítomnosti. Zazní z nečekané blízkosti, dokonce koutkem oka spatřím jeho siluetu v černé zbroji. Nicméně i jeho hlas je náhle přerušen – zvukem těžkých kroků vyplňující jinak poklidné ticho.

Otočím se – jistěže se otočím… A stejně jako všichni ostatní zůstanu strnule hledět na mrtvé, které sem jednotka nebeských vojáků přináší. Okamžitě je oba poznám, jistěže je poznám. S očima rozevřenýma dokořán přelétnu pohledem mezi bezvládným tělem Soudce i Ramiela. Oba jsou mrtví. Jeden s probodnutou hrudí, druhý s podříznutým krkem. Dech se mi jako na povel povážlivě zkrátí, jak se k nám jednotka v čele se Sanaelem blíží. Jméno hnědovlasého válečníka – poručíka – se mi samo objeví v hlavě stejně jako slabý záchvěv toho, že bych ho měla vidět ráda. Přesto…

Až mrtvý serafín přinutí ty zbylé sestoupit ze svých trůnů. A já… Ne, nechci, neměla bych… Na kratičkou chvíli zpanikařím a přenesu váhu na jednu z nohou, abych mohla… Polekaně sebou trhnu, když mne Kamael chytí za rameno. Ani jsem si nevšimla, že už stojí za mnou. Neřekne nic, jen lehce zavrtí hlavou, aniž by stáhl svoji ruku pryč. Rychle uhnu pohledem, jak si náhle nejsem jistá, zda to udělal, aby mne tu zadržel nebo mi pomohl zabránit začít zbytečně zmatkovat.

Nejistě tak sleduji scénu odehrávající se jen kousek od nás. Je zvláštní vidět serafíny truchlit nebo spatřit v jejich tváří či zaslechnout ve hlasech rozrušení. Zlost? Opravdové emoce. Stejně jako vidět toho, který mne poslal do náruče Lucifera a díky kterému tu zároveň stojím… Mrtvého. Nakonec to není ovšem Nakir, kvůli kterému se mi lesknou oči. Pohledem zakotvím na nehybné tváři Ramiela a… Nešťastně vydechnu. Ani nevím, kde se ve mne vezme všechen ten smutek a lítost nad vyhasnutým životem Padlého. Ta myšlenka, že si tohle nezasloužil, jakkoliv zcestná je. Neměla bych ho litovat jen proto, že se v něm po letech hnulo svědomí. Nebo že měl strach z toho, že bude i on se stane obětí Luciferových experimentů? Kolik musel mít na své dýce krve svých bratrů a sester… Přesto byl jediným, na mně nezapomněl a neublížil mi jen protože mohl… A dodržel, co slíbil, i když jsem mu nikdy doopravdy nevěřila. Ani se tehdy při našem útěku nemusel objevit, aby zastavil Zerachiel. Kdyby to neudělal, ještě by žil.

Být to před tím vším, co se stalo, byla bych v šoku z té přehlídky krutosti. Nevěřila bych, že Zerachiel podřízne jednoho z těch pár opravdových přátel, které měla a ke kterým skutečně tíhla. Já. Suriel. Ramiel… Kolik jich jen bylo? Ne, na tomhle nic ctnostného nebylo.

„Chtěl, aby Lucifera někdo zastavil. Aby… Aby to všechno skončilo. Jen… Jen proto jsem se rozhodla mu pomoci. Ne kvůli sobě, ne… Nevěřila jsem, že je co zachraňovat. Jen jsem si přála, aby to už skončilo,“ hlesnu tiše. „Nesmí mu to zase projít. Nikomu z nich,“ dodám o něco jistěji. Rozhodněji. „Kolik… Kolik z nás bude muset ještě zemřít nebo se nechat zohavit, aby to bylo dost?“ vmísí se do něj něco zcela nového. Rozhořčení.

Dumah

♬♬♬♬♬

Stojíš před Tribunálem a veškerá pozornost v sále se upírá pouze na tebe. Jaká je to změna od tech chvil trávených o samotě v cele oproti tomu, že teď stojíš před pěticí serafínů čekajících na tvé svědectví. Nezaváháš však a rozhodneš se jim ho dát. Tohle musí skončit.

Rozmluvíš se a začneš vkládat do slov všechno to, co se ti za tu dobu, co jsi byla ve světě smrtelníků, ne Luciferově světě, stalo. S pohledem upřeným k zemi vyprávíš příběh, který nemá šťastný konec a vlastně ani začátek. Je to celé mizérie, co tě potkalo. Neštěstí by bylo slabé slovo. Spíše krutý osud, kterému ses však zvládla postavit. Přežít. A teď jsi stála zde a měla možnost něco změnit.

Domluvíš a raději sklopíš zrak, abys neviděla, jak se kdokoliv z nich na tebe dívá. Zvláště pak si dáváš dobrý pozor, abys ani koutkem oka nezavadila o muže stojícího jen pár metrů po tvé pravici. Teď už to musel Kamael jistě pochopit. To, co se ti přesně stalo. To, co se z tebe stalo.

Ticho, které se po tvém proslovu rozhostí, je možná až příliš dlouhé. Těžko říct, zda nikdo netuší, co říci nebo jen serafíni zvažují svá slova. Nakonec je to právě Metatron, který opět promluví.

„To jsou závažná obvinění. Velmi. Přesto musím apelovat na vaši zdrženlivost bratři a sestry, je třeba to vše…“

„Zdrženlivost, bratře? Rozumím ti, ale myslím, že zdrženlivosti jsme projevili více než dost.“

„Verchiel, má pravdu. Tohle už je příliš. Pokud ta nebohá sestra mluví pravdu a tohle vše se skutečně stalo, nemůžeme to přehlížet. Nemluvě o tom, že to je svědectví pouze jedné přeživší. Co když je více takových, které něco takového potkalo?“

„Rozumím ti Agiel. Chápu to rozhořčení, které tohle svědectví vyvolalo. Nikdo z nás netušil, že náš padlý bratr zachází tak daleko. Tohle je mnohem horší než to, o čem jsme doposud věděli. Přesto je třeba na to celé pohlédnout s odstupem. Nedělat ukvapená rozhodnutí. Ničemu to nepomůže. Naopak to může věci jen zhoršit.“

„A co tedy navrhuješ, bratře? Že tohle necháme prostě být a rozhodnutí vyneseme kdy? Za rok? Deset let?“

„… Je třeba tohle celé zbytečně neeskalovat, dokud si nebudeme skutečně jistí. Máme zodpovědnost za ostatní. Za všechny jejich životy.“

„To ano, ale ona snad není jedna z nás? Jsme zodpovědní i za to, co se jí stalo. Tuhle tíhu nenese pouze Lucifer.“

„…“

Slyšíš zvučné hlasy znějící celým sálem, ke kterým si ani nemůžeš řádně přiřadit tváře. Přestože znějí klidně a rozhodně se tu nepřekřikují jako trhovci na tržišti, je v některých z nich cítit skoro znatelná stopa napětí, která působí až nepatřičně.

„Možná máš pravdu, bratře. Neměli bychom rozhodnutí vynášet bezprostředně v takovéto situaci. Bude lepší, když…“

„…Cože?“ Nahradí umírněný ženský hlas ten, který velmi dobře poznáváš. Kamael už se viditelně neudržel. Koutkem oka zahlédneš, že stojí blíže tobě. Vlastně asi jen dva metry od tebe, avšak jeho pozornost je teď upřená k serafínům sedícím na trůnech před vámi. „Ctihodný Tribunále, rád bych…“ Ale jeho slova stejně jako jakákoliv další jsou přerušená hlasitými kroky, které se k vám začnou zpoza vás blížit. Musí jich být spousta. Těžké okované boty kráčejí do sálu bez nějakého zaváhání. Je to tak hlasitý a pro toho místo nezvyklý zvuk, že i ty se otočíš.

A uvidíš ozbrojenou jednotku vojáků Zlatého města, kteří se však nevracejí sami. Ne…

„To snad ne.“

„U Otce.“

„Nakire!“

V rukou nese dvojice vojáků u dvě zkrvavená nehybná těla. Poznáváš je obě. Černé vlnité vlasy splývající po mrtvolně bledé kůži a zčernalá kdysi zlatá zbroj, jejíž hrudní plát je probodnutý přesně v místě, pod kterým je srdce. Nakir, Soudce, který už nikdy nezasedne na svůj trůn.

A pak také ten druhý. Modré oči jsou zavřené a jindy usměvavá tvář je naprosto bez výrazu. Ramiel, jeden z pobočníků Lucifera, který ti nakonec pomohl na svobodu, a který teď skončil mrtvý s ošklivou rozšklebenou ránou na krku.

„Omlouvám se, že vás ruším, ale dle rozkazu… Tohle nepočká.“ Pronese hlasem hnědovlasý muž, který sám nese v náruči Nakira a předstoupí vpřed. Znáš jej. Matně si jej vybavuješ jako jednoho z výše postavených poručíků, který spadal přímo pod Kamaelovo velení. Sanael, ano to bylo jeho jméno. Párkrát si jej i potkala. Přátelsky si s ním promluvila. Ale to bylo vše před tím vším.

„Dle instrukcí jsme prohledali místo dopadu. Bohužel jsme nenašli žádné přeživší. Pouze…“ Odmlčí se a sám položí Nakirovo tělo na zem, zatímco se z trůnů zvednou první postavy, snad aby vykročili k vám. Ty sama v ten moment ucítíš něčí ruku na rameni, která tě zabrzdí od možného pokusu odejít.., vlastně kamkoliv. Stačí se ohlédnout a vidíš Kamaela, který za tebou stojí a hledí s kamenným výrazem na mrtvé, díky kterým jste tu teď snad i stáli. Když na sobě ucítí tvůj pohled, jen ti jej krátce opětuje a beze slov potřese hlavou ze strany na stranu. Teď není co dodávat.

Bělovlasá žena, která tě před tím nazvala nebohou sestrou projde lehkým krokem kolem vás a přiklekne vedle Soudcova těla viditelně pohnutá tím, co vidí.

„Kdo to provedl?“ Ozve se světlovlasý muž, kterého oslovovali jako Verchiela a kolem kterého se doslova koncentruje zlatavá záře. Ano, jistě. Verchiel, pán úsvitu. Jeho hlas teď už zní nečekaně ostře. Rozhodně jinak, než když debatovali před tebou.

„Nechali jsme přečíst poslední záblesky… Byli to ti dva. Lucifer,“ Ukáže Sanael na Nakirovo tělo. „A Zerachiel. Chladnokrevně je popravili.“ Přesune se jeho ruka k tělu Ramiela, které na rozdíl od Nakirova nebudí zdaleka tolik emocí, přesto… Teď už jsou v sále doslova hmatatelné. Jestli tvé samotné svědectví před tím zvedlo příboj, tak smrt jednoho z nich k tomu přidala bouři.

Zerachiel

♬♬♬♬♬

  „Postarám se o to,“

Zazní tvá slova rozhodně přesto tiše. Teď už není čas na otálení a ty skutečně nezaváháš. V ruce se ti zhmotní zlatá dýka a ty ucítíš v dlani její váhu stejně jako tolikrát před tím. Snad jen tentokrát, zdá se těžší… ano.

„Mrzí… Hmm, to nás oba… Ne, nemáš pravdu. Nakonec nezůstane nic… jen to mrzení.“ Vzhlédne k tobě, ale delší dobu podrží svůj zrak na dýce v tvé ruce. Musí vědět, co jej čeká, ale přesto zahlédneš v jeho očích něco, na co jsi nebyla zvyklá. Strach. Prostý strach z toho neznámého. Z toho, co vždy děsilo obyčejné smrtelníky, než si to nakonec přišlo i pro vás. Smrt.

„Ale zpátky ke tvé otázce. Ne, nechtěl bych se zabít. To je dost definitivní řešení pro někoho jako my, které teď čeká jen ten hořký a skutečně opravdový… konec. Napadlo tě vůbec někdy, že to prostě může být jen… nic? Hmm, za těchto podmínek bych jen tak zahodit svůj život opravdu nechtěl. Vždycky je nějaká naděje.“ 

„… Zero.“ Natáhne k tobě ruku v poslední snaze, o co vlastně? Zaútočit na tebe? Ale to už se pohneš, prudce vpřed a nedáš mu šanci k čemukoliv. Ostří zajede do kůže a protne maso i cévy. Vyvalí se množství bublavé krve a do vzduchu se vznese další rej zlatých částeček. Ty tak dobře známé modré oči, které máš před sebou, se rozšíří… Bolestí? Překvapením? Nebo snad strachem? Jeho prsty se křečovitě obemknou kolem tvého předloktí skoro jako kdyby se jej chtěl jen v posledních chvílích přidržet, než bude po všem.

„Všichni jsme zodpovědní za svá rozhodnutí a jejich následky, se kterými budeme muset žít.“

Není to rychlé. Trvá to. Víš sama moc dobře, že tohle není až tak rychlý ani bezbolestný způsob smrti jako jiné. Přesto by to mohlo být horší. Ano, o dost horší. Krev začíná kolem vás tvořit pomalu ale jistě kaluž, která se ti však poslušně vyhýbá. Teď už nepatří jemu. Tvému starému příteli, který byl po vašem boku po celé dekády a přesto… přesto nepochopil.

„Může to z toho být nekonečný mír… A nebo nekonečná válka.“

V hlavě ti doznívají jeho dávno vyřčená slova, zatímco světlo v modrých očích postupně a nenávratně pohasne. Jeho sevření povolí a ruka spadne do prachu. Z rány ještě nadále vytéká krev, ale už dávno ne v těch silných tepajících proudech. Srdce se zastavilo. Je konec.

Dýka se rozplyne opět v nic a ty natáhneš ruku k muži stojícímu za tebou. „Ano, měli.“ Řekne Lucifer tiše a sevře tvou dlaň ve své, aby tě bez dalšího zdržování vytáhl na nohy. „Tady už jsme skončili.“ Povzdechne si a přivře oči, než se přiměje odtrhnout pohled od mrtvého Ramiela ležícího v kaluži vlastní krve. Tohle muselo tnout hluboko.

Zlaté postavy se blíží zemi a také vám. Museli vás vidět. Ostatně Lucifer se ani nijak nesnažil skrývat svou bílou záři uprostřed té bezbarvé zóny destrukce. Mohli byste s nimi bojovat? Možná ano, ale proč teď? Nic byste tím nezískali. Ty důležité figurky už byly odstraněny ze šachovnice.

„Půjdeme.“ Přitáhne si tě k sobě a rukou sklouzne k tvému pasu, než se svět opět rozmaže a vy zmizíte v bílém záblesku, nechávaje za sebou pouze zkázu a krev.

☩

Otevřeš oči a hned poznáš, kde jste. Jsou to vaše komnaty v černém paláci stojícím uprostřed Zahrad. Místo, které patří jen vám a kde můžete být v těch vzácných chvílích, kdy se tu potkáte opět jen vámi. Žádnými vládci města ani vůdci revoluce. Jen vámi… dvěma.

Lucifer na chvíli opře své čelo do tvých vlasů, než tě s výdechem pustí a nechá tě ustoupit, zatímco se sám rozhlédne kolem. Najednou působí dosti unaveně, strhaně. I ty se necítíš zrovna plná energie. Ne po tom všem. „Ano, máš pravdu… Je třeba zařídit ještě několik věcí.“ Naváže na tvá slova s pohledem upřeným k oknům, za kterými je výhled na podzemní město. „Už nemůžeme čekat… Tohle některé věci dost uspíší, i když okolnosti nejsou rozhodně… ideální. Ale ty zbylé části Zrcadla potřebujeme. Dojdeme si pro ně, když to jinak nepůjde. Jen u toho poteče více krve. Ale když to takhle chtějí.“ Zkřiví se mu maličko rty, než se na tebe otočí.

„Bude třeba abys některé věci připravila. Počítám, že máme několik dní, ale Kamael tohle nenechá být a nejspíše ani… oni. Válka… Válka je teď nevyhnutelná.“

Jakkoliv následuji Isdiel chodbami až ke zdánlivě nekonečnému točitému schodišti vedoucímu až k vrcholu věže... Nepospíchám, kráčím svým vlastním tempem. Nesnažím se záměrně zdržovat, ale ani se neženu vpřed. S prázdným výrazem ve tváři stoupám schod za schodem, patro za patrem, jen občas zvednu pohled k jednomu z oken, které míjíme. Nikdy jsem nečekala, že se touhle dlouhou cestou pokání někdy vydám. Co jiného to také je? Z jakého důvodu někoho nutit, aby vyšlapal až nahoru všechny ty schody.

Ani nevím, kolik času to zabere, když vystoupáme až úplně nahoru. Dlouze vydechnu, zatímco překonávám ten poslední schod a přede mnou se otevře pohled do otevřeného sálu lemovaného namísto stěn pouze monumentálním sloupovím. Je to pravý opak sálu z černého kamene skrytého hluboko pod zemí. Až mne to na okamžik zarazí… Přesto pokračuji dál. Sklopím hlavu, když míjíme kohortu strážců ve zlatých zbrojí, projdu kolem nich s pohledem upřeným k zemi. Ani na chvíli ovšem nezakolísám, dokonce ani když mi Isdiel naznačí, že dál už musím sama.

♫♪♪♫

Necítím strach, jen smíření. Blížím se vstříc sílící zlaté záři sbírající se uprostřed sálu na nebesích a vím, že ať to dopadne nakonec jakkoliv, tak to bude správné… Protože to bude konec. A já nechci nic jiného, než aby tohle všechno už skončilo, ať to nakonec znamená cokoliv. Ovšem záře namísto toho, aby mne oklopila a pohltila, tak slábne a stahuje se. Dost na to, aby mne neoslepila ani nespálila. Udělám dalších pár pomalých kroků a… A pak je uvidím. Sedmero trůnů, z nichž dva jsou prázdné. Lucifer a Nakir chybí. Černá a bílá… Nakonec je vždy všechno jen… Černé a bílé. Nebo ne? O serafíny sedící na pětici zbývajících trůnů jen krátce zavadím pohledem stejně jako o Kamaela stojícího stranou. Vypadá stejně jako když mne zanechal samotnou a vyrazil vstříc svým povinnostem. Ve zbroji, od krve, zraněný? Některé věci se skutečně nemění.

Jakkoliv jsem Metatronův hlas neslyšela už tak dlouho, tak ho okamžitě poznám. Sepnu ruce před tělem a nedokážu se přinutit pohlédnout směrem k těm, co byli vždy nejblíže k našemu Otci. Kdysi… Když tu ještě byl. To uvědomění zabolí. Ovšem jakmile mne Metatron vyzve, udělám několik dalších kroků před pětici trůnů i těch, kteří z nich vládnou a rozhodují o našich životech i smrtelném světě. „Děkuji,“ hlesnu nezněle, aniž bych se uklonila. Měla bych? Srdce mi tluče a v mysl mám na okamžik tak děsivě prázdnou, když mne Metatron takřka bez úvodu vybídne k podání mého svědectví.

Kývnu hlavou, avšak sálem se namísto slov chvíli rozpíná jen to hluboké poklidné ticho na kolik najednou nevím, jak začít. Co říct? … která údajně provádí… Zní mi hlavou to opatrně zvolené sousloví. Klíčový důkaz. Základní kámen. To jsem, tahle role mi byla přidělena, abych podle ní hrála.

„Myslím… Myslím, neexistují slova, která by vystihla to, čeho se Lucifer s Laylah dopustili,“ ostře vydechnu, zatímco pozvednu opatrně ruce. „Ale mohu vám to ukázat,“ hlesnu a s tím si stáhnu lem zlatobílého roucha z ramen. Nakonec z nej vyklouznu i jednou rukou, aby nebylo pochyb, že všechny ty rozbité zčernalé linie se táhnou po celém mém těle a není místa, které by bylo netknuto. Záda. Hruď. Krk. Paže i předloktí. Není mi to vůbec příjemné, přesto tomu nechám dost času, včetně otočení se na místě, aby nebylo pochyb. Až poté se opět zahalím.

„Byla to past. Všechno, co se stalo v Damašku… Lucifer mě potřeboval. Nechal mě zajmout. Uvěznil mě,“ přiměji se nějak začít. „A pak… Lstí mě přiměl použít mé síly. Jeden z mých darů… Smrti. Přiměl mě… Obětovat se. Vyměnila jsem svůj život za… Generálův,“ šeptnu. „Pamatuji si… Ten chlad. Cizí ledovou moc, co pálí jako oheň a prostupuje mnou. Tu bolest… Jenže už bylo… Pozdě. Když iluze opadla, všude byli Ztracení,“ vydechnu. Můj hlas ovšem navzdory tomu, o čem mluví, drží tu jednu monotónní linku. „Umírali. Stoupal z nich černý popel. Byl tam i jeden… Velký. Obrovský. Také umíral. A ten popel stoupal ke střepu Zrcadla… A ke mně. Prožíral se mnou… Do mě. Nemohla jsem… Nic,“ odmlčím se. Nemůžu lhát… Nechci lhát.

„Když jsem přišla k sobě… Přišla za mnou Laylah. Mluvila o… Kompletním rozkladu. Vedlejším produktu. Mé linie… Nefungovaly. Byly rozbité. Zjizvené. Cítila jsem pořád jen tu bolest a chlad. Laylah překvapilo, že mne to neomezuje výrazněji. Přinesla s sebou i střep zrcadla. Byl zčernalý. Byl jako… Já. Rezonoval se mnou. Když mi ho přiložila na hruď, cítila jsem… Jak pulsy síly v něm zrychlují a mé srdce zpomaluje, dokud jsme nebyli… Jedno. Zahojil mě. Když mi ho sebrala, bylo to jako… Jako by mi sebrala část… Mě…“ takřka zalapám po dechu, jak je pro mne snadné si to vybavit. Tu jednu chvíli.

„Pak jsem na ni vztáhla svoji sílu. Byla pozměněná. Bránila se, ale dosáhla jsem na ni, nedokázala… Nedokázala mně zastavit. Po krku jí šplhaly černé žíly, když umírala. Měla bolesti. Málem… Málem tam zemřela,“ pokračuji dál pravdivě. „Nevím, jak to Lucifer udělal, ale… Spojil můj život se Ztraceným. Mám v sobě něco… Něco z nich. Celé ty roky… Jsem to… V sobě cítila. Ten chlad. Jeho… Jeho vzpomínky na jejich mrtvý… Svět… Nebylo to vždy takové, nebylo…“ ztěžka polknu a přivřu oči. Je to lepší než čelit jejich pohledům. Nechci vědět, jak se na mě dívají. A zejména… Jak se na mě dívá on, když to konečně ví. Slovy se nedá popsat odpor, který sama k sobě cítím, když o tom mluvím. To, jak si připadám.

„Není to všechno,“ dodám, když už to vypadám, že tohle hrůzné vyprávění je u konce. „Vzpomínám si… Vzpomínám si velký gyroskop. Na úlomky Zrcadla. Na… Luciferův meč, když mi ho vrazil… Sem,“ dotknu se hrudi v těch místech. „Oběť. Základní kámen…“ tady už se mi hlas povážlivě chvěje. Jsou to jen střípky. „Všechno potom už bylo… Rozbité. Příliš rozbité. Odváděli mě a zase přiváděli, ale… Bylo to příliš rozbité. Jako… Jako já,“ není to povzdech, ale kruté konstatování.

„To je mé svědectví.“