Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Nový Jeruzalém – Probuzení
Družina
| |||
 | Verše: … a v slzách Chvíle se nepříjemně natáhne. Lucifer ke mně shlíží s těžko čitelným výrazem ve tváři. Tak ráda bych mu to vysvětlila, ale... Nemůžu. Sama tomu nerozumím. Proč se právě tady táhne hranice, kterou nedokážu překročit. Dokonce ani pro něj. Znovu se natočím k černovlasému muži, skoro jako bych nad něčím přemýšlela. Nebo si snažila vzpomenout? To bude asi... výstižnější. Bezděčně nakrčím obočí, jak se mu vpíjím do tváře. Nenacházím v ní ani známku ničeho, co by mě mělo zastavit, snad jenom... se ten zvláštní pocit vydere z hlubin mé duše a pak mi stejně rychle proklouzne mezi prsty. Nezáleží na tom. Na něm... nezáleží. Je to serafín. Člen Tribunálu. Jeden z těch, kteří odsoudili Lucifera k té pomalé smrti tady dole. I když si to usilovně opakuji, pozvednout dýku, a tak nakonec potřesu hlavou. Ne, nejde to... To nevadí? Ale ano, vadí. Vadí to. Samozřejmě, že to… Na mě by se měl být schopen spolehnout. To já mu stojím po boku, to já sdílím tíhu jeho hříchů, to já bych měla… měla jsem… Vím, co bych měla, ale… Tomu, co se ve mně tak bolestivě zaťalo, se bezostyšně uleví. Dlaň vložím do té jeho a nechám si pomoct na nohy. Vlasy mi s tím pohybem přepadnou přes ramena a podobny rudému závoji mě skryjí před černým světem. Před vším, co se v něm děje – a co se teprve stát má. Mezi kudrlinami se mihne stříbrný záblesk zbroje. Zvednu k němu tvář. Koutky mi slabě cuknou, avšak navzdory tomu milému, útěšnému gestu mám k úsměvu daleko. Ustoupím. Bez dalšího zdržování nebo snad námitek nechám Lucifera vykonat to, co je třeba. Nedali nám na výběr. Ať je mi Nakir povědomý z jakéhokoliv důvodu, neváhal by splnit svou povinnost a ta povinnost by mi vytrhla z náruče toho, koho jsem tolik litovala. Musí zemřít. Všichni musí do jednoho zemřít. Jako ve snách sleduji, jak Lucifer natáhne ruku a černočernou pustinu protne bílá. Vždy mi pomůže? Ale tohle já přeci… Odvrátím se včas. Když se hvězdná čepel s vlhkým mlasknutím zaboří do Soudcova těla, skloním hlavu a pevně zavřu oči. Dolehne ke mně i ten ostrý, sípavý výdech plný bolesti. V té poslední křeči se vzepře a já… já udělám chybu. Ohlédnu se. Srdce mi poskočí. Několikrát rychle udeří, skoro jako by znělo na poplach, skoro jako by na mě křičelo, ať něco dělám, ať to pro lásku boží zastavím, ať ho zastavím, ale pak… je po všem. Místo tří srdcí slyším tlukot jenom dvou. Těch… našich. Byť jedno tluče klidně, to druhé splašeně naráží do hrudního koše jako kanárek, který křídly mlátí o mříže zlaté klece. Trvá to však jenom chvíli, než i ono zpomalí. Vyjde tomu druhému zvuku vstříc a prolne s něm, až místo jednoho úderu zazní dva naráz. V dokonalém souznění. Tak jako vždycky. Tak, jak to má být… Do okolí se rozlije ta intenzivní vůně krve, která mě pálí v hrdle a tíží na plicích. Pod těmi charakteristicky nasládlými notičkami se chvěje ještě něco dalšího – nahořklého, avšak vzbuzuje to ve mně spíše obraz pevných kořenů prorůstajících se tmou a držící strom vzpřímeně než něco nepříjemného. Najednou se nedokážu soustředit na nic jiného. Zbytek světa se propadá do tmy, jako by všechna světla zhasla naráz a já zůstala stát na jevišti sama. Proč… Proč si najednou připadám… Dopadlo to… dobře. Srdce toho, kdo by nám stál v cestě, kdo by dokázal zadusit Luciferovo světlo, navždy utichlo. To je… dobře. To jsme chtěli. Tak proč tam strnule stojím, neschopna se pohnout, neschopna byť jenom odtrhnout oči od jeho nehybného těla? Připadám si tak… Z temnoty, do které jsem se propadla, mě vytrhne až dotyk na tváři. Zamrkám. V očích mě tak strašně pálí a… na tváři… Prsty v kované rukavicí si po ní přejedu. Slza – nebo spíše její stopa – se rozmaže na kůži zašpiněné prachem, zaschlou krví i černými sutinami. Pláču? Ani nevím, kdy… Před generálem, ale to se nepočítá. Nebylo to doopravdy. Musí to být už dvě dekády, co mě slzy přemohly naposledy. Dvě dekády, co jsem čekala, až se probudí a vrátí ke mně. Dvě dekády… a teď… Nedává to smysl. Proč bych brečela zrovna teď? „Nevím,“ zašeptám. Mohla bych to prostě odmávnout a zapomenout na to. Tvářit se, že se to nikdy nestalo. Zanedlouho se z toho stane jenom vzpomínka, kdy se budu sama sobě divit, proč jsem tohle pro Lucifera nedokázala udělat. Přesto… Když zachytím pohled těch stříbromodrých, které stály v samém středu mého vesmíru a kterým jsem bezvýhradně věřila, si povzdechnu a potřesu nad tím hlavou. Proč bych to před ním tajila? „Myslím… že se mi někdo ve Zlatém městě hrabal ve vzpomínkách. Je to… matoucí, ale…“ vydechnu, přičemž si nezabráním v tom sklouznout k Soudcovu nehybnému tělu ještě jednou pohledem, „nakonec na tom tolik nezáleží.“ Jediné, na čem záleží, jsi ty, lásko. I tohle je vítězství… V dozvuku jeho slov kývnu. Má pravdu. Samozřejmě, že ji má. Opakovala jsem si to už nejméně tisíckrát, ale teprve teď, když to říká on, tomu dokážu uvěřit. Že to… dopadlo dobře. „Mhmm,“ zamručím souhlasně, přičemž udělám krok blíže a opřu se mu do hrudi, „společně zvládneme všechno… Jsme už tak blízko. Zbývá už jenom několik málo kroků a pak…“ přivřu unaveně oči. Pak nastane ta naše slibovaná věčnost…
Ve zbrojích je to objetí všechno, jenom ne šikovné, avšak… Ani na tom nezáleží. Když mu čelem spočinu na rameni, na kůži se mi rozlije opět ten šimravý klid. S tou takřka bolavou potřebou ho cítit se do něj ponořím a nechám se jím unést daleko – daleko od toho všeho, až v celém širém světě zůstaneme jenom my dva. Jenom on… a já. Já a on. On a… „Připadám si tak zvláštně, ale… to bude dobré,“ zamumlám krapet nesouvisle. „Měli bychom se tady ještě porozhlédnout. Ramiel se postaral, abych se dostala až na zem. Nezbývalo mu pak moc času se dostat k dosahu toho… všeho,“ natočím hlavu, abych mu viděla do tváře a nemusela se starat o nic dalšího. Třeba stav, v jakém tohle místo zanecháme. A co vlastně znamená to, že je tohle jenom začátek. „Muselo ho to zasáhnout. Nevím jak ty, ale já bych na něj pár otázek měla. Zastavím tě, pokud něco ucítím. Jenom mi vždycky dej chvíli." | ||
| |||
 | Verše: Skutečně zpátky Slovy se nedá popsat, jak strašlivě se mi uleví. Zlatá záře hladící po kůži je balzámem na poraněnou duši i tělo a zároveň mnohem – mnohem více. Nechápu, jak jsem bez toho pocitu mohla celé ty roky žít. Jak… Jak se mohou Padlí dobrovolně vzdát domova a raději přežívat v tom mdlém studeném smrtelném světě. Už nikdy se nechci cítit jinak, už… Nikdy… Prosím, už nikdy. Kamael si mne přitáhne blíže a já se k němu tentokrát bez jakéhokoliv váhání či ostychu přivinu na kolik je to celé tak moc odzbrojující.
Uslzeným pohledem zalétnu k jeho tváři, na které se pro tu vzácnou chvíli objeví lehký úsměv. Na okamžik nevnímám nic jiného než jeho tvář. Jeho. Jako by… Jako by všechny ty střípky a polámané kousky zapadly na to správné místo. Pryč je to napětí i to něco v jeho tváři, co jsem dost dobře nepoznávala a děsilo mě to stejnou měrou jako Luciferovy iluze. Takhle si ho pamatuji. Takhle… Takhle si ho chci pamatovat už po zbytek svého života bez ohledu na to, co se stane.
„Myslela jsem… Že pro mě… Už ne, že sem už… Nepatřím,“ hlesnu takřka neslyšitelně. O to intenzivněji to všechno prožívám. Už to bude jen lepší, zopakuji po něm neslyšně a vůbec poprvé tomu v tom návalu euforie a úlevy snad i věřím. „Děkuji,“ zašeptám, zatímco se Kamael i se mnou v náruči rozletí směrem k vysoké věži čnící vysoko i nad ty nejvyšší budovy Zlatého města. Sídlo Tribunálu. Přesto příliš nevnímám, kam vlastně letíme, nechávám se unášet pouze přítomným okamžikem a hřejivým teplem pronikajícím skrze kůži až ke kostem. Po děsivém cizím chladu už není ani památky a mé tělo jako by bylo opět jen… Mé.
Až po chvíli si všimnu, že nejsme ve vzduchu sami. A přeci jen znejistím, když spatřím skupinu strážců letících za námi. Kamael ovšem ani na okamžik nezpomalí, dokud nedoletíme k sídlu Tribunálu. I z tohoto místa se v mé mysli stala jen matná vzpomínka připomínající spíše vzdálený sen než skutečnost… Některé detaily mi vypadly z paměti úplně, jiná zákoutí si vybavuji, že vlastně poznávám. Je to… Tak… Zvláštní pocit… Být zpátky a… A vidět i tváře někoho jiného než mých věznitelů.
Když se tak náhle ocitneme v obklopení strážců brány i věže, značně znejistím. Drobně sebou trhnu, když zpoza nás zazní hlas jednoho ze strážců. A pak najednou nastane na pár vteřin ticho, když se pohledy všech přítomných upřou na mne. Srdce se mi rozbuší a podvědomě pokusím schovat tvář za oponu zcuchaných mokrých vlasů jen abych před tou nečekanou pozorností unikla. Nedokázala bych v ten okamžik promluvit, i kdybych snad chtěla.
Příliš se mi nechce z náruče Kamaela – vlastně se mi z ní nechce vůbec. Přesto nijak neodporuji, když mne pomalu pustí dolů a pomůže mi postavit se zpátky na vlastní nohy. Očima zavadím o vlastní ruce pokryté zčernalými rozbitými liniemi a rychle je stáhnu k tělu. Mimoděk se stáhnu více za Kamaela jako bych se za něj chtěla schovat. A… Možná… Právě to chci. Vím, jak se na mě díval Ramiel v té cele. A pak Kamael u jezera. A nechci… Nechci, aby se na mě takhle dívali i strážci – zvláště když jim Kamael odmítne cokoliv vysvětlovat a dožaduje se rovnou členů Tribunálu. Což… Což znamená, že… Že se Nakir zřejmě… Nevrátil… Nebo… Jak Metatron nemůže být…
Lehce potřesu hlavou. Myšlenky se mi opět zadrhávají a klopýtají. Zvláště když strážce upozorní na to, že je Generál zraněný. Vybaví se mi ta chvíle u jezera, jak bříšky prstů nabírám krev vytékající z pod jeho zbroje. Pootevřu rty, avšak vzápětí je opět stisknu, když Kamael pokračuje v úkolování strážců stojících kolem nás. Někdo z řad léčitelů? Srdce mi poskočí, nechci… Aby mě někdo… Vlastně si po té době strávené tam dole nedokážu představit, co se skrývá pod tak obyčejnou frází jako „ať je o ni řádně postaráno“. Zaslechnout něco takového od Lucifera nebo Laylah… Jen z té představy mi sklouzne po zádech nepříjemné mrazení.
Zpátky do přítomnosti mne vrátí až lehký dotyk, kterým mi Kamael naznačí, abych pokračovala dál do věže společně s ním. Aniž bych řekla jediné slovo, poslušně ho následuji.
Chvíli mi trvá, než pochopím pravý kontext toho, co mi Kamael říká. To, že se on na Nakir vydali do smrtelného světa kvůli mně bez toho, aniž by jim to Tribunál schválil. A… Schválil by to vůbec? Odpověď znám, aniž bych se nad tím musela vlastně zamyslet. Mlčky kývnu hlavou, i když si tím na rozdíl od Kamaela vůbec nejsem jistá.
Ostatně myšlenky mne vzápětí zavanou úplně jiným směrem, když Kamael pokračuje dál. O Ramielovi. O tom, co si celou tu dobu myslel. Když zmíní Zerachiel, přikrčím se. „Prosila jsem ji… Prosila jsem ji, aby mě…“ šeptnu bezmyšlenkovitě, na kolik hluboko mne na okamžik zavane zmínka o chrámu a z pod vosku se vyloupne další z těch zaprášených vzpomínek. „Ne… Nepřistoupila… Já…“ Skutečně nepřistoupila? Ošiju se, když na sobě ucítím Kamaelův pohled. „Slovo, co nemá žádnou váhu,“ hlesnu, jak se mi ta slova náhle vynoří v mysli společně s dalším střípkem. „Posloužila jsem… I… Tak…“ Pod jazykem ucítím na okamžik kyselost společně se slovy, která nejsou tak zcela moje.
Párkrát zamrkám, když mi dojde, že stojíme u dveří a… A nevybavuji si, kdy jsme se zastavili. Kdy je Kamael otevřel? Potřesu hlavou a následuji jej dovnitř. Jako ve snách se rozhlédnu po místnosti, která se v ničem nepodobá podzemním prostorům a chodbám, které se mi staly domovem. Vzdušný prosvětlený prostor plný barev opravdu působí jako něco… Neskutečného. Nedokážu se to toho nabažit, zlatavé záře ani všech těch barev kolem.
Pohledem se zastavím na jedné z vitráží. Dům… Můj dům… Také měl vitrážová okna. Trochu mne to překvapí, jak… Jak jsem mohla na něco takového… Zapomenout? Opět mne z toho vytrhne až Kamaelův hlas – i dotyk na rameni. „Z léčitelů…?“ zopakuji po něm nejistě. Nejraději bych se prostě jen posadila k jednomu z těch barevných vitrážových oken a prostě to všechno jen… Vstřebávala.
Jeho otázka mne tak dokonale zaskočí. Rozhodí? Já… Zvládnu to tu? Ta stará Dumah by ho ujistila, že ano. Rozhodně by ho nezdržovala od jednání s Tribunálem. Nebo by ho tu naopak schválně zdržela, aby měla jistotu, že se léčitel předně podívá na jeho zranění, kterým jako obvykle nevěnuje žádnou pozornost. Ovšem já… „J-já… Nevím,“ odpovím mu poněkud bezradně, omluvně.
„Kamaeli?“ zaváhám. Nebýt toho, že se cítím lépe, nedokázala bych to vyslovit. „Jak… Jak jinak vypadám?“ | ||
| |||
 | Verše: Dlouhá doba Dumah Užasle hledíš na panorama Zlatého města, které je sice dechberoucí, avšak ve skutečnosti ti dech bere něco jiného. Ten pocit. To vše, co na tomto místě vnímáš. A o co jsi byla roky připravena. Podobně… Podobně jako všichni ostatní Padlí, kteří sem už nemají přístup.
Kamael ti nechává čas, snad jen ten prostor tak ne. Drží tě v náručí, ve kterém si tě lehce přitáhne k sobě, když se uvolníš a viditelně z tebe spadne napětí hromaděné… už dlouho.
„Ano, doma, Dumah.“ Pousměje se na tebe, a poprvé za tu dobu, co jsi jej měla možnost vidět, i z něj patrně spadne něco z toho všeho marastu, kterým jste se poslední roky brodili. Tehdy tam dole působil jako někdo jiný. Někdo, kdo tak úplně nezapadal do šablony ze tvých vzpomínek. Kdo ví, jak se ty roky podepsaly na nebeském Generálovi. Teď však v tom okamžiku návratu, kdy zlatá záře zalila vás oba, působil jako Kamael, kterého znáš. A snad i… šťastně?
„V pořádku, tohle místo umí… No, být tu pro nás.“ Dodá tiše, zamyšleně, s pohledem upřeným mezi oblaka líně se proplétající mezi vysokými věžemi. „Už to bude jen lepší.“ Ucítíš na sobě jeho pohled, než se bez dalších slov prostě rozletí s tebou pryč. Dále k městu a blíže k věži, ve které zasedal Tribunál. Tedy… To, co z něj dnes už nejspíše zbylo, protože už chyběli dva jeho členové. Zůstalo jich pouze 5.
Ve vzduchu minete několik z místních obyvatel, ale Kamael se nikde nezastavuje, než… Vlastně zahlédneš, jak se za vámi rozletí skupina strážců od brány, nad kterou proletíte, avšak nevypadá to, že by to generála jakkoliv trápilo. A rychlý je dost na to, aby vás ani nezdrželi. A tak…
Dosednete na jeden ze vstupů, který patří věži Tribunálu a Kamael i s tebou vkročí dovnitř prostorné haly, jejíž stropy jsou vysoké tak, že by zde nedělalo problém ani prolétat celé jednotce.
„Generále,“ Osloví vás skupina ozbrojených strážců zde. „Můžeme vám…“
„Generále! Pane!“ Ale to už se zpoza vás ozve další hlas jednoho z trojice strážců brány, kteří přistáli za vámi. „Co se stalo? Tohle byl nenahlášený průlet a…“ Pohledy všem kolem se zastaví na tobě, která jsi stále v jeho náruči. „Vím. Stejně tak dobře vím, že svou nepřítomnost budu muset vysvětlit. Ale ne vám.“ Odpoví jim Kamael pevným hlasem, zatímco tě pomalu spustí na zem, aby ses postavila na vlastní nohy.
„Pane… Jistě, pane. Ehm, vy jste… zraněný? Máme zavolat léčitele?“ Všimnou si vojáci už i krve na jeho zbroji.
„Ano, ale ne pro mě. Já potřebuji mluvit s Tribunálem. Okamžitě.“ Ostře rozkáže.
„Pane, to nejde… Ne, tak rychle. Metatron není přítomen a…“
„Tak mě vezměte za, já nevím, kýmkoliv. Třeba Verchielem. Jsou to naléhavé bezpečnostní otázky. Nejdřív ale…“ Otočí se na tebe. „Zavedu ji do východního křídla. Ať tam dorazí někdo z řad léčitelů a celkově je o ni řádně postaráno. Rozumíme si?“
„Jistě, pane!“ Odpoví mu velitel vojáků, než s tebou Kamael vykročí dál a nechá je svým povinnostem.
„Tohle celé nebyla zrovna akce posvěcená Tribunálem.“ Zašeptá ti, když se k tobě skloní. „Nejspíše to bude chtít trochu vysvětlování, ale nemusíš se bát. Pochopí to. Nakir to ostatně… Také chápal.“ Pokračujete dále skrz sídlo Tribunálu dále do už o poznání méně prostorných chodeb, které ale stále působí jako zázrak oproti tomu, co byli schopni vystavět smrtelníci v jejich světě.
„Nebýt ale Ramiela, nikdy bych se o tobě nedozvěděl. Myslel jsem… Myslel jsem, že tě Zerachiel tehdy v chrámu zabila nebo odvlekla kvůli výslechu a popravili tě poté. Padlí neberou zajatce, tedy ne pokud nakonec… nesouhlasí. A já… nedovedl jsem si představit, že bys snad přistoupila na jeho pohled na věc. Ne ty.“ Pohlédne na tebe, než se zastavíte u dveří, které otevře a vstoupíte do místnosti prozářené barevnými odlesky z mozaikových oken po stranách, které jindy vcelku střídmě barevnou architekturu zalévají duhovými odstíny.
„Někdo z léčitelů tu bude pro tebe brzy. Zvládneš to tu?“ Dotkne se Kamael tvého ramene. „Nebo tu mám raději počkat?“
| ||
| |||
| Verše: Těžký úkol Zerachiel Luciferovo pobídnutí je více než jasné. Je to na tobě, kdo serafína sprovodí ze světa. Jaký by v tom ale měl být rozdíl, než když si zabíjela ty druhé? Žádný. Možná až příliš intenzivně na sobě cítíš Luciferův pohled, když si k němu přiklekáš. Je v bezvědomí. Nemůže se ti bránit. Bylo by to snadné. Zvláště teď, když ti žilami proudí serafínská krev, která ti rozlévá tělem teplo a sílu. Je jí jen trocha, ale i to stačí k tomu, aby ses zmátořila a viditelně pookřála. Kdo ví, jaké by to bylo, kdyby jí bylo víc. Avšak teď tě trápí jiné věci.
Klečíš vedle něj se zlatou dýkou v ruce a čas běží. Ticho, které kolem vás nastalo, tak vyplňuje jen tichý pravidelný zvuk několika bijících srdcí. A pak…
„.. Nejde, hmmh?“ Vydechne Lucifer, když na něj pohlédneš tím bezradným pohledem v očích. Chvíli na tebe hledí, než k tobě natáhne ruku. „To nevadí.“ Zhoupnou se mu koutky rtů do mírného chlácholivého úsměvu a vytáhne tě zpátky na nohy. Zastrčí ti pramen vlasů za ucho, než tě pustí a nechá tě udělat krok zpátky.
„Víš, že pokud je to třeba…“ A v ruce se mu objeví bíle zářící obouruční meč, se kterým udělá krok k Nakirovi. „… vždy ti pomůžu.“ A s tím vrazí jeho čepel do těla serafína. Hvězdný meč projde zlatou zbrojí bez viditelného odporu přímo v tom známém místě na levé straně hrudi. Z rány vytryskne záblesk světla prorážejícího potemnělá nebesa. Je to světlo, které je podobné tomu, co se zde vznášelo všude kolem, jen intenzivnější. Serafínovo tělo se pohne, hlava nadzvedne a tvář Soudce se křiví bolestí, zatímco po zlatých liniích proběhne poslední vlna zlaté záře, než… Zase ochabne, hlava mu padne do prachu a jeho tvář se vyhladí. Byla vždy tak bledá? Jedno ze srdcí, které jsi před tím slyšela, utichlo. Zůstaly jen ty vaše. Jste tu jen vy dva.
Lucifer ještě chvíli nechá svůj meč zabodnutý v jeho těle, než světlo z nej vyvěrající pohasne, a pak jej vytáhne. Od čepele odletí sprška krve, ale na samotné zbrani nezůstane ani kapka. Je dokonáno. Nakir, zvaný Soudce, serafín, a jeden ze členů nebeského Tribunálu tu leží před tebou mrtvý. A něco v tobě…
„Copak?“ Zaslechneš Luciferův hlas a ucítíš, jak ti bříškem prstu přejede po tváři, na které zůstane vlhká stopa. Slza? Netušíš, kde se vzala. „Netrap se. Dostali se pryč, ale nakonec je i tohle pro nás vítězství, Zero. Alespoň v téhle bitvě. Ale ve válce… Ne, ta teprve přijde. Brzy.“ Zní jeho hlas rozvážně jako jindy nehledě na to, co ve skutečnosti ta slova znamenají. „Čeká nás doba, kdy se vše rozhodne. A tímto to jen začalo… Bude víc takových, protože nebudou chtít slyšet. Stejně jako… on.“ Ohlédne se krátce k tělu mrtvého serafína, kolem něhož se rozlévá jen kaluž zlato rudé krve. Dříve byste skončili jen jako čisté světlo a vrátili se na nebesa, abyste byli znovuzrozeni. Teď z vás ale bylo jen maso, které po smrti zůstalo a hnilo stejně jako vše na tomto světě.
„Ale společně to zvládneme.“
| ||
| |||
| Verše: Ten pocit Když prsty v plátové rukavici obemknou mé zápěstí, nesnažím se vyprostit. A není to ani tak kvůli tomu, kdo mne drží, ani že ten stisk nijak nebolí. Nemám už sílu ani vůli protestovat. Jsem tak děsivě unavená. A tak se ani nesnažím Kamaelovi vymluvit, že se mýlí. Neví, o čem mluví.
Jsem ohavnost, tak to prostě je. Bezbožný výtvor, projev té největší hereze vůči Otci a všemu, co na tomhle světě stvořil. Dokonce i nyní cítím ten slabý chlad ovíjející se kolem kostí, který nemá nic společného s mokrými vlasy a oblečením lepícím se k tělu. Stojím mimo Řád. A všechno, co se vymyká pravidlům světa tak, jak ho Otec stvořil, je nebezpečná abominace. Zčernalé ophiriové linie nejsou jen známkou zmrzačení a zohavení, kterého se na mne Lucifer s Laylah dopustili, ale také důkazem hříchu, co byl spáchán.
Soukám ze sebe slovo za slovem, jen s obtížemi skládám věty v té zoufalé snaze to Kamaelovi vysvětlit. Jenže to jsou jen útržky vlastních roztroušených vzpomínek. A bez ohledu na hrůzu, co mne při tom vyprávění zalévá, nedokážu najít ta správná slova, která by cokoliv z toho, co jsem si musela prožít – popsala. Nejsem si jistá, zda vůbec existují. Přesto se o to aspoň pokusím. Musím… Aby… Aby ve mne přestal hledat Dumah. „Jsi jen skořápka,“ zazní mi v hlavě Luciferův šepot.
Jakmile domluvím, nastane chvíle ticha a Kamael mne dokonce ani teď nepustí, neodstrčí, ne… Nic z toho. Odvážím se pootevřít oči a kmitnout pohledem k jeho tváři. Zlobí se. Svaly v tváři mi v první chvíli cuknou, avšak na rozdíl od jeho iluze v mé cele ten vztek vyvěrající z jeho plamenného pohledu nepatří mne. Přesto se mi neuleví.
Zpoza rtů se mi vydere to zoufalé nešťastné povzdechnutí. „Zklamání. Rozbitá. Nenávratně.“ Stále mi to zní v hlavě, jakkoliv se mne Kamael snaží přesvědčit, že to zvládneme. Zvrátí to. Vyléčí mě. Nechápe to, on… Budu zklamání, nic jiného. „Škoda.“ „Ne, ne, jsem moc rozbitá, příliš rozbitá, jsem…“ drmolím to tiše jako svoji mantru, avšak Kamaeův hlas i krok blíže mne přimějí ztichnout. Je rád… A já nemám to srdce ani sílu ho stále a znovu přesvědčovat o opaku. Dotkne se mé tváře a mne v očích opět na okamžik zaplane strach. „TAK VEN S TÍM!“ Ale to se neděje, prsty nesklouznou k mé bradě a nesevřou ji. Namísto toho pokračuje dál.
Ten slib… „Když to říkáš.“ Jako bych na okamžik byla zpátky v cele a shlížela prázdným pohledem na Ramiela a ani v nejmenším nevěřila žádnému z těch slov o záchraně a konci. Ale přála jsem si to, tak moc jsem si to přála. Srdce se mi rozbuší. „Já… Kamaeli… Prosím…“ Mám být tím, co šokuje a zhnusí Tribunál dost na to, aby se rozhodli konečně zasáhnout do toho, co Lucifer provádí v podzemí z černého kamene? Stále a znovu jen něčí… Nástroj… Proto tam byl Nakir? Věřil, že budu klíčová. Základní kámen. Do těla se mi zakousne nekontrolovatelný třas. „Dumah… Přemýšlela jsi někdy, co všechno bys byla schopná obětovat pro tento svět?“
Svět se zhoupne, jak se ke mne Kamael bez zeptání skloní a vezme mne opět do náruče. Do té stejné náruče, která mne odnesla od Lucifera. Té samé, která nesla mé mrtvé tělo do bezpečí Zlatého města po boji se Ztraceným. Té samé, v jaké jsem se ztrácela a nacházela ve chvílích, které byly jen a jen naše. A tak sotva znatelně, smířeně, kývnu hlavou. „Ty a já,“ zopakuje po něm tiše.
Čtveřice Generálových křídel se s mohutným mávnutím pohne a přízračně klidné jezero v úbočí hor zůstane pod námi. ¨
Stoupáme stále výše a výše, vysoko nad mraky smrtelného světa. A s každým dalším mávnutím zlatých křídel vnímám čím dál zřetelněji to důvěrně známé chvění šimravé energie proudící rozbitými liniemi tetování pokrývajících moji kůži. Srdce cítím málem až v krku, topím se ve zmatku, který to všechno ve mne jen přiživuje. Neměla bych… Už nikdy jsem neměla… „Kompletní rozklad.“ S očima rozevřenýma dokořán sleduji jako ve snách nebeskou bránu otevírající se přímo nad naší hlavou.
Z portálu ukrytém ve vířících mracích prosakuje zlatá záře na znamení otevřeného průchodu. Nervózně přejíždím nehty po liniích tetování ovíjejících předloktí a… To není možné. Nemůžu se tam přeci vrátit. Už tam nepatřím. Ohavnost. Svíravý pocit ledových prstů ohmatávajících mne zevnitř mi to připomíná víc a víc. Ten strach, co cítím… Nebylo to takové. Nebylo to vždy takové… V poslední chvíli se vzepřu v Kamaelově náruči jako bych se z ní chtěla vysmeknout, ale je příliš pozdě.
Proletíme zlatým tunelem až nahoru. Žádná z mých vybledlých vzpomínek se ani náznakem nepřibližovala k pohledu, co se mi o několik splašených úderů srdce později naskytne. Chvíli nevnímám nic jiného než scenérii Zlatého města táhnoucí se napříč nadýchanými bílými mraky. Doslova mi vyrazí dech. Smířila jsem se s tím… Přijala jsem fakt, že tohle už nikdy neuvidím jako součást svého života.
Užasle pozvednu ruku vstříc hřejivé zlaté záři prosakující tímhle místem. A nejen místem. Prostupuje mnou stejně jako kdykoliv předtím – avšak teď to není jako kdykoliv. Laská a konejší, zalévá mne horkostí vyhánějící ten cizí mráz z mého těla… I duše. Ledové spáry zarývající se do mého vědomí se jen nerady stahují. Syčí to a bojuje a… Prohrává to. Stahuje se to zpátky do tmy, do toho malého titěrného místa ukrytého tak hluboko a daleko, že… Se cítím… Zase jako…
… já, Dumah…
Roztřeseně vydechnu, dlouze a hluboce. A vůbec poprvé za celou dobu společně s tím výdechem zmizí z mého těla i veškeré napětí. Doslova v Kamaelově náruči zhadrovatím, jak se po té nekonečně dlouhé době konečně uvolním. Vše kolem se jako na povel zamží, jak se mi oči náhle zalijí přívalem slz, co nedokážu zadržet. Ta úleva je tak… Nepopsatelná a úžasná a… Celé ty roky a roky a… Rozpláču se, na kolik mne strhne příval euforie.
„Já… Jsem zpátky… Doma. Opravdu doma, Kamaeli,“ vydechnu v odpověď na Kamaelovu otázku proplétající se tím vším. Na okamžik si připadám takřka opile tím vším. „Myslela jsem… Nevěřila jsem, že ještě někdy… Se… Budu takhle… Cítit,“ šeptnu dojatě a najednou je tak… Lehké aspoň na pár minut zapomenout na všechno, co se v předchozích letech stalo.
Snad ani nevnímám, kam to letíme. Namísto toho nastavím té zlatavé záři uslzenou tvář… A pousměji se.
Jsem zpátky doma. | ||
| |||
| Verše: Záře Dumah Kamael na tebe hledí a trpělivě tě poslouchá, zatímco se snažíš vložit do slov to, co jsi zažila. Není to lehké. Vůbec to není lehké. A není to pouze tím, že jsi delší dobu prostě s nikým nemluvila. Ne, ve skutečnosti je to těžké z úplně jiných důvodů.
„Dumah… Co to říkáš?“ Zachytí za zápěstí tvou ruku, kterou jsi k němu vztáhla, ale nakonec se rozhodla ji raději spustit zpátky k tělu. „Nejsi ohavnost.“ Viditelně mu to slovo příliš nejde přes rty, ale použije nakonec to stejné pojmenování, co ty. „Proč…?“ Nepouští tvou ruku, ale nedrží ji ani nijak pevně. Kdybys chtěla, můžeš se mu zcela jistě vytrhnout. Ovšem to už začneš vysvětlovat, jakkoliv to nejde zrovna snadno.
„Ztracení?“ Zamračí se, když se dostaneš do této části vyprávění, ale ty pokračuješ. Nenecháš se zastavit. Musíš mu to říct všechno. Těžko říct, jak přesný obrázek se generálovi v hlavě vytvořil na základě útržkovitých zmínek minulých událostí, kterými jsi ho právě zahrnula, ale v jeho zamračené tváři spíše než nedůvěru vidíš zlost. Ovšem ne na tebe. Opět ohnivým pohledem šlehne kamsi za vás k místům, kde ještě před pár okamžiky zářila ve vzduchu zlatá brána a být tak stále, kdo ví, jestli by se do ní nevrhl rovnou, aby si s bývalým přítelem a tvým věznitelem srovnal účty. Avšak… Teď jste tu jen sami dva. Nebo… tři?
„Ať už ti provedl cokoliv, zvládneme to. Všechno se dá zvrátit… Vyléčit.“ Pronáší za slova, která jasně naznačují, že zcela jistě nepochopil. Neviděl, co se ve skutečnosti z tebe stalo. „Ale ne tady.“ Udělá k tobě další krok. „Dumah, neměla jsi umřít… Já… Jsem sobecky rád, že jsi neumřela. I teď po letech, kdy jsem nevěděl…“ Prsty v kovane rukavici se zlehka dotknou tvé tváře. „Hmmh, ale tady nic nezmůžeme. Musíme zpátky. Kvůli tobě a taky… Kvůli Nakirovi.“ Vrátí se mu do hlasu stopa rozhodnosti.
„Nezavřou… Slibuji ti to. O to se postarám. A navíc… Oni to musí slyšet. Musí konečně vidět důkaz toho, co se ve skutečnosti tady děje. Něco, co jim konečně otevře oči. Nakir… Věřil, že tvé svědectví bude v tomto klíčové. Ty budeš klíčová.“ Natáhne k tobě ruce, aby se pak sklonil a zvedl tě do náruče stejně jako před tím, aniž by ti snad dával moc na výběr. „Tohle skončí, Dumah. Slibuji. A pak budeme žít zase jako dřív. Ty a já.“ Sklání k tobě planoucí pohled, zatímco se za jeho zády k nebi zvedne čtveřice zlatých křídel. A pak… Pak vyletíte vzhůru vstříc nebesům.
Cítíš vítr cuchající ti dlouhé vlasy. Stoupáte stále vzhůru a vzhůru. První oblaka jste už nechali pod vámi a čím výše jste, tím více cítíš pod kůží na zádech povědomé chvění. Je to jako tenkrát, kdy se pokaždé otevírala nebeská brána a klíče vepsané do vaší kůže s ní rezonovaly. Je to zvláštní, když tvé ophiriové linie už jsou ty tam, ale stejně jako tehdy v podzemí, nakonec to tvé schopnosti nijak neovlivnilo. Nebo spíše neomezilo. To ani v nejmenším.
Shluk mraků nad vámi se náhle začne stáčet a pak se rozestoupí, aby odhalil světelem prozážený tunel, který míří vzhůru. Je to stejné jako sis vždy pamatovala. Teď bude stačit pouze proletět a pak… Co pak?
Čtveřice křídel se bez zaváhání pohne a vy vletíte do tunelu. Pocit mravenčení na kůži ještě zesílí, ale nemáš, jak to zastavit. Jak jeho zastavit. A tak…
Najednou se před tebou otevře pohled na majestátní panorama Zlatého města. Opravdového Zlatého města. Žádná Luciferova iluze ani pomýlený sen. Skutečně… jsi… tam. A s tím se ti po těle rozlije hřejivý pocit, který dosahuje snad až na duši. Je skutečně jako být doma. V náručí milujícího rodiče. Tam, kam patříš.
Stejně jako vždy, cítíš, jak ti všudypřítomná zlatá záře prosakuje tělem, které pookřává. Skutečně pookřává a doslova se prohřívá. To chladné mrazivé cosi, co nosíš ve svém nitru se naopak stahuje. Popuzeně bublá a stále se zmenšuje a zmenšuje, jako kdyby se chtělo před tím vším schovat. Ne, to sem nepatří, avšak tvá druhá část ano. A ta se dostává ke slovu a chopí se vlády.
Rozbité a zčernalé ophiriové linie na tvé kůži se sice zázračně nespravily, avšak pocitově je to skutečně odzbrojující. Něco, co jsi nezažila už… dlouho. „V pořádku, Dumah?“ Vytrhne tě z toho všeho Kamaelův hlas, když si tě prohlíží v momentu, kdy zastavíte na chvíli ve vzduchu. „Už tam skoro budeme.“ A pak se bez dalšího zbytečného zdržování rozletí směrem přímo k centru města. K té vysoké budově tyčící se nad všemi ostatními. K sídlu Tribunálu.
| ||
| |||
| Verše: Cokoliv Tma. Tma. Tma… a pak najednou stojíme na travnatém kopci. Oba. Živí. Zhluboka vydechnu jako bych po celou dobu našeho přenosu držela vzduch v plicích. Zlatýma očima jenom krátce přeletím naše okolí, než jimi opět vystoupám k jeho tváři a povolím stisk paží obmotaných kolem jeho těla. „Dokázal jsi to,“ hlesnu úlevně, přičemž mi koutky rtů cuknou do úsměvu. V jednom okamžiku jsem si byla takřka jistá, že je… po všem, ale… „Jsi…?“ Údolím se bez varování prožene ohlušující zaburácení. Ta zákonitá otázka se v něm ztratí. Dlouhá stébla trávy se ohnou, kamínky se kutálejí z kopce dolů, koruny stromů nešťastně zašumí. Náraz je tak tvrdý, že to neustojím ani já. Kolena se mi podlomí. Nebýt toho, že se Lucifer skloní a přitáhne si mě k sobě do bezpečí, by mě musel zvedat ze země nehezký kus dál. Nikdy jsem nic takového necítila. Dokonce i země pod námi se chvěje. Pevně zavřu oči a přitisknu se k Luciferovi. Mimoděk se do mě opře, jak se i on musí vzepřít proti tlakové vlny. Stejně náhle jako se to stalo, to však také přestane. „To ano,“ souhlasím zadýchaně. Když se přede mnou objeví natažená ruka, nezaváhám. Nechám si pomoct na nohy. Místo toho, abych ustoupila, se znovu přitáhnu blíže, jak se mi žilami rozlije sladké uvědomění, že jsme to zvládli. On to zvládl. „Jsem v pořádku. Jenom jsem ztratila hodně krve,“ zhodnotím to, než si povzdechnu. „Ztratila jsem je. Připletl se do toho Ramiel a generál měl pořád tu svoji hračku.“ Na jeho pokyn kývnu. Přinejmenším tuhle část plánu dokončit můžeme. Dnes večer ztratí nebesa jednoho ze svých nejvýše postavených bratrů a my budeme o krok blíže našemu cíli. V očekávání toho dobře známého škubnutí zůstanu v jeho blízkosti. Tentokrát to nezabolí. Svět se lusknutím prstů rozmaže. Netrvá to dlouho, než se táhlé barevné čáry opět poskládají do celistvého obrazu a my dva… se ocitneme uprostřed černého kráteru. Jak bezděčně přenesu váhu z jedné nohy na druhou a rozhlédnu se, pod kovanou botou mi zaskřípe kamení. Je to asi jediné, co tady zbylo. Zamrkám. Jako bych tomu nemohla uvěřit, ale místo toho, aby se ten podivně ztichlý svět bez barev rozplynul jako iluze a nahradilo ho něco skutečného, se černota pořád táhne daleko za obzor.
„… hmm, předtím jsi skrze mě vnímal krev, že? Během té zkoušky. Mluvil jsi o strunách, takže…“ ohlédnu se k Luciferovi. Ulice před námi již ústí na náměstí, kde je touhle denní dobou nejrušněji. Už zdálky ke mně doléhá vášnivý křik obchodníků snažících se upoutat pozornost ostatních. „Chci ti něco ukázat.“ Zničehonic ho chytím za ruku a potáhnu ho hlouběji do davu. Je to… fascinující. Nemusím se jím složitě proplétat, protože se jejich pohledy přirozeně stáčejí naším směrem a uhýbají nám z cesty. No, asi bych od serafína nečekala nic jiného. Nebo je to tím, že tenhle svět sám stvořil? To mě přiměje se pobaveně pousmát. Když zastavím uprostřed náměstí, otočím se k němu a— najednou stojí tak blízko, až mě znovu zaplatí ta šimravá vlna neklidu. Chvílemi si s ním připadám pošetile. Vždyť jak dlouho jsem dnes strávila před zrcadlem? Jenom protože… ho uvidím. „Ah,“ uvědomím si, že se okamžik natáhne a já pořád ještě držím jeho ruku. Pustím ho, byť… tak vlastně činím nerada. „Promiň. Tak tedy… Jsme tady. Totiž…“ uteče mi skrze rty poněkud rozpačité zasmání. Klid, Zero. Klid… Třeba jsou serafíni podobni hladovým šelmám a vycítí strach. I když to, co cítím, nemá se strachem nic společného. Ne, strach nás má varovat. Zastavit nás dříve, než uděláme něco, hm hmm, nemoudrého, avšak při pohledu do těch stříbromodrých očí bych se nejspíše nepřiměla utéct, ani kdyby na tom můj život záležel. Něco na něm… Ah. Kéž bych to tak dokázala pojmenovat… „Zaposlouchej se se mnou,“ zašeptám. Přivřu oči a natáhnu se svou mocí kolem nás. Iluzorním náměstím se rozezní disharmonie srdcí proplétajících se a mísících se v tom jedinečném chaosu naší existence. Ne, nesnažím se to pro něj učesat – ani doladit do posledního detailu, aby to bylo líbivější. Chci, aby to cítil. To, co mezi smrtelníky cítím já. „Slyšíš to?“ položím mu kontrolní otázku, abych se tady nezesměšnila zbytečně. Kývnutí zodpovím svým vlastním. „Tenhle zvuk zbožňuji. Není to jenom krev, která jim koluje žilami, je to život rezonující jejich srdci. Právě v nich se skrývá všechno to, co cítí, co je pohání a trápí, co dokáže popohnat jejich krev. Když se soustředím…“ úsměv se mi s těmi slovy ještě roztáhne. Bude se mu to líbit. Vím, že bude. „… vnímám tohle.“ „Tam,“ pokynu mu směrem ke hloučku hrajících si dětí. Vyberu si je, protože jich je hodně – a všechny cítí takřka to samé. Nažloutlé odlesky radosti tak kolem nich nabírají na intenzitě a zalívají jejich kout náměstí světlem takřka jako slunce. „Radost. Ničím nezatížená dětská radost. Je to… krásný pocit,“ nakloním hlavu do strany, když dolehne až k nám. Je to jenom ozvěna toho, co děti cítí ale i tak… „Nebo tamten pár,“ náhle se otočím, až je možná těžké držet se mnou krok. „Kdykoliv se na něj podívá, srdce jí zrychlí a vzduch kolem ní se probarví. Vidíš to? Tu růžovou. Hmm, nemyslím, že mu řekla, co k němu cítí a…“ zarazím se, když se muž otočí ještě k jiné ženě a jeho vlastní výraz se promění. Výmluvně změkne, až narůžovělé odstíny potemní a probarví se do fialova. Ah, tenhle příběh nemá šťastný konec – nebo ho spíše má už někdo jiný? Ramena mi poskočí tím skoro až potěšeným zasmáním, když se celý obraz zkomplikuje. „Nemyslím, že mu to kdy řekne,“ přitočím se k němu vědoucně.
Opět se zachytím do pasti jeho očí. Napřed jsem myslela, že jsou stříbrné, avšak nese se v nich kapka nebeské modře, která mě dokonale připraví o dech. Připadám si najednou tak… nebezpečně lehká. Vzduch kolem nás se probarví. Dosáhne k nedalekým smrtelníkům, kteří se svorně otočí jeden k druhému a… Raději se odvrátím. To by stačilo. Nepotřebuji, aby mé emoce zastínily tu pestrobarevnou mozaiku lidských srdcí. Těšila jsem se, až mu ji ukážu. Přeci si to teď nepokazím. „Co myslíš?“ zeptám se jiným tónem než doposud. Všiml si toho? Pokud ano, mohla bych se rovnou propadnout do země… „Nikdy jsem neměla jak to s někým sdílet,“ navážu honem. „Všechno to, co se skrývá v srdcích smrtelníků – a ostatně i těch našich…“ i když to už tak silně nevnímám. Někdy bych ráda… Jako třeba teď. Cítil to také? Neodvrátil se, tak možná… Nebo si to namlouvám? „Jediný tah štětce jim může navždy změnit život. Jediné setkání, jediná emoce… Kam je jejich srdce pošťouchnou příště, hmm? Co je rozesměje, co rozzlobí? Co s tím udělají? Je toho tolik. I to se váže ke svobodné vůli, že?“ vypíchnu to, co mi z našich dosavadních rozhovorů utkvělo v hlavě a co ho vždycky dovedlo rozpovídat. Naslouchala jsem mu ráda. Možná až moc ráda. Na kůži mě šimrá nedočkavost. Co řekne? Líbí se mu to tak, jak jsem čekala? Ve vzduchu se chvěje tolik barev. Tolik emocí. Tolik života. Tolik potenciálu, který smrtelníkům koluje nejenom žilami, ale rozeznívá jejich srdce. S úsměvem na rtech se rozhlédnu po rušném náměstí. Tohle se nikdy neomrzí. Všechno to… a mnohem více… * * * … je pryč. Všechno je to pryč. Necítím… nic. Nic! Nic, nic, nic… Pryč je šum větru ve větvích stromů, pryč je rytmus všech těch drobných srdcí přežívající jim v kořenech nebo ve škvírách mezi kameny, pryč jsou barevné odlesky, které obklopují každého z nás, pryč jsou světla v dálce a spolu s nimi jsou pryč i všechny ty životy. Pryč je svět, který jsem tolik milovala. Teď už nás obklopuje jenom prázdná pustina. „Co jsme to…“ zachvěje se mi na rtech takřka bezhlasně. „Co jsme to udělali?“ Jestli mě Lucifer slyšel, nedá to na sobě znát. Možná je to tak lepší, protože mě chytí za ruku. Po kůži mi přeběhne ten důvěrně známý pocit. Je slabší než obvykle. Nevyžene mi ze srdce hrůzu, ani ji neutiší natolik, aby se ze zoufalého křiku hluboko, hluboko v útrobách mé duše stal jenom šepot. Temnotou však prokmitne bílé světlo a já se k němu upnu. Jako tonoucí k stéblu. Neloudám se. Poslušně se za ním držím necelý krok. Pohledem se snažím udržet na zdroji zlatého světla v dálce. Nechci… Nechci se rozhlížet, protože pak… pak bych se k tomu dalšímu kroku už přimět nedokázala. A já musím, protože ho touhle tmou nemohu kráčet samotného. Naštěstí nemusíme nikam daleko. Nehybné tělo serafína leží mezi černými kameny. Je… mrtvý. Samozřejmě, že je. Tohle nemohl přežít nikdo. Zničehonic se zarazím. Luciferova ruka mi vyklouzne, jak se něco ve mně odmítne pohnout byť o další píď. Připadám si tak… zvláštně. Srdce mi tluče nepříjemně rychle, až to… Zabolí to. Ano, bolí to, uvědomuji si pomalu, zatímco nevěřícný pohled stále upírám na muže, který mi byl tak… povědomý. Jako bych ho… Znala jsem ho? „Můžeme…“ neudržím se. Tohle už stačilo. Chci se vrátit domů, ale právě v tu chvíli se serafínova hruď pohne. Mimoděk k němu udělám krok blíže, abych se ujistila, že opravdu… dýchá. Žije. Tu kratičkou úlevu, která se mi zachvěje v srdci, aniž by dávala sebemenší smysl, rychle nahradí něco jiného. Uvědomění, co bude následovat. Smířeně odvrátím tvář. Nechám Lucifera vykonat to, co musí, a pak už snad konečně půjdeme. Místo toho, aby se mu však v ruce objevil obouruční meč, se prostorem rozezní jeho melodický hlas a… pokyne mi směrem k bezvládnému serafínovi. Řasy mi zatřepetají. „Ty chceš, abych… Já?“ poskočí mi hlas. Jindy bych neváhala. Neváhala jsem, když jsem v tom chrámu stanula proti Dumah, když jsem zastavila srdce Surielovi, ani když se mi do cesty připletl Ramiel, tak proč… Proč se mi tohle tak příčí? Proč je to tak těžké? Naše pohledy se střetnou. Netroufám si hádat, co všechno mi Lucifer vyčte z výrazu. Byť jsem se v posledních desetiletích naučila nosit mnoho masek a coby paní srdce jsem se kontrolovat uměla, před ním jsem své pohnutky nikdy skrýt nedokázala. Znal mě příliš dobře a navíc… Proč bych to dělala? Věřila jsem mu. Bezvýhradně. Jak bych mu tohle však vysvětlila? Že se mi ve Zlatém městě musel někdo hrabat ve vzpomínkách a já toho muže někdy, kdysi, možná znala? Že se o něj proto nedokážu postarat, i když ho ohrožuje na životě? I když to on ho odsoudil? I když on by zcela jistě neváhal, kdyby dostal příležitost? Ne… Ne, vím, že nemůžu… Naprázdno polknu, než kývnu. Zvládnu to. Prostě půjdu krok za krokem. Jako… vždycky. Udělala bych pro něj přeci cokoliv – a udělala jsem pro něj už mnohem horší věci než tohle. Nakira ani neznám. Potkali jsme se jenom jednou. Je pravda, že se ke mně ani za těchto okolností nechoval špatně, ale… Na tom nezáleží. Ne, nezáleží na něm. „Prosím,“ zazní mi v mysli opět, když si k němu kleknu. Musím zatnout zuby, abych nedovolila poněkud rozechvělému výdechu proklouznout na svobodu. Musím se… vzpamatovat. Možná… Možná jsem prostě ztratila tolik krve, že je slabost, kterou cítím… fyzická. To by dávalo smysl. Spíše mimoděk se natáhnu po krvi marnotratně vsakující do země a přivolám ji k sobě. Přivřu oči, abych si část serafínovy krve, která mu už nepatří a je ochotna přijmout novou paní, vlila do žil. Abych se posilnila. A dost možná se i odhodlala, abych dokázala udělat to, co je… třeba. Teprve pak se k němu natáhnu. Místo toho, abych ho popadla za vlasy a hlavu mu zvrátila dozadu, prsty ucuknu, skoro jako bych se ho dotknout… bála, avšak… Ne, nemyslím, že je to strach. Přinejmenším ne v pravém smyslu toho slova. Vypadá… Vypadá, skoro jako kdyby spal, a mě opět zaplaví ten zvláštní pocit. Prsty kované rukavice se dotknu jeho čelisti a hlavu mu pootočím tak, abych mu odhalila hrdlo. Na to, co se chystám udělat, je to nezvykle… ohleduplné. Vlastně by to nebylo ani tak těžké. Je v bezvědomí. Bránit se nemůže a já vím až moc dobře, že i serafíni krvácí. Do jedné ruky přivolám dýku. Najednou mi však připadá tak těžká, že se klouby kovaných prstů opřu do černého štěrku. Bojuji sama se sebou. Chci to udělat. Musím to udělat, ale je to jako vrhnout se proti zdi nebo sáhnout na rozpálenou pec. Něco mě brzdí. Nakonec tam zůstanu prostě… klečet… uprostřed toho ohlušujícího ticha, černé prázdnoty táhnoucí se daleko za obzor a všeho, co jsme tady udělali. Uprostřed naší temnoty, kterou jsme si nejenom propustili do duše, ale teď už jsme ji vypustili do světa. Jakmile se Pandořina skřínka jednou otevře, nikdo už její obsah nedostane zpátky dovnitř. Lucifer má pravdu. Tímhle… Tímhle to jenom začalo. „Lásko, já… já nemyslím, že… Nevím proč, ale asi to…“ nedokážu, ne, ani to slovo se vyslovit nepřiměji, jenom k němu poněkud bezradně vzhlédnu. | ||
| |||
| Verše: Pocta Zerachiel Tentokrát se ten okamžik nebytí nepříjemně natáhne, avšak po pár úderech neexistujícího srdce, náhle zase ucítíš pevnou půdu pod nohama. Stojíš na svahu nějakého z kopců, který vypadá dosti podobně tomu, kde jsi byla naposledy. Je tu klid. Kolem nohou se ti vlní tráva s výhledem na kopcovité údolí… Si všimneš obrovského sloupu dýmu, který prorazil doslova skrz mraky, roztrhl je a zvlnil v pravidelných kružnicích podobně jako kámen hozený do klidné hladiny jezera. Ta zvláštní mračna se táhnou, kam jen oko dohlédne. A to není to jediné. Jsi si jistá, že odtud ani nedohlédneš na místo střetu, přesto tě v jednu chvíli srazí na kolena tlaková vlna, která přes vás v okamžiku projde s ohlušujícím zaburácením. Cítíš, jak se zem chvěje, zatímco tě Lucifer přidržuje a sám se musí zapřít proti síle, která se tu přes vás prohnala. Přesto to byl jen slabý vánek proti vichřici, která burácela kdesi za obzorem.
„To bylo těsné.“ Slyšíš zpoza sebe, zatímco si Lucifer shrne z tváře rozlétané bílé vlasy a pak před tebe natáhne ruku, aby ti pomohl zpátky na nohy. „Jsi zraněná, Zero? Takže…?“ Sklouzne po tobě pohledem, snad jako kdyby čekal hlášení, poté co se ujistí, jak na tom jsi. Ale pak jen potřese hlavou. „Ale to počká. Pojď. Je na čase tuhle část ukončit.“ Natáhne ruku a zkusmo ji sevře a v pěst a zase otevře, přičemž po jeho ophiriových liniích proběhne světelná vlna energie. Teď už to vypadá, že bez větších obtíží. Naštěstí. „Hmmh, to bychom měli.“ Zamručí o poznání spokojeněji a s lehkým úsměvem luskne prsty.
Svět se opět rozmaže, ale tentokrát to s tím divokým přenosem nemá nic společného. Je to jako vždy. Vždy, když měl Lucifer své schopnosti pod kontrolou. Během chvíle se celá scenérie kolem tebe změní. Pod podrážkami bot ti zaskřípají kameny a nadechneš se vzduchu, ve kterém se vznáší jemný prach, avšak jinak v něm nic necítíš. Jako kdyby vše z něj bylo spáleno. Vyčištěno bez jediné stopy. Kolem nevidíš jediné stéblo trávy a uvědomuješ si, že z celého kopce toho příliš nezbylo. Najednou jste spíše dole v údolí, které je celé nezvykle potemnělé a jednolité, přičemž stojíte v něčem, co by se nedalo nazvat jinak než jako kráter. Pryč jsou světla vesnic a měst, které byly před tím díky noci v dálce patrné. Všechno je… pryč.
Přesto tu není tma. Celé tohle místo je zalité mihotavou zlatavou září, která připomíná úsvit. Zlatavá záře ozařuje sutiny, ve kterých stojíte a viditelně se v jednom místě koncentruje.
Lucifer se příliš nerozhlíží kolem, ale vykročí rovnou ke zdroji zlaté záře. Snad jako kdyby věděl. Snad bys i zůstala stát, ale chytí tě za ruku a připomene ti tak, že tu máte ještě nějakou… práci. Vykročíš za ním. Všimneš si, že na pár místech utržil zranění, která krvácí, ale velmi rychle se hojí. Zůstává jen zasychající krev, na kterou se lepí prachový poprašek. Ty sice nejsi přímo takto zraněná, ale slabost ze ztráty krve zůstává. Není to ale rozhodně něco, co by tě přinutilo zastavit.
Nemusíte ale chodit příliš daleko. Po pár desítkách metrů se dostanete ke zdroji toho světla, ve kterém takto zblízka pableskují známé zlatavé částečky. A tam na zemi pod tím vším leží jejich zdroj – Nakir, který zůstal v epicentru dopadu. Na to, jak je vše kolem zničené, je vůbec zázrak, že jeho tělo zůstalo vůbec celé a nestala se z něj hromádka prachu rozfoukaná do větru. Kdysi zlatá zbroj vypadá na většině míst zčernalá a cítíš, jak z pod ní vytéká andělská krev. V první chvíli se jeví jako mrtvý. Musí být mrtvý, protože tohle přeci nemůže nic přežít. Nikdo! Přesto…
Nadechne se. Ztěžka a mělce, ale ano… dýchá. Snad se i drobně pohne. Zatímco tam vysoko nad něj a nad vás stoupá sloup zlatého světla vyvěrajícího přímo z jeho těla. Přežil to a zcela jistě by žil dál, kdyby… Lucifer sám zastaví kousek od něj shlédne k Nakirovi s těžko definovatelným výrazem vepsaným ve tváři. „Hmmh, zbytečné.“ Zamručí tiše, než se na tebe ohlédne a pokyne ti. „Zero… Je na čase to skončit. Tímhle to jen začíná. Už není prostor pro shovívavost.“ A ty moc dobře víš, co chce, abys udělala.
| ||
| |||
| Verše: Ohavnost Jakkoliv by stačilo pohnout rukama a vynořit se na povrch, neudělám to. Namísto toho se nechávám jen unášet chladem, který mne obestupuje v podobě vodní masy. Je to tak jednodušší. Bude to jednodušší. Stačí jen pootevřít ústa a vdechnout další vodu. Nechat plíce ztěžknout a poddat se tomu. Nebojovat, udělat konečně ten poslední krok a zkrátka… Splynout s temnotou vkrádající se před oči s houští tmavnoucích mžitek. V tu chvíli ovšem rozrazí hladinu i jednotvárné ticho zvuk, co sem nepatří. Zápěstí mi obemknou prsty skryté v kované rukavici a bez milosti se mnou pohnou směrem ke světlu bez ohledu na to bezhlesné „ne“ se kterým vdechnu další vodu.
Vzápětí se ocitnu nad hladinou. Na hrudi mě nesnesitelně pálí, jak se silně rozkašlu na kolik urputně se mé tělo snaží dostat všechnu tu poctivě nalokanou vodu ven. Jen matně mi dochází, že mne Kamael táhne ke břehu až se nakonec zastaví. Stále ještě pokašlávám, vlasy se mi lepí k tváři, krku i zádům, všude, stejně jako potrhané oblečení. Nohy mi párkrát podklouznou v bahně pokrývajícím dno mělčiny, přesto se nakonec zvládnu postavit. Zůstávám stále v předklonu, zatímco zhluboka dýchám a mé vědomí se vrací zpátky do přítomnosti.
Kamael stojí jen kousek ode mne, sám vydýchává tu nedobrovolnou koupel. Pootočím hlavu a opatrně se rozhlédnu kolem nás. Ať už se stalo cokoliv, zlatá brána je pryč. Zůstalo jen horské jezero a jeho přízračný klid, který ani tohle nedokázalo narušit. Na okamžik se zaseknu u barevné vážky, jejíž třepotající se křídla se v denním světle zlatě lesknou.
Když na mne Generál promluví, očima zalétnu zpátky k místu, kde mělčina přechází v hloubku. K místu, odkud mne vytáhl dříve, než si mě vzala hlubina. V hrudi mne bodne osten zklamání i viny. Té především. Snad právě proto se poslušně zachytím jeho nabízené ruky a nechám si pomoci až na břeh.
Ovšem, než od něj stačím odstoupit, zastaví mne stisk prstů svírající mé paže. Zase… Zase se na mě dívá. Prohlíží si mne. Utekla bych, kdyby bylo kam, ale tady a teď jsem mu vydána díky jasnému dennímu světlu na milost i nemilost. Tady nejsou žádné stíny ani husté šero jako v mé cele, které by milosrdně zakrylo to nejhorší. Když znovu padne ta otázka, podvědomě se přikrčím. A když Kamael pokračuje tím opatrným konstatováním… Škubnu sebou jako by mi místo toho vrazil facku. Cítím se tak. Cítím se ještě mnohem hůř, když kmitnu pohledem k jeho tváři a spatřím v ní náznak ostražitosti.
Vidí to. Cítí to. Musí. Musím někde uvnitř sebe vědět, že je se mnou něco špatně. Tak strašně moc špatně. „Mám to… Rozbité. Všechno je příliš rozbité, omlouvám se, moc... Moc rozbité. Znovu a znovu, chybí… Chybí mi toho… Tolik…“ zašeptám tak tiše, že se můj hlas promění v takřka nesrozumitelné drmolení až se nakonec vytratí úplně. Stejně jako… Předtím, když mne obestoupila trojice kopií muže, který na mne naléhá… A chce vědět… Pravdu…
Přestane s tím. Strnule hledím na ornamenty vyvedené na hrudním plátu jeho zbroje, sotva vnímám, co mi vlastně říká. Takřka to skrze zběsilý tlukot vlastního srdce ani neslyším. Do Zlatého města. Tváří mi prošlehne vyděšený výraz. Nemůžu… Nemůžu se tam už vrátit. Nejde to. Nepatřím tam. Bude… Budu… Zklamání. Tolik vynaloženého úsilí, tolik plýtvání sil na… Ohavnost. On bude zklamaný. Už teď musí být. Přišel si pro Dumah a našel… Mě. Zahodil šanci srovnat účty s Luciferem…
Skrze rostou napětí v krku nedokážu snad ani polknout. Zvládnu letět? „Nevím. Je to… Příliš dlouho,“ hlesnu ochraptěle a hlas se mi opět zlomí, když zmíní léčitele. Kdyby to bylo tak jednoduché… Jenže ono není. „Kamaeli…“ vyslovím vůbec poprvé jeho jméno. A vůbec poprvé je prodchnuté strachem, když se ve stejnou chvíli dotkne mého rozbitého tetování a přetočí mi ruku, aby viděl, jak moc velké škody byly napáchány.
Najednou ke mně vykročí blíže, aby mne vzal do náruče a… Bude to zase dobré? Tak moc bych tomu chtěla věřit. Pohledem sklouznu k jeho tváři a chvíli hltám každý jediný detail, který mi vzal čas. „Vezmu tě domů, Dumah.“ Hledím na něj a vybavují se mi všechny ty střípky vzpomínky, věcí a drobností, kvůli kterým jsem ho milovala. Milovala jsem ho tak moc, že jsem bez váhání obětovala všechnu svoji sílu i život pouhé vidině toho, že bych o něj mohla přijít. Zvednu váhavě, ostýchavě ruku… Chtěla bych se dotknout jeho tváře, cítit ho, horkost jeho kůže, jeho… „Chyběl jsi mi,“ hlesnu tiše… Ale nejde to. Nemůžu, protože…
„… nejsem v pořádku, Kamaeli,“ vydechnu a ruku s trhnutím stáhnu zpátky dříve, než se jej stačím dotknout. Dříve než mě stačí zvednout do vzduchu. „Nevím… Nevím, jak vypadám, ale… Ale jsem jiná. Ano, jsem jiná… Příliš jiná. Jsem… Jsem ohavnost,“ vyslovím to konečně nahlas, zatímco ruce sepnu před tělem takřka jako při modlitbě.
„O-obelstil mě. Nebylo… Nebylo to skutečné, ty… Jsi… Nebyl… Věřila jsem tomu, tak moc jsem tomu věřila…“ vydechnu a sklopím hlavu. Raději přivřu oči, abych se mu nemusela dívat do tváře. „Křičela jsem. Pamatuji… Pamatuji si tu bolest. Ten chlad, bylo to tak… Moc… Všude byli… Ztracení. Bylo jich… Bylo jich tolik. A ten velký… A já… Umírali. Všichni umírali a ve vzduchu byl popel a střep Zrcadla a… Já. Měla jsem umřít. Měla jsem tam umřít, ale… Prožralo se to mnou. Zavrtalo se to tak… Hluboko. Moc hluboko,“ pokračuji dál a jak o tom mluvím, tak se mi všechny ty zaprášené vzpomínky vrací. Úlomky zapadající do sebe. „N-nemůžu se vrátit… Domů. Tribunál… Zavřou mě. Spoutají mě. Já už… Už nemůžu… Znovu… Tak žít…“ doluji ze sebe tím unaveným rozbolavělým hlasem.
„Omlouvám se, Kamaeli,“ šeptnu zlomeně, přesto mi do hlasu vklouzne ten měkký přízvuk, se kterým jsem vždy vyslovovala jeho jméno, když… Když jsme byli sami. Když to pro mne nebyl Generál, ale prostě a jen můj Kamael. | ||
| |||
| Verše: U jezera Dumah Kamael na tvé zakoktané prosby nestihne ani odpovědět, když v tom vás část exploze, která sem pronikla skrz zlatou bránu, odhodí do jezera. Ucítíš chlad vody, která tě obejme a v první chvíli je těžké určit vůbec, kde je nahoře a kde dole. Nakonec je to ale jedno, protože se tomu jen poddáš a zůstaneš se vznášet uprostřed chladné vodní masy.
Tedy až do okamžiku…
Zaslechneš zašumění, jak ruka ve zlaté rukavici rozbije hladinu a natáhne se po té tvé. Sevře tvou dlaň ve své a pak tě začne táhnout vzhůru. Je to otázka okamžiku, kdy i ty jsi vytažená vzhůru, nad vodu a hlasitě se rozkašleš, jak se plíce snaží vypudit vodu. Kamael tě drží a přejde s tebou do menší hloubky, kde už můžete klidně stát, přičemž je vám doda stěží do pasu. Naštěstí se ukázalo, že je vstup do jezera v této jeho části poměrně pozvolný, takže tě rázová vlna neodhodila do příliš velké hloubky, kde by ses také mohla jednoduše ztratit.
„Ahh… Zatraceně.“ Slyšíš, jak Kamael zadýchaně zakleje. I z něj crčí voda stejně jako z tebe. Rozhodně ta koupel v plné těžké zbroji nemůže být nic příjemného. Stojíte v mělké zčeřené vodě, ze které kolem vás vyrůstá rákosí a dokonce zahlédneš i pár vážek, které poněkud poplašeně poletují kolem. Ano, tohle místo stále působí tak klidně i přes to, že jím před chvílí prošla rázová… Stačí jediný pohled k místu, odkud jste přišli, a sama vidíš, že po zlaté bráně nic nezůstalo. Hledíš pouze na nedaleký kraj hustého lesa, který se rozrůstá kolem jezera. Sám Kamael na to místo chvíli hledí, než mu uteče jen tiché povzdechnutí.
„Pojď, musíme ven.“ Natáhne k tobě generál ruku, aby ti pomohl se dostat z jezera. A teprve, až když jste na suché zemi, sevře tvé paže a pohlédne na tebe. Opět si tě prohlíží tak pátravě, než vůbec promluví. „Dumah, jsi v pořádku?“ Padne už poněkolikáté za stejná otázka, na kterou není zrovna snadné odpovědět. „Vypadáš… Jinak.“ Dodá o poznání tišeji, váhavěji, aniž by z tebe spustil zlatý pohled. Přijde ti ostražitý a nebo si to jen namlouváš?
„Hmmh, co přesně se stalo? Můžu ti nějak pomoci?... Dumah?“ Trochu se nahrbí, jak se k tobě skloní o kousíček blíže, avšak nepohne se už blíž, jako dříve. Jen na tebe stále hledí a viditelně přemýšlí. „Já…“ Nadechne se, ale dojdou mu slova, a tak se raději rozhlédne kolem vás. Snad aby utekl k těm praktičtějším věcem. „Jsme tu v bezpečí, alespoň prozatím. Ale tohle je něco, s čím budeme muset co nejdříve do Zlatého města. Nakir říkal, že… To takto může skončit. Že to zkusí. Měl jsem… Hmmh.“ Semkne rty, ale ani tentokrát už dále nepokračuje. Ať už se mu honí hlavou cokoliv, nevypadá nadšení. Ani v nejmenším. Spíše… smířený? Poražený?
„Zvládneš letět? Hmm, i kdyby ne, ponesu tě. Potřebuješ léčitele. Ti… určitě pomůžou.“ Sklouzne palcem po černé linii táhnoucí se po tvém předloktí, které si přetočí a jen krátce potřese hlavou, když vidí, co ti Luciferova péče provedla. „Bastard!“ Zavrčí tiše, než k tobě bez dalších řečí udělá kratší krok, snad aby tě zvedl do vzduchu, pokud se mu tedy nebudeš snažit bránit. Patrně nechce už o moc déle čekat.
„Všechno bude zase dobré. Pojď, vezmu tě domů, Dumah... Konečně.“
| ||
