Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Nový Jeruzalém – Probuzení
Družina
| |||
 | Verše: Ten pocit Když prsty v plátové rukavici obemknou mé zápěstí, nesnažím se vyprostit. A není to ani tak kvůli tomu, kdo mne drží, ani že ten stisk nijak nebolí. Nemám už sílu ani vůli protestovat. Jsem tak děsivě unavená. A tak se ani nesnažím Kamaelovi vymluvit, že se mýlí. Neví, o čem mluví.
Jsem ohavnost, tak to prostě je. Bezbožný výtvor, projev té největší hereze vůči Otci a všemu, co na tomhle světě stvořil. Dokonce i nyní cítím ten slabý chlad ovíjející se kolem kostí, který nemá nic společného s mokrými vlasy a oblečením lepícím se k tělu. Stojím mimo Řád. A všechno, co se vymyká pravidlům světa tak, jak ho Otec stvořil, je nebezpečná abominace. Zčernalé ophiriové linie nejsou jen známkou zmrzačení a zohavení, kterého se na mne Lucifer s Laylah dopustili, ale také důkazem hříchu, co byl spáchán.
Soukám ze sebe slovo za slovem, jen s obtížemi skládám věty v té zoufalé snaze to Kamaelovi vysvětlit. Jenže to jsou jen útržky vlastních roztroušených vzpomínek. A bez ohledu na hrůzu, co mne při tom vyprávění zalévá, nedokážu najít ta správná slova, která by cokoliv z toho, co jsem si musela prožít – popsala. Nejsem si jistá, zda vůbec existují. Přesto se o to aspoň pokusím. Musím… Aby… Aby ve mne přestal hledat Dumah. „Jsi jen skořápka,“ zazní mi v hlavě Luciferův šepot.
Jakmile domluvím, nastane chvíle ticha a Kamael mne dokonce ani teď nepustí, neodstrčí, ne… Nic z toho. Odvážím se pootevřít oči a kmitnout pohledem k jeho tváři. Zlobí se. Svaly v tváři mi v první chvíli cuknou, avšak na rozdíl od jeho iluze v mé cele ten vztek vyvěrající z jeho plamenného pohledu nepatří mne. Přesto se mi neuleví.
Zpoza rtů se mi vydere to zoufalé nešťastné povzdechnutí. „Zklamání. Rozbitá. Nenávratně.“ Stále mi to zní v hlavě, jakkoliv se mne Kamael snaží přesvědčit, že to zvládneme. Zvrátí to. Vyléčí mě. Nechápe to, on… Budu zklamání, nic jiného. „Škoda.“ „Ne, ne, jsem moc rozbitá, příliš rozbitá, jsem…“ drmolím to tiše jako svoji mantru, avšak Kamaeův hlas i krok blíže mne přimějí ztichnout. Je rád… A já nemám to srdce ani sílu ho stále a znovu přesvědčovat o opaku. Dotkne se mé tváře a mne v očích opět na okamžik zaplane strach. „TAK VEN S TÍM!“ Ale to se neděje, prsty nesklouznou k mé bradě a nesevřou ji. Namísto toho pokračuje dál.
Ten slib… „Když to říkáš.“ Jako bych na okamžik byla zpátky v cele a shlížela prázdným pohledem na Ramiela a ani v nejmenším nevěřila žádnému z těch slov o záchraně a konci. Ale přála jsem si to, tak moc jsem si to přála. Srdce se mi rozbuší. „Já… Kamaeli… Prosím…“ Mám být tím, co šokuje a zhnusí Tribunál dost na to, aby se rozhodli konečně zasáhnout do toho, co Lucifer provádí v podzemí z černého kamene? Stále a znovu jen něčí… Nástroj… Proto tam byl Nakir? Věřil, že budu klíčová. Základní kámen. Do těla se mi zakousne nekontrolovatelný třas. „Dumah… Přemýšlela jsi někdy, co všechno bys byla schopná obětovat pro tento svět?“
Svět se zhoupne, jak se ke mne Kamael bez zeptání skloní a vezme mne opět do náruče. Do té stejné náruče, která mne odnesla od Lucifera. Té samé, která nesla mé mrtvé tělo do bezpečí Zlatého města po boji se Ztraceným. Té samé, v jaké jsem se ztrácela a nacházela ve chvílích, které byly jen a jen naše. A tak sotva znatelně, smířeně, kývnu hlavou. „Ty a já,“ zopakuje po něm tiše.
Čtveřice Generálových křídel se s mohutným mávnutím pohne a přízračně klidné jezero v úbočí hor zůstane pod námi. ¨
Stoupáme stále výše a výše, vysoko nad mraky smrtelného světa. A s každým dalším mávnutím zlatých křídel vnímám čím dál zřetelněji to důvěrně známé chvění šimravé energie proudící rozbitými liniemi tetování pokrývajících moji kůži. Srdce cítím málem až v krku, topím se ve zmatku, který to všechno ve mne jen přiživuje. Neměla bych… Už nikdy jsem neměla… „Kompletní rozklad.“ S očima rozevřenýma dokořán sleduji jako ve snách nebeskou bránu otevírající se přímo nad naší hlavou.
Z portálu ukrytém ve vířících mracích prosakuje zlatá záře na znamení otevřeného průchodu. Nervózně přejíždím nehty po liniích tetování ovíjejících předloktí a… To není možné. Nemůžu se tam přeci vrátit. Už tam nepatřím. Ohavnost. Svíravý pocit ledových prstů ohmatávajících mne zevnitř mi to připomíná víc a víc. Ten strach, co cítím… Nebylo to takové. Nebylo to vždy takové… V poslední chvíli se vzepřu v Kamaelově náruči jako bych se z ní chtěla vysmeknout, ale je příliš pozdě.
Proletíme zlatým tunelem až nahoru. Žádná z mých vybledlých vzpomínek se ani náznakem nepřibližovala k pohledu, co se mi o několik splašených úderů srdce později naskytne. Chvíli nevnímám nic jiného než scenérii Zlatého města táhnoucí se napříč nadýchanými bílými mraky. Doslova mi vyrazí dech. Smířila jsem se s tím… Přijala jsem fakt, že tohle už nikdy neuvidím jako součást svého života.
Užasle pozvednu ruku vstříc hřejivé zlaté záři prosakující tímhle místem. A nejen místem. Prostupuje mnou stejně jako kdykoliv předtím – avšak teď to není jako kdykoliv. Laská a konejší, zalévá mne horkostí vyhánějící ten cizí mráz z mého těla… I duše. Ledové spáry zarývající se do mého vědomí se jen nerady stahují. Syčí to a bojuje a… Prohrává to. Stahuje se to zpátky do tmy, do toho malého titěrného místa ukrytého tak hluboko a daleko, že… Se cítím… Zase jako…
… já, Dumah…
Roztřeseně vydechnu, dlouze a hluboce. A vůbec poprvé za celou dobu společně s tím výdechem zmizí z mého těla i veškeré napětí. Doslova v Kamaelově náruči zhadrovatím, jak se po té nekonečně dlouhé době konečně uvolním. Vše kolem se jako na povel zamží, jak se mi oči náhle zalijí přívalem slz, co nedokážu zadržet. Ta úleva je tak… Nepopsatelná a úžasná a… Celé ty roky a roky a… Rozpláču se, na kolik mne strhne příval euforie.
„Já… Jsem zpátky… Doma. Opravdu doma, Kamaeli,“ vydechnu v odpověď na Kamaelovu otázku proplétající se tím vším. Na okamžik si připadám takřka opile tím vším. „Myslela jsem… Nevěřila jsem, že ještě někdy… Se… Budu takhle… Cítit,“ šeptnu dojatě a najednou je tak… Lehké aspoň na pár minut zapomenout na všechno, co se v předchozích letech stalo.
Snad ani nevnímám, kam to letíme. Namísto toho nastavím té zlatavé záři uslzenou tvář… A pousměji se.
Jsem zpátky doma. | ||
| |||
 | Verše: Záře Dumah Kamael na tebe hledí a trpělivě tě poslouchá, zatímco se snažíš vložit do slov to, co jsi zažila. Není to lehké. Vůbec to není lehké. A není to pouze tím, že jsi delší dobu prostě s nikým nemluvila. Ne, ve skutečnosti je to těžké z úplně jiných důvodů.
„Dumah… Co to říkáš?“ Zachytí za zápěstí tvou ruku, kterou jsi k němu vztáhla, ale nakonec se rozhodla ji raději spustit zpátky k tělu. „Nejsi ohavnost.“ Viditelně mu to slovo příliš nejde přes rty, ale použije nakonec to stejné pojmenování, co ty. „Proč…?“ Nepouští tvou ruku, ale nedrží ji ani nijak pevně. Kdybys chtěla, můžeš se mu zcela jistě vytrhnout. Ovšem to už začneš vysvětlovat, jakkoliv to nejde zrovna snadno.
„Ztracení?“ Zamračí se, když se dostaneš do této části vyprávění, ale ty pokračuješ. Nenecháš se zastavit. Musíš mu to říct všechno. Těžko říct, jak přesný obrázek se generálovi v hlavě vytvořil na základě útržkovitých zmínek minulých událostí, kterými jsi ho právě zahrnula, ale v jeho zamračené tváři spíše než nedůvěru vidíš zlost. Ovšem ne na tebe. Opět ohnivým pohledem šlehne kamsi za vás k místům, kde ještě před pár okamžiky zářila ve vzduchu zlatá brána a být tak stále, kdo ví, jestli by se do ní nevrhl rovnou, aby si s bývalým přítelem a tvým věznitelem srovnal účty. Avšak… Teď jste tu jen sami dva. Nebo… tři?
„Ať už ti provedl cokoliv, zvládneme to. Všechno se dá zvrátit… Vyléčit.“ Pronáší za slova, která jasně naznačují, že zcela jistě nepochopil. Neviděl, co se ve skutečnosti z tebe stalo. „Ale ne tady.“ Udělá k tobě další krok. „Dumah, neměla jsi umřít… Já… Jsem sobecky rád, že jsi neumřela. I teď po letech, kdy jsem nevěděl…“ Prsty v kovane rukavici se zlehka dotknou tvé tváře. „Hmmh, ale tady nic nezmůžeme. Musíme zpátky. Kvůli tobě a taky… Kvůli Nakirovi.“ Vrátí se mu do hlasu stopa rozhodnosti.
„Nezavřou… Slibuji ti to. O to se postarám. A navíc… Oni to musí slyšet. Musí konečně vidět důkaz toho, co se ve skutečnosti tady děje. Něco, co jim konečně otevře oči. Nakir… Věřil, že tvé svědectví bude v tomto klíčové. Ty budeš klíčová.“ Natáhne k tobě ruce, aby se pak sklonil a zvedl tě do náruče stejně jako před tím, aniž by ti snad dával moc na výběr. „Tohle skončí, Dumah. Slibuji. A pak budeme žít zase jako dřív. Ty a já.“ Sklání k tobě planoucí pohled, zatímco se za jeho zády k nebi zvedne čtveřice zlatých křídel. A pak… Pak vyletíte vzhůru vstříc nebesům.
Cítíš vítr cuchající ti dlouhé vlasy. Stoupáte stále vzhůru a vzhůru. První oblaka jste už nechali pod vámi a čím výše jste, tím více cítíš pod kůží na zádech povědomé chvění. Je to jako tenkrát, kdy se pokaždé otevírala nebeská brána a klíče vepsané do vaší kůže s ní rezonovaly. Je to zvláštní, když tvé ophiriové linie už jsou ty tam, ale stejně jako tehdy v podzemí, nakonec to tvé schopnosti nijak neovlivnilo. Nebo spíše neomezilo. To ani v nejmenším.
Shluk mraků nad vámi se náhle začne stáčet a pak se rozestoupí, aby odhalil světelem prozážený tunel, který míří vzhůru. Je to stejné jako sis vždy pamatovala. Teď bude stačit pouze proletět a pak… Co pak?
Čtveřice křídel se bez zaváhání pohne a vy vletíte do tunelu. Pocit mravenčení na kůži ještě zesílí, ale nemáš, jak to zastavit. Jak jeho zastavit. A tak…
Najednou se před tebou otevře pohled na majestátní panorama Zlatého města. Opravdového Zlatého města. Žádná Luciferova iluze ani pomýlený sen. Skutečně… jsi… tam. A s tím se ti po těle rozlije hřejivý pocit, který dosahuje snad až na duši. Je skutečně jako být doma. V náručí milujícího rodiče. Tam, kam patříš.
Stejně jako vždy, cítíš, jak ti všudypřítomná zlatá záře prosakuje tělem, které pookřává. Skutečně pookřává a doslova se prohřívá. To chladné mrazivé cosi, co nosíš ve svém nitru se naopak stahuje. Popuzeně bublá a stále se zmenšuje a zmenšuje, jako kdyby se chtělo před tím vším schovat. Ne, to sem nepatří, avšak tvá druhá část ano. A ta se dostává ke slovu a chopí se vlády.
Rozbité a zčernalé ophiriové linie na tvé kůži se sice zázračně nespravily, avšak pocitově je to skutečně odzbrojující. Něco, co jsi nezažila už… dlouho. „V pořádku, Dumah?“ Vytrhne tě z toho všeho Kamaelův hlas, když si tě prohlíží v momentu, kdy zastavíte na chvíli ve vzduchu. „Už tam skoro budeme.“ A pak se bez dalšího zbytečného zdržování rozletí směrem přímo k centru města. K té vysoké budově tyčící se nad všemi ostatními. K sídlu Tribunálu.
| ||
| |||
 | Verše: Cokoliv Tma. Tma. Tma… a pak najednou stojíme na travnatém kopci. Oba. Živí. Zhluboka vydechnu jako bych po celou dobu našeho přenosu držela vzduch v plicích. Zlatýma očima jenom krátce přeletím naše okolí, než jimi opět vystoupám k jeho tváři a povolím stisk paží obmotaných kolem jeho těla. „Dokázal jsi to,“ hlesnu úlevně, přičemž mi koutky rtů cuknou do úsměvu. V jednom okamžiku jsem si byla takřka jistá, že je… po všem, ale… „Jsi…?“ Údolím se bez varování prožene ohlušující zaburácení. Ta zákonitá otázka se v něm ztratí. Dlouhá stébla trávy se ohnou, kamínky se kutálejí z kopce dolů, koruny stromů nešťastně zašumí. Náraz je tak tvrdý, že to neustojím ani já. Kolena se mi podlomí. Nebýt toho, že se Lucifer skloní a přitáhne si mě k sobě do bezpečí, by mě musel zvedat ze země nehezký kus dál. Nikdy jsem nic takového necítila. Dokonce i země pod námi se chvěje. Pevně zavřu oči a přitisknu se k Luciferovi. Mimoděk se do mě opře, jak se i on musí vzepřít proti tlakové vlny. Stejně náhle jako se to stalo, to však také přestane. „To ano,“ souhlasím zadýchaně. Když se přede mnou objeví natažená ruka, nezaváhám. Nechám si pomoct na nohy. Místo toho, abych ustoupila, se znovu přitáhnu blíže, jak se mi žilami rozlije sladké uvědomění, že jsme to zvládli. On to zvládl. „Jsem v pořádku. Jenom jsem ztratila hodně krve,“ zhodnotím to, než si povzdechnu. „Ztratila jsem je. Připletl se do toho Ramiel a generál měl pořád tu svoji hračku.“ Na jeho pokyn kývnu. Přinejmenším tuhle část plánu dokončit můžeme. Dnes večer ztratí nebesa jednoho ze svých nejvýše postavených bratrů a my budeme o krok blíže našemu cíli. V očekávání toho dobře známého škubnutí zůstanu v jeho blízkosti. Tentokrát to nezabolí. Svět se lusknutím prstů rozmaže. Netrvá to dlouho, než se táhlé barevné čáry opět poskládají do celistvého obrazu a my dva… se ocitneme uprostřed černého kráteru. Jak bezděčně přenesu váhu z jedné nohy na druhou a rozhlédnu se, pod kovanou botou mi zaskřípe kamení. Je to asi jediné, co tady zbylo. Zamrkám. Jako bych tomu nemohla uvěřit, ale místo toho, aby se ten podivně ztichlý svět bez barev rozplynul jako iluze a nahradilo ho něco skutečného, se černota pořád táhne daleko za obzor.
„… hmm, předtím jsi skrze mě vnímal krev, že? Během té zkoušky. Mluvil jsi o strunách, takže…“ ohlédnu se k Luciferovi. Ulice před námi již ústí na náměstí, kde je touhle denní dobou nejrušněji. Už zdálky ke mně doléhá vášnivý křik obchodníků snažících se upoutat pozornost ostatních. „Chci ti něco ukázat.“ Zničehonic ho chytím za ruku a potáhnu ho hlouběji do davu. Je to… fascinující. Nemusím se jím složitě proplétat, protože se jejich pohledy přirozeně stáčejí naším směrem a uhýbají nám z cesty. No, asi bych od serafína nečekala nic jiného. Nebo je to tím, že tenhle svět sám stvořil? To mě přiměje se pobaveně pousmát. Když zastavím uprostřed náměstí, otočím se k němu a— najednou stojí tak blízko, až mě znovu zaplatí ta šimravá vlna neklidu. Chvílemi si s ním připadám pošetile. Vždyť jak dlouho jsem dnes strávila před zrcadlem? Jenom protože… ho uvidím. „Ah,“ uvědomím si, že se okamžik natáhne a já pořád ještě držím jeho ruku. Pustím ho, byť… tak vlastně činím nerada. „Promiň. Tak tedy… Jsme tady. Totiž…“ uteče mi skrze rty poněkud rozpačité zasmání. Klid, Zero. Klid… Třeba jsou serafíni podobni hladovým šelmám a vycítí strach. I když to, co cítím, nemá se strachem nic společného. Ne, strach nás má varovat. Zastavit nás dříve, než uděláme něco, hm hmm, nemoudrého, avšak při pohledu do těch stříbromodrých očí bych se nejspíše nepřiměla utéct, ani kdyby na tom můj život záležel. Něco na něm… Ah. Kéž bych to tak dokázala pojmenovat… „Zaposlouchej se se mnou,“ zašeptám. Přivřu oči a natáhnu se svou mocí kolem nás. Iluzorním náměstím se rozezní disharmonie srdcí proplétajících se a mísících se v tom jedinečném chaosu naší existence. Ne, nesnažím se to pro něj učesat – ani doladit do posledního detailu, aby to bylo líbivější. Chci, aby to cítil. To, co mezi smrtelníky cítím já. „Slyšíš to?“ položím mu kontrolní otázku, abych se tady nezesměšnila zbytečně. Kývnutí zodpovím svým vlastním. „Tenhle zvuk zbožňuji. Není to jenom krev, která jim koluje žilami, je to život rezonující jejich srdci. Právě v nich se skrývá všechno to, co cítí, co je pohání a trápí, co dokáže popohnat jejich krev. Když se soustředím…“ úsměv se mi s těmi slovy ještě roztáhne. Bude se mu to líbit. Vím, že bude. „… vnímám tohle.“ „Tam,“ pokynu mu směrem ke hloučku hrajících si dětí. Vyberu si je, protože jich je hodně – a všechny cítí takřka to samé. Nažloutlé odlesky radosti tak kolem nich nabírají na intenzitě a zalívají jejich kout náměstí světlem takřka jako slunce. „Radost. Ničím nezatížená dětská radost. Je to… krásný pocit,“ nakloním hlavu do strany, když dolehne až k nám. Je to jenom ozvěna toho, co děti cítí ale i tak… „Nebo tamten pár,“ náhle se otočím, až je možná těžké držet se mnou krok. „Kdykoliv se na něj podívá, srdce jí zrychlí a vzduch kolem ní se probarví. Vidíš to? Tu růžovou. Hmm, nemyslím, že mu řekla, co k němu cítí a…“ zarazím se, když se muž otočí ještě k jiné ženě a jeho vlastní výraz se promění. Výmluvně změkne, až narůžovělé odstíny potemní a probarví se do fialova. Ah, tenhle příběh nemá šťastný konec – nebo ho spíše má už někdo jiný? Ramena mi poskočí tím skoro až potěšeným zasmáním, když se celý obraz zkomplikuje. „Nemyslím, že mu to kdy řekne,“ přitočím se k němu vědoucně.
Opět se zachytím do pasti jeho očí. Napřed jsem myslela, že jsou stříbrné, avšak nese se v nich kapka nebeské modře, která mě dokonale připraví o dech. Připadám si najednou tak… nebezpečně lehká. Vzduch kolem nás se probarví. Dosáhne k nedalekým smrtelníkům, kteří se svorně otočí jeden k druhému a… Raději se odvrátím. To by stačilo. Nepotřebuji, aby mé emoce zastínily tu pestrobarevnou mozaiku lidských srdcí. Těšila jsem se, až mu ji ukážu. Přeci si to teď nepokazím. „Co myslíš?“ zeptám se jiným tónem než doposud. Všiml si toho? Pokud ano, mohla bych se rovnou propadnout do země… „Nikdy jsem neměla jak to s někým sdílet,“ navážu honem. „Všechno to, co se skrývá v srdcích smrtelníků – a ostatně i těch našich…“ i když to už tak silně nevnímám. Někdy bych ráda… Jako třeba teď. Cítil to také? Neodvrátil se, tak možná… Nebo si to namlouvám? „Jediný tah štětce jim může navždy změnit život. Jediné setkání, jediná emoce… Kam je jejich srdce pošťouchnou příště, hmm? Co je rozesměje, co rozzlobí? Co s tím udělají? Je toho tolik. I to se váže ke svobodné vůli, že?“ vypíchnu to, co mi z našich dosavadních rozhovorů utkvělo v hlavě a co ho vždycky dovedlo rozpovídat. Naslouchala jsem mu ráda. Možná až moc ráda. Na kůži mě šimrá nedočkavost. Co řekne? Líbí se mu to tak, jak jsem čekala? Ve vzduchu se chvěje tolik barev. Tolik emocí. Tolik života. Tolik potenciálu, který smrtelníkům koluje nejenom žilami, ale rozeznívá jejich srdce. S úsměvem na rtech se rozhlédnu po rušném náměstí. Tohle se nikdy neomrzí. Všechno to… a mnohem více… * * * … je pryč. Všechno je to pryč. Necítím… nic. Nic! Nic, nic, nic… Pryč je šum větru ve větvích stromů, pryč je rytmus všech těch drobných srdcí přežívající jim v kořenech nebo ve škvírách mezi kameny, pryč jsou barevné odlesky, které obklopují každého z nás, pryč jsou světla v dálce a spolu s nimi jsou pryč i všechny ty životy. Pryč je svět, který jsem tolik milovala. Teď už nás obklopuje jenom prázdná pustina. „Co jsme to…“ zachvěje se mi na rtech takřka bezhlasně. „Co jsme to udělali?“ Jestli mě Lucifer slyšel, nedá to na sobě znát. Možná je to tak lepší, protože mě chytí za ruku. Po kůži mi přeběhne ten důvěrně známý pocit. Je slabší než obvykle. Nevyžene mi ze srdce hrůzu, ani ji neutiší natolik, aby se ze zoufalého křiku hluboko, hluboko v útrobách mé duše stal jenom šepot. Temnotou však prokmitne bílé světlo a já se k němu upnu. Jako tonoucí k stéblu. Neloudám se. Poslušně se za ním držím necelý krok. Pohledem se snažím udržet na zdroji zlatého světla v dálce. Nechci… Nechci se rozhlížet, protože pak… pak bych se k tomu dalšímu kroku už přimět nedokázala. A já musím, protože ho touhle tmou nemohu kráčet samotného. Naštěstí nemusíme nikam daleko. Nehybné tělo serafína leží mezi černými kameny. Je… mrtvý. Samozřejmě, že je. Tohle nemohl přežít nikdo. Zničehonic se zarazím. Luciferova ruka mi vyklouzne, jak se něco ve mně odmítne pohnout byť o další píď. Připadám si tak… zvláštně. Srdce mi tluče nepříjemně rychle, až to… Zabolí to. Ano, bolí to, uvědomuji si pomalu, zatímco nevěřícný pohled stále upírám na muže, který mi byl tak… povědomý. Jako bych ho… Znala jsem ho? „Můžeme…“ neudržím se. Tohle už stačilo. Chci se vrátit domů, ale právě v tu chvíli se serafínova hruď pohne. Mimoděk k němu udělám krok blíže, abych se ujistila, že opravdu… dýchá. Žije. Tu kratičkou úlevu, která se mi zachvěje v srdci, aniž by dávala sebemenší smysl, rychle nahradí něco jiného. Uvědomění, co bude následovat. Smířeně odvrátím tvář. Nechám Lucifera vykonat to, co musí, a pak už snad konečně půjdeme. Místo toho, aby se mu však v ruce objevil obouruční meč, se prostorem rozezní jeho melodický hlas a… pokyne mi směrem k bezvládnému serafínovi. Řasy mi zatřepetají. „Ty chceš, abych… Já?“ poskočí mi hlas. Jindy bych neváhala. Neváhala jsem, když jsem v tom chrámu stanula proti Dumah, když jsem zastavila srdce Surielovi, ani když se mi do cesty připletl Ramiel, tak proč… Proč se mi tohle tak příčí? Proč je to tak těžké? Naše pohledy se střetnou. Netroufám si hádat, co všechno mi Lucifer vyčte z výrazu. Byť jsem se v posledních desetiletích naučila nosit mnoho masek a coby paní srdce jsem se kontrolovat uměla, před ním jsem své pohnutky nikdy skrýt nedokázala. Znal mě příliš dobře a navíc… Proč bych to dělala? Věřila jsem mu. Bezvýhradně. Jak bych mu tohle však vysvětlila? Že se mi ve Zlatém městě musel někdo hrabat ve vzpomínkách a já toho muže někdy, kdysi, možná znala? Že se o něj proto nedokážu postarat, i když ho ohrožuje na životě? I když to on ho odsoudil? I když on by zcela jistě neváhal, kdyby dostal příležitost? Ne… Ne, vím, že nemůžu… Naprázdno polknu, než kývnu. Zvládnu to. Prostě půjdu krok za krokem. Jako… vždycky. Udělala bych pro něj přeci cokoliv – a udělala jsem pro něj už mnohem horší věci než tohle. Nakira ani neznám. Potkali jsme se jenom jednou. Je pravda, že se ke mně ani za těchto okolností nechoval špatně, ale… Na tom nezáleží. Ne, nezáleží na něm. „Prosím,“ zazní mi v mysli opět, když si k němu kleknu. Musím zatnout zuby, abych nedovolila poněkud rozechvělému výdechu proklouznout na svobodu. Musím se… vzpamatovat. Možná… Možná jsem prostě ztratila tolik krve, že je slabost, kterou cítím… fyzická. To by dávalo smysl. Spíše mimoděk se natáhnu po krvi marnotratně vsakující do země a přivolám ji k sobě. Přivřu oči, abych si část serafínovy krve, která mu už nepatří a je ochotna přijmout novou paní, vlila do žil. Abych se posilnila. A dost možná se i odhodlala, abych dokázala udělat to, co je… třeba. Teprve pak se k němu natáhnu. Místo toho, abych ho popadla za vlasy a hlavu mu zvrátila dozadu, prsty ucuknu, skoro jako bych se ho dotknout… bála, avšak… Ne, nemyslím, že je to strach. Přinejmenším ne v pravém smyslu toho slova. Vypadá… Vypadá, skoro jako kdyby spal, a mě opět zaplaví ten zvláštní pocit. Prsty kované rukavice se dotknu jeho čelisti a hlavu mu pootočím tak, abych mu odhalila hrdlo. Na to, co se chystám udělat, je to nezvykle… ohleduplné. Vlastně by to nebylo ani tak těžké. Je v bezvědomí. Bránit se nemůže a já vím až moc dobře, že i serafíni krvácí. Do jedné ruky přivolám dýku. Najednou mi však připadá tak těžká, že se klouby kovaných prstů opřu do černého štěrku. Bojuji sama se sebou. Chci to udělat. Musím to udělat, ale je to jako vrhnout se proti zdi nebo sáhnout na rozpálenou pec. Něco mě brzdí. Nakonec tam zůstanu prostě… klečet… uprostřed toho ohlušujícího ticha, černé prázdnoty táhnoucí se daleko za obzor a všeho, co jsme tady udělali. Uprostřed naší temnoty, kterou jsme si nejenom propustili do duše, ale teď už jsme ji vypustili do světa. Jakmile se Pandořina skřínka jednou otevře, nikdo už její obsah nedostane zpátky dovnitř. Lucifer má pravdu. Tímhle… Tímhle to jenom začalo. „Lásko, já… já nemyslím, že… Nevím proč, ale asi to…“ nedokážu, ne, ani to slovo se vyslovit nepřiměji, jenom k němu poněkud bezradně vzhlédnu. | ||
| |||
| Verše: Pocta Zerachiel Tentokrát se ten okamžik nebytí nepříjemně natáhne, avšak po pár úderech neexistujícího srdce, náhle zase ucítíš pevnou půdu pod nohama. Stojíš na svahu nějakého z kopců, který vypadá dosti podobně tomu, kde jsi byla naposledy. Je tu klid. Kolem nohou se ti vlní tráva s výhledem na kopcovité údolí… Si všimneš obrovského sloupu dýmu, který prorazil doslova skrz mraky, roztrhl je a zvlnil v pravidelných kružnicích podobně jako kámen hozený do klidné hladiny jezera. Ta zvláštní mračna se táhnou, kam jen oko dohlédne. A to není to jediné. Jsi si jistá, že odtud ani nedohlédneš na místo střetu, přesto tě v jednu chvíli srazí na kolena tlaková vlna, která přes vás v okamžiku projde s ohlušujícím zaburácením. Cítíš, jak se zem chvěje, zatímco tě Lucifer přidržuje a sám se musí zapřít proti síle, která se tu přes vás prohnala. Přesto to byl jen slabý vánek proti vichřici, která burácela kdesi za obzorem.
„To bylo těsné.“ Slyšíš zpoza sebe, zatímco si Lucifer shrne z tváře rozlétané bílé vlasy a pak před tebe natáhne ruku, aby ti pomohl zpátky na nohy. „Jsi zraněná, Zero? Takže…?“ Sklouzne po tobě pohledem, snad jako kdyby čekal hlášení, poté co se ujistí, jak na tom jsi. Ale pak jen potřese hlavou. „Ale to počká. Pojď. Je na čase tuhle část ukončit.“ Natáhne ruku a zkusmo ji sevře a v pěst a zase otevře, přičemž po jeho ophiriových liniích proběhne světelná vlna energie. Teď už to vypadá, že bez větších obtíží. Naštěstí. „Hmmh, to bychom měli.“ Zamručí o poznání spokojeněji a s lehkým úsměvem luskne prsty.
Svět se opět rozmaže, ale tentokrát to s tím divokým přenosem nemá nic společného. Je to jako vždy. Vždy, když měl Lucifer své schopnosti pod kontrolou. Během chvíle se celá scenérie kolem tebe změní. Pod podrážkami bot ti zaskřípají kameny a nadechneš se vzduchu, ve kterém se vznáší jemný prach, avšak jinak v něm nic necítíš. Jako kdyby vše z něj bylo spáleno. Vyčištěno bez jediné stopy. Kolem nevidíš jediné stéblo trávy a uvědomuješ si, že z celého kopce toho příliš nezbylo. Najednou jste spíše dole v údolí, které je celé nezvykle potemnělé a jednolité, přičemž stojíte v něčem, co by se nedalo nazvat jinak než jako kráter. Pryč jsou světla vesnic a měst, které byly před tím díky noci v dálce patrné. Všechno je… pryč.
Přesto tu není tma. Celé tohle místo je zalité mihotavou zlatavou září, která připomíná úsvit. Zlatavá záře ozařuje sutiny, ve kterých stojíte a viditelně se v jednom místě koncentruje.
Lucifer se příliš nerozhlíží kolem, ale vykročí rovnou ke zdroji zlaté záře. Snad jako kdyby věděl. Snad bys i zůstala stát, ale chytí tě za ruku a připomene ti tak, že tu máte ještě nějakou… práci. Vykročíš za ním. Všimneš si, že na pár místech utržil zranění, která krvácí, ale velmi rychle se hojí. Zůstává jen zasychající krev, na kterou se lepí prachový poprašek. Ty sice nejsi přímo takto zraněná, ale slabost ze ztráty krve zůstává. Není to ale rozhodně něco, co by tě přinutilo zastavit.
Nemusíte ale chodit příliš daleko. Po pár desítkách metrů se dostanete ke zdroji toho světla, ve kterém takto zblízka pableskují známé zlatavé částečky. A tam na zemi pod tím vším leží jejich zdroj – Nakir, který zůstal v epicentru dopadu. Na to, jak je vše kolem zničené, je vůbec zázrak, že jeho tělo zůstalo vůbec celé a nestala se z něj hromádka prachu rozfoukaná do větru. Kdysi zlatá zbroj vypadá na většině míst zčernalá a cítíš, jak z pod ní vytéká andělská krev. V první chvíli se jeví jako mrtvý. Musí být mrtvý, protože tohle přeci nemůže nic přežít. Nikdo! Přesto…
Nadechne se. Ztěžka a mělce, ale ano… dýchá. Snad se i drobně pohne. Zatímco tam vysoko nad něj a nad vás stoupá sloup zlatého světla vyvěrajícího přímo z jeho těla. Přežil to a zcela jistě by žil dál, kdyby… Lucifer sám zastaví kousek od něj shlédne k Nakirovi s těžko definovatelným výrazem vepsaným ve tváři. „Hmmh, zbytečné.“ Zamručí tiše, než se na tebe ohlédne a pokyne ti. „Zero… Je na čase to skončit. Tímhle to jen začíná. Už není prostor pro shovívavost.“ A ty moc dobře víš, co chce, abys udělala.
| ||
| |||
| Verše: Ohavnost Jakkoliv by stačilo pohnout rukama a vynořit se na povrch, neudělám to. Namísto toho se nechávám jen unášet chladem, který mne obestupuje v podobě vodní masy. Je to tak jednodušší. Bude to jednodušší. Stačí jen pootevřít ústa a vdechnout další vodu. Nechat plíce ztěžknout a poddat se tomu. Nebojovat, udělat konečně ten poslední krok a zkrátka… Splynout s temnotou vkrádající se před oči s houští tmavnoucích mžitek. V tu chvíli ovšem rozrazí hladinu i jednotvárné ticho zvuk, co sem nepatří. Zápěstí mi obemknou prsty skryté v kované rukavici a bez milosti se mnou pohnou směrem ke světlu bez ohledu na to bezhlesné „ne“ se kterým vdechnu další vodu.
Vzápětí se ocitnu nad hladinou. Na hrudi mě nesnesitelně pálí, jak se silně rozkašlu na kolik urputně se mé tělo snaží dostat všechnu tu poctivě nalokanou vodu ven. Jen matně mi dochází, že mne Kamael táhne ke břehu až se nakonec zastaví. Stále ještě pokašlávám, vlasy se mi lepí k tváři, krku i zádům, všude, stejně jako potrhané oblečení. Nohy mi párkrát podklouznou v bahně pokrývajícím dno mělčiny, přesto se nakonec zvládnu postavit. Zůstávám stále v předklonu, zatímco zhluboka dýchám a mé vědomí se vrací zpátky do přítomnosti.
Kamael stojí jen kousek ode mne, sám vydýchává tu nedobrovolnou koupel. Pootočím hlavu a opatrně se rozhlédnu kolem nás. Ať už se stalo cokoliv, zlatá brána je pryč. Zůstalo jen horské jezero a jeho přízračný klid, který ani tohle nedokázalo narušit. Na okamžik se zaseknu u barevné vážky, jejíž třepotající se křídla se v denním světle zlatě lesknou.
Když na mne Generál promluví, očima zalétnu zpátky k místu, kde mělčina přechází v hloubku. K místu, odkud mne vytáhl dříve, než si mě vzala hlubina. V hrudi mne bodne osten zklamání i viny. Té především. Snad právě proto se poslušně zachytím jeho nabízené ruky a nechám si pomoci až na břeh.
Ovšem, než od něj stačím odstoupit, zastaví mne stisk prstů svírající mé paže. Zase… Zase se na mě dívá. Prohlíží si mne. Utekla bych, kdyby bylo kam, ale tady a teď jsem mu vydána díky jasnému dennímu světlu na milost i nemilost. Tady nejsou žádné stíny ani husté šero jako v mé cele, které by milosrdně zakrylo to nejhorší. Když znovu padne ta otázka, podvědomě se přikrčím. A když Kamael pokračuje tím opatrným konstatováním… Škubnu sebou jako by mi místo toho vrazil facku. Cítím se tak. Cítím se ještě mnohem hůř, když kmitnu pohledem k jeho tváři a spatřím v ní náznak ostražitosti.
Vidí to. Cítí to. Musí. Musím někde uvnitř sebe vědět, že je se mnou něco špatně. Tak strašně moc špatně. „Mám to… Rozbité. Všechno je příliš rozbité, omlouvám se, moc... Moc rozbité. Znovu a znovu, chybí… Chybí mi toho… Tolik…“ zašeptám tak tiše, že se můj hlas promění v takřka nesrozumitelné drmolení až se nakonec vytratí úplně. Stejně jako… Předtím, když mne obestoupila trojice kopií muže, který na mne naléhá… A chce vědět… Pravdu…
Přestane s tím. Strnule hledím na ornamenty vyvedené na hrudním plátu jeho zbroje, sotva vnímám, co mi vlastně říká. Takřka to skrze zběsilý tlukot vlastního srdce ani neslyším. Do Zlatého města. Tváří mi prošlehne vyděšený výraz. Nemůžu… Nemůžu se tam už vrátit. Nejde to. Nepatřím tam. Bude… Budu… Zklamání. Tolik vynaloženého úsilí, tolik plýtvání sil na… Ohavnost. On bude zklamaný. Už teď musí být. Přišel si pro Dumah a našel… Mě. Zahodil šanci srovnat účty s Luciferem…
Skrze rostou napětí v krku nedokážu snad ani polknout. Zvládnu letět? „Nevím. Je to… Příliš dlouho,“ hlesnu ochraptěle a hlas se mi opět zlomí, když zmíní léčitele. Kdyby to bylo tak jednoduché… Jenže ono není. „Kamaeli…“ vyslovím vůbec poprvé jeho jméno. A vůbec poprvé je prodchnuté strachem, když se ve stejnou chvíli dotkne mého rozbitého tetování a přetočí mi ruku, aby viděl, jak moc velké škody byly napáchány.
Najednou ke mně vykročí blíže, aby mne vzal do náruče a… Bude to zase dobré? Tak moc bych tomu chtěla věřit. Pohledem sklouznu k jeho tváři a chvíli hltám každý jediný detail, který mi vzal čas. „Vezmu tě domů, Dumah.“ Hledím na něj a vybavují se mi všechny ty střípky vzpomínky, věcí a drobností, kvůli kterým jsem ho milovala. Milovala jsem ho tak moc, že jsem bez váhání obětovala všechnu svoji sílu i život pouhé vidině toho, že bych o něj mohla přijít. Zvednu váhavě, ostýchavě ruku… Chtěla bych se dotknout jeho tváře, cítit ho, horkost jeho kůže, jeho… „Chyběl jsi mi,“ hlesnu tiše… Ale nejde to. Nemůžu, protože…
„… nejsem v pořádku, Kamaeli,“ vydechnu a ruku s trhnutím stáhnu zpátky dříve, než se jej stačím dotknout. Dříve než mě stačí zvednout do vzduchu. „Nevím… Nevím, jak vypadám, ale… Ale jsem jiná. Ano, jsem jiná… Příliš jiná. Jsem… Jsem ohavnost,“ vyslovím to konečně nahlas, zatímco ruce sepnu před tělem takřka jako při modlitbě.
„O-obelstil mě. Nebylo… Nebylo to skutečné, ty… Jsi… Nebyl… Věřila jsem tomu, tak moc jsem tomu věřila…“ vydechnu a sklopím hlavu. Raději přivřu oči, abych se mu nemusela dívat do tváře. „Křičela jsem. Pamatuji… Pamatuji si tu bolest. Ten chlad, bylo to tak… Moc… Všude byli… Ztracení. Bylo jich… Bylo jich tolik. A ten velký… A já… Umírali. Všichni umírali a ve vzduchu byl popel a střep Zrcadla a… Já. Měla jsem umřít. Měla jsem tam umřít, ale… Prožralo se to mnou. Zavrtalo se to tak… Hluboko. Moc hluboko,“ pokračuji dál a jak o tom mluvím, tak se mi všechny ty zaprášené vzpomínky vrací. Úlomky zapadající do sebe. „N-nemůžu se vrátit… Domů. Tribunál… Zavřou mě. Spoutají mě. Já už… Už nemůžu… Znovu… Tak žít…“ doluji ze sebe tím unaveným rozbolavělým hlasem.
„Omlouvám se, Kamaeli,“ šeptnu zlomeně, přesto mi do hlasu vklouzne ten měkký přízvuk, se kterým jsem vždy vyslovovala jeho jméno, když… Když jsme byli sami. Když to pro mne nebyl Generál, ale prostě a jen můj Kamael. | ||
| |||
| Verše: U jezera Dumah Kamael na tvé zakoktané prosby nestihne ani odpovědět, když v tom vás část exploze, která sem pronikla skrz zlatou bránu, odhodí do jezera. Ucítíš chlad vody, která tě obejme a v první chvíli je těžké určit vůbec, kde je nahoře a kde dole. Nakonec je to ale jedno, protože se tomu jen poddáš a zůstaneš se vznášet uprostřed chladné vodní masy.
Tedy až do okamžiku…
Zaslechneš zašumění, jak ruka ve zlaté rukavici rozbije hladinu a natáhne se po té tvé. Sevře tvou dlaň ve své a pak tě začne táhnout vzhůru. Je to otázka okamžiku, kdy i ty jsi vytažená vzhůru, nad vodu a hlasitě se rozkašleš, jak se plíce snaží vypudit vodu. Kamael tě drží a přejde s tebou do menší hloubky, kde už můžete klidně stát, přičemž je vám doda stěží do pasu. Naštěstí se ukázalo, že je vstup do jezera v této jeho části poměrně pozvolný, takže tě rázová vlna neodhodila do příliš velké hloubky, kde by ses také mohla jednoduše ztratit.
„Ahh… Zatraceně.“ Slyšíš, jak Kamael zadýchaně zakleje. I z něj crčí voda stejně jako z tebe. Rozhodně ta koupel v plné těžké zbroji nemůže být nic příjemného. Stojíte v mělké zčeřené vodě, ze které kolem vás vyrůstá rákosí a dokonce zahlédneš i pár vážek, které poněkud poplašeně poletují kolem. Ano, tohle místo stále působí tak klidně i přes to, že jím před chvílí prošla rázová… Stačí jediný pohled k místu, odkud jste přišli, a sama vidíš, že po zlaté bráně nic nezůstalo. Hledíš pouze na nedaleký kraj hustého lesa, který se rozrůstá kolem jezera. Sám Kamael na to místo chvíli hledí, než mu uteče jen tiché povzdechnutí.
„Pojď, musíme ven.“ Natáhne k tobě generál ruku, aby ti pomohl se dostat z jezera. A teprve, až když jste na suché zemi, sevře tvé paže a pohlédne na tebe. Opět si tě prohlíží tak pátravě, než vůbec promluví. „Dumah, jsi v pořádku?“ Padne už poněkolikáté za stejná otázka, na kterou není zrovna snadné odpovědět. „Vypadáš… Jinak.“ Dodá o poznání tišeji, váhavěji, aniž by z tebe spustil zlatý pohled. Přijde ti ostražitý a nebo si to jen namlouváš?
„Hmmh, co přesně se stalo? Můžu ti nějak pomoci?... Dumah?“ Trochu se nahrbí, jak se k tobě skloní o kousíček blíže, avšak nepohne se už blíž, jako dříve. Jen na tebe stále hledí a viditelně přemýšlí. „Já…“ Nadechne se, ale dojdou mu slova, a tak se raději rozhlédne kolem vás. Snad aby utekl k těm praktičtějším věcem. „Jsme tu v bezpečí, alespoň prozatím. Ale tohle je něco, s čím budeme muset co nejdříve do Zlatého města. Nakir říkal, že… To takto může skončit. Že to zkusí. Měl jsem… Hmmh.“ Semkne rty, ale ani tentokrát už dále nepokračuje. Ať už se mu honí hlavou cokoliv, nevypadá nadšení. Ani v nejmenším. Spíše… smířený? Poražený?
„Zvládneš letět? Hmm, i kdyby ne, ponesu tě. Potřebuješ léčitele. Ti… určitě pomůžou.“ Sklouzne palcem po černé linii táhnoucí se po tvém předloktí, které si přetočí a jen krátce potřese hlavou, když vidí, co ti Luciferova péče provedla. „Bastard!“ Zavrčí tiše, než k tobě bez dalších řečí udělá kratší krok, snad aby tě zvedl do vzduchu, pokud se mu tedy nebudeš snažit bránit. Patrně nechce už o moc déle čekat.
„Všechno bude zase dobré. Pojď, vezmu tě domů, Dumah... Konečně.“
| ||
| |||
| Verše: Světlo a tma Krvavým bičem strhnu jeden kus kamene do strany, ale nejsem dost rychlá, abych se vyhnula i tomu druhému, nebo ho snad vychýlila z cesty. Zasáhne. Na okamžik… Na okamžik, který nedokážu změřit jinak než tím, že jsem pak ještě ve vzduchu a zlatá čmouha se mi vzdaluje, se mi zatmí před očima a pak… padám. Prostě padám. Kámen mě nemilosrdně tlačí k zemi a mezi rudými prameny zdivočelých vlasů se prožene další zlatý záblesk. To znamená… Přiměji se pohnout. S vypětím sil tak znovu přivolám zbraň do ruky. Po její čepeli se sveze narudlé záře, načež se zaboří do kamene jako nůž do másla, a já se pokusím přitáhnout na jeho stranu. Jeden kámen s mohutným zapraskáním následuje druhý. Bolestí zasyknu, jak mi ruka se zbraní skončí uvězněná mezi kusy sloupu, a pokusím se— Náraz je tvrdý. Tak tvrdý, že mi skrze pootevřené rty vyrazí přidušený výkřik. Připadám si tak… těžká. Prsty pohřbené v kamenných sutinách mi cuknou, skoro jako bych se chtěla opět natáhnout po zbrani, ale pak se z ruky i z celého těla vytratí veškeré napětí a svět se ponoří do tmy.
Vědomí se ke mně vrací pomalu. Napřed jenom mžourám do tmy, ale pak se mi hruď vzedme mohutnějším nádechem a… Zatraceně. Musím se zvednout. Musím je dohnat. Za každou cenu. Za každou… Když se pokusím pohnout, mé kamenné vězení se výhružně zachvěje a natiskne mi ruku zkroucenou do bolestivého úhlu hlouběji do bahna. Co se… Aha. Ramiel. Ten zlatý záblesk… Ten zlatý záblesk znamenal, že je… nejspíše pozdě. Zklamala jsem. Dostali se pryč, to je… nešťastné, ale… nedá se nic dělat. Musím se… zvednout. Ano, zvednout. Jeden krok za druhým. Jako vždy. Pak se dá zvládnout… cokoliv. Tohle taky. Volnou rukou se opřu do kusu sloupu, který mě tlačí na hrudi, a zatlačím. Jde to ztuha. Kolik jsem vůbec ztratila krve? Ta slabost… Ta se nesplete. Přehnala jsem to a teď… je to nepříjemné, ale nemám dvakrát na výběr. Se zatnutými zuby se do toho opřu vší silou, dokud nedostanu i druhou ruku do lepší pozice. Kovanými rukavicemi se prodírám skrze sutiny. V uších mi hučí, jako bych se nořila stále hlouběji do hlubin oceánu, a celé je to tak… rozostřené. Odstíny šedi se kolem mě lesknou a rozmazávají se do táhlých čar místo toho, aby utvářely detailní kamennou mozaiku. Horší to je, když se mžitky rozrostou a černé květy všechno pohltí. Několikrát se musím zastavit a divoce zamrkat, abych se přiměla… pořádně vnímat… Jsem zpátky. V těch ruinách. Ruinách, kde… Další bílý záblesk se prožene nebesy a s mohutným zahřměním roztříští zem i kámen. Instinktivně se vrhnu ze své hory kamení do zákrytu, byť se mi nedaří vzepřít na nohách a spíše se tak svezu dolů. Nebesa! Srdce mi tluče jako splašené. Tohle… Tohle je… opravdová moc. My všichni ostatní jsme jenom děti hrající si v písku, zatímco oni… ti, které Otec vyvolil nad ostatní… a ty, které jsme si vyvolili… my… Vyčerpaně skloním hlavu a na okamžik přivřu oči. Cítím krev — a ne jenom tak ledajakou, patří totiž jemu. Poplašeně se rozhlédnu. Chvíli mi trvá zaostřit na bílou čmouhu v dálce, ale… Je v pořádku? Snad. Já… Pracně polknu, jak mysl odmítá spolupracovat a je těžké vnímat. Skoro mi to ani nepřipadá skutečné, ale… je. Připletla jsem se přímo na bojiště dvou serafínů a… nade mnou… Teprve teď si tu uvědomím. To, co se blíží. Zatraceně rychle se to blíží. Musím… Musím se zvednout. A dostat se odsud dříve, než… než bude pozdě. Vytáhnout se na roztřesené nohy mě stojí nejenom sílu, ale i odhodlání. V jednom okamžiku mě ovane silný vítr, který mě málem strhne zpátky na zem, ale nějakým zázrakem ho ustojím. Honem se rozhlížím po okolí. Odtamtud bych měla pro svůj vzlet alespoň částečný kryt. To by mohlo… Mohlo by to zabrat. Sama pro sebe kývnu, než udělám ten první vratký krok ke svému cíli a… … Soudcův pohled se bez varování stočí mým směrem. Trhnu sebou tak, že zacouvám. Předtím… Byla jsem pošetilá, pokud jsem mu byť jenom na chvíli uvěřila, že by cokoliv z toho, co říkal, myslel vážně. Zabije mě. Nebo hůře — pokud k tomu dostane příležitost, pak to tady Luciferovi jenom zkomplikuji. Musím se odsud dostat. Tady mu nejsem nic platná, a tak nezaváhám. S tím bílým zábleskem světla, který černovlasého muže odmrští opačným směrem, se rozeběhnu. Černé linie se mi pod nohama zlatě rozzáří a zrovna ve chvíli, když chci roztáhnout křídla, znovu klopýtnu. Nedokážu… Nedokážu se pohnout. S hrůzou v očích sleduji, jak se v dálce zvedá černá kopule a pohlcuje všechno na dohled. Stromy, kopce, světla vzdálených měst, dokonce i hvězdy na obloze a… Ve snaze se osvobodit sebou trhnu, ale do svalů se mi vkrádá ta tíživá slabost, s kterou se mi znovu zatmí před očima a…
Kolena se mi podlomí. Je tohle… konec? Myšlenka je to tak nesmyslná, tak vzdálená, že mě vlastně ani neděsí, přesto se mi zachvěje přímo ve středu duše a nepustí mě. Takhle jsem si to… nepředstavovala… Rukama se zapřu o zem. Složitá pavučina černozlatých čar mě drží přikovanou k zemi a já mám co dělat, abych se udržela vzpřímeně. Nezvednu se, vím to. Nedokážu to. Lásko, já tady… Skoro jako by tentokrát slyšel těch pár slov, které se mi proženou hlavou, slyšel, se vedle mě zableskne bílá a pevný stisk na pažích mě vyzdvihne. Malátně klopýtnu, jak už neudržím ani vlastní váhu na nohách. Opřu se do něj a… Znovu mě ovane vůně jeho krve. Byť je sladká, z duše ji nesnáším. Byť jenom představa toho, že krvácí, že by tady mohl padnout, že by to mohl být konec — i pro něj, mi srdce svírá železnou rukou. Tohle… Tohle nejde. Jeho příkaz mě přiměje se vzepřít a co nejpevněji se ho zachytit. Temnota nabírá s každým úderem srdce na intenzitě. Houstne tak, až se tady nedá ani pořádně dýchat. Tentokrát to však není žádná metaforická úvaha o stavu našich duší, nýbrž skutečnost. Dokonce i jeho bílá záře pohasíná a mě při pohledu na to, jak se mu ophiriové linie zalijí světlem, avšak nestane nic, zalije hrůza. Pletla jsem se? Je Nakir… silnější? Může vůbec světlo zvítězit nad tmou? Nemají síly nerovnané z podstaty stvoření, stejně jako když vládce ohně stane proti někomu s duchem vody nebo krve? “Věřím ti,” zašeptám ta slova, která pro něj byla vždycky tak důležitá. Třeba teď… Ani nevím, ale je to asi tak jednoduché, co mohu udělat kromě toho, že se k němu přitisknu těsněji v očekávání toho škubnutí. Zvládne to. Musí to zvládnout a nakonec… nebyla by to tak špatná poslední slova…
… a pak se svět s trhnutím opět rozmaže. Všechno zmizí ve tmě, všechno kromě té zoufalé touhy se ho udržet bez ohledu na cokoliv dalšího. | ||
| |||
| Verše: To, co neměl vidět Skryji se před bílou září padající hvězdy ve tmě za zavřenými víčky. Kamaelova slova o Luciferovi ze mne už nevydolují žádnou reakce, jen ten rozechvělý výdech, se kterým přitisknu tvář k jeho zbroji o to pevněji. Přesto je to Kamaelův neobvyklý pohyb, který mne přiměje na okamžik vyhlédnout skrze závoj rusých vlasů ve stejnou chvíli, kdy se jedna z jeho paží pohne a oblohu prosvítí zlatý záblesk. Párkrát rychle mrknu, když zlatá z oblohy nezmizí – ba právě naopak.
Strnule sleduji zlatou bránu vykreslující se jen pár metrů od nás, všechny ty žhnoucí symboly Zlatého města. Srdce mi naléhavě tluče s každým dalším úderem hlasitěji. Naléhavěji. Je to… Mohla by to být… Brána domů? Domů… Napětím snad ani nedýchám. Nedokážu od zlatých kružnic odtrhnout pohled až nakonec… Ne, zamžený obraz, který se zatetelí v jejich středu nepřipomíná Zlaté město, přesto…
„Ne,“ šeptnu, když se Kamael i se mnou v náruči pohne směrem k portálu. V tom náhlém návalu paniky se pokusím zapřít o jeho zbroj a odtáhnout se a… „Ne, ne! To…“ drmolím dál. Nemůžu tou branou projít. Nejsem… Nejsem už jedna… Nejsem… Já… Větu stejně jako myšlenku už nestihnu dokončit. S dalším mávnutím zlatých křídel proletíme branou a…
… nic se nestane. Ucítím jen nezvyklé zašimrání a… V další chvíli s bolestným zasyknutím prudce trhnu hlavou a skryji tvář před paprsky slunce visícího na nebi. Je to už příliš dlouho, kdy jsem se ocitla v denním světle. Před očima mi tančí černé mžitky a očím chvíli trvá, než si na tu novou věc zvyknou. Opravdové… Světlo… Slunce…
Světloplaše mhouřím oči, přesto pohledem hltám krajinu kolem nás. Je toho tolik. Všechny ty drobnosti tvořící ten živý obraz rozkládající se všude kolem. Padající hvězda, Lucifer, všechno je to na okamžik zapomenuto a přehlušeno tichým lesem rozkládajícím se kolem horského jezera. Mám pocit, že jsem nikdy neviděla nic krásnějšího. Slyším zpěv ptáků i vítr proplétající se listovím, na které vyhrává tu tichou proměnlivou melodii a… A s každou další vteřinu ve mne jen roste ta hrůza a smutek z uvědomění… Všech těch let strávených v malé cele, kde nebylo nic víc než černý kámen… A jedna svíčka… Ta svíčka… Zhasl ji. Prostě ji zhasl. Zhasne i tohle? Ne, prosím…
Opožděně si uvědomím, že na mě Kamael mluví a… A už neletíme. Ne, stojí na břehu jezera zrcadlícího zlatý portál i skály vzpínající se k nebesům. „Já nevím,“ vypadne ze mne zmateně, nejistě, aniž bych si uvědomovala, na co vlastně odpovídám. Na co se mě ptal? Měla bych se zeptat, ale bojím se toho. Přesto neprotestuji, když mne Kamael pomalu spustí nohami na zem a opatrně na ně přenesu váhu většiny těla. Kolena se mi lehce chvějí, spíše nervozitou než čímkoliv jiným.
Cítím na sobě Kamaelův pohled a čím déle jím klouže po odhalené kůži pokryté poničenými ophiriovými liniemi. „Kompletní rozklad“, zní mi v hlavě fascinovaný hlas Laylah. „Vedlejší produkt.“ Ztěžka polknu a sklopím hlavu, když jeho oči zakončí tu pouť napříč hrůznou podívanou právě na mojí tváři. Nedokážu mu ten pohled opětovat. Nedokážu vzhlédnout nahoru a… Nedokážu nic. Odpovědí na jeho otázku mu je jen můj zrychlený dech a prohlubující se vyděšený výraz. Je mi do pláče, když z něj náhle vypadne ta otázka… Tím… Hlasem… Přesto mám oči suché. Prázdné. Tohle se nikdy nemělo stát. Na co… Na co jsem myslela? Nemyslela…
Trhnu sebou, když znovu promluví. Zaplatí… Zaplatí? Co zbude po požáru, který prudce vzplál a zničil vše, co se mu postavilo do cesty? Spálená zem. „O-omlouvám se. Říkala jsem… To… Ramielovi. Neměl jsi… N-neměl jsi to vidět,“ hlas mi poskakuje, jak se do něj vkrádá ta rozrušená linka. Nadechnu se – a pohledem se zaseknu na pramínku zlatorudé krve razícímu si cestu skrze jednotlivé pláty Generálovy zbroje.
Jako ve snách k němu natáhnu ruku a přejedu po krvavém čůrku prsty. Je zraněný. On… Před očima mi vyvstane záblesk vzpomínky, na kterou jsem se tolik snažila zapomenout. Odsunout ji pod hromady vosku a vrstvy prachu, schovat se před ní a…
Znovu promluví. Hledí k portálu. Vím, co chce říct. A srdce mi láme myšlenka na to, že mě tu nechá samotnou stejně jako to, že by tu se mnou zůstal a díval se na mě a… Věděl to… Jak moc jsem… Nejsem… Já… Jenže nic z toho se nestane. Portálem prošlehne bílá záře, ve které se na okamžik vše ztratí. Trhne to se mnou. Letím? Vše kolem se rozmaže a vytratí. A já…
… vznáším se uprostřed ničeho, lapena v tom tolik známém pocitu beztíže. Vnímám ten chladný tlak svírající mne ze všech stran, narůstající dutou bolest v hrudi i tu zalykavou tíhu, když se pokusím nadechnout a namísto toho mi vyplní ústa voda. Přesto nepohnu rukama v tempu, které by mě vyneslo nahoru, blíže ke světlu. Namísto toho zamženým pohledem zakotvím na ruce opletené popraskanými černými linkami, kolem které se vznáší prameny rusých vlasů… | ||
| |||
| Verše: Posel zkázy Zerachiel, Dumah „Ne.“ Odpoví ti s ledovým klidem Ramiel vznášející se v dálce před tebou. „Však mě znáš, Zero. Někdy je se mnou těžké pořízení.“ Vystoupají mu koutky do úsměvu, který tak dobře znáš a na tu chvíli, ten prchavý moment, je to jako kdyby byl před tebou opět jen tvůj dobrý přítel. Ten, se kterým vás pojí dlouhá minulost, ve které nakonec i on pomohl tobě v těch temných chvílích, kdy jsi jen čekala… a čekala.
Ale je to opravdu jen okamžik, který ukončí záblesk tvých zlatých dýk, které se teď namísto mizícího generála zaměří na někoho jiného. Stihneš zaregistrovat, jak se páru z nich s úspěchem vyhne, zatímco třetí odrazí mečem, který tasil od pasu a tu čtvrtou…? To už nevidíš, protože ti výhled zacloní obrovský kus kamene, který se řítí na tebe.
Další část krve opustí tvé žíly a ty ucítíš tu nezaměnitelnou slabost, která se s tím pojí. Stejně jako je tvá schopnost úctyhodná, pokud má kolem dostatek správného materiálu, tak je i nevýhodná, pokud zrovna nic nebo spíše nikdo po ruce není. A že obrana před generálovým ohněm byla docela drahá. Bič se zachytí jednoho z kamenů, který sice nerozsekne, ale omotá se kolem něj a podaří se ti tak jeho trajektorii stočit dostatečně na to, aby ses kolem něj prosmýkla. Masivní kus kamene tě mine jen tak tak, abys hned za ním… uviděla další, kterému už se nevyhneš. Náraz je to tvrdý, až se ti zatmí před očima, ale stejně jako vám výrazněji neublíží, pokud byste snad někdy spadli z oblohy, tak ani tohle pro tebe nepředstavuje konečnou. Co se ti ale nepovede, je další část plánu. Tentokrát to totiž vypadá, že má oponent v rukou ty správné karty. A viditelně to nechce ukončit zde.
Slyšíš svištění větru v uších, zatímco tě kámen tlačí z oblohy dolů. Z oblohy, na které jsou teď dva světelné body. Jeden zlatý vzdalující se a druhý zářivě bílý… který se blíží.
☩
Držíš se jej, zatímco letíte. Rudovlasou ženu nakonec necháte za vámi díky Ramielovi, který se mezi vás postavil a ať už se tam nakonec přesně stalo cokoliv, viditelně to stačilo na to, abyste získali náskok a ztratili se z jejího dosahu. Teď už jste však měli jiné starosti, protože stačil pohled na zářící kometu, která se zdánlivě nehýbala, ale pouze jen rostla a rostla, aby ti bylo jasné, že času už moc nemáte, stejně jako ti pod vámi.
„Hmmh, zatracený Lucifer.“ Odpoví se zavrčením Kamael na tvá slova, když stejně jako ty hledí do bílé záře a místo toho, abyste letěli stále dál a pokusili se tomu nějak uhnout, prostě a jednoduše zastaví ve vzduchu. Jedno ohlédnutí přes rameno, ale viditelně vás Zerachiel již nepronásleduje. Snad. A snad má dost jiných, vlastních starostí.
„V tom případě…“ Povzdechne dosti neochotně Kamael a podrží si tě pouze jednou rukou, aby tou druhou sáhl po něčem. K pasu? Než náhle před vás cosi hodí. Vidíš zlatý záblesk, který po asi deseti metrech zůstane viset ve vzduchu před vámi, než z toho bodu vystoupí první z kružnic, které se rozloží do kruhové brány obestoupené symboly zlatého města. Něco takového vidíš poprvé. Ale zatímco ty hledíš na rozkládající se bránu před vámi, Kamael obezřetně kontroluje okolí pro případ, že by se někdo přeci jen na poslední chvíli vynořil z mraků, aby vám tohle celé ještě znepříjemnil.
Avšak… Uprostřed zlaté brány se zavlní obraz na znamení toho, že je vše připraveno. Vidíš jakoby přes vlnící se hladinu rozmazaný obraz míst, kde viditelně svítí slunce a která tím pádem musí být daleko odtud. Kamael se naposledy ohlédne kamsi k zemi a pak se rozletí směrem k bráně.
☩
Padáš z nebes tlačená k zemi silou kamene, který rozhodně netáhne dolů pouze gravitace. A pak to uvidíš. Tam mezi mraky vysoko nad tebou se zlatě zableskne a zlatá prozáří jinak temnou noc. I když nevidíš, co se tam přímo děje, je ti to povědomé. Ostatně vzpomínky na něco podobného nejsou staré ani týden. A pokud je to skutečně ono, víš, co to znamená.
S blížící se kometou ale máš plno jiných starostí. Pokusíš se v prudkém pádu vyprostit z pod kusu sloupu, přesunout se na jeho stranu. Avšak, jen co se ti to byť jen z části povede, další z nich do tebe narazí z boku a přišpendlí ti ruku přímo mezi nimi, aniž by snad váš pád celkově zpomalil. Nevidíš Ramiela. Nevidíš nic než kusy obrovského kamene, který je sice popraskaný, ale stále drží u sebe a pak… také vidíš zem, která se blíží stejně nezadržitelně jako zvětšující se kometa.
Je blízko. Nemáš už moc…
Tvrdý náraz tě zaryje do země. Doslova skončíš pohřbená v hlíně a kamení, které tě zasype.
A vědomí ti na vteřinu vypadne…
… Pomalu se probíráš z temnoty. Doslova se musíš vyhrabat napovrch skrz sutiny jako nějaký červ. Uších ti hučí a vše se zdá zpomalené. Ty jsi zpomalená a malátná. Svět kolem je chvílemi rozmazaný, ale přesto jej poznáváš. Dopadla jsi zpátky mezi ruiny, které však jsou ještě pobořenější než před tím. Ještě aby ne, když zde probíhal boj dvou serafínů. Boj, který ještě neskončil.
Jako ve snu vidíš, jak kus od tebe další z bílých paprsků prořízne vzduch i kámen a roztříští zem, jen co do ní narazí. Kusy explodující horniny se rozletí vůči tobě, ale naštěstí nejsi přímo v epicentru dopadu. Místo toho máš možnost konečně zahlédnout ty, kteří zde zůstali.
Lucifer doslova plane bílou září jako pochodeň v dálce a tam o něco blíže stojí Soudce. Zlaté linie na jeho kůži žhnou a kolem jeho celého se tetelí zlatá záře připomínající tu patřící k noční obloze ve Zlatém městě. Vzduch je doslova nabitý štiplavou energií a voní ozónem jako při hodně silné bouřce. A ještě něco v něm cítíš. Krev… Krev jejíž vůni poznáváš, stejně jako jednu novou.
Těžko říct, zda si tě některý ze serafínů všimnul, protože mají oba plné ruce práce. Další z bílých paprsků narazí přímo na místo, na kterém stojí Nakir. Je to jasný zásah… avšak, bílá záře se rozprskne do stran a steče po zlaté trojúhelníkovité bariéře, která se stvoří mezi meči, jež se náhle objevily po boku svého pána, přeskupily se a zaštítily jej tak bez viditelné úhony. Ovane tě rázová vlna z toho výbuchu, ale udržíš se na nohách. Nezbývá než doufat, že by to snad mělo dát Luciferovi vhodnou výhodu, avšak při bližším pohledu vidíš, že má zjevně dost starostí s podivnou černou temnotou, která se kolem něj míhá a kterou odráží bělostnou čepelí.
Vlastně… Uděláš krok a až pak si toho všimneš. Tvá noha se nevědomky dotkne jedné z černých linií, které se táhnou po zemi jako pavoučí síť, kam jen oko dohlédne. A v ten moment se Soudce otočí tvým směrem. Oči se mu rozšíří překvapením. „Sidr…“ Ani to slovo nedořekne, protože ve všudypřítomném chaosu v ten moment vystřelí jeho směrem bílé světlo, které jej odhodí na kus kamene, co se rozletí kolem.
Lucifer viditelně našel vhodný okamžik.
„… Opravdu… to zde chceš vše zničit?“ Ozve se kašlající Nakir, zatímco se začne ze sutin stavět opět na nohy a zlaté meče zakrouží kolem jeho těla, jak zvedne ruku k nebi, na kterém se blíží bájný posel zkázy, který už je vidět i odtud, jak proletěl nejvyššími mraky. Ne, opravdu už nemáte mnoho času.
„V tom případě…“Pozvedne ruce, černými liniemi se od jeho těla rozběhnou všemi směry zlatavé nitky a ty ucítíš, jak tě cosi drží na místě. Nemůžeš nohu odtrhnout od země, a navíc cítíš nepříjemnou slabost vkrádající se ti do těla. „Jak si přeješ, bratře.“
A s tím se začne na horizontu všude kolem vás zvedat černá stěna obíhající svou šíří většinu vrcholku kopce, na kterém stojíte. Je to ohromné. Ten černočerný prostor, kterým sem tam probleskne zlatý záblesk, se zvedá k nebi a začíná se nad vámi zavírat. Jako poklop nad chyceným hmyzem. Pokop, který brzy roztříští ta zkáza snášející se z nebe.
☩
Projdete branou a tobě po liniích na kůži proběhne šimravý pocit. Avšak nic víc. Nic horšího, co bys snad očekávala. Najednou vyletíte uprostřed zcela jiné krajiny a vlastně i denní doby. Záře brány se odráží od klidné hladiny jezera, které se rozkládá mezi štíty vysokých hor a je obklopené lesy, nad kterými se vznáší vlahý opar.
Váš přílet zvedne z jezera hejno sněžných hus, které se s poplašeným kejháním a cákáním rozletí z hladiny. Jinak je tu ticho. Naprostý klid, který ruší jen šumění stromů a hlasy ptáků z jejich korun. Sám Kamael nikam dál neletí. Máchne čtveřicí křídel v protisměru, aby vás zabrzdil ve vzduchu a přistane na břehu jezera asi dvacet metrů od brány, která stále září ve vzduchu.
„Dumah… Jsi v pořádku? Můžeš stát?“ Konečně trochu povolí sevření a pohlédne na tebe, zatímco se tvé nohy dotknou země. Jeho oči začnou pátravě klouzat po tvé kůži, na které jsou zčernalé zbytky kdysi zlatých ophiriových linií, po kterých v dávných časech bloudily jeho ruce. Avšak co z nich zbylo? A z těch vzpomínek? „Co… Co ti to ten bastard provedl?!“ Dostane pak nakonec ze sebe nezvykle rozechvělým hlasem, když zakotví pohledem na tvé tváři a ještě více se zamračí, než pohledem uhne stranou. Ticho se natáhne, než se náhle ozve opět generálův hlas. O poznání rozhodnější a temnější. „Za tohle zaplatí.“
Otočí se k bráně, která není až tak daleko a stále se za ní tetelí obraz noční oblohy. Aniž by tě pustil, viditelně váhá. Možnost se tam vrátit a bojovat po Nakirově boku proti tomu, kdo za to vše může, je stále otevřená, přesto… Zůstává stát, zatímco ty si všimneš, že na několika místech mezi pláty jeho zbroje na zádech vytéká něco krve, avšak Kamael nevypadá, že by se tím jakkoliv zalamoval. Alespoň pro teď.
„Dumah… Měl bych…“
A v ten moment brána exploduje v záři bílého světla, které vás smete do jezera.
☩
Podlomí se ti nohy, když v tom… Krátký bílý záblesk po tvé straně značí jediné. „Zero!“ Lucifer se po tobě natáhne a silou tě vytáhne na nohy. Je to jako kdyby tě tahal z bažiny a viditelně i pro něj je najednou těžké se tu vůbec pohybovat. Na pár místech se jeho bílý plášť, který byl vždy bez poskvrnky, barví rudozlatou krví, která stéká i po stříbrném hrudním plátu. „Chyť se mě!“ Přikáže ti a strhne tě k sobě, zatímco vás začíná obklopovat temnota. Skoro jako kdyby i ona byla schopná jeho záři tlumit a možná, kdyby tu byl dostatečně dlouho, nakonec i zhasit. Vidíš totiž, že prakticky postrádá svou světelnou aureolu a ztěžka oddechuje. Přesto… Pevně tě chytí a po ophiriových liniích na jeho kůži se rozlije bílá záře, avšak… Nic se neděje. Ne, nic. A kupole se pomalu ale jistě zavírá. Lucifer se nadechne, přivře oči a záře čar vepsaných do kůže zesílí, jako kdyby byly vylité z roztaveného kovu a pak…
Ucítíš bolestivé trhnutí a vše zmizí.
| ||
| |||
| Verše: V krvi a... Po větru ke mně dolehne vůně generálovy krve. Svůj drahocenný náklad se mu podařilo zaštítit před všemi mými útoky, ale nakonec na tom tolik nezáleží. Rozptyluje ho to – a, jakmile půjde k zemi, bude následovat i ona. Vyvolám další dýky, podél jejíž rukojetí se obmotají zlaté vlásečnice a zadrží je ve vzduchu. Musím se jim udržet v patách, dokud nebude Lucifer hotový se Soudcem. Dokud... “Je to kvůli bezpečí. I tvému,” připomene se mi opět jeho hlas, až musím pohodit hlavou. Pořád ten zvláštní pocit nedokážu setřást. Pohled spustím z generála jenom na chvíli, ale ta chvíle stačí, aby-- Pode mnou se něco rudě zableskne. Zorničky se mi roztáhnou. A sakra... Roztáhnu křídla, aby mě horký vzduch vynesl o něco výše. Plameny se po mně hladově natáhnou. Jsou blízko. Až moc. Zbroj se mi zase rozpálí, zase mě obklopí ten čpavý zápach spáleny a do kůže se zase opře horká bolest. Musím se odsud dostat. Pode mnou se něco rudé zableskne. Zorničky se mi roztáhnou. A sakra... Roztáhnu křídla, aby mě horký vzduch vynesl o něco výše. Plameny se po mně hladově natáhnou. Jsou blízko. Až moc. Zbroj se mi zase rozpálí, zase mě obklopí ten čpavý zápach spáleniny a do kůže se zase opře horká bolest. Musím... Musím se odsud dostat. Ostře změním směr, abych se z toho rudého pekla dostala zpátky nad modravou hladinu noci.
Kovanými rukavicemi narychlo dusím doutnající vlasy. Očima přitom prohledávám prostor pod sebou – vedle sebe – tam v dálce, ale... Kde je? Kde je? KAM TEN PARCHANT ZMIZEL?! Krvavá stopa je příliš slabá, než abych ji následovala. Možná za chvíli, až se do vzduchu dostane více kapek krve, ale to by také mohlo být příliš pozdě a... Tam. Tam! Vystřelím za nimi. Když sloup bílého světla bez varování protne oblohu a přiměje generála uhnout, koutek rtů mi mimoděk poskočí. Radost mi však nevydrží dlouho. I já se totiž musím uchýlit k úhybovému manévru. A ne jenom jednomu. Zdaleka ne jenom jednomu. Tu musím zrychlit, tam se zase natočit do strany a piruetou se prohnat kolem toho palčivého světla, přesto... Přibližuji se. Ještě kousek... Ještě... Znovu přivolám své dýky a připravím se k útoku. Počkat... Co to bylo? Jak se mi útrobami nitra rozezní varovné zvonky, pootočím tvář a -- ! S hlasitým zapraskáním kamene se přetočím do vzduchu. Náraz je to tak tvrdý a nečekaný, až mě vychýlí ze směru. Stojí mě hodně úsilí, abych se zabrzdila včas a neztratila tak tolik potřebnou výšku. Nějak to zvládnu, ale generál se mi opět dostane z dosahu a spolu s ním i ona. Kdo... Otočím se za hlasem našeho přítele. Zůstávám stát. Na místě mě nedrží ani tak nevyřčená hrozba dvou kamenů, nýbrž jeho přítomnost. Co tady... Nenapadlo mě, že by se přede mnou opovážil ukázat. Luciferova levá ruka, regent naše města a věrný velitel vojsk. Náš zrádce zaujme pozici mezi mnou a mou kořistí. Bude je bránit? Za každou cenu? Řasy mi zatřepetají. Vzduch neprosákne ani tak narudlým odstínem hněvu, jak by se nabízelo, a jak by ode mě mnozí očekávali. Místo toho se při mi při pohledu na něj vlije překvapení, smutek a pak i to nefalšované zklamání. Tohle... bolí.
"Ty...” vydechnu. Někde hluboko uvnitř vím, že na tohle nemám čas. Generál se sotva ohlédne, a pak pokračuje. Lucifer to říkal jasně... přesto... “Lucifer ti věřil. Já ti věřila,” zachvěje se mi v hlase rozhořčení. Hájila jsem ho před Luciferem. To já si trvala na tom, že by měl některé věci vědět. Že mu to dlouhodobě jenom prospěje. “Je to Ramiel,” zvedla jsem v jednom okamžiku hlas. Vždycky jsme se na něj mohli spolehnout. Byl s námi od samého počátku. Stál Luciferovi po boku, i když jsem to já nedokázala. Zachránil mu život, staral se o naše město a byl tam vždycky, když jsem ho potřebovala. Můj jediný -- a poslední -- přítel. A teď... “Tolik jsem ti věřila,” zašeptám ta slova do větru. Byla to... chyba. Celá tahle situace jenom dokazuje to, co jsem se měla naučit už dávno. Jediný, komu mohu důvěřovat, je on. Můj drahý Lucifer. Zvednu bradu. Ten rozhodný modrý pohled se na mě i nadále upírá. Opravdu je to tak snadné? Otočit se nám zády? Zanevřít na všechno, na co jsme bojovali? Odsoudit nás všechny na smrt? Má vůbec ponětí, co všechno by tím mohl způsobit? Výraz mi bez varování povolí a dýky... pustím. Se zlatým zábleskem se propadnou nebesy a ztratí se v šedivých mračnech pod námi. Skoro to vypadá, že chci říct ještě něco dalšího, ale to už na nebi mihne bílý záblesk. I můj pohled se krátce stočí tím směrem. Je to... padající hvězda? Byl by to jistě krásný pohled, ale užila bych si ho podstatně více z bezpečné vzdálenosti. Lásko, když jsem ti říkala, ať pospíšíš, nemyslela jsem to zrovna... Ale ne, to je jedno. “Hni se!” křiknu na Ramiela. Ať mě těmi balvany chtěl umlátit nebo ne, tohle by nás zabilo oba. Pomalu, takřka teatrálně se vykloním doprava, jako bych měla v úmyslu letět tamtudy – a nechat tedy generála být --, ale hned na to se prudce stočím zase doleva. Bez sebemenšího varování se vrhnu přímo k němu. V očích se mi zableskne. Dýky, které zůstaly viset dole v mračnech, se rozletí jeho směrem. Svou mocí se jich držím pevně, aby je nevychýlil z trajektorie. Předtím měl pravdu. Tohle stačilo. Pokazil toho... už dost. Původně jsem s ním chtěla promluvit, ale na to teď opravdu nemám čas. Za každou cenu, tak to řekl Lucifer... a já bych pro něj udělala.cokoliv. I tohle. Nemá smysl, aby si tímhle hříchem pošpinil duši. Zlomilo by mu to srdce. Ramiel byl jeho přítel -- dlouho předtím, než jsem ho potkala. Udělám to pro něj. Postarám se, aby se z dopadu komety nedostal včas. Na zápěstí mě zašimrá další stuha krve. Vím, že bych jí neměla mrhat, ale... s trochou štěstí se mi podaří doplnit zásoby. Takhle by Ramiel mohl alespoň částečně napravit to, co napáchal. Vždycky byl... slabý. Nedokázal věci dotáhnout do konce, obětovat se pro vyšší dobro... Krvavým bičem se oženu po přibližujících se kamenech. Je mi jedno, jestli je strhnu jiným směrem a vyhnu se jim tak snáze, nebo je rozpůlím, prostě se jenom potřebu dostat až k němu. Ve volné ruce se mi zhmotní další dýka, kterou mu zaútočím na tělo. Je to jenom -- záminka, protože dalším švihnutím biče se ho nesnažím ani tak zranit jako ho... svázat. Stáhnout mu křídla k tělu a podstatně tak omezit rychlost, kterou se bude moct dát na ústup. Obzvláště pokud se mi předtím podařilo křídla zasáhnout. Neostýchám se mu uštědřit další ránu a posilnit tak krvavé provazy. Jakmile se dostanu z dosahu, bude volný, ano, ale kometa se blíží nebezpečně rychle a zbývá jenom otázka -- bude to stačit? A dostanu se odsud sama včas? Trhnutím ruky se ho od sebe pokusím odtrhnout, než se prudce – a co nejrychleji -- rozletím za generálem. Soustředím se na vůni jeho krve, abych ho neztratila. Nesmím ho ztratit. Za žádnou cenu... Za žádnou... | ||
