Andor.cz - Dračí doupě online

♫♪♪♫

Můj hlas se rozlehne pokojem a odrazí se ke mně zpátky od dřevem obložených stěn. Alex je tím posledním na světě na koho bych teď měla a vlastně i chtěla křičet, přesto… Přesto se na něj utrhnu, když spatřím, jak se snaží vstát z postele a nebere mé ne jako odpověď. Náš pohled se střetne, jak zaskočeně ustrne uprostřed pohybu. Pokračuji dál, soukám ze sebe slovo za slovem, tentokrát už mnohem tišším zdrsnělým hlasem zadrhávajícím se v hrdle. Nemám z toho radost a vlastně si ani nedovedu představit, že by mě kdykoliv jindy poslechl, ale… Na nás obou se dnešní den podepsal.

Sotva domluvím, nastane mezi námi tíživé napjaté ticho, které protne až Alexův hlas postrádající barvu i intonaci. Vyhoví mi, ale za jakou cenu? Trhnu sebou jako bych namísto toho dostala výchovný políček. Tohle jsem přeci chtěla… Přesto se mi při pohledu do jeho tváře, ze které nedokážu nic vyčíst, neuleví.

„Děkuji,“ s hlesnutím se natočím zpátky ke stolu, abych si k sobě přitáhla šálek kávy i cukřenku. Ani nevím, kolik lžiček cukru vlastně vsypu do černé kávy, jejíž silná těžká vůně mi naplní chřípí a přebije všudypřítomný pach krve. Ztracena v sobě samé se na okamžik zapomenu a najednou nejsem schopná si vybavit, kolikrát jsem zvedla lžičku. Ale… Ale na tom vlastně nezáleží. Mně rozhodně ne. A Alex… Alex už neřekne ani slovo, jen ode mne odvrátí hlavu podobně já od něj. Jediné, co tak ruší tich v pokoji je zvuk lžičky cinkající o porcelán.

Chvíli mám pocit jako by se ten zvonivý břinkot ozýval jen uvnitř mé hlavy. Cink. Cink. CINK. Upínám se k tomu stále se opakujícímu zvuku a v hlavě mám podivně prázdno. Nakonec lžičku odložím mezi zkrvavené smotky gázy a chvíli jen kloužu pohledem po vší té krvi, jehlách, nůžkách, sklence zašpiněné rudými otisky a měděných hodinkách ležících mezi tím vším, než jím nakonec zakotvím na tmavé hladině v porcelánovém šálku, ve kterém se odráží slabé světlo plynových lamp a můj vlastní matný pokřivený odraz. Tohle jsem teď já? Roztřeseně vydechnu a nahrbím se nad hrnkem, který sevřu v dlaních.

Horkost sálající z čerstvě uvařené kávy se mi jen zvolna vsakuje do prstů objímajících šálek. Do těch dlouhých štíhlých prstů pianistky, kterou… Kterou jsem dříve bývala. Před tím vším. Kdy naposledy jsem vlastně hrála na klavír? Před rokem na Liberty? Nakonec… Nakonec je to stejně jedno. Za těmi nehty těch stejných prstů, které dříve tak obratně vládly světu bílých a černých klávesnic, je nyní zaschlá krev na znamení toho, že už dávno nepatří té, kterou jsem byla. Ta Delilah… Zemřela na samotce v Greenhillu. Raději se nechala zabít, než aby komukoliv znovu ublížila… Vždyť kolik šancí jsem tehdy měla? Stačilo sáhnout po životech kolem sebe a vzít si svobodu. Ona by tohle nikdy neudělala. Nezabila by Noaha. Nezabila by nikoho z těch lidí. Ne, zvedla by cedulku s číslem šestnáct a nenechala by to monstrum vyhrát. Udělala by pro tu ženu to, co by si tolik přála, aby někdo udělal i pro ni… Vykoupila by ji a postarala se o to, aby jí už nikdo nemohl ublížit. Proč mne to ani na okamžik nenapadlo? Co… Co to se mnou provedli… Co ze mě udělali…

Konečně se odhodlám zvednout šálek ke rtům a usrknout sladké kávy. Pomalu upíjím, i když na ni vůbec nemám chuť. Otupěle hledím střídavě do šálku a svoji poraněnou ruku. Čas, o který jsem Alexe žádala pomalu mizí společně s klesající hladinou kávy a já se s každým douškem snažím to všechno v sobě pohřbít zase o kousek hlouběji. Důkladněji. Vecpat to všechno do tmy, za první řadu knih vyskládaných v policích, schovat to stejně jako jsem to dělávala celý svůj život.

Hrana hrnku naposledy tiše břinkne o podšálek. Opřu se lokty o stůl a na chvíli skryji tvář v dlaních, o které si ji zapřu. Ještě chvíli tam sedím, protahuji ten okamžik… Který utne můj vlastní ostrý nádech, se kterým se narovnám a jediným pohybem ruky skryji hodinky, kterým jsem se dosud pohledem vyhýbala, jak to jen šlo, pod jedním z obvazů. Až poté naliju vodu do obou sklenek a z jedné rovnou upiju, abych spláchla chuť cukru z úst.

Nakonec jednu z nich vezmu do ruky a pomalým krokem se vydám k posteli, kde leží Alex. Někde napůl cesty se na pár úderů srdce zastavím s pohledem zaseknutým na Alexových zádech a… A přinutit se rozejít se k němu blíže je mnohem těžší, než by mělo být. Chvíli to vypadá, že během čekání usnul, ale… Vzápětí mne z toho omylu vyvede pohled těch důvěrně známých černých očí, který na mne upírá. Pořád je tak děsivě bledý a… Nevím, jak dlouho budu dostávat z hlavy obraz jeho tváře zkřivené bolestí… Tentokrát mu ovšem pohled nedokážu opětovat. Sklopím hlavu, zatímco si mne prohlíží a… A nevím, co v mé ztrhané unavené tváři vidí, zatímco se neustále dokola a dokola koušu do vnitřní části spodního rtu ve snaze udržet si v ní stále ten stejný výraz.

Zastavím se u postele a… A ruka se sklenkou se mi lehce chvěje, jak mi nepříjemně těžkne v ruce. Ovšem nepohnu s ní dokud Alex nepromluví. „Neděkuj,“ zlehka zavrtím hlavou a sklenku mu podám – avšak sama ji nepustím. Naopak mu ji mlčky pomůžu přidržet, aby se mohl napít a nepolil sebe nebo postel. Nakonec ji odložím na stole vedle postele a nejistě přenesu váhu z nohy na nohu. Tón jeho hlasu i strohost těch pár slov, co mi řekne vzápětí mne… Ani nevím co… Nadechnu se k těm pár odmítavým slovům, která se chystám říci. Nemůžu jít spát, prostě… Nemůžu… Já…

„…Del.“

Spodní ret se mi zachvěje a v pálících očích se objeví lesk, jak se mi jako na povel zalijí slzami. „Dobře. Na chvíli… Na chvíli bych si mohla lehnout…“ hlesnu a s dalším výdechem rychle zvednu ruku k tváři, abych si prsty protřela oči. Pak už se nenechám více pobízet, když si stejně jako mnohokrát předtím vlezu za Alexem do postele a vklouznu pod přikrývku, kterou jsem ho předtím tak pečlivě přikryla.

Opatrně se k němu přitisknu, snad až příliš opatrně i s nezvyklou nejistotou. Bojím se, abych mu nějakým neopatrným pohybem neublížila. „A teď už vážně spi…“ dodám tichounce, zatímco jemně sklouznu prsty po hřbetu jeho dlaně.

A s jeho blízkostí… Tou známou vůní i teplem držícím se pod přikrývkou, které mne obklopí na znamení bezpečí, co mi tak zoufale chybělo… Ze mne s dalším výdechem sklouzne veškeré napětí a oči se mi zavřou dříve než stačím dokončit myšlenku…

Delilah Blair Flanagan

♬♬♬♬♬

Daniel odejde a ty zůstaneš s Alexanderem, který se viditelně rozhodl pro tebe dojít stůj co stůj. Avšak nemusí čekat dlouho na to, aby místnost prořízl tvůj nazlobený křik. Ta frustrace z toho všeho někde musela vybublat na povrch a Alexander ti to zrovna neusnadňoval.

Viditelně ho tvá reakce zaskočí, protože ustrne uprostřed svého snažení. Je to skoro až nezvyk vidět ho vyloženě překvapeného. Víš, že za běžných okolností by ho něco takového ani na vteřinu nerozhodilo a dost možná ani nemělo ten efekt, který by sis přála, ale tohle… Tohle rozhodně nebyly běžné okolnosti.

Chvíli na sebe jen hledíte a ať se jemu honí hlavou cokoliv, tobě se myšlenky stáčejí stále k nedávným událostem. A tomu, jak to všechno nakonec dopadlo.

„…Dobře. Jak si přeješ.“ Ozve se od Alexe nakonec poněkud bezvýrazným hlasem a ve tváři se mu usadí výraz, který… který ani ty nedokážeš pořádně rozklíčovat. Klesne zpátky do postele a v první chvíli zůstane jen tiše ležet na zádech, než stočí hlavu k oknu.

Máš tedy tak svůj klid a kávu, jak si přála. Obsahu cukřenky pustíš řádně žilou, ale Langley se určitě zlobit nebude. Ostatně tu kyselost opravdu silné kávy je třeba něčím přebít a… A snad bude i něco na tom, že cukr pomáhá na nervy. Nezbývá než doufat.

Ložnicí se rozléhá tiché cinkání lžičky o stěny šálku a vše se zdá o něco normálnější. Kdyby jen ten dojem nekazily špinavé zkrvavené smotky gázy na desce stolu, u kterého právě sedíš. Přesto… Je až s podivem, že ti zrovna tohle nepřijde až tak zvláštní. Některé věci k tvému životu už patřily, i když jsi k nim přišla trochu jako slepý k houslím.

A čas beží. S každým douškem, který ze šálku usrkneš a přiblížíš se jeho dnu, si i sama ukrajuješ ten tvůj, který ti dává možnost dát se opět o něco více do kupy. Srovnat myšlenky a snad nechat trochu více zahojit pobodaný hřbet ruky. I tak je to poměrně marný boj. Je ti jasné, že žádné rozhřešení na dně porcelánového šálku nenajdeš, přesto… I těch pár minut ticha, klidu a svým způsobem samoty se hodí.

Nakonec ale na dně šálku zůstane jen stružka kávové sedliny a ozve se tiché klapnutí porcelánu o porcelán, jak jej distingovaně odložíš na podšálek. Káva došla. Čas vypršel.

Zvedneš se tedy a vyrazíš i se sklenicí vody k Alexovi, který nehybně leží a je k tobě částečně natočený zády. Vidíš však, že se jeho hrudník stále zdvihá a klesá, takže prostě jen… odpočívá. Tak jak by měl. Konečně. Musíš obejít postel na její druhou stranu, abys na něj mohla pohlédnout.

Zdá se, že spí? Oči má zavřené a jeho tvář působí nezvykle klidně po tom, co byla většinu času alespoň částečně zkřivená bolestí při šití jeho zranění. Přesto… Jen co dojdeš o něco blíž, jeho oči se otevřou. Ty černé známé oči, které asi jako jediné z něj vypadají jako vždy. Ani tohle vše z nich nevyhnalo tu známou jiskru, kterou si v nich postrádala tam dole v jeruzalémské cele.

Sklouzne jimi po tobě a zastaví se na tvé tváři. Ta chvíle se poněkud nepříjemně natáhne. U Alexandera je těžké odhadovat, co se mu asi honí hlavou vzhledem k jeho často až stoickému klidu a tohle není výjimka.

„…Děkuji.“ Promluví nakonec a zvedne ruku, aby si od tebe vzal sklenku s vodou. Jeho pohyby však ztratily dost z jejich typické jistoty, a tak je nasnadě mu pomoci. Raději. I když víš, že s jeho hrdostí by o to nikdy nepožádal.
„Měla by sis taky odpočinout…“ Zazní od něj pak ta zvláštně strohá slova, než do Alexova hlasu přeci jen prosákne hřejivý tón, který bys v současné situaci snad ani nečekala, i když jen v tom jediném slově, kterým se toho dá ale tolik říct.

„…Del.“

A to vše doplní jej jen tiché zašustění přikrývek, jak tu svou Alexander lehce nadzvedne.

Alex se mými slovy nenechá odradit, jistěže se nenechá… Kdo jiný než on by dokonce i na pokraji nevědomí měl poznat, že… Že se něco děje. Že vůbec nejsem v pořádku. Že… Že nic není v pořádku a já… Já nevím, jestli vůbec někdy ještě bude… Zpoza rtů mi uteče tiché povzdechnutí a napětí v mé tváři se ještě více prohloubí. Místo odpovědi tentokrát jen zavrtím hlavou, jak mi hlas opět zadrhne v sevřeném krku. Světlo pohybující se v okně mne přeci jen přiměje se pohnout a pokusit se vstát, ovšem… Zůstanu jen u pokusu. Musím… Pomaleji. Opatrněji. A… A až za chvíli… Ostatně světlo mezitím zmizí jako by… Jako by skutečně jen něco projíždělo kolem… Nechám se tím uchlácholit a pustím to z hlavy. Ostatně když se ve stejnou chvíli k tomu všemu ozve ještě zaklepání na dveře a…

Tiše v duchu zaúpím. Dost možná i nahlas, protože sotva stihnu vyzvat Daniela, aby vešel dovnitř, tak na mne znovu promluví Alex, který tentokrát rozhodně není daleko od slov k činům. „Alexi…“ vydechnu jeho jméno nešťastně, jak najednou nevím, co dělat dříve. Zabránit mu, aby vstal a potrhal si stehy na všech těch pracně zašitých ranách, dát se do pořádku než stačí vejít Daniel nebo se prostě schovat před všemi pod stůl… Cítím se pod tím vším tlakem tak moc… Maličká.

V tu samou chvíli se dveře otevřou a objeví se v nich již známá silueta muže s dlouhými plavými vlasy staženými v elegantním culíku. Jeho hlas protne to dusivé těžké ticho, které v pokoji zavládne, stejně jako pohled, kterým mne i Alexe přelétne. Rychle od něj odvrátím s krátkým kývnutím tvář, tedy… Aspoň tak rychle, jak to zvládnu a mimoděk se nahrbím. Ale… Alex aspoň zůstane ležet v posteli.

Poněkud napjatě čekám, než Daniel přejde s tácem v rukách přes pokoj až ke stolu a… A já vlastně nevím co. Všimnu si, jak pohledem krátce zavadí o moji ruku, ze které jsem se na poslední chvíli snažila setřít krev a… Jako na povel stáhnu ruku k sobě, abych ji před Danielem opožděně schovala. Ovšem k mé neskutečné úlevě… Neřekne nic. Nezeptá se. Nekomentuje to. Jen… Jen položí na stůl tác se sklenicemi a vším, co jsem po něm chtěla. A… A já mu za to jsem vděčná. Nedokázala bych… K tomu všemu čelit ještě jemu. Stačí mi… Stačí mi vzpomenout si na to, co mi řekl tam dole v podzemním sále… „… tohle je masakr, ne něco spravedlivého. Tady už není co zachraňovat.“

„Ne… Ne, tohle bude stačit. Děkuji,“ odpovím mu mechanicky tím nakřáplým tichým hlasem, když se náš pohled střetne a vnutím si na okamžik do tváře ten nucený zdvořilý úsměv, za který jsem se celé roky schovávala na všech těch přetrpěných večírcích a společenských soaré v Zahradách ovšem… Koutky rtů mi sotva krátce cuknou, než opět povadnou a rozplynou se v tom prázdném výrazu, o který se tak usilovně snažím.

Měla bych… Měla bych asi něco ještě říci. Ujistit ho, že se nic neděje, že… Neruší. Možná ho požádat, jestli by tu vodu nedonesl Alexovi a… A vlastně na tom vůbec nezáleží, protože nic z toho neudělám. Jen opět sklopím hlavu a počkám, dokud se opět neozve klapnutí dveří na znamení, že jsme tu opět sami.

Ovšem nemám čas na to ani vydechnout, protože sotva se dveře s tichým cvaknutím zavřou, tak se Alex znovu pohne a pokračuje ve svém úsilí vstát z postele. „Ne… Dost… Zatraceně dost, Alexi!“ hlas mi poskočí, jak ho bez varování zvýším. Nechci… Nechci na něj křičet, ale nevím… Prostě nevím.

„Zůstaň… Zůstaň ležet,“ vyhrknu bezradně a natočím hlavu jeho směrem. „Prostě… Prostě mi jen dej… Chvíli. Ano? Chci jen… Jen si vypít… Tu kávu. A pak ti donesu tu vodu, ano? Jen… Jen zůstaň ležet, prosím. Chci jen pár minut, nic víc, jen… Jen chvíli na tu… Kávu,“ zopakuji mu s tou bolestnou naléhavostí, co mi proplete hlasem, zatímco si nervózně mnu prsty všechny ty ranky, kterými mám posetý hřbet dlaně.

S tím se i přiměji přitáhnout si k sobě chvějící se rukou šálek i cukřenku, abych si do kávy vmíchala poctivou dávku cukru. Vlastně na tu kávu nemám vůbec chuť, ovšem zvuk lžičky cinkající o porcelán mne společně s tím stále se opakujícím pohybem trochu uklidní. Dost na to, abych se dokázala i napít. Mléko ani smetana mi dnes nechybí, hořkou chuť kávy stejně sotva vnímám – a to nejen kvůli obludnému množství cukru, co do ní vsypu.

Nakonec… Jen tím získávám… Čas. Čas, který potřebuji na sebrání se dohromady, abych dokázala vstát a donést sklenici s vodou Alexovi do postele. Ještě než tak ovšem udělám, důkladně si otřu tvář skrytou za oponou vlasů a promnu oči opuchlé od pláče.

Delilah Blair Flanagan

Všimneš si toho, jak Alexander svraští čelo, když se ozve tvůj ochraptělý hlas připomínající spíše vraní krákání. Dost možná na tebe úplně čistě nevidí, ale slyší dobře. Stejně jako ty bys byla z jeho hlasu a tónu, jakým s tebou mluví, schopná vyčíst ty jemné nuance prozrazující jeho momentální rozpoložení, ani on na tom nebyl jinak po roce, který jste spolu strávili. A vlastně… možná nejenom ten, když se to vzalo kolem a kolem.

„Del…No, tak. Pojď sem.“ Nenechá se tebou odbít. Ať už ti v hlase znělo cokoliv z toho, co jsi teď prožívala, nemuselo být těžké pro něj domyslet si proč. Byl tam. Musel to vidět. To všechno, co tam po tobě zůstalo. Tu smrt kráčející ti v patách.

Světla pohybující se venku prozáří závěsy a celou místnost, než se protočí po místnosti a opět zmizí. Alexander už ale opět hledí tvým směrem, takže nepřehlédne, jak ti podklouzne ruka a docela nebezpečně zavrávoráš u stolu. „Del… Pozor.“ Semkne rty. „No tak. Nenuť mě prosím, abych si pro tebe došel.“ Řekne to jako kdyby to snad nic neznamenalo. Jako kdyby to nebyl právě on, kdo tu ležel v posteli sešitý jak hadrová hračka, o kterou se porvala smečka psů. Ale… Ne, Alexander nebyl ten typ, který by žertoval. Skutečně se začne zvedat. Vidíš, jak se zapře o pokrčený loket a…

A zároveň v té chvíli se otevřou na tvou výzvu i dveře do pokoje, ve kterém se toho teď nějak najednou na tebe až příliš.

„Ehm… Donesl jsem tu kávu.“ Danielův pohled opíše půlkruh a přelétne přes celý pokoj, aby se povážlivě zastavil nejdříve na tvé uslzené tváři a pak Alexanderovi, který v tuhle chvíli rozhodně nevypadá jako vzorný pacient, ale aspoň přestal ve svých snahách zvednout se z postele.

„A také vodu.“ Obočí mu povyjede o pár čísel výše, než bez dalšího vyzývání vkročí do místnosti. Netváří se zrovna nadšeně. Když mu ze rtů zmizel ten cynický úsměv, působí najednou až příliš vážně. Skoro až s kalkulujícím pohledem sjede nejdříve Alexandera, než si podobně přeměří tebe. Avšak nic na váš nezvyklý stav neříká. Alespoň zatím.

Lehkými kroky přejde pokoj, až ke stolu, u kterého sedíš a postaví na něj tác, se kterým si počínal vskutku obratně. Při tom krátkém pohybu zaregistruješ, jak očima zavadí o tvou ruku. Je to opravdu jen okamžik, kdy jeho pohled ustrne na tom zkrvaveném místě a oči se nepatrně přimhouří, ale… Ale pak svou pozornost přesune k tácu s občerstvením, který přinesl.  

„Jedna velká černá káva pro dámu… A pak je tu ta voda. Nic dalšího jsem nenosil, když to nebylo na objednávce, ale pokud byste změnili názor…?“ Tentokrát se ti zahledí do očí, ale tváří se, jako kdyby neviděl to rudé bělmo a opuchlou kůži prozrazující, cože se tu vlastně dělo.

„Každopádně vás tu už nebudu rušit. Hmmmh.“ Narovná se a trochu zamyšleně nakrčí čelo, než se prostě vydá ven z místnosti, aby vám nerušil dále soukromí. Už tahle krátká návštěva byla vzhledem k situaci zde poněkud… rušivá. Avšak přinesla své ovoce. Tedy vodu a kávu.

Cítíš tu výraznou vůni čerstvě připravené kávy a ať už ji dělal Daniel sám nebo tu měl na to někde lidi, rozhodně je patrné, že to bude skutečně silný šálek kávy. Doslova. Pak je zde prostý skleněný džbán s vodou a dvojice sklenic. Není v ní žádný citrón, med nebo snad led… Je to jen prostá voda. A to vše doplňuje malá porcelánová cukřenka. Mlékovku buďto Daniel zapomněl anebo nepovažoval za důležitou. Těžké odhadovat.

Dveře se za Langleym opět zavřou a ty ze strany uslyšíš další zašustění přikrývek a syčivý výdech. Viditelně Alexander svá slova myslel vážně.

S těžkým výdechem si opřu tvář o předloktí a svět se skryje pod oponou vlasů, co mi sklouznou přes obličej. Sotva pootevřenýma očima hledím na zlatě se lesknoucí rudé kapky krve pokrývající hřbet dlaně položené na stole mezi zkrvavenými bandážemi, zatímco se vše kolem rozpíjí do neurčitých tvarů i barev. Vnímám jen rudou a zlatou přelévající se v zorném poli, barvu života, barvu toho, kým jsme. Přesně touhle krví to začalo… Celé to… Šílenství… Bolest tepající v rankách po jehle pomalu ustupuje, jak krvácení ustává a s ním mizí i ten pocit úlevy, ten jediný pevný bod držící mne na jednom místě.

Když do ticha bez varování zazní Alexův hlas… Drobně sebou škubnu. Aniž bych se zvedla, tak hlavu pouze pootočím směrem k posteli, ve které Alex leží. Pohled mu opětuji ovšem jen krátkou chvíli, po kterou nejsem schopná skrze stažený krk dostat ani hlásku. Jakmile promluví znovu… Sklopím pohled zpátky ke krvavým kaňkám zdobícím rozpíchanou kůži. Svaly kolem čelistí i na krku se mi bolestně napnou, jak jen ztěžka polknu a kousnu se do rtu tak silně, až ucítím železitou chuť krve rozlévající se ústy. Jen díky tomu v sobě dokážu sebrat dost odhodlání na to, abych mi dokázala odpovědět.

„Nic se neděje,“ zachraplám sotva srozumitelně, jak mne vlastní hlas zdrsnělý vším tím vypětím i pláčem zradí. „Já… Přijdu… Později, teď… Musíš spát, Alexi, ztratil jsi… Tolik krve… Musíš odpočívat,“ soukám ze sebe slovo za slovem a přeci jen se přinutím opět zvednout pohled k jeho siluetě ležící mezi polštáři. V duchu se utěšuji tím, že… Za chvíli zase usne a já… Já… Budu mít čas se… Sebrat. Skrýt v sobě všechno to… Co… Prostě jen… Poslepovat k sobě zpátky všechny ty rozbité střepy, stejně jako… Vždy… Znovu a znovu… A znovu.

V tu chvíli si toho všimnu. Ostrého světla, které se opře do těžkých závěsů strážících výhled z okna ven. Na pár prchavých okamžiků mám pocit, že se mi to jen zdá, ale… Ale ne. To světlo se hýbe. Jako by… Někdo… Tam prochází? Projíždí? Nejsem schopná z unavené mysli dostat smysluplné vysvětlení toho, co se za oknem asi děje… A… A ani nevím, kam vlastně ústí. Na ulici, na dvůr či do zahrady… O patře ani nemluvě… Matně vnímám Alexovo tiché zamručení na znamení, že se mi to skutečně nezdá a… A že se mu to také příliš nelíbí.

Měla bych… Měla bych se zvednout a podívat se, co se tam děje. Ale… Ale zvládnu jen zvednout hlavou. Pokusím se zapřít o ruku, ovšem mám problém i s tím se narovnat. Ruka mi po stole sklouzne a hlava mi v tu chvíli spadne, div se nepraštím o desku stolu. Mám pocit jako bych plavala v medu na kolik mi připadají mé vlastní pohyby tak moc pomalé a nemotorné, jak tělo na vše reaguje se zpožděním a značnou neochotou.

Do toho všeho se pokojem rozlehne zvuk krátkého zaklepání na dřevo… Tedy… Na dřevo? Ne, ne, na dveře. Zpoza rtů mi vyrazí zoufalý vzdech namísto slov, která se skrze ně pokusím protlačit. Musím si odkašlat a vytáhnout se trochu více nad stůl. „Můžete… Dále,“ řeknu přeci jen již o něco hlasitěji a jistěji. Bude to… Ah, určitě… Daniel. S vodou pro Alexe a kávou, o kterou jsem ho požádala.

Přiměji se odtrhnout pohled od světla prosvěcujícího závěsy a… Uhm, ta krev… Až teď mi začne pomalu docházet, jak asi musím vypadat, a tak se pokusím si co nejrychleji otřít krev z ruky do černé košile a promnout si oči, abych je zbavila těch posledních pár slz, co se mi drží v koutcích. A… Vlasy… Ještě… Narovnat se a ještě…

„Uhm,“ vnutím si do tváře… Ani nevím, jaký výraz. Ale… Tu chvíli, na kterou se tu Verchiel otočí… To zvládnu, ano, zvládnu to.  Byl to prostě jen… Dlouhý… Náročný… Večer…

Vera De Lacey

♬♬♬♬♬

Je to všechno špatně. Prostě špatně. To, že se bělovlasý muž, o kterém sis myslela, že zemřel, najednou opět zvedá na nohy, tě vlastně vůbec neuklidňuje. Ne, když vyslovil to jméno, které ti nepatřilo… A přitom patřilo? Spletl si tě. To, že jsi jí byla podobná tváří podstatně více než povahou, byl známý fakt. Bylo až s podivem jak moc.

Ze zlomeného nosu ti teče krev a ruce jí máš celé pokryté. Tolik různých pachů, které tu cítíš… Je to skoro až omračující. A přesto nevnímáš nic jiného než ten zlatý pohled muže před tebou. Je to skutečně on? Mohlo tohle celé zařízení, ať už je to cokoliv, přivést zpátky jeho? Se vším, kým Lucifer byl?

„Pane…“ Vydechne Olivie, jako kdyby viděla svaté zjevení a udělá krok dopředu. To už ale promluvíš. A ne, nemluvíš k muži, který se postupně zvedá alespoň do kleku. Je vidět, že je to pro něj těžké. Tělo neposlouchá a dle křivící se tváře bude dost možná i bolet. A kdo ví, jestli jen tělo… Přesto jeho oči žhnou barvou taveného zlata, a i když Olivie jemu viditelně vyšla v ústrety, stále se ten pár očí upírá tvým směrem. V očekávání… naději? Čeho vlastně? Je ti z toho všeho zle.

„Co? Nezabila! Copak to nevidíš? Přivedla jsem jej zpátky.“ Vydechne nasupeně Olivie a mávne prudce rukou. Copak to nechápeš?! Čteš z jej tváře. Ty to ale chápeš dobře. Moc dobře.

A tak se začínáš stavět na nohy. Pomalu ale jistě. Třesou se ti, avšak únavou to není. To všechno, co se zde stalo se nedá ani slovy popsat. Ani v nejhorším snu by tě nenapadlo, že je něco takového možné. Že se to stane. Přímo před tvýma očima…

„Laylah… Co? Zero, ne počkej… Ahhh!“ Zlomí se Luciferův hlas v bolestivé zasyčení, ale to už se ty otáčíš ke dveřím. Chceš se odtud dostat. Musíš. Nechceš přeci umřít. Nechceš, aby tě to… něco… prostě přepsalo. Zabilo.

Klopýtáš ke dveřím, kterými vás sem přivedla a jimiž jste prošli tak dobrovolně. A víš, že s Elijou už odtud oba dva nikdy nevyjdete. Přesto, teď jde především o tebe. O tvůj život.

Jsi jen pár metrů od dveří, jejichž klika se náhle pohne a někdo zalomcuje viditelně zamčeným křídlem dveří. Nestihneš udělat ani dva kroky, když v tom dveře u zámku se zaduněním provrtá kulka, která za sebou zanechá roztřepenou díru plnou třísek. Ať už střílel kdokoliv, sklonil hlaveň tak, aby střela nepokračovala dál do místnosti, ale zavrtala se ani ne metr od dveří do podlahy. Přesto… Bylo to riskantní. Kdybys u dveří přímo ty nebo někdo jiný stál, koledoval by si o dost ošklivý průstřel.

A pak se dveře rozletí, jak do nich někdo dost možná silně kopne a rozbije zbytky zámku, který je držel na místě.

Pohlédneš na postavu černovlasého muže, který drží v ruce značně masivně působící revolver, z jehož hlavně se stále ještě kouří. Zvláštně ladným gestem mávne rukou a tím prostým pohybem vycvakne zásobník, aby si do dlaně schované za černou koženou rukavicí vsypal ještě horké nábojnice, které distingovaně odloží na dřevěné obložení stěny. A pak vzhlédne a šedomodré oči se rozšíří překvapením.  

„…Vero…“ Zaslechneš ten známý hluboký hlas, který patří někomu, koho bys tu ani v nejmenším nečekala.

Vévoda.

Delilah Blair Flanagan

Hodinky ve tvé ruce se kovově lesknou a stále vypadají tak… stejně. Jako kdyby se nic nestalo. Těžko bys na nich hledala nějaké další škrábnutí, prasklinu nebo snad stopu po krvi. Jsou takové, jaké sis je vždy pamatovala. Není to však žádná útěcha. Naopak, ti je díky tomu jasné, že jsou to skučně ony. Ty, které si od tebe Noah s díky vzal, aby s nimi pak také zemřel.

Odhodíš je na stůl, po kterém se sklouznou, než se zastaví o hromádku krvavých obvazů. Nevěnuješ jim ale žádnou další pozornost. Místo toho ji upřeš na jednu z jehel a… Krůpěje krve vyvěrají nad malá bodná zranění, která uštědříš sama sobě ve snaze to všechno nějak… přebít. Přehlušit. Prožít vjem, který bude silnější, než žal a pocit viny, který s sebou přinesl ten malý kousek kovu plný koleček a pérek.

Na tvá slova nikdo neodpoví. Na to obvinění boha za to, jak to vše dopadlo. Na to, že jej neochránil. Nezastavil tě. Neudělal… nic. Nechal lidi samotné s následky jejich činů.

Opíráš hlavu o ruku a sleduješ, jak ti po ruce stékají tenoučké krvavé linky. Zranění to nebyla hluboká, a tak se ti po ruce leskne spousta krvavých kapek podobných zlato rudým korálkům. Avšak… Postupně se krvácení zastavuje, a i ta bolest z ruky přestává tepat s takovou intenzitou, když…

„…Del?“ Ozve se tichým hlasem zpoza tebe.

Alexander leží stále na posteli. Pečlivě zakrytý. Pouze jeho tvář už není natočená vzhůru k nebesům postele, ale k zhroucené ženě sedící u stolu – tobě. Vidíš, jak trochu mhouří oči, jako kdyby se snažil na tebe zaostřit. Přeci jen vás dělí určitě víc než pět metrů. Je to prostorná místnost.

„Co se děje?... Del, pojď sem.“ Pohne rukou, aby ji vytáhl z pod přikrývky. Vidíš, že se hýbe pomalu a úsporně, což se dá vzhledem k jeho stavu pochopit. Ne, ani ho nenapadne kontrolovat kapsu svých kalhot, která je díky tobě prázdná. Vzhledem k tomu, že na tebe nejspíš není schopen plně zaostřit, zcela určitě nevidí ani měděné hodinky pohozené na stole mezi zkrvavenými obvazy.

A jak tak hledíš na Alexandera ležícího znaveně v posteli, všimneš si něčeho zvláštního. Skrz závěsy na vysokém okně, co se nachází pár metrů za postelí, se prozáří poměrně ostré světlo, které se pohybuje. Opravdu se pohybuje. Jako kdyby za ním něco… projíždělo? Naštěstí těžké dlouhé závěsy tlumí světlo z venku dostatečně, a tak vás nic neoslní. Avšak i Alexander si toho všimne a natočí pomalu hlavu druhým směrem, aby se jen se zamručením lehce zamračil, ale viditelně ho to nechávalo klidným. Ať už to bylo cokoliv.

A aby toho nebylo málo, co ruší tvůj klid. Ozve se ode dveří zaklepání.

A krev na tvé ruce se stále rudě leskne…

Zakryji Alexe přikrývkou až po bradu. Je tak… Bledý a studený… Tak moc, že chvíli i přemýšlím o tom, že bych došla ještě pro tu, pod kterou jsem se probudila já. Bolí to, vidět ho takhle. Ale… Ale bude v pořádku. Určitě bude v pořádku. Jestli se někdo z takových zranění dostane, bude to on. Ještě chvíli pozoruji jeho tvář, zatímco vnímám stále sílící únavu, která mnou začíná zimničně třást, jak se mi tělo snaží dát najevo, že bych si měla lehnout vedle něj a celý tenhle příšerný večer zaspat, ale… Ještě… Nemůžu… Jít… Spát… Připadám si jako zvíře chycené v pasti.

Ale mne vůbec nevnímá na kolik je mimo, a tak… Než se od něj odtáhnu… Udělám to. Nadzvednu přikrývku a prsty opatrně vklouznu do jeho pravé kapsy. Pod bříšky nahmatám něco studeného, kovového… Oblého… Zachytím to a vytáhnu ruku ven. V další chvíli se narovnám a rozevřu dlaň, ve které držím… Hodinky. Měděné staré hodinky. Rodinnou památku… Pohledem se vpíjím do prasklin na sklíčku kryjícím ciferník kapesních hodinek, které tak důvěrně znám. Jejich barvu, váhu, každou oblou hranu. Kolikrát jsem je v uplynulém roce měla v rukách? Držela jsem je přesně jako teď a topila se v přívalu výčitek svědomí.

♫♪♪♫

Před očima mi prokmitne Noahova tvář. Jeho překvapený výraz i šťastný úsměv, když jsem mu je vtiskla do dlaně. Jeho úžas i radost, že jsem je po celou tu dobu měla u sebe a teď se k němu vrátily zpátky. Vše kolem se mi bez varování zamží pod přívalem slz, co mi vhrknou do očí a rozlijí se jako voda z prorvané hráze. Sjedu na zem podél hrany postele, o kterou se zapřu zády. Schoulím se tam podobna raněnému zvířeti, a zatímco hodinky stále držím v ruce, tak dlaň té druhé vystřelí k tváři. Pevně ji tisknu přes rty a nos a dusím v ní všechny ty vzlyky a zoufalý nářek, který se mi nekontrolovatelně dere krkem až ven.

Tušila jsem… Věděla jsem… Co jsem udělala, ale… Ale aniž bych si to uvědomovala, stále jsem si v koutku duše držela tu malou, malinkatou naději, že… Že tam nebyl. Nebo… Nebo, že to přežil. Byl přeci nádobou Otce, mohl… Ovšem teď svírám v dlani jeho hodinky na znamení, že je mrtvý. Tentokrát… Doopravdy mrtvý. Navždy mrtvý. S věděním, že nezemřel… Ne, nezemřel, ale… Zabila jsem ho. Prostě jen tak. Prostě… jsem… Zabila jsem ho. Nebo ani to ne. Zavraždila jsem ho. Kdybych vzala do ruky nůž a vrazila mu ho do krku, bylo by to úplně stejné. Možná rychlejší… Z představy, že mohl stát jen kousek ode mne, drásat si krk do krve a… A umírat s myšlenkou, že to já… Ho…

Málem se tím zalknu. Dusím se vlastním pláčem a křikem, který si násilím tlačím zpátky do krku, tam kam patří. Ani nevím, jak dlouho to trvá, než mnou přestanou otřásat vzlyky a ruka mi klesne zpátky do klína. Plačtivě oddechuji a ztěžka lapám po dechu, zatímco se mi do mysli vkrádá ta otupělost halící všechny ty ostré hrany.

Nakonec se přinutím pohnout. Převážím se dopředu a zapřu se o kolena. Malátně se plazím od postele po všech čtyřech, než v sobě přeci jen seberu dost síly na to, abych se vytáhla na nohy. Malátným vrávoravým krokem dojdu až ke stolu, do kterého lehce vrazím. Stejně jako v tom kasinu, kde… Když mě Noah chytal a… Málem jsme spadli. A pak… Políbil mě. A já ho zabila.

Roztřeseně se natáhnu po láhvi stojící mezi krvavými obvazy a naliji do sklenky zašpiněné Alexovou zasychající krví. Ruka se mi chvěje tak, že část alkoholu rozliju po stole. Ztěžka dosednu na židli, vlastně se na ni spíše zhroutím. Hodinky mi vyklouznou z dlaně na stůl… Dost možná je tam spíše odhodím. Jako by mě pálily. Jako by ve mně zanechaly cejch vpálený hluboko do kůže. Přitáhnu si k sobě sklenku blíže, div i ji nakonec nepřevrhnu, ovšem… Nakonec ji nezvednu a nepřiložím ke rtům. Nenapiju se z ní, i když bych do sebe nejraději obrátila celý zbytek té láhve.

Všechnu tu bolest si zasloužím.

Všechnu a… Mnohem víc. Očima zavadím i jednu z jehel ležících kousek od mé ruky a… V tom dalším návalu něčeho mnohem horšího, než je žal po ní sáhnu. A bez jediného zaváhání si ji vrazím do hřbetu dlaně pokrytém zlatě se lesknoucími linkami. Jednou. Dvakrát. Třikrát… Tak dlouho, dokud se skrze ten vzdálený otupělý vjem neprobojuje ta opravdová ostrá bolest hrnoucí slzy do očí. A… Až poté se mi… Uleví. Dost na to, abych dokázala… Vydechnout. Nechat splynout tu děsivou tíhu z ramen a vyplout napovrch z oceánu bolavých myšlenek. Otřu si tvář do rukávu a znovu dlouze vydechnu.

„Neochránil jsi nás. Ani jeho. Na nikom ti ve skutečnosti nikdy nezáleželo…“ hlesnu bezbarvým tónem hlasu. „Byl… Jednom… Tvůj… Nástroj…“ zamumlám už takřka nesrozumitelně, když si tvář opřu o vlastní předloktí položené na stole.

Je to tvoje vina. Otce a všech, kteří… Kteří ze mě udělali tohle…

Delilah Blair Flanagan

♬♬♬♬♬

Vše je hotové. Tedy alespoň to, co jste mohli za těchto podmínek pro Alexandera udělat. Na stole zůstal lavor plný krvavé vody, stejně jako množství krví nasáklých smotků gázy a pár jehel. Snad to někdo uklidí, přesto…. Tohle tě teď trápí asi nejméně. Langley kývne souhlasně na tvůj požadavek kávy a vody. Vzhledem k tvému stavu je těžké věřit tomu, že i ta nesilnější a nejčernější káva, jakou tu v Novém Jeruzalémě dovedou připravit, by tě snad postavila zpátky na nohy. Únava se do tebe totiž zakousne s novou silou, jakmile se ozve cvaknutí dveří, které se za vaším asi hostitelem zavřou. Jako kdyby ten tichý zvuk připomněl tvému tělu, že už není proč dál kráčet po hraně. O vše bylo postaráno. O všechny ty rány, tu krev… O Alexe.

Ten leží v posteli a dlouze oddechuje. Oči má přivřené na tenkou škvírku a… je těžké říct, zda skutečně spí. Rozhodně se to tomu ale blíží a celkově vypadá, že bude dost možná duchem někde mimo, protože ta cesta k posteli mu musela dát zabrat, i když jste většinu jeho váhy nesli vy. Tedy především Langley.

Pohladíš jej po tváři, která je nezvykle studená, ale stále ne mrtvolně ledová. Pořád žije. Žije a přežije to. Alespoň o tomhle se tě Daniel snažil přesvědčit. Alexander ti neodpoví. Vlastně ani nevíš, jestli ten lehký dotyk zaregistroval. Skutečně vypadá, že je někde… hodně daleko. A tvůj pohled padne na jeho kapsu na boku, která skutečně vypadá, že v ní něco ukrytého bude. Nejdříve se však natáhneš pro přikrývku a zakryješ jej až k ramenům. Ten pohled znáš. Takhle vlastně vypadá skoro jako jindy. Skoro jako kdyby jen spal. Jen byl bledší a…. Ale nad tím nepomůže přemýšlet. Poodhrneš tedy přikrývku u jeho boku a stačí ji jen lehce nadzvednout, aby tvá ruka vklouzla do jeho kapsy a uchopila předmět, který v ní byl. Ucítíš chladný kov. Je to jistě něco oválného, menšího. Tak akorát do dlaně.

Nemáš ale čas nad tím přemýšlet. Co kdyby se Alexander přeci jen probral a přistihl tě zrovna v takovéto situaci. A tak ruku vytáhneš a ve světle lamp se opět zaleskne leštěný měděný kov. Znáš jej. Moc dobře jej znáš.

„Del… Kdyby si chtěla, určitě se tu bude dát najít někdo, kdo by ty hodinky opravil. Tedy… Asi to nebude tak delikátní práce jako v Novém Jeruzalémě, ale je to určitě jen pár koleček a pérek, které potřebují vyměnit a… Ehm, ne nedívej se na mě tak. Přiznávám, o hodinových strojcích vím asi stejně jako o vyšívání.“

Slyšíš ta slova pronesená v horkém a vlhkém dvarackém vzduchu, když tě tehdy Alexander opět zastihl, při tom, jak sedíš nad tou skromnou sbírkou věcí, které sis s sebou přivezla před pár týdny z Nového Jeruzaléma. Bylo to ještě příliš čerstvé, ale čas spolehlivě otupil postupně ty nejostřejší hrany. Jako u každé vzpomínky. Avšak stačilo se vrátit zase zpátky sem a…

Poznáváš je. Jistěže je poznáváš hned. Vlastně víš, co držíš v ruce ještě než se prsty plně rozevřou a odhalí měděné kapesní hodinky, jednoho černovlasého agenta, který je dostal zpátky teprve před dvěma dny. A který by je jen tak nedal z ruky...

Pokud by...  

„Než na to zase zapomenu,“ 

„… Děkuji.“

Je to… Náročné. Ruce se mi chvějí čím dál víc, a tak si musím po chvílích dělat krátké přestávky, abych vyhnala z prstů křeč a přestaly mi tak třást. Ovšem stačí mi vždy krátký pohled na Daniela, který hbitě pokračuje v metodickém sešívání ran, abych se přiměla pokračovat dál. Pracujeme v tichu, které protkává akorát mé tiché broukání a zvuk kovových břitů cvakajících nůžek. Ovšem i když se nám podaří sešít všechny rány na zádech, tak naše práce rozhodně ještě nekončí a na řadu přijdou boky, hrudník a břicho. Nic neříkám… Vůbec nic neříkám. Jen mlčky doliju Alexovi sklenku plnou rudých otisků zasychající krve a… Nejraději bych si přihnula rovnou z láhve taky, ale neudělám to. To, jak Alexander vypadá je… Děsivé. Tolik… Ran. A že ve většině případů nejde o žádná škrábnutí ani mělké drápance.

Skoro se mi ani nechce věřit tomu, když se nám podaří zašít všechno, co sešít potřebovalo. Přesto úlevně vydechnu a nechám z prstů vyklouznout zahnutou zakrvácenou jehlu, která s tichým cinknutím dopadne na desku stolu. Musím několikrát zatnou prsty v pěsti, poté opět povolit a několikrát si nimi zatřepat, abych je ještě aspoň na chvíli přiměla k poslušnosti a dostala z nich ten nejhorší třas.

„Dobře… Jen… Ještě okamžik strpení,“ brouknu lehce ochraptěle, a zatímco Daniel chystá gázu a obvazy, tak se opatrně pokusím zbavit Alexovu kůži nánosů krve kolem ran. Při obvazování Alexova trupu už jen poslušně následuji pokynů Daniela a pomáhám mu přesně tak, jak sám potřebuje. Situaci nám usnadňuje, že se Alex drží stále při vědomí, ačkoliv… Možná by bylo lepší, kdyby nebyl. Jakkoliv svoji tvář skrývá za tou známou kamennou maskou, tak mne ani na okamžik nepřesvědčí o tom, že tohle celé není tak hrozné, jak to vypadá. Ostatně jeho zarudlé lesknoucí se oči, které čím dál častěji přivírá mluví za vše.

Unaveně se po Langleym podívám, když mne pochválí. Nebo nás oba? Práce… Spíše řezničina, prolétne mi hlavou, když hledím na svoje zakrvácené ruce. „… ah, lepší. Jako madam si teď vážně nepřipadá, to už spíše jako polní chirurg v zácviku,“ sotva znatelně potřesu hlavou a s tím vrazím ruce do studené vody, abych z nich dostala aspoň to nejhorší. Ovšem i když je vytáhnu ven a otřu do ručníku, tak jsou stále cítit tím dusivým železitým odérem a za nehty i v některých záhybech kůže něco zůstalo. Ale… To… Počká…

Postavím se k Alexovi z druhé strany a krátce kývnu hlavou. „Dobře, na tři,“ zopakuji po Danielovi mechanicky a stejně jako on si opatrně přehodím generálovu paži kolem krku. Vytáhnout ho na nohy… Je ovšem stejně z větší části právě na Danielovi, protože já na něco takového nemám dost síly. Jsem ráda, že to ustojím bez zavrávorání. Alexova tvář stažená bolestí mi dodá sílu i odhodlání ještě na chvíli zatnout zuby a vydržet to.

Postel naštěstí není daleko, ačkoliv i tak mi to připadá jako celá věčnost, než do ní Alexe posadíme. Přestanu ho podpírat až v okamžiku, kdy se sveze mezi polštáře a nejsem daleko od toho, abych na místě znaveně padla vedle něj. Přesto… Uhm… Dobře… S tichým heknutím se zapřu o sloupek postele, abych se narovnala a dlouze vydechnu.

Až opožděně mi dojde, že na mě Langley mluví, a tak k němu pomalu natočím tvář a promnu si pálící oči. „Ale no tak… Víte, že takhle… Takhle jsem to nemyslela…“ povzdechnu si. I když nebudu lhát, zase tolik mne to nemrzí, že si půjde zakouřit někam jinam. „K jídlu…“ krátce se zarazím. „Vlastně… Pokud bych mohla požádat… O kávu? Do nějakého… Většího hrnku. Černou, silnou, aspoň s pěti lžičkami cukru…?“ pokusím se o úsměv, ale příliš mi to nejde. „A… Asi by se hodil i džbán vody… Pro Alexe, až se trochu probere, ztratil… Hodně krve…“ vydoluji ze sebe a vzápětí už jen světlovlasého serafína vyprovodím pohledem ven z pokoje…

… ve kterém zůstanu sama s Alexem. Znovu si tiše povzdechnu a otočím se zpátky ke generálovi ležícímu takřka bezvládně na posteli. Mimoděk si zastrčím za ucho pramen rusých kadeří slepených jeho vlastní krví a skloním se nad něj, abych mu shrnula vlasy z tváře, po které ho jemně pohladím. „Jsi blázen… Zatracený blázen…“ šeptnu takřka bezhlesně a povzdechnu si. „Odpočiň si,“ hlesnu tiše, než ruku stáhnu a natáhnu se po přikrývce, abych ji přes něj mohla přetáhnout.

Avšak… Ještě, než tak udělám a odpotácím se zpátky ke stolu, abych se mohla svalit na jednu ze židlí a tiše umřít mezi smotky zakrvácené gázy, tak… Tak udělám něco, na co nejsem ani trochu hrdá a nikdy jindy bych si to nedovolila, přesto nyní… Zaváhám jen krátce, když využiji toho, že se nad Alexem nakláním, abych… Abych v tom jednom nestřeženém okamžiku, kdy mne vnímá sotva napůl, pokud vůbec… Prsty zajela do kapsy jeho kalhot, ve které přede mnou ukryl to něco…

To něco, co jsem nesměla vidět.