P(r)ošťouchy

Čekala jsem rozhodně víc disciplíny. Něco, nač jsem zvyklá z domova. Ostražitost a opatrnost. Ale ne. Urážky a podobné se jistým členům naší skupinky zřejmě dosti líbí. Očima sleduji naše okolí, přičemž poslouchám tu slovní přestřelku. Ráda bych zůstala vážná, ale koutky mi zacukají. Dokonce se v průběhu i viditělně usměju, ale chechot naštěstí zvládnu zadusit. V jeden moment cuknu pohledem k Benjimu a Betchanovi. Nevím, jak ostatní, ale já bych si noc s nima nechala líbit. S oběma najednou. Uvědomím si, kam mi sklouzly myšlenky a do tváří se mi nahrne krev. Bohové, buďte milostiví. Tove by mi za tohle omotala střeva kolem krku. Raději mlčím a spíš čekám, jestli zasáhne Kluzký.

Cesta z města

Velké ego na velké výpravě


Znovu zaměřím pozornost na Benjamina.
„Teď jsi mě dostal.“
Chytím se za srdce. I když bych se samozřejmě měla držet jinde.
„Pojď, vezmi si mě.“
Několika nárazy rukama naznačím sex. V přímém kontrastu s mými slovy mi z očí sálá vztek.
„Jen mi prosím řekni, až se to stane, nerada bych srazila tvé ego tím, že si ani nevšimnu, když budeš uvnitř.“
Znovu se ušklíbnu a udělám krok dopředu. Je mi u prdele, jestli nás pár metrů od pevnosti někdo sejme.
„Oooo. Ano. Ano. Víc.“
Zasténám vskutku procítěně. Náhle však přestanu a znovu se vrátím k vrčení.
„Jen do mě pane Honímsitrikovpustině,protožemámmalýpéro!“

Cesta z města

Podle všeho se na můj háček chytila rybička. Čekal jsem, že se ozve. Nikdo nevydrží tak nevybíravá slova a zvládl jsem si spočítat, že madam z Družiny patří k té skupině, která se musí ozvat.

"Počkej to slyším taky! Ty jsi chlap? Úplně jasně to vychází z Tvýho rozkroku."

S úsměvem odpovím naší Družinářce a pak se přidá bratan.

"Vaše sirstvo! Bohužel mi, nuzní mužové a ženy Patroly musíme za tyto služby platit, neboť nikdo nám neskáče sám do postele, protože její majitel je sir. Chtěl bych říct i sirka, ale to u Vás prý není. Prý patří k běžným věcem, že Vaši mladí hošíci mají služby v určitých dnech na uspokojení choutek starší sirů?"

Pokrčím bezelstně rameny a kecám. Každý ví, že je to píčovina, ale je možný že se někdo chytí. Navíc mě to baví. Betchan vypadá, že podobné řeči jsou mu blízké, tak s ním aspoň nebude nuda, ale stejně se do toho musí přisrat Družinářka.

"Koukám fakt Tě svrbí holka. Ráda se díváš jak si to chlapi dělaj? Sama jsi už dlouho žádného nepoznala a tak držkuješ? Větší intimnosti si necháme někam do tepla. Teď zkus nemyslet tím pérem co máš v kalhotách podle všeho a hlídej si okolí. Tady nejsi v Pevnosti."

To poslední už říkám vážně. Sranda je odsud podsud. Stejně bych jí nejraději zastřelil sám, ale zase lidské zdroje jsou lidské zdroje.

Cesta z města

Ono to nekončí...

Ve spáncích mi tupě zapulzuje. To, když se ozve to pako, které si tu hraje na rytíře. Ze všech spolků v pevnosti je tenhle nejsměšnější.
„A ty se do toho sereš proč?“
Zavrčím. Chvíli muže propaluji pohledem.

„Víte co? Udělejte všem tady službu a běžte si vzájemně vyhonit.“
Pohybem ruku pomyslně spojím Betchana a Benjamina.

Na cestu

Rvačka skončí celkem rychle. Tomu mýmu jedna rána stačila a do zbytku se mi motat moc nechce. Ale stále jsem připraven zasáhnout. Lady Hef má prostě smůlu. Jakoby nestačilo, že má důstojného protivníka, ještě se jí do toho nasere Patrolář. Na jednu stranu chápu, že nechce, aby v patrolářký hospodě vypustil družiníky duši a šest a půl litru krve. Na druhou stranu, holka má nárok na odvetu.
Nakonec se jí do toho nasere Kluzký a to je definitivní konec její odvety.

Pokrčím rameny. S tímhle nic nenadělám a asi ani nechci.
„Rádo se stalo.“
Kývnu na Kluzkýho.
„Chápu, že tě to překvapilo. Taky jsem to nečekal. Ale jestli máme aspoň trochu spolupracovat, bylo by hloupé nechat se štychu už na začátku. Zítra ráno se uvidíme.“
Mírně se usměju a mrknu k baru.
„No a jestli to oba přežijeme, asi se tu i potkáme. Na vodka je fakt výborná.“

Poslouchám Kluzkého co dál plánuje s Hefronovou a jejím přítelem.
Doprovod? Jo. Jasně. Není problém...jo hovno není problém. Cecháči!
Letí mi hlavou, zatímco mi Kluzký nabízí odměnu. Kývnu. Udělal bych to i bez odměny.
Ksindlové čekají takřka před hospodou. Že střetu neunikneme je jasné, ale vybrat si místo můžu.
„Běž Hefronová! Pohyb! Ti tři jdou po tobě.“
Pobízím je k rychlejšímu kroku. A hlavně chci být mezi Hefronovou a Cecháči. Zapadneme do boční uličky a sáhnu po meči. Tady je to ideální.
„Běžte dál. Zastavím je.“
Přikážu a přijde mi to jako jednoduchý příkaz. Snadno splnitelný a snadno přežitelný. Kdyby si jeden blb nehrál na hrdinu.
Cecháči vytáhnou zbraně. Dva nože a sekeru.
No to si děláte prdel? S tímhle jdete proti dvouručáku?
Až za vteřinu mi dojde, že se mnou počítat nemohli. A na Hefronovou by to stačilo.

Její přítel dostane nůž přímo do hrudi. Tady není co řešit. Nožíři jsou v pánu hned. Ten se sekerou je lepší a podaří se mu mi dokonce prohnout kyrys. Ale v okamžik, kdy přišel o podporu svých s ním byl konec. Konec by s ním byl tak jako tak. Jen by mi to trvalo o pár vteřin déle. Možná.

Dohlédnu, aby se LaHef dostala tam, kam potřebuje, tedy ke Kluzkému a vyrazím k domovu.
Očista, fyzická i duchovní. Oznámení vedení k čemu došlo, aby byli případně připraveni, kdyby se Družina vztekala, že jeden z nich dostal přes hubu. A taky mé rozhodnutí na téma Hefronová. Skřípali zubama, ale prošlo to.

A ráno si jdu pro výbavu a nestačím valit oči.
A to jsem si myslel, že jsem vybavený tak dobře. A oni mají k dispozici tohle. TOHLE. Musím se vrátit. Byl by hřích nechat to tam někde ležet.
Nastrojím to na sebe a zkusím pár pohybů. Je to dokonalé. Je to tak dokonalé, že si odpustím remcání o tom, že nikoho nevyslali. Ještě by si to mohli rozmyslet a sebrat mi to.

Na boty natáhnu nesmeky a náhradní hodím do batohu. Jistý krok je věc, která je pro bojovníka nesmírně důležitá.

Místo srazu je úžasné. Místo tedy je stejně mizerné, jako každé jiné, ale je úžasné tou pestrou sestavou. Kývnu na Kluzkého i na ostatní.
„Jmenuju se Betchan. Celým jménem Sir Rytíř Betchan. Ale na nějaký tituly se můžeme vysrat, že jo.“
Tady by to stejně nemělo smysl. Tituly se hodí ne ceremonie, ne na boj.
Sestře chladu věnuji malinko delší pohled. Je na ní vidět, že mi věří stejně, jako já jí. Vůbec. Ale s tím zatím nic neudělám. Dívám se na její zbraň a v koutku duše malinko slintám. Doma jsem si z ní jednou vystřelil a bylo to skvělé. Tady si s ní asi jen tak nevystřelím. Budu rád, když s ní nebude po mě střílet.

Pár kroků a už to mezi námi jiskří. Modrofialový Benji alisa Banjo si rovnou bere do huby Družinu. A celkem zostra. LaHef oplácí úder a mě v hlavě vyplave myšlenka, která by mohla vyznít vtipně. A nebo se kvůli ní porveme. Šance jsou stejné.

„Co se o tobě nedozvíme,Benji. Družina tě nechává na pokoji, pač jebou jen slušný lidi. Zkoušíš to na všechno co se hejbe. Na ženský i na chlapi a hádám, že za šuk platíš všem. Jinak si nedokážu vysvětlit, jak jsi zjistil, že chlapi jsou buzeranti a ženský kurvy.“
Řeknu pobaveně. Čekám, že mi odpoví něco podobného. Že se u něj nebo jiného projeví smysl pro humor. Ale čekám i to, že se urazí nebo sáhne po zbrani.

Odchod

Byla jsem spokojená, že jsem se nemusela zaplést do rvačky ani ničeho podobného. Očíhla jsem situaci a vrátila se domů. To, co jsem videla ráno, mě asi ani moc nepřekvapilo. Nesnáší nás, ale na likvidaci nepohodlných debilů, se jim hodíme. Jenom nad tím zavrtím hlavou. Vše už mám sbalené, s matkou i sestrou jsem se rozloučila, a už brzy překročím hranici našeho území. Dost možná se sem už nevrátím. Ale to nevadí. Smrt je jenom další destinace.

Ostatní pozdravím, alespoň kývnutím. Ale mám pocit, že je to všem u prdele. Stejně jako moje jméno. Takže se ani nepokouším o nějaké seznámování. Zařadím se tak, abych viděla na člena bratrstva. Rozhodně ho nechci mít v zádech. I když máme fungovat jako tým, jemu rozhodně nemůžu nic věřit.

Cestou mlčím a dávám pozor na své okolí. Několikrát zabloudím pohledem k Benjimu. Líbilo se mi, jak s včera bil. Má můj respekt podobně jako Kluzký. A tím to tady taky končí.

Cesta z města:

Bez klidu a svých zásad

Už od časného rána mám příšerný vztek. Říct, že se včera posralo, co mohlo, ani zdaleka nevystihuje situaci. Kocour. Souboj v temné uličce. Will. Hádes. Na čele mi vyskočí žíla a v oku se objeví tik pokaždé, když si na to vzpomenu.

Hned dva lidi mi vzali moji pomstu. To jim nezapomenu. Nikdy. Měla být moje! Bylo to osobní. Zrovna teď a tady vidím jen jediný cíl celé té šaškárny venku, … pokud jsem nedostala to, co jsem chtěla u Kocoura, vezmu si to venku na těch dvou. Nikdy jsem nepočítala s tím, že se vrátím… nepotřebuji si ve městě otevřít žádnou zasranou hospodu a válet si prdem ve zlatě až do smrti. Takhle neskončím. Měla jsem jen dva cíle – jeden je naprosto nedosažitelný a o druhý mě včera okradli. Tohle se kurva nedělá!

S nikým nemluvím. Na nikoho se nedívám. Posbírám si vybavení a prostě vyrazím.

Můj vztek mi dodává odvahu. Nepřekřičí ho nic – ani zima ani nebezpečí, které může být hned za hradbami. Je mi to fuk.

Jindy bych se k pomlouvání Družiny s chutí přidala. Ostatně moc dobře vím, co jsou zač. Vím víc než kdykoliv tady. Jenže teď mě sere i tohle…. A pak to přijde.
„Počkejte.
Slyšíte to?“
Zůstanu stát a opatrně se rozhlížím. Oči mi planou nenávistí – ne konkrétní, mířenou přesně. Nenávistí ke všemu a všem.
„Tady někomu příšerně hučí v kládě.“
Ušklíbnu se na Benjamina. To, co vykládá, je podle všeho víc zbožné přání než kritika.

Ooooodchod

Hajzl leží. Já jsem spokojený. S úsměvem na celé kolo se dívám po okolí, jestli někdo nepotřebuje pomoc, ale podle všeho nepotřebují. Bratan se podle všeho taky vyzná a zbytek dořeší Led. Uplatní svoje dlouhé zkušenosti a já to nechám kolem sebe jen tak plynout. Nemám na to. Zcela upřímně na to nemám. Kocour se sice strachuje, ale Led má dobrej nápad. Až je najdou, tak jim to opravdu nezávidím. Budou v dost velké prdeli. Což byli už ve chvíli, kdy vlezli ke Kocourovi...

Střih a je ráno. Večer se nesl už jen v hromadě ledu na ksichtě, jídle, pití a dobré společnosti Patroly, ale ne moc dlouho. Musel jsem vstávat brzo. Výhra mě ještě hřála v kapse a já jsem už teď věděl, že ne na moc dlouho. Takže jsem ráno vstal asi jako jeden z prvních ocasů v celé Pevnosti a vydal se ke Gilgamešovi, kde jsem byl na sto procent první. Však sám majitel měl ještě pod očima kruhy a v nich ospalky, ale to mi bylo fuk.

"Dobré ráno, mám u sebe nechutné peníze a hodlám je u Vás utratit."

Široce jsem se usmál a vrhnul jsem se do víru Gilgamešova obchodu. Po celou dobu nakupování, jsem se řídil pravidlem, že když nebudu já, tak nebudou ani prachy co mi zbudou. Takže jsem radši utrácel peníze, než pak někdo bude utrácet můj život. Více méně jsem přesně věděl co chci, tak to netrvalo vůbec dlouho a o mnoho zlata lehčí jsem odcházel z obchodu pryč. Myslím, že obě strany byly takhle ráno spokojené. Já teda určitě. Vše jsem si vyzvedl a překontroloval, abych měl všechno. Nadšení je jedna věc, ale pragmatismus je věc druhá. První jsem nebyl. Což jsem ani nečekal vzhledem k tomu, že jsem měl ještě svoje ranní pochůzky.

"Díky. Kdybych nedlužil Karlovičovi za vybavení tak do toho nejdu. Potřeboval jsem, ale nějaké drobnosti. Kdyby mě zrasil moc, tak mi Karlovič měl zaplatit doktora. Naštěstí to vyšlo. Byla to jen zasraná klika."

Pokrčím rameny na celou včerejší situaci, kterou Alex komentuje. Sám si to dává ještě dohromady a mám pocit, že až se vrátíme do města, tak Helmuth nebude patřit mezi moje dvorní fanoušky. Budu si muset hlídat záda to je jasná věc. Na dárek od Drona se dívám dost nedůvěřivě a když ho otevřu, tak se moje tušení potvrdí. Jeden by čekal, že když jdete na výpravu, která rozhoduje o osudu Pevnosti, tak dostanete aspoň špičkové vybavení.

"Snad tam není žrádlo pro psy mezi tím...."

Modlím se potichu, ale modlím. Nechám celý ten dárek bez odezvy, ale když nám to dal, tak to taky bude chtít vrátit. Byrokracie je i v Patrole pekelná. Kromě jídla, tak vařič a makarov jsou další věci na které musím dávat pozor. Ne. To to pak radši zaplatím. Když procházíme všemi kontrolami, tak se začínám cítit lépe a lépe, protože jdeme ven. Asi z toho mám největší radost tady z té bandy. To, že jde s náma sestra mě nějak nesere. Podle všeho všechny frakce až na gymnasium se oficiálně chcou zúčastnit....zastřelit jdou vždycky.

"Už jsi někdy viděl, že by Družina kromě jebání slušných lidí něco dělala? Však je to banda kurev a buzerantů."

Houknu k Ledovi a když on jde v čele, tak já jdu do pravého zadního rohu. V ruce mám svoje AK-74 a těm, kdo ví, tak na batohu mám přidělaný Včelí úl.