| |||
Mezi náma holkamaKývnu Gabriele na její prosbu a vezmu si své věci. "Pojďme nahoru." vyzvu ji a bez toho, aniž bych se podívala na ostatní, se vydám ke schodům nahoru, kde budeme mít na všechno větší klid. "Máš něco, čím bych ti to mohla stáhnout?" zeptám se jí. Nechci plýtvat svými věcmi, ale pokud nebude, vytáhnu ho z baťohu. Počkám až si Gabriela odloží a potom si k ní přikleknu. "Teď to bude trochu bolet, tak se omlouvám." alespoň zběžně chci zkontrolovat, jestli je to opravdu jen naražené. Samozřejmě nemám šanci objevit drobnější zlomeniny, ale pokud může dýchat a nekašle krev...brzo se dá dohromady. "Měly bychom držet spolu." řeknu polohlasně, když sáhnu pro omšelý kalíšek s mastí. "Muži mají neustále pocit, že nás musí chránit a pečovat o nás, což je někdy dost otravný a taky na škodu. Navíc je jejich ego žene k rychlýmu vstupu do Valhally." namažu místo, kde už se tvoří nehezké podlitiny. "Jenže náš svět je tak moc v háji, že my si nemůžeme dovolit umřít tak brzo. Kdo by ho pak držel pohromadě, hm?" pousměju se na Gabrielu a začnu jí omotávat a stahovat žebra. Neverbuju ji k Sestrám. Prostě jsem vyrostla v prostředí, kde se mužům příliš nevěří. Vlastně vůbec. " Hotovo. " stoupnu si a ještě rychlým pohledem zhodnotím svou práci. Pak se dám do úklidu. |
| |||
K odchodu se nikdo nemá… Bolesti a bolístky Dotek prstů mě překvapí. Na zátylku se mi zježí chloupky. Pomalu se nadechnu. A i když mám hlavu skloněnou, očividně mi přes tvář přeběhl rychlý úsměv. Tohle vypadá na zajímavý vývoj událostí. Opatrně si vezmu hrneček zpět. Prsty se znovu dotknou. 1… 2… 3… 4… 5… Počítám v duchu. Pohled nezvednu a úsměv už se neobjeví. „Možná by se někdo podívat měl… bolí to jak čert.“ Připustím tiše. Zatím to však nevypadá, že na vyšetření dojde, protože zmizím v kuchyňce. Vrátím se až po chvíli. Odložím batoh. Nějakou dobu zvažuji, co dál. Kam si sednou. Co takhle něco sníst? Napadne mě. Tok mých myšlenek přeruší Alex. Zase. Zadívám se na zbraň. Váhám. Přemýšlím. Zkousnu ret. Až odsud vyjdeme, mohla by se hodit. „Děkuji.“ Pronesu znovu tím „bolí mě zuby“ tónem a pistoli si vezmu. Úkosem se podívám na Betchana – pohled nevyšplhá výš než do půlky jeho hrudi. Jemu neřeknu nic. Nejspíš mám své limity… limity a hrdost. Jenže rytíř má zřejmě potřebu moje limity testovat. Přinese náboje. Tentokrát se „děkuji“ neozve. To ne, tak jednoduché to mít nemůžeš. Přitáhnu si k sobě munici. Přikývnu ale mlčím. Nějakou dobu váhám ale nakonec vyrazím k Freye. „Podíváš se mi na ta žebra?“ Požádám. |
| |||
Srub Poslouchám Alexe, jak mluví o pistolích. Ví o nich dost. Na rozdíl ode mě. Ale to je v pořádku. Každý má to své. „Hlavně jí to vysvětli. Ať ví, kdy má co použít.“ Řeknu tiše a pohledem zabrousím k dívce. „Jo. Nevypadá že by byla přístupná. Ale podle mě se jen strašně bojí. Je k smrti vyděšená z toho, co se za poslední dny stalo. A my jsme jí taky moc nepomohli.“ Povzdechnu si mrzutě. Její setkání se mnou neproběhlo úplně ideálně. Pak mi ji dal Kluzký na hlídání a já ji sice ochránil, ale jejího kamaráda ne. A pak to rytí do ní. Začalo to jako vtip, ale klasicky jsem se neuhlídal a přehnal to. Nabídka deky nevyšla. Zavrtím nevěřícně hlavou. Ty jsi tele! To nebylo pro mě. Kvůli odpuštění. Ani se ti nechci dostat do kalhotek. Chtěl jsem jen, aby ses zahřála. Nic víc. Letí mi hlavou když cpu deku zpět do batohu. Po ostatních moc nekoukám, je mi celkem fuk, jak se na to tváří. Usrkávám horký čaj a z boční kapsy batohu vytáhnu část sušenek. Jsou lehce nasládlé, tvrdé a vysoce výživné. Vezmu si jeden a zbytek nabídnu ostatním. Chroupu sušenku a čekám až se vrátí Gabriela. Pak před ní položím poloprázdnou krabičku s náboji do 1911. „Moc toho není. Třináct obyčejných nábojů a dva lepší. Víc toho u sebe neměl.“ Řeknu tiše. |
| |||
SrubS Kluzkým si to budeme muset vyříkat, pokud nastane vhodná příležitost. Jinak nás ta paranoia bude oba stát krk. Vím, že zná naše tajemství a také vím, co mi velí povinnost. Ale na to kašlu. Nejprve chci znát odpovědi a až pak se rozhodnu, jak s tím naložím. Cítím na sobě Benjiho pohled, ale nedávám to nijak najevo. Ať se podívá, když chce. Zatím ho to nebolí. A jestli příště bude, to záleží na něm. Pokud se dostaneme do Vřídel, mohl by to být zajímavý večer. Přinejmenším. Sama se té myšlence pousměju, ale taky to může být jen úšklebek nad pachutí čaje. Krátce se při tom na patroláře podívám, ale pak už si hledím svého. Gabriele se dostává péče. Taky to z nás schytala nejvíc. Je to nejslabší článek? Nebo jenom měla víc smůly? Úplně si nejsem jistá, jestli se na ni dá tam venku spolehnout. Ale budu to muset risknout. Máme už teď jenom sebe a je úplně jedno k jaké frakci patříme. |
| |||
"Jo, to je fakt. Nezaslouží si zreznout. Víc...." komentuju vzhled zachráněné pistole "To záleží co od toho chce... Tahle .45 má vyšší zastavovací efekt a ten její Tokarev zas průbojnost. Provalí zblízka i slabší vestu..." osvětlím Betchanovi rozdíly mezi rážemi. Záleží, co by od toho Gabriela chtěla. Zasměju se jeho upřesňujícímu komentáři. Vypadá to, že rytíř nebude suchar - i když... Když to vezmu kolem a kolem, asi bude ten jejich spolek v jádru podobný Patrole. "Neboj, myslím, že mě by maximálně tak urvala koule." zhodnotím můj a Gabrielin vztah. Pistoli si vezmu, vyhodím zásobník a pokusně natáhnu závěr. Sice ten krám dost drhne, ale nemá vůle, takže to asi nebude nic nezachránitelného. Pistoli hodím do batohu a ve srubu se na to vrhnu až skončím se svým AKM. Aspoň se zabavím. |
| |||
Čas se tu na chvíli zastavil… Konečně trocha medu Celá se napnu, když se vedle objeví Alex. Ta blízkost mě zaskočí. Nevím, co čekat. Muž však vytáhne… med. Dívám se na sklenici a znovu to vypadá, že nad něčím uvažuji. „Počkej.“ Chytím ho jemně za paži, kdy se chystá odejít. Otevřu med a zamíchám ho do čaje. Rychle dopiju svůj hrneček a znovu ho naplním. „Taky děkuji.“ Hlesnu sotva slyšitelně a podám nápoj Patrolářovi. Skoro to vypadá, že mi ta dvě slova způsobují příšernou bolest zubů. Pohledů do očí se raději vyhýbám. Do probíhající debaty se nezapojím. Neznám žádné z těch jmen a nemám ani romantické představy o tom, kam putují nebo neputují duše. Mám svoje starosti a svoje plány. „Možná máme stejného kuchaře. Nebo dodavatele.“ Ušklíbnu se na Kluzkého. Není v tom vztek. Teď už se ovládám a ovládat budu. „Ty víš, jak chutná standartní výluh z ponožek? To dost vysvětluje.“ Oplatím i Benjimu. Ale zase v tom nejsou emoce. Na nikoho se přímo nepodívám. A aby té nepříjemné blízkosti nebylo málo, objeví se ještě rytíř s dekou. Na krku se mi vyrýsují šlachy, když zatnu zuby. Moc dobře vím, co řekl v garážích a opravdu nemám nejmenší chuť balit se do jeho deky… Uklidni se. Ještě to vydrž. Teď není ta správná doba. Prostě ... to nějak zahraj. Buď milá. Zvednu se na nohy. „To je v pořádku. Stejně jsem chtěla jít… vypláchnout ten kotlík.“ Zvolím únikovou strategii. Vezmu, teď už téměř prázdnou nádobu, a zmizím v kuchyňce. Vrátím se až po chvíli – dost možná nechci riskovat žádnou další zahřívací nabídku. Přinesu si všechny věci, kdybychom chtěli odejít. Před Alexe položím zbytek medu. „Na příště.“ Pronesu tiše. Neusměji se, ale očividně se pokouším být milá. A dost možná věřím, že přežijeme. Vlastně je to takový závazek… pro nás pro oba. |
| |||
Srub Hrneme se dál. Ztratili jsme jednoho. To je víc než dost. S výčitkami svědomí se podívám na Gábi. Měl jsem ji ochránit, ale neochránil. Aspoň že žije. „Jo. Kultovní kousek. Byla by škoda ho tam nechat.“ Prohodím k Alexovi. „To bys byl hodnej. Já se v tom nevyznám. Bral jsem ji pro Gabrielu. Ta její výzbroj není žádná sláva. Ale jestli jí nebude chtít, bude volně k mání.“ Vysvětluji, proč jsem vzal tenhle, pro mě nepoužitelný, kousek. „Teda ta pistole, bude volně k mání. Aby tady nedošlo k nějaké chybě v komunikaci.“ Dodám s úsměvem a podám mu pistoli. „Nějakou munici brala Freya. Asi do kalacha, ale bez záruky.“ Pokrčím rameny. Les. Krásný čistý les. Jako doma. Tam jsem chodil na dlouhé procházky. I tam bylo nebezpečno, ale zdaleka ne jako tady. Doma měla zvěř rozum a zbytečně se k člověku nepřibližovala. Doma byla lovec lovil zvěř. Tady je to jinak. Zvěř se stala z lovce. Pod nahama mi křupe sníh. Asi jako jedinýmu. Patrola se v tom umí pohybovat, Freya, no o ní ani nemluvě a LaHef je štíhlá holka co má padesát kilo i s postelí. Pokrčím rameny. Sebe v lese neutajím. Třeba kvůli tomu nic nepřijde. Třeba nebude chtít nic zjišťovat co za potvoru dělá takovej rachot. Srub. Když ho poprvé zahlédnu mezi stromy nemůžu uvěřit vlastním očím. Nečekal jsem tady něco takového. Pár lidí jde na průzkum a zbytek hlídáme venku. Ale je klid, takže za okamžik jsme uvnitř. Rozesadíme se po židlích a je klid a pohoda. Zima je tedy pořád, ale nefouká tu. A i zima vezme za své, když Kluzký rozdělá oheň. A je to, k mému překvapení, právě Gabriela, která se přihlásí, že udělá čaj. Spokojeně se usměju. Ne proto, že zrovna ona jde dělat čaj, ale že to znamená její krok k nám. Musíme se spojit. Aspoň na bázi spolubojovníků. Když ne jako přátelé. Kluzkého poslouchám jen tak okrajově. Co kérka, to mrtvý. Má jich dost. Ale to je prostě Patrola. Smrt je v jejich životě častá. Sáhnu po batohu, který jsem předtím opřel o stěnu a vytáhnu z něj deku. Tenká, lehká, ale skvěle hřeje. Poslouchám Freyu. To co říká dává smysl. Aspoň mě. Vrací se Gabriela s čajem. Vezmu si od ní jeden hrnek. „Díky.“ Řeknu tiše a usměju se. Není žádný škleb. Ale čistý a upřímný úsměv. Počkám, až budou mít všichni čaj a usadí se. Pak podám Gabriele deku. „Hoď to přes sebe. Zabal se do ní. Zahřeje tě.“ Řeknu tiše. Je to možná i trochu omluva za předešlé urážky a narážky. Pozvednu hrneček v přípitku. |
| |||
Srub "Díky, to se určitě bude hodit." Poděkuju Freye, když dostanu náboje do AKčka. Je to nečekaný dar, ale nejsem debil, abych ho odmítl. Pro mě to bylo jediné vyrušení a pak už tu byl on. Srub. Zcela ideální místo na to, aby jsme si odpočinuli a dali se dohromady potom co jsme zažili. Já jsem se teda dohromady dávat nepotřeboval, ale máme tady nováčky. Viděl jsem za svou kariéru smrti už více než dost. Jediný, kdo jí viděl více jak já je asi Kluzký, o čemž se později přesvědčím. "Jasný, jdeme." Přepnu si AKčko na plnou automatiku, protože pokud je uvnitř něco nebo někdo nebezpečné, tak tomu radši rozstřílím držku rovnou a nebudu se ptát po jednotlivých střelách. Vpadneme dovnitř, kdy já jdu první a Kluzký za mnou, ale nic tu není. Nic a nikdo. Což je dobře. Tohle je srub Patroly a nějaké hajzly tady trpět nebudeme. Takže když přijde pokyn ať jdu pro zbytek tak jen přikývnu. Vystrčím hlavu ze dveří, abych na ně mohl houknout. "Pojďte dovnitř, ať Vám tu neumrznou prdele." Nováčkům mimo Pevnost musí být sakra zima a nepříjemno. Než sem dorazí zbytek, tak si vyberu své místo a sednu si na gauč. Přeci si nebudu odírat zadek na židli, když můžu mít pohodlí měkkého gauče. Opřel jsem AKčko vedle sebe a sundal si taky aspoň kabát a svrchní bundu tepla je tady dost, ale zase to nebudu přehánět. Trošku jsem se děsil, že Družinářka jde dělat čaj, ale zase kdyby nás chtěla zabít, tak nám nemusela v boji pomáhat. Rád bych tuhle myšlenku dál rozvíjel, ale Kluzký začal povídat a já jsem se utopil v tom příběhu, stejně jako ve zkušených tazích při tetování. Pochopil jsem celkem rychle co jednotlivá tetování znamenají a ten příběh k nim...ten mi jen ukázal kolik si toho tenhle člověk nese na zádech. "Ale hovno Lede. Tohle je Příhraničí, Ti lidi jsou dospělí a nemůžou čekat, že jim někdo bude měnit plínky. Marcus taky věděl do čeho jde. Je to zasraná smůla nic víc. Jo Komandos byl vůl. To se na mě nezlob, ale přes bažiny si zkracuje cestu jenom vůl..." Vezmu si plecháček s čajem a uvažuju o dalším jménu o kterém mluví. Pamatuju si jak vypadal po tom jeho bersekr módu a taky si pamatuju jí. Souhlasím, že ona anděl byla. Viděl jsem její tvář když jsem se probral ve špitále a dávali mě tam dohromady. Mile na mě mluvila a u toho mi zašívala rány. Bolelo to jako hajzl, ale já se držel abych ze sebe neudělal vola. "Ona anděl byla. To sakra jo. Tak na všechny, které už Příhraničí sežralo." Dostane se ke mě placatka a tak si zhluboka přihnu. Patrolářův přítel pomáhá. Vnitřnosti mi zahřeje příjemné teplo. Freya mluví o něčem, čemu moc nerozumím teda asi rozumím. Je to spíše nadpozemno a to jde mimo mě, ale při tom si jí aspoň můžu nepokrytě prohlížet. Ona se na mě dívala, když mi dávala náboje, ale to bylo krátké. Já teď mám jedinečnou příležitost se vynadívat víc. Je opravd uhezká, ale proč je sakra ze Sesterstva. To je nebezpečné řezivo... "Jo. Je to standartní výluh z ponožek nočního strážného u Ghetta, ale hřeje to, takže mi to je fuk." Okomentuju čaj a zjevnou narážku, kterou Kluzký má. "Alexi kolik máš nábojů do toho AKMka?" Odtrhnu se od debaty a zaměřím se na dalšího a jediného člověka, který má stejnou munici. |
| |||
Kluzký Když Freya promluví, zaposlouchám se do její řeči. Takhle jsem nad tím nikdy nepřemýšlel. Stále z ní mám ale nepříjemný pocit. Vzhledem k mé minulosti s Ligou, nikdy nevím kdy můžu čekat nůž do zad. Zajímá mě jestli si stihla všimnout kompasu který jsem nakreslil... jestli ví o mém tajemství tak pochybuji o tom že se do Pevnosti vrátíme oba dva živí. "Máš pravdu...dokud dýchám tak jejich památka nezmizí. To oni mě ženou stále kupředu." Gabriela během mého povídání připravila všem čaj. Nevím co si o ní myslet, znám ji jenom od vidění od Kocoura. Ale na to že je z Družiny si zatím nevedla špatně...přežila až sem, což se bere jako velký úspěch....tedy na Družinu. Až se venku trochu otrká tak by nemusela být špatná...stačí když si z téhle ledové pustiny udělá vlastní Pevnost. V té se naučila přežít dost dobře. Naleji si čaj do svého plechového hrníčku a napiji se. "Trochu mi to připomíná Patrolářskou jídelnu...co myslíte ? Nepřipomíná vám ta chuť něco? " s úsměvem přejedu zrakem přes Alexe, Benjiho a Katrin. Musím si trochu rýpnout do Družiny...to bych si jinak nemohl říkat Patrolář. Nakonec ale dodám "Ale ten med tomu dodává nasládlý dozvuk...vlastně si už ani nepamatuji kdy naposledy jsem pil ochucený čaj." |
| |||
SrubCestou ke srubu jsem ticho. Soustředím se na okolí, jestli na nás něco opět nečíhá. Mám takový vlezlý pocit, že jsme si už štěstí pro začátek vybrali dost. Ano, o jednoho člena jsme přišli, ale kromě toho...jsme všichni relativně v pořádku. Postřehnu, že Alex šel jenom za Betchanem a vzhledem k jeho včerejším poznámkám je asi jasné, že se nehrnu k tomu, abych mu doplnila zásobu munice. Přidám do kroku, abych zpomalila Benjiho. "Hej." upozorním na sebe. "Tohle by se ti mohlo hodit." řeknu prostě a předám mu náboje, co jsem stihla zabavit. Je to jen okamžik, ale pořádně si prohlédnu jeho oči. Potom se už beze slova zařadím zpátky. Možná je to až s podivem, ale nic se už nesemele a dokonce ani ve srubu se nic nemilého neusídlilo. Zaberu si automaticky jedno místo u okna. Ne přímo před ním, ale abych z boku měla výhled ven, když budu chtít. Klasicky nemluvím, jen poslouchám Kluzkého a dívám se ven z okna. Když Gabriela donese čaj, jeden plecháček si vezmu. Zase se nemusím stranit příliš striktně. Upiju a stočím pohled na Kluzkého. "Andělé s tím nemají nic společného. Chrání tě oni." kývnu směrem k jeho tetování. "Smrt je jen cesta, ne konec. Dokud je budeš mít v kůži, svět na ně nezapomene. Oni ti naoplátku můžou propůjčit kousek své síly. Šestý smysl. Ale nic není všemocné...lidi budou dál umírat." odmlčím se a podívám se do svého batohu, abych si vytáhla kousek sušeného ovoce. |
doba vygenerování stránky: 0.12366795539856 sekund