Andor.cz - Dračí doupě online

Jakmile se přivinu k Alexanderovi, dovolím si s výdechem přivřít oči. Na tváři mne lechtá pramen Alexových vlasů, ale ani to mne nepřinutí pohnout hlavou nebo si lehnout trochu jinak. Ne, to je to poslední, na co v tu chvíli myslím… Pokud vůbec na něco. To něco horkého a hřejivého, co z Alexe sálá, vytlačí vše ostatní. Vnímám jen teplo rozlévající se pod kůží společně s tím konejšivým pocitem, že právě jen tady a teď jsem na tom jediném místě, kde jsem doopravdy…

V bezpečí.

S tichým zamručením se mimoděk zavrtím, zatímco kolem sebe rozespale mžourám. Ložnice se topí v nazlátlých paprscích slunce pronikající oknem do místnosti. Několik z nich dopadá i na postel na znamení, že ráno už asi nebude. Pohnu hlavou a spokojeně se přitom protáhnu na kolik se cítím… Dobře. Napětí i únava tuhnoucí ve svalech, která mne svírala ve svých spárech posledních pár dní je zcela pryč a já si připadám příjemně uvolněně. S rozespalým zívnutím se pomalu přetočím směrem na bok, avšak přivítá mne jen pohled na prázdnou polovinu postele.

„Hmm…“ natáhnu ruce před sebe a dlaní mimoděk přejedu po místě, kde ještě včera večer Alexander určitě ležel. Kdy odešel? Nevybavuji si vůbec nic od okamžiku, kdy jsem v noci vlezla do postele a zavřela oči. Nepřišly žádné sny ani noční můry, žádný Ztracený a mrtvá pustina, prostě… Nic. Světlo v pokoji mne pořád nutí mhouřit oči, nejraději bych se schovala zpátky mezi polštáře a zmizela pod peřinou, nicméně se i přesto rozhlédnu pátravě po ložnici. Alexander skutečně nikde není, ale jeden z kufrů leží na vršku hromady a vypadá otevřeně…?

Odpověď na moji nevyřčenou otázku přichází vzápětí.

Dveře koupelny se otevřou a nevyjde z nich nikdo jiný než právě Alexander. Nahlas to sice neřeknu, ale uleví se mi. Vypadá… Lépe. Mnohem lépe. Dokonce je schopný už chodit sám a udržet se na nohou. Pátravě si ho prohlížím, zatímco si otírá tvář do ručníku, pohledem sklouznu po hraně jeho čelisti přes krk až k hrudi. Oblékl se, i když pod bílou košilí je stále patrný obvaz na znamení, že se přes noc zázračně nevyléčil. Tedy… Ne až tak moc zázračně. Ovšem i když je na jeho chůzi stále patrné, že je zraněný a moc dobře o těch ranách na zádech i hrudi ví, tak se včerejškem, kdy se neobešel bez mé pomoci se to nedá srovnávat ani v nejmenším.

„Dobré ráno,“ odpovím na oplátku a na rtech se mi usadí měkký úsměv. „Hmm… Ne, vyplížil ses z postele až obdivuhodně tiše a nenápadně,“ dodám v tom dobrém rozmaru, se kterým se přetočím na břicho, když Alex vykročí zpátky k posteli. Ani na chvíli z něj nespustím pohled modrých očí, které přeci jen o něco více přimhouřím, když spatřím, jak ztěžka dosedne na kraj postele vedle mě. Přesto… Ne, nic na to neřeknu. Ani se mu na čele z toho výkonu neperlí pot, což beru za… Dobré znamení.

„Hm… Přispala…? Kolik je vlastně hodin?“ zeptám se a shrnu si z očí pramen vlasů, co mi sklouzl před tvář. Tedy, ne že by tohle u mne nebylo běžné… Nikdy jsem nebyla zrovna ranní ptáče.

Mimoděk se znovu pousměji, když ucítím vůni máty a bergamotu namísto potu a železitého odéru zaschlé krve. To je… Příjemná změna. A rozhodně znamení, že je Alexovi skutečně lépe, když sám zvládl i návštěvu koupelny. „Já vím… Taky nic neříkám, všiml sis?“ poznamenám s drobným úšklebkem na rtech, který ovšem zmizí ve stejnou chvíli, kdy se ke mne Alex nakloní. Sama mu vyjdu při tom krátkém polibku vyjdu vstříc a pootočím se přeci jen zpátky na bok. Taky jsem ráda, že jsem dorazila v pořádku… A v tenhle okamžik ještě více než kdy jindy.

A… A pak Alex začne o víně a já moc dobře tuším, kam tím míří. Ostatně nenechá mne na pochybách a je nakonec velmi konkrétní. Odkašlu si a s neskrývanými rozpaky, co mi na okamžik vykreslí na lících náznak ruměnce se převalím na záda. „Jen… Jsem byla moc unavená na to, abych tu potmě hledala… Sklenku…“ šeptnu rozpačitě. Když si to celé vybavím zpětně, jak ležím ve vaně a přikládám ke rtům hrdlo láhve… Zrovna důstojné to nebylo. A už vůbec nebylo chytré tu láhev nechat postavenou vedle vany. „Ale… Ano, to víno bylo dobré,“ pokusím se to aspoň nějak zachránit.

Naštěstí se Alex rozhodne mne příliš dlouho netrápit. „Hm… Ano, byl to příliš dlouhý a podivný den,“ kývnu hlavou, zatímco k němu natáhnu ruku a bříšky prstů jemně přelétnu po hřbetu jeho dlaně. „Vlastně… Je mi lépe,“ řeknu takovým tónem hlasu jako by mne to samotnou překvapilo což je nakonec i pravda. „Tedy… Hm, konečně si připadám odpočatě…“ dodám, abych to upřesnila. „Ale… Na mě teď nezáleží. Spíše co ty? Vypadáš už mnohem lépe,“ pousměji se a ani se nesnažím skrýt úlevu, když to říkám. „Mám se ti pak podívat, jak se to hojí? Třeba půjdou vyndat další stehy,“ nabídnu mu.

„A… Co včerejšek? Řekli jste si s Danielem všechno… Co jste potřebovali?“ zeptám se vzápětí s jistou… Zvědavostí.

Delilah Blair Flanagan

Spánek si pro tebe přijde rychle. Na jazyku ještě cítíš těžkou chuť červeného vína a na tváři tě šimrají Alexanderovy vlasy, které jsou stále oproti tvým ve výraznějším odstínu rudé. Tentokrát ti ani hlavou neprobleskne ta obava, že bys mohla v nevědomí klesnout pod hladinu. Nechat něco jiného vynořit se napovrch místo tebe. Avšak… To příjemné teplo vkrádající se ti pod kůži nic takového nedovolí. Je to jako sedět u ohně a nasávat jeho horkost, a přitom je za tím víc. Zdá se ti, že vnímáš, jak prosakuje hlouběji a hlouběji, skrz kůži, do masa a…  Ale to už se ti zavřou těžknoucí víčka a svět se rozplyne v šeru.

☩

Pomalu se probouzíš. Ležíš pod vyhřátou přikrývkou a skrz okno s poodhrnutými závěsy sem dopadají sluneční paprsky, jenž vykreslují ostré zlatavé čáry po pokoji a jeho vybavení. Jedna z nich se ti právě přiblížila k nosu a zavřeným očím a nejspíše jí vděčíš za probuzení. Cítíš se odpočatě. Až je to s podivem, protože poslední dny jsi stále nosila na ramenou tu tíhu nepřirozené únavy. Ta je však už dnes pryč. Nesršíš tedy zrovna energií, ale alespoň tě nic netíží a probouzíš se s čistou hlavou. Jen po chvíli si uvědomíš, že pod přikrývkou je sice teplo, ale ne až tak… Někdo tam totiž chybí.

Když se otočíš, uvidíš, že postel vedle tebe je prázdná. Polštář je však zmačkaný a cíp přikrývky visí přes protější okraj postele, jak z ní nejspíše někdo vstával. Ložnice se zdá prázdná. Nikde Alexandera nevidíš. Všimneš si však, že jeden z jeho kufrů, které si sem tak svědomitě včerejšího večera odnosila, je otevřený.

Náhle se ozve tiché cvaknutí kliky a z koupelny vyjde zamyšleně se tvářící Alexander. Tentokrát se drží na nohou rozhodně jistěji než předešlého dne a dokonce vidíš, že se zvládnul i sám obléknout do volnějšího oděvu.

Knoflíčky bílé košile má stále ledabyle nedopnuté, ale nikde nevidíš, že by jí prosakovalo něco ze zranění schovaných pod vrstvou obvazů. Ještě za chůze si otírá do bílého ručníku zapomenuté zbytky holící pěny z tváře, když v tom se zastaví, jakmile si uvědomí, že už nespíš a místo toho jej sleduješ.

„Del… Dobré ráno.“ Pousměje se a přehodí ručník o opěradlo jedné ze židlí. „Nevzbudil jsem tě doufám.“ Pokračuje, zatímco se vydá k posteli, ve které stále ležíš. Na jeho pohybech vidíš, že jsou o poznání jistější než včera. Už jen to, že zvládne jít sám, značí, že se jeho stav výrazně zlepšil. Přesto si všimneš, jak se pohybuje pomaleji. Opatrněji. Chůze postrádá jeho typickou lehkost a ráznost, avšak… To je teď asi to nejmenší, co by vás mělo trápit. Vypadá totiž rozhodně zdravěji. Nejspíše další z generálových talentů, na které dost možná už narážel Daniel.

Voják musí být vždy připraven vyrazit do boje.

„Ah, přispala sis.“ Posadí se trochu ztěžka vedle tebe na kraj postele. Cítíš z něj vodu po holení vonící svěže mátou a begamotem, vlasy má sčesané a prosté zaschlé krve. Ostatně je patrné, že se zastavil v koupelně, aby se dal alespoň v rámci možností zase trochu do pořádku, zatímco si spala.

„Rád bych podotknul, že naše dohoda se týkala pouze včerejšího dne.“ Odkašle si diplomaticky. „Jsem rád, že jsi dorazila v pořádku.“ Nakloní se k tobě, aby tě krátce políbil, než se zase odtáhne a se zapřením o matraci postele se narovná v zádech.

„To víno, co donesl Daniel, nebylo špatné, že? I když nečekal jsem, že najdu prázdnou lahev zrovna v koupelně. A pouze lahev.“ Povytáhne obočí, zatímco mu zajiskří v černých očích. Je jasné, že některé věci si dovedl domyslet. Ostatně znáte se už… no je to komplikované.

„Asi to byl dlouhý den, že?“ Dodá nakonec smířlivě, zatímco si trochu pohodlněji poposedne.  „Jak se dnes cítíš?“

Tóny písně se proplétají tichem a zanechávají ve mne to zvláštní tklivé prázdno. Připomínají mi, jak moc se všechno změnilo. Že to nejsou moje prsty, které kloužou po černobílých klávesách a kdo ví, zda vůbec ještě někdy za klavír usednu. Přesto… Všechny tyhle myšlenky odsunu stranou, když poberu hned několik kufrů a vykročím chodbou pryč od výtahu. Rozhlížím se kolem sebe ve snaze odhadnout, které dveře budou ty správné a… Vůbec to není tak lehké, jak bych si přála. Tyhle… Nebo ty vedle? Anebo… Nakonec se mi podaří odhadnout ty správné – tedy aspoň v to doufám. Ostatně ve chvíli, kdy vezmu opatrně za kliku a dveře pootevřu, tak zaváhám.

Šero, které v pokoji panuje mne překvapí stejně jako to, že… Alex spí? Tedy… Je to dobře, že opravdu odpočívá a spí, nicméně jsem to… Nečekala. Chvíli váhavě stojím na prahu místnosti a přešlapuji z nohy na nohu, jak si najednou nejsem jistá… No, nakonec vejdu dovnitř a odložím kufry kousek ode dveří. Alex se v posteli pomalu ani nepohne, do ticha zaznívá jen jeho hluboké poklidné oddechování. To je ostatně jediný důvod, proč ho nejdu zkontrolovat, protože… Hm. Neprobudím ho dokonce ani poté, co se ještě dvakrát musím otočit pro zbytek kufrů.

Vypadá to, že rozhovor s Danielem musel být opravdu… Vyčerpávající. Hm. Ostatně pohled na stůl, kde stojí nedopitá láhev červeného vína mne přiměje kratičce povytáhnout obočí. Pomalu se přesunu ke stolu, skoro to vypadá jako večeře, co tu na mne čeká. Opatrně odklopím poklop a skutečně. Na talíři je jedna netknutá porce hovězího svíčkové. Ztěžka polknu a viditelně zaváhám. Na jídlo nemám sebemenší chuť, avšak žaludek se mi při pohledu na jídlo svírá a v jednu chvíli mi v něm táhle zakručí natolik nahlas, až mám strach, že to Alexe probudí.

A tak se ke stolu posadím. Husté šero v místnosti mi nevadí, sedím tam potmě. Sice rozliju trochu vody po stole, když si nalévám, ale příliš se tím netrápím. Vypiju dvě sklenice a navzdory sním polovinu porce, která tu na mne čeká. Ne snad, že by to nebylo dobré, vlastně… Určitě je to dobré, ať už to vařil Daniel nebo kdokoliv jiný, jen…. Víc… Víc do sebe zkrátka nedokážu dostat. Jen tuhle záchovou dávku nezbytnou pro aspoň nějaké uklidnění žaludku.

Nakonec vylovím z jednoho kufru košili na spaní společně s dalšími věcmi, které potřebuji a navrch k tomu cestou vezmu ještě láhev s červeným vínem, se kterou se v koupelně zavřu. Až tady rozsvítím měkké světlo jedné z plynových lamp a vše opatrně odložím kolem umyvadla. Bez dalšího otálení dám napustit vanu horkou vodou, která… Která je až zbytečně moc horká. Přemýšlivě svraštím obočí, tohle se mi dlouho nestalo, nicméně… No, trocha studené vody celý ten problém vyřeší. A já ze sebe konečně můžu stáhnout oblečení, ve kterém jsem už více jak den a naházet ho na jednu hromádku vedle vany, zatímco láhev s vínem postavím na její okraj, abych na ni snadno dosáhla.

♫♪♪♫

Vodu promíchám s vonným olejem a v další chvíli zmizí až po krk pod hladinou. Tohle… Tohle je tak moc příjemné až si to ani nezasloužím… Nějakou chvíli tam zkrátka jen ležím, oči mám zavřené a prostě… Prostě jen dýchám a občas to proložím lokem vína přímo z láhev. Je mi jedno, jak to vypadá, není tady nikdo, kdo by mne za to soudil. Ležím tam nakonec dost dlouho na to, dokud se konečně po těch hodinách a hodinách neuvolním. Ani pak z vody jen tak nevylezu. Pečlivě ze sebe smývám celý tenhle i včerejší den, z kůže i vlasů. Je to jako rituál, který mi pomáhá vydechnout a oprostit se od všech těch zbytečných myšlenek i vzpomínek, kterými se celou dobu tak zdatně mučím.

Kombinace horké vody a červeného vína je opojná, dost na to, abych z vody vylezla až v okamžiku, kdy začne chladnout. I tak mi vlastně… Není zima. Dokonce ani tehdy, kdy sedím na jejím okraji a ručníkem si suším mokré vlasy. Oblečení i láhev nechám společně se vším ostatním v koupelně, jen ještě vklouznu do košile. Jemná splývavá látka příjemně klouže po kůži a já se cítím… Vlastně… Celkem dobře. Něco, co jsem od dnešního dne už ani neočekávala.

Zhasnu světlo a vylezu z koupelny. Dost možná se snažím být co nejvíce potichu zbytečně, Alex stále tvrdě spí a vypadá to, že dosud vůbec nezaznamenal, že jsem se už vrátila. Pousměji se při pohledu na jeho klidnou spící tvář zabořenou do polštáře. Takřka po špičkách obejdu postel a nazvednu přikrývky, kterými je Alex poctivě přikrytý, abych mohla zalehnout vedle něj…

Tiché zamručení na sebe nenechá dlouho čekat a přes bok mi sklouzne jeho ruka a už nezmizí. Přeci jen se ještě pohnu, abych se k němu opatrně přitulila o to blíže. A navzdory tomu, že mi do teď vlastně nebyla vůbec zima… Tak teprve nyní si připadám, že mi je příjemně teplo, jak se ta nezaměnitelná horkost, kterou nikdy nic nedokážeš nahradit, vsakuje skrze kůži úplně všude. S dlouhým spokojeným výdechem přivřu oči a konečně nechám to všechno… Daleko za sebou…

Delilah Blair Flanagan

♬♬♬♬♬

Chodbou kolem se line tichá melodie klavíru, která je nezvyklým uvítáním. Tehdy doma… Jakkoliv dávno se to zdá, si byla jediná, která hrála na hudební nástroj. Tohle příslušelo tedy vždy tobě. Ale dnes nejsi doma a vlastně už si na klavír pořádně nehrála ani nepamatuješ. Snad je to věc, která se nezapomíná, protože by byla skutečně škoda, kdyby všechny ty hodiny strávené za klaviaturou přišly vniveč. Přesto… Teď máš plno jiných a důležitějších starostí.

Pobereš tedy vše, co zvládneš a vydáš se cestou k ložnici. Párkrát zaváháš, jestli jdeš správně, ale nakonec najdeš dvojici dveří patřících právě vaším dočasným ložnicím. Musíš si pár kufrů položit na zem, abys mohla vzít za kliku a přivítá tě… ticho. Místnost je zalitá šerem a všechna světla jsou zhaslá. Tam na posteli si všimneš siluety postavy schované pod přikrývkami. Alexander klidně spí a jeho spánek bude viditelně docela tvrdý, protože ani tvůj příchod jej neprobudil, a to měl bývalý generál často dost lehké spaní.

Na stole si všimneš, že je tác s jídlem. Karafa s vodou, a dokonce lahev červeného vína, která je z poloviny prázdná. Alexanderův talíř nevidíš, ale vzhledem k tomu, že zde ani není sklenka se zbytky vína, někdo musel nádobí uklidit. Pod klošem najdeš poměrně chutně vypadající večeři. Hovězí svíčková se silnou omáčkou a zapečenými bramborami.

 Je to už spíše studené než teplé, ale stále to voní lákavě. Zvlášť, když se více než den opomíjený žaludek připomene. Těžko říct, jestli tohle vařil přímo Daniel, ale představa jeho v kuchyni, jak něco takového dává dohromady, se zdála snad ještě zvláštnější, než kdyby vám měl převlékat postele.

Ať už se rozhodneš najíst se nebo ignorovat hlad, tvá další cesta vede do koupelny, kterou za chvíli zalije záře plynového osvětlení, do které se začnou proplétat stužky páry stoupající z horké vody. Tohle je skutečně příjemné. Snad možná až moc horké? Asi tu má Daniel skutečně výkonný systém ohřevu vody. Musíš si připustit trochu studené vody, aby byla vana pro tebe příjemná a pak se rozhostí ticho přerušované jsem sem tam šplouchnutím vody.

Převléci se do něčeho čistého a vhodného ke spánku už není problém, když tu máš dovezené vaše věci z hotelu. Jemná látka stále vonící orientem zašustí kolem uší a ty vyjdeš z koupelny osvěžená a příjemně unavená. Z mokrých rudých vlasů kape voda, ale ani tak ti není chladno.

Alexander v posteli skutečně tvrdě spí. Pravidelně oddechuje a tvář má konečně prostou jakýchkoliv ustaraných vrásek nebo bolestivých grimas. Vypadá tak klidně a svým způsobem… spokojeně. Dokonce ho nevzbudí ani tvůj příchod, pouze když vklouzneš do postele za ním a zavrtáš se pod těžké přikrývky, lehce se pohne a s tichým zamručením, přes tebe přehodí svou ruku jako už tolikrát před tím. Pod přikrývkami je vyhřáto, skoro až horko, ale to nakonec nevadí. Po velké části dne v chladu a o samotě, je to více než příjemná změna. Doslova cítíš, jak tě to teplo obejme a začne se do tebe vsakovat jako voda do vyprahlé země. Je to lepší než horká koupel, než den pod rozpáleným dvarackým sluncem, než cokoliv… protože tak to má být.  

Chvíli tam jen stojím s hlavou zvrácenou směrem k obloze, ze které se líně snáší těch pár sněhových vloček. Žádné husté sněžení, spíše poslíčci zimy, ve kterou se podzim nemilosrdně přehoupl. Ruce nemám výjimečně vražené v kapsách ani se nechoulím zimomřivě v kabátu. Na prchavý okamžik si dovolím s dlouhým výdechem přivřít oči. Jako bych to byla já a zároveň nebyla. Nechápu to. Co se změnilo? Jako… Jako by se mnou bylo něco jinak. Špatně? Nejsem si jistá, dokonce ani tím, zda by mne to mělo děsit nebo ne. Je to skoro jako… By ve mne zemřel ten další malý střípek Delilah…

Z pochmurných úvah i myšlenek mne vytrhne hlas kočího, kterému se stále nezdá mé přání, aby mi s těmi kufry pomohl zrovna sem. Krátce se zarazím, nicméně mi ani jeho pochybnosti nezabrání v tom, abych došla ke dveřím a odemkla je klíčem, který jsem dostala od Daniela. „Ano, jsem si tím naprosto jistá,“ poznamenám s lehkým pokrčením ramen, což muž už nemůže nijak rozporovat. Takže Galilejská věž… Teprve až poté, co muž ten název vysloví, tak si spojím to jméno s tímhle místem. Jistě. Nikdy by mne nenapadlo, že se podívám do jejích nejvyšší pater a budu tam i přechodně bydlet.

Neustále na sobě cítím jeho pohled, avšak tentokrát mne už tolik neznervózňuje. Snad za to může ten dlouhý den na cestě ve společnosti jen svých vlastních myšlenek, který byl nakonec celkem dost únavný na to, že jsem celé odpoledne vlastně jen proseděla v kočáru. Těžko říci, co si o mne musí myslet on… To, jak vypadám. Co mám na sobě. Že mne vezl do obyčejného hotelu mimo Zahrady a nyní mne vykládá u soukromého vchodu do Galilejské věže. No… V tom lepším případě jsem milenka, které se dostalo pozvání od pána domu. Opět. V jednu chvíli, když se náš pohled střetne, cynicky se ušklíbnu. Jak by se asi tvářil, kdyby věděl, že veze lady Vernier? Milenku samotného zesnulého radního Farnhama. Snad by se pak už ani ničemu nedivil… A co teprve, kdyby jen tušil, že tu pomáhá nosit kufry ženě, která během pár minut vyvraždila místnost plnou bohatých a mocných lidí, lidí, které rozhodně bude někdo citelně postrádat.

Předám muži peníze a jen mlčky kývnu hlavou namísto rozloučení. Pak už ho jen vyprovodím pohledem ven a sama přeskládám věci do výtahu. Jsem tu jen já… Když otáčím klíčem v ovládacím panelu výtahu, připadá mi to skoro až… Neskutečné. Podivné. Že to celé proběhlo tak hladce, bez komplikací a zbytečných zdržení. Po tom všem mi připadá zvláštní, když věci jdou podle plánu. Jsme z toho nesvá, protože mne to nutí neustále vyhlížet tu chvíli… Kdy se to pokazí. Musí přeci taková přijít, ne?

Namísto toho s sebou ovšem výtah trhne a po chvíli jízdy se přede mnou otevře pohled na noční město. Dlaní se mimoděk dotknu skleněné stěny a tváří se přiblížím takřka až k ní. Hledím ven a na okamžik mi ten výhled připomene jeden zasněžený balkonek v horních patrech Jeruzalémské opery. Zdá se to tak dávno… Je to pěkná vzpomínka. Má oblíbená… Tehdy mne poprvé objal a mne to připadalo tak děsivě moc… Správné…

Výhled na gotické věže a tisíce světel bez varování nahradí šedivá mlha. Ustoupím od prosklené stěny tak prudce, div nezakopnu o jeden z kufrů a neupadnu. Srdce se mi na okamžik rozbuší a dech zhrubne, jak se tenhle pohled skrze mraky prolne se zcela jinou vzpomínkou. Na ocelově šedivou oblohu a hustá mračna ukrývající těla mohutných leviathanů plujících skrze ně… Jen ztěžka polknu a schoulím se v rohu výtahu. Od toho okamžiku mi cesta nahoru připadá nekonečně dlouhá. Jakmile se tak výtah zastaví, tak vděčně otevřu dveře a zhluboka se nadechnu.

Pohledem přelétnu prázdnou chodbu, kterou se line jen tichá hudba. Daniel… Hraje? Vypadá to tak… Díky tomu vím, kde ho najít, přesto se nerozejdu směrem k salonku s klavírem. Ne, namísto toho popadnu pár kufrů a vynesu je z výtahu až k věšáku. Nakonec tam přetahám všechny naše zavazadla a klíč od výtahu schovám do kapsy kalhot. Svléknu se z Danielova kabátu, který pověsím k ostatním, stejně jako kašmírovou šálu. Zvuky klavíru se dál nesou chodbou a rozrážejí tak to dokonalé ticho, které by tu jinak panovalo…

Snad minutu tam stojím u kufrů a přemýšlivě na ně hledím. Asi bych měla říci Danielovi a rovnou mu vrátit ten klíč, ale… Ale ne. Nechci ho opět rušit. Nakonec… Tohle zvládnu sama. Aspoň se unavím, snad dost na to, abych si po tomhle výletu dala už jen horkou vanu, vlezla si do postele k Alexovi a prostě a jen usnula…

Jakmile se tak rozhodnu, tak poberu tolik kufrů, co jsem schopná unést a ověšená zavazadly se vydám ke dveřím ložnice, kde by na mě měl čekat Alex.

Delilah Blair Flanagan

♬♬♬♬♬

Pár vloček nesměle zatančí kolem tebe v mrazivém vzduchu, zatímco čekáš ve světle plynového osvětlení, až drožkář složí první z kufrů. Je to vlastně pěkný pohled. Zvlášť, když ti není snad poprvé v životě zima, a nakonec se nemusíš bát i vleklého nachlazení jako dříve. Tentokrát by sis tu jeruzalémskou zimu snad i dokázala užít se vším všudy.  Snad jen kdyby byly okolnosti příznivější…

„Dovnitř? Opravdu?“ Všimneš si jistého zaváhání, když kmitne trochu zaraženým pohledem mezi tebou a nenápadným vchodem, ke kterému jej vedeš. „Jste si jistá, že tohle je správný vchod do Galilejské věže? Tedy… se vší úctou madam, myslím, že ten by měl být z opačné strany z Aldred Road.“ Osmělí se nakonec natolik, aby na tebe promluvil, avšak záhy mu další možné připomínky zůstanou nevyřčené na jazyku, protože mosazný klíček vklouzne do zámku a ty hladce otevřeš dveře vedoucí dovnitř.

„A nebo máte pravdu…“ Zamumlá muž spíše sám pro sebe a ještě jednou si tě přemýšlivě prohlédne, než si pohodí kufry v rukou a vykročí za tebou. Jeho pohledu už se prakticky nezbavíš po celou dobu, co ti pomáhá složit těch několik kufrů k zdobenému výtahu. Je na něm patrné, že je tady rozhodně poprvé. To, jak se rozhlíží kolem vás. A stejně tak pozoruje i tebe. Avšak nezdržuje, a to je hlavní. A tak je brzy vše na svém místě a ty mu můžeš zaplatit za jeho skoro půldenní služby. Vlastně velkou část odpoledne si strávila v kočáru. Částka to tedy není rozhodně malá a pro jistotu ještě něco přihodíš. Přeci jen sis nemohla na jeho služby stěžovat. Snad jen, kdyby po tobě tak okatě nehleděl.

„Děkuji převelice, madam… Tak pěkný večer.“ Vezme si od tebe vcelku vděčně nabízený obnos, než vykročí pryč z věže. Ještě jednou se po tobě ohlédne než se za ním vstupní dveře zabouchnout. A tobě nezbývá nic jiného než natahat kufry do výtahu. Naštěstí jeho kabina je poměrně prostorná, takže se v ní bez problému směstnáš i s komínkem zavazadel. Pak už jen stačí vložit kouzelný klíček do klíčové dírky na ovládacím panelu a pohnout dvojicí pák až do nejvyšší polohy.

Vzhůru do oblak.

Opět se ozve krátké zacvakání složitého mechanismu, než se kabina s trhnutím rozjede vzhůru. Nejdříve kabinu osvětluje jen dvojice lamp, avšak po chvíli… Se vynoříte do částečné prosklené části výtahové šachty a začnete stoupat vzhůru.

Vidíš široké ulice Zahrad, které svítí naoranžovělou září a kolem nich se tyčí majestátní vysoké městské budovy, jenž jsou však v porovnání s Galilejskou věží stále jen titěrnými trpaslíky. Spousta věží i věžiček vybíhá nad budovy, ale brzy se dostaneš i nad ně. Nakonec se s tebou může rovnat pouze jen několik nejvyšších věží, které se sem tam tyčí nad panorama města jako černé sloupy ozářené jen pár sporadicky roztroušenými světýlky. Dokonce pár takových vidíš i na nebi, jak se drží pod těžkými ocelově šedými mračny, pod kterými krouží a míří na přistání nebo do dalekých krajin. Možná nakonec bylo těch pár vloček, které už stihly roztát na ramenou tvého kabátu, posly něčeho většího.

Nový Jeruzalém se táhne, kam až tvé oko dohlédne. A čím výše jsi, tím vzdáleněji si připadáš od toho všeho… tam dole. Jako kdybys vstupovala do jiného světa. Zbaveného starostí tam dole. Daleko od všeho a všech. A pak… během mrknutí oka pohled na město zmizí. Není to ale tím, že by snad výtah zastavil na místě, ale vjedete do hustých mračen, které takto z blízka připomínají šedavou skoro až černou mlhu nebo snad dým.

Ještě chvíli to trvá, než nakonec ucítíš, jak výtah začne zpomalovat a mechanismus jej s jistotou dobrzdí do posledního patra. Otevřeš dveře a před tebou se otevře známá chodba. Tam kousek vidíš viset pár Danielových kabátů a zbytek jeho zimní garderoby. Sám pán domu tu nikde není. Nečekal na tebe celé odpoledne a těžko říct, zda ví, že jsi zde.

Není tu však ticho, které bys tu čekala. Opět se chodbami line tichá melodie klavíru, ale jinak bys zde kohokoliv hledala těžko. Alexander se tu nikde nepotácí v noci po chodbách a nebýt hudby, je zde snad i dokonalé ticho.

Přistihnu se, že od recepce k pokoji div neutíkám. Od toho nevyřčeného, co zůstalo viset ve vzduchu od okamžiku, kdy ta žena zmínila Noaha. Sama neudělám nic, abych to rozpačité napětí rozbila, jen zaplatím požadovanou částku za apartmán a bez dalších slov se vydám do pokoje. Bez váhání či zbytečného rozhlížení se po chodbě odemknu pomocí klíče, který naštěstí nezůstal v mém starém kabátu a rychle vejdu dovnitř. Pro jistotu za sebou opět zamknu a klíč nechám v zámku.

Pohledem přejedu po pokoji, který vypadá stejně jako když jsem z něj odcházela. Kdo ví, jestli se tady Alex vůbec zastavil, vlastně jsem se ho na to ani neptala. I kdyby, tak se tady nemohl zdržet příliš dlouho. Ostatně jeho věci se nepovalují po pokoji, jen ty moje.  Snad bych se mohla rovnou převléknout, ale… Ale ne. Žádné zbytečné zdržování se, tohle všechno počká. Začnu tak snášet kousky oblečení a bez ladu a skladu je cpát do jednoho z otevřených kufrů.

Přesto… Párkrát se zarazím. Přísahala bych, že jsem tu knihu neodkládala zrovna… Sem… A tu sukni jsem přeci nedávala… Hm… Mám z toho… Nevím. Jakmile si všimnu jedné věci, která mi nesedí, tak to pak vidím všude. Zvláště když procházím koupelnu, abych z ní vzala všechny ty lahvičky a věci denní potřeby, které prostě… Jako by někdo… Jako by někdo na všechny ty věci sahal, bral je do rukou a pak se je snažil vrátit na stejné místo, ze kterého je sebral. Anebo… Ne? Možná tu byla jen pokojová služba, možná jsem prostě jen přetažená. Po tom všem, kdo by se by mi divil? Navíc… Nic nechybí. Myslím. Na druhou stranu, co by také mělo chybět, abych to poznala? Hm. Nakonec… Je tak snadné najít argumenty, proč to hodit za hlavu a netrápit se tím, nicméně ten vlezlý nepříjemný pocit už nezmizí. Ne, ty ledové cizí prsty mi stále kloužou po zátylku a nutí mne všechno do kufrů prostě jen naházet, zacvaknout přezky a o víc se nestarat.

Chci jediné – pryč odsud. Zpátky do bezpečí věže a ložnice, ve které na mne čeká Alexander.

Navíc s tím, jak se venku už pomalu šeří… Nelíbí se mi, že budu muset jet večerním Jeruzalémem a k věži dorazím až za tmy. Ta cesta sem přeci jen zabrala o něco déle, než jsem čekala. Ale… S tím už stejně nic neudělám. V koupelně se jen napiju trochy vody a začnu snášet kufry do hotelové haly k recepci. V mezičase rovnou vyběhnu ven mávnout na kočího, že jsem připravená a může začít nosit do kočáru. Těch zavazadel opravdu není málo a já začínám tak trochu litovat toho, že jsem toho balila tolik. A taky že jsem nakoupila tolik nových knih…

„I vám. Ah… Ano, užila. Byl to… Příjemný pobyt. A děkuji za ty snídaně, byly dobré,“ rozloučím se s ženou na recepci, když popadnu poslední kufry, mezi kterými je ten prostřelený s mými rukopisy, co si hodlám vzít k sobě do kočáru a vyjdu společně s kočím ven. Od úst mi jdou obláčky a všimnu si, jak se kočí ošije, když vyjde z toho tepla ven… Na mráz? Mrzne? Nebo? Na okamžik se zarazím a zamračím se. Kabát mám rozepnutý a šálu jen ledabyle přehozenou kolem krku, měla… Měla by mi být zima, ne? Zvláště když uvnitř bylo tak přetopeno. Nicméně… Ne. Je mi nečekaně dobře. Je to tak… Zvláštní. Přistihnu se, že stojím i s kufrem před kočárem a zamyšleně se rozhlížím kolem sebe – pohledem kloužu po lidech choulících se v kabátech, po všech těch červených nosech.

Ze zamyšlení mne vytrhne hlas kočího. Vše je naloženo, můžeme vyrazit. Řeknu mu adresu, na kterou mne má zavést, vlastně jen kousek od místa, kde jsem nastoupila a pak už bez dalších prodlev nastoupím do drožky a kufr položím vedle sebe. Pozoruji ulice zbarvující se sytými paprsky zapadajícího slunce i houstnoucí šero, které postupně začínají prozařovat rozsvěcující se plynové lampy veřejného osvětlení. Dokonce to vypadá, že cestou začne sněžit…?

Nakonec mne ta dlouhá cesta v kombinaci se všem těmi těžkými myšlenkami, co na mne uvnitř tichého kočáru nemilosrdně útočí ze všech stran bez možnosti úniku, ukolébá do toho mělkého spánku divokého zvířete, kdy mne budí každé výraznější poskočí kočáru či hlasitý zvuk zvenčí. Cokoliv, co mému podvědomí připadá podezřelé. Cesta tak nakonec uteče o něco rychleji, jak jí část prodřímám na kufru se šálou namísto polštáře. Trochu mne tak překvapí, když kočár zastaví s tím, že jsme už na místě. Neubráním se krátkému zazívání, než vylezu i s kufrem ven. Protáhnu se a očima přelétnu prostranství ulice, než nakonec zvednu hlavu k věži tyčící se přímo nade mnou. Z nebe se líně snáší bílé sněhové vločky a všechno působí tak... Idylicky... Dlouze vydechnu a snad se i vůbec poprvé za celou cestu krátce pousměji. Slovy se nedá popsat, jak moc se mi uleví. Zvládla jsem to. Stačí už jen vyvézt věci nahoru a bude to za mnou…

„Ano, tady,“ odpovím drožkáři bez známky zaváhání. Pohledem přelétnu od jeho rukou ke svým. Ne, pořád je mi dobře, nemám potřebu se choulit do kabátu a utahovat si šálu kolem krku. „Ah, pokud byste mi s nimi pomohl i dovnitř, byla bych vám opravdu vděčná… Tedy, nejdříve srovnáme účty,“ vybídnu ho. Za to nošení kufrů mu nechám i patřičný obnos navíc, za pomoc jsem opravdu vděčná. Sama poté popadnu dva kufry a vydám se ke dveřím vedoucím do věže. Odemknu a dveře otevřu dokořán.

„Vezměte je prosím až tam dozadu, k tomu výtahu, prosím,“ ohlédnu se ke kočímu. Samotného ho to nosit nenechám, sama ještě poté vezmu ty lehčí zavazadla, pouze těžké kufry nechám na něm. Do výtahu si je pak už zvládnu přetahat sama.

Nakonec mne už ani tolik netrápí představa malé výtahové kabiny, jak moc se těším až budu nahoře. Vysoko nad městem. Jaký bude asi pohled z výšky na noční Jeruzalém? Určitě krásný…

Delilah Blair Flanagan

„Ehm… jistě… tak tedy účet.“ Dostane ze sebe recepční, u které není těžké nevšimnout si jistých rozpaků. Ostatně ty na tom nejsi o mnoho lépe. Skoro jako kdyby si Noaha lidé kolem tebe pamatovali naschvál. I když… víš, že takto on prostě působil. Pozitivně na ty kolem. Bylo to jako jeho malý osobní dar, díky kterému se uměl vepsat do srdcí mnohých. Ovšem… co bylo, bylo. Teď se musíš soustředit na to, abys vše nutné zařídila co možná nejdříve a vrátila se zpátky. Přeci jen si Alexanderovi něco slíbila.

„Takže, madam, tady…“ Položí žena na stůl papír s částkou, která není nakonec až tak hrozná. Vše vyrovnáš a vydáš se pak bez dalšího zdržování do patra. Vystoupáš po schodech a povědomou chodbou vykročíš ke svému pokoji. Doufala jsi, že tam nakonec nějakou dobu strávíte s Alexanderem společně, až jej propustí, ale člověk míní a… ne, bůh už nemění. Bůh už od toho všeho dal ruce dávno pryč.

Otočíš klíčem v zámku a vejdeš do pokoje, který působí prázdně. Tedy až na vaše věci, které jsou tak porůznu rozmístěné. Ne, nevypadá to, že by se tu někdo prohnal po místnosti a vyházel všechny vaše věci. Prostě jen zůstaly kufry i těch pár vybalených kousků na místech, kde jsi je nechala… Tedy nejspíš? Když tak balíš do kufrů zbytek vybalených věcí, nemůžeš se ubránit pocitu, že některé věci leží snad leží o kousek jinde. Tyhle lahvičky s oleji na vlasy stály v tomto pořadí? A neležel hřeben více na kraji? Jsou to jen titěrné detaily, za které dost možná může jen tvá paměť ve spojení s tím, co se nedávno stalo. Stále jsi na špičkách a hledáš možná rizika. Nebezpečí. Snad… je to pouze tímto? Nevíš. Možná tu byla jen úklidová služba? Nezbývá než doufat, protože ti alespoň na první pohled nepřijde, že by něco chybělo. Tedy, samozřejmě, mohla bys otevřít a prohlédnout všechna zavazadla, ale třeba u Alexanderových si ani nevěděla, co vše v nich měl zabalené.

Lepší bude proto se zbytečně nezdržovat a vyrazit. Přeci jen cesta sem trvala pár hodin a slunce už se kloní k západu. S takovou zcela jistě dorazíš po tmě. To ale nevadí. Hlavní bude dorazit. Chopíš se tedy první dvojice kufrů a vyrazíš ke schodům.

Nakonec vše odnosíš dolů a s pomocí kočího naložíš na kočár.

„Tak hezký zbytek dne, madam. Doufám, že jste si pobyt zde užila.“ Ozve se za tebou váhavý hlas recepční, která se s tebou loučí asi spíše z naučené povinnosti. Jistě tuhle frázi neříká zdaleka poprvé. A vlastně ani naposled.

Vyjdeš ven a od úst ti vystoupá obláček kouře, stejně jako kočímu, který schází schody s dvojicí velkých kufrů v rukách. Zcela určitě je zima. Avšak tobě ne. Možná bys řekla, že je o něco chladněji, ale není to nic dramatického. Vlastně ti to takto je příjemnější.

Vše je naloženo a za tebou se zaklapnou dveře kočáru. Je na čase vydat se zpátky do Zahrad. Skrz ulice Nového Jeruzaléma, které začíná zalévat narudlé světlo zapadajícího slunce.

Cesta zpátky je zdlouhavá. To ticho kolem tebe. Ta samota. Je těžké přinutit myšlenky, aby se nevracely k věcem, jenž se staly. Snad kdybys měla knihu nebo nějak jinak zabavila hlavu, bylo by to snazší. A tak čas běží a kola kočáru se točí…

Za okénky už je tma. Dokonce se z nebe nesměle snáší pár vloček, které vypadají tak opuštěně. Buďto jsou předzvěstí něčeho většího a nebo zůstanou na zemi a střechách sami. Kdo ví. Nebe je temné a ztrácí se v oparu pouličního osvětlení. Stejně jako věž, u které zastavíte. Vidíš z ní jen spodních pár pater, ale její samotný vršek se mění v temný stín tyčící se nad městem jako bájný obr, který se se slunce východem proměnil v kámen.

„Je to opravdu tady?“ Zamračí se trochu drožkář, když vystoupíte na místě, o kterém si mu řekla a prokřehle si promne ruce, do kterých si párkrát dýchne. Vchod do věže, kterým si před tím vyšla ven, je přímo před vámi. Působí… vcelku nenápadně. Žádné okázalé kování ani snad nějaké přehnané zdobení.

„Kufry si vezmete? Nebo kam byste je chtěla odnést?“ Rozhlíží se i nadále, jako kdyby mu nedocházelo, kamže se to hodláš vydat.  Ty to ale víš moc dobře.

Klíč zapadne do zámku vstupních dveří, které se otevřou a odhalí krátkou chodbu vedoucí k zdobenému výtahu, od kterého tě dělí jen něco málo přes deset metrů.

Zvládla jsi to.

Vera De Lacey

♬♬♬♬♬

Je to skoro k neuvěření, v čí přítomnosti ses probrala. I když sám nezáří tím vnitřním bílým světlem jako sis díky Zeře pamatovala, i tak působí jinak. Jako kdyby tě jeho celá přítomnost zaplavila a přiměla tě hledět jen a pouze na něj. Ne, není to žádná magie nebo něco jiného. Prostě jen něco, co sám od sebe vyzařuje. A přitom je to stále serafín uzavřený ve smrtelném těle. Je skoro neskutečné představit si, jak musel pravý Lucifer působit na obyčejné smrtelníky. Jak jste působili vy všichni.

„Vera… Hmm.“ Zopakuje po tobě tvé jméno bez nějakého zaváhání. Vlastně se ani nezamračí nebo snad nějak neohradí tomu, jak jej opravíš. Naopak se mu na rtech roztáhne potěšený úsměv. „Tak tedy Vero.“ Kývne chápavě.

Avšak ty máš k úsměvu daleko. Tohle všechno, co se stalo. Co se ti honí hlavou. Rozhodně není nic jen tak lehkého. S vypětím všech sil se zapřeš rukama o sedačku a vytáhneš se do stoje. Jde to, i když poněkud ztuha. Stále je to celé takové snové. Okraje zorného pole se ti rozmazávají do barevných šmouh a zlacená světla visící na zdech házejí pableskující odlesky.

Lucifer tě sleduje při tvém snažení, ale nakonec ti nepomůže. Nepožádala jsi ho. Je to tvé svobodné rozhodnutí a ta on vždy respektoval. Udržuje si od tebe bezpečný odstup, zatímco na sobě stále cítíš jeho intenzivní pohled.

„Co… Elijah?“ Vyrýsuje se u na čele náhle vráska, když mu odsekneš. Chvíli vypadá, že ti nerozumí. Opravdu, netuší, o čem mluvíš, než se se zasyknutím chytí za spánek a tvář se mu zkroutí do bolestivé grimasy. Udělá lehce vrávoravý krok vzad, než po chvíli nejistě otevře modro stříbrné oči.

„Elijah… Vero… Není to tak, jak si myslíš.“ Přimhouří v dozvuku bolesti oči. „Jsem tu pro tebe. Prostě pro tebe. Vím, že tomu nerozumíš a celé to vypadá… špatně. Ale vysvětlím ti to. Všechno… Jen… Nemáme moc času. Nevím…“ Vidíš, jak se rozhlédne kolem vás po místnosti, která není podobná ničemu, co mohla znát Zerachiel s Lucieferem z doby Veršů. Přesto pro tebe to byl tvůj svět. Tvůj život.

„… Svět se změnil.“ Hlesne pak, než jeho pohled zakotví opět na tobě. „Ale my ne. Víš, že bych ti neublížil. Ne jí… Ne tobě. Protože jste obě jedna duše.“ Prosákne mu do hlasu už stopa naléhavosti a udělá krok zpátky k tobě. „Prosím… Pojď se mnou. Musíme… napravit některé věci. Ty i já. Udělali jsme chyby… Ale společně to zvládneme. Vím, že to zvládneme.“ Další půlkrok k tobě, když v tom se z chodby začne ozývat tichý zvuk kroků, který však každou vteřinu sílí.

„Vero… Věř mi. Jako vždy...“  Bledá ruka se natáhne před tebe, avšak… Čeká. I kdyby tě sebou mohl vzít proti tvé vůli, víš, že bude čekat, dokud se sama nerozhodneš.

Některé věci se nemění.

A kroky se blíží…

Manželský pár i jejich pohledy nechám rychle za svými zády, když vykročím ulicí pryč. Kabát na mne doslova vlaje, jinak je pod ním ovšem nečekaně příjemně. Vlastně očekávala jsem, že venku bude mnohem větší zima, ovšem vypadá to na celkem pěkný pozdně podzimní den. Stačí mi pár nádechů toho svěžího čerstvého vzduchu mne trochu zpruží a pomůže mi si aspoň trochu pročistit hlavu. Oproti tomu mi stačí pár pohledů na lidi, které míjím, na ty rudé nosy, červené tváře i ruce v teplých rukavicích vražených do kapes abych pochopila, že zase tak slavné to s tím pěkným dnem asi nebude. Nicméně… Ne. Je mi dobře… Ale… Co je vlastně jeruzalémská zima oproti chladu, co si nosím ve svém nitru? Nic.

Jak se vzdaluji od věže vrhající stín před několik ulic a možná i celé Zahrady, nedá mi to, abych se aspoň jednou neotočila a… Zastavím se, když vzhlédnu až k vrcholu ztrácejícímu se zdánlivě v nedohledu. Danielův apartmán se skrývá v mracích, tak vysoko nad městem až se z toho točí hlava. Za jiných okolností by možná bylo až úsměvné, že právě takové místo poslouží pro setkání serafína s nebeským generálem… Stačí mi na okamžik přivřít oči, abych si vybavila ten dechberoucí výhled na celé město, na zepelíny plující oblohou… Asi… Asi chápu, proč se Daniel skryl před světem právě na takovém místě.

Chvíli mi trvá, než ze sebe setřesu ten zvláštní pocit, který ve mne pohled na věž vyvolává. Protřu si oči a raději pokračuji ulicí dál. Soustřeď se, napomenu sebe sama. Mine mne hned několik kočárů, avšak na volnou drožku stojící u kraje chodníku narazím až po pár delších minutách. Okamžitě zamířím ke kočáru z lakovaného černého dřeva, u kterého postává zapřažená dvojice koní vyhřebelcovaných tak, aby se leskli stejně jako to dřevo.

Už se i nadechuji k pozdravu a té obligátní otázce „jste volný?“ avšak slova se mi zadrhnout v krku v okamžiku, kdy se přiblížím a ucítím na sobě ten nedůvěřivý pohled muže sedícího na kozlíku. Ne, rozhodně nevypadám jako běžná lady ze Zahrad. Vlastně pochybuji, že vůbec působím jako kterákoliv dáma, která by v této části města mohla potřebovat kočár. A tak jakkoliv se nadechnu, tak v první chvíli jen rozpačitě sklopím hlavu a uhnu pohledem.

Je to tak muž, kdo první promluví. Stále na sobě cítím ten hodnotící pohled, kterým mne přejede od hlavy až k botám a zpátky. Všimnu si, jak se jím přeci jen o trochu déle pozastaví na mém oblečení. Raději nechci ani vědět, co si o mne v tu chvíli myslí. Neupravená hezká žena v kalhotách a luxusním pánském kabátu, který jí už na první pohled nesedí ani nepatří. Takovou by manžel rozhodně nepustil takhle z domu ven. Proboha, doufám, že si nebude myslet, že jsem ho někde ukradla!...

„Ano, potřebovala,“ rychle přitakám, když mne osloví namísto toho, aby mne raději ignoroval nebo mi dal najevo, že na zákazníka jako já nečeká. „Říká vám něco hotel Shaddy Oak?“ přejdu rovnou k věci. Tohle je tak… Nepříjemné. Svým způsobem i ponižující… Protože i když muž usoudí, že budu platící zákazník jako každý jiný, tak tím ten předchozí pohled rozhodně nesmaže.

„Výborně. Ano vím, není to v Zahradách, počítám, že cesta zabere delší čas,“ souhlasně kývnu hlavou a přeci jen se mi uleví. Více se pobízet nenechám, ačkoliv nabízenou ruku nepřijmu. Do kočáru se po schůdkách vyhoupnu sama a usadím se, zatímco kočí za mnou opět zavře dveře a sám se přesune zpátky na kozlík. Trvá to jen chvíli, než se ozve prásknutí opratí a kočár se s trhnutím rozjede vpřed.

Polstrování sedaček je příjemně měkké, i tak mám ovšem daleko k tomu, abych se zde pohodlně usadila a dovolila si přivřít oči. Využít ten čas k dalšímu odpočinku.

♫♪♪♫

Namísto toho odhrnu krajkovou záclonku stranou, aby mi nezavazela ve výhledu z okénka kočáru ven a lehce se předkloním, abych lépe viděla ven. Projíždíme samotným srdcem Zahrad, všemi těmi místy, které tak dobře poznávám a přináší s sebou všechny ty hořkosladké vzpomínky na život, který mi už nepatří. Delilah Blair Doherty. Paní Flanagan. Lady ze Zahrad s dobrým jménem, paní svého domu, ovšem ne života. Všechna ta známá místa, kterými projíždíme ve mne jen živí melancholii prosakující tím vším až na povrch.

Na rtech mi vykvete smutný úsměv, když kočár projíždí kolem vysoké budovy s ozdobným zlatým štukováním a červeně natřenými rámy oken i dveří. Sídlí v něm největší knihkupectví v celém Novém Jeruzalémě. Vchod nepůsobí nikterak pompézně, naopak si zachovává ten klasický styl na památku původního antikvariátu, který zde byl, avšak uvnitř se rozkládají celé dvě patra plná polic s knihami. Dokonce i několik salonků, kde se pořádají různá setkání i veřejná předčítání…

Občas tu bývala i setkání matčina dámského klubu, na která jsem musela čas od času povinně chodit. Ať už kvůli tomu, aby se matka mohla pochlubit a zúročit všechny ty hodiny, které jsem trávila u klavíru nebo zkrátka jen proto, že pro mladou dámu tohle byl vhodný způsob, jak trávit svůj čas. Ostatně… Kolik času jsem tady strávila? Ani se nedokážu dopočítat, kolik hodin a hodin to muselo být. Ani kolik peněz jsem tady musela za všechny ty roky nechat.  Pohled sklouznu po oknech, kterými je vidět dovnitř.

Kočár zabočí za roh ulice a dům mi zmizí z dohledu. Kola kodrcají po kamenných kočičích hlavách a scenérie za okénkem se mění. Stejně jako vzpomínky, do kterých se nořím a mám z nich ten stejný pocit jako by se jen jednalo zkrátka o další… Tak trochu jiné… Verše. Záblesky života, který byl můj a zároveň cizí. Očima sklouznu po rohu ulice, na kterém stojí lampa natřená lahvově zelenou barvou. Jednou se nám tady rozbil kočár… Něco s kolem? Byla zima až z toho praštilo a podpatky střevíčků se mi bořily do čerstvě napadnutého sněhu. Ve večerních šatech a lehkém kabátu s plédem jsem rozhodně nebyla oblečená na noční procházku, ovšem Bartholomew si trval na svém.

„Del, ty vůbec nevíš, co je dobré.“ To byla jeho oblíbená věta, kterou vždy následovalo to stejné. „Bude se ti to líbit, Del, uvidíš.“ Tohle vždy znamenalo konec hovoru a jasné znamení, že se mnou o tom už nehodlá více diskutovat. Tehdy to nebylo jiné, když jsem se na znamení kapitulace jen s nejistým úsměvem chytila nabídnutého rámě, jak se sluší a patří. Ta procházka byla… Nakonec pěkná. Patří mezi ty hezké vzpomínky, které na Bartha mám. Jak spolu kráčíme nočním zasněženým městem, zatímco mne pevně drží u sebe, abych neuklouzla a vypráví mi, co se dozvěděl v pánském klubu… Jak se na chvíli zastavíme u zamrzlé kašny na jednom malém náměstí, aby mne mohl políbit…

Kazí to jen ta hořká notička za koncem našeho nočního dobrodružství, těch pár týdnů, které jsem v horečkách prokašlala v posteli, neschopná dojít dál než do koupelny. „S tebou je to vážně složité, Del.“ Měla jsem mu přeci říci, že mi je zima a nejsem na tu procházku vhodně oblečená… Ah, ano. Málem mne tehdy obvinil, že jsem to snad udělala schválně, abych se vyhnula večírku pořádaného u Tennysonů…

Hořce se ušklíbnu a přeci jen se zády zapřu do polstrování. Cesta ubíhá pomalu, připadá mi to jako celá věčnost. Celou dobu hledím ven a nedovolím si ani jednou přivřít oči, ačkoliv k tomu dlouhé sezení svádí. Probírám se vzpomínkami na něco, co už není. Je to milosrdnější než vracet se k té aukci. K tomu, co se stalo. Co jsem udělala. Avšak… Dokonce ani před tímhle nedokážu utíkat dost dlouho. Nejde to. Jakmile projedeme známou ulicí, ze které se odbočuje ke stájím… Moc dobře vím, že bych tam měla zajít. Říct jim, že jsem Rustyho musela nechat v přístavní čtvrti a ať si tu zálohu nechají. Ani tomu koni jsem nepřinesla štěstí, přitom jsem měla jedinou povinnost – vrátit ho.

Kočár zastaví na znamení, že jsem na místě. A skutečně jsme, stojíme před známou budovou hotelu. Přesto přimět se vystoupit je pro mne… Těžké. Vzpomínky, která přináší tohle místo jsou… Příliš čerstvé.

„Ah… Ano… Ano, prosím,“ odpovím kočímu poněkud roztržitě, když odtrhnu pohled od schodů před hotelem. „Budu potřebovat, abyste mne odvezl zase zpátky do Zahrad. A mohla bych vás požádat, zda byste mi pomohl se zavazadly? Do haly je snesu sama, ale nemám jich zrovna málo. Přišla bych vám dát vědět, jakmile budu nachystaná,“ požádám muže ještě předtím, než se vydám do hotelu.

Rychle vyběhnu po schodech nahoru a vejdu dovnitř. Facka horkého suchého vzduchu, kterou dostanu, mne na okamžik zarazí na místě. Jakmile se ocitnu v hotelové hale, přivítá mne překvapený hlas ženy sedící na recepci. Rychle se narovnám a jen krátce zaváhám, když se vydám jejím směrem.

„Ne… Ne,“ rychle zavrtím hlavou. „Tedy, ano, chci říct – nemusíte se bát, jsem v pořádku. Jen mám za sebou… Opravdu dlouhou noc a den,“ ujistím ji. Víc nemá smysl dodávat, stejně si bude myslet své – vypadám jako někdo, kdo je v pořádku? Nejsem si tím úplně jistá. Tak či tak… Žena pokračuje dál a její další slova vymažou z mé tváře veškerou barvu i výraz. Ten usměvavý gentleman. Nedokážu jí v tu chvíli oplácet pohled, nedokážu… Nic. Tohle bolí. Tohle tak zatraceně moc bolí. Stokrát hůře, než když jsem hleděla do dětské tváře toho kluka a nutila se k úsměvu a polykala ta hořká slova o tom, že nejsem hrdinka. Že ten jediný hrdina právě umírá sám na hotelové pokoji, a to jen kvůli mně. Nejraději bych se otočila na místě a utekla. Přesto to neudělám – seberu se, ostatně… Zbývá něco jiného? Ne. Ničemu bych tím nepomohla – a sobě už vůbec ne.

„To… Věřím… A omlouvám se, opravdu jsem vás nechtěla nějak zbytečně děsit,“ vydoluji ze sebe, když vidím tu upřímnou úlevu v její tváři. „Budu si přát ten účet, proto jsem tady, abych se odhlásila a vyzvedla věci,“ upřesním a vyčkám u recepce, dokud žena nespočítá přesnou částku, kterou je nutnou doplatit. To naštěstí skutečně není problém, peněz jsem si s sebou vzala dost. Nakonec jí nechám i něco navíc, jak se sluší a patří.

Jakmile je tohle srovnáno, tak bez dalších slov či vysvětlování vykročím ke schodům do patra s tím jasným odhodláním i palčivým pocitem v hrudi, co mne odsud žene pryč. Žádný sentiment, žádné zbytečné zdržování se. Hodlám jen v rychlosti sbalit těch pár věcí z koupelny a kousků oblečení, co jsem vytáhla z kufrů, abych je mohla začít snášet dolů do haly. Nikdo mne tu očividně nehledal ani se po mně nesháněl, což je… Dobré znamení. I tak ovšem pospíchám.

Čím dříve budu zpátky, tím lépe…