Andor.cz - Dračí doupě online

Doma -> Otcův salón
Baltazar

Shaku se na tebe podívá s klidným pohledem, který hraničí téměř až s ospalostí. To co co říkáš, ho ale zdá se překvapilo.
Co já? Co si to o mě myslíš? Celou noc jsem byl doma. Nic víc k tomu neřekne a jeho zájem o tohle téma rychle opadne.
Zmínku o víle přejde jen prostým pche. Po zbytek času tě ignoruje, tedy alespoň do doby, než se začne jíst. To se k tobě ochotně připojí.

Do otcova salónu dorazíš se slušnou rezervou. Na dveřích je ještě pořád cedulka s nápisem “Zavřeno“. Ty ale moc dobře víš, že jsou dveře už odemčené. Tvůj otec je uvnitř a zrovna uklízí.
„Dobré ráno chlapče.“ pozdraví tě, když vstoupíš dovnitř. Na tváři smutný úsměv, jaký měl, co si pamatuješ. Podle některých otcových přátel býval dříve veselejší, ale poté, cos přišel o matku, už prý nikdy nebyl úplně stejný.
„Dobře, že tu jsi. Dnes by se tu měla zastavit paní Robinsonová.“ To jméno jsi samozřejmě znal. Byla to vaše pravidelná zákaznice, která si z nějakého důvodu oblíbila tvé služby. Žena okolo čtyřicítky (i když to vyvracela každému, kdo by to tvrdil) s dlouhými vlnitými vlasy. Vždy ti říkala drahoušku nebo zlatíčko. Velmi ráda si s tebou také povídala, i když to většinou znamenalo, že povídala ona. Nejnovější drby, co se jí přihodilo, nebo pomlouvala ženské, které se jí nelíbily. Shaku jí moc rád neměl a při každé zmínce o ní se naježil.
„Také by se tu měla zastavit jedna slečna kvůli práci. Pokud to půjde dobře, tak by tu mohla vypomáhat. Myslím, že je podobně stará jako ty. Tak se jí prosím snaž pomoc, s čím bude potřebovat. “

Byt -> Město
Mahalath

„Jaký chlap?“ zeptá se Mellita. „ Ah, ty myslíš toho, jak ses ho snažila zachránit, co? Tak ten zmizel chvilku po tom, cos odpadla. Ani se nezastavil, aby zkontroloval co s tebou je, zmetek. Prostě zdrhl.“ Matně si vybavuješ, vzdalující se stín, který mizí neznámo kde. To byl pravděpodobně Thomas, i když si z té chvíle toho moc nevybavuješ. Klidně to mohou být vzpomínky Mellity z té samé situace, když získala kontrolu ona.

„A co myslíš, že tu hledám? Tvojí sbírku panenek? Ne o to nestojím.“ Ještě chvilku se prohrabuje tvými věcmi, než to nakonec vzdá a hodí na zem to, co měla právě v ruce. „Nic. Žádné peníze, cennosti, ani užitečné zápisky. A v lednici jen zbytek salámu. Nechápu, jak můžeš takhle žít.“ Potom se Mellita sbalí a odejde pryč z bytu. Tebe si pochopitelně odtáhne sebou. Cítíš, že se ti tvá síla pomalu začala navracet, ale po tom co se stalo v přístavišti jsi pořád ještě dost slabá. Rozhodně jí nemáš dost, abys získala kontrolu nad tělem, zatím.

Nějakou dobu elfka jen tak bloudí městem. Nezdá se, že by měla nějaký konkrétní cíl, ani že by něco hledala. A jak to tak bývá, když někdo hledá a neví co, tak se před ním objeví jedno konkrétní místo, klub Elysium. Něco podobného se stalo i tobě, když jsi dorazila do města. Těžko říct, jestli je to jenom náhoda, nebo je v tom něco magického.
Vstoupíte dovnitř. Opatrně prochází kolem gorilího vyhazovače a dál do nitra klubu. Cestou si zvědavě prohlíží rozličné osazenstvo uvnitř, které její zvědavé pohledy ignoruje. Mellita přitahována něčím neznámým pokračuje dál až k baru, kde se usadí na jedné stoliček. Netrvá to dlouho a přisedne si povědomá postava. Tmavé vlasy, klobouk, rohy a drahý kabát. Není to nikdo jiný, než Baltazar.

„Vida, vida. Oslavuješ svůj dnešní úspěch? Už se ke mně něco doneslo . . . “ v ten moment se zarazí. „Ty nejsi ONA.“ řekne docela jistě, než aby to myslel jako otázku. Vzápětí se na jeho tváři objeví pobavený úsměv od ucha k uchu a začne se smát.
„Ty budeš určitě to děvče, kterému patřilo . . . kterému patří, tohle tělo, že?“
Mellita se tváří překvapeně. Neví co má od neznámého muže očekávat, ale jeho vzhled je až příliš podezřelý.
„Co ty seš zač? A co po mě chceš?“ řekne s lehce nepřátelským tónem v hlase. Baltazar není zrovna nenápadný a jenom úplného hlupáka by při pohledu na něj nenapadlo, že je to démon. „Jen klid, jen klid.“ řekne a zvedne před sebe ruce v obranném gestu. „Nemám v úmyslu ti ublížit. Naopak, mohl bych pomoci." Na okamžik se odmlčí a potom řekne: "Jsi tam?“ poslední věta nepatří Mellitě, ale spíše tobě. Poznáš to, jak se dívá skrze její oči přímo na tebe, stále s tím svým úsměvem na tváři.

Klub Elysium -> Sídlo dobrodruhů
Karra

Ráno se probudíš velmi brzy. Ne že bys měla moc na výběr. Okna moc dobře netlumí zvuk a už v noci jsi měla možnost slyšet snad vše od automobilové nehody až po zabití nějakého člověka. Do toho se pochopitelně mísily další zvuky města a hlasy lidí.

Když seš konečně úplně probuzená a připravená, vydáš se na cestu. Místo o kterém se ti Rungo zmiňoval, by nemělo být moc daleko. I tak se ale neobejdeš bez toho, aniž by ses musela několikrát zeptat kolemjdoucích na cestu nebo směr. Obloha je zatažená černými mraky a vypadá to, že se každou chvíli spustí pořádný slejvák.
Nakonec se dostaneš na místo. Poznáš ho snadno. Je to přesně takové, jak ti Rungo popsal. Chodník i silnice jsou zde zaskládané spoustou beden a neustále s nimi někdo manipuluje. Někdo něco vykládá, další je nosí dovnitř, jiní je zase nozí na vozy a tak dál. Kromě beden je tu postaveno i několik plátěných stanů. Jeden okamžitě identifikuješ jako jakousi polní nemocnici. A to nejen kvůli červenému kříži na boku. Venku je vyskládáno několik nosítek. Několik prázdných další s těly zakrytými krvavými prostěradly.

„Členové poslední výpravy. Nebo alespoň ti, kterým se podařilo dostat zpátky.“ řekne žena, která se z ničeho nic objeví kousek vedle tebe. Má černé vlasy sepnuté do culíku a na tváři kolem očí a na bradě podivné značky. Až po chvilce si uvědomíš, že to nejsou značky, ale šupiny. Těch si ostatně můžeš všimnout i na jejích odkrytých ramenou, přes které má teď položenou pušku. Šupiny se táhnou po vnější straně až k loktům, od kterých má ruce ovázané látkou. Kromě pušky má u pasu pověšenou ještě sekyru a všeobecně se zdá připravená k boji.
„Jestli hledáš práci, tak se zkus zeptat támhle u toho nervózního chlápka, co tak rozhazuje rukama.“ Když se podíváš směrem kterým ukazuje, tak si okamžitě všimneš malého, vousatého muže, který kontroluje nosiče beden a každému říká kam jít a co dělat. „Nebo můžeš zkusit štěstí vevnitř. Fešák pořád shání lidi na výpravy. Ale jak na tebe koukám, tak to moc nedoporučuji.“ Déle už se žena nezdržuje a zamíří dovnitř do budovy, která bude podle zdejšího provozu hlavní základna dobrodruhů.

Klub Elysium

Muž se zamyslí, ale nakonec mám štěstí – pokoje jsou. Z mé dlaně si vezme tři mince, což je adekvátní obnos a já mohu zbytek spokojeně ukrýt zpět do brašny. „Děkuji“ usměji se na něj a převezmu klíč od pokoje. Dle instrukcí vystoupám po schodech, místy nadzvedávajíc lem hnědého pláště. Chodba jež se přede mnou táhne není žádnou promenádou, spíše naopak, ovšem nesmrdí a se svou drobnou postavou nemám problém se dostat až ke svému pokoji. Ten je téměř na konci chodby, někde za ním se tedy nachází i zmiňovaná koupelna.

Nahlédnu dovnitř a jsem příjemně překvapena stolkem s židlí. Okno trochu zklame výhledem na nevábnou uličku, ale v noci stejně nemám v plánu zírat z okna do tmy města. Nechám ho tedy zavřené a vyrazím do koupelny. Když už mám v pokoji stůl i s židlí, tak toho využiji pro přípravy pár šikovných kamínků. Přeci jen, pokud jdu zítra za nějakou bandou bláznů, jak mi je Rungo víceméně popsal, pak se budou pravděpodobně hodit. Po nezbytné hygieně setrvám u umyvadla a vylovím hrst oblázků, těch šest kamínků pečlivě opláchnu a osuším pláštěm. Vše je připraveno a mohu se vrátit zpět do pokoje.

Pečlivě za sebou zamknu dveře, aby mne nikdo nevyrušil, a usednu na židli, která i pode mnou lehce zaskřípe. Kamínky rozložím do půlkruhu na stůl. Přejedu nad nimi rukou a do každého vložím trochu té zemité, všudypřítomné energie.
Takt probuzené je po jednom beru do dlaně a drápům podobnými prsty vyrývám runy. Oheň, skví se na prvním kameni, stisknu ho v dlani a runa se rozzáří; „Mirobad ain'rene“, zašeptám pozdrav oblázku a jeho přirozený jas se zatetelí. Jemně ho posadím zpět na stůl a uchopím další.
Vzduch - Anemsis, Voda [/i]- Laila, Země - Barrom, Zvuk – Skling, země.. klesne mi hlava a já na vteřinku usnu.

Pomrkávám a smutně hledím na kamínek v dlani. „Zdá se, že mne dnešní poletování přeci jen vyčerpalo.“ omluvně vysvětlím a konejšívě pohladím nedokončený oblázek. Tento poslední, nepojmenovaný, vsunu do jedné z mnoha vnitřních kapes dlouhého pláště. Všechny ostatní hotové kamínky s čerstvými, středně silnými, runami uložím do váčku k Lesklivci a Archibaldovi a vložím ho i s nimi zpět do brašny. Tu strčím pod polštář a na svůj staronový podhlavník spokojeně ulehnu. Zabalená do pláště, využívajíc deku pouze jako vylepšené prostěradlo se cítím o něco blíže známému stylu života. Širák zůstal opuštěný na židli a já, již značně klimbající, se rychle propadnu do říše snů.

Doma -> Další den
Baltazar

Podivné sny a únava. Hádám, že mě večer navštívila noční můra, což je, ale divné, jelikož Shaku by se měl, tedy pokud by se mu chtělo. O někoho takové postar.
"Dělo se dneska večer něco? Přijdu si hodně bez energie, takže buď nekvalitní spánek, noční můra, nebo jsi večer zase byl za tou kočkou odnaproti. Je ti jasné, že jestli se jí narodí koťata, tak nám je ta bába hodí na krk? Já se o ně starat nebudu a je jedno, jak moc jsou roztomilá. I když hádám, že ty je budeš chtít prostě sníst co?" Radši na to ani nemyslím. Shaku sice vypadá jako normální kocour, ale pořád je to démon a jeho démonická stránka se nikdy nezmenšila. Já si jí jenom přestal tolik uvědomovat.

"No, dneska přijde do kadeřnictví víla. Ne, že vylezeš a budeš jí chtít sníst. Jestli se o to pokusíš, tak měsíc budeš bez sušenek. Je ti to jasné?" Promluvím tentokrát normálně na mého démonického společníka. I přesto, že sdílí mojí obsesi po sušenkách, tak stále mám obavy, že víla pro něj bude přeci jen velmi lákavé sousto.
Zvednu se a dojdu k jedné z poliček, kde se nachází lahvička od parfému, který nějaká ženská vyhodila. Já jsem jí naplnil směsí louhovaných okvětních lístků a trochou jablečného octa. Mělo by to zamaskovat pach démona, který je sice velmi slabí, jak mi již potvrdil Puk, ale víly jsou přeci jen hodně vnímavé.

Udělám tedy mě a Shakuovy rychlou snídani. Já mám dvoje vajíčka s kusem chleba a Shaku dostane rybu. Chvíli sice bude smrdět rybinou, ale jakmile se stane stínem, tak spolu s tím zmizí i onen zápach.
"Hurá do práce." Povím, když jsme po snídani.

Doma
Mahalath (Mellita )

„To jsou kecy! „ Odsekne Mellita. „Podvedla jsi mě a moc dobře to víš!“ Je naštvaná. A popravdě není se ani čemu divit, po tom co se jí stalo. Není to ale typický hněv, jako když někdo nechá své emoce volně vyvěrat, tenhle je více kontrolovaný. Trochu jiné než jak si Mellitu pamatuješ.
„A to jestli ti vrátím kontrolu, si ještě rozmyslím.“ Dodá s posměšným úšklebkem na tváři. Jak jí sleduješ skrze její oči, tak vidíš, že vypadá celkem sebevědomě. Nezdá se, že by se bála. „Navíc pokud je tu někdo k hovnu, tak jsi to ty. Takhle se zřídit jedním kouzlem. Čekala bych od velkohubého démona víc. Najít tě tam někdo, tak už si spolu nepovídáme. Mimochodem nemáš zač. “
Jak Mellitu posloucháš, můžeš si všimnou drobných detailů, které nesedí k Mellitě kterou znáš. Rozhodně nepůsobí jako milá a přátelská holka jako před lety.
Po chvilce se začne rozhlížet po tvém bytě a přehrabovat se v tom bordelu, který se tu všude kolem povaluje. Sem tam vezme něco do rukou, prohlédne si to, aby to mohla vzápětí hodit někam za sebe. Nejspíš něco hledá, ale i když jsi v jejím těle, tak nedokážeš vyhrabat co.

Klub Elysium
Karra

Barman ti věnuje krátký pohled. Chvilku zdá se přemýšlí, jestli něco takového mají. Se svojí odpovědí si dá chvilku na čas.
„No, nejsme žádný Ritz, ale pár volných pokojů by se tu našlo. Nic speciálního to není, ale na přespání více než dostačující. Akorát se snídaní ani pokojovou službou nepočítejte.“
Když vytáhneš peníze tak se barman nakloní více nad bar, aby si mohl prohlédnout, co nabízíš. Chvilku si tvůj obnos prohlíží a potom si vezmi tři mince, které uschová ve váčku, pověšeném u opasku. V další chvíli sáhne pod pult, odkud vytáhne starý klíč s visačkou. Na ní je číslice 4.
„Tady po schodech nahoru a doprava. Dveře se stejným číslem, jako je na klíči. Koupelna je na úplném konci chodby. Za klidný spánek neručím.“ S těmito slovy se vrátí zpátky ke své práci. Schody, které ti ukázal, se nacházejí kousek za barem.

Když vystoupáš nahoru, dostaneš se do dalšího patra. Zde také schody končí a nikam už nepokračují. Chodba je úzká a řečeno velmi, velmi slušně, tak celkem udržovaná. Svá nejlepší léta má už dávno za sebou, ale odpadky ani mrtvé krysy tu nikde neleží.
Tvůj pokoj se nachází téměř na konci chodby. Není nijak velký. Už ve chvíli kdy nakoukneš dveřmi dovnitř, ho vidíš celý v jeho "kráse". Je tu jedna postel, stolek s židlí a skříňka. Také tu máš jedno okno, to ale vede do zadní uličky, takže máš akorát výhled na zeď a odpadky.