Několik vteřin pekla

Mávnu mečem a další stín se rozplyne. A další a další… ale s každým zásahem, jakoby se objevili dva další. Kolem mě neutuchá střelba. Frakce definitivně padly. Zničím přízrak co se pokouší napadnout Freyu a někdo další rozstřelí bestii, co si vyhlédla mě. Zdá se, že tohle je poslední boj. Za chvíli dojde munice i magie a pak… duši Bohu poručit je rozkaz poslední.
Bolí to docela dost.
.........


Budík zaplácnu až když začne řvát potřetí. Chvíli jen tak ležím. To máchnutí rukou byl špatný pohyb. Je mi blbě, žaludek se zvedá a hlava bolí.
„Astrid?“
Zakňučím tiše a opatrně. Ale nic se neozve. Žádný smích. Žádný vtípky na moji kocovinu. Na hlavě se neobjeví mokrý hadr
Zmateně se vydrápu z postele a rozhlédnu se po bytě, kde panuje strašlivý nepořádek. Něco mezi řáděním zlodějů a policejní prohlídkou bytu.
„Lásko? Měl jsem šílenej sen. Byl jsem rytíř.“

Projdu byt. Všude nepořádek. Lednice prázdná. Po zemi se válí prázdné lahve od alkoholu. Na zdi jsou krvavé stopy od opakovaného bušení do zdi. Tělo mi zaplavuje horko z poznání.
NE
Opět pocit, jako když mě něco trhá zevnitř.
„NE!!!“
Zařvu, až mě zabolí hlasivky. Už vím, proč jsem tak pil a pak se rval. Alkohol mi dal tu slast zapomnění.
Zapotácím se. Noviny na stole mi ale neúprosně připomenou realitu. Vrtulník v bouři havaroval. Posádka zahynula.
„NE!!! Astrid!!!“

Vyrážím ven z bytu. Pryč. Pryč odtud. Pryč ode všeho. Kdesi vzadu jiskřička pudu sebezáchovy tvrdí něco o jídle. Paměť požaduje další přísun alkoholu.
Nepoznávám ulici, ani lidi na ní. Jdu, běžím...někam. Zastavuju se až u nádraží. Něco je špatně. Něco je moc špatně. Sevřu si hlavu do dlaní a zoufale zírám na budovu, která tu ještě včera nestála.
Myslí prolétávají střípky minulosti. Nesčetně rvaček a bujarých večírků, Astrid, ale i zvláštní záblesky čepelí, pochodní, krve. Tvary bestií se misí s obličeji přátel a vše je zalito krví.
„Kurvááá!!!“
Zařvu a hlasivky už zaprotestují.

Teprve pak si všimnu nějakýho kluka. Jakoby se nepatřil. Nebo jo? Je mi povědomý, ale zprvu ho nedokážu zařadit. Ale právě ten fakt, že mi je povědomý, mi zabrání poslat ho tam, kde slunce nesvítí.
„Benjo? Kurva. Kámo. Uneseš vůbec kalacha?“
Vypadne ze mě a ani nevím pořádně proč.

.......

Nádraží zmizí. Můj svět zmizí. A objeví opět ledové Příhraničí. Jsem doma. Dva tři rychlé kroky. Padám na čtyři a v poslední vteřině sundám přilbici a šátek. A už to ze mě letí. Točkolotoč a mrtě barev si vybralo svou daň.
Otřu si pusu a znovu si vezmu šátek a přilbici. O pohřeb či šacování Katrin se nestarám. Nezajímá mě to. Skoro nic mě teď nezajímá.
Zavřu oči, abych viděl svoji Astrid. Rozesmátou, škádlivou provokatérku.

Výlet do Tropu

Po vaší palbě mizí jeden stín za druhým, ale máte pocit jakoby bariéra kolem vás neřídla. Že stínů je snad víc a víc.

Bráníte se jako rozzuření býci. Odhodlaní tohle přežít. Nenechat stíny vysát z vás život. Alex jediným výstřelem maže hned několik stínů. Benjiho včelí roj vytvořil v bariéře celkem solidní díru.
Betchan vypadá jako pravý Paladin který svým plamenným mečem krájí temnotu, a snaží se své druhy vyvést pryč.
Po záři Freyinina kouzla stíny prchají...ale po chvíli se zase vrací.

Teď ukazujete pravou sílu vaší skupiny. Každý z vás ze sebe vydává maximum a bojujete jako jeden. V jeden moment to pro vás vypadá už nadějně.
Jenže nakonec neustálému náporu podléháté. Jakoby se za každý mrtvý stín objevily dva další. Jeden po druhém jste sraženi stínem k zemi. Mohutná vlčí hlava si našla cestu do vašeho těla.
Jako první to schytá Kluzký. Trhne sebou dozadu a začíná se škubat na zemi.
Alex zatímco ho Gabriela fackovala přestal dávat pozor, a stín vletěl i do něj.
Stejný osud potká postupně každého z vás.


Cítíte neskutečnou bolest. Cítíte jak vlk ve vás řádí a rve vás zevnitř na malé kousky. Zatmívá se vám před očima. Tohle je tedy konec cesty? Takhle chutná smrt? Tolik jste toho přežili, a teď zemřete na začátku výpravy?

Cítíte jak z vás život pomalu prchá a vy s tím nezmůžete vůbec nic. Poslední co slyšíte je neidentifikovatelný ženský hlas jak volá "Vypadněte z mojí hlavy!! Vypadněte z mojí hlavy!!" po kterém následuje výstřel a křik náhle utichá.

Pak přichází pouze tma a ticho.

------------------------------------------------------------------------------------

"Mladý pane vstávejte, konečná stanice." budí tě průvodčího hlas. Musel si usnout ve vlaku a přejet stanici kde bydlí tvůj dědeček. Co to k sakru bylo? To celé byl jenom sen? Vždyť to bylo tak reálné a připadalo ti jako by si prožil svůj život. Všimneš si názvu nádraží. Příhraničí. Že by se ti to opravdu jenom zdálo? Nic nechápeš, jsi zmatený. Je ti znovu třináct let. Tohle byl opravdu divný sen.
Další vlak ti jede skoro až za dvě hodiny. Dědeček bude mít možná starost, ale poblíž vidíš telefonní budku.
Ještě stále si otřesený z toho co se ti právě stalo. Když v tom si všimneš vysokého muže. Hromotluka. Vypadá jako muž ze tvého snu...skoro jako...jako Betchan, ale o něco mladší. Tohle je divné. Muž se na tebe podívá. Stojíte pár metrů od sebe.

------------------------------------------------------------------------------------

"CRRRRRRR!!! CRRRRRRR!! CRRRRR!!!" budík řve jako neurvalý. Rozespalý ho zabouchneš svou velkou rukou. V hubě máš jako v polepšovně a hlava ti třeští jako kdyby ti tam mlátili permoníci. Včera si to hodně přehnal. Bylo to potřeba...žal se jen tak jednoduše zapít nedá. Dokonce ses i porval. Tak moment? Tady něco nehraje. Pamatuješ si že si se porval s policajtama, a že tě vezli druhý den k soudu, a pak ses ocitl v Příhraničí. Buď ses včera ožral tak moc že sis ve spánku vytvořil vlastní realitu, a nebo se tady děje něco opravdu divného. Víš jistě že jsi byl u policajtů a rozhodně ne ve své posteli. A nebo máš pořádné okno? Nezaplatil za tebe někdo kauci a ty ses tak nedostal zpátky k sobě domů? To by sis ale pamatoval ne? A co teda byl ten divný zamrzlý svět? Přišlo ti jako by si v něm strávil část svého života. To si spal opravdu tak silně a byl to pouze výplod tvé fantazie a dlouhý sen?

Budíš se s pocitem hladu. V bejváku máš vymeteno a tak se vydáváš do obchodu. Stále si v hlavě nemůžeš srovnat myšlenky. Snažíš se hledat střípky ze včerejška, a přemýšlíš o....Příhraničí! Procházíš okolo nádraží, které si vůbec nepamatuješ že zde bylo, a vidíš tenhle název. Všimneš si i malého zhruba třináctiletého kluka jak na tebe kouká. Vypadá jako normální děcko...i když....moment. Když se pořádně zadíváš do jeho obličeje, vybavíš si tvář jedné osoby z tvého snu...tvář Benjiho. Ty rysy tam jsou. Ale Benji byl přeci dospělý chlap. Tohle je jenom malý kluk...ale dost se mu podobá. Co se to tady kurva děje?

------------------------------------------------------------------------------------


"Kurva Alexi žiješ?" budí tě mužský hlas. Ležíš na zemi v garážích pro autobusy. Čelo tě bolí jako kdyby tě do něj někdo praštil kovovou tyčí. "Dobrý! Otevřel oči! Je mi to hrozně líto, praskl nám jeden hák u jeřábu, a hřídel kterou jsme měli zavěšenou tě bouchla do hlavy jen co si vešel dovnitř. Báli jsme se že je po tobě!" okolo tebe stojí hlouček mechaniků s mistrem.

"Běž dneska domů, po takové ráně by si asi neměl jít znova pracovat." říká mistr který vylezl z hloučku a zvedá tě. Provedou s tebou ještě nějaké testy jestli si v pořádku, provedou zápis o úrazu, a nakonec tě mistr posílá k závodnímu lékaři a pak domů.

Tohle je nějaké divné. Vzpomínáš si na drsný zamrzlý svět. Svět kde fungovala magie a existovalo nespočet monster. Musela to být opravdu silná rána. Pravda že ta hřídel váží několik desítek kilo. Je zázrak že vlastně žiješ. Máš tvrdou palici. Ale všechno bylo tak reálné, a připadalo ti jako by si v tom světě prožil několik let.

Procházíš okolo vlakového nádraží. Bylo tady? Nebo nebylo? A pak si všimneš jeho názvu. Příhraničí...takhle se přece jmenoval ten svět z tvého snu. Z řetězce tvých myšlenek tě vytrhnou dvě postavy. Obrovský hromotluk který ti někoho připomíná a naproti němu malý kluk....koho ti jenom připomínají? Tak moment? Není to...? Betchan? A ten malý kluk....vypadá jako...Malý Benji...

------------------------------------------------------------------------------------

Všichni tři stojíte a hledíte na sebe. Chvílemi jakoby vás šálil zrak. V jednu chvíli se zdá být svět normální, ale pak jakoby na vteřinu problikl a byl zasněžený. A znovu....A znovu.... nádraží se postupně mění na zamrzlou pustinu kterou už moc dobře znáte, až nakonec všichni tři stojíte na opuštěném nádraží zpět v Příhraničí...

Zvracení. To je první věc kterou děláte když se v leže probudíte na zasněžené zemi. Znovu zvracení. Jak to z vás postupně jde ven, všímáte si že je svět zase normální.

------------------------------------------------------------------------------------



Otevíráš oči. Ležíš na chladné kamenné podlaze v temném místě. Slyšíš nářek mrtvých duší všude okolo tebe. Povšimneš si trůnu z kostí na němž sedí žena. Z jedné půlky krásná mladá dívka ale z té druhé sama smrt. Hel. Začíná ti docházet kde jsi. Tohle místo nemůže být nic jiného než Helheim. Jak je to možné? Vždyť si padla v boji. Měla si skončit ve Valhalle a čekat na Ragnarok. Rvala ses jako Fenrir který se snažil dostat z řetězů...cožpak tvůj výkon bohové neshledaly jako úctyhodný ?

Hel sedí majestátně na svém trůnu. Pozoruje tě a usmívá se. Pod tebou se vytvoří temná kaluž ze které se na tebe začnou sápat desítky černých rukou. Snaží se tě chytnout a stáhnout do temnoty. Bráníš se, ale je jich příliš mnoho. Postupně tě obepínají a strhávají do kaluže. Nejdříve ti mizí spodní část těla. Snažíš se pomocí okraje vyškrábat zpět, ale začínáš cítit dlaně na svém obličeji.

Poslední co vidíš je, jak se Hel zvedá ze svého trůnu a odchází. Mizíš v temnotě pod zemí.

Nádech a zběsilé dýchání které se vzápětí změní na zvracení. Tohle bylo silný. Cítíš jakoby se něco z tebe ztratilo ale nemůžeš zatím přijít na to co. (Následek Bad Tripu, dokud neprovedeš očistný rituál nebudeš moct používat magii Sester)


------------------------------------------------------------------------------------
Barvy se vrátily do normálu a po mrtvém vlkodlakovi ani památka. Žádný vlkodlak tam vůbec nikdy nebyl. Všem vám je blbě, a cítíte že ještě nejste úplně v pohodě. To nejhorší už je ale za vámi.

Jako první si všímáte toho, že ne všichni tohle šílenství přežili. Katrin leží bezvládně na zemi, v rukou svírá pistoli a z hlavy jí teče krev která vytváří ve sněhu malou kaluž. To ji jste slyšeli křičet než jste ztratili vědomí. To jí patřil poslední výstřel. Psychicky to neunesla.

Kluzký stojí před Gabrielou a máchá svou sekerou do vzduchu. Oči má zavřené, vypadá jakoby spal.

"Vy sráči! Podruhé ji nedostanete !!" řve při zběsilém sekání do prázdna. Teď by asi nebylo moudré se k němu přibližovat. Pak sebou náhle škubne k zemi, jakoby ho někdo srazil. Vidíte Kluzkého válejícího se na zemi jako by se s někým pral. Zatíná zuby a řve. Pak z boty tasí nůž a bodá s ním do vzduchu.

Začne oddychovat, když v tom se rychle převalí na čtyři a začne zvracet taky.

"Co to kurva bylo?! Nic podobného tady být nemělo! A jak to že nefungovaly amulety?!"

Když si všimne mrtvé Katrin tak naštvaně kopne do sněhu.

"Měli by jsme ji aspoň zakopat. A i když to bude znít trochu nemorálně, to její SVTčko by se nám mohlo hodit." prohlásí nakonec.

Tohle už je druhý mrtvý za jeden den. Není to zrovna šťastný začátek výpravy.

Co ovšem každému leží v hlavě je to....co se to právě kurva stalo. Takové místo zde nemělo být, a i kdyby bylo...proč nefungovaly amulety? Amulety proti ovládání mysli by vás před těmito přeludy měly ochránit.

Tanec lesem

Věci, které vídají…

Nestřílím. Dál se rozhlížím. Zmatená vším, co se tu děje. Ruka s pistolí se občas zvedne, pak však znovu pomalu klesne. Nikdo mi neodpovídá – nevím tedy, čeho se chytnout.

Očima propátrávám zem… hledám stopy.

Pocity v mé tváři se přelévají z jednoho do druhého – zmatení, nejistota, děs, chuť začít se křečovitě smát, … na všechno se vykašlat a vrátit se do srubu.
„Do prdele!“
Ujede mi. Tohle není normální.

Když dojde na magickou munici, rozhodnu se jednat. Tohle musí skončit. Ostatním to nedává smysl, ale jsem si naprosto jistá, že nikdo a nic neútočí.

Rázně dojdu k Alexovi a vrazím mu pořádnou facku.
„Prober se!
Sakra!
Nic tu není.
NIC TU NENÍ!“
Chytím ho za klopy a zkusím s ním zatřást. Očima se snažím najít Kluzkého, jestli se neprobere Alex, půjdu za ním.
„Zbytečně plýtváš municí!!“
Zařvu, takže si vůbec nevšimnu varování. Blesk mě oslepí, pustím Alexe a chytím se za oči.
„Kurva.“

Fata Morgana

První šíp si našel svůj cíl a zvíře padlo k zemi. Jenže to není konec. Jak je tohle vůbec možné? Něco si tu s námi pohrává. Co z toho je vůbec skutečné a co ne? Proč se mi myšlenky táhnou jako míza ze stromu? A moje srdce svírá ledový děs? No tak, Freyo!

Nahmatám runový kámen, ale vyklouzne mi z prstů zpět do váčku. Ani moje ruka mě nechce poslouchat. Zády se zapřu o jeden strom a pomocí dechu se snažím získat, alespoň trošku čistého rozumu. Téměř nemožné. Už aby to skončilo.

Pokusím se jej znovu chytit. Podaří se mi jej pevně sevřít v pěsti.

"Kryjte si oči! Teď!" zařvu a vyberu si jeden ze stínu, na který pošlu blesk pomocí runy sowulo. A protože stíny strádají ve světle, soustředím se i silný záblesk světla. Snad je to minimálně oslabí.

Ledová hrůza

Svět se točí. Barvy lítají v obrazcích všude kolem. Stromy se vlní. Žaludek nezadržitelně stoupá nahoru. A vlčí bestie mi skáče po krku.
Normálního vlka bych zahodil. Normální vlk, by si o moji zbroj vylámal tesáky. Ale tenhle ne. Tenhle po mě skočí, i když se motám jako největší opilec z pevnosti a navíc kolem sebe mávám čepelí. Nedoskočí. Kousek přede mnou ho do sněhu srazí šíp. Vděčně kývnu směrem k davu ledových sester. Vím, že tam je jen jedna, ale já jich vidím víc.

Palicí mi ani nestihnou prolétnout myšlenky na téma přežití, vítězství a kam vyhodit čaj se sušenkama a je tu další trabl. A můj boj dostane nový směr. Prosekat se vlnou bestií kousek dál, kde bych mohl potupně vrhnout.
Ale ani toho mi není dopřáno. Útroby mi sevře strach, jaký jsem nikdy nezažil. Nedokážu mu vzdorovat ani svoji paličatostí či vztekem. Dokonce ani brutální výcvik psychické odolnosti, jaký jsem prodělal v Bratrstvu na tohle nestačí. Tohle je prostě čirá, hmatatelná hrůza.
Jenže potvory si na tohle vybraly špatného protivníka. Protože co udělá člověk, když se něčeho bojí? Pokusí se utýct. A nebo to zabít. Aby se už nemusel bát.

Vyberu si protivníky, aktivuju symbol na meči a po dvakráte po přízracích seknu. Nebýt Kluzkého výkřiku ani by mě to v tomhle stavu nenapadlo. Ale takhle můžu spokojeně říci, že jsem zasáhl a zabil.

Nic není jak se zdá II

No rozhodně to s lukem umí. To se musí Freye nechat. Sirka jí dluží minimálně panáka nebo podrbání na zádech, to už je na nich, ale myslím že mu zachránila život. V tom stavu, ve kterém jsme tak je zázrak, že se vůbec někdo trefil.

"Proč se raduješ ty idiote? to nevíš, že to přináší smůlu?"

Můžu si tak akorát nadávat, protože ta hromada stínů, která vylétla z vlčího těla je něco co se jen tak taky nevidí. Slyším rozkaz a rychle přemýšlím jak ho vyplnit. Měnit munici v revolveru je blbost, takže co teď? Kdyby na to měl čas a sílu, tak se plácnu do čela a to plácnutí je slyšet až v Pevnosti. Nejsme zvyklý mít u sebe Včelí úly nebo něco podobného, takže zastrčím revolver do pouzdra a od batohu vytáhnu krátkou hůl, která je plná včeliček. Je těžké mířit. To co dělají ty přízraky je šílené. Myslel jsem, že jsem odolný proti tomuhle svinstvu už, ale ne. Je to silnější než já a to se mi vůbec nelíbí. Rozhodně je nenechám, aby se mě zmocnili, ale odolávat tomu je fakt náročné. Zamířil jsem úlem do davu těch bastardů a prostě tam poslal dvě dávky. Proti chladu, který do mě zasazovali oni, šlo teplo z toho, kolik těch kurev najednou zmizelo.

Nic není jak se zdá II

Vlčí bestie okolo vás skáče rychlostí blesku. Většina vašich kulek rozrývá sníh ve vašem okolí. Betchan máchá svým mečem do prázdna a vlkodlak si jej zvolil jako svou další kořist. Obrovská kopa masa a chlupů se proti tobě rozbíhá a skáče. Jenže nedoskočí, a před tebe padá mrtvola velkého vlka. Freyin šíp si našel cestu do jejího srdce. Zajel do bestie jako nůž do másla.

To co ale vypadá jako zřejmá výhra se náhle promění na boj o holý život. Z vlkodlačího těla se začnou hrnout desítky černých stínů ve tvaru vlčích hlav.



Stíny se rozlétnou do okolí, a vytvoří kolem vás neprůchozí bariéru.

"Přízraky!! Magická munice! " zařve řvát znovu Kluzký a mění zásobník. Jakmile zacvakne do zbraně, z Vintorezu začnou lítat zářivé magické kuličky. Jen co se jedna dotkne prvního stínu, ten se vzápětí rozplyne.

Stíny se dají do pohybu, a z jejich bariéry na vás začínají útočit. Létají nad vámi, létají kolem vás a nebo se snaží prolétnout mezi vámi. Jejich přízračné vytí vás ledově probodává na všech místech. Snaží se najít cestu do vašeho těla. Pokaždé když se o vás stín otře, cítíte nesnesitelnou pichlavou bolest. Jakoby do vás někdo zapíchl tisíce malých jehliček.

Cítíte že v přítomnosti stínů je váš stav horší. Je to pro vás obrovský nápor na psychiku. To co normálně pomáhalo proti pocitu strachu teď nefunguje. I ti největší tvrďáci začínají cítit ledový pocit strachu ve svém těle. Nejde to ovlivnit. Nejde to potlačit. Něco se s vámi děje.

Zrak vám začíná pulzovat. Sluch jakoby se proměnil na ozvěny. Tělo je čím dál tím slabší. Jakoby z vás snad stíny vysávaly energii.

Stínů může být zhruba dvacet. Možná o něco víc. Kluzký vás kryje a několik přízračných vlčích hlav se po doteku projektilu rozplývá jako mlha....ale jedna zbraň na všechny nestačí... navíc nikdo neví kolik magické munice Kluzký má. Jedno je ale jasné....vlk se nesmí dostat do vás.
Tohle začíná vypadat na pořádný průser.

(Stín má obranné číslo 4 a pouze jeden život. Zranit se dá ale jenom magickým střelivem, kouzlem a nebo magickou zbraní)

Příslib tepla… a šílenství

Veci se někdy pokazí

„Pokud chtějí spolupracovat, tak by měly.“
Cvrknu ženu na oplátku laškovně do nosu – je těžké říct nakolik je to gesto upřímné a nakolik jen oplácím, co jsem dostala.

Mít víc času, zahřeju se sama.
Zabručím v duchu.
„Vytáhla jsi mě sem nahoru, kde je příšerná zima, … takže si to zahřátí nechám u tebe schované. Dobře?“
Navrhnu. V očích zvláštní jiskru.

Na další smlouvání už není čas. Vyrážíme. Sotva se stihnu obléct a trochu rozehřát. Ta zima, které se teď nemůžu zbavit, byla dost vysoká cena, za obvázání a křehké spojenectví, které není nemusí být vůbec myšleno vážně.

Prášek od Betchana si vezmu s očividnou nedůvěrou.
„Dobře… nechám si ho… na noc.“
Oznámím. Nepoděkuji ani se neusměji ale vypadám o poznání více přístupná než prve. Tabletu schovám na bezpečné místo. Pokud to není nějaký podvod, mohla by mi opravdu zpříjemnit noc. Ale můžu věřit tomu, že to není past?


Zima není náš jediný problém. Nejistě si měřím ostatní. Rozhlížím se kolem. Ale znovu a znovu se vracím k pohledu na své společníky.
„Děje se něco?“
Nevydržím to.
„Je všechno… v pořádku?“
Mračím se. Pak jako by mi něco došlo.
„To je nějaká sranda… test?“
Dodám o poznání tišeji a zdánlivě sama k sobě. Semknu rty.
„Tohle fakt není dobrá chvíle na…“
Pokračuji tiše. Myšlenku nedokončím, protože se věci dají do pohybu.
„… do prdele.“
Ujede mi. Ihned (a velice ochotně) se stavím do obranné pozice, a ještě rychleji přebíjím na stříbro do Tokareva. O co tu jde?

Nutím se dýchat. Nehodlám nic uspěchat. Čekám na útok. Moc dobře si uvědomuji, že nábojů mám zoufale málo. Nechci jimi plýtvat. Ostatní však tenhle problém nemají… třeštím oči na vše, co se kolem děje – někdo střílí, někdo pobíhá kolem s mečem… je to šílenství.
„Kde je?
Kam mám střílet?“
Dožaduji se pomoci, protože mi očividně něco uniká.