Andor.cz - Dračí doupě online

Základna dobrodruhů
Karra

Uvnitř budovy je stejně živo, tak jako před ní. Akorát ty krabice bys tu hledala jen těžko. Zato lidí je tu požehnaně. Všichni pochopitelně ozbrojení, tak jak by se dalo od podobné skupiny očekávat. Napočítáš možná přes šedesát lidí. Je ale těžké to říct jistě, s tím jak se neustále přicházejí a odcházejí. Tebe samozřejmě nejvíce zaujme část označená cedulí “Nábor“.

Zájemci zde stojí ve dvou řadách a jeden po druhém přistupují k muži vpředu. Ten si uchazeče vždy prohlédne, krátce s ním promluví a potom ho buď pošle ke skupině písařů sedících za ním, nebo pokud se mu něco nezdá, pryč.
Před tebou čeká spousta dalších lidí a nezdá se, že by byl nějaký rychlejší způsob jak se dostat dopředu. Takže ti nezbývá, než postavit se nakonec jedné z řad. Čekání je zdlouhavé. Občas se zdá, že se řada nehne i několik minut. Zájemci nervózně přešlapují a několik čekání rovnou vzdá. Podobně jako v Elysiu i zde nijak zvlášť nevyčníváš. Vidíš několik kříženců různých druhů a potom něco, co ani nevypadá jako kříženec, ale jako přerostlá krysa. Zatraceně velká krysa. Navíc chodí po zadních. Svým vzrůstem ti sahá někam do pasu a nezdá se, že by ostatním nějak překážela.

Když se na tebe konečně dostane řada, máš za sebou už skoro dvě hodiny. „Další!“ ozve se vpředu a ty předstoupíš před muže, který to tu organizuje. Hned v první okamžik padne tvůj pohled na jeho tvář, přes kterou se mu táhnou čtyři dlouhé jizvy. Je to něco, co nelze přehlédnout. Jsou obrovské a podle rozložení je nejspíše způsobilo nějaké hodně velké zvíře. Tak velké, že je s podivem, že to muž přežil. Nebýt toho, tak by působil celkem nudným a obyčejným dojmem.
„Copak to tu máme? Opeřenec? Ti se tu tak často nevidí. Tak povídej zpěváčku, co dovedeš. “

Sídlo dobrodruhů

Po lehce nedobrovolném probuzení za zvuků stále čilého města jsem se nakonec dostala na místo. Je tu poměrně rušno, neustále někdo něco přenáší, jejich spěch možná souvisí i s blížícím se deštěm.. Procházím hlouběji do tábora a na první pohled si všimnu jakéhosi improvizovaného lazaretu, krev, těla i prázdná nosítka. Chvíli přemýšlím zda půjdu pomoci, ale to už si mne všimne jedna z žen. Je vyzbrojená a zdá se, že se v ní mísí plazí prvky, ale hlavně je informovaná a hned mne poučí o tom, kde koho hledat. Nechám ji tedy mluvit a zrakem vyhledávám jmenované osoby. Muž mne blízkého vzrůstu s plnovousem mne sice upoutá, ale dnes tu nejsem kvůli normální práci. Musím se dostat do Parku. „Děkuji, myslím, že to zkusím rovnou vevnitř.“ Odpovím a musím trochu popoběhnout, abych dohnala svou informantku. Ta mezitím zapluje do budovy a já ji následuji.

Doma -> Otcův salón
Baltazar

Nevím jak moc mu mám v tomhle věřit, ale prostě go nechám být. Nemám žádná důkaz a pomalu už se začínám cítit lépe, takže tomu nebudu věnovat nějak větší pozornost.
Co se týče víly, tak to jeho pche mě celkem zneklidní, jelikož jsem jej tím možná trochu urazil a právě proto to možná bude chtít udělat.


Opět vcházím do holičství mého otce. Podle cedule je zavřeno, ale to neznamená, že tomu tak je. Přeci jen je vždy třeba přijít o něco dříve a vše připravit, zkontrolovat. Jednoduše vše musí být tak jak má, než se cedule otočí na otevřeno.
"Dobré ráno otče." Odpovím na jeho pozdrav a usměji se na něj, aby jsem pokusil minimálně na moment jeho smutný výraz, který změní na úsměv, asi tak dvakrát za rok a nikdy ne déle, jak na minutu. Opravdu hrozné. Je divné, že já se zase usmívám přehnaně, ale co umřela matka tak to s otcem šlo dost z kopce nějakou dobu. Mohu být rád, že je nyní tak jak je.
Jen co to otec dořekl, tak mě zamrazilo a i můj stín se lehce otřepal. Paní Robinsonová je ten typ ženy, kterou jsem jako malý pokládal za čarodějnici, která se pokouší děti nalákat k sobě do chatrče a nebo je otrávit odpornými cucky, které ráda nazývá sladkosti, jenž vždy někde nalepí. Jelikož se na to pak nalepí vlasy, tak je to opravdu hnus.
A co bylo nejhorší, tak ty její řeči. Nezavře pantem. Minule jsem se musel přemáhat, aby jsem nevzal její vlasy a následně z nich neudělal prokletou panenku, které bych sešil ústa. Shaku byl pro, ale nakonec jsem to neudělal, jelikož jsem přeci jen dobrý člověk.

"Dobře otče."
Takže posila? No budu jí muset vysvětlit, že vlasy jednotlivých zákazníků se smetávají zvlášť a každý do jiného pytle. Nejspíše to okecám tím, že se pak vybírají vhodné vlasy a dělám z nich tupé pro plešaté lidi. Pořád lepší, než říkat, že je mám na provádění okultních rituálů.

Dám se do přípravy věcí a svého místa, kde dneska budu stříhat mojí noční můru. Hádám, že k mému štěstí ve stejnou dobu přijde i jistá víla a já jí tak nebudu moci stříhat, takže to bude mít na starosti otec.
"Ehm tati. Víš, jak má dneska přijít ta víla. Mohl bys mí...." Tu větu ani nedokončím. Otec ví co s většinou těch vlasů dělám, když jde tedy o vlasy nelidí. Ne, že by byl úplně pro, ale nějak extra se mu to nezamlouvá. Pokusím se proto o psí pohled, který dělám vždy, když od něj něco chci. Naštěstí jsem jej naposledy použil před dvěma měsíci, takže by snad mohl fungovat.

Doma -> Otcův salón
Baltazar

Shaku se na tebe podívá s klidným pohledem, který hraničí téměř až s ospalostí. To co co říkáš, ho ale zdá se překvapilo.
Co já? Co si to o mě myslíš? Celou noc jsem byl doma. Nic víc k tomu neřekne a jeho zájem o tohle téma rychle opadne.
Zmínku o víle přejde jen prostým pche. Po zbytek času tě ignoruje, tedy alespoň do doby, než se začne jíst. To se k tobě ochotně připojí.

Do otcova salónu dorazíš se slušnou rezervou. Na dveřích je ještě pořád cedulka s nápisem “Zavřeno“. Ty ale moc dobře víš, že jsou dveře už odemčené. Tvůj otec je uvnitř a zrovna uklízí.
„Dobré ráno chlapče.“ pozdraví tě, když vstoupíš dovnitř. Na tváři smutný úsměv, jaký měl, co si pamatuješ. Podle některých otcových přátel býval dříve veselejší, ale poté, cos přišel o matku, už prý nikdy nebyl úplně stejný.
„Dobře, že tu jsi. Dnes by se tu měla zastavit paní Robinsonová.“ To jméno jsi samozřejmě znal. Byla to vaše pravidelná zákaznice, která si z nějakého důvodu oblíbila tvé služby. Žena okolo čtyřicítky (i když to vyvracela každému, kdo by to tvrdil) s dlouhými vlnitými vlasy. Vždy ti říkala drahoušku nebo zlatíčko. Velmi ráda si s tebou také povídala, i když to většinou znamenalo, že povídala ona. Nejnovější drby, co se jí přihodilo, nebo pomlouvala ženské, které se jí nelíbily. Shaku jí moc rád neměl a při každé zmínce o ní se naježil.
„Také by se tu měla zastavit jedna slečna kvůli práci. Pokud to půjde dobře, tak by tu mohla vypomáhat. Myslím, že je podobně stará jako ty. Tak se jí prosím snaž pomoc, s čím bude potřebovat. “

Byt -> Město
Mahalath

„Jaký chlap?“ zeptá se Mellita. „ Ah, ty myslíš toho, jak ses ho snažila zachránit, co? Tak ten zmizel chvilku po tom, cos odpadla. Ani se nezastavil, aby zkontroloval co s tebou je, zmetek. Prostě zdrhl.“ Matně si vybavuješ, vzdalující se stín, který mizí neznámo kde. To byl pravděpodobně Thomas, i když si z té chvíle toho moc nevybavuješ. Klidně to mohou být vzpomínky Mellity z té samé situace, když získala kontrolu ona.

„A co myslíš, že tu hledám? Tvojí sbírku panenek? Ne o to nestojím.“ Ještě chvilku se prohrabuje tvými věcmi, než to nakonec vzdá a hodí na zem to, co měla právě v ruce. „Nic. Žádné peníze, cennosti, ani užitečné zápisky. A v lednici jen zbytek salámu. Nechápu, jak můžeš takhle žít.“ Potom se Mellita sbalí a odejde pryč z bytu. Tebe si pochopitelně odtáhne sebou. Cítíš, že se ti tvá síla pomalu začala navracet, ale po tom co se stalo v přístavišti jsi pořád ještě dost slabá. Rozhodně jí nemáš dost, abys získala kontrolu nad tělem, zatím.

Nějakou dobu elfka jen tak bloudí městem. Nezdá se, že by měla nějaký konkrétní cíl, ani že by něco hledala. A jak to tak bývá, když někdo hledá a neví co, tak se před ním objeví jedno konkrétní místo, klub Elysium. Něco podobného se stalo i tobě, když jsi dorazila do města. Těžko říct, jestli je to jenom náhoda, nebo je v tom něco magického.
Vstoupíte dovnitř. Opatrně prochází kolem gorilího vyhazovače a dál do nitra klubu. Cestou si zvědavě prohlíží rozličné osazenstvo uvnitř, které její zvědavé pohledy ignoruje. Mellita přitahována něčím neznámým pokračuje dál až k baru, kde se usadí na jedné stoliček. Netrvá to dlouho a přisedne si povědomá postava. Tmavé vlasy, klobouk, rohy a drahý kabát. Není to nikdo jiný, než Baltazar.

„Vida, vida. Oslavuješ svůj dnešní úspěch? Už se ke mně něco doneslo . . . “ v ten moment se zarazí. „Ty nejsi ONA.“ řekne docela jistě, než aby to myslel jako otázku. Vzápětí se na jeho tváři objeví pobavený úsměv od ucha k uchu a začne se smát.
„Ty budeš určitě to děvče, kterému patřilo . . . kterému patří, tohle tělo, že?“
Mellita se tváří překvapeně. Neví co má od neznámého muže očekávat, ale jeho vzhled je až příliš podezřelý.
„Co ty seš zač? A co po mě chceš?“ řekne s lehce nepřátelským tónem v hlase. Baltazar není zrovna nenápadný a jenom úplného hlupáka by při pohledu na něj nenapadlo, že je to démon. „Jen klid, jen klid.“ řekne a zvedne před sebe ruce v obranném gestu. „Nemám v úmyslu ti ublížit. Naopak, mohl bych pomoci." Na okamžik se odmlčí a potom řekne: "Jsi tam?“ poslední věta nepatří Mellitě, ale spíše tobě. Poznáš to, jak se dívá skrze její oči přímo na tebe, stále s tím svým úsměvem na tváři.

Klub Elysium -> Sídlo dobrodruhů
Karra

Ráno se probudíš velmi brzy. Ne že bys měla moc na výběr. Okna moc dobře netlumí zvuk a už v noci jsi měla možnost slyšet snad vše od automobilové nehody až po zabití nějakého člověka. Do toho se pochopitelně mísily další zvuky města a hlasy lidí.

Když seš konečně úplně probuzená a připravená, vydáš se na cestu. Místo o kterém se ti Rungo zmiňoval, by nemělo být moc daleko. I tak se ale neobejdeš bez toho, aniž by ses musela několikrát zeptat kolemjdoucích na cestu nebo směr. Obloha je zatažená černými mraky a vypadá to, že se každou chvíli spustí pořádný slejvák.
Nakonec se dostaneš na místo. Poznáš ho snadno. Je to přesně takové, jak ti Rungo popsal. Chodník i silnice jsou zde zaskládané spoustou beden a neustále s nimi někdo manipuluje. Někdo něco vykládá, další je nosí dovnitř, jiní je zase nozí na vozy a tak dál. Kromě beden je tu postaveno i několik plátěných stanů. Jeden okamžitě identifikuješ jako jakousi polní nemocnici. A to nejen kvůli červenému kříži na boku. Venku je vyskládáno několik nosítek. Několik prázdných další s těly zakrytými krvavými prostěradly.

„Členové poslední výpravy. Nebo alespoň ti, kterým se podařilo dostat zpátky.“ řekne žena, která se z ničeho nic objeví kousek vedle tebe. Má černé vlasy sepnuté do culíku a na tváři kolem očí a na bradě podivné značky. Až po chvilce si uvědomíš, že to nejsou značky, ale šupiny. Těch si ostatně můžeš všimnout i na jejích odkrytých ramenou, přes které má teď položenou pušku. Šupiny se táhnou po vnější straně až k loktům, od kterých má ruce ovázané látkou. Kromě pušky má u pasu pověšenou ještě sekyru a všeobecně se zdá připravená k boji.
„Jestli hledáš práci, tak se zkus zeptat támhle u toho nervózního chlápka, co tak rozhazuje rukama.“ Když se podíváš směrem kterým ukazuje, tak si okamžitě všimneš malého, vousatého muže, který kontroluje nosiče beden a každému říká kam jít a co dělat. „Nebo můžeš zkusit štěstí vevnitř. Fešák pořád shání lidi na výpravy. Ale jak na tebe koukám, tak to moc nedoporučuji.“ Déle už se žena nezdržuje a zamíří dovnitř do budovy, která bude podle zdejšího provozu hlavní základna dobrodruhů.