Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Nový Jeruzalém – Probuzení
Družina
| |||
 | Šílenství Po těle mi přejde nepříjemný studený pocit ledových prstů klouzající po páteři až ke kříži. „… i další roky…“ doznívají mi hlavě slova té harpyje. Na okamžik se neovládnu a spodní ret se mi povážlivě zachvěje na kolik silně do mne zatne drápy další nával úzkosti. Celou cestu sem jsem se snažila horečnatě vymyslet, jak se z toho dostat, ale… Já… Nevím. Bartholomewe jsem už neviděla, co jej odvezli ke svatému Benediktovi a otec s matkou… Možná… Možná kdybych s nimi mohla mluvit aspoň teď, vysvětlit jim to. Vysvětlit jim, že jsem to musela udělat dříve… Dříve než by to nakonec udělal on. Než by se ta oprátka kolem mého krku stáhla tak, že bych už nemohla nikdy dýchat. Přesto právě tenhle pocit mám teď.
Přesto se rozhodnu aspoň zkusit… Něco, zatímco mi v tváři stále slabě tepe a zarudlý obtisk dlaně se jen pomalu vytrácí. Jakmile se tak převléknu, přednesu svůj smělý požadavek. Ba co více, trvám si na něj. Odpovědí je studená sprcha, kterou si vrchní sestra užívá. Vidím to na ní. „Já nejsem blázen! A tohle… Tohle není žádný rozmar, vy to víte, že…“ ohradím se důrazně. Ačkoliv… Není to něco, co by právě blázen řekl? Srdce mi poskočí a můj hlas se vytratí společně ses zbytkem věty.
To už ovšem Meeksová zavolá zřízence čekajícího na chodbě. Toho samého, který mne doprovázel od samého rána právě pro tyto případy. Mimoděk couvnu o krok dozadu a snad bych pokračovala dál mezi kovové vany, kdyby… „Šestnáct.“ To číslo se mi zasekne v hlavě, zatímco mi před očima vykvete obraz plechové mosazné cedulky s vyrytým číslem šestnáct, kterou svírají prsty v dámských černých rukavicích tak silně až se ozývá ten tichý skřípavý zvuk až ji nakonec s prvním krokem vpřed schválně upustí na zem. Vztek. Vina. Stačilo ji zvednout. Stačilo jen…
Polekaně sebou trhnu a pohledem střelím k vlastním rukám zaťatým v pěst. „C-co?“ vydechnu zmateně, když mne z toho doslova vytáhne silný stisk kolem paže. Zatěkám očima mezi oběma sestrami a Sturgesem. „Ne… Ne! Chci nejdříve mluvit s doktorem Hartem, já…“ vzepřu se opožděně. A zbytečně. „Au!“ vykřiknu, když mi zřízenec zkroutí ruku za záda a zatlačí. „To bolí!“ ohradím se o poznání tenčím hlasem společně s klopýtnutím vpřed.
Nestačím už nic, jen krátce kmitnout očima k vrchní sestře a Bellové, než mě vzápětí Sturges bezohledně vytáhne z místnosti ven a pokračuje se mnou chodbou dál. Klopýtám vedle něj, musím. Pokaždé, když zpomalím nebo se pokusím vytrhnout se mu, tak mne bolest rozlévající se zkroucenou paží přiměje se podvolit.
Nakonec dojdeme až ke dveřím vedoucím do jednoho z křídel sanatoria. Nejsou to ovšem ty velké dvoukřídlé dveře, které přitáhnou můj pohled. Ne, to ty menší, nenápadnější, jakkoliv jsou hned vedle. Zaseknu se na nich pohledem, nohama jako bych vrostla do země. Dech se mi zrychlí při představě schodiště vedoucího dolů, do míst, kde je… Smrt. Skoro jako bych to cítila. Ten pach plísně a vlhkosti a…
„Au, au! Vždyť… Zlomíte mi ruku!“ vyjeknu bolestivě, když se mnou zřízenec škubne dopředu tak prudce a rázně, až mi podjedou nohy a na chvíli se plnou vahou do něho zavěsím za paži, co mám za zády. Do koutků očí mi vhrknou slzy, to už ovšem pokračujeme chodbou dál skrze otevřené dveře.
Do místa z nočních můr.
„Ne… Ne, já vážně potřebuji… Mluvit… Ne, prosím, já…“ vypadne ze mne v tom šoku, když se opět pokusím Sturgesovi v té panice vyškubnout. Marně. S očima rozevřenýma dokořán se rozhlížím po pochmurně vyhlížející chodbě. Tedy… Pochmurně? Nikdy jsem neviděla děsivější místo. Do nosu se mi dere zápach obracející žaludek, avšak to je nakonec to nejmenší. Tohle… Tohle nemůže být skutečné. Ne… Ne? Slyšela jsem hrůzostrašné zvěsti o Overbrooku, ale Grenhill přeci… Jako ve snách pozoruji všechny ty otevírající se šoupací okénka ve dveřích. Na prsty i útlé ruce, které se jimi protahují. Některé připomínají spíše kůží obtažené kosti, jiné jsou málem až na kost okousané. Oči lesknoucí se ze tmy za dveřmi. Ten pohled už nikdy nevymažu z hlavy… Stejně jako to hrůzné uvědomění, že až tudy někoho povedou příště, budu jednou z… Nich…
Nakonec se zastavíme u cely číslo šestnáct. Na zřízencovu poznámku neodpovím. Nestihnu to, a dost možná bych stejně nedokázala skrze stažený krk cokoliv říci. Je mi zle. Je mi strašně moc zle. Strčí mě dovnitř jak nějaké zvíře a vzápětí zabouchne dveře. Zvuk klíče rachtajícího v zámku jen zpečetí můj osud.
Nervózně přelétnu očima prostou bezútěšně zařízenou místnost vypadající skutečně jako vězeňská cela a… Jakmile si uvědomím, že ti nejsem sama, vyděšeně couvnu dozadu tak prudce až zády narazím do dveří. Teprve poté dokáži zaostřit na mladou ženu sedící na spodní palandě. A jakmile to udělám… Opět se zaseknu. Je mi tak povědomá, přesto… Nemůže… Ne? To… Kratičká vzpomínka, co se mi vynoří v hlavě nedává smysl. Není… Já… „To je přeci Angela, beruško. Tvoje přítelkyně.“ Dlaněmi vystřelím ke spánkům, které si krátce promnu.
„Ahh, omlouvám se… Necítím se… Dobře,“ vydechnu nešťastně. „… zase?“ zopakuji po ženě opožděně. Vypadá mladší než já. A také… Jak je bledá a pohublá a… Budu vypadat stejně? „Tedy… Dobře, dobře, jen… Potřebuji chvíli. Není mi dobře, není mi vůbec dobře,“ zašeptám roztřeseně ve snaze se uklidnit a několikrát po sobě se dlouze nadechnu a zase vydechnu, aniž bych se odlepila zády ode dveří.
„Můžu… Můžu se posadit? Tedy…“ vydoluji ze sebe nakonec o něco hlasitěji. Vůbec se mi nechce udělat ten první krok do místnosti, přesto to nakonec udělám, abych se mohla posadit ke stolu. Cestou se držím za rozbolavělou paži, na které budu mít zcela jistě od zřízence modřiny. „Asi bych měla… My… Já jsem…“ … Angela… „Delilah. Mám pocit jako bych vás… Ne, to je jedno,“ zavrtím hlavou. Je to hloupé. Co to se mnou je? Nechápu to.
„Jak dlouho už tu jste… Jsi?“ zaváhám. Vykání mi sice velí vychování, ale v takové situaci mi to připadá až nepatřičné. Prsty si zoufale vjedu do vlasů a opřu se loktem o desku stolu přesně tak, jak to dáma nikdy nesmí udělat. „Tohle je zlý sen,“ vydechnu polohlasně a na okamžik přivřu oči. | ||
| |||
 | Vítejte v Greenhillu Delilah Blair Flanagan Jakkoliv v tobě bublá vztek a vzdor, nakonec ti je jasné, že s tím teď nic nezmůžeš a věci můžou být jen horší. Ještě dnes ráno jsi se oblékala do šatů sama. Jen Katherine ti pomohla z nebytnostmi, když jsi to potřebovala, ale teď byla situace úplně jiná. Snad kdyby sis mohla s manželem promluvit. Vysvětlit Barthovi, jak se věci mají, tedy alespoň je podat o něco lépe, než to nakonec vše vyznělo, ale od toho osudného dne, jsi jej neviděla. Poté, co jej odvezli do nemocni jsi dostala pouze zprávu, že se jeho stav stabilizoval a že bude žít. Naděje pro každou věrnou manželku. Avšak pak žádná další zpráva nepřišla. Věděla jsi moc dobře proč. Lékaři museli zjistit, že za jeho stavem nebyla jen prachsprostá otrava jídlem.
Přesto nakonec ke dveřím vašeho domu nedorazila policie, kterou jsi očekávala každým dnem, ale někdo naprosto jiný – Doktor Hart. Ne, ať už se věci měly jakkoliv, rodina to nechtěla rozmazávat v tisku a ani na veřejnosti. Byl by to skandál, že se dobře vychovaná žena ze slušné rodiny pokusila zabít svého milujícího manžela. A že Barth se svým šarmem a schopností působit na lidi by neměl problém přitáhnout si pozornost jako politováníhodná oběť. Takové ženy mohly skončit i na šibenici. Zákonodárci Nového Jeruzaléma se příliš nerozpakovali, pokud šlo o takto vážné a jednoznačné případy. Rodině by to rozhodně neprospělo, a tak se rozhodli tě uklidit na bezpečné místo, kde tě nakonec nebude nikdo poslouchat, ať už budeš mluvit o čemkoliv. Sem.
Do Greenhillu.
„Jistě, váš manžel zaplatil příslušný obnos za váš pobyt zde, který vám nakonec zcela jistě pomůže najít ve vašem životě trochu klidu. Šílenství je nepříjemná věc. Ve většině případů neléčitelná. Ale nemusíte se bát, bude o vás řádně postaráno, dokud bude třeba. Vaše rodina má jistě dost prostředků na to, aby zvládla i další roky hradit příslušné poplatky.“ Řekne sestra Meeksová skoro až profesionálně, přesto ten celkový dojem kazí křivý úšklebek, který jí sedí na rtech. Protože to, co říkala… Je také rozsudek smrti, jen pomalé a v zapomnění.
Přesto se alespoň oblékneš a zachováš si tu trochu důstojnosti, která ti zbývá. Oblečení ti tak úplně nesedí. Košile je na pár místech volnější, ale dá se zastrčit do sukně a pak se to celé dá. Nějak. Rozhodně je to lepší, než kdyby ti s tím měl snad přijít pomoci dozorce.
S těmi pár kousky oblečení, kterými se opět zahalíš, tak získáš i část ztracené jistoty a trochu srovnáš síly. Alespoň na první pohled. A tak se postavíš vrchní sestře na odpor. Ta jen povytáhne obočí a na tváři se jí rozlije chlácholivý úsměv, skoro jako kdyby hleděla na dítě, které se dožaduje hračky, kterou nemůže mít.
„Chcete mluvit s doktorem Hartem? A okamžitě? Ale to mě mrzí, dámo, ale chovanci nemají právo si tu cokoliv diktovat. Jistě pochopíte, že mezi všemi těmi blázny… bychom se z jejich požadavků brzy zbláznili i my, kdybychom jim měli vyhovět s každým jejich… rozmarem.“ Řekne skoro až shovívavě, jako trpělivá teta, kterou skutečně není.
„Ale chápu.“ Pokračuje jedovatě sladce, a aniž by se tě už na cokoliv dalšího ptala nebo tě snad vyzvala, otočí se ke dveřím do koupelny, ke kterým pár kroky dojde a otevře je. „Pane Sturgesi, prosím, potřebujeme tu vaši asistenci.“ Ustoupí od dveří, do kterých vejde ramenatý muž, který tě už doprovázel sem po cestě s doktorem Hartem. Přelétne pohledem po vaší menší sešlosti, než tázavě pohlédne na sestru Meeksovou, ke které musí skutečně dost klopit pohled, jak mu ta malá, ale rozložitá žena není ani po ramena.
„Taky madam se odmítá hnout. Mohl byste ji prosím doprovodit do její nové… ubikace? Určitě bude dost rozumná na to, aby nebyla třeba svěrací kazajka.“ Pohled za brýličkami se stočí opět k tobě. „Měla by to být šestnáctka v prvním patře.“
Šestnáct jako na mosazné plaketce, kterou stačilo jen zvednout nad hlavu, aby rozhodla o cizím osudu…
„Ale jistě.“ Zamručí Sturges, který nevypadá příliš v rozpacích, když vykročí k tobě a zastaví se po tvém boku. „Tak pojďte.“ Chytí tě za paži a dá ti poslední možnost rozejít se ještě sama od sebe. Pokud však neuposlechneš, zkroutí ti ruku bolestivě za zády a smýkne s tebou dopředu i proti tvé vůli.
„Přeji příjemný pobyt. Ještě se uvidíme.“ Věnuje ti sestra Meeksová vítězoslavný úsměv na rozloučenou, zatímco Bellová vás vyprovází jen rozpačitým pohledem postávajíc vedle tvých poskládaných svršků i šperků, které ti bez okolků vzali.
A tak jdete, nebo v tvém případě klopýtáte skrz útroby Greenhillského sanatoria. Projdete chodbou k velkým zamčeným dveřím, vedle kterých jsou jedny menší, nenápadné, o které chtě nechtě zavadíš pohledem a skoro jako kdybys věděla, že je za nimi schodiště vedoucí do chladného temného sklepa, který… Sturges tebou trhne tak, že kdyby tě nedržel, dost možná spadneš.
„Jdeme.“ Zazní jeho notně otrávený i když nekompromisní rozkaz, když s tebou projde místo do těch na straně přímo skrz velký dvoukřídlý vstup, který před tím odemkl klíčem ze svazku zavěšeným u pasu.
A tak projdete dovnitř. Na hlavní oddělení Greenhillského sanatoria.
Jak jiné části budovy působily klidně a tiše, tak tady tomu zdaleka tak není. I když se chodba jeví pustá a prázdná, je tu slyšet kakofonie zvuků linoucích se zcela jistě skrz těžké kovové dveře, které v pravidelných rozestupech lemují dlouhou chodbu táhnoucí se před vámi. Slyšíš hlasy pronikající sem skrz dveře, v jednu chvíli se dokonce skrz jedny, kolem kterých procházíte ozve neartikulovaný výkřik, který se ti zahryzne až do morku kostí. Ne, tohle rozhodně neznělo jako někdo normální.
Procházíte dál. Ve vzduchu se střídavě vznáší nepříjemný čpavý zápach značící, že to tu možná na některých celách nebude s pacienty a jejich hygienou až tak slavné. Minete dvojici kovových lehátek s kolečky, které stojí prostě postavené u stěny a z kterých výhrůžně plandá pár tlustých kožených popruhů. Sem tam zaslechneš ze stran kovové klapnutí a po chvíli dojde, cože to je. Otvory ve dveřích, kterými dost možná dostávají pacienti své příděly jídla se otevírají. Vidíš různé prsty, které jimi čouhají ven jako pavoučí nohy. Některé jsou tlusté, jiné tenké a bledé. Některé mají dlouhé zažloutlé nehty a jiné je naopak mají okousané až do masa. Dokonce zahlédneš i několik očí bez tváře, které na tebe skrz škvíru zvědavě hledí. Jako psi v psinci, do kterého přivedli na vodítku nový kousek.
Sturges s tebou nakonec zastaví před dveřmi, které mají na sobě napsané to zmíněné číslo 16, i když značně oprýskané. Chvíli se za kovového cinkání prohrabuje klíči, které má u pasu, než nakonec najde ten správný a odemkne dveře, které nepříjemně vrznou.
„Tak… dovnitř. Máte štěstí s takovou dnes stihnete oběd.“ Houkne na tebe Sturges, který tě pak prostě a jednoduše postrčí do pokoje a zabouchne za tebou těžké dveře. V zámku zarachotí klíč, zatímco se tobě naskytne pohled na nepříliš velký pokoj, ve kterém je jedna palanda, nějaký stůl se dvěma židlemi a za dřevěnou zástěnou, ze které se loupe lak, pak záchodová mísa se starým kovovým umyvadlem a ušmudlaným ručníkem pověšeným na poutku na zdi, vedle kterého ještě visí na krátkém zdrhovacím provázku nějaký plátěný pytlík, s kdo ví čím. Světlo v pokoji zajišťuje zamřížované okno a pak také světlo na stropě. Žádná jiná lampa nebo svíčka zde není.
A nejsi zde sama.
„Hmmh, ahoj?“ Vykoukne ze spodní postele, na které sedí, žena, která si tě se zájmem i když poněkud nervózně prohlédne. Už od pohledu je mladá. Může jí být maximálně něco kolem dvaceti. Světlé hnědé vlasy má neforemně sčesané dozadu a sepnuté na temeni. Ve tváři je poněkud pobledlá, a i její zapadlé oči působí poněkud nezdravým dojmem. Víš, že ji vidíš poprvé v životě, ale přesto…je ti zvláštním způsobem povědomá.
„To vypadá, že mám zase novou spolubydlící.“
„Angela? Ale já přeci neznám žádnou…“
| ||
| |||
 | Čím větší světlo, tím větší stín Napřed zmizí naše město, pak já a nakonec se i ta zlatá záře přelije do geometrických obrazců vyvstávajících na černém pozadí. Je to… krásné. Jejich barva je živá; někde nabírá na intenzitě, jinde slábne. Neznámá ruka umělce ji vede v precizních tazích štětce, aniž by se byť jen jednou jedinkrát zadrhla nebo zarazila. Kreslí nade mě kruhy, stále a pořád dokola kruhy, jako by se cyklus neměl nikdy přetrhnout, avšak se kružnice rozloží a zase poskládají do jedné. Obtáčí se dokola. Nabere skoro až kovový odlesk, až nakonec ztmavne a jako všechno ostatní se ponoří do tmy. Ze všeho nejdříve ke mně dolehne ten šumivý zvuk. Připomíná mi vlny přelévající se na oblázkové pláži. Mám pocit, jako bych se… vznášela. Kolébala se na samé hraně vědomí, kde se všechno utápí v tom zčernalém moři, avšak… Ten podivně těžký výdech, který se mi vydere z plic, mě uzemní. Začínám cítit i zbytek svého těla. Ležím. Svět se se mnou nehoupe, ani mě neodnáší někam daleko, daleko odsud. Na tváři mě šimrají paprsky letního slunce, které se prodírají skrze husté větve stromu. Ah, tak to slyším. Šumění listí. Vždycky jsem ten zvuk milovala. Hmm… Pamatuješ na mou zahradu? Byla to má pýcha. Měla jsem takovou radost z toho, že jsem ti ji mohla konečně ukázat. Vysázela jsem v ní tolik stromů. Žádný jsem si však neoblíbila tolik jako ten s rudými květy. Sedávali jsme tam ponořeni do našich rozhovorů. Tvá slova – tvé pojetí světa a svobodné vůle – uvědomění, že to my jsme vybudovali Zlaté město a utvářela ho naše rozhodnutí spíše než jenom vůle Otce, pro mě byla nová. Prosakovala mi hlubinami bytí, jako by to byl déšť vsakující se do vyprahlé země, jako bych celé roky čekala jenom na to.
Teď mi na hruď však dolévá tíha, o níž si nejsem jistá, že ji unesu. Ten zvuk… Ta šelestivá melodie zeleně chvějící se ve větru… Cítím život, který tam našel útočiště. Stačí se jenom natáhnout, aby mi v uších zněl i tichounký rytmus srdcí ptáků posedávajících ve větvích a myšek skrývajících se v kořenech stromu. Neměla bych to cítit. Nedává to smysl. Nechali jsme za sebou jenom spálenou zem. „Řekni mi… Zero… Zarazilo tě aspoň někdy na chvíli, co všechno Lucifer dělá ve jménu čehokoliv, co se mu zrovna hodí? Zapochybovala jsi alespoň na chvíli?“ Ne… Pochybnosti neměly v mém srdci místo. Jistě, i já se dopouštěla chyb. Museli jsme toho obětovat tolik pro lepší svět tolik a někdy to nebylo snadné. Nikdy jsem se tím nenechala unést. Nemohla jsem. Ne já. Ne ta, která mu stála po boku a zvala se jeho pravou rukou. „Kdo jiný než ty to snad mohl zastavit?“ Kdo jiný… Kdo jiný než já? Kdo jiný to snad měl zastavit než já? Skoro ta pouta zase cítím. Kamenná stěna za mnou rudne, praská a taví se. Tak strašně to pálí, až je podivem, že mi slzy nemáčí tváře. Tak strašně to bolelo, ale nebylo to… nic, co bych si nezasloužila. Zápěstí mi totiž obrostly trnité úponky a jejich sněhově bílé květy naplnily mou duši. Hmm, voněly… sladce… tak příšerně sladce… jako krev…
Pomalu se přiměji otevřít oči. Dlouhé větévky tančí ve vzduchu. Podobny závoji mi zakrývají výhled na svět, ale… i tak… i tak vím, kde jsem. Jistě, že to vím. Ta zahrada… Ta zahrada mi nikdy nepatřila, ne, já své stromy nacházela kolem Davenportu a v jeho lesích. Pár jsem jich měla i tam… ve městě, jehož jméno mi nepřichází na jazyk… … Vero? Ten hlas znám. Srdce mi poskočí – a v tom prvním okamžiku to ani není nepříjemné –, ale z hlubin mysli se mi vydere něco jiného, než bych čekala. To jedno slovo podbarvené naléhavostí, které jsem nerozuměla. Která mi připadala tak nemístná. A kterou jsem navzdory tomu nedokázala ignorovat. „Prosím.“ Mohla jsem to… zastavit? Proč… Proč jsem se to nikdy… nepokusila zastavit? Ta slova se mi pořád vracejí. Nedokážu se jich zbavit. Poprvé se však nestáčejí k Luciferovi, k jeho duši nebo snad tomu, co všechno musel obětovat pro svou vizi světa, který nakonec budoval pro všechny. Najednou tomu… nerozumím. Proč jsem litovala toho, kdo všechny ty zlé věci vykonal, a ani na okamžik se nepozastavila nad těmi, kteří… v našich rukách trpěli nejvíce? Dumah… Bože. Co jsme to… Co jsme jí to udělali? Vypadala tak… Vypadala… Černovlasý muž se mírně nakloní, čímž se mi dostane do zorného pole. I když mě jeho přítomnost nevylekala – a vlastně mě ani nenapadlo, že bych se jí lekat měla –, teď mnou tmavá silueta ozářená světlem trhne. Dech se mi zachvěje. Bezděčně pohnu rukou, skoro jako bych se chtěla podepřít, nebo snad i přivolat své zbraně, ale… To mě spolehlivě probudí. Nemůžu. Nebo… Není to nejvýstižnější slovo pro mou situaci, já vím. Dokážu se k tomu přimět, přeci jenom jsou mou součástí, ale… vrací mě to tam. Do toho paláce. Do těch chvil, kdy jsem si nepřipadala jako já. Do služby jsem se nevrátila. Po dvou týdnech u Williama doma jsem se konečně rozhoupala kontaktovat Mallory, abych jí to vysvětlila. I když… Ani to se mi nedopařilo udělat správně. O nějaké korektnosti by se mluvit nedalo. Nechtěla jsem tehdy plakat před ním. Akorát bych tím Williamovi přitížila a už tak toho měl na bedrech naložené dost, ale pak… jsem se před svou přítelkyní neudržela. Ani nevím, co všechno si z toho odnesla. Předpokládám, že jsem smysl moc nedávala. Zpětně si to… nepamatuji. Jednotlivé dny mi splývají a ztrácejí se v mlze podobně jako čas, který jsem strávila v domě svého manžela. Nakonec to není nic zase tak nového. Doktor, na nějž mi pan Harrington našel na mou žádost kontakt, říkal, že to mysl v případě traumatických nebo vysoce stresových situací dělá. U žen je to prý obzvláště časté. Nakonec jsem mu toho nemohla říct ani polovinu, co se za ty roky stalo. Nebylo by to… moudré. Vím, že ne, ale i značně osekaná verze událostí stačila. Vyšla jsem z toho jako typický případ s hysterií, ale… ale pomohlo to. Doktor byl hodný. Nikdy se mi nepokusil navrhnout některou z těch hrůzných praktik, o kterých jsem občas četla, vlastně jsem dostala akorát úkoly a něco na spaní. Po lahvičce, která uměla zahnat noční můry a dosud mi ležela v šuplíku, jsem už nějakou dobu nesáhla, ale po dnešních Verších mám nepříjemný pocit, že budu zase muset. Bude to zase… lepší. I to, co se stalo v Provinciích, už nebolelo tolik, i když… i když to trvalo docela dlouho. Domů jsem se odmítala vrátit, dokud jsem se zase nepostavila na nohy. Rodina by to poznala a já… Nechtěla jsem jim přidělávat starosti. Co bych jim navíc tak řekla? Že jsem byla s Williamem ve Dvarace? V době, kdy jsem měla cestovat s baronkou? Strávila jsem tak své první narozeniny bez rodiny, ale… Strávili jsme je spolu, to bylo vlastně… nakonec pěkné. „Hmm,“ zamručím, jak se mi pomalu vracejí detaily vlastního života. Všechny ty měsíce, které nebyly snadné, ale postupně se to zlepšovalo. Trochu se v tom ztrácím, ale… „Budu,“ vydechnu v odpovědi na otázku. „Neboj…“ dodám měkčeji. I když se ho pokusím ujistit, že je to v pořádku, se znovu už neuvolním. Nadzvednu se lokty a pátravým pohledem se zadrhnu u jeho tváře, nakolik… je mu… podobný. Nakira jsem předtím už viděla, ale byla to jenom chvíle a… několikahodinová cesta mi přeci jenom dala šanci ho lépe vstřebat, obzvláště když se k němu Zerachiel chtě-nechtě vracela. Bylo to zvláštní. Něco na něm… ten pocit… „… nezdálo se mi to,“ vydechnu těch pár slov, než se znovu položím do trávy. Napůl se mi ulevilo, napůl jsem si jistá, že je to díky tomu ještě o kus horší. „Tehdy jsem si to… nevsugerovala. Nakir jí byl povědomý. Nemůžu uvěřit, že…“ nechám ta slova zaznít do prázdna a krátce si tvář zakryji dlaněmi. Ani nevím, co jsem chtěla říct. Nebo spíše co z toho. Že dostali Dumah do takového stavu? Že nedodrželi podmínky výměny? Že se Lucifer neostýchal přivolat tu kometu a že jsem tam mohla zemřít? Že se ta černá zkáza táhla tak daleko? Že chtěl, aby Nakira dokončila ona? Že to byla ochotna udělat a možná by to i udělala, kdyby byly okolnosti jenom trochu jiné? Že pak Ramiela prostě podřezala? A že to byl jenom… začátek, takže mě čekají další takové Verše? Že mě tehdy v Opeře nechal odejít s Elijou, i když si zřejmě pamatoval to, jak to pro něj dopadlo minule? Že si to dost možná pamatoval od našeho prvního setkání a přeci jsme nějakým zázrakem spolu? „Proboha,“ zachvěje se mi na rtech to jediné slovo, které to celé dokáže nějak obsáhnout. Ne, ničeho z toho nedokážu uvěřit. A nedokážu uvěřit ani tomu, že na to všechno neřekla ani slovo. Co přesně… mě zlomilo tak, že mi to bylo všechno jedno? Nakonec je na tom nejděsivější vždycky tohle. Vědomí, že bych za jistých podmínek… mohla být stejná. Že stačilo tak málo. Nenastoupit do té vzducholodě. Že by se má mysl mohla rovněž upnout na to jediné slovo – lásko, lásko, lásko – a jakékoliv povědomí o tom, co je správné a co ne, by se s ním vytratilo. Heh… Není to tak dávno, co mi klišovité fráze o tom, že hrdina v romantickém příběhu miluje hrdinku více než cokoliv jiného, že by pro ni udělal cokoliv na světě, že na světě není nic důležitější než oni dva, připadaly kouzelné a teď… když vím, kam až tohle může zajít… „Je mi opravdu líto, že sis tohle musel prožít,“ nechám ruce zase sklouznout ze tváře. Ať už to se Zerachiel bylo jakkoliv, Nakir v ní dle všeho pořád hledal Sidriel a… řítil se vstříc jisté záhubě. Pořádně tu omluvu však ani nedokončím, protože si v tu chvíli všimnu zlatého záblesku kousek stranou. Je to… Vytáhnu se do sedu. Pohledem zakmitám mezi Williamem a dřevěnou krabičkou položenou do trávy. Je to prsten. A prsten znamená, že… Znamená prsten to, co si myslím, že znamená? Požádal mě o ruku? A já si to nepamatuji? Dala jsem mu svou odpověď, nebo si mě Verš odnesl v tu nejhorší možnou chvíli? Jak dlouho čeká? Měla bych… Asi bych měla něco říct. Určitě bych měla něco říct. Hrudník se mi vzedme nádechem, jak se už odhodlám, ale… … pak se zarazím. Proč to tehdy nechal na Zerachiel? Byla to zkouška? Nebo ho opravdu nesnášel tak moc, že chtěl, aby zemřel rukou ženy, která vypadala jako Sidriel? Naposledy jsem ho viděla tehdy v listopadu. Nepokusil se mě kontaktovat. Ani jsem nečekala, že to neudělá. Pokud měl důvod respektovat něčí rozhodnutí, pak to byla ta má. Jak by však reagoval na tohle? Pokud je to opravdu Lucifer, jak by reagoval na to, že si chce Zerachiel vzít Nakira? Ráda bych si myslela, že jsem jenom nekonečně sebestředná. Možná jsem. Možná si dělám starosti zbytečně, ale… Ten jejich slib… Ona s ním nechtěla být, jenom dokud je smrt nerozdělí, ale smrti – nebo jakékoliv její podobě – navzdory. „Pokud do toho budu mít co mluvit…“ Nemá do toho co mluvit. Nebo by přinejmenším neměl, ale to nezabrání obavě zapustit kořeny v mém srdci. „Jsi pro mě důležitá.“ Už tak ho musí dráždit, že William předsedá městu, jehož srdce se stejně jako to jejich zve Zahradami, a kdo ví, jestli se mu podařilo zjistit, kdo má v držení podstatnou část Zrcadla. Mohla by to být poslední kapka. Pokud jsem si totiž jednou věcí ohledně Lucifera jistá, tak tím, že nerad prohrával.
„Je to… moudré?“ slyším se vyslovit těch pár slov, které by za jiných okolností říkal on. Je mi z toho do pláče. Napadá mě tolik důvodů, proč by si vévoda William Essington neměl brát Veru De Lacey, ale… Tenhle je ze všech nejhorší. „Pokud se Lucifer opravdu vrátil… Nemůžeme vědět, jak na tohle bude reagovat. Nechci… Nechci, aby ti ublížil. Nechci, aby se to opakovalo,“ poskočí mi hlas. „Miluji tě. Víš, že tě miluji, Wille. Více, než dokážu říct. Nemyslela jsem, že bych takhle ještě někomu důvěřovala, ale… Jsi tady ty a… Říkáš, přesně co myslíš, a děláš, přesně co řekneš. A jsi přímý a striktní a nekompromisní v tom, co považuješ za správné, a… a laskavý. Riskoval jsi pro mě svůj život ještě předtím, než jsme se poznali, nebo jsem ti dokonce byla sympatická. Co za člověka udělá něco takového? Chránil jsi mě a na oplátku jsi chtěl, jenom abych žila svůj život a byla šťastná. Ty mě děláš šťastnou,“ musím se zarazit, nakolik ze mě slova zase jednou plynou až moc rychle. „Nechci, aby o tebe přijít,“ zabořím prsty do suknice. | ||
| |||
| Povolaná osoba Snad by mě mělo uklidnit, že se po mně vrchní sestra nevrhá ani nepokračuje ve své zlostné tirádě na moji hlavu, ale nestane se tak. Její ujištění mne přiměje akorát tak odfrknout a potřást hlavou. Přesto tou zlostí a spravedlivým hněvem, odhodláním nenechat si už nic líbit prosakuje něco zcela jiného. Ochromujícího. Bezmoc. Vědomí toho, že ať už udělám cokoliv, nic z tohohle… Nezměním. Není tu nikdo, kdo by mi pomohl. Zastal se mne. Nikdo… Koho by zajímalo, co se mnou bude. Je to špatně. Celé je to špatně. Mám... Mám pocit jako... Hlavou mi stále víří dozvuky všech těch obrazů a hlasů a... Chce se mi křičet. Tak moc se mi chce… Křičet…
„O tom nepochybuji,“ odseknu popuzeně. Nedělám si o žádné z těch metod vůbec žádné iluze, naopak má fantasie pracuje naplno. Pohledem zalétnu ve směru, kterým sestra ukazuje na hromádku sepraného oblečení poskládaného na malém stole. Ani na to nemusím sahat abych poznala, že se jedná o použité kousky, které přede mnou už někdo opakovaně nosil. Nikdy… Nikdy jsem na sobě neměla nic, co by nebylo ušité přímo… Pro mě. Nebo aspoň nové. „To nemyslíte vážně,“ dostanu ze sebe zaraženě. Ta studená koupel mě měla varovat, přesto… Musí to být špatný sen. Tohle se nemůže dít doopravdy… „Tohle si na sebe nevezmu.“
Trhnu sebou, když sestra Meeksová opět promluví, i když tentokrát ne na mě. Zlostně přimhouřím oči, přesto se najednou cítím tak… Nejistě, jak najednou nevím… Co bych v takové situaci měla dělat. Trvat na si na svém? Dožadovat se Harta nebo kohokoliv, kdo to tu má na starosti? Pokusit se… O co? Proboha, stojím tu nahá, musím se obléci. Bezvýchodnost celé té situace je tak… Očima sklouznu k sestře Bellové a hromádce vlastního oblečení ležící na jiném stolku. Snad bych mohla… Jenže pak na mne tiše promluví i ona. Prosím, zazní mi hlavou.
Nejraději bych se obořila i na ni – dokonce se i ostře nadechnu, abych to udělala, ale… Ona za to nemůže. Nikdy jsem nedokázala peskovat služky a nedokážu ani teď na kolik mi Bellová připomene v tu chvíli Katherine. Viditelně zaváhám a nejistě přešlápnu z nohy na nohu.
Vzápětí málem nadskočím, když se vrchní sestra připomene. Dokonale mě tím rozhodí. Ještě víc. „To… Žertujete,“ ohradím se v tom šoku. Něco takového nemůže udělat. Nemůže si dovolit zavolat sem cizího muže, aby mne násilím oblékl. Snad o to víc mne to v tu chvíli zatvrdí. Svaly na krku se mi napnou, jak se chystám Meeksové oponovat… Jenže v tu samou chvíli zachytím výraz Bellové. To drobné gesto vrhající mne ještě hlouběji do téhle noční můry.
S očima rozevřenýma dokořán přelétnu mezi jí a vrchní sestrou, než vzápětí poraženecky svěsím ramena. Vykročím ke stolu s oblečením a jen těžko polykám tu hořkost deroucí se krkem nahoru. „Zvládnu to sama. Nepotřebuji pomoc,“ řeknu ve snaze zachovat si aspoň zbytky nějaké hrdosti. „Tohle je to zvláštní zacházení, co mi manžel zaplatil?“ slyším samu sebe ptát se napjatým hlasem, zatímco beru do rukou první kousky.
Látka působí na omak hrubě, nepříjemně. Přesto se začnu oblékat do připravených kousků, abych skryla vlastní nahotu. Rozhodně se nedá říci, že bych se díky tomu cítila lépe, to oblečení je nepříjemně cítit něčím čpavým, lechtajícím v nose a příliš mi nesedí. Nepospíchám, vlastně si počínám poněkud neohrabaně, i když to nedělám schválně. Přesto odmítám pomoc. Nechci ji. Zvládnu to sama. A také nechci té fůrii snad udělat radost, že se snad… Bojím… Protože já se… Bojím strašně moc, ale raději bych vlezla znovu do té studené vany, než abych to dala před ní najevo.
„Chci okamžitě mluvit s doktorem Hartem,“ vyjádřím směle svůj požadavek, sotva jsem oblečená a sestra Meeksová mne vybídne, abych ji následovala z koupelny ven na chodbu. „Chci okamžitě mluvit s kýmkoliv, kdo to tu má na doopravdy na starost,“ osmělím se dost na to, abych si na tom trvala. A odmítala se pohnout z místa, dokud mi nevyhoví.
Musím… Musím aspoň zkusit něco udělat. Jinak… Nezvládnu to tady. Ne, tady se nedá žít. Já tady nemůžu žít. Ne takhle, ne… Obejmu sebe sama, ruce si překřížím v tom obranném gestu přes hruď. Ovšem z místa se už ani nehnu. | ||
| |||
| Z druhé ruky Delilah Blair Flanagan Chladný vzduch koupelny se ti zakusuje do mokrého těla, zatímco na tebe dál výhrůžně hledí sestra Meeksová, která je dobře o hlavu menší než ty, snad i proto si všímáš, jak se v těchto vypjatých chvílích staví nenápadně na špičky. Tentokrát se ale nenecháš zahnat do kouta, ačkoliv se tak trochu cítíš. Ohradíš se. Vyštěkneš na ni. Ale to je tak jediné, co můžeš dělat. Co jiného bys snad také zmohla? Můžeš jí jen oponovat. Křičet a vzpouzet se, když to jinak nepůjde. Ale to je vše. Nakonec jsi jen slabá, obyčejná… žena. Co jiného bys… mohla dělat?
„Já? Já skutečně ne. Ani nikdo jiný.“ Odfrkne si, ale přesto si všimneš, jak ruku, kterou už zvedala k dalšímu pohlavku svěsí k tělo. Ten krok zpátky nakonec přeci jen nebyl úplně od věci. Není těžké představit si, co by následovalo, kdybys zůstala v jejím dosahu. Její brunátnící obličej totiž dává jasně tušit, že sestra Meeksová je vše jen ne klidná.
„Máme ale jiné metody, jak se vypořádat s nespolupracujícími pacienty. Nemusíte se bát. A teď se oblečte!“ Ukáže prstem na hromádku sepraného dříve snad bílého oblečení, které tu viditelně nafasuješ. Vypadá to na nějaké obyčejné kousky. Nějaké prádlo, hnědé punčochy, košile a lehký lněná košile se sukní přes to vše. Dokonce i nějaké obyčejné měkké boty, i když poněkud sešlapané. Vše vypadá vypraně a vyžehleně, ale dle pár zapraných vybledlých skvrn ti může být jasné, že rozhodně nejsi první majitel těch pár kousků oblečení. Každopádně o korzetu, kabátku či spodničce si tu můžeš nechat jen zdát.
„Sestro Bellová… Pomozte tady lady, aby se oblékla. Nenecháme ji tu přeci pobíhat takto.“ Ohlédne se sestra Meeksová po Bellové, která už konečně našla zakutálený prstýnek a vrátila ho k tvým věcem, které sis před tím všechny sundala. Avšak nevypadalo to, že by ti je chtěli vracet dle toho, že byly na jiném ze stolků, než na který teď Meeksová ukazovala.
„Jistě, sestro Meeksová.“ Hlesne Bellová polohlasně s pohledem úslužně sklopeným k zemi, než k tobě vykročí, přičemž vezme do rukou pár kousků z nového oblečení, které ti nachystali.
„Eh, madam? Mohla bych vás… poprosit?“ Spíše pípne než snad promluví a podá ti kousek oblečení. V její tváři je vidět napětí a to, že jí tato situace není vůbec příjemná. Ostatně jak by také mohla, když její záda střídavě probodává pohled vrchní sestry, který kmitá mezi tebou a jí.
„Tak rychle. Nebo mám zavolat dozorce, aby vám do těch šatů pomohl?!“ Ozve se Meeksová, kterou tohle celé viditelně více baví než zdržuje. Mohla by to skutečně udělat? S tím, jak se k tobě zatím chovala, je to i možné, i když nepředstavitelné. To, že by si někdo k lady ze Zahrad dovolil něco takového? Zvlášť v tak vyhlášeném zařízení jako je Greenhill, o kterém se rozhodně nemluví pouze když nikdo neposlouchá. Ne, tohle by přeci nemohli… Ale někde tam hluboko uvnitř víš, že by klidně mohli. A mohli by i mnohem horší věci.
Bellová kmitne pohledem ke dveřím z koupelny, než její oči najdou ty tvé a skoro neznatelně kývne. Jako kdyby ti chtěla potvrdit tvé nejhorší obavy. „Není toho tolik… Alespoň vám nebude zima. Tak.. pojďte.“ Pokračuje smířlivě tichým hláskem ve snaze tě přesvědčit k tomu, abys alespoň v této věci spolupracovala.
| ||
| |||
| Kruh Vera De Lacey Zlatá záře se opět přelévá v temnotě podobná pravidelnému kruhu. Stejně jako tehdy tak i teď. Vystupují z něj sem tam ostré hrany geometrických obrazců, které se ve víceméně pravidelných rozestupech objevují a rýsují se z měňavého povrchu. V jednu chvíli se od kruhu oddělí několik dalších kružnic, aby se pak do něj vzápětí zase složily a splynuly s ním. Je to až hypnotizující přehlídka geometrie. Nakonec kruh o něco potemní a vykreslí se tak jeho hladký povrch. Kovově lesklý povrch…
Slyšíš tichý ale monotónní zvuk. Zleva, zprava, všude kolem tebe. Doslova tě obklopuje. Chvíli ti trvá, než to poznáš a přiřadíš si k němu právoplatný zdroj. Je to…
… šumění listí …
Samo o sobě je ti svým způsobem povědomé, ale teprve až když otevřeš oči, pochopíš proč. Jsi totiž pod vrbou, jejíž pokroucený staletý kmen a větvě se klenou nad tebou jako už tolikrát před tím. Tohle bylo jedno z tvých oblíbených míst v Davenportu v jednom ze zákrutů řeky. Byl tu klid. Nebýt šumění listí a nedalekého šplouchnutí od kachen přistávajících na hladinu, byl by to dokonalý klid. Dokonce ani nedávné povodně starou vrbu nepřemohly, a tak tu stála dál. Jak dlouho už? A jak dlouho jsi tu ty?
Sedíš? Ne, ležíš. A všude kolem vidíš zelený třepetající se příkrov listí, které tě jako závěs odděluje od světa tam venku. Jsi tu sama… Nebo?
„Hmm, Vero? Vero… ahh, konečně.“ Slyšíš známý nízko položený hlas.
„Jak jsem řekl… Žádné hlouposti. Prosím. Nemá smysl, aby to skončilo v krvi a slzách.“
„Jsi v pořádku? Už jsem začínal být nervózní, že ses stále neprobouzela.“ Objeví se ti v zorném poli černovlasý muž, kterého poznáváš. Na chvíli jej zalijí sluneční paprsky a obraz tak připomene nepříjemné zážitky.
Soudce! Trhne tvé tělo sebou automaticky v prvotním uvědomění, když pohlédneš do jeho tváře, avšak po chvíli si vzpomeneš na jeho pravé jméno. Ostatně i na svoje. Není to Nakir, ale William, samotný vévoda Essington a předseda Rady sedmi. A ty nejsi Zerachiel, ale pouze Vera… Vera De Lacey, dříve Davenport. Nejsi žádnou pravou rukou Lucifera ani paní krve. Vlastně bys jí nemohla být dál. Pomalu si začínáš rozpomínat, kdeže to vlastně jste. Už je to přes půl roku od té osudné návštěvy Provincií, během které se toho pro tebe tolik změnilo. Ty ses změnila. Přesto to s sebou přineslo i jiné věci. Třeba právě Williama, který seděl jen kousek od tebe a rozhodně zde na návštěvě u tvé rodiny, a především tebe nebyl poprvé. Přestože mu povinnosti nedovolovaly být tu tak často, všimla sis u něj, že od té doby, co se mu staly ty věci. Dokázal upřednostnit někdy i jiné věci před svou prací. Ty, které pro něj měly větší význam. Třeba jako právě tohle.
Vítr se opět prožene větvovím a rozechvěje vrbové větévky spadající až na vodní hladinu, kterou svým pohybem zčeří. Skutečně jste tu jen sami dva. Přišli jste se sem projít? Ano, dost možná. Nic jiného nedávalo příliš smysl.
„Hmmh, nikdy bych nevěřil, že jestli mi někdo na světě bude schopen popohnat takhle krev v žilách, že to budeš zrovna ty, Vero. Ehhm, teď si připadám vážně starý.“ Přivře William oči a potřese hlavou, avšak lehký úsměv na rtech značí, že to nemyslel nijak ve zlém. Je na něm patrné, jak moc se mu ulevilo, že jsi se konečně probrala. Sedí i nadále vedle tebe a dává ti prostor, abys posbírala své myšlenky. Nevyptává se tě. Nepomáhá ti se posadit ani nic jiného, snad jen kdybys o to požádala. Jen čeká… A ty si až po chvíli všimneš ještě něčeho drobného v trávě. Ten zlatý záblesk přitáhne tvou pozornost jako můru světlo lampy.
Je to jednoduchý zlatý kruh. Přesně takový, kterým to vše začalo i skončilo. Sedí tam v dřevěné krabičce položené mezi zelenými stébly a sluneční paprsky se v barevném třpytu odrážejí od broušených kamenů v něm vsazených…
| ||
| |||
| Rozbité představy Zlatá záře pohltí vše kolem, avšak neustoupí. Propadám se jí čím dál hlouběji a pomaleji jako bych plavala v medu. Zlaté pableskování jen sílí s každým mým pohybem, s každým pokusem o… Ani si nejsem jistá co. Co se děje. Co tu dělám. Nořím se přelévajícím se zlatem, zdánlivě beztížně a zároveň… Neumím to popsat. Je to jako deja vu, které se nikdy nestalo. Nedává to smysl a zároveň… Zlaté záblesky zesílí, mění se ve střípky odrážející… Barvy. Tvary. Kontury skládající se do obrazů, prokládané zvuky, vjemy, pocity… Sedím uprostřed kaleidoskopu cizích rozbitých vzpomínek skládajících se dohromady. Ačkoliv… Cizích…?...
„… hmmh, miluju, když mi to říkáš. Já tebe taky, Alexi.“ Už si ani nepamatuji, kdy jsem se naposledy cítila tak dobře. A už nikdy se nechci cítit jinak. Je mi jedno, kým je. Generál Kamael. Alexander. Mohl by být kýmkoliv v jakémkoliv životě a nic by se na tom nezměnilo. Já bych neměnila.
„Zvláštní přání jsi říkal? Jedno bych měla. Vrať se mi brzy.“
„Prostě jen být. Máš pravdu. Vůbec to není málo…“ Souhlasím s ním. Bezpodmínečně, bez výhrad, bez pochyb, které se ukrývají hluboko v mém nitru. Udělala bych cokoliv, abych to spravila. Abych dostala svoji věčnost s ním, o kterou jsem přišla… O kterou jednoho dne přijdu i v tomto životě.
„Víš přeci, že jsem v tomhle životě… Opravdu mizerný a špatný hlas rozumu.“
Alex na mne mluví, avšak jeho slova jen těžko pronikají skrze hukot v uších. Věděla jsem to. Tušila jsem to. Ten pach smrti… Ti vojáci. Nedokážu myslet na nic jiného. To, jak se na mě ten muž díval. Jak mluvil o cizincích. To, co mi…Udělal… Co chtěl…
„Obětuješ ji? Bílou královnu… Zbytečně. Černý si vezme i tu druhou a vyhraje. Nakonec vždy vyhraje černý.“
Mlčím, přesto… Mám zlost. Moralizovat? Probůh! Co má pořád s tím moralizováním? Vnímám, jak ten vztek jen vzroste. Bublá a syčí. Mám toho dost. Konečně, po těch eonech času, co mi nesmyslně protekly mezi prsty, aniž bych s tím mohla cokoliv udělat, toho mám zatraceně dost. Serafíni toho totiž nikdy nežádají mnoho, jen celý náš život položený na oltář víře v to, že oni přeci dobře ví, co dělají. Všichni jsou stejní. Podřežou vás jak kozu, a ještě se diví, že u toho radostí nemečíte.
„… hm, a možná by bylo lepší, kdybyste to típl, než budeme pokračovat.“
„… jen jsem chtěla rozlomit to kolo.“ Musela jsem to udělat. Nedali mi na výběr, ne… Byli to oni, kdo rozhodl. Všichni ti lidé, co stáli kolem a jen se dívali. Dívali se! Přihlíželi tomu, jak tu prodávají zbraně… Zkorumpované dohody… Naše kosti… Nás!... Mohla jsem na tom podiu klečet klidně já. A od nikoho z těch lidí by se mi nedostalo milosti… Uzurpátoři. Zloději. A vrazi.
„Ne.“
„To jsi netušil správně, nepsala jsem to já. Nic z toho jsem nepsala já. A přísahám, že ještě slovo a splním si tu jednu úplně jinou fantazii!“ Zastřelila bych ho tu na místě jak psa, kdybych měla zbraň. Přísahám, že bych ani nezaváhala. Bez výčitek svědomí, bez ohledu na následky. A také to málem udělám, málem sáhnu po jeho nicotném zkaženém odporném životě, abych ho zašlápla jak něco odpudivého, co právě vylezlo z pod komody.
„Takhle pochybovat o mých schopnostech… To bych si taky mohla vzít osobně, pane Bransone.“
„„Zda tu záležitost musím řešit nutně s vámi nevím, ale byla jsem na vás odkázána, takže budu předpokládat, že ano, madam Wolstonová. Jak jsem již zmiňovala, přišla jsem ve věci týkající jednoho z vašich autorů, který se vydává pod jménem Oscard Penfield.“ Nesmím ukázat ani stín nejistoty. Pochyb. Ničeho. Skoncuju s touhle příšernou noční můrou jednou pro vždy. Už nikomu nedovolím, aby mi ničil život jen proto, že může.
„Dobrá tedy. Počkám pár dní, než začnu podpalovat město.“
„Jak jsi to tehdy říkal? Že jsem výjimečně paličatá a impulsivní? Ale uznávám, žna tom závěru budu muset ještě zapracovat. Ovšem do té doby… Děkuji. V mém zachraňování začínáš být opravdu dobrý.“ Pořád tomu nechci uvěřit. Já, lady Flanagan… Já, která jsem ve skutečnosti nikdy nebyla na honu, a ještě před rokem jsem ani nevěděla, jak se správně drží puška…
„Cítíš to? Bije pro tebe od okamžiku, kdy se ti pod stejnou dlaní vrátilo do života. Tvůj hlas byl první, co jsem slyšela a kvůli čemu jsem se snažila otevřít oči. Patří ti.“
„Je na čase dát věci zase do pořádku.“ Opakuji si to v duchu, stále znovu a znovu namísto mantry, zatímco mi to pomalu dochází. Otec… Otec se vrátil přesně tak, jak kdysi dávno… Slíbil…
„Kdo nic nemá, nemůže ani nic ztratit, Alexi. Ať je dle tebe tohle cokoliv, je to pořád více než jsem měla před několika měsíci. O hodně více, než bych si zasloužila mít za to… Všechno.“
„Žádná další část plánu už není, Alexi.“ Topí se ve vině, v tom přívalu krve a smrti, který mne obklopuje. Všechny jsem je zabila, všechny… Celé jsem to pokazila a teď… Je mi to tak líto.
„Proto potřebuji… Umět se o sebe postarat. Se zbraní i bez ní. Nemůžu… Už být jen dámou ze Zahrad. A ani nechci.“
„Ah… Dobře, děkuji, Noahu.“ Mám radost a zároveň tonu díky tomu muži v rozpacích. V té zvláštní směsici studu i vzrušení. Život sice není jako román, ale právě si připadám jako bych se ocitla na stránkách jedné ze svých knih, ve kterých jsem tak ráda listovala...
„Mohu si přisednout, Generále?“
„Pokaždé.“ Je to šílené. Ta představa je stejně krutá jako šílená, a přesto dává dokonale smysl. Jsme odsouzeni hledat ve víru té nekonečné samsáry svá ztracená já, nacházet je a zase zapomínat. Znovu a znovu, prokletí stát se definicí šílenství v ryzí podobě…
„Začínám si na to zvykat. Že se věci komplikují.“
„Posledně jsme nestihly více věcí než se jen představit. Samozřejmě, jak bych mohla očekávat cokoliv jiného. Uvědomuje si vůbec někdo, že nejsem… Hm, to je jedno.“ Frustrovaně si povzdechnu, musím se nutit ke klidu. Čtvrt roku tu čekám a… Jen čekám, aniž bych věděla vlastně na co. Proč. Kvůli komu! Připadám si jako to rozbouřené moře. Možná to je počasím, posledních pár dní něco viselo ve vzduchu…
„Mám snad na výběr? Zdá se, že všichni kolem mě nejlépe vědí, co potřebuji. A já to musím přijmout a být vděčná, ať jde o deku, pod kterou bych mohla spát nebo vilu u moře.“
„Ty… Ty zrůdo! Tohle… Tohle ti neprojde. Tentokrát ne!“ Říkala jsem jim to! Říkala jsem jim, že mě nenechá jen tak odejít… Nevěřili mi. Přesto… Vnímám to všechno. Rozhořčení. Vztek. Strach. Nevyhraje, tentokrát… Ne. Bude hořet stejně jako ten dům, který zapálil. Přísahám, že za tohle bude… Hořet…
„… zatímco s Kamaelem a vámi je to vždy jednoduché, že?“
„Za ty knihy vám děkuji, jste laskavý, pane Asghare. Určitě nad tím popřemýšlím, takhle z hlavy mne v tuto chvíli žádný titul nenapadá, to bych musela hlavní knihovnu navštívit osobně... Ovšem nepohrdnu asi ničím, co by nebude Bible nebo Alenkou v Říši divů." Je to tak zvláštní. Po tom všem být… Tady… Kráčet po boku Karema, který se ke mně chová tak mile. Po všech těch týdnech strádání to je doslova balzám na poraněnou duši…
„Ne, to já děkuji vám. Ovšem v jedné věci se mýlíte, já vám jsem zavázána. Ne z povinnosti, ale protože chci. Berte to jako mé první skutečné rozhodnutí ohledně vlastní budoucnosti.“
„Otec Fernsby… Přinutil mě vybrat si nové jméno. Delilah nechali zemřít.“ Poslouchám Alexandera a chci mu věřit. Opravdu mu chci věřit, přesto… I skrze tu příšernou slabost cítím stále pochyby kolující mi tělem podobny jedu. Přesto… Komu jinému bych teď mohla věřit, než právě jemu? Kamaelovi… Kdo jiný na světě by mě měl… Ochránit…
„Prosím... Je mi... Tam... Zima. Myslím... Bojím se, že umřu, Sturgesi.“
Angela. Mlčím. Je to tak lepší, stejně nemám, co bych mu k tomu řekla. Vyhrál… Přinutil mne k tomu si vybrat nové jméno… Ostatně, co na tom záleží? Delilah je mrtvá…
"... když jsem vás naposledy odkázala na bibli, smál jste se.“
„Držíte mě zavřenou v temné studené díře bez světla a pořádného jídla, kvůli tomu nejsou potřeba žádné testy.“ Nechci, aby se ke mně přiblížil. Dotýkal se mě. Dělal cokoliv, co slibuje sbírka nástrojů ležící na tácu. Toužím po jediném… Utéci z téhle situace, ale ať se rozhlížím sebevíce… Žádná cesta ven tu není.
„Proč... Proč mi tohle děláte? Chcete přiznání? Dobře, máte ho mít. Udělala jsem to. Jsou mrtvé kvůli mně.“
„Ani jsem se jich nedotkla. Vždyť… Jak bych je… Obě… Já… Najednou se sestra Meeksová začala dusit a… Vím nevím, omdlela jsem.“ Překotně lžu, ale nemám na výběr. Nemůžu… Nemůžu mu říct pravdu. Nikomu ji nemohu říci…
Zapotácím se, jak mi podjedou nohy a chytím se dlaněmi za pálící tvář. Obličejem se mi rozlévá horká štiplavá bolest, zatímco mi zuřivě tepe a duní ve spáncích. Hlava mě bolí jako střep, i když ne kvůli facce. Tedy… Ne jen kvůli ní… Já… V tom šoku zůstanu chvíli shrbená, schoulená sama do sebe. Ruce si stále tisknu k tváři, zatímco dezorientovaně těkám pohledem kolem sebe. Zmateně potřesu hlavou ve snaze… Ani nevím co. Kakofonie obrazů, zvuků i hlasů se pomalu vytrácí a zanechává po sobě akorát vzdalující se chaos. Jako když ráno procitnete z horečnatého snu. Mám… Snad horečku? Z té příšerné studené koupele…
Pomalu se narovnám, zatímco očima zakotvím na vrchní setře stojící naproti mně. Ta malá prasečí očka skrytá za kulatými skly se jí zlovolně lesknou. Křičí na mě. Ječí na mě. V tváři mi stále bolestivě tepe na důkaz facky, kterou mi bez ostychu vlepila. Jako tehdy… Bartholomew. Nebyla to první ani poslední rána, kterou mi v ten večer uštědřil. Ne, nebylo to zdaleka to nejhorší, co mi udělal. Přistihnu se, jak na sestru hledím. Nebo spíše skrze ni? Strnulá. Zaťatá. Tisknu k sobě čelisti tak silně až slyším tichý skřípot vlastních zubů.
Ostře vydechnu. Ne… Ne! Nenechám po sobě už nikoho šlapat. Už ne. Takhle… Takhle to nemělo skončit. Ani nevím, jak jsem mohla udělat, tak hloupou chybu. Měl umřít… Dala jsem tam toho… Myslela jsem, že dost. Ten pohled už nikdy nevymažu z paměti, přesto… Musela jsem to udělat… To ne já, on si zasloužil trest! Trhnu sebou, když se ozve kovový cinkot. Prsten. Bellová. Nevěnuji tomu vlastně skoro žádnou pozornost krom letmého ohlédnutí se, ten prsten… Už nic neznamená. Teď už ne.
„Ne!“ vypadne ze mne nečekaně rázně v dozvuku toho divného… Snu?... Nemám… Nemám čas nad tím přemýšlet. Možná ani nechci.
„Nebo? Nebo co? Zbijete mě? Necháte mě zbít? Tohle jsou ty proslulé pokrokové metody Greenhillského sanatoria?“ slyším se ublíženě odseknout. Hlas se mi rozrušeně chvěje. Zlostí i zimou zakusující se do mokrého těla. Vším tím vypětím i frustrací. „Anebo vám to prostě jen dělá dobře, madam Meeksová? Být aspoň tady v tom svém malém království hrůzy tou, co má moc nad těmi, co na vás shlíží ze Zahrad?“ štěknu podobna v tu chvíli zvířeti zahnanému do rohu klece. Bože, připadám si tak. Bude mi ze života dělat peklo jako Bartholomew… Ale já… Já už se nenechám…
Přesto při těch ostrých slovech rychle couvnu dozadu, z dosahu vrchní sestry. | ||
| |||
| Zpátky na začátek Delilah Blair Flanagan Obklopuje tě zlatá. Je všude kolem tebe. Vznášíš se v ní. Plaveš. Přesto… je to zvláštní. Něco je jinak. Nemůžeš se z toho však probrat. Jako kdyby se sen natáhl a nechtěl tě pustit ze svého sevření. A pak… Pak se mezi záblesky začnou ozývat skoro neslyšná slova i obrazy míhající se v rychlém sledu za sebou. Poznáváš je. Ještě aby ne. Je to, jako kdyby někdo tvůj příběh vyprávěl pozpátku. Mlhavé vzpomínky nabírají na ostrosti, čím starší jsou a stejně tak i hlasy znějící v tvé hlavě sílí. Je to jako nekonečná spirála, která tě vede až… Kam?
„Hmmh, miluji tě, Del.“
„Koneckonců život, existence a vše je… pomíjivé. Alespoň podle církve. Za sebe však můžu říct, že na tom něco bude. Nespoléhám na to, že vše vydrží věčně. Protože nevydrží. Nakonec ne. Nevydrželo to ani jim a to si říkali Nesmrtelní. Snazší než doufat, je prostě jen…být. A někdy to není málo. Vlastně, vůbec to není málo… Třeba právě teď…“
„Vypadá to, že delegace má problémy. A nejenom ta… Tohle se nemělo stát.“
„Víte, Delilah… pouze kritizovat kohokoliv snažícího se o blaho mas a vlastně to vyšší dobro, jak říkáte, je snadné. Upřímně, nečekal jsem, že to budete zrovna vy, kdo mě tu jen pár dní po našem netradičním setkání bude moralizovat, ale nejsem Edric, abych tyhle věci předvídal. Jsem jen někdo, kdo vám poskytl střechu nad hlavou… snad ve jménu toho falešného vyššího dobra. A kdo ví, jestli jsem vám nelhal… To přece my vyvolení děláme dnes a denně.“
„Ne, ne… Už ne. Nejste… Zabila je všechny! Musí za to zaplatit!“
„… Angelo! Přišla sis sem pro inspiraci pro své další fantazie? Heh, opravdu... Opravdu jsem netušil, co se ti to tehdy honilo hlavou.“
„Takže, madam… Vernier? Copak vás do našeho nakladatelství přivádí, že je to tak urgentní a musíte to řešit přímo se mnou.“
„Lady Flanagan, musím vám pogratulovat. Dospělý sloní samec. Dle klů nejméně třicet let. Spíše čtyřicet. Skutečně kapitální úlovek!“
„… Už nezbývá mnoho času. Je to jen kousek skládačky, ale válka se blíží a stává stále více a více nevyhnutelnou… Osud tohoto světa je ve vašich rukou.“
„Delilah. Dostaneme se odtud. Jen mi řekni, co je v další části plánu. Všechno už je dobré. Dobré…“
„Sluší vám to. Dokonce bych řekl, že je to lepší volba než vaše včerejší šaty, ale to by se mnou jistě většina gentlemanů nesouhlasila. Je zima. Ten límec si neohrnujte. Táhlo by vám na krk.“
„Jak to myslíte? Vy jste pro mě důležitá. Vy jste Dumah… Delilah. Nejste nikdo jiný. Jste Dumah, která se zrodila ve smrtelném těle. To, že si nepamatujete plně to, co vše jste zažila, z vás nedělá o nic méně důležitou nebo snad hodnotnou osobu. Nejste dvě… Jste jedna. Stále ta stejná. Pokaždé.“
„Dlouho jsme se neviděly. Kolik je to už dní? Tři měsíce? Hmm. Vypadá to, že vám zdejší pobyt prospěl. Pravda, posledně jsme se nepředstavily. Myslím, že už uzrál čas. Yan Liú. Těší mě, lady Flanagan.“
„Vida, vida, kdopak nám to tady vstal z mrtvých. Možná jsem se s tou Biblí unáhlil. Něco na ní přeci jen bude, že? Copak, nejsi ráda, že mě zase vidíš, Angelo?“
„Nemusíte se bát, lady. Tenhle dům jen tak prázdný nebude. Na to je příliš velký. Pro vás je ale zatím vyhrazená pouze tady západní část. Vaši přítomnost chceme držet inkognito. Ačkoliv se zde pohybují převážně naši lidé, jeden nikdy neví a pan Alexander je v jistých věcech dosti… obezřetný. Nerad nechává věci náhodě.“
„Nemusíte se bát. Tady jste v bezpečí. Jmenuji se Alexander Morley a vy jste… Angela… Alespoň dle jejich záznamů, ale myslím, že to bude mít k pravdě daleko. Že Delilah?“
„Dobře, jak chcete. Vy mi tu s oblibou pořád zmiňujete bibli, tak bude jen příhodné vybrat třeba tohle. Že, Angelo?“
„Takže, víte, dostal jsem za úkol dohlédnout na vaše zdraví, které dle vašeho současného vzledu bude nejspíše docela podlomené. Nemilé.. Nemilé. Provedeme jen pár testů.“
„Takže… Musím říct, že je to velmi zajímavé. Jako by nekróza tkání začala zevnitř. Poškozený epitel to jen potvrzuje, a přitom to není orgánově specifické. Tedy… Krevní řečiště bylo zasaženo nejvíce, ale i tak… Podívejte se na ty plíce. Takhle vypadají plíce u týden mrtvého člověka. Ne po jednom dni.“
*Plesk!*
Odrazí se od stěn ozvěna. Ruka sestry Meeksové po sobě na tvé tváři zanechá pořádný rudnoucí otisk a především horkou bolest. Probíráš se jen pomalu a v hlavě ti doznívá všechno to, co se teď jeví jen jako jeden dlouhý zmatený… sen? Sestra Meeksová na tebe sveřepě hledí a asi v mezičase pobrala svou rozhodnost a rozhodla se, že ti nenechá poslední slovo. Říkala jsi jí něco? Ano, zcela jistě. Ohradila ses a poznáváš to zde. Jsi v té studené prázdné koupelně patřící sanatoriu. V očích ženě s brýlemi plane vztek. Máš pocit, že snad stojí na špičkách, a i tak ti sahá sotva po bradu. Malá vzteklá žena. A pak se rozkřičí.
„Tak aby bylo jasno! Tady nikdo neodmlouvá! Nikdo tu není zvědavý na vaše…“ Cítíš bolest, která ti pulsuje tváří a v hlavě zůstává jen zmatek. Stojíš nahá uprostřed chladné místnosti, ve které je cítit vlhko a lezavá zima.
„… A rozhodně si vyprošuji takovéto chování. Však my už to z vás…“ Vztek. Zloba. Pocit nespravedlnosti. Jako tehdy v zimní zahradě. Jako tehdy s Bartholomewem. Byla to tehdy poslední kapka, která tě přiměla jednat. Ukončit to.
„…Možná vám váš muž zaplatil zvláštní zacházení, ale jestli si myslíte, že si díky tomu budete moci dělat…“ Nakonec nebylo tak těžké to sehnat a nalít to do jeho whisky, kterou si dával s oblibou na noc bylo ještě snazší. Tak… snadné.
„…Nemusíte se bát. Však o vás bude dobře postaráno. Osobně na to dohlédnu!“ Nic netušil. Ne dokud nenastoupily první křeče. I přes varování, kterého se ti dostalo, do byl děsivý pohled. Ale nebylo jiné cesty. Snad jen…
Cosi za vámi zacinká. Sestře Bellové zjevně spadl jeden ze tvých prstenů z vozíku a tak teď klečí na zemi a snaží se ho najít. Omluvně se na vás podívá a sestra Meeksová si jen pohrdlivě odfrkne, než pohled stočí zase na tebe.
„Tak nezdržujte!“
… kdybys mu toho nedala tak málo. Tehdy v té zimní zahradě, kde to mohlo všechno skončit…
| ||
| |||
 | Verše: Naše město Přeneseme válku k nim. Do Zlatého města? Při těch slovech se mi ruka zadrhne, ale je to jenom chvíle, než kývnu a odepnu další poutko na zbroji. Nic k tomu nedodávám. Není co. Nikdy jsme neplánovali, že bychom tady ve světě smrtelníků zůstali. Pokud měl dosednout na trůn, musel se vrátit. Vím to, přesto… Bezděčně se zachmuřím. Dělá mi to starosti. Co se stane, až se mu to podaří? Co se mu stane, až mu bude žilami korzovat moc určená pro Otce? Zvládne to? A pokud ano, bude to pořád můj Lucifer nebo… nebo už někdo jiný? I když klidným hlasem navážu na to, co bude třeba udělat a zařídit, tahle obava se mi zavrtá hluboko do srdce, až probublá na povrch v podobě… omluvy. Mohli jsme mít více času. Tisíckrát si mohu opakovat, že to já mu stojím po boku, to mě si zvolil, a tak to má být, ale nakonec jsem Ctnost. Některé věci jsou dané už podstaty našeho stvoření – a, byť by to slyšel nerad, naše životy si rovné nejsou. Možná bych mu měla vynadat za to, že tak riskoval. Beze mě by se naše hnutí obešlo, stejně tak jako se obejde bez Ramiela, ale bez Lucifera… Ne, nechci na to ani pomyslet. Co všechno jsme mohli ztratit – kvůli chybě, které jsem se dopustila. Odehrála jsem svou roli, přesně jak generál chtěl. S těžkým povzdechem odložím i druhou rukavici. Než stačím zodpovědět jeho otázku, pohne se a překoná tak vzdálenost mezi námi. Neomlouvej se… Zní jistě, když to říká. Myslí to vážně. Nevyčítal by mi to. Na to mě příliš miluje, vlastně jsem se ani nebála, že by na mě snad zlobil. Nemusel vyjít vstříc generálovým podmínkám, přesto bylo jeho svobodné rozhodnutí riskovat, že to nemuselo dopadnout dobře. Rozhodl se tak sám. „Ale…“ zachvěje se mi na rtech přeci jenom to drobné, bezvýznamné slovo, které na věci nic nemění. Vím to… Ale ruku na srdce – opravdu bych si to změnit přála? Soudce je mrtvý, já jsem doma a Lucifer se dotýká mé tváře. Kdybych tvrdila, že bych na tom cokoliv měnila, byla by to lež, i když… to mohlo dopadnout i lépe. Jeho významný pohled mě však přiměje kývnout. „Dobře… Dobře,“ zašeptám těsně předtím, než se skloní a… … přivřu oči v tom nečekaném polibku. Dobře vím, že na to teď není čas, avšak zároveň pro to příležitost už nikdy být nemusela a naši budoucnost halí těžká oblaka nesoucí si v sobě příslib bouře. Čeká nás válka, jakou svět ještě neviděl. To nenechává mnoho prostoru pro podobné chvíle, a tak se zachytím jeho lokte a přitáhnu se blíže. Jednou… Jednou na sebe budeme mít všechen čas na světě a nebude nás vázat nic než láska k tomu druhému. Stojí to za to. Všechno to za to stojí. Aniž bych se plně uvědomila, mu úsměv oplatím. Alespoň částečně mu z beder spadne ta tíživá únava a i já si připadám o něco lépe, jak se ve mně mísí ten dobře známý šimravý klid s úlevou, že jsem se k němu i tentokrát… vrátila. Ať už bude následovat cokoliv, nebudeme tomu čelit sami. Důležitá. Hmm… Jistě, že jsem pro něj důležitá, to se přeci nevylučuje. Kdybych nebyla, nikdy by toho pro mě neriskoval tolik, ale… Nehodlám mu to tady začít vymlouvat. Chci tomu věřit. Že mu nejsem slabinou. Nebo přinejmenším ne jenom tou. Některé věci možná stojí mimo mou moc, ale to neznamená, že pro něj nebo naši věc nemám hodnotu. Nakonec… Kolik je to už let? Přirozeně jsem přebírala všechny ty drobné i větší povinnosti, které zbytečně odváděly jeho pozornost od důležitějších záležitostech, a teď mou podporu bude potřebovat více než kdy předtím. „Já vím,“ přitakám. Musí jít, přesto ještě jedno políbení – byť už je to spíše taková tečka na závěr – neodmítnu. Ani se ho u sebe nesnažím nijak zadržet. Když o krok ustoupí, ruce opět svěsím podél svého těla a kývnu. „Běž… Zachraň, co se dá. A zkontroluj to Zrcadlo,“ připomenu mu pro případ, že by snad mířil ještě někam… jinam. Přinejmenším by měla i Laylah vědět, co se stalo a co se chystá. „Počkám na tebe…“ A pak… zůstanu sama. Ještě chvíli mi trvá odtrhnout pohled od toho místa, kterým se prohnala bílá záře, avšak pak se začnu věnovat zase své zbroji. Jsou to natolik známé úkony, že nad nimi nepotřebuji přemýšlet. Bohužel. V nastalém tichu bych ráda unikla vzpomínkám na to, co se všechno stalo, co za spoušť jsme tam zanechali a co to dost možná znamená pro tento svět, ale nedaří se mi to. Nezůstalo tam… nic. S povzdechem odložím další kus zbroje na stůl a, aniž bych si to uvědomila, udělám těch pár kroků směrem na balkón. Nevystoupím až na něj, jenom… se opřu o jeden ze sloupů lemující vyhlídku a zadívám se na světla v dálce.
Nikdy bych nečekala, nakolik mi tohle místo přiroste k srdci. Jeho základy stály již pevně, když jsem sem dorazila, avšak péče o něj… mě naplňovala. Od těch drobných a někdy až otravných starostí po ty slavnostnější chvíle, kdy se ulicemi rozléval život. Kolik let jsem utíkala do arény a trávila tam všechen svůj volný čas výcvikem, jenom abych po tolika staletí existence zjistila, že jsem možná… raději budovala, než bojovala. Kdo by to byl řekl do anděla krve? Kdo by to řekl do strašlivé Zerachiel? Heh… Neschopna se odtrhnout od těch známých siluet v dálce si pokládám otázku, jestli tohle místo dopadne stejně jako ty ruiny. Je to hloupé. Nezáleží ani tak na tom, co jsme budovali, jako na bezpečí našich Padlých bratrech a sestrách. To je naše role. Musíme je odsud dostat co nejdříve. Lucifer možná nechce rozpoutat paniku zbytečně brzy, ale neměli bychom se příliš spoléhat na to, že máme čas. Trpělivost, chm. Ramiel by se mnou souhlasil, ale ten je teď… pryč. Pravděpodobně navždy. Natáhnu před sebe ruku a sevřu ji tak, jako bych do ní chtěla něco uchopit. Místo toho, aby se v ní zhmotnila zlatá dýka, pěst znovu převrátím vzhůru. Když ji otevřu, vyletí z ní modré smítko, které vidím… nakonec jenom já. Stejně jako všechny ty barevné odlesky, které plní vzduch a nemilosrdně mi předhazují skutečnost, že… z toho, jak to dopadlo, nemám radost. Vlastně… Vlastně asi vůbec.
I nadále upírám zrak před sebe, zatímco se mezi namodralými odlesky žalu čím dál častěji objevují i ty zlaté. Vypadají tak… cize, jako by sem nepatřily. Mihotají se ve vzduchu podobny sněhovým vločkám, které se snášejí k zemi a časem ji celou zahalí do té jediné barvy. Nakonec nad tím potřesu hlavou. Nemá smysl se trápit. Situace je taková, jaká je. Poradíme si s ní. Jako vždy. Teď bych se měla ze všeho nejdříve dát do pořádku. Smýt ze sebe špínu posledních pýr dní a připravit se na to, co nás čeká. Když se otočím zpátky do našich komnat, zlatá záře mi klouže kolem boků. S každým krokem se do ní bořím stále hlouběji a předtím jasné hrany nábytku se v ní rozpíjejí. Nakonec zmizí všechno. Světla města v dálce, naše komnaty, modř chvějící se ve vzduchu kolem mě, dokonce i… já. | ||
| |||
 | Verše: Vykoupení I tentokrát má slova znějí prostorem jednacího sálu Tribunálu, protkaná naléhavostí, která se ve mne sbírá. Celé roky jsem mlčela, nechávala se stravovat tichem a vytrácela se z tohoto světa. Spávala jsem, snila a zapomínala. A teď… Teď jsem konečně dostala příležitost doopravdy ukončit tuhle noční můru, ve kterou se můj život proměnil. Má poslední slova zakončí rozechvělý výdech, se kterým opět nastane ticho. Tentokrát je to ovšem jiné. Verchielův hlas mne přiměje k němu krátce zvednout pohled. Souhlasí. Drobně, snad i vděčně kývnu sotva znatelně hlavou.
A jak se zdá… To je vše. Hlasování Tribunálu nepotřebuje svědků a už vůbec ne přítomnost kohokoliv jiného krom serafínů. Metaron tak vzápětí posílá Sanaela s jeho jednotkou pryč. Lehký tah za paži, na které ucítím Kamaelovu dlaň jsou více než jasným náznakem, že to není jen Sanael, kdo by měl odejít. Nicméně v tu samou chvíli k nám opět promluví Metatron a udělí nám tím svolení zůstat.
Je to smutná pocta, zasloužit si přítomnost u tohoto slyšení tímhle způsobem. Přesto jsem ráda, že mne nevykázali pryč, nechci… Nechci už jen čekat. Pořád a pořád zavřená mezi čtyřmi stěnami a odkázaná pouze vyčkávat na to až někdo rozhodně o mém životě. „Děkuji,“ šeptnu a v tom jediném slovu i výrazu mé tváře se zračí úleva. Aspoň pro ten krátký okamžik, než Tribunál přejde rovnou k hlasování.
Je až zarážející, jak prosté to je. Pouhých dvanáct slov, která mají rozhodnout o všem. Dvanáct. Slov. Jakkoliv jsme se dosud pohledu na serafíny vyhýbala, jak to jen to šlo, tak k nim pozvednu tvář. Hledím na jejich vznešené postavy i sošné tváře shlížející na nás ze svých trůnů… A napětím takřka nedýchám. Tedy… Ne. Ne, zcela určitě nedýchám. Jen tam stojím a bez dechu sleduji, jak pomalu zvedají ruku za rukou. Jedna. Druhá. Třetí. Čtvrtá… A nakonec i pátá.
Bylo rozhodnuto.
Neovládnu se. S dlouhým výdechem se drobně nahrbím, jak mi z ramen a zad spadne část té nesnesitelné tíhy a ze svalů se vytratí něco málo z napětí, co mne svíralo. Snad se i pousměji, i když v tom výrazu není ani stopy po veselí, ne… Je v tom mnohem více. Nedá se to popsat, celá ta plejáda neznámých pocitů, které jsem necítila celé věky, a přesto se v nich nyní topím. Natočím tvář směrem ke Kamaelovi, ramena se mi zhoupnou a ruce drobně cuknou na kolik bych ho poprvé za celou dobu v tom náhlém návalu emocí nejraději objala. Ale neudělám to, protože se Metatron opět chopí slova.
Rozprava, která se vzápětí mezi serafíny rozhoří mne ovšem vrátí nohama na zem.
Nejdříve mi nedochází, o čem to Jehoel mluví. Očistíme svět, zadrhnou se mi ta slova v hlavě. Zmateně zamrkám a… Nenecháme nic. Agiel není jediná, kdo je v šoku. A jakkoliv svoji zhrozenou myšlenku nedořekne nahlas, tak moc dobře vím, co tím myslí. Otec tu už není, aby rozhodl. Opustil nás. Nechal to celé zajít až… Sem.
„Kamaeli…“ hlesnu, i když se to nehodí a nejistě na něj pohlédnu. Je tohle to… Co s Nakirem chtěli? Slibovali si tohle od toho, když mne dokáží předvést před Tribunál jako důkaz ohavností, kterých se Lucifer dopouští? A… Je to právě to… Co jsem si přála já?
Musí to skončit, musí… To… Skončit… zní mi v hlavě vlastní zoufalé přání. Ani na vteřinu mne ovšem nenapadlo, že odpovědí bude očista světa. Ztěžka polknu. Zničíme svět, abychom ho mohli postavit znovu a lepší. Bez Lucifera. Bez Padlých. Bez… Otce… Zabijeme vše živé a zasadíme do něj nový život, oproštěný zkaženého vlivu. Otcovy smrtelné děti jsem nikdy příliš nechápala, ani k nim nepřilnula, přesto jsem se k nim vždy chovala vlídně. Neschvalovala jsem vůči nim krutost ani zbytečné zabíjení, brala jsem si pouze životy, které jsem musela, protože nic jiného jim Otec nenadělil. Byl nicotní a prchaví, jejich čas se počítal doslova na vteřiny a minuty na rozdíl od naší věčnosti. Nikdy jsem si nedokázala představit jaké to musí být, mít jen pár let na to prožít… Všechno. Přesto jsem smrtelný svět měla svým způsobem ráda. Jejich noční oblohu i všechny ty drobnosti, které ve Zlatém městě neměly své místo.
A teď jsem tohle vše svým svědectvím, tím, co se kvůli mne stalo a nedalo odestát nechala odsoudit. Dojde mi to v okamžiku, kdy po mých zčernalých linií sklouzne Verchielův zamyšlený pohled.
Srdce mi tluče a tluče, čím dál hlasitěji. Silněji. A mezi těmi údery se objeví i něco, co tam dříve nebylo. To něco, co pomalu ale jistě prosakuje z temnoty podzemní cely z černého kamene. Z místa, kde se zastavil čas a zůstala tam jediná vyhasnutá svíce. To něco, co moc dobře ví… Že si smrtelný svět nezaslouží nic jiného než shořet společně s každým jediným Padlým i smrtelným, který upsal svůj život Luciferovi. Protože jen tak lze dojít k vykoupení. Protože aby se dalo začít znovu, tak musí nejdříve vše skončit.
Zvedne se jedna ruka. Druhá. Třetí. Čtvrtá. A pátá.
Sklopím hlavu a podél tváří mi sklouznou měděné prameny vlasů. Zlatá záře zesílí tak, že se v ní během chvíle vše nenávratně ztratí, avšak ještě, než se tak stane… Tváří mi probleskne výraz souhlasu… A zadostiučinění. Lucifer… Laylah… Zerachiel… Vzali mi všechno.
Bude jen správné jim ukázat, jaký to je pocit. | ||
