Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Nový Jeruzalém – Probuzení
Družina
| |||
 | Verše: Zpátky Stisk na mém předloktí povolí. I když se k němu natáhnu svou mocí, už v jeho krvi neslyším znělý rytmus života. Je po všem. „Napadlo tě vůbec někdy…“ Ztěžka vydechnu. Prsty v kované rukavici mu opatrně přejedu po víčkách a zavřu mu je. Takhle vypadá, skoro jako by spal. Jenomže už se neprobudí – a ani Lucifer neznal odpověď na otázku, co se stane s dušemi těch, kteří zemřeli příliš brzy. I když se do vzduchu kolem nás rozlijí namodralé odlesky žalu, přiměji se dát do pohybu. Je to tak snazší. Krok za krokem utíkám před tím, co jsem vykonala. Co jsem vykonat musela. Musela jsem… Utvrdí mě v tom jediný pohled do tváře mého milovaného. Bolí to. Nás oba. Ramiel byl náš přítel. Pokud však mohu Luciferovi pomoct nést tuhle tíhu, udělám to, i kdybych si duši začernila tak, že už ji nezachrání žádný dobrý skutek. Nakonec na tom ani tolik nezáleží. Jakýkoliv hřích spáchal on, spáchala jsem ho i já. Naše osudy jsou již navždy propletené a budeme je sdílet. Až do konce. Slíbil mi to. Natáhnu k němu ruku a jako vždycky si nechám pomoct na nohy. Nad jeho ramenem zaznamenám přibližující se zlaté siluety, ale… Mají štěstí. Půjdeme, zazní Luciferův znělý hlas a já jenom kývnu. Jakmile se mi paží opře do pasu, přivřu oči v očekávání toho dobře známého škubnutí. Svět se rozpadne do táhlých barevných čar a… Když se znovu složí dohromady, stojíme sami v našich komnatách. Jenom my dva. Zpátky. Doma. Ani nevím, jestli jsem si celý ten týden dokázala zachovat víru, že se sem ještě vrátím. Nebylo to zadarmo. Ve vzduchu pořád ještě cítím vůni krve a na kůži mi nepříjemně tíhne černý prach. Stalo se toho… tolik. Když se Lucifer skloní, tiše zamručím. Dlaní se přidržím jeho ramene. Čas se nezastaví, ne… Stojíme v oku bouře. Vítr kolem nás se zvedá. Na obzoru se nebezpečně blýská. U nohou nám leží tolik mrtvých, avšak i to je jenom začátek. Budeme toho muset vykonat ještě tolik, avšak po dobu těch několika úderů srdce můžeme zastavit. Přivřít oči. Ztratit se v náruči toho druhého. Dovolit tomu bílému světlu, aby z nás smylo tíhu našich hříchů. Někdy bych si tak strašně přála, aby pro tebe má přítomnost dělala totiž co ty pro mě, lásko. Abys alespoň na chvíli pocítil ten šimravý klid, který se mi rozlévá žilami a skrze mě naplňuje vzduch těmi stříbřitými odlesky. Přesto… Když se odtáhne a naše pohledy se střetnou, se mi znovu připomene generálův hlas. „Kdo jiný než ty to snad mohl zastavit?!“ Měla jsem tě zastavit? Měla jsem ti zabránit, aby sis toho na bedra naložil tolik? Vypadáš tak unaveně, strhaně… a dnes jsi přišel o svého nejvěrnějšího přítele. Udělala jsem to pro tebe – a udělala bych to zase, avšak… Co ty, lásko? Zvolil by sis to všechno znovu, i kdybys věděl, jak daleko budeme muset dojít? Vidíš už světlo na konci toho všeho, nebo nás temnota navždy spolkla? „Miluji tě,“ zašeptám se zvláštní naléhavostí. Ramiel to nechápal, ale… ale já ano. V tomhle měl generál pravdu. Vím… Vím toho tolik, a přeci to nemění nic na tom, co cítím. Vždycky tě budu milovat… Stejně jako jemu i mně uteče pohled k oknům, za kterými se rozkládá naše město. Nad střechami se vznáší světelné orby a naplňují temnotu tolika barvami. Je to taková nádhera, a přeci se mi srdce svírá žalem. Pamatuji Ramielův výraz, když mi ho poprvé ukazoval. Byl tak hrdý a mně… se nelíbilo. Musela jsem se odvrátit, abych to nedala najevo. Oproti nebesům se zdálo chladné a tmavé. Bezútěšné. Nevěřila bych, že si ho kdy zamiluji. Že strávím tolik let péčí o něj, že v jeho ulicích budu organizovat slavnosti a jiné velké události. Že si na tomhle místě utvoříme náš vlastní domov. My dva. Nebo možná… tři. Válka je teď nevyhnutelná… Začnu sundávat kované rukavice. Pohledem se krátce zadrhnu na poutku, které jsem se tolik snažila povolit, ale řetěz mi nedovolil sklouznout prsty až na předloktí. Stačilo tak málo, a přesto se mi to nikdy nemohlo podařit. „V tom případě budeme bojovat. Společně,“ kývnu hlavou rozhodně, přičemž jednu rukavici odložím na nedaleký stolek. „Samozřejmě… Udělám, co bude třeba. Pokud tuhle pozici nedokážeme udržet, možná bychom se jim alespoň mohli postarat o náležité přivítání,“ zauvažuji nahlas. Všechno… Prý jim řekl všechno, a přeci tohle místo ještě nezničily nebeské zbraně. Mají ho problém zaměřit, nebo to díky Luciferovým ochranám není tak snadné? „A ty…“ zvednu pohled, „budeš k nim muset promluvit, ale… Ne takhle. Nepotřebují tě vidět krvácet.“ Na stolku klapne i druhá rukavice, než skloním hlavu a krátce si promnu tvář. Musím vypadat příšerně. Ještěže je zrcadlo vedle… Pod prsty se mi rozdrolí tenký pramínek zaschlé krve, který cítím i za uchem a ve vlasech. Muselo to stát tehdy, když mě generál srazil z nebes. Hmm… Nečekala jsem, že bude mít až takovou sílu. Zbroj mám na několika místech ohnutou. Bude to chtít opravit. Přesto… Podařilo se mi ho několikrát zranit. Kdybych své dýky opatřila jedem, nemusel to být předem prohraný boj. Nemusel, ale… „Lucifere,“ vlije se mi do zvuku jeho jména povzdech. Z hlasu se mi tak vytratí věcnost, s kterou jsem přistupovala k našim… pracovním záležitostem. „Je mi to líto. Kdybych byla silnější, kdybych se stáhla včas… Nemuselo se to stát. Nemusel jsi toho riskovat tolik. Kdyby generál zůstal a bojoval, nebo kdyby se Nakir nerozhodl jednat na vlastní pěst, ani si nechci představovat, co všechno…“ zvednu ruku k jeho tváři, „se mohlo stát. Nikdy jsem se ti nechtěla stát slabinou.“ | ||
| |||
 | Verše: Kolik? Je to jednodušší, když při svém vyprávění hledím do země. Neříká se mi to lehce, nic z toho. Pořád je to příliš čerstvé, příliš… Příliš. Přesto ze sebe soukám tu nepříjemnou pravdu o tom, co se stalo. O Luciferovi, o sobě. Jsou to ovšem jen střípky děsivé mozaiky událostí za poslední roky, které shrnu v pár minutách do krátkého proslovu. Tak prosté a snadné to je, zabalit věčnost strávenou ve vězení z černého kamene do pár krátkých minut. Ani nevím, zda mi to přijde morbidně fascinující nebo prostě a jen příšerné. Přesto je to příběh, který jsem nevěřila, že budu někdy někomu vyprávět… O to více samotnému Tribunálu a… Kamaelovi. Srdce mi buší při pouhém pomyšlení na něj.
… závažná obvinění… zdrženlivost… pokud… mluví pravdu… skutečně stalo… Do tváře se mi vkrádá prázdný výraz a znělá slova prolétávající kolem mne sálem podbarví tichý hukot sbírající se v uších. Nevěří mi? Pochybují? Váhají? Připadám si podivně těžká i lehká zároveň. Co více bych měla říct nebo jim ukázat? Ten náhlý marnosti zanechává v mých ústech hořkou pachuť a jen živí to vzrůstající napětí v sále. Přesto se v jednu chvíli pohnu. Trhnu hlavou a málem pohlédnu do jedné z těch vznešených tváří. … horší než to, o čem jsme doposud věděli… Ta věta mi zůstane chvíli viset v hlavě, zatímco živý rozhovor serafínů pokračuje dál. Tribunál nyní působí všelijak, jen ne rozhodně a už vůbec ne jednotně. Přinutím se vydechnout ve snaze získat zpátky ztracený klid a víru, protože obojí se mi sype pod rukama podobna suchému písku. Snad i výraz v mé tváři se postupně mění, prosakuje do něj čím dál více těch rozporuplných emocí vířících v mém nitru, zvláště když jeden z těch hlasů promluví o zodpovědnosti za to… Co se stalo… A připomene mi vlastní zklamání i roztrpčení. No ano. To oni to nechali zajít tak daleko. To kvůli nim… Ne. Ramena mi poklesnou níže. Ne. Byla jsem to přeci já, kdo tehdy v rozvalinách chrámu rozhodl, že nechá Lucifera se Zerachiel odejít. To já čekala tak dlouho na to, až za to sobecké rozhodnutí přijde trest – a on přišel. Mohla jsem si za to sama. Přistihnu se, že hlasy kolem sebe přestávám vnímat. Choulím se tam sama pro sebe a probírám se vší tou zodpovědností i vinou pokřivené náhle přiznáním, které tu padlo a… Je to Generál, který mne vtáhne zpátky do přítomnosti. Zazní z nečekané blízkosti, dokonce koutkem oka spatřím jeho siluetu v černé zbroji. Nicméně i jeho hlas je náhle přerušen – zvukem těžkých kroků vyplňující jinak poklidné ticho.
Až mrtvý serafín přinutí ty zbylé sestoupit ze svých trůnů. A já… Ne, nechci, neměla bych… Na kratičkou chvíli zpanikařím a přenesu váhu na jednu z nohou, abych mohla… Polekaně sebou trhnu, když mne Kamael chytí za rameno. Ani jsem si nevšimla, že už stojí za mnou. Neřekne nic, jen lehce zavrtí hlavou, aniž by stáhl svoji ruku pryč. Rychle uhnu pohledem, jak si náhle nejsem jistá, zda to udělal, aby mne tu zadržel nebo mi pomohl zabránit začít zbytečně zmatkovat. | ||
| |||
 | Verše: Zdrženlivost a její cena Dumah Stojíš před Tribunálem a veškerá pozornost v sále se upírá pouze na tebe. Jaká je to změna od tech chvil trávených o samotě v cele oproti tomu, že teď stojíš před pěticí serafínů čekajících na tvé svědectví. Nezaváháš však a rozhodneš se jim ho dát. Tohle musí skončit.
Rozmluvíš se a začneš vkládat do slov všechno to, co se ti za tu dobu, co jsi byla ve světě smrtelníků, ne Luciferově světě, stalo. S pohledem upřeným k zemi vyprávíš příběh, který nemá šťastný konec a vlastně ani začátek. Je to celé mizérie, co tě potkalo. Neštěstí by bylo slabé slovo. Spíše krutý osud, kterému ses však zvládla postavit. Přežít. A teď jsi stála zde a měla možnost něco změnit.
Domluvíš a raději sklopíš zrak, abys neviděla, jak se kdokoliv z nich na tebe dívá. Zvláště pak si dáváš dobrý pozor, abys ani koutkem oka nezavadila o muže stojícího jen pár metrů po tvé pravici. Teď už to musel Kamael jistě pochopit. To, co se ti přesně stalo. To, co se z tebe stalo.
Ticho, které se po tvém proslovu rozhostí, je možná až příliš dlouhé. Těžko říct, zda nikdo netuší, co říci nebo jen serafíni zvažují svá slova. Nakonec je to právě Metatron, který opět promluví.
„To jsou závažná obvinění. Velmi. Přesto musím apelovat na vaši zdrženlivost bratři a sestry, je třeba to vše…“
„Zdrženlivost, bratře? Rozumím ti, ale myslím, že zdrženlivosti jsme projevili více než dost.“
„Verchiel, má pravdu. Tohle už je příliš. Pokud ta nebohá sestra mluví pravdu a tohle vše se skutečně stalo, nemůžeme to přehlížet. Nemluvě o tom, že to je svědectví pouze jedné přeživší. Co když je více takových, které něco takového potkalo?“
„Rozumím ti Agiel. Chápu to rozhořčení, které tohle svědectví vyvolalo. Nikdo z nás netušil, že náš padlý bratr zachází tak daleko. Tohle je mnohem horší než to, o čem jsme doposud věděli. Přesto je třeba na to celé pohlédnout s odstupem. Nedělat ukvapená rozhodnutí. Ničemu to nepomůže. Naopak to může věci jen zhoršit.“
„A co tedy navrhuješ, bratře? Že tohle necháme prostě být a rozhodnutí vyneseme kdy? Za rok? Deset let?“
„… Je třeba tohle celé zbytečně neeskalovat, dokud si nebudeme skutečně jistí. Máme zodpovědnost za ostatní. Za všechny jejich životy.“
„To ano, ale ona snad není jedna z nás? Jsme zodpovědní i za to, co se jí stalo. Tuhle tíhu nenese pouze Lucifer.“
„…“
Slyšíš zvučné hlasy znějící celým sálem, ke kterým si ani nemůžeš řádně přiřadit tváře. Přestože znějí klidně a rozhodně se tu nepřekřikují jako trhovci na tržišti, je v některých z nich cítit skoro znatelná stopa napětí, která působí až nepatřičně.
„Možná máš pravdu, bratře. Neměli bychom rozhodnutí vynášet bezprostředně v takovéto situaci. Bude lepší, když…“
„…Cože?“ Nahradí umírněný ženský hlas ten, který velmi dobře poznáváš. Kamael už se viditelně neudržel. Koutkem oka zahlédneš, že stojí blíže tobě. Vlastně asi jen dva metry od tebe, avšak jeho pozornost je teď upřená k serafínům sedícím na trůnech před vámi. „Ctihodný Tribunále, rád bych…“ Ale jeho slova stejně jako jakákoliv další jsou přerušená hlasitými kroky, které se k vám začnou zpoza vás blížit. Musí jich být spousta. Těžké okované boty kráčejí do sálu bez nějakého zaváhání. Je to tak hlasitý a pro toho místo nezvyklý zvuk, že i ty se otočíš.
A uvidíš ozbrojenou jednotku vojáků Zlatého města, kteří se však nevracejí sami. Ne…
„To snad ne.“
„U Otce.“
„Nakire!“
V rukou nese dvojice vojáků u dvě zkrvavená nehybná těla. Poznáváš je obě. Černé vlnité vlasy splývající po mrtvolně bledé kůži a zčernalá kdysi zlatá zbroj, jejíž hrudní plát je probodnutý přesně v místě, pod kterým je srdce. Nakir, Soudce, který už nikdy nezasedne na svůj trůn.
A pak také ten druhý. Modré oči jsou zavřené a jindy usměvavá tvář je naprosto bez výrazu. Ramiel, jeden z pobočníků Lucifera, který ti nakonec pomohl na svobodu, a který teď skončil mrtvý s ošklivou rozšklebenou ránou na krku.
„Omlouvám se, že vás ruším, ale dle rozkazu… Tohle nepočká.“ Pronese hlasem hnědovlasý muž, který sám nese v náruči Nakira a předstoupí vpřed. Znáš jej. Matně si jej vybavuješ jako jednoho z výše postavených poručíků, který spadal přímo pod Kamaelovo velení. Sanael, ano to bylo jeho jméno. Párkrát si jej i potkala. Přátelsky si s ním promluvila. Ale to bylo vše před tím vším.
„Dle instrukcí jsme prohledali místo dopadu. Bohužel jsme nenašli žádné přeživší. Pouze…“ Odmlčí se a sám položí Nakirovo tělo na zem, zatímco se z trůnů zvednou první postavy, snad aby vykročili k vám. Ty sama v ten moment ucítíš něčí ruku na rameni, která tě zabrzdí od možného pokusu odejít.., vlastně kamkoliv. Stačí se ohlédnout a vidíš Kamaela, který za tebou stojí a hledí s kamenným výrazem na mrtvé, díky kterým jste tu teď snad i stáli. Když na sobě ucítí tvůj pohled, jen ti jej krátce opětuje a beze slov potřese hlavou ze strany na stranu. Teď není co dodávat.
Bělovlasá žena, která tě před tím nazvala nebohou sestrou projde lehkým krokem kolem vás a přiklekne vedle Soudcova těla viditelně pohnutá tím, co vidí.
„Kdo to provedl?“ Ozve se světlovlasý muž, kterého oslovovali jako Verchiela a kolem kterého se doslova koncentruje zlatavá záře. Ano, jistě. Verchiel, pán úsvitu. Jeho hlas teď už zní nečekaně ostře. Rozhodně jinak, než když debatovali před tebou.
„Nechali jsme přečíst poslední záblesky… Byli to ti dva. Lucifer,“ Ukáže Sanael na Nakirovo tělo. „A Zerachiel. Chladnokrevně je popravili.“ Přesune se jeho ruka k tělu Ramiela, které na rozdíl od Nakirova nebudí zdaleka tolik emocí, přesto… Teď už jsou v sále doslova hmatatelné. Jestli tvé samotné svědectví před tím zvedlo příboj, tak smrt jednoho z nich k tomu přidala bouři.
| ||
| |||
| Verše: Váha rozhodnutí Zerachiel „Postarám se o to,“
Zazní tvá slova rozhodně přesto tiše. Teď už není čas na otálení a ty skutečně nezaváháš. V ruce se ti zhmotní zlatá dýka a ty ucítíš v dlani její váhu stejně jako tolikrát před tím. Snad jen tentokrát, zdá se těžší… ano.
„Mrzí… Hmm, to nás oba… Ne, nemáš pravdu. Nakonec nezůstane nic… jen to mrzení.“ Vzhlédne k tobě, ale delší dobu podrží svůj zrak na dýce v tvé ruce. Musí vědět, co jej čeká, ale přesto zahlédneš v jeho očích něco, na co jsi nebyla zvyklá. Strach. Prostý strach z toho neznámého. Z toho, co vždy děsilo obyčejné smrtelníky, než si to nakonec přišlo i pro vás. Smrt.
„Ale zpátky ke tvé otázce. Ne, nechtěl bych se zabít. To je dost definitivní řešení pro někoho jako my, které teď čeká jen ten hořký a skutečně opravdový… konec. Napadlo tě vůbec někdy, že to prostě může být jen… nic? Hmm, za těchto podmínek bych jen tak zahodit svůj život opravdu nechtěl. Vždycky je nějaká naděje.“
„… Zero.“ Natáhne k tobě ruku v poslední snaze, o co vlastně? Zaútočit na tebe? Ale to už se pohneš, prudce vpřed a nedáš mu šanci k čemukoliv. Ostří zajede do kůže a protne maso i cévy. Vyvalí se množství bublavé krve a do vzduchu se vznese další rej zlatých částeček. Ty tak dobře známé modré oči, které máš před sebou, se rozšíří… Bolestí? Překvapením? Nebo snad strachem? Jeho prsty se křečovitě obemknou kolem tvého předloktí skoro jako kdyby se jej chtěl jen v posledních chvílích přidržet, než bude po všem.
„Všichni jsme zodpovědní za svá rozhodnutí a jejich následky, se kterými budeme muset žít.“
Není to rychlé. Trvá to. Víš sama moc dobře, že tohle není až tak rychlý ani bezbolestný způsob smrti jako jiné. Přesto by to mohlo být horší. Ano, o dost horší. Krev začíná kolem vás tvořit pomalu ale jistě kaluž, která se ti však poslušně vyhýbá. Teď už nepatří jemu. Tvému starému příteli, který byl po vašem boku po celé dekády a přesto… přesto nepochopil.
„Může to z toho být nekonečný mír… A nebo nekonečná válka.“
V hlavě ti doznívají jeho dávno vyřčená slova, zatímco světlo v modrých očích postupně a nenávratně pohasne. Jeho sevření povolí a ruka spadne do prachu. Z rány ještě nadále vytéká krev, ale už dávno ne v těch silných tepajících proudech. Srdce se zastavilo. Je konec.
Dýka se rozplyne opět v nic a ty natáhneš ruku k muži stojícímu za tebou. „Ano, měli.“ Řekne Lucifer tiše a sevře tvou dlaň ve své, aby tě bez dalšího zdržování vytáhl na nohy. „Tady už jsme skončili.“ Povzdechne si a přivře oči, než se přiměje odtrhnout pohled od mrtvého Ramiela ležícího v kaluži vlastní krve. Tohle muselo tnout hluboko.
Zlaté postavy se blíží zemi a také vám. Museli vás vidět. Ostatně Lucifer se ani nijak nesnažil skrývat svou bílou záři uprostřed té bezbarvé zóny destrukce. Mohli byste s nimi bojovat? Možná ano, ale proč teď? Nic byste tím nezískali. Ty důležité figurky už byly odstraněny ze šachovnice.
„Půjdeme.“ Přitáhne si tě k sobě a rukou sklouzne k tvému pasu, než se svět opět rozmaže a vy zmizíte v bílém záblesku, nechávaje za sebou pouze zkázu a krev.
☩
Otevřeš oči a hned poznáš, kde jste. Jsou to vaše komnaty v černém paláci stojícím uprostřed Zahrad. Místo, které patří jen vám a kde můžete být v těch vzácných chvílích, kdy se tu potkáte opět jen vámi. Žádnými vládci města ani vůdci revoluce. Jen vámi… dvěma.
Lucifer na chvíli opře své čelo do tvých vlasů, než tě s výdechem pustí a nechá tě ustoupit, zatímco se sám rozhlédne kolem. Najednou působí dosti unaveně, strhaně. I ty se necítíš zrovna plná energie. Ne po tom všem. „Ano, máš pravdu… Je třeba zařídit ještě několik věcí.“ Naváže na tvá slova s pohledem upřeným k oknům, za kterými je výhled na podzemní město. „Už nemůžeme čekat… Tohle některé věci dost uspíší, i když okolnosti nejsou rozhodně… ideální. Ale ty zbylé části Zrcadla potřebujeme. Dojdeme si pro ně, když to jinak nepůjde. Jen u toho poteče více krve. Ale když to takhle chtějí.“ Zkřiví se mu maličko rty, než se na tebe otočí.
„Bude třeba abys některé věci připravila. Počítám, že máme několik dní, ale Kamael tohle nenechá být a nejspíše ani… oni. Válka… Válka je teď nevyhnutelná.“
| ||
| |||
| Verše: Svědectví Jakkoliv následuji Isdiel chodbami až ke zdánlivě nekonečnému točitému schodišti vedoucímu až k vrcholu věže... Nepospíchám, kráčím svým vlastním tempem. Nesnažím se záměrně zdržovat, ale ani se neženu vpřed. S prázdným výrazem ve tváři stoupám schod za schodem, patro za patrem, jen občas zvednu pohled k jednomu z oken, které míjíme. Nikdy jsem nečekala, že se touhle dlouhou cestou pokání někdy vydám. Co jiného to také je? Z jakého důvodu někoho nutit, aby vyšlapal až nahoru všechny ty schody.
Ani nevím, kolik času to zabere, když vystoupáme až úplně nahoru. Dlouze vydechnu, zatímco překonávám ten poslední schod a přede mnou se otevře pohled do otevřeného sálu lemovaného namísto stěn pouze monumentálním sloupovím. Je to pravý opak sálu z černého kamene skrytého hluboko pod zemí. Až mne to na okamžik zarazí… Přesto pokračuji dál. Sklopím hlavu, když míjíme kohortu strážců ve zlatých zbrojí, projdu kolem nich s pohledem upřeným k zemi. Ani na chvíli ovšem nezakolísám, dokonce ani když mi Isdiel naznačí, že dál už musím sama.
Necítím strach, jen smíření. Blížím se vstříc sílící zlaté záři sbírající se uprostřed sálu na nebesích a vím, že ať to dopadne nakonec jakkoliv, tak to bude správné… Protože to bude konec. A já nechci nic jiného, než aby tohle všechno už skončilo, ať to nakonec znamená cokoliv. Ovšem záře namísto toho, aby mne oklopila a pohltila, tak slábne a stahuje se. Dost na to, aby mne neoslepila ani nespálila. Udělám dalších pár pomalých kroků a… A pak je uvidím. Sedmero trůnů, z nichž dva jsou prázdné. Lucifer a Nakir chybí. Černá a bílá… Nakonec je vždy všechno jen… Černé a bílé. Nebo ne? O serafíny sedící na pětici zbývajících trůnů jen krátce zavadím pohledem stejně jako o Kamaela stojícího stranou. Vypadá stejně jako když mne zanechal samotnou a vyrazil vstříc svým povinnostem. Ve zbroji, od krve, zraněný? Některé věci se skutečně nemění.
Jakkoliv jsem Metatronův hlas neslyšela už tak dlouho, tak ho okamžitě poznám. Sepnu ruce před tělem a nedokážu se přinutit pohlédnout směrem k těm, co byli vždy nejblíže k našemu Otci. Kdysi… Když tu ještě byl. To uvědomění zabolí. Ovšem jakmile mne Metatron vyzve, udělám několik dalších kroků před pětici trůnů i těch, kteří z nich vládnou a rozhodují o našich životech i smrtelném světě. „Děkuji,“ hlesnu nezněle, aniž bych se uklonila. Měla bych? Srdce mi tluče a v mysl mám na okamžik tak děsivě prázdnou, když mne Metatron takřka bez úvodu vybídne k podání mého svědectví.
Kývnu hlavou, avšak sálem se namísto slov chvíli rozpíná jen to hluboké poklidné ticho na kolik najednou nevím, jak začít. Co říct? … která údajně provádí… Zní mi hlavou to opatrně zvolené sousloví. Klíčový důkaz. Základní kámen. To jsem, tahle role mi byla přidělena, abych podle ní hrála.
„Myslím… Myslím, neexistují slova, která by vystihla to, čeho se Lucifer s Laylah dopustili,“ ostře vydechnu, zatímco pozvednu opatrně ruce. „Ale mohu vám to ukázat,“ hlesnu a s tím si stáhnu lem zlatobílého roucha z ramen. Nakonec z nej vyklouznu i jednou rukou, aby nebylo pochyb, že všechny ty rozbité zčernalé linie se táhnou po celém mém těle a není místa, které by bylo netknuto. Záda. Hruď. Krk. Paže i předloktí. Není mi to vůbec příjemné, přesto tomu nechám dost času, včetně otočení se na místě, aby nebylo pochyb. Až poté se opět zahalím.
„Byla to past. Všechno, co se stalo v Damašku… Lucifer mě potřeboval. Nechal mě zajmout. Uvěznil mě,“ přiměji se nějak začít. „A pak… Lstí mě přiměl použít mé síly. Jeden z mých darů… Smrti. Přiměl mě… Obětovat se. Vyměnila jsem svůj život za… Generálův,“ šeptnu. „Pamatuji si… Ten chlad. Cizí ledovou moc, co pálí jako oheň a prostupuje mnou. Tu bolest… Jenže už bylo… Pozdě. Když iluze opadla, všude byli Ztracení,“ vydechnu. Můj hlas ovšem navzdory tomu, o čem mluví, drží tu jednu monotónní linku. „Umírali. Stoupal z nich černý popel. Byl tam i jeden… Velký. Obrovský. Také umíral. A ten popel stoupal ke střepu Zrcadla… A ke mně. Prožíral se mnou… Do mě. Nemohla jsem… Nic,“ odmlčím se. Nemůžu lhát… Nechci lhát.
„Když jsem přišla k sobě… Přišla za mnou Laylah. Mluvila o… Kompletním rozkladu. Vedlejším produktu. Mé linie… Nefungovaly. Byly rozbité. Zjizvené. Cítila jsem pořád jen tu bolest a chlad. Laylah překvapilo, že mne to neomezuje výrazněji. Přinesla s sebou i střep zrcadla. Byl zčernalý. Byl jako… Já. Rezonoval se mnou. Když mi ho přiložila na hruď, cítila jsem… Jak pulsy síly v něm zrychlují a mé srdce zpomaluje, dokud jsme nebyli… Jedno. Zahojil mě. Když mi ho sebrala, bylo to jako… Jako by mi sebrala část… Mě…“ takřka zalapám po dechu, jak je pro mne snadné si to vybavit. Tu jednu chvíli.
„Pak jsem na ni vztáhla svoji sílu. Byla pozměněná. Bránila se, ale dosáhla jsem na ni, nedokázala… Nedokázala mně zastavit. Po krku jí šplhaly černé žíly, když umírala. Měla bolesti. Málem… Málem tam zemřela,“ pokračuji dál pravdivě. „Nevím, jak to Lucifer udělal, ale… Spojil můj život se Ztraceným. Mám v sobě něco… Něco z nich. Celé ty roky… Jsem to… V sobě cítila. Ten chlad. Jeho… Jeho vzpomínky na jejich mrtvý… Svět… Nebylo to vždy takové, nebylo…“ ztěžka polknu a přivřu oči. Je to lepší než čelit jejich pohledům. Nechci vědět, jak se na mě dívají. A zejména… Jak se na mě dívá on, když to konečně ví. Slovy se nedá popsat odpor, který sama k sobě cítím, když o tom mluvím. To, jak si připadám.
„Není to všechno,“ dodám, když už to vypadám, že tohle hrůzné vyprávění je u konce. „Vzpomínám si… Vzpomínám si velký gyroskop. Na úlomky Zrcadla. Na… Luciferův meč, když mi ho vrazil… Sem,“ dotknu se hrudi v těch místech. „Oběť. Základní kámen…“ tady už se mi hlas povážlivě chvěje. Jsou to jen střípky. „Všechno potom už bylo… Rozbité. Příliš rozbité. Odváděli mě a zase přiváděli, ale… Bylo to příliš rozbité. Jako… Jako já,“ není to povzdech, ale kruté konstatování.
„To je mé svědectví.“ | ||
| |||
| Verše: Naše budoucnost Co myslím? Na jeho místě… bych jim to řekla, protože cesty zpátky už stejně není. Ano, já bych jim to řekla, ale Ramiel… se rozhodl, že by svět byl lepší bez nás dvou, to je mi jasné, avšak opravdu by odsoudil na smrt i všechny ostatní? On? Hmm… Zase tak nepředstavitelné to není, ostatně se to generálovo divadlo odehrálo blízko našeho města. Museli to koordinovat, aby udeřil ve chvíli, kdy tam Lucifer nebyl. V hlavě se mi skládá nelichotivý obrázek, nad kterým nespokojeně nakrčím obočí. „Myslím…“ zachvěje se mi na rtech to jediné slovo, zatímco zvažuji nejlepší přístup. Tedy přístup, který by ho nezatvrdil a nepřiměl sekat slovy neuváženě kolem sebe. Potřebuji to vědět. Řekl jim o našem městě? Ale i kdyby řekl ne, uvěřila bych mu to? Pohyb bílého světla takřka nezaznamenám, nakolik se soustředím na našeho přítele. To až dlaň na rameni mě přiměje zaklonit hlavu a vyjít mu vstříc pohledem. Je tady… Na kůži mě opět zašimrá důvěrně známý spolu, spolu s nímž všechno ostatní ustoupí do pozadí a zůstane jenom to důležité. „Samozřejmě, že řekl…“ S těmi slovy sebou trhnu. „Řekl jsem jim všechno.“ Řasy mi zatřepetají, skoro jako bych jim mohla – nebo ještě spíše nechtěla – uvěřit, ale pak se duše ozářená bílým světlem zatvrdí a obočí se mi zhoupne. „Opravdu…“ zamumlám. Opravdu to udělal? Nebo se mě snaží naštvat? Chce, abych to dokončila já a nemusel tak čelit Luciferově hněvu, nebo naopak doufá, že se za něj výměnou za pravdu přimluvím? Nevím, ale… Jedno je mi jasné. Ať už pravdu říká nebo ne, nemůžeme to brát na lehkou váhu. Ještě to neskončilo. Jako by mi Nebesa chtěla dát za pravdu, noční nebe protne několik zlatých záblesků. Může jich být – kolem třiceti? Budeme muset jít. V mém stavu není boj dobrý nápad a Lucifer toho má za sebou také dost, ale… To nevadí. Přinejmenším jsme ho našli. Postaráme se, aby jim nic dalšího už neřekl, ani proti nám příště nestanul na bojišti, i to je svého druhu dobrý konec. Lucifer zní tak… chladně. To mě zarazí. I s našimi nepřáteli jednal s úsměvem na rtech, avšak v jeho tváři nenacházím sebemenší záchvěv emoce, jenom sveřepé odhodlání nedat nic najevo. Tohle bolí, viď, lásko? Jak mohl… Snad bych dokázala odpustit, že jsem za jeho zradu málem zaplatila životem, ale tohle… Nemá ponětí, co všechno musel Lucifer obětovat pro tenhle svět. Pro naši světlou budoucnost. Bylo to těžké. Pořád to těžké je a on… se nedokázal pozastavit na dost dlouho, aby… aby mu dal šanci to vysvětlit. Jak málo stačilo, aby to neskončilo takhle. „Postarám se o to,“ zašeptám, když se naše pohledy střetnou. Hlas mi v tu chvíli zní tak nepatřičně měkce, jako bychom byli na celém širém světě jenom my dva. Předtím pomohl on mně a teď… jsem na řadě já. Udělám to pro něj. Nedovolím, aby si zamazal duši tímhle hříchem a prolil krev svého dobrého přítele. Otočím se zpátky k Ramielovi. Ten už by v mém výrazu stopy po něžnosti nebo snad pochybnostech o tom, k čemu jsem se tak laskavě přihlásila, hledal těžko, i když… možná… Ne, radost mi to nedělá ani nejmenší. Dokonce i když si opakuji, že věděl, co dělá. Co mohl způsobit. Kdo všechno kvůli jeho rozhodnutí mohl zemřít. Opravdu myslí, že by na tom byl lépe svět bez nás? Pokud by uspěl a my tady padli, pak by je opravdu žádná budoucnost nečekala. Uvědomuje si to vůbec někdo z nich? Že jenom Lucifer dokáže dát zase dohromady to, co bylo rozbito, a dovést nás tak do nového zlatého věku? Ne… Samozřejmě, že ne. A vyslechnout nás ochotni nejsou, stejně jako to nebyl ochoten udělat Ramiel. Kéž by jenom tušil… … ale nakonec měl Nakir pravdu. Svoboda vůle vede k různým věcem. Třeba sem. Čas na slitování skončil a já tentokrát už váhat nebudu. Nemůžu. „Mrzí mě, že to dopadlo takhle,“ hlesnu, přičemž se mi v rukách zhmotní dýky, „ale… nemusíš se bát. Nepokazil jsi nic. Naše budoucnost… bude krásná, Ramieli.“ Se zvukem jeho jména se pohnu prudce vpřed. Byť nepředpokládám, že by se mi mohl bránit, příležitost mu pro to raději nedám. Rukou se mu opřu do ramene. Povalím ho na záda. Očima se mi rozlije zlatá záře. Krvavými provázky si pojistím jeho ruce, aby se v poslední vlně odporu nevzepřel a neoplatil se mi rovněž bolestí. Moc času by na to neměl. Neváhám. Nemarním čas. Pod bradou se mu zableskne čepel a hladce projede kůží i masem. Přidržím ji tam, dokud… dokud modré oči nepohasnou a z krve se mu nevytratí rytmus života. Nezasáhne mě ani kapka jeho krve. Všechny se mi poslušně vyhýbají a spolu s krví padlého serafína se rozlévají po zčernalé zemi. Už je potřebovat nebudu. Přinejmenším ne tady. Kdo ví, co bude následovat doma. Jistou představu mám, ale právě teď… se dýka zase rozplyne a já svěsím hlavu. Doufala jsem, že to bude snazší. Ve vzduchu kolem mě se chvějí namodralé odlesky. Tohle… Tohle nás nakonec vyšlo draze.
„To by bylo… Měli bychom jít,“ zašeptám, přičemž k Luciferovi natáhnu ruku. „Pokud říkal pravdu, máme ještě práci. Měli bychom se ujistit, že jsou střepy v pořádku a… No, je tu otázka našeho města,“ ušklíbnu se zahořkle. Dvě dekády… Dvě dekády jsem se o něj ve jménu Lucifera starala a teď… | ||
| |||
| Verše: Předvolání k nejvyšším Dumah Isdiel se zarazí, když přeci jen odmítneš jít hned a místo toho zůstaneš stát na balkónu zdánlivě bezdůvodně. Přesto… nic nenamítá. Ať už jí o tobě řekli cokoliv, jedná s tebou se skoro až nezvyklou úctou. Tedy snad. Druhá možnost je totiž pak už jen strach.
Ještě na chvíli si tak natáhneš tu chvíli klidu, kterou kazí jen tichá, vyčkávající společnice nedaleko, než se nakonec otočíš a vyrazíš. Isdiel uteče krátký, snad i úlevný výdech, aby hned pokývnula a vyrazila s tebou chodbami sídla Tribunálu. Všímáš si, jak se snaží ze začátku nasazovat tempo, ale neustále se po tobě ohlíží a jakmile zjistí, že ty se rozhodně nikam zbytečně nepoženeš, krok zase zvolní a přizpůsobí se tvé rychlosti. Nic jiného jí nezbývá.
Tentokrát stoupáte. Na schodech táhnoucích se až k vrcholku věže, která je zároveň nejvyšší stavbou Zlatého města, kráčíte stále vzhůru a vzhůru po širokém točitém schodišti. Rozhodně to není krátká cesta, ale pro takové jako vy, není únava něco, co by je trápilo. Brzy se z toho pro tebe tak stane pouze automatický pohyb. Klást jednu nohu před druhou. Míjíte okna rozmístěná v pravidelných rozestupech a pohled skrz ně stále více a více dokazuje to, že skutečně už budete brzy kdesi vysoko nad celým městem. Až nakonec… Schody skončí. Jste v sále, který je lemován vysokými bílými sloupy, které podpírají zdobené stropy. Nejsou tu obvodové stěny per se jen sloupoví, mezi kterým se tak převalují kusy mraků, které jako kdyby byly neoddělitelnou součástí budovy.
Pokračujete, než projdete kolem skupiny strážců oděných ve zlatých zbrojích, kteří vám jen jako jeden muž ustoupí a odkryjí ti tak cestu k zavřené vysoké bráně, jenž se začne sama od sebe otevírat. Působí to poněkud ironicky, protože i tobě je jasné, že tihle nejsou rozhodně tak nebezpeční jako ti, kteří čekají tam kdesi na druhém konci.
Isdiel sama ti pokyne rukou, než si ji opět chytí na břiše a zůstane stát. Viditelně tohle bude cesta, kterou už půjdeš sama. Přímo před Tribunál. A tak… vykročíš. Projdeš bílou branou a dojdeš do ohromného sálu, nebo snad opět spíše platformy osazené sloupy a zdobenými oblouky. Vše se tu koupe ve zlaté záři, která je v první chvíli skoro až oslepující. Kolem dokola plují nadýchané mraky a vše je tu tak… tiché. Klidné. A přitom dechberoucí. Tohle je místo majestátu a moci, ale nevnímáš tu snad strach, který by se s tím mohl pojit po tvých posledních zkušenostech. Ne, pouze přetrvávající klid, protože kde jinde by vše mělo správně dopadnout, když ne zde. Někdo jako oni musí vědět. Vidět. Nebo by aspoň... měli.
Kráčíš dál. Tam doprostřed sálu, kde je záře nejsilnější. Čím blíže jsi, tím více však ustupuje a tobě se daří pohlédnout skrz ni, aby se ti po několika dalších krocích odkryl pohled na sedmero nebeských trůnů. A ty víš zcela jistě, že jsi zde. Tohle je místo, kde zasedá Tribunál. Ti nejmocnější z vás a ti, kteří jsou nejblíže vašemu Otci… Tedy byli.
Pětice trůnů je obsazená vysokými vznešenými postavami, avšak… Dva jsou prázdné. Víš, komu patřily. Dvěma serafínům, kteří nemohli být rozdílnější. Černé a bílé.
A to není vše. Všimneš si také Kamaela, který postává stranou, před schodištěm a jen co tě uvidí, lehce se pousměje a kývne. Je stále oděný ve své zboji, ze které se nikdo zatím ani neobtěžoval setřít stopy zaschlé krve. Nebo si to snad nedovolil? Každopádně viditelně neměl moc příležitostí se z ní převléci. Generálovy priority.
„Generále… Vidím, že vaše pobočnice už dorazila.“ Rozezní se sálem zvučný hlas patřící muži sedícímu uprostřed – Metatronovi. „Dumah, prosím… Předstup.“ Pokyne ti ladným gestem k prostoru před trůny. „Jsme rádi, že se domněnky o tvé smrti ukázaly jako liché. Avšak… Generál nás už obeznámil se závažným obviněním týkajícím se toho, co náš padlý… bratr údajně provádí. Tobě… provedl.“ Promluví Metatron tišeji. Snad i opatrně. „Co nám k tomu můžeš říct ty, sestro? Jaké je tvé svědectví?“
| ||
| |||
| Verše: Jako třísku Zerachiel Ramiel leží na zemi a nakonec i když tě zaregistruje, nezačne se hned stavět na nohy, aby se snad dostal do nějaké více bojeschopné pozice. Dost možná nemůže. A tak tvá poznámka není daleko od pravdy. Vypadá strašně. Ale stejně jako Soudce, i on by to nakonec přežil. Tedy za předpokladu, že bys jej nenašla. Teď… Teď víš moc dobře, jaký osud čeká takové jako on. Ty speciálně.
Modré oči se na tebe upřou, když začneš povídat o své zkoušce tehdy v aréně Zlatého města. O tom scénáři, který měl nakonec dosti nezvyklý konec, jehož pointu jsi přeci jen odkryla. Avšak pozdě. Ovšem, i kdybys chápala, o co přesně v té zkoušce tehdy šlo, dokázala bys to? Obětovat sama sebe? Nakonec něco takového je snazší než vzít život tomu druhému. Skoro vždy.
„Hmmh, to je od tebe… pěkné,… že na mě tak vzpomínáš.“ Vydechne Ramiel poněkud ztěžka, což trochu kazí snahu o jeho typický bezstarostný přístup, který tak dobře znáš. „Ale upřímně… Tohle všechno byl Lucifer. Ne já… Nikdy jsem tam nebyl. Nic ti neřekl… Tak si to schovej… na vaše společné večery… a tohohle mě ušetři. Buď tak laskava.“ Ušklíbne se kysele. „Vážně teď na mě vytahuješ… tohle?“ Potřese nevěřícně hlavou a začne se drápat alespoň do kleku. Zuby tiskne k sobě a ty vidíš, že zcela jistě musí mít nějaké zranění na trupu, dle krve vytékající zpod zbroje a také jedna jeho noha nevypadá vůbec dobře. Kdo ví, v jakém stavu budou jeho křídla, pokud se nepokusil uletět a raději je odvolal.
Tvá další slova už se ale ptají. Řekl jim to? Vyzradil polohu vašeho města, ve kterém byla spousta dalších jako vy? „Hmmh, co myslíš?“ Dostane ze sebe zadýchaně a světélko nad tvou hlavou přelétne nad levé rameno. Snad jako kdyby chtělo lépe vidět, avšak…
Bílý záblesk je více než výmluvný. „Dobrá práce.“ Ucítíš jeho dlaň položenou na svém rameni, nad kterým se světélko prostě a jednoduše rozplyne. Avšak, ať už si chcete říct cokoliv, přeruší vás Ramielův zatvrzelý hlas, který teď přelétne pohledem mezi vámi dvěma.
„Samozřejmě, že řekl… Řekl jsem jim všechno. Úplně všechno… Co si o mě myslíš, Zero… Že bych kdy dělal nějaké věci… polovičatě?“ Blýskne zuby v poněkud křečovitém úsměvu, aniž by se snad nějak viditelně zarazil nad obsahem svých poněkud zadýchaných slov. Lucifer si zachmuřeně povzdechne a zamračí se, ale nic v tu chvíli neřekne.
Není to totiž to jediné, co se stane.
Všimneš si, že z nočního nebe se začne blížit skupina postav. A dost velká skupina postav. Odhaduješ to tak na třicet? Zlaté zbroje jsou vidět i takto na dálku a je ti jasné, že tito k vám rozhodně nepatří. Zato zcela jistě míří k místu zkázy, které se tu táhne krajinou jako černá spálená jizva. Lucifer sám zvedne pohled k černému nebi a nakrčí rty.
„Vypadá to, že nebudeme mít tolik příležitostí se rozloučit. Ale to nevadí. Říká se, že nejlepší je třísku vytrhnout rychle a zbytečně se s tím... nepárat. Ne každému vyjde život, který mu byl přidělen.“ Zazní Luciferův nezvykle odměřený hlas a stříbrnomodré oči v jeho prakticky nehybné tváři kmitnou krátce k tobě. Nemáte už moc času, pokud tu na ně nechcete čekat. Otázkou je, zda se o tuto povinnost tentokrát postaráš nebo ji opět přenecháš jemu, protože Lucifer se viditelně nechystá k tomu, aby vás všechny kamkoliv přenášel.
| ||
| |||
| Verše: Chvíle věčnosti Jako ve snách vyjdu na malý balkon s výhledem na panorama zlatého města ztrácejícího se v bílých nadýchaných mracích. Rozechvěle vydechnu, když mi po odhalené kůži sklouzne ta měkká zlatá záře proplétající se tím vším. Dlaněmi se opřu o zábradlí z lesklého žilkovaného mramoru a nastavím jí tvář podobna v tu chvíli spíše kočce nechávající se laskat prsty svého pána. Je to tak opojný pocit, vnímat hřejivé teplo prosakující každým coulem mého zjizveného těla až poraněné polámané duši. Připadá mi to jako celé eony času, co jsem se naposledy cítila… Tak… Moc… Neumím to popsat, ten konejšivý klid rozkrádající se mi žilami… Nebo možná… Tak moc… Milovaná.
Nedá se to ani v nejmenším srovnat s Luciferovou iluzí, kterou se mne pokusil zlomit ke spolupráci. Nechápu, jak mi to mohlo připadat skutečné. Jak jsem si mohla myslet, že… Já… Ani nevím. Na okamžik přivřu oči a koutky rtů zvednuté v náznaku úsměvu opět povadnou.
Vykloním se přes zábradlí tak moc až na něj nalehnu břichem a přivřu oči. Bojuji s nutkáním to udělat. Převážit se. Nechat tělo přepadnout přes tu hranu, nechat se chvíli unášet volným pádem a pak roztáhnout křídla a… Jaké by to bylo? Mé vlastní vzpomínky na beztíži letu jsou matné a prázdné, postrádají barvy i vjemy. Začínají i končí u bolesti, která se do nich surově vepsala za zvuku hromové rány, ze které zaléhají uši. Tak snadné to bylo. Pamatuji si zvuk vlastních tříštících se kostí a… A na tom teď nezáleží. Je to daleko. Já jsem daleko. Jsem… V bezpečí před Luciferem, Laylah i Zerachiel.
S tím se pomalu narovnám a… Ne, nedělám nic. Jen tam nehybně stojím a pohledem se vpíjím do přelévajících se mračen obklopujících bílé věže se zlatě se lesknoucími kupolemi. Tentokrát to není čas, který se zastaví – ale jsem to já, ustrnulá v tom jediném okamžiku…
… dokud se neozve hlas vytrhávající mne z té poklidné scenérie. Drobně sebou škubnu a přikrčím se, zatímco se prsty o to pevněji zachytím okraje zábradlí. Nakonec se přeci jen pootočím za tím cizím hlasem. Trvá mi pár úderů srdce, než si k jemné tváři krátkovlasé brunetky přiřadím i jméno navzdory tomu, že to není zase tak dlouho, co se mi představila. I když… Skutečně? Chvíli na ni jen nechápavě hledím, když se mi omluví a ukloní.
Výraz v mé tváři nakonec ovládne zmatek společně s tím, jak pokračuje dál. „Jak… Jak dlouho tady stojím?“ zeptám se jí tiše. Pár minut… Nebo hodin? Nejsem schopná si to zpětně vybavit. Jako by se má mysl ve chvílích nečinnosti prostě zastavila. Ztratila. Musím se nutit k tomu, abych se soustředila na to, co mi Isdiel říká. Zní naléhavě. Nervózně? Nejistě přelétnu pohledem mezi ní a výhledem na město. Nechce se mi odsud odcházet – zvláštně ne vstříc slyšení Tribunálu, které mne čeká… Mám z toho strach. Vystaví mě před zraky serafínů jako důkaz ohavností proti řádu, kterých se Lucifer dopouští.
„Ne,“ vybaví se mi vlastní tiché odmítnutí, když nehybný klid naposledy rozrazil serafín a přikázal mi jej následovat. Stejně tak to, co následovalo. „Dejte mi prosím… Jen ještě chvíli,“ vydechnu a pohled od Isdiel rychle odvrátím. A tak tam ještě stojím a pozoruji město. Čekala jsem tolik let… A co dělal Tribunál celé ty roky a roky, aby zakročil proti Padlým? Proti Luciferovi? Nic. V bezpečí Zlatého města si žili své životy a nechali to celé dojít až… Až sem.
Ani nevím, kde se to ve mne tak náhle vezme. Ta vlna nevole i zklamání, které se ve mne vzedmou a prošlehnou mi myslí. Sklopím hlavu a přivřu oči. Trvá to pár minut – nebo déle? Nevím – než jsem schopná se otočit a pohnout. A není to myšlenka na Tribunál, co mne k tomu přiměje – ale na Kamaela, který tam na mne čeká. Nechci mu přidělávat jen další a další problémy a… Zklamání. „Dobrá. Můžeme jít,“ šeptnu, aniž bych Isdiel pohlédla do tváře a poté se jí už jen nechám mlčky vést… Kamkoliv. | ||
| |||
| Verše: Vítaná Dumah Lehoučká a lesklá látka ti šustí kolem nohou, když vyjdeš na balkón, který je jedním z mnoha, které zdobí sídlo Tribunálu a stejně jako jemu podobné poskytuje nezapomenutelný výhled na Zlaté město. Nikdo tě nezastavil. Kdo ví, jestli tě někdo viděl, jak jsi sem vyšla. Ale to je teď jedno. To jediné důležité je…. Tohle.
Mezi bělostnými věžemi zdobenými zlatem se proplétají oblaka, která sem tam zahalí některou z částí města do mléčného příkrovu. Jindy naopak vystoupají vzhůru a zazlatí se všudypřítomnou září, která tohle místo zalévá. Ať je den a nebo noc, stále je zde alespoň její část. A vy jste její součástí. Nebo snad ona vaší? Teď to více než kdy jindy cítíš na vlastní kůži. V celém tvém bytí. To, jak vyplňuje prázdnotu, která ve vašich tělech pomalu roste, když jste bez ní. Bez domova. To, že vás volá a vítá. Opečovává. Ani Luciferova iluze nebyla schopná zrcadlit přesně to, co právě prožíváš. Jak ti mohla vůbec přijít tehdy tak uvěřitelná? Najednou je oproti realitě jen neživým obrazem, který někdo namaloval dle předlohy.
Doslova se opět koupeš ve všudypřítomném světle a prostě… jsi. Vydržela bys tak dny, týdny a možná klidně i roky. Ostatně tohle je oproti tvé cele něco naprosto jiného. Vítr se ti lehce probírá vlasy a zlatá látka šatů povlává na tvém těle. Sem tam se nadzvedne některý z dlouhých rukávů a odhalí útlé ruce, které jsou pokryté černými přerušovanými liniemi, které se při dostatečné představivosti dají propojit do symbolů, které jsi znávala a které ti patřily.
Avšak ať už v sobě nosíš cokoliv, tohle místo tebe nezavrhlo. Neshořela jsi, jen co s tebou Kamael prolétl průchodem zpátky sem. Ani se nedostavila žádná bolest. Nic. Jen… klid. Snad jen ta věc v tobě to tak určitě nebrala, když se stáhla a prakticky zmizela i s tím chladem, který ti ustavičně rozháněla do těla. Skoro by se na to dalo i zapomenout. Skoro… A možná dát tomu pár dekád, či nějaké to století zde, mohlo by se to podařit. Kdo ví.
Tvůj klid však netrvá věčně
„Tak…Tak tady jste!“ Zaslechneš za sebou ženský hlas. Poznáváš jej? Nejsi si jistá, ale stačí se ohlédnout, abys uviděla v průchodu vedoucím na balkón Isdiel, která vypadá, že musela docela pospíchat. Ne, není zadýchaná jako smrtelníci, přesto ten výraz v její tváři napoví, že se něco děje.
„Hledali jsme vás. Ehm, omlouvám se… paní Dumah.“ Vyhrkne ze sebe, než se ti lehce pokloní. To je nezvyklé, avšak pokud je někým ze třetí trojice, není to nějaký prohřešek proti místní etiketě. „Nerada vás ruším, ale Tribunál si žádá vaši přítomnost. Prý to spěchá a… Nějakou dobu jsme vás nikdo nemohl najít, tak… Jestli budete tak laskava a půjdete se mnou? Teď?“ Zeptá se naléhavě a přitom na konci dosti váhavě. Skoro jako kdyby ti nemohla poroučet, kam s ní máš chodit.
„Generál už by tam měl být. Poslal mě pro vás. A ostatní… Nebo pokud byste před tím něco potřebovala…“ Přelétne jí před tvář nervózní výraz, ve kterém čteš, že by nejraději svou poslední nabídku vzala zpátky. Tribunál čeká. Na druhou stranu ty jsi čekala na svůj návrat sem celé roky… Je skutečně pár chvil navíc nezabije.
| ||
