Andor.cz - Dračí doupě online

♫♪♪♫

„Já nevím, omlouvám se, já… Ani… Ani nevím, jak dlouho jsem…“ hlesnu, ani si nejsem jistá, zda je to vůbec pravda. Vzpomínky se lámou do odlesků, které mne podobny rozsypaným střepům řežou do prstů, jakmile se je pokouším poskládat. Kolik času vůbec uplynulo? Nejsem nakonec ani schopná odhadnout, kolik zrnek písku proteklo od okamžiku, kdy Lucifer vešel do mé cely. Chvílemi mám pocit, jako by to byly hodiny a hodiny a jindy sotva minuty. Kamael se nakonec zastaví a přestane mne zasypávat otázkami, ze kterých akorát tak začíná tepat ve spáncích tupá bolest z toho, jak se snažím kvůli němu jít proti proudu a vzpomenout si na to, co chce vědět. Z představy výslechu, který mne čeká od členů Tribunálu nejsem… Nejsem šťastná. Děje se toho… Děje se toho tolik a nedá se před tím utéci ani schovat.

Dál už neřeknu ani slovo. Jen pár kroky přejdu za Kamaela, abych se aspoň částečně skryla za jeho postavu v těžké černozlaté zbroji. Za dveřmi čeká celý houf léčitelů a mne se zhoupne žaludek jak vodě z představy, že by se oni… Všichni… Rozechvěle vydechnu, avšak ten zvuk zanikne v rázném hlase Generála nesoucího se sálem. Uleví se mi, když se mi skutečně rozhodně vyhovět a pošle je zase všechny pryč. Málem jsme zapomněla na to, jak moc přísně umí na ostatní působit.

Mlčky postávám na místě a jen naslouchám rozhovoru, co kolem mne plyne a pomalu, ale jistě se mi vzdaluje… Dokud se Kamael neotočí zpátky ke mně a… Dlaní se dotkne mé paže. Poprvé bez plátových rukavic. Překvapeně zamrkám, jak se mi paží náhle rozlije horkost sálající z jeho kůže a na okamžik mám málem znovu na krajíčku. Jedna z rukou mi lehce cukne v tom náhlém popudu se ho dotknout, tam kde jej nechrání zbroj a… Vydechnu. „Dobře, děkuji…“ odpovím mu tiše, když mne ujistí, že opravdu půjde jen o lázeň a vzápětí sklopím pohled. Generál a jeho povinnosti. Ta jediná věta, kterou nemilosrdně ukončí náš společný čas se slije se stovkami dalších, kterými se se mnou už tolikrát rozloučil. Zanechá to ve mne tak silný vjem deja vu, že si na okamžik nejsem jistá, zda tohle také není jen jedna z mých vzpomínek.

To sálavé teplo zase zmizí a slovy se nedá popsat, jak moc mi ten pocit náhle chybí. Jako bych po celých miléniích studené věčnosti dostala jen pár prchavých vteřin a… A všechno to bylo zase pryč. Surovost toho okamžiku mi na těch pár zběsilých úderech srdce vezme dech. A tak neřeknu nic. Jen se mlčky vpíjím smířeným pohledem do jeho vzdalujících se zad, dokud nezmizí na chodbě a nezůstane po něm jen slábnoucí zvuk těžkých kroků.

Ty nakonec nahradí jedny mnohem tišší. Ve dveřích se objeví tvář jedné z mých sester, kterou… Nevím, zda bych ji měla poznat. Pohledem sklouznu po jejím bílém rouchu. Laylah a Lucifer také nosili bílou. Až její hlas rozbije ticho mezi námi a přiměje mne se probrat z toho zatuhnutí. Asi… Asi bych měla něco říci, přesto jsem schopná pouze sotva patrně kývnout hlavou, zatímco k Isdiel vykročím. Tentokrát to jsou její oči, které sklouznou po mém těle… A zastaví se na zčernalých linií táhnoucích se po kůži. Není mi to příjemné. Natolik, že můj krok povážlivě zakolísá.

„Léčitel mi nepomůže,“ odmítnu bez zaváhání její pomoc. Možná až příliš rychle a prudce, na krátký okamžik podobna spíše zvířeti v rohu klece, co varovně cení zuby. V další chvíli se zarazím, když si to uvědomím a… Uhnu pohledem a omluvně sklopím hlavu. Uleví se mi, když po mne poté už nechci nic víc, než abych ji následovala pryč. Cesta to je krátká, během pár minut se ocitnu v prostorné místnosti sloužící pro lázeň. Její úslužná slova se setkají zprvu s mým nepochopením, možná až zmatkem. Oproti místům, která se mi stala domovem působí dokonce i tahle „obyčejná“ lázeň jako fata morgána.

„Počkám,“ odpovím Isdiel a jak řeknu… Tak i udělám. Mám pocit, že stačím sotva mrknout a Isdiel je zpátky i s hromádkou věcí v náručí. Najde mne tak ve stejné pozici i na stejném místě, kde mne zanechala u mohutného mramorového sloupu. A přesně tam vyčkám, dokud nevyskládá vše potřebné vedle horké lázně. „Ne… Ne. To není… Nutné. Můžete jít,“ propustím ji ze své přítomnosti i povinnosti na mne snad někde čekat. Nechci tu být s pocitem, že někdo přešlapuje za dveřmi a hlídá mě – jakkoliv to takhle není.

A pak… Pak zůstanu konečně sama.

Nejistě se rozhlédnu po světlém prostoru. Jedna má část tomu stále nechce věřit, pátrá a hledá v děravé paměti, kdy jsem něco takového zažila. Možná je to jen další Luciferova hra, obzvláště komplikovaná rošáda, která… Která má za úkol co? Ne, to nedává smysl. Jenže v tuhle chvíli je opravdu jen málo věcí, co by mi ve skutečnosti smysl dávaly. Snad… Snad by tu byl jeden způsob, jak si to ověřit. Jediný a konečný. Ale… Tiše si povzdechnu.

Pomalu se rozejdu v k lázni, ze které stoupá pára. Pamatuji se, že jsem mívala koupele ráda. Ať už samotná nebo… Ne… Zamrkám. Jako ve snách se bříšky prstů dotknu vodní hladiny. Místností se nese tiché zurčení vody nedovolují vstoupit sem tíživému tichu temné cely. Přistihnu se, jak beru do rukou jednotlivé lahvičky a vzpomínám, k čemu co sloužilo. Nakonec se přeci jen odhodlám k něčemu, co jsem nedělala celé věky. Stáhnu ze sebe ty černé omšelé šaty, které působí stejně uboze a poničeně jako já sama. Nechám je sklouznou podél kotníků až na zem, kde je zanechám svému osudu.

Váhavým pohledem o dlaněmi přejedu po ramenou i pažích, prsty sklouznu po rozbitých zčernalých liniích táhnoucích se… Všude. Mohu si jen domýšlet, jak to ve skutečnosti vypadá, ale v mých představách si připadám jako popraskaná stará váza. Bylo by naivní si myslet, že cokoliv z toho ze sebe smyju. Že vylezu z koupele ven a nějakým zázrakem budu vypadat zase jako Dumah, kterou doufal, že v rozvalinách chrámu najde.

Nicméně… Rozhodnu se tím dále netrápit a místo toho se poddat přítomnému okamžiku. Pomalu vlezu do lázně a ponořím se do teplé vody. Je to… Je to nečekaně opojný pocit. Úplně jsem zapomněla, jak moc příjemné to vlastně může být. Nějakou dobu se tak ozývá jen tiché zurčení vody, než se konečně nabažím toho nechat se vodou prostě jen obklopit… Teprve pak se dám do očisty. Drhnu zešedlou kůži, ze které ani nedobrovolná koupel v jezeře nedokázala smýt poslední roky a opatrně si prsty pročesávám mokré vlasy, zatímco na ně nanáším obsah jedné z lahviček tak dlouho, dokud mi v nich ruce hladce neprokluzují. Soustředím se jen na to, abych ze sebe smyla všechno, co je v mých silách. Ovšem… Ne, na poničených ophiriových linií to nic nezmění. I když se snažím sebevíce, nedokážu z nich vydrhnout černotu, co se mi trvale usadila v kůži podobna inkoustu prosakujícímu papír.

Po neurčitě dlouhé době z lázně nakonec vylezu a usuším se. Poněkud nešťastně si chvíli prohlížím zlatou róbu, kterou mi Isdiel přinesla. Je to už dlouho, co jsem naposledy nosila jiné než Generálovy barvy nebo aspoň oblečení laděné spíše do tmavých barev. Nejistě svírám v rukách zavinovací róbu vyvedenou ve zlaté v kombinaci s bílou lehkou látkou a… A moc dobře vím, že akorát zdůrazní všechno, co je se mnou špatně. Přesto se už za nic na světě nechci dotknout té nešťastné kupky párajícího se oblečení ležící zplihle na zemi. Je to jako kousek mne, který jsem si tam odložila. A tak se obléknu do nachystaných šatů. Jemná látka klouže po kůži a já si na ten pocit stále nemohu dost dobře zvyknout.

Nějaký čas v lázni jen postávám a… Vlastně ani nevím co. Čekám? Nejsem si jistá. Čas kolem si plyne opět svým vlastním tempem – tedy vůbec. Stojí. A já s ním. A teprve tehdy mi to dojde. Že… Že tentokrát to nemusí takové být. Že nemusím jen nehybně vyčkávat v tmavém koutě na to, až se otevřou dveře a odvedou mne tam, kam potřebují.

Slovy se nedá popsat, kolik odhodlávání mne to stojí, ale přesto se nakonec přiměji k něčemu tak zdánlivě banálnímu a jednoduchému jako je rozejít se ke dveřím vedoucím ven a otevřít je. Se zatajeným dechem sklouznu po prázdné chodbě… A překročím práh. Srdce se mi naprosto nesmyslně rozbuší, zatímco se vzdaluji od lázně chodbou pryč ke schodišti vedoucímu zpátky o patro výše. Není to ovšem místnost, kam mne prve zavedl Kamael, kam mířím. Ne, od okamžiku, kdy spatřím průchod na malý balkon vedoucí ven směřují mé kroky tam.

Chci… Chci to znovu vidět. Město. Nekonečné zástupy zlatě se lesknoucích oblak. Zlatou záři rozpínající se tím vším… A možná… Možná jen trochu se tam i chci schovat. Dýchat. Nemyslet na nic z toho, co bylo a co bude, obklopit se jen tím jediným správným pocitem.

Opravdu jsem doma.

Dumah

„Hmm, nechceš…“ Otočí se na tebe Kamael. Není to otázka, spíše konstatování. Chvíli přemýšlí, než skoro neznatelně kývne. „Dobře tedy, žádní léčitelé. Alespoň zatím.“ Souhlasí nakonec s tvou žádostí. Ať už si o tom myslí cokoliv, viditelně tě nechce do něčeho nutit. Ostatně sám tohle nemá moc rád.

S pohledem upřeným na mozaiku před vámi se pak rozhovor stočí ke zcela jiným tématům, která nejsou zrovna příjemná, ale můžeš si být jistá, že to není naposled, co se tě na to někdo ptá. Tohle je totiž důležité. Kamael ti neskáče do tvé jakkoliv krátké a poněkud nesouvislé řeči a nechá tě pokaždé domluvit. Teprve až když se rozhostí delší ticho, ujme se slova.

„Šest říkáš. To není málo. Ta informace je stará jak…?“ Ale pak se zarazí a jen potřese hlavou. „Promiň, nebudu se tě ptát na něco, na co se tě pak budou vyptávat další. Tyhle informace budou zajímat Tribunál. Zvláště pokud je to skutečně tak, jak říkáš… Že zčernal kus Zrcadla.“ Odmlčí se a pohledem se vrátí k barevné mozaice, ze které doslova září zlatý kruh uprostřed. „Netušil jsem, že je něco takového možné.“ Slyšíš jeho šepot, ale do tváře mu nevidíš. Od dalších rozhovorů vás však vyruší zaklepání. Kamael vyčká na tvůj souhlas, než kývne.

„Dále!“ Rozezní se jeho hlas prostornou místností, než sám vykročí rychlým krokem ke dveřím. Za nimi zahlédneš několik postav, ale Kamael je jasným gestem zarazí hned ve dveřích. „Nakonec nepotřebujeme ošetření. Nikdo z nás.“

„Pane…?“ Zaslechneš poněkud zaskočený hlas z chodby. Ani nevíš, komu z nich patří. Od pohledu jsou tam minimálně tři.

„Jak jsem řekl. Ošetření není třeba. Potřebuji jen, aby ji někdo doprovodil do lázně a poskytl jí nový oděv. Co vlastně někdo z Tribunálu a mé slyšení? Už jsou nějaké informace?“ Pokračuje jistým hlasem dál.

„Ano, Generále… Ctěný Verchiel vás prý hned přijme. Ostatní členové Tribunálu již byli informováni. Nevíme ale přesně ještě, kdy…“

„V pořádku. Věřím, že brzy pochopí, že tohle nepočká.“ Pokračuje dál Kamael, který se ohlédne na tebe. „Doprovodí tě do lázně. Žádné prohlídky ani nic víc.“ Udělá krok k tobě, aby se k tobě sklonil a stiskl chlácholivě tvou paži. „Nemusíš se bát, Dumah.“ Řekne tiše, že jej snad slyšíš pouze ty. „Musím zařídit nějaké věci, než se svolá Tribunál.“ Dovysvětlí pak tou frází, která je tak typicky jeho. Tohle byl Kamael, které sis pamatovala, ačkoliv to někdy bylo spíše k vzteku. Pak náhle teplo z jeho doteku zmizí a on vykročí ke dveřím.

„Bude stačit, když ji doprovodí jeden z vás. Zbytečně se tu necourejte. Nechci, aby ji tu zbytečně…“ Ohlédne se na tebe naposled. „… Prostě ji doveďte do nejbližší lázně.“ A s tím vykročí ze dveří, za kterými nakonec zůstane po poněkud rozpačitém rozchodu pouze jedna žena. Oděná je v bílém rouchu, které není nijak přehnaně zdobené. Jen je doplněné o zlaté šperky, které jsou díky jejím nezvykle kratším vlasům dobře patrné. Počká, až Generál i ostatní odejdou a pak se zastaví mezi dveřmi.

„Ehm, jmenuji se Isdiel… Doprovodím vás, jak si přál Generál, ano?“ Usměje se mile, i když poněkud nervózně, když si tě pořádně prohlédne. Nemůžeš si nevšimnout, jak se její pohled zastaví na zčernalých přerušených liniích na tvé kůži. A v ten moment, kdy si sama uvědomí, že takhle nevhodně zírá, rychle uhne pohledem do strany. „Opravdu nepotřebujete pomoct? Patřím mezi léčitele a… Ale samozřejmě chápu, pokud mé služby teď odmítnete.“ Přeci jen zaváhá nakolik Generálův rozkaz zněl jasně.

„Pojďte prosím. Není to daleko.“ Pokyne ti pak a vykročí s tebou opět chodbami táhnoucími se věží Tribunálu, které jsou naštěstí i teď poměrně prázdné. Ne tady to nikdy nebylo přehnaně živé. Ani za starých časů a ani teď.

Isdiel skutečně nelhala. Projdete jen do vedlejší chodby, sejdete dvoje schody až zastavíte u širších dveří. „Není to sice nejhonosnější místo zde, ale snad to vašim potřebám bude stačit.“ Řekne úslužně než tě vpustí dovnitř. Oproti tomu, na co jsi byla zvyklá je to skutečně prostorná místnost. Isdiel měla pravdu, není to rozhodně to nejluxusnější místo ve Zlatém městě. To víš i ty. Ale i tak je místnost vyvedená v mramoru a zlatě plně postačující k tomu, co zde potřebuješ.

Slyšíš zurčení vody, jak to velké mramorové lázně ze stěny neustále vytéká slabý proud příjemně teplé vody, díky kterému je neustále plná a nad hladinou se vznáší slabý opar.

„Pokud chvíli počkáte… Donesu vám něco na převlečení. Ano, to bude potřeba.“ Sklouzne po tvém potrhaném oděvu krátce pohledem, než rychle zmizí ve dveřích a ty zůstaneš sama. Nakonec to však netrvá až tak dlouho… A nebo jen tím, jak pokřivené vnímání času máš? Ale Isdiel je zpátky cobydup. V rukou nese pár lahviček a přes předloktí má přehozené nějaké látky.

„Tady…“ Začne vše vyskládávat s tichým ťukáním na mramorový stolek, kde k lahvičkám přibydou nějaké látky vhodné na osušení a pak také zlatě se lesknoucí vyšívaná látka. Nejspíše róba na převlečení. „To bude vše. Mám počkat za dveřmi, kdybyste cokoliv potřebovala a nebo… můžu jít?“ Zeptá se tě ještě před tím, než tě opustí.

Zerachiel

„Ve vzpomínkách?“ Zamračí se Lucifer a sklouzne po tobě pátravým pohledem. „Jak to myslíš, Zero? Co se stalo?“ Viditelně to není něco, co by jen tak odmávnul na rozdíl od tebe, která to nepovažuješ za nic tak důležitého a vcelku rychle to smeteš ze stolu. A není lepší způsob než jak věci zamluvit než odvést pozornost jinam. Přimkneš se k Luciferovi, který si tě k sobě po kratším zaváhání nakonec přeci jen přitáhne. „Nezapomeň ale myšlenku drahá. O tomhle si pak ještě promluvíme. Ale… Doma. Teď to počká.“ Slyšíš skrz vlasy jeho tichý hlas, zatímco tvá hlava spočívá na jeho rameni.

Tohle ale nakonec není zrovna nejvhodnější místo na takového chvíle a vaše zbroje jsou možná praktické do boje ale na teď. Po nějaké době se opět odtáhnete a začnete se věnovat praktičtějším věcem. A to především Ramielovi, bez kterého tohle celé mohlo dopadnout dost možná jinak. Kdyby tě nezastavil, zcela jistě bys měla možnost se s Generálem ještě střetnout. Otázka ovšem je, jak by to celé dopadlo s kometou řítící se přímo na vás. Jak to však dopadlo s ním?

„Ramiel… Hmmh, ano o něm jsi mi už říkala. Takže tvrdíš, že je to on, kdo nás zradil. Kdo tě vydal Zlatému městu?“ Zamyslí se Lucifer, který sice na první pohled vypadá, že se jej to nijak nedotklo, avšak ty víš, že na něj spoléhal už… No skoro od začátku. „Napadá tě, proč by něco takového udělal? Řekl ti něco?“ Zeptá se tě znenadání, zatímco se rozhlédne kolem. Avšak kromě zkázy a mrtvého těla serafína ležícího ve vlastní krvi tu nic zvláštního na první pohled není.

„Mělo by ho to zasáhnout. Ale to také Kamaela s tou jeho… Ale počítám, že se tak nestalo, že?“ Povytažené obočí patří jen tobě a ty moc dobře víš, že… ne. Ne, pokud se tu z nějakého záhadného důvodu nakonec nerozhodli zůstat a neprojít zlatým portálem kdo ví kam.

„Ramiel je ale jako kočka. Má sedm životů. Nedivil bych se, kdyby se z toho nějak dostal. Zatraceně.“ Procedí skrz zuby Lucifer, který vypadá všelijak ale rozhodně ne nadšený z této zrady. Avšak tvá horlivost do toho jej hledat jej viditelně lehce překvapí. „Opravdu ve svém stavu tu chceš ještě něco podnikat? To mi nepřijde moudré. Měla by ses vrátit do Zahrad. Ostatně… O tohle se zvládnu postarat sám.“ Natáhne před sebe ruku a nad otevřenou dlaní se zhmotní bílé světlo, které se nepravidelně přelévá a vlní.

Najednou se rozletí pryč a nad dlaní se objeví další. A pak další a další. Bílá světla se rozlétají kolem vás a přelétají nad zničenou šedivou krajinou, kterou prosvětlují svým čistým bílým světlem. Jejich pohyby vypadají zdánlivě nahodile, ale po chvíli pozorování ti dojde, co dělají. Pátrají.

„Nemusíš se bát, jestli jej najdu, dostaneš příležitost si s ním promluvit. Sám mám na něj pár otázek. Možná víc než pár.“ Přivře oči, zatímco mu ze zad vystoupí dvě bělostná křídla, ke kterým se pak přidají další a další.

„Takže…?“ Padne ta mnohoznačná otázka, při které Lucifer zvedne ruku v jasném gestu, které značí to, že je připraven tě okamžitě přenést, pokud budeš souhlasit.

Viditelně zaváhám. Zní to tak jednoduše, přeci jen… Od toho léčitelé jsou, že? Aby pomáhali. Léčili. Opravovali to, co je rozbité. Přesto sotva znatelně zavrtím hlavou a pohledem sklouznu k místu na paži, které kdysi dávno Laylah nazvala otiskem a vydechnu. „Nechci, aby… Aby mě někdo další…“ zarazím se, jak nemůžu najít to správné slovo. Napadá mě jich tolik a přitom žádné. „… viděl,“ šeptnu nakonec, i když to zdaleka nevystihuje cokoliv z toho, co jsem chtěla říci. Myšlenkami u toho ovšem zůstanu – musím se na to zeptat. Neviděla jsem se… Už ani nevím kdy naposledy jsem zahlédla svůj odraz v zrcadle a vlastně jsem o to ani nestála. Nepotřebovala jsem vidět, co se ze mne stalo.

Přesto se od Kamaela nedočkám… Vlastně ani nevím, co jsem chtěla slyšet. „Jen,“ zopakuji po něm to jediné slovo. Ovšem dříve, než se v tom všem stačím opět ztratit, tak Kamael pokračuje dál. Zmínka o novém oděvu a koupeli mne překvapí. Snad na něj v první chvíli jen zmateně pohlédnu. Koupel. Ptá se mě, jestli bych se chtěla vykoupat a převléct? Otázka na něco tak prostého a samozřejmého mě překvapí, protože pro mě… Pro mě to je asi všechno, jen ne samozřejmost. „Tak… Tak dobře,“ souhlasím opatrně. Zní to rozhodně lépe jak léčitel. Bezpečněji. Snad i příjemněji.

„Já…“ váhavě se odmlčím, „říkala… Jsem ti… Co jsem,“ odpovím mu tiše, takřka neslyšně. Pořád bojuji se skládáním jednotlivých slov za sebe, nedokážu přes rty dostat delší souvislou větu, jak se zadrhávám a hledám ta vhodná slova. Připadám si jako bych se to znovu učila. Přesto můj hlas už postrádá tu úzkost vyvěrající z každé slabiky i napětí, které mne po celou dobu tam dole svíralo a drtilo jak kamenné soukolí. Ten cizí chlad se dokonce ani teď nevrací, konečně dokážu zhluboka dýchat a existovat bez toho, aniž by mi připomínal svoji přítomnost. Ale nedokážu na to tak snadno zapomenout a pustit to z hlavy. Na to jsem s tím žila příliš dlouho.

Zatímco se Kamael rozejde dále do místnosti, já zůstanu stát na místě. Sice přenesu váhu z nohy na nohu, ale jinak se nepohnu. V té velké prosvětlené místnosti si připadám takřka nepatřičně a… A vlastně nevím, co bych měla dělat. Jít za ním? Posadit se? Mimo svoji celu jsem nemohla… Nic. Pohledem sklouznu k oknu, u kterého se Kamael zastaví a z ničeho nic změní téma. I když… Opravdu změní? Zahledím se na všechna ta malá barevná sklíčka seskládaná v jeden velký obraz. A čím déle na něj hledím, tím více mi připomíná jen další rozbitou vzpomínku na minulost. Dávný sen o něčem, co dost možná ani nebylo skutečné… O něčem, co už nikdy nepůjde vrátit zpátky, protože Zrcadlo… Zrcadlo není jen rozbité, Lucifer se postaral o to, aby už nikdy nešlo složit zpátky tak, jak bylo stvořeno.

Kamael mne zahrne otázkami, na které… Nechci odpovídat. A stejně jako předtím, tak i nyní ucítím tlak na hrudi a nutkání se před tím schovat. „Jsi zraněný,“ šeptnu, když na něj opět zaostřím. To, jak stojí… Znovu si vzpomenu na tu krev. Jak letíme a svaly na jeho čelisti se bolestně napínají s každým mávnutím křídla. Nicméně nyní výraz v jeho tváři mluví jasně a já… Sklopím hlavu. „Šest,“ vydechnu tiše. „Myslím… Myslím, že… Šest. Mám to všechno… Příliš rozbité, moc rozbité,“ zopakuji tu frázi už poněkolikáté, tu samou, kterou jsem se zaštítila i před samotným Luciferem. „Jeden… Byl tam jeden. Pokřivený. Zčernalý. Jako… Jako já,“ přivřu oči a dlaní mimoděk sklouznu k hrudi. K místu, kde mi čím dál silněji tluče srdce. Je tak děsivě snadné si to vybavit, jen ten zvuk dvou rytmů synchronizujících se s každým úderem tak dlouho, dokud nesplynou v dokonalou harmonii.

„Tepal. Jako moje srdce. Ten rytmus… Byl stejný. Rezonoval se mnou,“ rozevřu oči dokořán, jak se mi konečně vybaví to správné slovo. „Laylah… Přišlo jí to… Fascinující,“ tentokrát se neubráním nervozitě, když si i vybavím, co jsem jí vzápětí provedla. „Kamaeli…“

Do útržkovitých slov mi náhle vstoupí zaklepání. Trhnu sebou. Ten zvuk v mé mysli nemá šťastné konotace. Mimoděk se pár chvatnými kroky stáhnu dále ode dveří, nicméně když v další chvíli zachytím Kamaelův pohled, rychle se zase uklidním a vydechnu. Ovšem jednu věc už nedokážu – pokračovat dál. Zvláště, když se vzápětí ozve další zaklepání na znamení, že ať už stojí za dveřmi kdokoliv, tak nehodlá jen tak odejít.

A tak jen mlčky kývnu hlavou a udělám k němu hned několik kroků. Tak, aby se ocitl mezi mnou a dveřmi. Je to možná hloupé, ale připadám si tak… Lépe. O něco jistěji, když se mám za koho schovat.

Dumah

Vstoupíte do místnosti, ve které zůstanete pouze sami dva. Ticho se však nerozhostí dlouho. Ne, dnes to nevypadá na klidný den. I když těch jsi zažila za poslední roky více než dost a tohle je opravdu změna oproti tvému běžnému dennímu režimu.

„Ano, léčitelů. Někdo by se na tebe měl podívat. Pomoci ti. Nebo snad nechceš?“ Zeptá se tě bez obalu Kamael, který vyčká na tvou odpověď. Viditelně to myslí zcela vážně a ať už odpovíš jakkoliv, netlačí tě do opaku. Místo toho po tobě opět sklouzne pohledem po tvé váhavé otázce a sám se na chvíli odmlčí. Zamyslí.

„Vypadáš… Skoro jako si tě pamatuji. Jen tvé ophiriové linie jsou, hmm zčernalé.“ Svraští drobně obočí. „Uvidíš sama. Už brzy. Koupel a nový oděv tomu také pomohou. Pokud nestojíš o léčitele, mohl bych pro tebe v mezičase zařídit alespoň tohle. Hmm?“ Přeci jen se zase o něco uvolní, ale ani tehdy mu nemizí z tváře ten vážný výraz.  „Proč se vlastně takto ptáš, Dumah? Mělo by snad být něco jinak?“ Skloní se krátce k tobě, než pak opět ustoupí a začne si sundávat okované rukavice, zatímco projde dále do místnosti a zastaví se před širokým vitrážovým oknem, které jako jedno z mnoha zdobí obvodové stěny této místnosti.

„Nikdy jsem nečekal, že z podobných kousků bude jednou jen připomínka starých časů.“ Promluví s pohledem upřeným na umnou mozaiku z barevných sklíček, která zobrazuje složitý výjev. Vidíš na ní rostliny a barvy rajské zahrady, nad kterou září zlatý kruh v jehož světle se doslova koupe několik siluet postav.

 Poznáváš to. Zrcadlo a Háj Nesmrtelných. Místo, díky kterému Zlaté město fungovalo a život v něm běžel v pevně vyznačených kolejích. Koloběh života a znovuzrození. I on však měl svá úskalí. Nejen Generál by o nich mohl povídat. Ať už to bylo ale jakékoliv, bylo to lepší než teď. Teď, když nebylo už nic. Díky Luciferovi. Zlatá éra skončila dnem ztráty a světlo Zlatého města začalo postupně pohasínat s tím, jak byl váš svět stále prázdnější a prázdnější. Byl to plíživý konec. Avšak nevyhnutelný.

„Říkala jsi, že Lucifer něco dělal se Zrcadlem. Co přesně to bylo? Tedy… Pokud víš. Kolik střepů měl?“ Ohlédne se po tobě Kamael, který působí opět soustředěně. Skoro jako vždy. Přesto si všimneš té jisté asymetrie v jeho postoji, kdy viditelně odlehčuje pravé straně těla, na které je také vidět pár šmouh krve na jeho zbroji. Některé věci se ale za tu dobu nezměnily. Víš, že si na nic z toho nebude stěžovat a prostě to přejde, dokud to bude nutné.

Nemáte ale nakonec tolik času, jak by se dalo čekat. Viditelně Generálův a tvůj příchod byl vše jen ne obyčejný a jistý rozruch vzbudil. Na dveře se totiž znenadání ozve zaklepání. Kamael však neodpoví a v první chvíli jen vyhledá tvé oči a počká na znamení souhlasu či snad nechceš ještě něco doplnit. Něco, co by mělo zůstat jen mezi vašima čtyřma očima.

Zaklepání se zopakuje, ale Generál nevypadá, že by jej snad vnímal. Místo toho čeká až na tvůj pokyn, či gesto.

♬♬♬

Slovy se nedá popsat, jak strašlivě se mi uleví. Zlatá záře hladící po kůži je balzámem na poraněnou duši i tělo a zároveň mnohem – mnohem více. Nechápu, jak jsem bez toho pocitu mohla celé ty roky žít. Jak… Jak se mohou Padlí dobrovolně vzdát domova a raději přežívat v tom mdlém studeném smrtelném světě. Už nikdy se nechci cítit jinak, už… Nikdy… Prosím, už nikdy. Kamael si mne přitáhne blíže a já se k němu tentokrát bez jakéhokoliv váhání či ostychu přivinu na kolik je to celé tak moc odzbrojující.

Uslzeným pohledem zalétnu k jeho tváři, na které se pro tu vzácnou chvíli objeví lehký úsměv. Na okamžik nevnímám nic jiného než jeho tvář. Jeho. Jako by… Jako by všechny ty střípky a polámané kousky zapadly na to správné místo. Pryč je to napětí i to něco v jeho tváři, co jsem dost dobře nepoznávala a děsilo mě to stejnou měrou jako Luciferovy iluze. Takhle si ho pamatuji. Takhle… Takhle si ho chci pamatovat už po zbytek svého života bez ohledu na to, co se stane.

„Myslela jsem… Že pro mě… Už ne, že sem už… Nepatřím,“ hlesnu takřka neslyšitelně. O to intenzivněji to všechno prožívám. Už to bude jen lepší, zopakuji po něm neslyšně a vůbec poprvé tomu v tom návalu euforie a úlevy snad i věřím. „Děkuji,“ zašeptám, zatímco se Kamael i se mnou v náruči rozletí směrem k vysoké věži čnící vysoko i nad ty nejvyšší budovy Zlatého města. Sídlo Tribunálu. Přesto příliš nevnímám, kam vlastně letíme, nechávám se unášet pouze přítomným okamžikem a hřejivým teplem pronikajícím skrze kůži až ke kostem. Po děsivém cizím chladu už není ani památky a mé tělo jako by bylo opět jen… Mé.

Až po chvíli si všimnu, že nejsme ve vzduchu sami. A přeci jen znejistím, když spatřím skupinu strážců letících za námi. Kamael ovšem ani na okamžik nezpomalí, dokud nedoletíme k sídlu Tribunálu. I z tohoto místa se v mé mysli stala jen matná vzpomínka připomínající spíše vzdálený sen než skutečnost… Některé detaily mi vypadly z paměti úplně, jiná zákoutí si vybavuji, že vlastně poznávám. Je to… Tak… Zvláštní pocit… Být zpátky a… A vidět i tváře někoho jiného než mých věznitelů.

Když se tak náhle ocitneme v obklopení strážců brány i věže, značně znejistím. Drobně sebou trhnu, když zpoza nás zazní hlas jednoho ze strážců. A pak najednou nastane na pár vteřin ticho, když se pohledy všech přítomných upřou na mne. Srdce se mi rozbuší a podvědomě pokusím schovat tvář za oponu zcuchaných mokrých vlasů jen abych před tou nečekanou pozorností unikla. Nedokázala bych v ten okamžik promluvit, i kdybych snad chtěla.

Příliš se mi nechce z náruče Kamaela – vlastně se mi z ní nechce vůbec. Přesto nijak neodporuji, když mne pomalu pustí dolů a pomůže mi postavit se zpátky na vlastní nohy. Očima zavadím o vlastní ruce pokryté zčernalými rozbitými liniemi a rychle je stáhnu k tělu. Mimoděk se stáhnu více za Kamaela jako bych se za něj chtěla schovat. A… Možná… Právě to chci. Vím, jak se na mě díval Ramiel v té cele. A pak Kamael u jezera. A nechci… Nechci, aby se na mě takhle dívali i strážci – zvláště když jim Kamael odmítne cokoliv vysvětlovat a dožaduje se rovnou členů Tribunálu. Což… Což znamená, že… Že se Nakir zřejmě… Nevrátil… Nebo… Jak Metatron nemůže být…

Lehce potřesu hlavou. Myšlenky se mi opět zadrhávají a klopýtají. Zvláště když strážce upozorní na to, že je Generál zraněný. Vybaví se mi ta chvíle u jezera, jak bříšky prstů nabírám krev vytékající z pod jeho zbroje. Pootevřu rty, avšak vzápětí je opět stisknu, když Kamael pokračuje v úkolování strážců stojících kolem nás. Někdo z řad léčitelů? Srdce mi poskočí, nechci… Aby mě někdo… Vlastně si po té době strávené tam dole nedokážu představit, co se skrývá pod tak obyčejnou frází jako „ať je o ni řádně postaráno“. Zaslechnout něco takového od Lucifera nebo Laylah… Jen z té představy mi sklouzne po zádech nepříjemné mrazení.

Zpátky do přítomnosti mne vrátí až lehký dotyk, kterým mi Kamael naznačí, abych pokračovala dál do věže společně s ním. Aniž bych řekla jediné slovo, poslušně ho následuji.

Chvíli mi trvá, než pochopím pravý kontext toho, co mi Kamael říká. To, že se on na Nakir vydali do smrtelného světa kvůli mně bez toho, aniž by jim to Tribunál schválil. A… Schválil by to vůbec? Odpověď znám, aniž bych se nad tím musela vlastně zamyslet. Mlčky kývnu hlavou, i když si tím na rozdíl od Kamaela vůbec nejsem jistá.

Ostatně myšlenky mne vzápětí zavanou úplně jiným směrem, když Kamael pokračuje dál. O Ramielovi. O tom, co si celou tu dobu myslel. Když zmíní Zerachiel, přikrčím se. „Prosila jsem ji… Prosila jsem ji, aby mě…“ šeptnu bezmyšlenkovitě, na kolik hluboko mne na okamžik zavane zmínka o chrámu a z pod vosku se vyloupne další z těch zaprášených vzpomínek. „Ne… Nepřistoupila… Já…“ Skutečně nepřistoupila? Ošiju se, když na sobě ucítím Kamaelův pohled. „Slovo, co nemá žádnou váhu,“ hlesnu, jak se mi ta slova náhle vynoří v mysli společně s dalším střípkem. „Posloužila jsem… I… Tak…“ Pod jazykem ucítím na okamžik kyselost společně se slovy, která nejsou tak zcela moje.

Párkrát zamrkám, když mi dojde, že stojíme u dveří a… A nevybavuji si, kdy jsme se zastavili. Kdy je Kamael otevřel? Potřesu hlavou a následuji jej dovnitř. Jako ve snách se rozhlédnu po místnosti, která se v ničem nepodobá podzemním prostorům a chodbám, které se mi staly domovem. Vzdušný prosvětlený prostor plný barev opravdu působí jako něco… Neskutečného. Nedokážu se to toho nabažit, zlatavé záře ani všech těch barev kolem.

Pohledem se zastavím na jedné z vitráží. Dům… Můj dům… Také měl vitrážová okna. Trochu mne to překvapí, jak… Jak jsem mohla na něco takového… Zapomenout? Opět mne z toho vytrhne až Kamaelův hlas – i dotyk na rameni. „Z léčitelů…?“ zopakuji po něm nejistě. Nejraději bych se prostě jen posadila k jednomu z těch barevných vitrážových oken a prostě to všechno jen… Vstřebávala.

Jeho otázka mne tak dokonale zaskočí. Rozhodí? Já… Zvládnu to tu? Ta stará Dumah by ho ujistila, že ano. Rozhodně by ho nezdržovala od jednání s Tribunálem. Nebo by ho tu naopak schválně zdržela, aby měla jistotu, že se léčitel předně podívá na jeho zranění, kterým jako obvykle nevěnuje žádnou pozornost. Ovšem já… „J-já… Nevím,“ odpovím mu poněkud bezradně, omluvně.

„Kamaeli?“ zaváhám. Nebýt toho, že se cítím lépe, nedokázala bych to vyslovit. „Jak… Jak jinak vypadám?“

Dumah

Užasle hledíš na panorama Zlatého města, které je sice dechberoucí, avšak ve skutečnosti ti dech bere něco jiného. Ten pocit. To vše, co na tomto místě vnímáš. A o co jsi byla roky připravena. Podobně… Podobně jako všichni ostatní Padlí, kteří sem už nemají přístup.

Kamael ti nechává čas, snad jen ten prostor tak ne. Drží tě v náručí, ve kterém si tě lehce přitáhne k sobě, když se uvolníš a viditelně z tebe spadne napětí hromaděné… už dlouho.

 „Ano, doma, Dumah.“ Pousměje se na tebe, a poprvé za tu dobu, co jsi jej měla možnost vidět, i z něj patrně spadne něco z toho všeho marastu, kterým jste se poslední roky brodili. Tehdy tam dole působil jako někdo jiný. Někdo, kdo tak úplně nezapadal do šablony ze tvých vzpomínek. Kdo ví, jak se ty roky podepsaly na nebeském Generálovi. Teď však v tom okamžiku návratu, kdy zlatá záře zalila vás oba, působil jako Kamael, kterého znáš. A snad i… šťastně?

„V pořádku, tohle místo umí… No, být tu pro nás.“ Dodá tiše, zamyšleně, s pohledem upřeným mezi oblaka líně se proplétající mezi vysokými věžemi. „Už to bude jen lepší.“ Ucítíš na sobě jeho pohled, než se bez dalších slov prostě rozletí s tebou pryč. Dále k městu a blíže k věži, ve které zasedal Tribunál. Tedy… To, co z něj dnes už nejspíše zbylo, protože už chyběli dva jeho členové. Zůstalo jich pouze 5.

Ve vzduchu minete několik z místních obyvatel, ale Kamael se nikde nezastavuje, než… Vlastně zahlédneš, jak se za vámi rozletí skupina strážců od brány, nad kterou proletíte, avšak nevypadá to, že by to generála jakkoliv trápilo. A rychlý je dost na to, aby vás ani nezdrželi. A tak…

Dosednete na jeden ze vstupů, který patří věži Tribunálu a Kamael i s tebou vkročí dovnitř prostorné haly, jejíž stropy jsou vysoké tak, že by zde nedělalo problém ani prolétat celé jednotce.

„Generále,“ Osloví vás skupina ozbrojených strážců zde. „Můžeme vám…“

„Generále! Pane!“ Ale to už se zpoza vás ozve další hlas jednoho z trojice strážců brány, kteří přistáli za vámi. „Co se stalo? Tohle byl nenahlášený průlet a…“ Pohledy všem kolem se zastaví na tobě, která jsi stále v jeho náruči. „Vím. Stejně tak dobře vím, že svou nepřítomnost budu muset vysvětlit. Ale ne vám.“ Odpoví jim Kamael pevným hlasem, zatímco tě pomalu spustí na zem, aby ses postavila na vlastní nohy.

„Pane… Jistě, pane. Ehm, vy jste… zraněný? Máme zavolat léčitele?“ Všimnou si vojáci už i krve na jeho zbroji.

„Ano, ale ne pro mě. Já potřebuji mluvit s Tribunálem. Okamžitě.“ Ostře rozkáže.

„Pane, to nejde… Ne, tak rychle. Metatron není přítomen a…“

„Tak mě vezměte za, já nevím, kýmkoliv. Třeba Verchielem. Jsou to naléhavé bezpečnostní otázky. Nejdřív ale…“ Otočí  se na tebe. „Zavedu ji do východního křídla. Ať tam dorazí někdo z řad léčitelů a celkově je o ni řádně postaráno. Rozumíme si?“

„Jistě, pane!“ Odpoví mu velitel vojáků, než s tebou Kamael vykročí dál a nechá je svým povinnostem.

„Tohle celé nebyla zrovna akce posvěcená Tribunálem.“ Zašeptá ti, když se k tobě skloní. „Nejspíše to bude chtít trochu vysvětlování, ale nemusíš se bát. Pochopí to. Nakir to ostatně… Také chápal.“ Pokračujete dále skrz sídlo Tribunálu dále do už o poznání méně prostorných chodeb, které ale stále působí jako zázrak oproti tomu, co byli schopni vystavět smrtelníci v jejich světě.

„Nebýt ale Ramiela, nikdy bych se o tobě nedozvěděl. Myslel jsem… Myslel jsem, že tě Zerachiel tehdy v chrámu zabila nebo odvlekla kvůli výslechu a popravili tě poté. Padlí neberou zajatce, tedy ne pokud nakonec… nesouhlasí. A já… nedovedl jsem si představit, že bys snad přistoupila na jeho pohled na věc. Ne ty.“ Pohlédne na tebe, než se zastavíte u dveří, které otevře a vstoupíte do místnosti prozářené barevnými odlesky z mozaikových oken po stranách, které jindy vcelku střídmě barevnou architekturu zalévají duhovými odstíny.

„Někdo z léčitelů tu bude pro tebe brzy. Zvládneš to tu?“ Dotkne se Kamael tvého ramene. „Nebo tu mám raději počkat?“

Zerachiel

♬♬♬♬♬

Luciferovo pobídnutí je více než jasné. Je to na tobě, kdo serafína sprovodí ze světa. Jaký by v tom ale měl být rozdíl, než když si zabíjela ty druhé? Žádný. Možná až příliš intenzivně na sobě cítíš Luciferův pohled, když si k němu přiklekáš. Je v bezvědomí. Nemůže se ti bránit. Bylo by to snadné. Zvláště teď, když ti žilami proudí serafínská krev, která ti rozlévá tělem teplo a sílu. Je jí jen trocha, ale i to stačí k tomu, aby ses zmátořila a viditelně pookřála. Kdo ví, jaké by to bylo, kdyby jí bylo víc. Avšak teď tě trápí jiné věci.

Klečíš vedle něj se zlatou dýkou v ruce a čas běží. Ticho, které kolem vás nastalo, tak vyplňuje jen tichý pravidelný zvuk několika bijících srdcí. A pak…

„.. Nejde, hmmh?“ Vydechne Lucifer, když na něj pohlédneš tím bezradným pohledem v očích. Chvíli na tebe hledí, než k tobě natáhne ruku. „To nevadí.“ Zhoupnou se mu koutky rtů do mírného chlácholivého úsměvu a vytáhne tě zpátky na nohy. Zastrčí ti pramen vlasů za ucho, než tě pustí a nechá tě udělat krok zpátky.

„Víš, že pokud je to třeba…“ A v ruce se mu objeví bíle zářící obouruční meč, se kterým udělá krok k Nakirovi. „… vždy ti pomůžu.“  A s tím vrazí jeho čepel do těla serafína. Hvězdný meč projde zlatou zbrojí bez viditelného odporu přímo v tom známém místě na levé straně hrudi. Z rány vytryskne záblesk světla prorážejícího potemnělá nebesa. Je to světlo, které je podobné tomu, co se zde vznášelo všude kolem, jen intenzivnější. Serafínovo tělo se pohne, hlava nadzvedne a tvář Soudce se křiví bolestí, zatímco po zlatých liniích proběhne poslední vlna zlaté záře, než… Zase ochabne, hlava mu padne do prachu a jeho tvář se vyhladí. Byla vždy tak bledá? Jedno ze srdcí, které jsi před tím slyšela, utichlo. Zůstaly jen ty vaše. Jste tu jen vy dva.

Lucifer ještě chvíli nechá svůj meč zabodnutý v jeho těle, než světlo z nej vyvěrající pohasne, a pak jej vytáhne. Od čepele odletí sprška krve, ale na samotné zbrani nezůstane ani kapka. Je dokonáno. Nakir, zvaný Soudce, serafín, a jeden ze členů nebeského Tribunálu tu leží před tebou mrtvý. A něco v tobě…

„Copak?“ Zaslechneš Luciferův hlas a ucítíš, jak ti bříškem prstu přejede po tváři, na které zůstane vlhká stopa. Slza? Netušíš, kde se vzala. „Netrap se. Dostali se pryč, ale nakonec je i tohle pro nás vítězství, Zero. Alespoň v téhle bitvě. Ale ve válce… Ne, ta teprve přijde. Brzy.“ Zní jeho hlas rozvážně jako jindy nehledě na to, co ve skutečnosti ta slova znamenají. „Čeká nás doba, kdy se vše rozhodne. A tímto to jen začalo… Bude víc takových, protože nebudou chtít slyšet. Stejně jako… on.“ Ohlédne se krátce k tělu mrtvého serafína, kolem něhož se rozlévá jen kaluž zlato rudé krve. Dříve byste skončili jen jako čisté světlo a vrátili se na nebesa, abyste byli znovuzrozeni. Teď z vás ale bylo jen maso, které po smrti zůstalo a hnilo stejně jako vše na tomto světě.