„To by nebylo zas tak složité...“ pokrčím rameny s mírným úšklebkem. Našla by se spousta důvodů pro to, aby mě odbouchla a vzhledem k tomu, že všichni míříme na smrt, nikdo by se v tom moc nebabral. Po její otázce se ale zamyslím. „Komu jinému... Došlo to tobě, dost možná dojde i jemu. Čaj jsi dělala ty, med jsem dodal já. Pro něj dva podezřelí a když mu to řeknem, můžem ho aspoň trochu přesvědčit, že se snažíme hrát na rovinu.“ odpovím po chvíli.

„Upřímně? Asi ne. Ale mě je celkem fuk kdo o mě co říká.“ odpovím na rovinu. „Pro mě je v pohodě obojí. Dokud mě neuráží někdo, na jehož názoru mi záleží.“ odpovím možná trochu lépe. Když vidím, jak se sklání pro batoh a bolestně sykne, zastavím ji a sehnu se pro něj já. „Počkej. Kdybych chtěl, ať to pak táhneš sama, nesundával bych ti ho.“ vysvětlím a zvednu jak můj, tak její batoh. Pak ale přijde konverzace o baru a očekávaná odpověď.

„Nic jiného ani nečekám.“ odtuším tiše. „Jen mi šlo o to, jestli se musím ohlížet přes rameno nebo to počká až jestli tohle přežijem.“ dodám po chvíli.

Když odpoví, že věří v mou nevinu, pousměju se. Zvláštní spojenectví, ale už jsem viděl i podivnější. „Já o tom slyšel jen dvakrát nebo třikrát, ale zaujalo mě to.“ odpovím důvod, proč si to pamatuju. Že to v jednom případě vykládal nějaký nažváchaný a možná i sjetý mágus raději nezmiňuju.

Ona o mě má starost? Fakt nás ten šaman proklepl pořádně a tohle ja ta ženská, co s náma odcházela z Pevnosti?!? překvapí mě její slova, ale musím vědět jestli můžu za to, co se stalo. „Máš pistoli...“ odtuším neutrálně i když bych byl rád, kdyby na to nedošlo *...přinejhorším. Ale zkusím jen trochu.“ dodám na vysvětlenou a opravdu si naberu jen na špičku nože a zkusím ochutnat. Už po pár vteřinách ale med plivu na zem. Kurva... Ten čaj to schoval dobře... proletí mi hlavou. Opravdu tam není to, co tam být má. „Lysohlávky. Měla jsi pravdu.“ pronesu pak směrem ke Gab a přemýšlím, co s tím uděláme. Měl by to vědět Kluzký a nějak rozhodnout. Zatím ale přemýšlím nad tím, kdo to mohl udělat. Sklenici jsem měl u sebe prakticky pořád když jsem někam šel s báglem a pokud ne, byl zamčený v mém pokoji. Takže někdo z Patroly... „Musel to být někdo z Patroly.“ pokračuju pak „A asi bychom to měli říct Kluzkému - jinak jsme podezřelí oba a z té naší skupinky věřím jen jemu a Benjimu. Rytíře ani Sestru neznám.“ zakončím to. Gab mezi lidmi, kterým věřím nezmiňuju, musí jí být jasné, že kdybych jí aspoň trochu nevěřil, nestojím tu s ní.

Pak ale začne odpovídat na mou otázku. Vidím, že se jí do toho úplně nechce, ale dávám jí čas na rozmyšlenou. „To je pravda...“ odtuším po její odpovědi o tom, že lidi nemaj Družinu v lásce a někdo tu práci dělat musí. Poslouchám ale i pokračování jejího zdůvodnění. „Urážet Družinu jako celek? Proč ne...“ odpovídám nakonec „Ale urážet tebe jako člověka? Proč... Máme držet pohromadě jako skupina. Když už ne protože nám na sobě záleží, tak aby to co nejvíc z nás přežilo.“ pokračuju pak, když stisknu ruku, kterou se mě drží.

„Díky.“ pousměju se, když zmíní, že mě chtěla varovat. „Ale když jsme tu sami... Mám čekat pomstu za tu knajpu nebo ne? Venku bych ti toho zmrda ochotně pomoh podříznout, ale uvnitř? Taková smrt by neprošla a sama víš, že Družina by to tam pak srovnala se zemí v zájmu odplaty...“ zmíním pak počátek našich antipatií a čekám, co na to odpoví.

Zajímavý rozhovor

Překvapí mě, že se mě Gáb dotýká trochu déle a zaregistruju i pohled rytíře když si toho všimne. Ale nedělám si s tím nijak těžkou hlavu. Prostě to beru tak, tě co se v Příhraničí stát má, to se stane. Viděl jsem příliš modliteb, lidí spoléhajících na různé amulety... Většina jich je po smrti a hnijí někde v ledové pustině.

"Dobře. Kousek odtud je taková ulička... Uvnitř je závětří, ale vítr profukující kolem celkem zabraňuje tomu, aby někdo slyšel o čem se budeme bavit...." navrhnu a pokud nic nenamítá, zamířím k uličce na půl cesty k pramenům. Tam shodím její batoh ze zad a protáhnu si ramena. Čekám, s čím přijde a periferně si všímám toho, jak si posune pouzdro s pistolí. Že by odplata zabar? napadne mě, ale to, jak opatrně pokračuje mě přesvědčí o tom, že se to týká něčeho jiného. Gestem ruky ji ale pobídnu, aby pokračovala.

Poslouchám co mi chce říct a zamračím se. Ne vyloženě naštvaně, spíš prostě jen tak. "Může být... Drogy člověku zamotají hlavu..." nerozporuju její předpoklad. Z Družiny má určitě s fetem víc zkušeností než zbytek skupiny dohromady. Když ale zmíní můj med, trochu mi ztuhnou ramena. Je až moc blízko mě a mluví tiše, skoro šeptá... Zvláštní. Ale ne úplně nepříjemné - překvapivě - "Nechtěla bys co?" zeptám se na rovinu, ale stejně tiše jako ona. Vzhledem k tomu, jak blízko jsme, to není problém. "Upřímně - taky jsem nad tím přemýšlel. Vybavuju si, že ses mě snažila probrat... Možné to je, ale nemyslím si to. Působilo to na všechny nejednou a to u drog prakticky nejde. Každý máme jinou váhu, schopnosti..." odpovídám pak. "Navíc... Měl jsem ho skoro pořád u sebe. Nemyslím si, že by tam někdo něco přidal a vzhledem k tomu, že se se mnou o tom bavíš, odhaduju, že mi věříš v tom, že jsem to nebyl já." napůl se zeptám."No... Tebe to ale taky poslalo do limbu... A to jsi med neměla..." připomínám že jsem ji probíral fackou "Slyšel jsem teorii o tom, že nás Příhraničí mění... S každou cestou ven se odolnost snižuje a vlivy na nás působí víc... Ale bůhví, jak to je. Nejsem čaroděj." uzavřu to nakonec a zamyslím se. "Je jen jedna možnost jak to zjistit..." promluvím pak a shodím ze zad svůj batoh a začnu v něm hledat sklenici. "Uvidíme, jak na tom budu..." dodám, když ji otevřu a na špičku nože trochu naberu. Věřím tomu, že takhle podle chuti čistého medu aspoň trochu poznám, jestli v něm něco je.

"Proč o tom se mnou vůbec mluvíš?" zeptám se.

Ze seníku!

Kluzký