Andor.cz - Dračí doupě online

Salón - Shaku jde pátrat
Baltazar

Shaku ti nevěnuje moc velkou pozornost a to i přes to, že do jisté míry dokáže číst tvé myšlenky a nálady. Tedy až do doby, než na něj promluvíš a požádáš ho o pomoc.
„To jako teď? Když jsem se umyl a konečně našel správnou polohu na spaní?“
Zeptá se na oplátku Shaku. S tím jak ho znáš, si můžeš být celkem jistý, že to myslel zcela vážně.
„No tak jo. Stejně potřebuju trochu na vzduch. A taky mi trochu vyhládlo, takže bych si kousek víly dal.“ S tím Shaku zmizí pryč.
Salón je tichý a žádní další zákazníci nepřišli. Tvůj otec začne poklízet, zatím co Nora se ztratí vzadu v zázemí. Po chvilce odtamtud zaslechneš její hlas. „Sakra kam zmizel ten sendvič?“

Salón
Baltazar


Když by existovali energičtí upíři, jako, že možná existují, ale neslyšel jsem o nikom, kdo by to mohl potvrdit, tak Paní Robinsonová by byla jedním z nich. Stále jenom mluví a mluví. Člověk je maximálně schopný na nějaké to hmm, chápu, to je mi líto a souhlasím. Nic jiného totiž nemá vlastně smysl. Stále si jede a jede tu svou a já mám pocit, jako bych každou chvíli co jí tu poslouchám přicházel o roky života.
Moje utrpení je skoro u konce. Sundám zástěru a vytáhnu zrcadlo, aby se na sebe mohla podívat i zezadu. Přijdu si unavený, i když jsem toho zrovna moc nedělal, přesto, že si Paní Robinsonová zaplatila snad skoro vše možné co nabízíme a tím se celý tento proces protáhl na něco okolo hodiny.

Převezmu peníze, zamávám a velice nahlas a důrazně si oddechnu, když za ní zaklapnou dveře a ona je pryč. Na chvíli se potřebuji o něco opřít, aby jsem neztratil pevnou půdu pod nohama.
"Toto okouzlující stvoření byla Paní Robinsonová. Moje osobní noční můra v květinových šatech a parfémem značky Vylij na sebe vše co se dá. Osobně jí podezřívám, že je to energetický upír, ale ti jsou doufám jen pověra, jinak jsem totiž přišel o roky života." Ještě jednou si vydechnu a trochu naštvaně se podívám na Shakua.

Stále očekávám příchod víly, ale ta ne a ne přijít. Už mi to je celkem podezřelé, jelikož víly celkově nemají tendence chodit pozdě. Především tato víla chodila vždy na čas. To jí Shaku stihnul sníst, když jsem se nedíval?
Podívám se tázavě na kocoura, jako bych od něj čekal nějakou odpověď.

"Shaku. Nešel by ses zeptat okolních koček, jestli náhodou neviděli v okolí vílu ze zravo zlatýma vlasama? Mám o ní trochu obavy, ale nemůžu odtud jen tak odejít a magii tu také provozovat nemůžu. Ne, že bych nyní mohl použít hledací kouzlo." Povím telepaticky kocourovi a čekám co mi na to odpoví, tedy spíše jaké budou jeho požadavky.

Spáleniště - před bytem

Dveře mi statečně odolávají a muset na ně bušit ještě chvíli, tak bych vážně začala přemýšlet o tom, že se do nich nemilosrdně pustím. V ten samý okamžik se ovšem dveře otevřou, ovšem k mé velké neradosti to není má sestra - ten kdo za nimi stojí a nedůvěřivě na mě mžourá skrze úzkou škvíru. Nakrčím nos, ten chlap se mi nelíbí. Ale mě by se nelíbil každý, kdo by byl v sestřině... Bytě... Dobře. 
"Co? POČKAT! Nenicneprodávám!" vyhrknu rychle. Muž se zarazí a já stejně překotně pokračuji dál, hlavně aby ty dveře nezavřel. "Hledám sestru, bydlí tady. Caiomhe, Keavy... Kde je?"

Jenže dle muže tady sestra nebydlí už týden.

Zamrkám. Jednou. Dvakrát. Nejraději bych ho popadla po krkem a vytřásla z něj i to, co neví. No možná především to, co se mi snaží tvrdit, že neví! "Ale... To není možné. Ne, nespletla jsem se, určitě ne, už jsem tady za ní byla... A byl to tenhle byt. Týden říkáte? Kdo vám ten byt pronajal? A věci! Nezůstaly tu po ní nějaké věci?" zavalím ho v rychlém sledu otázkami, zatímco se přiblížím ke dveřím tak blízko, jak mi to muž dovolí.

Spáleniště - Před bytem
Mavourneen

Dveře jsou zamčené. Klika se sice pohne, ale jen aby ti mohla dát vzápětí najevo, že bez klíčů s dál nedostaneš. Hlavním problémem je tu zámek, který se oproti dveřím zdá nový. A stejně jako dveře drží pevně na svém místě. Možná bys je dokázala rozbít, to by si však vyžádalo nějaký čas a rozhodně bys na sebe upoutala pozornost.
Naštěstí ale není třeba nic takového dělat, protože se po chvilce dveře samy otevřou. Objeví se malá škvíra a v ní tvář muže, který si tě prohlíží s mrzutým výrazem ve tváři. „Co chceš? Nic nekupuju.“ Odbyde tě jako podomního obchodníka a chystá se zavřít, aniž by vůbec čekal na odpověď. Řekneš mu tedy svůj důvod, což ho donutí zase dveře pootevřít. Stále však jen na malou škvírku, kterou ho sotva vidíš. Je to starší muž s krátkými vlasy plných šedin, kruhy pod očima a strništěm na tváři. Na sobě má akorát tílko a trenky. Oboje potřísněné nějakými skvrnami neznámého původu. Muž samotný je podle všeho obyčejný člověk, navíc ne zrovna v dobré formě.
„Nikoho takového neznám.“ odpoví na tvou otázku. „Bydlím tu už přes týden a to jméno mi nic neříká. Možná sis spletla adresu. O pár ulic dál by měl být podobný dům. Zkus se podívat tam.“

Klub Elysium
Mahalath

„Dobrá, domluveno.“ řekne Baltazar a usměje se. „Vyrovnám se s tebou, až budu mít nějakou další práci. Tedy pokud na to nespěcháš. Obvykle sebou moc peněz nenosím, ale pokud je potřebuješ, tak bych mohl zkusit něco sehnat.“ Potom upije ze skleničky a vytáhne si z kapsy zdobené pouzdro a z něj doutník, který si vloží do úst. Potom pouzdro obrátí k tobě a nabídne ti.

Chvilku mlčky popíjíte, než položíš svou otázku. Baltazar vyfoukne z úst malý obláček, který změní tvar do podoby ryby a ta začne plout vzduchem tak jako by to byla normální ryba. „Jak dlouho?“ zopakuje otázku a zamyslí se. Je ticho déle než jindy když jste spolu mluvili. Nezdá se, že je to něco o čem by často mluvil.
„Popravdě si už ani nevzpomínám. řekne po chvilce. „Pár století? Mám pocit, jako bych tu byl už odjakživa. A před tím nebylo nic co by stálo za to si pamatovat. “

Vlčice na číhané

Krčím nos, zatímco kráčím ulicemi města a obezřetně se rozhlížím kolem sebe. Chytám se známých zákoutí a povědomých tváří, dodává mi to jistotu a pomáhá mi to předstírat klid, který necítím. Celé Spáleniště páchne jako když do jedné místnosti bez oken zavřete kupku hnoje a pár velkých šelem. Nelíbí se mi tu a stejně jako prve tak ani teď nechápu, jak tady sestra mohla žít. Dobrovolně. Ze své svobobodné vůle. Tady. Co jí doma chybělo a našla to... Tady? Sognar nás nenáviděl a opovrhoval námi a přinutil divolidi žít na tomhle hnusném místě. Pobuřovalo mě to tehdy i nyní.

Potřesu hlavou a s tichým zamručením natáhnu krok. Už jen kousek. Což je jedině dobře, kolem žaludku cítím podivný tlak a mám pocit jako bych měla každou chvíli vyskočit z kůže. Tedy aspoň doufám. Nakonec se mi podaří vymotat se z křivolakých uliček Spáleniště až před dům, kde měla Caiomhe svůj malý byt. No byla to díra, i vlčí brloh mi přišel útulnější a přívětivější. 
Skoro se divím, že ten dům ještě stojí - asi jako většina v této čtvrti - ovšem nezbývá než věřit, že ještě chvíli stát vydrží. Aspoň než se ujistím, že je sestra v pořádku a odtáhnu ji sebou zpátky. Tentokrát doopravdy. S povzdechnutím potřesu hlavou a na krátký okamžik sveřepě semknu rty, zatímco si přitáhnu tmavý vyspravovaný kabátec blíže k tělu. Je starý, ale slouží stále dobře. Ujistím se, že nůž u pasu je stále na svém místě, stačí mi zlehka přejet bříšky prstů po hladké rukojeti než si spravím klopu kabátce a schovám ho před světem. Ostatně moc toho u sebe nemám, jen pár věcí ve vaku, který mám přehozený přes rameno a jehož popruh pevně svírám mezi drápatými prsty své levačky a oblečení, které mám už na sobě. Tmavou blůzu s výstřihem a bez rukávů stahuje v místě břicha pár širokých kožených řemenů sešitých k sobě, kalhoty, polovysoké boty podražené nizoučkým podpatkem.

Vystoupám po špinavých schodech až do vrchních pater a s neomylnou jistotou zamířím ke dveřím na konci chodby, které tak dobře znám. Ostře se nadechnu než se dřevo na krátko prohne pod mým důrazným zaklepáním. No, spíše zabušením. 
"Keavy? Keavy! To jsem já, otevři," křiknu na ně, když se k nim nakloním. V netrpělivosti ještě jednou zabuším a rovnou sáhnu po klice, abych zkusila, zda je zamčeno.

Salón
Baltazar

Jako obvykle když paní Robinsonová přijde, tak i dnes má svou upovídanou náladu. Od momentu kdy jí začneš věnovat svou pozornost, až do chvíle, než skončíš, tak jenom povídá. Většinu času ani pořádně nevíš, o čem. Je pravda, že se tě čas od času na něco zeptá, ale už jsi se naučil, že spíše než o tvůj názor stojí o něčí soucit a souhlas s jejími názory.
"No není to otřesné, drahoušku?" zeptá se s úplnou vážností, jako kdyby se s tebou bavila o loupežném přepadení a neřešila nějakou úplnou pitomost, která jak jsi tak z jejího povídání pochopil, je zaviněná jenom její vlastní hloupostí.
A tak to pokračuje dál. Paní Robinsonová povídá a povídá a ty tiše trpíš. Mezi tím se vám v salónu vystřídá několik zákazníků, ale tvůj otec s Norou naštěstí vše bez potíží zvládnou. Nakonec je konečně po všem a ty zjisťuješ, že tvé "několikahodinové" utrpení trvalo vlastně jen něco málo pod hodinu.
"Znamenité. Opravdu skvělé. " pochválí si paní Robinsonová tvou práci a zaplatí. "Tak zase příště, drahoušku. Budu se těšit." dodá nakonec s úsměvem a odejde. Salón je konečně zase tichý a Shaku má hned lepší náladu. Když si toho Nora všimne, tak si stoupne až k tobě a polohlasně se zeptá. "Kdo byla ta praštěná dáma co právě odešla? Vypadá to, že po tobě jede." K tomu se připojí Shakuúv smích, nebo to, co se u démonů dá za smích považovat.

Čas plyne dál a zákazníků chodí stále méně a méně. Ten na koho jsi čekal ale ještě nedorazil. Už bylo odpoledne a víla nikde není. To u ni není zrovna obvyklé. Nechodí nijak pravidelně, ale zatím pokaždé když byla domluvená, tak přišla včas.

Klub Elysium
Mahalath

Barman na stůl před tebe postaví požadovanou láhev a společně s ní tam nechá také jednu prázdnou skleničku. Nic neřekne, ale skleničky se okamžitě ujme Baltazar a poslouží si z lahve.
"Víš..." Začne Baltazar potom co usrkne ze skleničky. "...jsou určité momenty, kdy by měl démon upřednostňovat svou vlastní bezpečnost před čímkoliv jiným. Tím nechci říct, že bys měla kašlat na klienty, to v žádném případě. Bylo by ale dobré zvážit, jestli ti za to ta osoba stojí. Duše jsou jako víno. Některé za ta léta vyzrály k dokonalosti a jiné se zkazily. Vezmi si tvého posledního klienta. Zlodějíček a lhář, který to v životě nikam nedotáhl. Kdyby se alespoň odhodlal k chladnokrevné vraždě, ale i na to byl příliš velký zbabělec. Nic kvůli čemu bych já osobně riskoval. Pokud by tedy někdy v budoucnu nastal podobný problém, tak jen zvaž, jestli má ta duše opravdu opravdu takovou cenu, že se vyplatí riskovat. Na druhou stranu, možná že by šlo ... " Chvilku jen tak převaluje alkohol ve skleničce a přemýšlí. Nakonec jí kopne do sebe. "Ne, to ne."
Baltazar se zase na chvilku odmlčí a nalije si další skleničku.
"Dnes už pro tebe nic nemám. Vrať se domů a pořádně si odpočiň, potřebuješ to. Ozvu se, až se zase objeví nový klient. Taky popřemýšlej o svém "platu". Pořád jsi mi ještě neřekla, co bys za svojí práci chtěla. Duše nám sice ještě oficiálně nepatří, ale je to už jen otázkou času."

"Osamělá vlčice"
Mavourneen

Už je tomu nějakou dobu, cos naposledy navštívila Sognar. I přes to se to zde ale moc nezměnilo. Skoro jako kdyby se zastavil čas. Ulice vypadají úplně stejně bídně a mezi lidmi rozpoznáváš povědomé tváře, i když vůbec nevíš, komu patří. Dokonce i ten malý stánek co stál na jednom rohu byl pořád na tom samém místě, společně s tím škaredým prodavačem, kterého si tam pamatuješ.

Tvé nohy tě automaticky vedou směrem ke Spáleništi. Tam tvá sestra bydlela, jako ostatně každý kříženec, který se ve městě vyskytoval. Poměry ve městě byly silně ve váš neprospěch a na každém kroku jste byli diskriminováni. Spáleniště bylo jedním z mála míst, kde tomu tak nebylo a kde mohli divolidé žít bez omezení. Mělo to ale svou cenu. Svoboda a zvířecí instinkty si vyžádali své, takže byla tahle čtvrť ovládaná anarchií. Všudy přítomný nepořádek a lidé spící na ulicích byl jenom začátek. Místní gangy spolu neustále soupeřily o nadvládu a zamíchat se do nějaké z probíhajících šarvátek, byla celkem častá příčina smrti. Přesto si Caiomhe na nic z toho nikdy nestěžovalo.

Pomalu se blížíš k hledané adrese. Celou cestu doprovázená zápachem, který tě praštil přes nos už v okamžiku, kdys vstoupila na území divolidí. Jde o jakousi kombinaci, moči, potu, krve a pravděpodobně taky srsti. Jakého druhu, to rozpoznat nedokážeš. Chvilku se proplétáš uličkami, až stojíš konečně na místě.
Budova před tebou už má svá nejlepší léta za sebou a vypadá stejně zbídačeně, jako zbytek čtvrti. Jde o starý činžák, kterému chybí většina střechy. Tvá sestra měla byt v jednom z horních pater, který se uvolnil krátce po tom, co přišla do města. Jeho předchozí majitel podle všeho "vypadl" z okna a tak byl jeho byt k mání. Detaily o tom co se stalo žádné nemáš, ale zpátky ho už nechtěl.
Vystoupáš nahoru a projdeš na samotný konec chodby. Přímo před tebou jsou dveře. Není na nich žádné číslo, ani jmenovka, ale zcela určitě je to byt ve kterém bydlela. Jediná stopa, kterou máš.