| |||
Město Rewadin Den 2, ráno Město Rewadin, jižní slum Rumtal, Alberich, Nini Myslel jsem, že na Černé Skále to bylo hrozné. Jak jen jsem kdy mohl být tak naivní!? To vězení bylo luxus. Nemusel jsem nic dělat, dostával jsem najíst, a nikdo mě tam nemlátil. Když jsem včera k večeru dorazil do tohoto města, vyrazilo mi to dech. Neměl jsem kdovíjak vysoká očekávání, ale tohle předčilo mé nejhorší noční můry. Tohle není civilizace. Tohle je žumpa. Jak hluboko jsou lidé schopni klesnout, nemají-li nějakou vizi a moudré vedení? Což není v každé duši alespoň drobounký, nepatrný kousíček touhy po kultuře? Ne. Tady zjevně ne. Ostatní, s nimiž jsem k městu přišel, se tak nějak rozutekli, a já brzy zůstal sám. Bezcílně jsem bloumal mezi těmi odpornými staveními, a dlouho jsem odmítal uvěřit, že tohle je teď opravdu má nová životní realita. Když padla noc, a já se stále nevzbudil z tohoto nevkusně krutého zlého snu, šel jsem si hledat místo, kde bych složil hlavu. Ke svému zoufalému údivu jsem zjistil, že nejsem s to najít jediného dobrodince, který by mne nechal přespat byť jedinou noc v teple pod svou střechou. Nakonec jsem padl vysílením v čemsi, co by se domem nazvat nedalo, ale mělo to zdi, a tak jsem alespoň nebyl všem na očích. Brzy nad ránem jsem se probudil třeskutou zimou. I vydal jsem se ze svého nocoviště opět na průzkum, byť slunce ještě zdaleka ani nevyšlo. Chvilku jsem se ohříval u zbytků jakéhosi ohniště mezi slumy, a doufal, že mne nikdo nezapíchne. Ale bylo tu v tuto denní (nebo spíš ještě noční) dobu celkem prázdno. Za úsvitu jsem se vypravil ven z města k řece, umýt si obličej, vlasy, vousy a oděv, jak jen to šlo. Moc dobře to nešlo. Pak jsem si sedl na svah k potoku, ujistil se, že v okolí nikdo není, a hořce se rozplakal nad svým osudem. Po drahné chvíli jsem se přeci jen malinkou upokojil, usušil oči a zvedl se. Darmo plakat nad rozlitým mlékem. Teď jsem tady, ven už se nikdy nedostanu. Buď tu můžu umřít hlady nebo zimou, nebo se můžu pokusit něco udělat, abych se měl lépe. Tak jak jsem to dělal celý život. A tak, jak jsem to dělal celý život, tak to udělám i dnes. Půjdu do hospody. Vrátím se do města, tam kde jsou obchodníci se svými stánky a pokusím se najít nálevnu s nejpřívětivěji vyhlížejícím hostinským. "Krásné dobré ráno, šéfíku. Já jsem tu nový. Rumtal jméno mé. Buď od té lásky a odpusť mi, že jdu takhle rovnou k věci. Jak jdou kšefty? Poslyš, že by se ti hodilo nějaké příjemné povyražení pro tvou klientelu? Tam venku jsem byl vyhlášený pěvec a muzikant. Za trochu jídla a střechu nad hlavou bych ti tu mohl zařídit každovečerní produkci. Unavení hosti by se sem jenom řinuli. Co říkáš?" Nastavím dlaň, abychom si mohli hned plácnout na uzavřenou dohodu. Persuasion check: 12 |
doba vygenerování stránky: 0.42976307868958 sekund