Andor.cz - Dračí doupě online

Spáleniště - Ostatní byty
Mavourneen

Muž se na okamžik zamyslí a potom tě odkáže na nějaký pajzl o pár ulic dál. To místo nemá podle všeho žádné jméno, ale ujišťoval tě, že tady v okolí žádná jiná hospoda není, takže by neměl být těžké jí najít. Tím tvé pátrání ale ještě nekončí. Rozhodneš se pokračovat v obcházení bytů na tomhle patře, v naději, že snad někdo z obyvatel tvojí sestru alespoň zahlédl. Moc dobře to ale nejde. Obcházíš byty jeden po druhém, nikdo však neotvírá. V jednom z nich, ten který jsi zkoušela naposledy, bylo sice něco slyšet, když jsi ale opakovaně bušila na dveře, tak se nikdo neukázal.
Nakonec ale přeci jen jeden z nájemníků otevře.
Ve dveřích spatříš šedovlasou ženu, s tmavými kruhy kolem očí a prázdným pohledem. „Ano? Mohu vám nějak pomoci drahá?“ zeptá se žena, když si tě ve dveřích prohlíží. Skrz mezeru ve dveřích zahlédneš část jejího bytu. Nic moc extra to není a má tam trochu nepořádek, jinak nic neobvyklého. Sdělíš tedy ženě svůj příběh o sestře, stejně jako jsi ho řekla muži před tím. Žena se zájmem poslouchá.
„Ano, nějaká dívka tam bydlí, vzpomínám si na ní. “ zvolá po chvilce. „Milé děvče. Ale moc se nevídáme. Pořád chodí někam ven a domů se obvykle vrací pozdě večer.“

Spáleniště - stále před bytem

Málo. Pořád je toho málo. Zoufale potřebuji další informace, ale zdá se, že tenhle človíček mi opravdu už k ničemu nebude. I tak bych z něj nejraději vytřásla duši - už jen za tu opovážlivost, že jsem ho tu našla namísto sestry. Za to, že zabral JEJÍ místo. Nikomu by nechyběl, byl to jen páchnoucí parazit. Ale neudělám to. Jen lehce zaskřípu zuby, když do jeho tónu hlasu pronikne otrávenost z toho, že ho stále obtěžuji.

"Jo. Nebo ne. Ještě jedna věc. V jaký hospodě?" zeptám se poté, co se ještě přinutím k hlubokému nádechu a výdechu. Klid. Zasraný podělaný klid. Tak. Tohle je sice parádní výstřel naslepo, ale nic lepšího mě nenapadne. Pak už toho chlápka skutečně nechám na pokoji. Z domu ovšem ještě jen tak vypadnout nehodlám.
Netuším, jestli Keavy nějak vycházela se svými sousedy nebo je vlastně jakkoliv znala, ale za zkoušku nic nedám. Snad. Asi? Každopádně o chvíli později už odhodlaně klepu na další a další dveře na patře, abych zjistila, zda někdo další náhodou Keavy neznal. Někdo přeci musel, ne? Protože něčemu ve mně se ježí všechny chlupy a stahuje žaludek při představě, že bych tu mezi všemi žila... Tak sama. V odloučení čtyř stěn.

Salón - Shaku Holmes
Baltazar

Probodnu jej pohledem. Válí se 90 procent dne, když zrovna něco neřeším. Když už, tak se válí zase uvnitř mého stínu. Ano, najít správnou polohu na spaní je složitý úkol, ale vzhledem k tomu v jakých polohách jsem jej viděl už spát, tak mu tak musí přijít snad skoro všechny.
Nakonec to vzdává a souhlasí, že půjde. Ještě, aby ne.

Já se dám do přerovnávání věcí, jelikož se tady toho přímo moc neděje a není co dělat. Mou pozornost upoutá až Nora.
"Ehm. Čím jsi jej měla?" Ihned si vzpomenu na Shakuova slova ještě předtím, než odtud odešel. Jestli byl ten sendvič s tím, čím myslím, tak to byl určitě on a i kdyby ne, tak i tak jej klidně sní. Je to sice kočka, ale také stále démon. Nějaké jídlo má radši, ale to neznamená, že jiné jíst nebude. Přeci jen má rád zázvorové sušenky, stejně jako já, zatím co pro normální kočky je zázvor něco co nesnáší.
"Víš, to jsem ti zapomenul říci, že jídlo je třeba si někam zavírat. Můj kocour je hodně vynalézavý, když ho honí mlsná. Promiň. Vem si moje jídlo, jestli chceš. Je v té zelení skříni s dvěma západkami." Shaku se dovede stát stínem, takže se může dostat téměř kamkoliv a a proklouznout kudykoliv. I jako kočka je hodně tvárný, když na to přijde. Proto se i v té skříni svítí, aby tam díky svojí schopnosti nemohl vlézt, i když je zamčená.

Spáleniště - Před bytem
Mavourneen

Muž tě chvilku pozoruje a potom nejistě přikývne. „Jasně, ptej se. Když to budu vědět.“
Z toho co ti muž doposud řekl, nic nenasvědčovalo tomu, že by lhal. Je pravda, že z něj cítíš trochu strach, ale může to být klidně jenom tím, v jaké čtvrti se právě nacházíte. Za těchto okolností by jeho chování bylo naprosto v pořádku. Kromě toho se ke tvému nosu donesou i další pachy. Například pot, kterým je jeho oblečení doslova nasáklé. Potom je tu nějaká mastnota a také zápach tabáku.

„Co já vím.“ odpoví muž na tvou otázku a jen pokrčí rameny. „Mohlo to být den, nebo klidně týden po tom co zmizela. Ale popravdě vůbec netuším. O takové věci se moc nestarám. A pokud jde o to odkud to mám, tak jsem to někde zaslechl. Nejspíš v hospodě nebo tak. Ale hádám, že se to dostalo ven přes ty co to tu vybrali, nebo někoho kdo je vidět. Je to všechno?“ zeptá se muž, tentokrát už s trochu otráveným tónem v hlase.

Klub Elysium
Mahalath

Sáhneš do kapsy pro peníze abys zaplatila, ale v ten moment zjistíš, že vůbec žádné peníze nemáš. Zkontroluješ ostatní kapsy pro případ, že by sis je omylem dala někam jinam, ale ani v nich nic nenajdeš. To ale není vše. Nejen že nemáš peníze které sebou obvykle nosíš, ale nemáš ani ty, které jsi vybrala ze své skrýše, když bylo třeba odklidit Thomase.

Všeho si samozřejmě všimne Baltazer. „Nějaký problém?“ zeptá se s tím svým obvyklým úšklebkem. Potom ti věnuje krátký pohled i barman. Jistě si domyslel o co jde, ale nezdá se, že by se tím nějak zvlášť vzrušoval. Dojde až k vám, ale než stihne cokoliv říct, tak se opět ozve Baltazar.
„To je dobrý Nakalisi. Já to zaplatím." Potom se podívá na tebe. „Strhnu ti to z výplaty.“ dodá se smíchem. Potom už ti nic nebrání v tom opustit klub, jak jsi měla původně v plánu.

Můrov - cesta ulicemi
Karra

„Pokud tě trápí tohle, tak jsi zavítala na špatnou adresu. Tady je to samý vrah a kriminálník, dokonce i mezi dobrodruhy.“
Potom nastane trapná chvilka ticha, kterou muž přeruší zářivým úsměvem. „Tím samozřejmě nechci říct, že tě zapíchnu v nejbližší temné uličce. Ale nikdo z nás tu není dokonalý.“
Vyjdete z domu a muž zahne na ulici po levé straně, která směřuje opačným směrem, než kudy se k parku jde. „Mimochodem já jsem Alexander, ale můžeš mí klidně říkat Alexi. Stejně mi Alexandre říkal jenom táta.
Zařizuji věci kolem celé akce a taky jsem dal dohromady partu za kterou právě jdeme. Předem říkám, že to nejsou žádné hvězdy. Jeden dokonce roztrhal chlapa holýma rukama, ale podle toho co jsem zjistil to bylo osobní, tak si s tím nedělej velké starosti.
Všichni moc dobře ví, že kdyby dělali problémy ostatním, tak nedostanou zaplaceno.“

Jdete ještě chvilku, než se Alex zastaví u jednoho zchátralého domu. Omítka opadává na několika místech a většina okem je vytlučena.
„Já vám, nevypadá to nic moc, ale uvnitř je to mnohem útulnější, přísahám.“
Potom projdete dveřmi, které sotva drží v pantech a dál sestoupíte po schodech až do sklepa. Tam Alex zabuší na jedny ze dveří. Ty se lehce pootevřou a někdo nakoukne do chodby kde stojíte.

„Kdo to je?“ zeptá se opatrný hlas.

„Tady Alex, vedu nám posilu.“ dveře se zavřou a ozve se cvakání zámků a západek. Vzápětí se otevřou dokořán a vy můžete vstoupit.
Vnitřek doupěte je celkem malý. A to i přes to, že někdo zboural několik stěn aby to tu trochu zvětšil. Vidíš tu ležet zbraně, batohy, konzervy a další vybavení pro přežití. Přímo uprostřed stojí velký stůl, kolem kterého se začínají všichni scházet. Nejvýraznější ze všech je kříženec divokého prasete. Asi dvoumetrový muž, tělo samý sval. Místo obvyklé lidské tváře má prasečí rypák a kly, jinak nohy i ruce jsou lidské bez kopyt.

Všichni se nakonec seskupí kolem stolu a ty máš možnost si prohlédnout osazenstvo. Je tu onen prasečí muž, trojice po zuby ozbrojených mužů, nezdravě pohublý mladík, celkem normálně vyhlížející dívka v kožené vestě a brýlatý muž se znuděným výrazem ve tváři.

Sídlo Dobrodruhů

Nejenže se po mně muž neotočí, jak jsem doufala, ale ještě se mi vysměje. Už chápu proč mají plný lazaret přinejlepším zraněných, když si do skupiny nepustí léčitele.. bručím v duchu a kráčím pryč, holt budu muset najít nějaký jiný způsob. Projdu kolem dalších neúspěšných uchazečů, kteří můj výstup nijak nekomentují. Jen jeden holohlavý muž se oddělí od skupiny a přidá se ke mně.

„To mi povídej,“ odfrknu si nad chlápkem co mne tak hezky vyhodil. Pak si uvědomím, že jsem tím možná protrhla vizáž jakéhokoli váženého akademika a nenápadně si poupravím klobouk. Muž pokračuje v řeči a to co z něj padá, je přinejmenším zajímavé. „Taková nabídka zní velice zajímavě, ráda se k vám přidám,“ usměji se zobákovitým úsměvem, spokojená, že za mne právě vyřešil ožehavý problém, možná. „A že jsem tak smělá, mohl byste mi o té vaší skupině něco víc povědět? Přeci jen nechci skončit s nožem v hrdle někde na kraji Parku, víte jak to chodí..“ dodám lehkým konverzačním tónem neb takové věci mi ještě nikdy nikdo zcela bezděčně nenabídl, a znovu se na muže usměji – nerada bych ho zahnala, vypadá informovaně.

Prázdná stopa
Spáleniště, před bytem Caiomhe


Zamračím se, když se ten mužský podiví, ačkoliv mi vzápětí vysvětlí proč. Stejně tak mi dojde, jak to Keavy myslela s tím, že se tady uvolnil byt, a tak je její, ale stejně mi to přijde příšerné. Takhle to tady funguje? Zdejší se poflakují po čtvrti a prolézají baráky kvůli prázdným bytům? Takřka bez hnutí skrze škvírku muže sleduji a snažím se odhadnout, jestli mi opravdu říká pravdu. Když zmíní, že to, co tu zbylo vyhodil, mám chuť na něj opravdu zle zavrčet, ale vlku div se, udržím se. Kvůli Keavy. 

Nádech. Výdech. 

"Fajn, dobře. Díky. Jen se ještě chci na něco zeptat, a pak vypadnu," slíbím mu, ačkoliv se u toho netvářím ani trochu mile. Oči se mi žlutě blýskají a je znát, že se držím zpátky. A pokud zjistím, že jsi lhal, vrátím se a ty dveře vyrazím i s tvými zuby, človíčku.
"Jak dlouho byl ten byt prázdný? Zjistil jsi to sám nebo ti dal někdo tip?" vyhrknu. Nejsem si jistá, jestli mi tohle k něčemu vůbec bude, ale... Mám snad něco více? Zatraceně, Keavy... Mám pocit, že vylétnu z kůže.

Spáleniště - Před bytem
Mavourneen

„Pronajal? Nikdo.“ odpoví muž s lehkým překvapením ve svém hlase. Naštěstí vzápětí vše vysvětlí. „Byt byl už nějakou dobu prázdný, a majitel nikde. To obvykle znamená, že zemřel, nebo odešel pryč. Takže jsem se sem nastěhoval.“ Říká úplně klidně, jako kdyby to bylo něco naprosto normálního. Kdo ví, možná, že v těchto končinách tomu tak opravdu je.

Dveře jsou otevřené stále na malou mezeru a za ní vidíš řetízek, který má zajistit, že zůstanou otevřené přesně tak a ne víc.
„Věcí tu moc nebylo.“ pokračuje muž. „Většina byla pryč dříve, než jsem se nastěhoval. Cokoliv co mělo nějakou cenu, ukradli a ten zbytek už k ničemu nebyl, takže jsem ho vyhodil.“ V nastalém tichu muž chvilku mlčí, očekávající další otázky. Na jeho tváři je vidět, že se mu váš rozhovor moc nelíbí a měl by ho co možná nejdříve za sebou.
„Hele je mi líto co se stalo, ale nevím, kam tvoje sestra zmizela. Tohle se tu děje pořád, a kdybych něco věděl, tak to řeknu.“