Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Město snů
Družina
| |||
 | Ztracená Víla Baltazar Stopa, kterou ti tvé kouzlo poskytlo je nejasná. Víš zhruba, kde by se měla víla nacházet, což je někde v Přístavní čtvrti. To je vše. Tvůj malý experiment ti nedokáže říct přesnou adresu, ani jestli se jí náhodou nic nestalo. S touto novou informací se tedy vrátíš zpátky do salónu, kde na tebe už netrpělivě čeká tvůj otec. „Co jsi zjistil?“ zeptá se. Vše mu tedy povíš a nezdá se, že by byl klidnější. Spíš naopak. „To místo je divné, nikdy se mi nelíbilo. Doufám, že je v pořádku.“ Mezi tím se vrátí Nora. Shaku zůstává venku, ale sleduje vás. „Zřejmě pro dnešek už zavřeme.“ řekne najednou tvůj otec. „Stejně už asi nikdo nepřijde.“ Na to ale zareaguje Nora. „Už? Já myslela, že čekáme ještě nějakou klientku.“ „Ta nedorazí.“ vysvětlí tvůj otec. „A zkoušeli jste jí volat? Třeba se jenom zdržela nebo tak něco.“ tak jí tedy oba řeknete, co jste zjistili. Pochopitelně vynecháte tu část, kde jsi použil magii. Informaci o Přístavní čtvrti potom nějak opatrně vysvětlíte. Dívka chvilku přemýšlí a potom se na vás nechápavě podívá. „Tak za ní zajdeme.“ řekne jen tak. „Podíváme se, jestli je v pořádku a pokud se nic nestalo tak budeme alespoň klidnější. Navíc mám stejně cestu kolem.“ Už ani nevíš, jak k tomu došlo, ale asi o deset minut později tě už Nora táhla za ruku ulicemi Sognaru. Na dívku byla celkem silná, což bys do ní na první pohled nejspíše neřekl. Shaku byl celou cestu zticha a vezl se pohodlně ve tvém stínu, dopřávající si dalšího kočičího šlofíka. „Takže … kam máme namířeno.“ zeptá se nakonec Nora. | ||
| |||
| Zříceniny Karra „To není štěstí ale zkušenosti.“ odpoví Tom a zasměje. Když potom přijdeš k nim, tak se oba muži se na tebe podívají a Tom sáhne do váčku, který se mu houpe u pasu. Následně k tobě natáhne ruku, ve které svírá několik menších drahokamů a podivné kovové plíšky nejrůznějších tvarů. Ty na sobě nesou podobné symboly jako samotné zříceniny. „Pokud narazíme ještě na nějaké zříceniny, tak bych mohl nasbírat i tři pytlíky.“ pokračuje Tom sebejistě. „To je toho.“ mávne druhý muž jen rukou. „Pár drobností není nic. Když ale narazíme na nějakou bestii, tak tam se můžeme slušně napakovat. Kůže, kosti, zuby, maso …“ Kdesi vzadu zahlédneš koutkem oka mihnout se nějaký stín. Nikdo si toho zdá se nevšiml, ale určitě se tam něco pohnulo. | ||
| |||
| Pozvání Mahalath „Co je ti po tom.“ odsekne Melitta jako odpověď na tvou otázku. „V tom tvém bordelu tady se stejně nedá nic najít. Měla by sis uklízet častěji. “ Rubínový palác je jedno z těch míst, o kterém už každý alespoň jednou v životě slyšel. Je to jeden z těch nóbl podniků, kterých je v centru jako hub po dešti. I přes to ale nejsou boháči ti jediní, kdo tam chodí. Právě naopak. Velká spousta hostí jsou obyčejní lidé, kteří žijí svými běžnými životy, nebo chudáci, kterým už téměř nic nezbývá, a tak se rozhodli vše vsadit na jednu kartu. Někdy doslova. Už několikrát si zde pár návštěvníků přišlo na pěkné peníze a odcházeli pryč bohatší, než kdy před tím. Když dorazíš do centra, tak už z dálky poznáš, kam jít. Je to jedno z těch rušných míst plných světel a přímo nad vchodem září obrovský rubín. Nepochybně maketa, ale vyvedena nadmíru realisticky. Budova je plná oblouků a ozdobných sloupů. Působí to starým stylem, ale ne tím zastaralým neudržovaným dojmem. Okna jsou zatemnělá, takže dovnitř není z venku vůbec vidět. Hosté proudí neustále dovnitř a ven. Nakonec se taky rozhodneš vstoupit. Uvnitř se ocitneš ve velkém sále. Kam se podíváš, tam jsou stoly s hosty a nejrůznější hazardní hry. U stopu visí velký lustr, zdobený malými kopiemi rubínů, jako byl ten venku. Podlahu potom pokrývá draze vypadající koberec. Všude je slyšet muzika a obsluha se šampaňským chodí neustále sem a tam. Rovněž tvému zraku neuniknou ani zdejší zaměstnanci. A to především ochranka, která se ani nesnaží působit nenápadně. Muži a ženy v drahých oblecích, tak aby ladily s celým podnikem. Nejsou tu ale jen tak na ozdobu. Potkala jsi už dost lidí, abys podle pohledu poznala, že to nejsou žádní manekýni. | ||
| |||
 | Byt
| ||
| |||
 | Park - zřícenina Zřícenina mne ihned uvítá znatelným chladem, ovšem zatím panuje pouze lehké přítmí a já se tak zvládnu orientovat. Projdu jakousi kratší chodbou a přede mnou se otevře větší místnost. Na chvíli se zastavím ve vchodu a prohlížím si stopy jež na něm zanechal zub času. A že byl zvlášť nelítostný. Sálem se rozléhají zvuky šramocení a přehrabování trosek, jak se část mé skupiny pokouší najít cokoli zajímavého. Uklidňuje mne, že nepolevili v ostražitosti a jeden z nich stále obchází místnost se svítilnou. Místo zničených artefaktů se věnuji samotné stavbě, obcházím studené zdi a prsty přejíždím po jednotlivých značkách. Začínají mi být o něco jasnější rozeznávám malby a nápisy.. ale bohužel nejsem o moc moudřejší. Mé rozjímání přeruší až halasný výkřik jednoho z hledačů, chlubí se nějakým nálezem. A zdá se, že to není první. Opustím tedy na chvíli zeď a přiblížím se k nim. „Copak jste našli pánové?“ | ||
| |||
| Byt - Úklid Mahalath Vydáš se zpátky. Námořníci se jako posledně věnují své práci a o tebe nejeví zjevný zájem. Stejně tak i kapitán, který ti věnuje pouze krátký pohled strážce, hlídajícího své okolí. Cesta domů trvá o něco déle, než je tomu u tebe obvykle zvykem. I tak se toho na ní moc nezmění. Ulice jsou pořád prázdné a není tu moc na co koukat. Doma tě uvítá ta spoušť, kterou jsi tu při svém odchodu nechala. Tedy vlastně Melitta, vzhledem k tomu, že měla zrovna v té době kontrolu nad tvým tělem. Pustíš se tedy do úklidu. Není to nic hrozného. Většina věcí zůstala netknutá, jenom je převrácená, nebo v případě tvého oblečení rozházená všude možně. Úklid netrvá dlouho a za chvilku jsi s ním hotova. U dveří ale najdeš zvláštní obálku, kterou jsi nikdy před tím neviděla. Nevypadá to, že by to byl účet za elektriku nebo nájem. Ne, obálka působí více staromódně, což jenom podtrhuje pečeť, kterou je opatřena. Na ní je vyobrazený nějaký znak, který nepoznáváš a veliké T, které dominuje ve středu pečetě.
Dotyčný má velmi krásný rukopis, jaký se dnes moc často nevidí. Víc informací v dopise ale nenajdeš. Žádná adresa, nebo jméno odesilatele. Naštěstí není adresa třeba. Jméno Rubínový palác je ve městě docela dobře známé a to dokonce i tobě. Jedná se o populární podnik v centru, který se zaměřuje především na hazardní hry. Žádné automaty nebo jiná elektronika. Jen obyčejné věci jako jsou karty, kostky nebo třeba ruleta. | ||
| |||
| Park - Zříceniny Karra Když vstoupíš do zřícenin, tak tě okamžitě přivítá lehké přítmí a chlad. Teplota není nijak zvlášť nízká, ale rozdíl oproti Parku je znatelný. Jakmile projdeš krátkou vstupní chodbou, tak se ocitneš ve velkém sále. Čas zde už vykonal svou práci a tomu odpovídá celkový stav. Strop se na několika místech propadl a skrze díry ve stropě dovnitř prosvítá trochu světla. Jinde se zase skrze kamenné zdi dovnitř prodrala venkovní vegetace, pomalu pojídající stopy někdejší civilizace. Věci, které se nacházely v místnosti, jsou z většiny zničeny, nebo je už dávno někdo ukradl. I tak tví společníci procházejí trosky a hledají cokoliv cenného. Jeden z ozbrojenců prochází místnost se svítilnou v jedné ruce, zatím co v druhé svírá malý krumpáč. I zde pochopitelně narazíš na ony podivné značky, které jsi viděla venku. Zde ale dobře rozeznáš, co je písmo a co obrázky. Některé zdi jsou vyhrazeny čistě textu, jiné pro změnu ukazují jednoduché malby. Písmo s kresbami se pravidelně střídá a často je od sebe odděleno prázdnou částí bez písma nebo jen s jednoduchým zdobením. „Ha, mám další.“ zvolá žoldnéř s krumpáčem a vítězoslavně zvedne něco nad hlavu. Nevíš přesně co to je. Je to malé a na tu vzdálenost nepoznáš, o co se jedná. „Dej mi chvilku a doženu tě. Zatím máš jen štěstí Tome.“ | ||
| |||
| Přístavní čtvrť
| ||
| |||
| Zřícenina Svým vstupem jsem přerušila jejich rozhovor a Kian se mi, ač nepříliš nadšeně, začne věnovat. Grix stroze dodá, něco ve smyslu, stejně si dávejte bacha. A já ve výsledku nejsem o nic moudřejší. Opět to samé – nikdo nic neví, ale je to nebezpečné. Dívka zamíří do zříceniny a Grix zkontroluje okolí, zvědavě ho pozoruji, musí mít skvěle vyvinutý čich. Ale za chvíli je Tereza zpátky a my dostaneme povolení se tu také pomotat. Přejdu ke Kianovy, který zkoumá rytiny ve zdech, ale zklamaně zjišťuji, že mi to nic nepřipomíná.. Zvědavě položím dlaň na kameny a vyšlu trochu energie, čekajíce odezvu, vždyť celá zřícenina působí nadmíru zajímavě. Jenže po zádech mi přeběhne mráz, ticho jež mi je odpovědí, je mnohem hrozivější, než zbytek hluchých kamenů v podivném městě. Tyto kameny jsou mrtvé. Uškubnu rukou a otřesu se. Co se tu jen stalo? Ze zříceniny kam zmizela většinová část foukne závan chladného vzduch, jako by se mi chtěl připomenout.. Otočím se tedy ke vchodu a zamířím pomalu dovnitř za ostatními. V kabele mimochodem nahmátnu Lesklivec a lehce po něm přejedu palcem – starší runa, ale na trochu světla mi bude stačit. | ||
| |||
| Spáleniště - Bezejmenný bar Mavourneen Dívka přikývne a sáhne po jedné z lahví na polici. Je už z poloviny prázdná, ale zdá se, že je její obsah stejný jako ve všech ostatních. Potom ti nalije panáka a přisune ho před tebe. „Prosím.“ řekne dívka. Nezdá se, že by to bylo něco divného. Vypadá to a voní jako běžná pálenka. Zahlédneš v lokále pár hostů, kteří pijí podobnou čirou tekutinu a nemají na sobě žádné viditelné následky. „Byt? Hmm, to bude trochu složité.“ odpoví dívka bez přemýšlení. „Poslední volný o kterém vím, si už před časem někdo zabral. Neslyšela jsem, že by se od té doby uvolnilo něco nového, ale můžete se zkusit poptat kolem. Třeba se objevilo něco nového.“ rukou pak ukáže na lokál a ostatní hosty. „Pokud vám ale nevadí trochu se uskromnit a taky trochu méně soukromí, tak by tu něco bylo. Místo kterému tu říkají Útulek. Žádné velké pohodlí, ale jeden se může alespoň v klidu vyspat. “ | ||