Andor.cz - Dračí doupě online

Trn z paty

Opustit tu omšelou klec zvanou Pevnost bylo mým snem od chvíle, kdy mi Gymnázium odhalilo svojí temnější stranu. Z velké většiny nižších kouzelníků se stali hraboši, jenž místo snahy prohloubit svoje znalosti a možnosti jednoduše propadli zlatu. Trénovali nově příchozí jen do té míry, aby byli schopní produkovat kvalitní magické předměty. Když nad tím teď přemýšlím, dost možná ani nic jiného neuměli, ale kdo ví. K těm vyšším se pak nedalo dostat. Zůstat tedy znamenalo stát se otrokem vlastních schopností nebo se snažit o nemožné. Ani jedna z těchto možností nepřipadala v úvahu. Toužil jsem objevovat, poznávat a odhalit svůj skutečný potenciál. Jestli u toho umřu? Tak ať, furt lepší než shnít v Gymnázium u pásové výroby. Jenže vyrazit naprosto sám za hradby byla dost velká šílenost i na mě. Potřeboval jsem parťáka. Někoho, na koho se budu moci spolehnout za všech okolností. Někoho, komu bych svěřil život.

Chvíli trvalo, než jsem ji našel. Yuli byla perfektní. Byla silná, odvážná a hlavně chápala, že Gymnázium už nám nic dobrého nedá. Několik dalších týdnů plánování, které nakonec stejně vzaly za své, když se naskytla nečekaná možnost odejít s jedním oddílem Patroly. Impulzivní krok a dost možná chyba. To bylo to, co se mi poslední dva dny honilo hlavou. Čím byl člověk dál od Pevnosti, tím horší se všechno zdálo. Pokračovat pouze ve dvou by byla nejspíš sebevražda a vrátit se nepřipadalo v úvahu. Byli jsme jednoduše v pr.. pasti a pak se na nás opět usmálo štěstí.
"Skupina co táhne na sever..." zopakuji tiše Patrolářovi slova, abych se ujistil, že se mi to jen nezdálo. Rychle jsem si s Yuli vyměnil pohled. Nebylo potřeba dalších slov, protože jiskru, kterou v nich měla, prostě mluvila sama za sebe. Když pak muž míjí náš stolek postavím se a oslovím ho.
"Zdravím pane, omlouvám se, že vás zdržuju od práce, ale nemohl jsem přeslechnout váš rozhovor s hostinským a myslím si, že mám něco, co by nám oběma mohlo trochu vytrhnout trn z paty." zazubím se, jako dítě, co právě dostalo dárek. Rukou pokynu k volné židli u našeho stolu a rovnou objednán u Janka ještě jednu vřídlovici pro Kluzkého.
"To řešení jsme my." ukážu prstem na sebe a na Yuli bez zbytečného otálení. Představení a další naprosto zbytečné formality můžou přijít později. "Očividně všichni míříme na sever, a zatímco vám by se mohli čtyři nadané ruce hodit, tak my bychom ušetřili další zbytečné týdny hledání a čekání. Zdá se to jako výhodný byznys pro obě strany nemyslíte?" můj úsměv nemizí, naopak se mi v očích zaleskne vzrušení.

To, co nás zajímá…

Co všechno bude dostačující?

S napětím čekám na každé posunutí prstu. Vydechnu, když ucítím další dráždění... tak blízko, tak zatraceně blízko. Nakonec se ale kousnu do rtu a prostě vyrazím dopředu.
„Žádnou samohanu, než se vrátím.“
Ušklíbnu se. Pak se však naposledy otočím.
„Zkusím zjistit, co ví.“
Dodám o poznání tišeji. Předpokládám, že ani Alexovi neunikl Betchanův pohled.

Z bazénu vylezu sama a rovnou zamířím k místu, které rytíř vybere. Uvidíme, co tohle setkání přinese…