Andor.cz - Dračí doupě online

Delilah Blair Flanagan

„Ou, s vrchní sestrou? Myslíš Meeksovou?“ Vystřelí Sarah oči navrch hlavy. „Noo, tak to hodně štěstí. Tedy ne, že bys byla jediná. Ta… čarodějnice.“ Ztiší hlas na úroveň šepotu a nakloní se blíže k tobě. „Konflikty doslova vyhledává a baví se tím. Někteří se časem naučí sklopit uši a přestanou ji bavit a nebo, hmmm ne.“ Pokrčí skoro neznatelně rameny, než se opět narovná v zádech. Tohle nebyly až tak nové informace. Ostatně povahu té zlé osoby jsi už mohla docela odhadnout i díky svým krátkým zkušenostem. Sestra Meeksová se zde nemusela zrovna příliš přetvařovat.

Tvůj pohled zavadí o mladého lékaře… Bradforda. Ne zavadí, doslova na něj zíráš a čekáš na… Co vlastně? A čím déle na něj hledíš, tím více ti přijde, že se jeho okolí opět… pohnulo? Zlomilo a nabralo snad i lehce zlatý nádech? Těžko se to popisuje, ale ve tvém snažení tě vyruší sám mladý lékař, který jako kdyby jej snad vycítil, zvedne pohled k jídelně a přelétne mezi vámi pomalu očima. A pak… se jimi zastaví na tobě.

„Máte ráda masky?“

Zazní ti v hlavě zvláštně povědomý mužský hlas, jako kdyby na tebe někdo promluvil. Ano masky. Budou to ty zlato černé šaty s maskou s černými pery a nebo ty připomínající rozkvetlou jarní louku s porcelánovou maskou? Je to tak hloupá otázka. Víš, že vždy by sis vybrala zrovna…

„Hmm, cože vidím?“ Ozve se od Sarah po chvíli a zahledí se stejným směrem jako ty a nakonec podobně jako ty i ona skloní pohled, když si uvědomí, že Bradford hledí k vašemu stolu. „Heh, co? Bezohledné zvíře?“ Špitne. „No, kdo ví. Já s ním ještě nemluvila. Ale… asi na tom něco bude.“ Viditelně jí v hlavě při té myšlence cosi sepne a najednou působí o trochu schlípleji. A snad i díky tomu na tebe přestane dotírat a ty máš chvíli klidu. Tedy můžeš nerušeně pozorovat to, jak se lékaři o něčem baví střídavě s Meeksovou, která si cosi zapisuje na kus papíru připnutého na kožených deskách. Sem tam na někoho ukáže a pokývá hlavou a nebo naopak jí zamítavě zavrtí.

Evidentně tu i mezi lékaři funguje jistá hierarchie. Nejdříve si vybírá nejstarší doktor, který si vybere několik žen. Dle toho, jak Meeksová často něco v rychlosti škrábe na její kus papíru, to odhaduješ zhruba na čtyři. Pak si vybírá pan doktor znuděný, který s ní mluví o poznání kratší dobu, než jen pokrčí rameny a vrchní sestra tam pak ještě dvě jména dopíše prostě sama.

Dokonce i tito se podívali tvým směrem, ale Meeksová k nim hned něco zamítavě prohodila. Neslyšela jsi sice ta slova napřímo, ale dovedeš si zhruba představit, cože to asi bylo. Tuhle ne.

A pak přijde na řadu nejmladší člen z trojice. Doktor Bradford se zastaví u vrchní sestry a trochu se k ní musí sklonit díky jejich výškovému rozdílu. O něčem s ní krátce diskutuje, zatímco ona napíše jedno jméno… Druhé… Třetí? A pak si všimneš, jak párkrát potřese zamítavě hlavou, když doktorovy oči kmitnou na okamžik k tobě. Tuhle ne.

Bradford nepůsobí nějak nazlobeně, jen se skloní ještě o kousek a viditelně s ní o něčem hovoří. V jeho tváři zůstává klid, i když Meeksová v první chvíli působí, že by mu nejraději vrazila. Bradford domluví a s povytaženým obočím se narovná a zůstane hledět na vrchní sestru. Ta jen o něco silněji stiskne rty a poupraví si brýličky na nose, než… pokývá hlavou a cosi dopíše na papír, než vykročí pár kroky dopředu.

„Takže… Klid! Poslouchejte všichni! Dnešní rozpis na odpolední terapie je následující. K panu doktoru Colbeckovi jdou…“ Rozlehne se její hlas jídelnou a začne vyjmenovávat jména, která neznáš. Přesto si všimneš pár výrazů žen, kterým dost možná patřily. A že nejsou zrovna nadšené. Pak následují pacientky pro Grabhama, které působí o poznání spokojeněji než první várka. A pak už jen poslední čtveřice.

„A nakonec k panu doktoru Bradfordovi jdou … Shakerley, Berrow, Alby… Flanagan. Všichni jmenovaní se vrátí zpátky na pokoje a počkají, až na ně přijde čas s terapií. Zbytek se bude hlásit na výpomoc v prádelně.“ Rozdá příkazy Meeksová, zatímco se jídelnou rozezní nespokojená zamručení dost možná od těch, kteří vyfasovali prádelnu. Vrchní sestra vás jen zpraží ostrým pohledem, než jen pohodí hlavou k jedné z obyčejných sester, aby si zbytek už přebrala a podá jí seznam se jmény, než prostě odejde i za doprovodu lékařů. Bradford opět působí tím poněkud soustředěným a zároveň duchem nepřítomným dojmem, když odchází, než stejně jako jeho kolegové opustí jídelnu. V té začne přeci jen být o něco živěji, když se vzduch opět maličko pročistí.

 „Tak se rozdělte dle seznamu… Ke dveřím přijdou následující… Zbytek počká zde, než vás doprovodí do prádelny.“ Rozezní se hlas sestry, která od Meeksové obdržela papír a začne vyvolávat dvanáct jmen, z nichž jedno je i to tvé. To poslední. Sarah zůstává sedět u stolu a jen pokrčí rameny, když se sama zvedáš. Viditelně ji dnes čeká služba v prádelně jako velkou část ostatních.

Ty se mezitím zařadíš do menší skupinky, kterou pak zřízenci v doprovodu sestry odvedou zpátky stejnou cestou, jakou jste sem před pár chvílemi šli. Postupně vás vrátí do vašich ubikací a pak nastane ta dlouhá chvíle čekání. Těžko říct totiž, kdy přijdeš na řadu. Čas se totiž táhne nepříjemně pomalu a do těla se vkrádá únava nahromaděná po množství stresu, který máš za sebou. Je tu nezvyklé ticho. Snad i díky tomu, že většina chovanců je pryč. Především pak Sarah, která skutečně hodně a ráda mluví.

A tak čekáš… Světlo pronikající sem skrz okno se postupně posouvá po místnosti a dle vržených stínů se slunce snad i pomalu ale jistě sklání níže a níže. Snad na tebe nezapomněli. A nebo kéž by? Je to skutečně dlouhý den ve tvém novém… domově.

♬♬♬♬♬

Jídlo, ve kterém jsem se akorát tak porýpala, nechám ležet před sebou včetně lžíce, kterou odložím a už ji nehodlám brát do ruky. Nemám hlad. Vlastně je jídlo tím posledním, na co mám pomyšlení. K čemu by to vlastně bylo dobré? Abych tu přežívala na mizerné rýži s fazolemi dalších několik let? Stačí jediný další pohled na kovový tác, který mne jen utvrdí v tom, že to opravdu nechci. Raději tak upíjím z hrnečku neslazený čaj dost nevalné chuti, ale… Aspoň nějaké chuti.

Sarah mi mezitím potvrdí moji domněnku o tom, co se teď bude dít. „Jen povídat? O čem? Nechci si s nikým z nich povídat. Ani cokoliv jiného,“ vypadne ze mne poněkud zatvrzele. Čím více se toho o Greenhillu dozvídám, tím více je mi z toho na nic. Jestli jsem si v kočáru cestou sem myslela, že to bude strašné, tak jsem ve skutečnosti ani v nejmenším neměla potuchy, jak moc velké peklo to tady ve skutečnosti je. Proboha. Mám náběh na úzkostnou ataku jen pomyslím na to, že v tomhle budu následující roky přežívat tak dlouho, dokud mi to nebude jedno.

Přinutím se tak dlouze vydechnou a raději se opět soustředit na Saru. Pohledem zalétnu k ženě sedící opodál s obvázanýma rukama, od které až sem doléhá to tiché kovové skřípání. Po zádech mi přejede mráz jen při té představě, že to samé dělá se svojí vlastní kůží. Vzpomenu si na jedny z těch prstů čouhajících skrze okénko ve dveřích, okousaných a zjizvených a…

Ošiju se a odsunu se na židli trochu dál od stolu. Viditelně nesdílím Sařino nadšení a už vůbec ne optimismus. Že nevypadám jako ztracený případ? Kéž by jen tušila, jak moc ztracená jsem. Ztracená a zatracená. Už to bude jen horší.

„Tím si nejsem tak jistá. Při příjmu jsem se nepohodla s vrchní sestrou. Ujistila mě, že osobně dohlédne na to, aby o mně bylo dobře postaráno,“ zamumlám v odpověď.

Nějakou chvíli se nic neděje, a tak se jen rozhlížím po jídelně. Čekám. A čím déle tu jsme, tím více jsem z toho nesvá. Prostředí jídelny je stejně pochmurné a zanedbané jako všechny ty ženy sedící u stolů kolem. Přistihnu se, že hledám snad i nějakou známou tvář… Kohokoliv, kdo v posledních měsících či letech náhle zmizel ze společnosti. To, co ovšem nacházím je akorát beznaděj.

Až se nakonec přeci jen začne něco dít. Otevřenými dveřmi do místnosti vejde vrchní sestra Meeksová ve společnosti tří doktorů. Ten nejstarší musí být zajisté doktor Colbeck. Působí přesně jako někdo, kdo pracuje na takovém místě celý svůj život. Lehce se zamračím a přimhouřím oči. Celé roky a roky jen přihlíží tomu, co se tady děje. V čem tady ty ženy žijí. Druhý z mužů ve mne vykřeše jiskřičku hněvu, co mi prošlehne očima. Znechuceně nakrčím nos. Doktor Grabham, kterému jde dle Sarah jen o to, aby dostal výplatu… Ztělesnění znuděné bezohlednosti.

A pak… Pak pohledem sklouznu k třetímu lékaři uzavírajícímu průvod. O tomhle muži tu nepochybně Sarah štěbetala. Pohledný, mladý… Takový, který k sobě ve společnosti přitáhne jistě nemálo kradmých pohledů i pozornosti. Znám takové muže. Jednoho takového jsem si vzala. Tenhle nebude stejný, jinak by nepracoval tady. Přesto… Něco… Ne v něm. Kolem něj. Překvapeně zamrkám, když si všimnu toho podivného… Co to je?! Rychle potřesu hlavou a promnu si oči. Možná… Možná to je z hladu. Z toho všeho… Vypětí… Poněkud nešťastně si vjedu prsty do vlasů. Jako by mi něco… Unikalo. Ale nevím co. Znovu jej vyhledám pohledem a…

… drobně sebou škubnu, když do mne Sarah strčí.

„Ty… Ty to vidíš taky?“ hlesnu bez většího přemýšlení a překvapeně se po ní podívám. Až v tu chvíli mi dojde, co jsem to řekla nahlas a jak to asi muselo vyznít. „Tedy… Dobrá, je pohledný, ale to nic neznamená. Za tou tváří to bude stejný bezohledné zvíře jako ostatní muži,“ vydoluji ze sebe napjatě. Ublíženě, jak se ve mne vzedme vlna emocí. A možná až příliš nahlas. Příliš ostře. Příliš… Všechno. Ve stejnou chvíli totiž zachytím pohled Meeksové směřovaný mým směrem a…

Ostře vydechnu a na okamžik přivřu oči. V uších mi pořád tiše hučí. Takže co to bude? Co mi Meeksová vybere jako další část přivítání? Prádelnu nebo terapii? Nedělám si příliš velké iluze, že si nenechá ujít příležitost, aby mi to dnešní ráno vrátila se vším všudy. Teď se ovšem rozhodnu nedělat… Nic. Nakonec co bych mohla? Jakkoliv jsem se ráno dožadovala, že chci s někým mluvit, tak mi nyní dochází směšnost celého toho požadavku. Promnu si tváři a přinutím se opět zalétnout pohledem k trojici doktorů… K tomu poslednímu. Bradfordovi. Objeví se to zase…?

Opožděně mi dojde, co to dělám. Že na něj zírám, i když z jiných důvodů než ostatní pacientky. A jakkoliv nejsem jediná… Možná právě proto, že nejsem jediná. S trhnutím sklopím hlavu i pohled k vlastním rukám, ve kterých už nesvírám hrnek, ale namísto toho je držím spojené na desce stolu a vší silou si zatínám nehty vzájemně do dlaní, až tam po nich zůstávají rudé půlměsíčky. Matka nesnášela, když jsem to dělala. A nejen ona, guvernantka mi jednou vyhrožovala, že budu muset nosit takové ty ošklivé rukavice, jestli toho nenechám. Ale teď a tady…

Delilah Blair Flanagan

Jídlo skutečně není nijak dobré, a tak zůstaneš především u čaje. Koneckonců čaj ještě nikdy nic nezkazil, i když by mohl být lepší. Podstatně lepší. Sarah dál vesele štěbetá a zahrnuje tě informacemi, které i přes své množství nevykreslují žádný líbivý obraz o místních poměrech. K renomovanému sanatoriu, kterým se Greenhill a jeho správce pan doktor Hart holedbají, to má skutečně daleko. Věděl tohle tvůj manžel před tím než tě sem poslal?  

„No, ano teď. Kdy jindy nás mají takto pěkně po kupě než teď? Vybírají si. Ale upřímně se mě neptej, dle čeho.“ Pokrčí Sarah rameny. „Někteří mají samozřejmě své oblíbence, ale příliš do toho nevidím. V tom lepším případě si s tebou budou chtít jen povídat, ale pak… No, jsou tu i méně příjemné terapie. Na ty ale berou spíše ty ztracené případy.“ Pokývne hlavou k ženě s dlouhými urousanými vlasy sedící u jednoho ze stolů, která vidličkou zarputile ryje do kovového tácu… cosi. A dle jejích obvázaných rukou, které jsou pokryté obvazy od předloktí až k lemu kratších rukávů to nejspíše nedělá pouze s tácem.

„Nemusíš se ale bát. Ty totiž rozhodně nevypadáš jako ztracený případ.“ Usměje se na tebe zářivě a pak jen na tebe ukáže lžící. „A toho se drž.“

A ty tak dále vyhlížíš spíše než doktory někoho jiného z personálu. Jednu určitou zapšklou ženu, která to tu má vše na starost. Čas běží a většina pacientek už viditelně dojedla. Skoro to až vypadá, že se nic nebude dít, ale v ten moment se dveře do jídelny otevřou a dovnitř vejde trojice mužů v doprovodu té, kterou hledáš.

Vrchní sestra Meeksová se o něčem baví s mužem v bílém plášti, který působí z trojice rozhodně nejstarším dojmem. Je to opravdu seschlý muž s brýlemi, který působí ve tváři poněkud nezdravě nažloutle. Výškou je také z trojice nejmenší, ale zachraňuje to alespoň sestra Meeksová, která je i tak o něco nižší než ten starý lékař. Dalším je muž s hnědými vlasy a upravenými vousy s poněkud otráveným a nebo snad znuděným výrazem, který rozhodně nepůsobí, že by z přítomnosti zde byl jakkoliv nadšený. Nevěnuje příliš pozornosti rozhovoru svého kolegy s vrchní sestrou, a nakonec ani vám. Výmluvné zívnutí, které jen tak tak skryje za zvednutu ruku celý ten dojem jen umocní.

A pak je tam třetí. Od pohledu nejmladší ze skupiny. Drží se vzadu a tak si jej ani pořádně v první chvíli nevšimneš, až když se skupina rozejde více do místnosti, můžeš si jej lépe prohlédnout a hned pochopíš, o kom přesně to Sarah mluvila.

Ten nový mladý lékař je skutečně pohledný muž s krátce střiženými černými vlasy. Přes tmavý oděv má přehozený bílý lékařský plášť stejně jako jeho kolegové, přičemž do jeho kapes má vražené ruce a kráčí se zadumaným výrazem poněkud s odstupem za ostatními. V jednu chvíli, kdy se na něj pořádně zahledíš, ti přijde, jako kdyby se prostor kolem něj podivně zakřivil a zavlnil podoben ohýbanému zrcadlu… A nebo tě jen klamou smysly.

Jak říkala Sarah, že se jmenoval? Bra… „Bradford.“ Šťouchne do tebe nenápadně Sarah a pohodí bradou k zadumanému mladému lékaři, který aktuálně vypadá myšlenkami někde hodně daleko.

„Tak co myslíš? Já myslím, že na něm skutečně něco… je.“ Zeptá se tě na nějaké hodnocení s úsměvem sedícím jí na rtech, zatímco se skupina lékařů vydá do části místnosti, kde se už dokončilo vydávání oběda. Sestra Meeksová o tebe zavadí pohledem, nebo tě spíš i schválně vyhledá a nepatrně se ušklíbne, než na něco odpoví tomu starému muži a pokračuje s nimi dál.

A ty máš příležitost s ní konečně promluvit… Pokud tedy chceš.

Vera De Lacey

„Hmm, je pravda, že bych se asi neměl divit tvému načasování Veršů po té události tehdy v salónku. Víš, že jsi byla první, kdo mi usnul přímo uprostřed jednání?“ Pousměje se William. „Na to se opravdu tak lehce nezapomíná.“ Povzdechne si a zadívá se na kachny pomalu plující po klidné hladině řeky.

„Já to chápu, Vero. Jen jsem chtěl… Ale, hmm nemusíš… Vlastně nemusíš nic, co bys nechtěla.“ Promluví ještě naposledy, než se opět ponoříte do ticha. I tak je to příjemná chvíle, ačkoliv je těžké odhadovat, co přesně William chtěl původně říct. Chtěl tě udělat šťastnou? Nebo snad s tebou založit rodinu? A nebo prostě jen chtěl, abyste váš vztah nemuseli tutlat před veřejností, což bylo více než nepohodlné a komplikované? Nakonec jste mohli být spolu pouze na místech, která nebyla veřejnosti přímo na očích. V jeho sídle a nebo právě tady na venkově v Davenportu, kam se čas od času za tebou uchýlil do klidu přírody a mimo ruch velkoměsta, kterým Nový Jeruzalém opravdu byl. Takových klidných míst však bylo žalostně málo.

A tak čas plynul. William ti dával prostor k tomu, aby sis vše zpracovala, alespoň tady tak, jak se to za současné chvíle dalo. Nerušil tě, jen vedle tebe tiše seděl s rukou obtočenou kolem tvého pasu. Kachny nakonec odplavaly zase někam jinam, nejspíše dál do ohybu řeky a stíny se protáhly, jak se slunce posunulo na nebeské dráze.

Nastal čas se pomalu vrátit, protože doma na vás čekala večeře a jedna jistě dosti netrpělivá matka. Ostatně, jestli někdo z tvého nového románku byl stejnou měrou nadšený i pohoršený, byla to tvá právě ona. Věděla moc dobře, kam tě něco takového stavělo a jakou nesmazatelnou skvrnu by to mohlo na tvé pověsti udělat, stejně tak ale, jak velká šance to byla pro tvou rodinu posunout se na společenském žebříčku, pokud by se z toho románku stalo něco víc oficiálního. Dovedeš si živě představit, že být svědkem toho, jak vše nakonec dopadlo s krabičkou s prstýnkem, měla bys to na talíři ještě hodně… hodně dlouho. Ale matka tu nebyla, alespoň zatím, a i když velmi ráda organizovala život nejenom tobě ale také tvým sestrám, ty ses už naučila si z toho tolik nedělat. Tedy, jak jen to v rámci zachování funkční rodiny šlo.

„Možná bychom měli jít.“ Je to nakonec William, který při pohledu na zdobené kapesní hodinky, které vytáhl z kapsičky na vestě, zavelí k odchodu. Bez větších obtíží se vytáhne na nohy a natáhne k tobě ruku, tu jedinou, kterou může. Na první pohled sice vypadá, že má obě dvě, ale moc dobře víš, že ta druhá skrytá za tmavou rukavicí se nikdy nepohne. Každý jste tehdy na začátku tohoto roku při diplomatické misi v Dvarace zaplatili vysokou cenu.

Avšak nakonec to nebylo nic oproti vypuknuvší válce, která se před pár měsíci rozhořela v Provinciích. Nebylo dne, aby denní plátky nepřinášely informace o jednání Spojeneckých armád, které se chystali k masivnímu útoku, kterým bude opět nastolen pořádek, stejně jako výpovědi přeživších, kteří byli vyhnání ze svých domovů a jako ti šťastnější o tom mohli mluvit. Svět stále více a více padal do chaosu, a přesto se to v takovéto momenty, jako jste právě teď sdíleli, nemohlo zdát vzdálenější.

Ale jestli v tom měl někdo sehrát klíčovou úlohu, stál teď vedle tebe… A ty s ním.

„Říkal jsem si, že snad to dnes nebude tvá matka přehánět jako posledně. Promluvila si s ní? Ale chápu, že je těžké jí vysvětlit, že opravdu nepotřebuji žádné speciální zacházení ani nadívané křepelky. Ty obzvláště.“ Poznamenal William při vzpomínce na poslední návštěvy, kdy tvá matka zřejmě pojala podezření, že pokud máte takovou vzácnou návštěvu, je nutné ji i adekvátně pohostit a přivítat. Netušila jsi, kde na to brala peníze a snad bylo i lepší o tom nepřemýšlet, ale v době, kdy tu býval na návštěvě William se vaše domácnost o poznání proměnila. Dokonce i v jídelně přibylo pár nových kousků nábytku a stříbrných zdobených svícnů. Z jejího pohledu to zcela jistě byla rozumná investice, která se mohla v budoucnu násobně vrátit… Ale ještě jsi tu byla ty. Ty především.

„Vypadáš jako Sofie,“ hlesnu tichým nepřítomným hlasem. Nevím, kde se to vzalo, ale nedokážu to dostat z hlavy. Ten záblesk něčeho, co tam nemělo být. Sofie. Možná za to může ten zvuk…? Možná to, že jsem od rána ještě nic nejedla ani nepila. Připadám si tak slabě. Raději se tak soustředím na hlas mladé ženy, se kterou sdílím celu. Rozhodně toho namluví více než já, ovšem… Ruku na srdce, to opravdu není těžké. Nikdy jsem nebyla zrovna lvice salónů, měla jsem raději svůj vlastní klid.

Bez ohledu na zklamání, co ze Sarah přímo čiší, svoji odpověď nijak nerozvádím. Nechce se mi o tom mluvit, naopak mi je ze všeho, co mi tu vypráví akorát ještě více zle. Cítím tu tíhu dosedající mi na ramena, úzkost stahující hruď. Raději se tak zvednu od stolu a přejdu k zamřížovanému oknu, kde se zastavím s pohledem upřeným ven. Hlavou se mi honí dost neveselé myšlenky a úvahy, přesto i ta morbidní představa sebe sama, jak kráčím směrem ke katovské smyčce na malém dřevěném podiu je mi milejší než celý Greenhill.

„To je přeci… Strašné,“ vydoluji ze sebe akorát přiškrceně, když mne Sarah obeznámí s tím, čeho jediného lze tady dosáhnout. Drobnosti propašované od dozorců. O ceně za něco takového raději ani nepřemýšlím, protože jediné, co mě napadne je… Ne. Rozhodně ne.

Od okna se už nehnu. Stojím tam opřená a nepřítomně hledím z okna ven, ztracena ve svém malém světě. Čas se zvláštně zpomalí až nakonec úplně zmizí. Jakkoliv na mne Sarah několikrát promluví, nedočká se více než krátké odpovědi sotva o pár slovech.

Snad bych si ani nevšimla otevíraných dveří nebýt Sarah. Polekaně sebou trhnu, když do mne lehce strčí, aby mne probrala. Ostře se nadechnu a poněkud nervózně zatěkám pohledem mezi Sarah a dveřmi. Jak dlouho…? Promnu si oči, nicméně v další chvíli přeci jen vykročím za Sarah ven na chodbu, kde už čekají nejen dozorci, ale i zástup zdejších chovanek. Je to opravdu bohatá sbírka zlomených duší, všehochuť zdejšího panoptika. A že to není vůbec pěkný pohled. Kterou z nich budu za pár let já?

S prázdným výrazem se rozhlížím kolem sebe, snažím se držet si od všech odstup. Snad bych raději… Ne, určitě bych raději zůstala v cele jako těch pár, kterým podává sestra tác skrze průzor ve dveřích. Nikdy jsem neměla ráda davy lidí a tenhle průvod je pro mne noční můrou. Přesto se stanu jeho součástí, když společně se Sarah vykročím chodbou pryč. Ostatně ta se ochotně zhostí mého uvedení do zdejší společnosti a pokračuje v tom tichém vyprávění o místních poměrech.

Doktor Colbeck, Grabham a Bradford. Lišácký úsměv jí neoplatím, vlastně by v mé tváři marně hledala cokoliv jiného než šok a znechucení. Prádelna nebo terapie. Obojí mi zní příšerně. Když vidím stav všech těch žen kolem mne, tak je mi jasné, že lékaři tu rozhodně nejsou od toho, aby nám pomáhali. Nebo nás dokonce léčili. Ne… To rozhodně ne. Každý, kdo tady pracuje a vidí v čem ty ženy žijí a jak, je zrůda. Neřeknu nic, jen se přinutím vydechnout ve snaze zachovat klid a nedat na sobě nic znát.

Prostorná jídelna je pro mne úplně jiným světem stejně jako všechno tady. Působí to tady všelijak jen ne útulně. Na sestry hledím ryze nedůvěřivým pohledem, zatímco pomalu postupujeme frontou, co se tu utvořila. Mlčím. Očima těkám kolem sebe a ujišťuji se, že je to skutečně tak hrozné, jak to vypadá. Nakonec přijdeme na řadu, ačkoliv opravdu není o co stát. Svírám v rukách plechový tác a konsternovaně sleduji ruce sester nakládajících na něj nevábně působící hmotu fazolí, zeleniny a rýže. K tomu hrnek na čaj, který si po vzoru Sarah natočím z varny.

Nakonec se usadím společně se Sarou k jednomu ze stolů… Kde nakonec zůstaneme sedět samy. Neujde mi, že od nás odežene pár dalších pacientek dříve než se stačí usadit a… Vlastně jí jsem za to vděčná. „Cože?“ krátce k ní vzhlédnu od jídla. Bristol, zasekne se mi to známé jméno v hlavě. Aspoň na chvíli, než…  „No… Nevím,“ odpovím jí váhavě. Ani nevím, kde se vezme představa misky s vodnatou polévkou, ve které plave pár kusů nahrubo oškrábané zeleniny včetně slupek, přesto stačí mrknutí a zírám zpátky na fazole s rýží. Nicméně ani teď to nevypadá vábně. Ačkoliv… Nakonec je úplně jedno, jak to vypadá. Skrze sevřený žaludek bych neodkázala nic pozřít ani kdyby mi tu naservírovali telecí líčka na víně.

„Nové terapeutické způsoby,“ zopakuji po Sarah zhrozeně, když se tak vesele zakření. Naznačuje tím snad…? Ahh, ne, nechci o tom přemýšlet. Nechci na terapii ani do prádelny, chci mít jen… Klid. A zatímco ona má svoji porci jídla už snězenou, já se v té své stihla tak akorát porýpat lžící a ujíst sotva sousto rýže a jednoho dost neurčitého kousku rozměklé zeleniny. A víc se do sebe už ani nesnažím dostat, namísto toho lžíci odložím na znamení, že jsem dojedla. Zato hrneček vlažného čaje vypiju hned a vlastně se i odhodlám jít si nakonec natočit ještě jeden, abych zahnala tu nejhorší žízeň a slabost.

„Takže… Doktoři si chodí vybírat pacienty na terapie… Sem?“ přeci jen se Sary zeptám. Ne snad, že bych stála o zajišťování pozornost. Když dosedni opět ke stolu i s čajem, tác od sebe i trochu odstrčím. Při pohledu na jídlo jen lehce nakrčím nos a tiše si povzdechnu. Od té… Události s Bartholomewem jsem toho příliš nesnědla ani doma… A teď nemám na jídlo ani pomyšlení už vůbec.

„Takže… Teď bude co?“ nejistě se rozhlédnu po jídelně. Hledám jen jednu známou tvář, vrchní sestru Meeksovou.

Delilah Blair Flanagan

„Ehm?“ Zarazí se Sarah, když se pro jistotu ještě jednou zeptáš na její jméno a nakloní hlavu k rameni. „Ne? Sarah…? Říkala jsem Sarah. Nejsem… Jsem Sarah.“ Řekne poněkud zvláštně a na chvílí působí, jako kdyby ani ona si tím nebyla tak jistá. Jestli ale měli lidé právo chovat se někde zvláštně, bylo to právě toto místo. Kdo ví, co za tím bylo a co se té dívce stalo.

„Otevřeli? Hmm, tak třeba jednou… I když. No, vlastně víš, že tu také máme divadlo? Tedy jen ti nejvychovanější z nás dostanou možnost se toho zúčastnit a za mě to dosti hraničí s fraškou, přinejmenším, ale máme tu aspoň… něco. I když na místní ztvárnění Samsonova pádu bych se jednou chtěla podívat, heh. To by bylo.“ Zasměje se tiše té představě, která se jí vykreslí v hlavě.

Na její otázky však neodpovíš. Tedy rozhodně ne tak, jak by čekala. Ostatně to zklamání z tvé odpovědi je na ní hned patrné. „Hmm, dýchat… No, dobře. To je nové.“ Maličko se ušklíbne, ale více už do tebe nerýpe, ať už si o tom myslí své.

„Heh, Hartem? Tím panákem? Snad si nemyslíš, že u něj by ses něčeho dovolala? Jsme pacienti. Nás nikdo neposlouchá. Tedy… skoro.“ Zapřemýšlí krátce, ale více už to nerozvádí. „Mluvit? Mluvit se tu dá s kde kým. Ale úplně nevím, co si pod tím představuješ. Jestli ti někdo pomůže ven? Ne, to určitě ne. Někteří dozorci jsou ochotní za nějakou cenu propašovat dovnitř nějakou drobnost. Cigarety, knížku… no, záleží. Ale není tu moc čím platit.“ Ušklíbne se kysele. A pak se mezi vámi rozhostí ticho, jak se tvá mysl rozběhne někam jinam. K těm šťastnějším koncům, i kdyby měli být snad na šibenici.

A den pokračuje. Netrvá to nakonec tak dlouho, se začne ozývat otevírání dveří. Sarah, která se s tebou před tím snažila párkrát bezúspěšně zapříst rozhovor, do tebe jen šťouchne a pohodí hlavou ke dveřím. „Bude oběd. Alespoň si natáhneme nohy.“

A také, že ano. Vypadá to, že skupina dozorců postupně pouští chovance z jejich cel, včetně vás. I tak si ale všímáš, že pár dveří zůstává zavřených a sestra čekající s vozíkem naloženým tácy s jídlem se o ně postará dost možná jinak. Tohle křídlo, kam tě umístili je viditelně pouze ženské, takže vidíš, že se v prostorné chodbě shromažďují ženy různého věku i vzhledu. Jedno mají ale společné, světlý obyčejný oděv a poněkud neutěšený vzhled. Některé těkají pohledem vyděšeného zvířete kolem sebe, jiné se pochechtávají a pár z nich působí prostě… normálně? Alespoň co se chování týče.  

„Po obědě jsou většinou terapie a nebo práce v prádelně. Je fajn, když si tě vyberou na terapii, protože v prádelně… Hmm, není o co stát.“ Promlouvá k tobě šeptem Sarah, zatímco vás dozorci vedou chodbou dále do budovy. „Tedy záleží s kým. Doktor Colbeck je dosti… Hmm, no řekněme, že k němu ti moc nedoporučuji jít. Grabham je uspávač hadů, co se to tu snaží pokaždé jen nějak odkroutit, takže je to vlastně takové odpočinkové odpoledne, kdy si můžeš i zdřímnout. Ale ještě je tu jeden nový… Myslím, Bradford? S ním jsem ještě sezení neměla, ale něco na něm je.“ Pousměje se lišácky. Sarah se viditelně sama pasovala do tvého osobního průvodce tímhle peklem a ta role ji dle všeho baví.

Nakonec cesta není až tak dlouhá, než dojdete do prostorné jídelny, ve které je množství stolů se židlemi a pár sester za výdejním pultem, které už čekají na pacienty, aby jim nandali jídlo na kovové tácy. I přes sem tam podivné zvuky, které se z vašeho procesí ozývají, se postavíte do alespoň nějak uspořádané fronty a čekáte, až na vás přijde řada.

Dvojice sester ti postupně na kovový tác naloží nějaké fazole v omáčce a rýži s pár kousky zeleniny, která je také čímsi zalitá, aby nebyla tak suchá. O mase si můžeš nechat jen zdát. Dostanete lžíci, hrníček na vlažný čaj, který si můžete natočit z chromované nádoby a to je vše. Všímáš si tedy, že některé z pacientek dostávají ještě kalíšky s léky, u kterých si sestry překontrolují, že je hned polkly, ale pro tebe nic takového nemají. Možná zatím?

Usadíte se se Sarah k jednomu ze stolů a dáte se do jídla. Jídlo je mdlé chuti a nevalné kvality, ale je to aspoň něco. Něco v tobě ti však tiše napovídá, že by to mohlo být horší. O dost horší. „Není to zlé, co? Sice to není jako v té restauraci naproti, hmm Bristolu, ale pořád se to dá… ne?“ Pokračuje Sarah v tom zvídavém vyptávání se. Párkrát mávne na ostatní pacientky, které se někdy chtějí posadit k vašemu stolu, ale Sarah je vždy pošle pryč. Snad aby tě zbytečně neděsily a nebo aby tě měla jen pro sebe? Kdo ví.

„No, doufám, že dneska dorazí všichni lékaři. Nebylo by od věci si nějak zajistit pozornost toho nováčka. Třeba bude mít nějaké nové… terapeutické postupy.“ Zakření se a poklepe si lžičkou o bradu. „Všechno lepší než prádelna.“ Zakončí to pak, načež pokračuje v jídle, aby co nejrychleji dojedla těch posledních pár kousků, co jí na tácu zbývají.  

* * *

* * *

Z marnosti toho všeho je mi skoro do pláče. Chvíli konsternovaně a snad i zhrozeně hledím na ošklivou oprýskanou železnou konstrukci palandy, kam mne vedle sebe zve ta žena. Snad sebou i drobně trhnu, když mi náhle oznámí, že dole spí ona. Já… Nevím, co jí na to odpovědět. Nedokážu si představit, že tam vůbec budu spát, ať už nahoře nebo dole. Nechci tam spát. Bože… Znovu přelétnu pohledem po pokoji a zastavím se jich na zamřížovaném oknu. Udělala bych cokoliv, jen abych se odsud dostala ven.

Opožděně zavrtím hlavou a opatrnými kroky přejdu k jedné ze židlí u stolu, na kterou se opatrně posadím. Je omšelá jako všechno, co tu je. Delilah z bible? Na okamžik se zarazím. Jistě, Delilah a Samson, příběh o lásce a zradě. Ne snad, že bych kdy kdovíjak tíhla k bibli, ale tohle patřilo k jednomu z těch lepších příběhů… Pamatuji si, že jsem viděla v novinách nenápadný titulek lákající na divadelní hru napsanou právě na motivy toho tragického příběhu. Sotva znatelně kývnu hlavou, avšak vzápětí…

S bolestným zasyknutím si pokusím rychle překrýt uši dlaněmi. Nepříjemný hlasitý zvuk na neurčitě dlouhou chvíli vymaže ze světa… Všechno. Musím přivřít oči a zapřít se lokty o stůl, abych se aspoň nějak ukotvila v prostoru. Nic nevidím, ani neslyším, ztratím se v tom hluku. Srdce mi buší a ve spáncích mi tepe a třeští, když konečně začnu zase vnímat své okolí. Vše se sice rozpíjí do černých skvrn, které se snažím rozehnat usilovným mrkáním a hlas té ženy zní na okamžik z podivné dálky jako bych měla zalehlé uši.

Roztřeseně vydechnu, stále přikrčená nad stolem a teprve poté se pomalu narovnám s otázkou v očích. Ovšem ani dívka nevypadá, že by snad tušila, co se to právě stalo. Bylo to tak… Nedává to smysl. Jak…? Zmateně zamrkám, když se mi nakonec dívka přeci jen představí. „Sarah?“ zopakuji po ní a pocit toho, že je něco strašně moc špatně na okamžik jen zesílí. „Ne… Sofie?“ hlesnu tiše, napjatě a promnu si oči. Co to se mnou je? Jako by šílenství nasáklé do stěn Greenhillu bylo nakažlivé. Z té představy je mi úzko.

„Ano, myslím… Myslím, že jsem se na to ptala,“ odpovím jí stejně nejistě jako se mne ptá, zatímco se opět přinutím soustředit se jen na ni. Dýchat. Uklidnit se. Musím se uklidnit, abych mohla něco vymyslet. Z toho, co Sofie… Ne, Sarah, Sarah se jmenuje – říká, mi naskočí na pažích husí kůže. Zmínka o otci i její výraz… Nemám z toho dobrý pocit. Natolik, že to raději přejdu… „Ah, dobře,“ kývnu hlavou. Tři roky. Snažím se netvářit tak moc zděšeně jak se cítím. Tři roky na tomhle místě hrůzy.

Zvyknu si tady? Nechci si tady zvykat! Musím se znovu nadechnout a opět vydechnout. Ne, že by to pomáhalo. Bříšky prstů nervózně zabubnuji o stůl. Sofiin… Sařin dotaz mne zavede do míst, kam nechci. Nechci vzpomínat na cokoliv spojeného s Barthem bez ohledu na to, jak moc pěkná vzpomínka to je. Možná právě proto. „Ano, už ho otevřeli. Jednou jsem tam byla… Hráli dobře…“ na okamžik se zarazím, „hru o Samsonově pádu.“ Pro některé to mohlo být možná až příliš nové. Lady Fullerová to myslím označila za vulgární, ale… Tu pobuřovalo všechno, co se nedrželo regulí starých minimálně třicet let zpátky. Nakonec o mých šatech jednou prohlásila, že jsou možná až příliš výrazné na manželku – navzdory tomu, že mi je před večírkem Barth zkritizoval, že v nich vypadám jako jeptiška.

Se syčivým výdechem si promnu tvář. Sofie… Ne! Sarah! Sarah, Sarah, Sarah! Pořád na mně mluví. Doslova mně zahltí přívalem slov a otázek, které sotva stíhám. Není mi moc do řeči – není mi vůbec do řeči. Je to… Tolik malicherných důvodů, proč skončit na tomhle místě. A všechny mají jednu věc společnou – stačilo, aby za vás někdo rozhodl a zaplatil. Tak jednoduché to je. Tak odporné to je. Je mi z toho na nic. „Ne, nic z toho,“ spíše zachraptím než cokoliv jiného. „Jen… Jen jsem chtěla… Dýchat,“ vydoluji ze sebe s jistou námahou a znovu potřesu hlavou.

„Omlouvám se, já… Opravdu mi není dobře,“ hlesnu zamítavě a odkašlu si. Pohledem sice zavadím o umyvadlo, ze kterého by se dalo napít, ale… Ne. Když budu pít, tak to znamená, že dříve nebo později budu muset jít na ten záchod tady a to opravdu… Ne.

„Chtěla jsem mluvit s doktorem Hartem, ale… Nedovolili mi to. Dá se… Dá se tady s někým vůbec mluvit? S někým… Kdo pomůže,“ zeptám se nakonec a přeci jen se vytáhnu na nohy, abych pár mátožnými kroky přešla k oknu. Zastavím se u něj a ramenem se opřu o zeď malého výklenku, zatímco hledím ven. Musí… Musí to přeci nějak… Jít. Raději bych se nechala pověsit na nádvoří věznice, než tady strávila roky… A roky… A… Na okamžik přestanu vnímat. Možná i na chvíli delší jak pár vteřin nebo minut, jak má mysl náhle ustrne v tom jednom prázdném bodě.

♫♪♪♫

Delilah Blair Flanagan

I přes všechny tvé protesty a snahu se jakkoliv stavět na odpor, se za tebou zabouchnou těžké dveře od tvého pokoje – ne, pokoje ne – cely, a ty zůstaneš chycená v pasti. Žena, nebo spíše dívka, na tebe zvědavě hledí, i když jestli v těch očích byl kdysi nějaký bystrý lesk, je už dávno pryč.

„Dobře? Ahh, to je normální. Asi...“ Mávne rukou a sama se hned na to zamyslí nad svými slovy, což i doplní hlavou nakloněnou na stranu a pohledem upřeným… kamsi? „Tak si klidně sedni.“ Poplácá matraci vedle sebe, jako kdyby tě zvala k sobě.

„Ale spodní patro je moje.“ Dodá rázně, snad aby tě hned zkraje odradila od nějakých nekalých plánů. Ty ale rozhodně nehodláš využít jejího pozvání, které je… minimálně zvláštní. Židle u stolu působí přeci jen bezpečnějším dojmem, a tak se na ni usadíš a konečně vydechneš. Ruka tě bolí, ale v tuhle chvíli to není to zdaleka to nejhorší, co se ti děje. Tohle celé je totiž jedna velká noční můra.

„Delilah? Oh, jako ta Delilah z bible?“ Poposedne si více ke kraji postele. „Hmm, těší mě Delilah, já jsem…“

„…Sofie…“

Vysoko položený zvuk připomínající chrčivé zapraskání na chvíli přehluší vše kolem, až se ti pohled na chvíli rozpije a musíš zavřít oči. Až po chvíli, postupně začínají tvé smysly přicházet k sobě. Co to bylo? Netušíš. A viditelně nejsi jediná.

„Ahh… Co to sakra?“ Spustí dívka ruce z uší a zamrká na tebe trochu rozostřeně. „Sarah… Hmm, jmenuji se Sarah.“ Dostane ze sebe s ještě přivřeným okem, ale oproti tobě vypadá, že se z toho nečekaného zážitku oklepala podstatně rychleji. „Zvláštní.“ Zamumlá jen a rozhlédne se kolem vás, než jen pokrčí rameny. Ať už to bylo cokoliv, nezalamuje se tím.

„Na cože si se ptala? Jak dlouho?“ Zastaví se na tobě opět její vodnaté oči. „Noo, a víš, že vlastně ani nevím. Tady se čas měří špatně… Myslím, že pár let to bude. Určitě pár let. Pamatuji si…“ Pousměje se náhle tak sladce. „… mé sedmnácté narozeniny. Máma mi dala zlaté kapesní hodinky a nové šaty… Blankytně modrý satén a otec…“ A její pohled na moment potemní, než se nezvykle znepřítomní, jako kdyby se to něco za ním v ten okamžik vytratilo. „Cože si se ptala? Ah, jistě, jak dlouho tu jsem. Dva, tři roky? Asi tři. Hmm, rozhodně tři.“ Nakrčí rty, jako kdyby o nic nešlo.

„Ale nemusíš se bát. Zvykneš si tady. Každý si nakonec zvykne… Nějak. No, ale co povídám pořád já? Povídej ty?! Co se děje venku? Už konečně otevřeli to nové divadlo na Aldred Road? Tedy, měli ho otevírat už tehdy na podzim, takže asi… ano.“ Poklepe si prstem na bradu a opraví se, když si vzápětí uvědomí svou chybu. Ty se musíš chvíli zamyslet, ale ano, ta dívka má pravdu. To divadlo dokonce znáš stejně jako místo v Zahradách, kde je umístěné. Nevíš tedy, kdy přesně bylo otevřeno, ale Barth tě tam jednou vzal. Vypadalo to, že se tam zajímají o novější inscenace místo klasických ohraných děl. Byl to nakonec… příjemně strávený večer. Tehdy. Před tím vším.

„A jaký je vůbec tvůj příběh, hmm? Příliš mnoho milenců? Nebo naopak jen ten jeden, kterého rodina nenávidí? Závistivá sestra nebo snad tchýně?! A nebo ses zapletla s někým mocným? Někdo z Rady?! To by bylo… A že vybrat by se dalo. Zabila jsi někoho? Unesla někoho? Či snad drogy v rodině? A nebo jen někdo potřeboval dědit, hmm? To je mezi námi ta nudnější varianta. Stejně ohraná jako ty případy, kdy někdo slyší hlasy nebo se prohlašuje za svaté z bible.“ Ušklíbne se, jen co tě zahrne spoustou otázek a variant, než se poněkud omluvně pousměje a zase trochu zklidní.

„Já tu tak trochu… sbírám příběhy. Nevěřila bys, co všechno se tu jeden nedozví. Jsme tu skutečně vybraná společnost lidí. Creme de la creme Nového Jeruzaléma, smím-li to tak říct!“ Dodá skoro až hrdě… a tobě z toho všeho jen nepříjemně vyschne v ústech.

Vera De Lacey

♬♬♬♬♬

William sedí vedle tebe a dává ti čas. Je to už delší doba, co jsi měla naposledy nějaké Verše. Po Dvarace se sice dostavovaly poměrně často krátké záblesky ze Zerachielina života, ale většina jich patřila k těm dřívějším, šťastnějším časům, kde ještě nebylo žádné povstání ani černé město Padlých. Nemluvě o tom, že to byly skutečně krátké návraty do jejího života, které se ani v nejmenším nedali srovnat s tím, co se přes tebe teď převalilo jako velká vlna a nechalo tě rozlámanou na pláži.

„Co? Nakir?“ Promluví nakonec William, když s tebe začnou padat alespoň nějaká slova o Verších, které jsi právě prožila. V první chvíli vypadá zmatený, než přeci jen přimhouří oči, když mu snad něco dojde. „Vzpomínala jsi na to, jak Zerachiel potkala Nakira?... Myslíš tehdy ve Zlatém městě?“ Zachytí se té lepší a méně komplikované možnosti. Těžko říct, jestli ví i o té druhé, ale dle toho, jak vážně působí, je možné vše.

A ty jej příliš dlouho nenecháš na pochybách. Je ti to líto… Ale víš moc dobře, co by ti Dumah na tohle řekla. Přesto William mlčí. Neodsekne ti ani neuhne pohledem, jen si tě zamyšleně prohlíží a působí snad i lehce ztracen v myšlenkách. „Hmm, to nebyla vzpomínka na Zlaté město, že?“ Povzdechne si, aniž by se snad snažil skrývat to, že ví a jen zalétne pohledem k vrbovým větévkám čeřícím vodu. Odmlčí se. Stejně jako ty teď už o něco hůře hledá slova a tak mezi vámi na chvíli nastane prosté ticho.

„V pořádku, Vero. Nemusí ti to být líto. Nebyla jsi tam. Nebyli jsme tam ani jeden.“ Protne ticho jeho klidný hlas. Snad jen, že nemá tak úplně pravdu. Byli jste tam. Sice možná jen v jejich kůži, ale stejně jako byly pro tebe živé Verše za Zerachiel, není důvod pochybovat, že by je snad William vnímal jinak. Všechno to, co se tehdy událo Nakirovi. „Byl to jen… nešťastný konec. Nejspíš to ale ani jinak nemohlo skončit. Ne s nimi.“ Pokračuje však dále. „Jestli ti to přinese nějakou útěchu, Nakir věděl, co riskuje. Tušil, že je velká šance, že zemře. Zároveň ale věděl, že někdy jsou oběti nezbytné k tomu, aby se něco změnilo a Dumah s generálem byli priorita. Zvolil si svůj osud sám. Smrt z rukou Lucifera.“

Vítr opět profoukne mezi větvemi, které zašumí, zavlní se všude kolem vás a zase nastane to táhlé ticho.

To už se ti ale při pohledu na krabičku s prstenem roztočí kolečka v hlavě na plné obrátky. Byl to dárek? Byla to žádost o ruku? A co jsi řekla? Pokud vůbec něco? Je těžké si cokoliv z toho vybavit. Seděli jste zde, povídali si a pak… Pak si pamatuješ pouze začátek veršů, které tě strhli jako blesková povodeň.

„Co myslíš?“ Ohlédne se po tobě, když začneš mluvit o tom, co je a není moudré. Chvíli je viditelně zmatený, než si všimne tvého pohledu upřeného na krabičku s prstenem. Než ale stihne cokoliv dalšího říct, či vysvětlit, rozmluvíš se ty. O svém strachu z toho, že se bude minulost opakovat. O strachu z Lucifera a jeho pomsty za to, že by sis snad dovolila provést něco takového. Skládat před bohem slib věrnosti někomu jinému? A zrovna jemu? Však moc dobře víš, s jakým despektem na Nakira hleděl. Jedno neuvážené rozhodnutí by mohlo všechno zkazit. Williama tvé chování v první chvíli až zaskočí, než…

„Vero, ale no tak.“ Obejme tě jednou rukou kolem ramen a přitáhne si tě blíže k sobě. „A já miluji tebe a chápu, co se mi snažíš říct. Teď ale hlavně klid, ano?“ Vtiskne ti mezi slovy polibek do vlasů. „O nikoho nepřijdeš. Tohle nejsou Verše. Já nejsem Nakir, ani ty Zerachiel. Žijeme. Oba. Dle svého.“ Promlouvá tlumeným hlasem, zatímco se o něj opíráš a on čeká, až se tvé splašené srdce trochu zklidní.

„Ehm, ale necháme to být. Tohle není skutečně nejvhodnější chvíle.“ Pustí tě William na chvíli, aby se natáhl pro dřevěnou krabičku, kterou s tichým cvaknutím zaklapne a schová do kapsy, než tě opět obejme. „Ty mi žádné věci prostě nemůžeš dát jen tak lehce, že Vero?“ Zaslechneš v jeho slovech úsměv, než jen potřese hlavou a opře ji o tvou, aniž by něco dalšího dodával.  

… A vítr dál šumí v listoví.