Andor.cz - Dračí doupě online

Oh, nono, pako.

"Ten poslední je teda taky tvůj, když jsi ta princezna!"
Vtipné, poslední, co uslyší je, že jsem vlastně prej peincezna! Snad mu to bude alespoň vrtat hlavou. Chvilku.
"Prosím, vzdávám se!"
"Drahoušku," odpovím klidně a udělám k němu zvolna pár kroků. Jdu uvolněně, jako kočka, která usoudila, že lov vlastně není takový adrenalinový zážitek, jaký mohl být. "Na to už je pozdě."

Je smutné, že tady nemám meč. To bych ho probodla prostě ve stoje, a frajersky si mohla na mrtvolu odplivnout. Takhle si prostě musím jako pitomec čupnout a vrazit mu nůž do hrudníku, než začne řvát.

"Promiň, ale nechci žádný svědky, kteří by mě nahlásili strážím," svěřím se umírajícímu.
"Jsem tady ve městě za hodnou holku. Jen jste mě prostě neměli srát."
A bejt oplzlý! Nesnáším to! Jen Bastiano o mě smí vést oplzlý řeči!

Dilema!

Poslední chlapík zahodí před sebe klacek, který měl jako zbraň a začne zběsile couvat od toho krveprolití, na které nebyl zjevně psychicky připravený.

"Prosím, né, prosím né!" volá zatímco couvá, až zakopne o jednu nesouvislou kočičí hlavu a svalí se na záda.

"Prosím, vzdávám se!" volá a natahuje před sebe prázdné ruce.

Nešťastný močič do toho něco chrčí, zatímco se svíjí v bolestivé křeči. Nůž v břichu není tak rychlá smrt, jako nůž v krku.

Hehe, nesečtělá děva, hehe.

Takže násilí. Jako vždycky. Přeci jenom, násilí je prostě nejvyšší autorita, od které se odvíjí všechna ostatní práva.

Pokývnu, že rozumím. A pak vrhnu nožem po chcáčovi, kterému zasviští až do bříška, kde mu nejspíše udělá dobře. A nebo možná taky ne, vzhledem k tomu, že se v předklonu skácí k zemi.

Nemarním časem a levačkou šahám pro další nůž, který házím po dalším otrapovi, ale ten jenom neškodně kolem něj prolítne do tmy.

Ah. Asi jsem už druhou rukou vyšel pomalu ze cviku, jak tak koukám.

"Ten poslední je teda taky tvůj, když jsi ta princezna!" zvolám k Alessandře, která mezitím povraždila tři neštasťníky.

Jak jako tupá štětko? Já nejsem tupá, jen ne tak sečtělá!
2x nat6 +3. Well, guys. Sowiboka.

No, ať už moje máma byla nebo nebyla ubulená, za chvilku ji, vy bando blbejch mamrdů, můžete osobně pozdravit. Můžete jí říct takový ty normální věci. Že jsem se dobře vdala, do bohatý rodiny, tak jak to ona měla ráda. Že jsem lepší assasin, než byla ona - no minimálně jsem ještě, narozdíl od ní živá, žejo - a tak. No a že pozdravuju a na návštěvu se ještě dlouho nechystám, úplně by mi to tam asi nesvědčilo na pleť.

Nás je pět a vy jste dva. Jste se posrali či co?
"No to je právě ten, hm, kámen úrazu, " pokrčím mnohoznačně rameny. Může to znamenat leccos. Že se bojíme, protože jich je hodně a váháme. No a nebo taky to, že je jich prostě a jednoduše vlastně docela málo. Málo na to, aby mě sejmuli i samotnou, když na to přijde. A to jsem ještě i střízlivá.

"... jim mám hodit nějaké ty mince jako odškodné?"
"Je pravda, že jich je pět a není tady v okolí NIKDO, kdo by nás viděl a tak nám nikdo proti takové přesile nepomůže,"
Jsem dramatickej osel, že? No a nebo to znamená NIKDO NÁS NEUVIDÍ! Protože prsty naznačím odpověď na jeho otázku, zda je odškodníme a necháme být - "NE."

Popravdě mě dosralo to o tom, že se "chtějí ještě pobavit." Do tý doby byl si řekla, že to jsou jen blbí, opilí ale skoro snad i hodní kluci. Takhle... No nene. Tohle je ten tyo zmrdů, co mi doma v Benátkách NIČÍ ZBOŽÍ! Takže to začíná bejt bohužel osobní.

Pak naznačím, že já jdu doprava. Začnu od velitele.

"Tak možná bychom se přeci jen mohli nějak domluvit, když je vás tolik," začnu zeširoka a pošlu mu s těmito slovy bez jakéhokoliv náznaku nebo upozornění nůž mimochodem do břicha. Během toho v jedné vteřině natáhnu ruku k druhému. Skrytá čepel s tichých zasvištěním vyjede do jeho krku. Nůž vytáhnu, pro jistotu ho bodnu rychle ještě jednou, do hrudníku, prosmýknu se okolo něj za jeho záda a třetího z kumpánů zezadu podříznu pod krkem. Když stojím za ním, tak to nevadí, že z něj crčí marast. Ale raději mu ještě pošlu skrytou čepel do ledvin, protože, já nevím... Co kdyby náhodou ještě začal běhat? To nesnáším, když běhaj okolo a všude crčí, jak podřezané slepice.

Na prach, na prach!

"Nikdy to nejde, podle plánu, že?" řeknu nonšalantně Alessandře, když si sahám na opasek pro vrhací nože.

"Budeme si zkoušet hrát na hodný a nebo je prostě teda zabijeme? Byť je teda strašná škoda, že jsme u řeky, ale do vody ty těla asi neschováme. I když si myslím, že pod mostem je nikdo hledat nebude a dost možná tam vydrží takhle nejen dnešní noc, ale klidně i pár dní, než je někdo objeví. Takže toho se bát nemusíme. Nebo..."

Hehe, když si chceš hrát na dobrotivou paní.

"... jim mám hodit nějaké ty mince jako odškodné?"

Vždycky se to stane

"Tvoje máme je ubolená holka, ty tupá štětko!"
"Jo, a tvůj fotr taky."
"Jo, krávo, komu si myslíš, že nadáváš vole."

Což kluci si to asi vzali osobně a začali si po okolí shánět zbraně. Kus dlažební kostky, větší spadlou větev a jeden dokonce odněkud vyčaroval nůž.

"Kdo bude koho zabíjet? Nás je pět a vy jste dva. Jste se posrali či co? Takže navalte prachy a my vás MOŽNÁ necháme žít."
pronesl kápo grupy.
"Až se teda trošku pobavíme, cheche," dodal další oplzlým hlasem.

Ale tak tyvole... Chudáci!

Jo, klidně můžeme za Marcem, jen bychom si měli zajistit flašky proti cinkání, protože jak to uslyší, tak budou chtít taky! Tsetsetse!
Myslím, že máme nový kamarády,"
Nekouknu se, kam ukazuje, jen našpicluju uši. Podle jeho výrazu ostatně soudím že to není úplně otázka života a smrti. Teda MÉHO života a smrti.
"Hm?" ušklíbnu se a čekám, co bude.

"Co jste si mysleli, když jste hodili po našem kamarádovi kamenem? He? Zmrdi, teď nám dlužíte omluvu,"
"Mysleli jsme si upřímně, že hned nepoběží žalovat jak pětiletá ubulená holka," napůl se otočím a pro jistotu u pasu položím prsty levé ruky nonšalantně na jílec nožíku.
"Awe ješismawja, oni po mjě hodili kamínek, když jsem za rohem chcal, tatííí," zašišlám posměšně na jednoho z nich - co ja vím, kterej to byl, žejo.

"Já mám takovej nápad," prohlídnu si okolí, kolik tady bude případných svědků. "Vy si půjdete po svých, omlouvat se ani nemusíte, jsem na výletě a v dobré náladě - a já vás nezabiju," zazubím se mile. Nebo si aspoň myslím, že je to milý! Když jsem se naposledy takhle culila na Baggia, no, moc to nezabíralo.
Přitom Bastianovi to vždycky takhle vyjde, svět je prostě někdy nefér!

No, minimálně někdo neví, kdy má ustoupit.

Za Alessandřinými zády se totiž z boční uličky na hlavní ulici vynořila skupina chlapíků, kteří si to mašírují směrem k mostu.

"To jsou voni chlapi!" křikne hlas, který vám přijde povědomí.

Když se skupina víc přiblíží, je vidět chcáč a jeho čtyři kumpáni. Všichni vypadají docela nalitě, ale odhodlaně vyvolat rvačku.

"Co jste si mysleli, když jste hodili po našem kamarádovi kamenem? He? Zmrdi, teď nám dlužíte omluvu," řekne nejspíše vůdce tlupy.

"A taky peníze na chlast. Jako odškodné," dodá další.

Ať to vypiju, jestli ustoupíš!

"Ooo, máte pravdu vaše vznešenosti. To jsem vymyslel vskutku hloupě, to je důvod, proč vy jste princezna a já pouhý poddaný! Ooo, omlouvám se, za svoji hloupost." a znovu se hluboce ukloním.

"A nikdy bych si vaše výsosti nemyslel, že se bojíte."

To prostě nějak nejde k Alessandře. Ani, když by šlo o výšku a ne o to na někoho naběhnout, strach prostě není jedna z jejich vlastností.

"No, když už tam jdeme, půjdeme pozdravit Marca a kluky? Třeba už něco zjistili a... oh. Myslím, že máme nový kamarády," a ukážu za Alessandřina záda.

Ať zhynu, jestli ustoupím!

"Chceš se plížit ven z města, zatímco ti ve vaku cinkají o sebe dvě lahve?" pobaveně povytáhnu obočí.
"No, řekla bych, že to prve prostě tak jako tak musíme vypít. Než se budeme šmejdit ven z města. Takže ta věž, proč ne, " pokrčím rameny a pak se v náhlém uvědomění zamračím.

"Já tím nechtěla říct, že je to vysoko a tak se bojím!" 
Vychrlím ze sebe v obraně.
"Jen jsem tak prostě řekla, aby řeč nestála, co vidím před sebou. Protože to... Eh - no, to je jedno! Ta věž! Pojďme, kdo ví, co uvidíme zvrchu."

Hlavně bychom to měli nějak obejít, ať pokud možno nás nikdo hned nevidí.