Andor.cz - Dračí doupě online

Dobrodružství

Nový Jeruzalém – Probuzení

Příspěvků: 2874
Hraje se Jindy  Vypravěč Elea je offlineElea
 

DružinaObnovit družinu

 Postava Vera De Lacey je offline, naposledy online byla 25. června 2024 11:55Vera De Lacey
 Postava Mitzrael je offline, naposledy online byla 17. dubna 2024 8:46Mitzrael
 Postava Dumah je offline, naposledy online byla 25. června 2024 23:52Dumah
 Postava Jacob White je offline, naposledy online byla 17. dubna 2024 8:46Jacob White
 Postava Delilah Blair Flanagan je offline, naposledy online byla 25. června 2024 23:52Delilah Blair Flanagan
 Postava Zerachiel je offline, naposledy online byla 25. června 2024 11:55Zerachiel
 
Jacob White - 04. února 2024 10:02
gorsilverarm_young_aristocrat_from_victorian_era_blonde_short_h_245b5d481e0f489fa110297324ba4c9e(3)2971.jpg

Šťastné konce

♫♫♫


Cítím, jak mi lano klouže mezi prsty, nemám už sílu se ho držet. Sjíždím po plášti vzdocholodi a všechno ve mně rezignuje. Až na ruku, která svírá ten zatracený kufřík. Proč ho prostě nepustit? Protože povinnost je ve mně zakořeněná tak hluboko… tak hluboko.

„Slyším.“ Podotknu, když mě chytí Kiethova ruka. „Sakra Kiethe, já doufal že budu zase lítat…“

Povzdechnu si smutně když mě chytí, ale automaticky se ho držím. Chvíli, protože mé oči se klíží. Jsem zachráněný a poslední zbytky mé vůle zmizí. Prostě a zcela nehrdinsky omdlím. Temné vlny jsou pohodlné. Jako nadýchané polštáře jako bych si lehl na…

 

…pohodlný gauč. Muž proti mně drží deník a brk. Nohu přehozenou přes nohu.

„Proč si myslíš že u vás doma není všechno v pořádku Jacobe, pověz mi to.“ Podívá se na mě a rukou si posune brýle na nose. Povzdechnu si a začnu vyprávět.

„Tak třeba dnes…“

 

„…ráno.“ Posadím se na posteli a protáhnu se. Vyjdu ven do chodeb z bělostného mramoru. Slyším, jak si prozpěvuje. Povzdechnu si. Za poslední roky se z toho, co jsem kdysi miloval stalo něco, co nenávidím. Mám chuť se otočit a zmizet ve svých pokojích.

„Dobré ráno drahá.“ Odvětím místo toho, když jí potkám na cestě do jídelny.

Místo odpovědi mi padne kolem krku a políbí mě na tvář. Jako oddaný pes. Pomyslím si, ale myšlenku rychle zatlačím někam dozadu.

„Copak máš dnes v plánu drahá?“ Zeptám se, když usednu ke stolu a dívám se při tom do novin. Od doby, co jsem si jí vzal a převzal rodinný podnik je to rutina. Udržovat si přehled o obchodě a dalších šlechticích z Jeruzaléma. Mluví o tom, jak půjde na nákupy, do zahrad a ještě někam. Neposlouchám a věnuji se textu který mě ani tak nezajímá.

„Skvěle. Já mám dnes hromadu práce a budu u sebe, kdybys něco potřebovala.“ Řeknu, když je to společensky přijatelné. „Užij si den.“

Vyjdu z jídelny a vydám se do své pracovny abych se probral dokumenty. Stohy dokumentů. Obrovskými stohy dokumentů. Povzdechnu si. Neruším jak…



 

„…večer.“ Podívám se na hodinky a vidím že se zpozdila. Měla tu být. Nervózně přecházím po místnosti. Útok na doupě naší konkurence proběhl skvěle. Neměli proti mně šanci. Adrenalin ale už pomíjí a já si uvědomuji že se jí mohlo něco stát. Nás podkrovní byt je stroze zařízený, víc, než obydlí připomíná válečný stan.

„Konečně, bál jsem se, že se ti něco stalo!“ Udělám několik rychlých kroků k balkónu, na který se elegantně vyhoupne. Fascinující jako když jsem ji viděl poprvé.

„Co se děje?“ Má přesně ten výraz musíme si promluvit který mě děsí.

„Jak to myslíš že máš někoho jiného?!“ Cítím, jak se mi žene krev do tváří. Eliza se na mě dívá trpělivě ale bez zájmu.

„Theodore? Tohle je Theodore?“ Prý chtějí abych to pochopil, protože naše práce je moc důležitá. Dívám se na muže v obleku, dobře není to muž je to zatracený Ztracený v posraném obleku. Jeho pokroucená ústa se pohnou a omluví se, že prý chce abychom vycházeli, kvůli odboji. „Ostatně to není prvně co jsi se spustila s nepřítelem, co?“ Vyplivnu a rozhodně se nehodlám chovat jako rozumný dospělý.

Jsou pryč. Já sedím a vlastně nevím…



 

„…se tohle mohlo stát!“ Jsem rozrušený, sedím a odměřuji dávku prášku na skleněném stole.

„To je prosté Jacobe. Nic není dokonalé. Problém je v tom že se bojíš toho…

 

…že vše bude moc obyčejné.“

 

…že vše bude moc komplikované.“

Sehnu se a vtáhnu do nosu svou čáru prášku, on udělá to samé s tou svou. Sedíme na chvíli proti sobě a je ticho. Užíváme si moment, kdy všechno začíná působit a dávat smysl.

„Jenže to není všechno.“

„Jak jinak.“ Pokyne mi ať pokračuji.

„Všechno začalo být divný až o…“

 

…nějaký čas později sedím ve své pracovně. Papíry se kupí a mě se chce spát. Krátký šlofík snad nikoho nezabil. Podívám se z okna na Jeruzalém. Ty střechy i ulice dobře znám. Vládnul jsem jim čepelí i pistolí. Kdysi dávno, než se všechno usadilo. Než byl klid. Povzdychnu si. Zatracený klid. Podívám se na svou dlaň a zasním se. Zlatavá záře se objeví téměř okamžitě.

Ode dveří se ozvě pohoršený výkřik mého jména. Dívám se na ní jako by mě načapala kdoví při čem.

„To víš že jsem křídla pověsil na hřebík drahá, jak jsem ti slíbil.“ Povzdechnu si a dívám se na pár bělostných křídel co visí přibitá na stěně pracovny jako podivná trofej. Mám pocit, že se svým životem musím něco…



 

…nějaký čas později stojím na střeše a zírám na zábradlí přes které se jen pár hodin zpět vyhoupla. Byt je prázdný, lahev vedle mě taky. Potáhnu z cigarety a cvrknu ji do hlubin pode mnou. Město hoří, stovky bitev se bojují v ulicích proti nepříteli, který se probudil pod Jeruzalémem. Slyším zašustění křídel, co připomínají šustění suchého listí. Pokroucená postava v obleku se snese vedle mě. Prý mě v boji potřebují a nechce být nepřítel. Zda nemám ještě jednu.

„Di do prdele Theodore.“ Řeknu, aniž bych se na něj podíval a zapálím si další. Myslím, že vezmu lahev, rozbiju ji, protože mu musím něco…



 

„…udělat, cokoliv, jen aby můj život byl ve správných kolejích, chápeš?“ Rozhodím rukama a opřu se. Dívá se na mě.

„Takže problém je že ti…“

 

„...ustřihla křídla.“

„…utekla jako jsi utekl ty jí.“

 

„Neříkej, na to bych nepřišel.“ Povzdechnu si a začnu sypat další dávku prášku na stůl.

„Myslím, že ti to stačilo Jacobe.“ Podívá se na mě muž naproti, což fakt sedí, když má ještě zbytky ve vousech.

„Není trochu pozdě se zajímat o mé zdraví? Nikdy jsi to doteď nedělal.“

„Možná bys měl jít tohle celé začíná být divné. Navíc to, co říkáš není pravda a doufám že to víš.“

„Jasně tati, když to říkáš tak to tak bude, jako vždycky. Že jo.“ Na protest si šňupnu, co hrdlo ráčí a ukážu na Boha prostředníček. Pak ale poslechnu jako hodný syn a vydám se za světlem. Je čas se probrat…



 
Řád - 02. února 2024 13:53
iko489.jpg

Drž se, vojáku


Jacob White

♬♬♬♬♬




Tělo arcivévody dopadne na zem. Mrtvé oči protočené v sloup a tenký proužek dýmu stoupající z čela s puchem škvařeného masa. Je po všem. Máš ophirium a tvůj úkol je splněn. Téměř. Těch pár přeživších, kteří sténají kolem po zemi, případně se po ní snaží bláhově z posledních sil odplazit někam do bezpečí, tě už nemusí trápit. Brzy tohle všechno shoří. Bude po všem…

 

Ovšem, jak ven? Skoro jako kdyby si mohl slyšet v hlavě tikot malých hodinek ukrytých ve tvé kapse. Času nemáš nazbyt, a tak… Stačí udělat jen pár kroků a vhodně si stoupnout. Ostatně tohle je často základ úspěchu nejenom u toho, co se právě chystáš udělat.

 

Zvedneš ruku s pistolí, tu jejíž rameno nemáš prostřelené a zlatá záře se zformuje do nové pistole. Střílet do skla místo do zrcadla. Tohle bude jistě zajímavé. Vystřelíš první střelu. Část světla projde sklem na druhou stranu a pokračuje mezi zlatavé mraky. Na nic ale nečekáš. Mačkáš spoušť a energie koncentrovaná ve zbrani vylétává s rychlou kadencí z hlavně. Netrvá to dlouho a místo, kam střílíš, skutečně začne žhnout, roztékat se a pak se po tvrzeném skle rozběhne pavouk prasklin.

 

*Prask*

 

S tím jediným posledním zvukem se náhle vše spustí. Jako když se protrhne hráz. Vytáhne tě to podtlakem do volného prostoru. V jednu chvíli nevíš, kde je nahoře nebo dole. Prostě jen… padáš. Nakolik by to mělo být děsivé, pro tebe je to pravým opakem. Ten pocit, který je ti tak dobře známý. Doslova vyrytý do duše. Vítr ti sviští v uších a ty se cítíš tak lehký, zatímco tě oslňují zlaté paprsky. Je to jako tehdy. Cítíš to… Ten známý pocit. Stačilo by jen roztáhnout…

 

Lano s tebou silně trhne a ruka, kolem které jej máš omotané, ti vystřelí prudce nad hlavu. V rameni ti něco nepříjemně lupne. Tohle bolelo. I přes závoj drog si tohle cítil. Avšak není to nic, co bys nezvládl. Ještě… chvíli. Z mraků se vynoří podlouhlý trup Menorah. Motory žhnou stejnou září, jako ophirium ve schránce ve tvých rukách. Není to něco, co by tě překvapovalo. Zdroje, které měl Metatron k dispozici, tě nepřestávaly udivovat. Jak dlouho tohle celé chystal? A jakou roli si v tom všem hrál ty?

 

Tik, tak.

 

Menorah se přiblíží k boční straně gondoly Spirit of Progress. Musíš hodně zaklonit hlavu, ale i tak zahlédneš, jak se do lodi spustí jedna postava. Můžeš se jen dohadovat, který z tvých spolubojovníků tu dnes zaplatil nebo zaplatí životem. Protože čas už skoro vypršel.

 

 

Smyčka lana ti proklouzne v ruce, ve které ztrácíš cit.

 

Tik tak.

 

Menorah začne klesat k tobě. Viděli tě. Jistěže tě viděli. Sice tohle není místo, které bylo původně domluvené k extrakci, ale povaha vaší práce často zahrnovala improvizaci. A že dnes sis jí užil dostatek. Jen kdyby…

 

Prsty ruky povolí a ty se propadneš, jak opět sjedeš o něco níže. Skoro až na konec… než…

 

„Ne tak rychle vojáku.“ Jako kdyby ti je k lanu přitiskla druhá ruka. Dlouhé štíhlé prsty, které v sobě ale skrývají až nelidskou sílu. „Nezapomněl si na něco?“ Slyšíš známý ženský hlas.

 

Menorah už je skoro u tebe. Už jen pár metrů. Už jen pár metrů tě dělí od volného pádu a jisté smrti od možné záchrany.

 

„Jacobe… Nezapomněl si na někoho?“ Doplní jej ten druhý, o poznání jemnější a zároveň s ním však pocit dotyku, který k novému hlasu nepatří, na tvé ruce zmizí. „Jacobe, musíš…!“

 

*Sviiist*

 

Konec lana se ti prosmýkne kolem zápěstí, mezi prsty a ty… Padáš. Opět tebou prostoupí ten pocit beztíže, který… Tvrdý dopad ti vyrazí vzduch z plic a ty cítíš, jak začínáš klouzat. V jedné ruce držíš kufřík a ta další… nejspíš musíš mít po tom skoku něco s ramenem, protože rozhodně neposlouchá, jak by měla. Oblý plášť Menorah společně se silným protivětrem rozhodně není místem, kde by ses snad nějak zastavil. Ne… Tohle…

 

„Whoaaa! Sakra… Jacobe!“ Chytí tě silně ruka ve stejné rukavici, jakou máš ty. „Mám tě!“ Ozve se Keith. Jeho hlas zkreslený maskou i tak poznáváš. To znamená, že tam musel zůstat….

„Hej… Slyšíš?“ Cítíš, jak tě vytahuje a pokládá na vrchní plášť, po kterém si před tím i s kovovou schránkou tak nezastavitelně klouzal. Vysoká postava k tobě skloní tvář skrytou za zlatou maskou, zatímco jí vítr divoce vlaje s pláštěm kolem těla.

 

„Drž se! Za chvíli jsme doma.“   

 

 
 
 
 
Andor.cz o.s. © 2003 - 2024 hostováno na VPS u wedos.com
Za obsah příspěvků zodpovídá zadavatel, ne redakce, či administrátor portálu www.Andor.cz
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR

doba vygenerování stránky: 0.42290282249451 sekund

na začátek stránky