Hospoda

Do nálevny vejde další dvojice. Chlapík s nějakou ženou a rovnou si to zamíří k našemu stolu, hlavně pak ale ke Kluzskému. Když ho chlapík osloví, dojde mi, že to nejspíše budou ti dva, kteří chyběli do počtu. Teď je tu plná sestava, napadne mne, když se chvilku po té vrátí i Freya. Jakmile usedne a řekne mi, že bylo vše vyřízeno, poprvé od chvíle, co jsem přišla do Vřídel, jsem byla schopná se trochu uvolnit a opravdu uklidnit. Stále mě trápilo, že to nebudu já, kdo je vyprovodí do Valhaly, ale vědomí toho, že o ně bude postaráno mi dodalo klid a umožnilo mne soustředit se na to, co mne teprve čeká.

"Hm," přikývnu, když se zeptá. "Potřebovala bych prohlédnout runy na zbraních. Na kataně a těhle dvou," naznačím hlavou nejdříve za sebe, kde mi za pravým ramenem trčí jílec katany a pak k pasu, kde jdou vidět dvě sekerky. Další dvě mě právě tlačí na kříži, což mi nevadí. "Nedávno jsem je použila a..." zarazím se, naprázdno polknu a "a ještě jsem je nestihla očistit. Co víc, potřebuji je obnovit. Ale to vydrží klidně do rána." Na obnovu těch run není potřeba moc času, dokonce ani práce. Už jen proto, že to nejsou ani tak ochranné runy, či runy zajišťující nějaké speciální schopnosti, jako spíše jen runy požehnání. Jde spíše jen o jakousi tradici, talisman. Rituál, který Sige dělala před každým odchodem.
"Teď asi půjdu využít těch pramenů a pak zalehnu," řeknu tiše Freye a s tím se i zvednu.
"Nechť nám Všeotec dopřeje klidného spánku," popřeji ještě Sestře klidné spaní a s lehkým pokynutím hlavy zamířím k pramenům.

Zpátky

Zatraceně... Nechápu, co se s tou ženskou stalo. Aspoň tohle mi proletí hlavou snad rychleji než střela z mého Tokareva když cítím šimrání jejích vlasů na svém krku. Je to pro mě tak nečekaná reakce že v první chvíli netuším, jak reagovat. Ani si nevzpomenu, kdy mě naposledy někdo objal. No... Dobře... Objal bez toho, abych za to platil.

Když cítím sevření kolem hrudi, jen ji nakonec jednou rukou též obejmu. Ale jen lehce ať jí nepůsobím bolest. I když jsem jí ještě před chvílí věřil, teď se mi v hlavě rozezněl poplašný zvoneček. Prostě mi jako typ,.co by objal cizího chlapa, nepřišla a když s tím teď najednou začne... No, na to snad bude čas dřív než umřu. Snad. Teď musíme vyřešit Kluzkého.

U stolečku

Svou reakcí mě opět překvapí. Zatraceně... S ženskýma v Pevnosti to bylo v určitém smyslu jednodušší. „Dobře. Budu.“ odpovím jí, když cítím možná trochu křečovitý stisk prstů kolem mého zápěstí. „Slibuju. Není bláznivý.“ dodám. Víc jí opravdu říct nemůžu i když bych chtěl.

Když ale zjistím, že mě drží i za druhou ruku, nevím vůbec, co si o tom myslet. „Díky.“ reaguju jen stručně. Trochu mi trvá, než se s jejími dalšími slovy vyrovnám a přijdu na to, co odpovědět. ne, že bych nakonec vyslovil něco smysluplného. „Gab... Nemůžu ti toho moc slíbit, ale držím slovo.“ odpovím měkce. „Nevím, čím sis prošla nebo co jsi v Pevnosti dělala a upřímně je mi to jedno. Důležité pro mě je, co děláš teď a že ti věřím.“ pokračuju tiše „Nebo aspoň chci věřit.“ dodám snad ještě tišeji, ale musí to slyšet.

„Gab. Počkej zatraceně...“ zastavím ji ještě a pro změnu ji za předloktí chytím já. „Myslím to vážně.“ dodám ještě. „Díky. Fakt.“ dodám když zjistím, že vlastně nevím, co jsem jí chtěl říct. Ale měl jsem pocit, že něco bych měl. Pak už ale jdeme dovnitř a zamířím rovnou ke stolu s naší partou. Pití si můžu objednat i potom. „Kluzký... Potřebujem s tebou mluvit.“ oslovím ho když k němu přijdu a on se ke mě zvedne. Pokud bude ochotný, půjdem asi ven před hospodu.

No, tahle otázka mě překvapila. Jako že celkem dost. "Tak tímhle jsi mě trochu překvapila..." odpovím upřímně "Ale jestli bychom měli někde závit znovu, chce to mít s čím. A já nemám víc než co mám s sebou." naznačím, že jako řadový patrolář se nebohatne. Pokud teda člověk nemá extrémní štěstí. "Nevím, co ti na to mám odpovědět. Zatím nevím, ale budu nad tím přemýšlet." odpovím nakonec popravdě. Zároveň bych se na to celkem rád vysral, ale začínat někde s holou prdelí a ještě mít cejch zrádce... No, to by nebylo to pravé ořechové.

Její zdráhavá odpověď ohledně důvěry mě zasáhne víc, než bych čekal. Cítím, že není úplně upřímná, ale co se dá dělat. "Dobře." odpovím jen stručně i když si může všimnout, že mi po její odpovědi trochu ztuhla záda. "Doteď jsem to řešil s tebou a neplánuju tě z toho začít vynechávat." dodám a přemýšlím, jestli mám dodat něco o důvěře, ale nakonec to neudělám. "Nevím proč jsi šla ohledně toho celého za mnou, ale... Vážím si toho." připomenu jí rozhovor v uličce. Jen... Teď už mám pocit, že je tohle celé z její strany opravdu jen hra, kde výhrou je její život.