Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Dračí tesáky a drápy
Družina
| |||
 | Kontakt z druhé strany Rozletěl jsem se na jihovýchod a snažil jsem se, aby byl můj let skutečně dobrý - zde šlo přeci jen o hodně. Co je to Království? A co je růže? Zní to jako květina... Dole nikdy květiny nebyly, byla tam jen tma, vlhko, ohavní tvorečkové se spoustou nožiček... a podivné houby. | ||
| |||
 | Rozhněvaná řeka Vyrazil jsi tedy napřed, abys zjistil, jak moc je řeka rozhněvaná. Samotnému ti to šlo mnohem rychleji, než s pomalým doprovodem tvého lidu. Brzy jsi stanul na břehu řeky, která vypadala, že se každou chvíli vylije ze břehů. Hladina se nebezpečně houpala a šplouchala. Voda občasně vytryskla a celkově spíše působila voda, jako, když jí vaříš v kotlíku nad ohněm, než jako klidný říční tok. I tak ses rozhodl sklonit a ponořit ruce do vody a duchu ses začal modlit opět k vaší Matce. Žádná odpověď ti však od ni nepřišla. Než jsi se opět zvedl, z vody vystřelila ruka tvořená její masou a sevřela tvůj krk. Jak masa vody narůstala tvarovala se a měnila do určité podoby zvedala tě kopajícího nohama do vzduchu stále svírající tvůj krk.
Tvář vodního elementála tě zamračeně a naštvaně pozorovala. "Alehar gasfi rrrarh mastuf dalar nor...." Promlouvala ta bytost tobě neznámým jazykem. Pak naklonila hlavu na stranu. "Vaše vina....vy přivedli smrt!" Zavrčel tvým jazykem a pak tě odhodil na zem. Byl jsi celý mokrý a bytost tě dál pozorovala. "To vy přivedli.....margarath!" Poslední slovo opět řekl v ononom cizím jazyce. Očividně byl však rozezlen. Nebezpečný soupeř Rozhodl ses vystoupit ze svého úkrytu a bok po boku svého klonu vyrazit směrem k jezdcům. Lidé, kteří byli vyhnáni ze svých domovů tě pozorovali a někteří utrousili i nějakou tu nelibou poznámku, že ti neměli věřit. S tím, že by si tento incident spojili s tvým cechem mít moc starosti mít nemusíš je to dost nepravděpodobné až tak známí nejste. Spíše je problémem, že jakmile pomřou vesničani přijdeš o to hlavní a tou je tvá odměna za tento úkol, tedy to bude, jako bys vlastně nic nevykonal. "Tak tady ho máme kouzelníčka s levnými triky." Ozval se jeden z jezdců. "Zahoď své zbraně a zruš to kouzlo švindlíři je po všem." Rozkázal velitel zbylých jezdců. Osud v kmeni "Hodně štěstí." Rozloučila se s vámi tvá matka a pak sledovala, jak vcházíš do stromu. Laeron otálel jen chvíli a pak váhavě také vkročil. Zalilo vás světlo, příjemné teplo a taky pomalý klidný tlukot. Bylo to, jako byste byli nikde a zároveň najednou viděli a vnímali vše, co se dělo v hvozdu. Cítili jste, jak se strom uzavřel a přivítal vás ve svém měkkém lůně. Jak vás nechal spát a přesto bdít, abyste mohli sledovat a cítit vše, co se dělo. Proudila k vám kromě klidu a odpočinku také moudrost a vědomosti, které vám hvozd předával. Čas přestal být podstatným pojmem vše se vám slévalo. Cítili jste jeden druhého, ale i když jste spolu mohli komunikovat, bylo to, jako byste spali. Bylo to vše tak zvláštní tak nové a přesto tak konejšivé. Nový cíl "Na jihovýchod tam leť." Kývl na tebe Hillbur a ještě jednou se usmál. "Buď zdráv Lirtieli a nechť je tvá cesta dlouhá." A s tím jsi odletěl nechal jsi svého dočasného učitele a přítele, nemrtvé i celou armádu za sebou a letěl jsi pryč do království, které jsi neznal za osobou, která ti nic neříkala. Letěl jsi dlouho a rychle, na tvůj vkus dobře. Nevíš, jak daleká cesta to bude, ale jsi rozhodnut vytrvat. Až asi po dvou hodinách letu jsi ucítil, jak se obklopila čísi mysl. "Tam kam letíš na tebe pomoc nečeká." Temnota je tvou cestou najdi mě a najdeš sílu a odpověď na své otázky.
Spatřil jsi ve své mysli neznámou postavu, která se na tebe usmívala. Tariel a večeře "Asi tvou otázku nyní nechápu správně....no nevadí... jak dlouho to bude? To ještě nevím, záleží na tom, jestli budou po cestě nějaké komplikace.....a ano zajíc je dobrý zvláště, když se dobře upeče." Usmál se Tariel a obrátil nad ohněm svou večeři. "A svůj slib také dodržím, nicméně cítím v tobě rozkol a ten dobrý není." Obě tvé stránky ucítily, jak Tariel, jakoby znepokojeně sáhl do nitra vašeho vejce. "Když to bude zapotřebí utlumím tu temnou část v něm." Dodal dost rozhodně a tvá část která si říkala Moander ucítila jeho až děsivou přítomnost a silné nutkání opět se stáhnout od Moa dál. V doprovodu válečníka Muž se k tobě letmo ohlédl. "Nic mi nedlužíš, stáli mi v cestě." Odpověděl naprosto klidně a bez většího zájmu pokračoval své chůzi pryč. "Ne....prostě náhoda. Slyšel jsem boj, viděl ho, zůčastnil se ho." Pokrčil lhostejně rameny. Patrně vás svedla dohromady pouze náhoda. Náhoda, která ti možná pomohla od těžkých zranění, nebo možné smrti. Byl to zvláštní cizinec, ale srdce válečníka se v něm nezapřelo. "Hmm....chodím sám....jestli tvá cesta vede stejným směrem, budiž." Rozhodl se nebránit ti ve tvé přítomnosti na jeho doprovodu. Noha docela ošklivě krvácela a bolela. Nebylo to to nejhorší, co jsi zažil ale rozhodně dost nepříjemné. "Tvůj domov je daleko. Měl by ses tam vrátit." Dodal jen tak mimoděk, jako by nic úplně mimo jakoukoli konverzaci. Pak jen držijíc stejné tempo pokračoval ve své cestě do neznáma pryč od vesnice, kterou zmínil. Pohled jiných rozměrů Vílák se na tebe zadíval a lehce se usmál. "Upřímně? Nepomůže, ale pomůže ti to zde přežít. Když nejsi vidět nechtějí tě zabít." Odpověděl spokojeně a pak na tebe znovu kriticky pohlédl. "Navíc sotva by ses zvedla. Takhle můžeš létat bez toho, aby vynakládala takové úsilí a zesilovala krvácení a závažnost svých zranění. U nás doma tě dáme dohromady." Oznámi opět s úsměvem na rtech. "Létat tímhle způsobem se brzy naučíš je to docela snadné neboj." Popolétl demonstrativně o kus dál a zase zpět. Jemu se to však řekne on má u toho křídla ty se jen vznášíš. | ||
| |||
 | Jiný rozměr událostí "Nepovídej..." utrousím suše, když maličký poznamená, že v tomhle stavu se za elfy a princem nedostanu. Možná, možná měl pravdu, možná ne, ale rozhodně jsem tu nemínila jenom tak nečinně ležet a čekat co se stane. Proto, myšlenkama trochu jinde, nevnímala jsem příliš jeho další slova. Hepší!!! Ozve se pak hlasité kýchnutí korunami stromů. Zatímco než utřu si symbolicky nos, svět kolem nabral jiných rozměrů a to doslova. Překvapivě a možná i trochu panicky podívám se na mluvku, který kupodivu měl stejnou velikost jako já. Zvětšil se snad...? Né, vílí schopnosti a moc nejsou takové, od toho to byly víli, ale co vlastně udělal...? Okamžik trvá mi, než pochopím jeho počínání, co tedy udělal, sice to, že mě zmenšil na svou velikost. "Nechci znít nevděčně, ale jak mi tohle pomůže dostat se k princi a ostatním elfům?" řeknu mu. Přece jenom, mohla jsem tu počkat, posbírat síly, proměnit se a odletět pryč sama... jak mi tahle změna velikosti měla pomoci? | ||
| |||
 | Úcta mrtvých Vztekle odkopnu odseknutou hlavu muže, kterého jsem se pokoušel zachránit. Jeho kousnutí bylo bolestivé, ale nijak mi nebránilo v tom se pohybovat. Žilami a krví mi stále ještě proudil oheň a já nebyl v postavení se uklidnit. Sotva bych si to uvědomoval, cenil jsem své tesáky a lapal hlasitě po dechu. Cítil jsem jak moje oblečení je vlhké od mého potu a krve, kterou jsem prolil. Ať už svou nebo svých nepřátel. Proškrábal jsem se svou rukou na hlavě a několikrát si ji přejel abych setřel krev a viděl lépe než předtím. "Zatím ne.", odpovím mu a utřu si svá ústa. Rozhlížejíc se po spoušti, kterou jsem po sobě zanechal, země pokrytá rozsekanými těly, chápu nyní jak nebezpečný je kraj, který se chystám navštívit. Slova mého spolubojovníka, nejsou pro mne bezcenná, ale když vidím jakou spoušť jsme zde zanechali, něco ve mne se pohne. Nikdy nepohlížím na mrtvá těla svých nepřátel i přátel s lehkou duší. S vyjímkou tohoto válečníka, vím že lidé nejsou jako můj národ. Dělí nás až příliš mnoho zvyků a rituálů, které jsou každému národu tak cizí. I po celých letech, která jsem strávil na cestách a potkal celou řadu lidí s různou kůží, musím přiznat, že jejich válečníci nejsou jako ti naši. Mezi mými bratry a sestrami je možnost držet zbraň právem každého. Umírat pro nás je přirozené. Stejně jako mnozí z mého klanu i já respektoval a respektuji nezlomná pravidla přírody. Smrt si svou sklizeň vezme, ať už se tomu pokusíme zabránit jakkoliv. Ale něco ve slovech toho cizince mne přecijen zasáhne a pozastavím se nad tím. "Děkuji ti za pomoc v boji, cizinče. Mám u tebe dluh.", řeknu a otřu si ostří své sekery o špinavé hadry mrtvého vozky pod sebou, muže kterého jsem se chystal zachránit, než jsem byl nucen jej sám zabít. "Ale nejdříve, jak je možné že jsi přišel včas abys mi pomohl ? Sledoval jsi moje stopy ?", zeptám se jej na první z otázek. Ten muž mluví o vesnici. Tím pádem se ve zdejším okolí musí vyznat, možná dokonce ví o tomto kraji více než já. Ať tak či onak, vím že zde táborový oheň rozdělat nemohu. Byl by to krutě potrestaný nerozum. V tom případě udělám to jediné. Pro tuto chvíli přetrpím bolest a budu sázet na sílu léčivých bylin, oheň a svou houževnatost. Přes bolest budu následovat velkého muže, ať už jde kamkoliv. Pokud je okolí takto nebezpečné, není moudré se pohybovat osamotě. Přestože vím, že bych jako lovec mohl v tomto okolí přežít, něco mi říká, že v tomto okolí již není lovná zvěř...všechnu tu příliš páchne smrtí. "Válečníku, jsem Rakash, syn Krum´Haara, z klanu Wrakka´nash Lormok. Mohu se k tobě přidat na tvé cestě ? Aspoň do doby, než najdeme bezpečné útočiště, kde bych si mohl vyčistit rány ?" Uvědomuji si, že krev může přilákat nevítané hosty, ale nechci onoho velkého muže ztratit z dohledu. | ||
| |||
 | TARIEL A TEN DRUHÝ Chvíli jsem setrvával v mlčení a trošku napjatě čekal. O čem to Dvojnožec mluvil? Zprvu mě zmátl, poté pobavil, a tak jsem se začal tiše hihňat. „Ne, ne,... já myslel toho Dvojnožce, za kterým mě vezeš.“ Dodal jsem stále s lehkým tónem pobavení. Žertoval? Nebo to Tariel-Dvojnožec myslel vážně? Ta druhá možnost mě trošičku zklamala. | ||
| |||
| Těžké loučení a skok do neznáma Denní chodec s kožichem na tváři se nyní zdál jiný, jako by se zasnil. Něco jako když se dlouho dívám do tváře měsíce. On se však díval někam, kam já nedohlédnu. Někam daleko, předaleko. Cítil jsem v jeho myšlenkách cosi hořkosladkého. | ||
| |||
 | Čeká nás dlouhých padesát let Nechtěla jsem tomu věřit, ačkoliv mi mysl říkala, že je to pravda. Budu tu dalších padesát let čekat, mlčenlivá a zavřená. Sklouzla jsem pohledem k Laeronovi a pak k matce. Jakmile začala odříkávat ta slova, poslouchala jsem ji, ale nerozuměla jsem jí. Nervózně jsem přešlápla z nohy na nohu. Vydechla jsem, a když matka ustoupila stranou, zadívala jsem se do jejích smutných očí. Natáhla jsem se k ní abych ji objala a když jsem měla hlavu vedle té její, tiše jsem promluvila. „ Věřím, že je otec stále ještě na živu.“ Zašeptala jsem tiše a pustila jsem jí, načež jsem se vydala do zeleného světla ve vchodu do stromu. | ||
| |||
 | Jednou nahoře, jednou dole Situace se vyvíjí tak, jak jsem čekal. Alespoň napůl. Nad mrtvým vesničanem se nepozastavuji, to je teď můj nejmenší problém. Popravdě se divím, že k ničemu nedošlo už dříve. Určitě se vesničané minimálně poprvé pokusili o nějaký odpor. O něco s větší nelibostí sleduji, jak dopadl můj zbývající klon. Na vyhrožování velitele se musím jen pousmát. Popravdě mne příliš netrápí, jestli vyvraždí osadu. Má dohoda zněla na eliminaci nájezdníků, nikoliv na zachování životů osadníků. Ale patrně by si někdo spojil místní incident s mým cechem, což je špatná reklama. Vytvořím další klon a spolu s ním se vydám směrem k jezdcům, do rukou vezmu jednu kamu a do druhé kusarigamu. Klon udělá to stejné. Samo o sobě jeden klon stačit nebude, ale není potřeba hned napřímo dát najevo, kolik kopií jsem schopný najednou ovládat a nemíním dávat lučištníkovi jistotu zásahu na první pokus. | ||
| |||
 | Rozbouřená voda Jdeme dál... Musíme jít dál... Jsme unavení, všichni, ale musíme dál... Přemýšlím nad strategií, když v tom... ,,Zlobí?" Zeptám se tázavě a rozeběhnu se. ,,Veďte ostatní dál... " Musím se dostat k řece... ,,Matko, proč nám tohle děláš, jsme tvé děti a nemůžeme tu zůstat. Dřepnu si na břehu a dám ruce do vody. Jsem tvým synem králem, nejsem žádný čaroděj... Ale jen ty můžeš utišit tento nešvar... Jen ty nám můžeš dát šanci, Jen ty, je můžeš pak zastavit svým proudem vody.... Nejsem si jistý jestli toto promlouvání pomůže, spíše ne, ale... Měl by asi kilometr nad námi být most... Jen nevím, jestli ho voda nestrhla... | ||
| |||
| Matčina děsivá tajemství Královna se vlídně ale přesto smutně a soucitně usmála, když viděla, jak se snaží Nalaya za každou cenu najít možnost, jak nemuset vězet 50 let ve stromě, zatímco Laeron pochopil pravou podstatu věci ihned. "Laeron má pravdu. Nemůžeš být na světě dvakrát, čas by se s tím špatně vypořádával a došlo by ke špatným věcem, proto tu nemůžeš strávit tak dlouhou dobu. Tam budete skryti v bezpečí mimo čas a prostor. Jiná možnost bohužel není." Objasnila vám a potvrdila tedy Laeronovu myšlenku. "Jsem ráda, že si o stromu něco pamatuješ Nalayo bude se ti to hodit." Kývla a pak opřela dlaň o kmen stromu. O okamžik později začala mumlat slova v jazyce, kterému jsi nerozuměla. Nikdy jsi jej neslyšela a jeho význam ti unikal. Musela to být velice stará řeč, která měla jistou spojitost s elfštinou, ale na druhou stranu byla tak odlišná. Ani Laeron tyto slova nedokázal rozluštit. Ale význam byl jasný. Když dořekla královna poslední slovo a ustoupila. Měli jste pocit, že jste ucítili jedno mohutné zapulzování stromu všude okolo a pak.....pak se jeho kmen otevře. Dřevo se rozestoupilo do dostatečně velké škvíry, která byla prozářena zelenkavým světlem a nebylo vidět, co se vlastně za vchodem skrývá. "Nadešel čas jít. Však se ještě uvidíme." Usmála se královna smutně a odstoupila od stromu. Ruce mrtvých[/b[/i]] A bylo po všem. Nemrtví byli zničeni a jejich zbytky se válely všude okolo. Neznámý válečník vytrhl z mrtvoly svou sekerku a očistil jí o oděv mrtvého, než jí zavěsil opět na poutko. "Hm...jsem rád, že opravdoví válečníci ještě nevymřeli." Promluvil po chvíli ale hleděl směrem někam zpátky ze tvého směru. "Jestli jsou mrtví už tady, pak je ta vesnice už ztracená. Marné." Zavrtěl hlavou a odvrátil se. Až nyní sis uvědomil, že přiběhl z podobného směru, jako ze kterého jsi přišel ty sám. "To chce vypálit." Poukázal ke tvým zraněním, zvláště pak k noze. Nad mrtvolami se nepozastavoval jen zběžně obhlédl jestli se tu neválí něco zajímavého a pak se pomalými kroky vydal pryč směrem, kterým jsi chtěl původně jít i ty. Památný den v Detrinu Mág, který tuto skupinu organizoval si tebe i Ratiase bedlivě prohlédl a chvíli zarytě mlčel. "Můžete, ale budete dělat, co vám řeknu, pokud si vážíte svého života." Odpověděl přísně a odměřeně. Z jeho hlasu byla cítit síla a moc. Nikdo další také proti jeho vedení nerozkazoval. "Takže běžte se připravit. Sejdeme se zde znovu v poledne a vyrazíme na cestu. Na nikoho nebudeme čekat." Rozdal vám informace a začali jste se rozcházet každý připravit se na tuhle velkou cestu, jen onen neznámý mág tam zůstával stát a čekal ještě na další rekruty. "No to bude ještě zajímavá cesta, co myslíš kam nás povede?" Koukl na tebe Ratias se zájmem. Vypadal že se na tohle "dobrodružství" docela dost těší. | ||