Andor.cz - Dračí doupě online

Mimořádný skok již brzy!

No dobře, přiznejme si to. Nikdy mi to nešlo tak dobře, jako Bastianovi. Myslím to běhání po střechách. Jakože nejsem úplný jelito, to zas ne - a vlastně jsem od dětství neměla pořádně na práci nic jiného, než učit se bojovat, učit se lézt po věcech, učit se jezdit na koni, plavat a maximálně tak ještě jazyky. Takže soustavným opakováním jsem se naučila všechno z toho. Ale tak, jako mám talent pro boj a, no, doufám, že taky pro to jezdectví, tak stejně Bastiano měl odjakživa talent pro všechno to lezení a skákání. Jako by mu to prostě šlo úplně přirozeně samo, nemusel nad tím vůbec uvažovat. Nejspíš vlastně ani nemusí. Já, když držím meč, tak taky úplně neuvažuju a nepřemýšlím, co udělám teď a co potom, všechno to tak nějak samo a lehce plyne. No každopádně - vzato kol a kolem mám prostě místy problém ho při parkouru stíhat. Tak jako všichni, kromě nebožtíka Salvia, který měl úplně stejný dar. Tam kde on prostě proběhne a skočí, já přemýšlím, kam položit nohu, aby se mi nesmýkla. Zároveň se někdy musím zastavit v půlce zdi a rozhlídnout, kam dát ruku dál. Ale snažím se s ním držet krok.

Když se ale zastavíme na okraji střechy nad náměstím, jsem ale možná, no o trošku udýchanější, než by jeden čekal.

"Máš pravdu," odpovím na moudrost o lahvích.
"Nejenom, že jsi pořád rychlý jak průjem po zkažený rybě, jsi kromě toho i docela moudrý, když na to přijde," několikrát se zhluboka nadechnu a vydechnu, abych se zklidnila.

Kouknu na seno pod námi. Není to ani moc vysoko, to půjde v pohodě.

"A jasně že ti to pořád jde, tohle ti vždycky šlo nejlíp ze všech," řeknu popravdě. Protože to tak prostě je. "Ale stejně si myslím, že dost sedáváš doma, místo abys běhal po městě s námi ostatními. A třeba taky se svým učněm, kterého nemáš. Jak jsi to tehdy říkal? Že je musíme naučit vše, co umíme, protože jednou tady my nebudeme a oni jo?"

Popolezeme - #Hue #Hue

"No, ale to štěstí máme možná právě proto? Tě nenapadlo co? Princezno naše nejprinceznovatější." odpovím Alessandře na bezesporu pravdivou poznámku, že nejsem mrtvoly.

"A já to víno neztratil, ono se samo, to no. Zmizelo mi. Já za to nemůžu!"

Můžou za to ti otrapové, co nás vždy otravují. Ale zase, mi přišli jenom o víno a ti první o život a ten druhý o důstojnost.

***
"Furt mi to jde, že?" řeknu nadšeně Alessandře, když se dostaneme na okraj náměstí. "Není to vůbec tak, že bych jenom seděl u stolu a neuměl už řemeslo. No, vypadá to, že to nikdo nehlídá, takže asi můžeme klidně skočit dolů. Tadyhle je i nějaký seno. Úplně jako zamlada. Jo a mimochodem," řeknu a poklepu si vědoucně na čelo, "ještě, že jsme sebou neměli ty lahve. Mohli celou dobu cinkat a teď se i rozbít."

Není no

Naši hrdinové se tedy vydávají na cestu parkůru, neboli jak se říkalo v renesanční Itálii, Dello Parkouro a vyhlídli si nejbližší dům, v klidné lokalitě, kde si nikdo nevšimne, že najednou z ulice zmizí a objeví se na střeše.

Naštěstí pro ně, si to nikdo doopravdy nevšiml a neměli sebemenší problém se jako za starých časů proběhnout po střechách a přeskákat pár ulic, než se bez potíží dostali až na okraj náměstí.

A není?


"Já se rozhodně nerouhám, hlavně, ty to říkáš, jako bysme měli někdy smůlu, nebo co," dám svoji ruku dolů i s tou jeho.
"Přijde ti, že máme v něčem smůlu? Lidi, co maj smůlu, vypadají podle mě jinak. Lidi, co maj smůlu v našem řemesle vypadají... No, trochu víc mrtvě."
Naopak, máme tak nějak Eziův grif, stejně jako i jemu nám vlastně vychází nakonec všechno, na co položíme pracky.
"Teda, dějou se nám vtipný náhody, to jo - jaká byla šance, že narazíme na toho švindlíře od brány? Já mu hajzlovi dám horší než dýmějovej mor!" dramaticky se naprčím, když zopakuju jeho slova.

"Hm, ale tak jo, tak prostě v táboře někoho oberem o víno, aspoň máme jistotu, že ho tam, ehm, doneseme," vrátím se k předchozí ptoblematice plánu naší další výpravy tohoto večera. "Kdybychom ho zas koupili, určitě bychom ho ztratili někde cestou," vypláznu na Bastiana jazyk a udělám výsměšnou grimasu.

Lol, kostka není Bambuch neasi

"Tak furt je ta mince taková pomůcka, já jen říkám, že ji nemusí brát za bernou minci."

Muhehe

"Ale když střechy, tak tedy střechy! Souhlasím s tebou, že to bude super snadné. Téměř ani ne komplikace. Jenom bych si navrhnul jednu alteraci tvého plánu, pokud dovolíte princezno! Co kdybychom si nekupovali žádné víno, ale pak si nějaké obstarali v táboře? Co ty na to? Hmm... a je na tobě, zda si ho někde půjčíme a nebo si prostě přijdeme za Marcem, který určitě nějaké má."

A chytnu Alessandřinu ruku, který hrozí k nebesům.

"A nerouhej se. Ještě nás sejme blesk. Víš, jaké máme štěstí."

Tak snad kostka řekla, ne!

Sleduju let mince i její následné chycení s neskrývanou zvědavostí. Ne, že by nebylo skoro jedno, jak to dopadne, ale i tak mě to prostě zajímá.

"Respektujeme tedy osud či si ho vytvoříme svoji vlastní budoucnost podle sebe?"
To jsou mi filozofické otázky takhle kvečeru!
Uchechtnu se.

"No, lev řekl jasně, takže střechy. Nemá smysl si házet mincí, když je pak výsledek úplně jedno, nebo ne? Střechy tedy. Bude to jednoduché, viděl jsi, kolik je všude navezeno sena pro koně? A stejně jsme chtěli vylézt na ten palác, tak to můžeme spojit celé dohromady."
Jsem geniální. No.

"Ale předtím bychom měli sehnat víno. Dneska je prostě zřejmě naším osudem je ztrácet," aby se neřeklo, zahrozím k nebesům.

Tak lev tedy

"No, osud chce střechy," řeknu Alessandře a neskrývám nadšení, protože se přiznám, že mi přijdou jako možná méně zábavný, ale určitě příjemnější vstup do tábora.

"Ale mě osud nezajímá," řeknu Alessandře a mrknu na ni, "ale zajímáš mě ty, ooo moje blahorodí. Respektujeme tedy osud či si ho vytvoříme svoji vlastní budoucnost podle sebe?"

Tý vole, někdy jsem taky takovej malej Marcus Bastianus.

Whooš, random hod kostkou.

Mince letí do vzduchu, kde ji Bastiano chytne a přiloží jednou rukou na druhou.

Po chvilce napětí ruku oddělá a je vidět benátský lev. Tedy, vyhrály střechy.

Byl to troll, ano.

"Máte pravdu princezno," řeknu na Alessandřino absurdní osočení, že její plán by vyšel.

"Stejně tak máte pravdu s osudem. Tak tedy, lev je střecha!" řeknu a vytáhnu soldi z měšce a hodím ji do vzduchu.

Tvl nejvíc trollil tam prodavač!

"Určitě by nás pustili, kdybychom byli kumuly!" zatímco mu objímám krk po polibku, řeknu s hraným přesvědčením, ze kterého jde docela dost poznat, že asi jako určitě nepustili, protože vypadali dost neoblomně. Ale i tak to řeknu, protože můžu a chci!

No a nebo by nás vypruzoval ten prodejce a my bychom mu provedli nějakou lumpárnu. To by taky byla sranda. Všechno je sranda, když se na to podíváš z dobrého úhlu.

"Hm, nevím, co je lepší možnost," usoudím ale nakonec vážně, sundám z něj ruce, znovu ho chytím za dlaň a vedu tak nějak naběžno mezi dav lidí.
"Můžeme si třeba hodit mincí, co nám k tomu řekne osud."