Andor.cz - Dračí doupě online

Arture, já mám plán.

"Takhle se budeme muset zase dostávat ven, shánět ty hadry a jít zase dovnitř, když už jsme vevnitř..."
"Jo, protože to bylo hrozně těžký, se dostat dovnitř, žejo..." utrousím mezi řečí a nechám ho pokračovat v tom, co má rozmluvené.

"A ty budeš i víc vypadat jako princezna, oo naše princezno!"
Hm, ale prostě co s těmi vousy, žejo? Tady těžko ulovíme nějakého lazebníka! Naštěstí mám plán! Haha!
"Určitě tam budou mít i koupelnu, kde najdeme nějakou břitvu, kterou ti budu moct shodit knír a budeme princezny dvě," dodám s úsměvem. Prostě takhle jsem to chtěla a pořád mi to přijde jako nejlepší možná sranda!

"Že tě miluju, tak ti odpustím i to, žes, narozdíl ode mě, nemusel ožužlat žádnou žábu a prostě tě, panno Bastielo della Rovere, za princeznu nyní prohlašuji!"

Lulw, to jsou songy

"Žere hlavně Benátčany,
Jmenuje se Giovanni!"

Zanotuju vesele s vědomím, že mi to bude hrát ještě celou noc v hlavě, tak ať v tom nejsem sama, žejo.

Jedu takhle do Říma, Papeže rád uvidím,
Spěchám proto riskuji, přes Padovu zamířím.
Řádí tam prý strašidlo a vylízá z bažiny...

Tak to prostě je, když vám něco ulpí v hlavě, když nechcete. Ale my bychom se měli soustředit na to, co nám ulpělo na oblečení, žejo.
"No, miláčku, nikdo tě ale nenutí nosit bílou, jako praotec Altair, žejo. Já taky chodím v černé, protože..." No, protože k povaze svého vlastního umění jsem pořád zamarasená krví a z bílé to nejde skoro vyprat. Takhle po vyprání nikdo nepozná, že jsou tam navždy fleky! "Protože jsem trošku čuně," dodám. No, protože to nejsou prostě jenom krvavý cákance, ale i omáčka z cagymu, nebo z těstovin, někdy i kaše, prostě - PROSTĚ BÍLÁ NENÍ JENOM TAK!

Straaašidlo Giovanni - močálem se plíží
Straaašidlo Giovanni - k Torreglii se blíží
Straaašidlo Giovanni - už si zuby brousí
Straaašidlo Giovanni - kouše saje rdousí!

"No ale tady máš hroznej," chci doříct "flek," ale vyprsknu místo smíchy a začnu mu rukou z ramen oprašovat hovna. I když mám sama beztak svoje.

"Jako takhle tam rozhodně nemůžeme. Ještě bych se vrátila. Jako, jako myslím úplně vrátila, k původnímu plánu jako myslím, že vrátila!" oznámím vesele.
"Přelezeme střechu zpátky, ukrademe šaty, tyhle smraďochy necháme ukryté někde v zahrádce a vrátíme se, ale po střechách, v nových, ehm, vypůjčených, ale čistých, šatech!" Mrknu.

"Giovanni se bojí - koho by to napadlo?
Toho, když mu před xicht - ukážete zrcadlo!
Dořiti, pořád si to teď budu broukat."

Hovna a sračky!

Když ti dá bůh jabka, udělej víno. Když ti dá hovna, asi je vytřep, nevím, nikdo mě na tohle nepřipravil.

Začnu ze sebe oklepávat hovna.

"Proč, proč mám bílý hadry, aby to na nich šlo hned jasně vidět? Kdo vůbec vymyslel, že máme chodit v bilé? Vždyť je to úplná blbost. Nejenže na ní je všechno vidět, i navíc svítí ve tmě. Je to úplná blbost, sakra."

No... a smrad asi nevyklepu. Achjo.

"No... náš původní plán padá a nebo jim jdeme zaspívat Giovaniho z bažiny, pěkně i s autentickým smrádkem?"

Princezna Hovnalína z království Turdistánu. A Bastiano? Tak jako! Když už s tituly a vší parádou, tak snad: Princezna Hovnalína z království Turdistánu. A Bastiano DA HOVNO! Tssss.

Říká se tomu skok důvěry. Skok důvěry. DŮVĚRY! A já věřila! Věřila, že skočím DO SENA! A co bylo to seno? Hovna, hovna to byly! Naštěstí koňské a ne třeba nedej bože, lidské - i když upřímně řečeno, můžu jen doufat, že se tu na hnojiště nešel nějakej Němčour při večeru vysrat, protože mu to přišlo, jako běžná toaleta u nich doma v zaplivaný střední Evropě, výspě barbarství a piva, kde klobásu považují za absolutní kulinářský strop! Se divim, že v tom nějakej i třeba nespí, ale to už ze mě mluví asi spíše zloba a moje játro. Který je teď pěkně nasraným játrem!!!

"Tyvole, tyvole a aby to nebylo dost hrozný, dali si Markytánku na repete, protože jim to tak moc šlo!" okomentuji situaci a nemůžu si nakonec pomoct, dost se bavím tím, že Bastiano má tu róbu ještě bílou, zatímco si vybírám rychle z copu rozmašírovaný koňský koblih.

Dvě jedničky na D10 jsou prostě znamení, sorry man.

Naši hrdinové skočili ze střechy do kupky, bohužel pro ně, v noci a ze střechy špatně odhadli situaci.

Ono to nebylo krásné a voňavoučké čerstvé seníčko, do kterého je radost skočit (když jeden přežije, že hrozně kouše a stejně prach z něj vleze úplně všude) ale bylo to jeho pravý opak. Byť seno v tom bylo taky. Nebylo to čerstvé seno, ale hnojiště.

A naši hrdinové ani neměli štěstí, že by do něj "jen nějak" spadli a stačilo se trošku oklepat ale oba spadli do těch největších sraček co šli a jsou teď oba úplně od hoven od hlavy až k patě.

Princezna Hovnalína z království Turdistánu. A Bastiano.

Jako říkám si, že se tomu nebudu smát, protože mi není deset, ale směju se tomu. Tak to je.

"Každej je cílovka na Lva lásky!" vykulím oči a zvednu ruce před sebe v obranném gestu absolutního nepochopení toho, co říkal. Prostě, každý je cílovka Lva lásky, protože to je absolutní vrchol, strop opilýho umění a nad ním jsou již jen nebesa!

"Tak či onak, princezny první,"
"No," dupnu si pyšně nožkou o zem a udělám gesto, jako bych si nabírala do rukou imaginární sukně.
"Už jsem se bála, že se z toho pokusíš vymluvit, jako z prvního mého přání, které jsi odmítl splnit!" ještě udělám takové to tiché "pche!" a následně se postavím na okraj střechy, střelím pohledem dolů, zhluboka se nadechnu, přinutím se vůbec na nic nemyslet a prostě se s rozpaženýma rukama odrazím a skočím.

No. Pak hraje, když umíš dobře prdět. Hehe

"Ah, nejsem si ale jistý, že jsou připravení na něco tak krásného, jako jsme my dva zpívající. Aby si pak nebyla naštvaná, že nedocení naše umění, protože chtějí něco co má lehkej popěvek o chlastu a prcání a nejlíp na tři takty, protože na víc nemají pozornost a mentální kapacity. Jako můžeme je zkusit oblažit, ale počítej s tím, že to není úplně cílovka na Lva lásky. Ale spíš no, však víš. Na Markytánku."

Protože aby se pak nestalo, že jim fakt tu loutnu strčí do zadnice.

"Tak či onak, princezny první," a naznačím Alessandře rukou přednost ke skoku do sena.

Loutna v prdeli, Lulw

"Můj drahý bratře," okázale ignoruji to, že on vyignoroval PRAVÝ důvod našeho sňatku a rozpřáhnu ruce v dramaticky-divadelním gestu.

"My nyní nemůžeme jít na věž, teda, pokud si z ní akorát nechceš pěkně skočit a přesvědčit se, že se pořád ještě nerozbiješ o dlažbu, jako ses nerozbil zamlada," doplním to tichým "hehehe."

"Naše poslání tady je vskutku vznešené," napínám ho ještě chvíli a zamávám rukama v... No, ve špatném dramatickém gestu, protože umím dělat divadlo asi jako tamten chlap pod náma hrát na loutnu, což, kdyby to ještě někomu nedošlo, je na stupnici někde mezi "docela nic moc výkon" a "kurva běž už do prdele."

"My jim musíme změnit život a ukázat jim, co je to dobrá hudba! A tím jako rozhodně nemyslím tu Edoardovu odrhovačku o tom, jak obživl ten chrlič a on ho pošoustal."