Andor.cz - Dračí doupě online

Můrov - Okolí domu klientky

Při průchodu té vytáhlé postavy kolem domu cítím, jak se mi ježí chlupy na zátylku a kontrolky v hlavě bijí na poplach. Ale snažím se nepoddávat těm pocitům. Hlavou mi dokonce i probleskne, jestli by nebylo od věci se za tou věcí vydat, i když patrně nesouvisí s případem. Někdo moudřejší než já by se nejspíše zeptal, proč se nedržím téhle tělesné intuice a raději hned nevezmu nohy na ramena někam, kde je to bezpečnější. Jenže léta zkušeností mě naučila, že v tomhle městě nemůže člověk vždycky jen dát na své strachy. Pohybuje se tu tolik podivných bytostí, se kterými si naše primitivní pudové mozky neumí poradit, že by v zásadě nemohl mluvit skoro s nikým a pro jistotu ani nevystrkovat nos z domu, aby o něj náhodou nepřišel. Někdy není od věci se prostě přenést přes první dojmy a i z těch nejhroznějších potvor se umí nakonec vyklubat docela zajímavé charaktery. Nebo jsem prostě jen příliš natvrdlý, abych si domyslel, co se mi může stát. Asi to bude kousek od obojího.

Nicméně svou myšlenku zavrhnu, protože náhodní podivní chodci venku opravdu nezní jako dobrý zdroj informací k tomuhle případu. Ostatně je tu něco, co mě zaujalo mnohem víc. Ta žena v okně, která mě zahlédla. Její reakce působila nadějně, že by mohla něco vědět. Ostatně má ze svého domu na tenhle byt krásný výhled. Jestli by někdo mohl být užitečný zdroj informací, tak to bude ona. Teď ještě z ní něco dostat.

"Nechápu, co se ti nezdá, však je to tu rozkošný sluncem zalitý sousedství, úplná idylka," zamumlám v odpověď démonovým pochybám.

Načež s řachotem zahodím zpátky do nepořádku na zemi kus rozlámané dřevěné klenotnice, který jsem sebral při neúspěšném zkoumání bytu. A pak se vydám ven a napříč ulicí k protějšímu domu. Pokud je zamčeno, tak zabouchám přímo na vstup, pokud jde ale o další činžovní dům, tak vlezu dovnitř a snažím se najít byt, ze kterého se mohla dívat ona žena v okně a zaklepu na ni.

Centrum - Snídaně s Georgem
Isaac

George přisune obálku tvým směrem a nechá tě jí otevřít. Uvnitř se toho moc nenachází. Najdeš pouze pár fotek a to je vše. První ukazuje tvář, relativně mladé ženy. Je hezká. Těžko říct, čím se živí, ale kdyby ti někdo řekl, že je to modelka, tak by se tomu dalo věřit. Dlouhé tmavé vlasy, na fotce stažené do jednoho copu. Tmavé oči a malý kulatý nos.
Další fotka ukazuje tutéž osobu, akorát běžící. Nezdá se, že by utíkala před někým, spíše cvičí. Z této fotky je dobře vidět postava ženy. Podle předpokladů je štíhlá a docela ve formě.
Poslední fotka ukazuje opět ženu, ale z dálky, takže zabírá i budovu, do které vstupuje. Vypadá to na Centrum. Když tuhle fotku otočíš, tak na druhé straně najdeš napsanou adresu.

„Tohle bude tvůj první cíl.“ řekne George. „Není důležité jak. Důležité je, aby se nedožila zítřejšího rána. To je jediná podmínka, kterou máš, a je nediskutovatelná. Veškeré vybavení, které je ti k dispozici, je připravené ve sklepě. Později ti ukážu kde. Nějaké dotazy?“

Tím skončí zadání tvého úkolu. Geoge se pak chopí svého šálku čaje a pomalu ho upíjí, jako kdyby to bylo jen normální pondělní ráno a vy zrovna mluvili jen o počasí. Z jeho tváře toho moc vyčíst nedokážeš, ale opravdu se zdá, že je to pro něj pouze to.
Pokud by ses rozhodl vrátit k obálce, tak už uvnitř nic dalšího nenajdeš. Je prázdná a kromě fotek uvnitř nic dalšího nevidíš. Obálka samotná je velmi obyčejná.

Spáleniště - Obchodník
Eleanor

Přistoupíš k jednomu stánku, kde sedí muž se slámově světlými vlasy. Vypadá jako normální člověk, jako ty. Oblečení, které má na sobě, zažilo už lepší časy. V Centru by někoho takového pravděpodobně označili za žebráka a bezdomovce, zde je to ale zdá se běžné. Spousta dalších lidí, které na ulici vidíš je na tom podobně. Otrhané a špinavé oblečení, pokud tedy oblečení mají. Někteří divolidé se spokojí pouze se svou srstí a zakrývají si pouze to nejnutnější.

Muž u stánku si tě zpočátku vůbec nevšímá, ale když přijdeš blíž k jeho malému stánku, tak zpozorní.
„A jako co to podle tebe vypadá? Je to zelenina. “
Ano, i tak by se to dalo nazvat. Ačkoliv u některých z vystavených věcí si nejsi tak úplně jistá tím, co by to mělo být za druh, nebo jestli je to vůbec jedné. Poznáš mrkev, nebo takové zelí, ale stejně jako zbytek čtvrti i zelenina nevypadá nic moc.
Kupec tě chvilku pozoruje, očekávající nějaký obchod. Když se ale k ničemu nemáš, tak pokračuje v rozhovoru sám. „Hele kupuješ, nebo ne? Jestli chceš žebrat, tak se rovnou kliď, zadarmo nic nedávám.“ Ton kterým to říká, nezní zrovna příjemně.

V zemi smradu tedy na Spáleništi

Škrábu a škrábu a nakonec se mi podaří odstranit většinu té hmoty s chodidla a také i něco z prstů. Je to těžké, ale nakonec se to přece jenom podaří a já během své další cesty dávám pozor abych už do ničeho nešlápla i když ne vždy se mi to daří. Přesto že se snažím vyhýbat podezřele vypadajícím hmotám až se vrátím do svého bytu bude to chtít pořádnou koupel, ale nejdřív budu muset vyprat svoje oblečení.
Se sušením mi bude muset pomoct magie podobně jako se sháněním vody. I když déšť to bude asi trvat, radši vodu nanosím a pak jí pomocí magie ohřeju.
Ulice jsou plné a lidé mi to zrovna neusnadňují, i když tu nejsou jenom lidé, ale i ostatní hybridi. Sice se nemusím bát že bych nikoho nepotkala otázkou je jestli mi bude ochotní odpovědět, zvláště vlčí hybridi nevypadají zrovna přívětivě. I když je těžké poznat člověka a vlčího hybrida, často jsou ulice tak přecpané že se jimi musím prodírat což dotyční nelibě nesou, páchnou a nejsou zrovna vychovaní.
Ale pokud čekám vychování jsem ve špatné čtvrti.
Otázkou také je koho se zeptat, možná by krysáci mohli být sdílnější. Nakonec skončím u velké budovy a uvažuji jestli mám jít dovnitř, ale nejdřív se rozhodnu zeptat jednoho z těch pouličních obchodníků. Rozhodnu se to také nechat na náhodě a vyjdu k náhodnému obchodníkovi kterého oslovím.
„Zdravím co vlastně prodáváte?“
Nechci na něj hned vybalit co chci aby se mi pak za to nepokusil vnutit nějaký nevkusný krám, on to asi stejně udělá, ale já klidně půjdu do té budovy pokud to bude třeba.

"Nový den, nový život"
Isaac


Čas se pohybuje rychle, stejně jako řeka. Odnáší to co bylo a přináší nové. Moji minulost již voda vzala a odnesla ji daleko, tak, že jediné co mi na ní zbylo jsou vzpomínky. Ty si pečlivě uchovávám. Nejen proto, aby jsem se poučil ze svých chyb, ale také, aby jsem věděl kým jsem. Kým jsem byl.
Na začátku jsem byl nalezencem, který nezapadal. Vyčníval a proto, že odlišnost je špatná, tak byl i šikanován. Navíc na místě, kde násilí nikdo neřeší, pokud neohrožuje zdraví. Následně jsem byl učněm. Pokud se to tak dá nazvat. Z mého pohledu jsme byla jen banda děcek, kterým pomalu ještě teklo mléko po bradě a kterým byl do ruky dán nůž.
Výcvik pro mně byl drahou zkušeností, na kterou mohu vzpomínat pouze s úsměvem. Je mi připomínkou, že osud může být krutý. Opravdu krutý, ale že existuje jistá rovnováha, nebo také spravedlnost, i když je slepá a pouze v rukou těch, kteří mají moc.
Pomsta, kterou jsem vykonal na svých trýznitelích byla sladká. Pamatuji jak jsem poprvé vykročil z temnoty kobek, které dlouhá léta byly naším domovem. Pamatuji si čerstvý vzduch a chuť, kterou jsem občas předtím jen zavětřil jako zdání ve vzduchu. Strach.
Tehdy jsem pochopil, kdo, nebo spíše co jsem.
Stále si vybavuji onen okamžik, když vycházím ze tmy špinavý od krve s ústy v úšklebku radosti a výraz Xaviera, který na mě hledí s úžasem a hrůzou, neb nečekal, že mě ještě někdy spatří živého. Spolu s tím si vybavuji i slova. Nevím, jestli byla řečena Xavierem, nebo někým jiným, ale jsou utopená v řece mysli.
Každopádně. Své místo jsem našel.


Nyní sedím na židli na proti mému Pánu.
George. Vysloužilá čepel smrti, která okusila normální život. To v jistém smyslu čeká i mně, neboť jsem se stal jeho sluhou. Tuto pozici by i jistě mnozí záviděli, ale já jsem pouze plný obav a zvědavosti.
George se zatím ukázal, jako milý starý muž, který toho opravdu mnoho prožil a jako jeden z nás je raději, když si vše obstarává sám. Není se čemu divit. Přeci jen. Tomu nás učili. Samostatnost. Příprava zbraní, léčba ran a další. Vše si musíme být schopni udělat sami.

Nyní tedy sedím naproti němu. Na sobě mám přiléhavý elegantní oblek, který se hodí pro sluhu hodnosti George. Sahám si dozadu za hlavu, kde přerušuji jednoduchý spoj a snímám si ze spodní části tváře porcelánovou masku, která mi byla svěřena Xavierem. Tenká a křehká maska, skrývající mou pravou tvář. Mé pravé já, které jsem však nucen ukázat, neboť před Georgem nesmím nic skrývat.
"Jistě. Rozumím tomu. Přesto bych byl rád, když by jste mi dovolil, alespoň nějaké ti minimum." Pokývnu hlavou, že všemu rozumím a následně přesunu pozornost na dopis.
"Říká se, že na první se nezapomíná." Okomentuji dopis a pokud je mi dopis nabídnut, tak si jej převezmu a přečtu si jeho obsah.

"Nový den, nový život"
Isaac

„Neboj se, chlapče. Najdeš tu své právoplatné místo. “
To jsou slova, které ti stále zní v uších, ačkoliv si nejsi tak úplně jistý, kde jsi je slyšel. Určitě ti je neřekl žádný z mistrů a nebyl to ani Xavier. Ačkoliv by to k němu docela sedělo. Možná to byl sen a možná se to stalo, když jsi byl ještě malý. Každopádně to byla jedna z mála věcí, která ti pomáhala přežít v tom temném světě, kam jsi byl uvržen.
Neustálé urážky a posměšky byly tím nejmenším, cos musel snášet. Zdálo se, že jsou všichni proti tobě, ale ty ses nevzdal a vytrval jsi. Když by se někdo tvých mistrů zeptal, kdo podle nich z tvé skupiny bude tím, který zůstane, asi nikoho by nenapadlo, že to budeš právě ty. Všemi opovrhovaná zrůda a kříženec. Osud má ale zdá se zvláštní smysl pro humor.

Od tvé poslední zkoušky uběhlo už několik dní. Po tom co tě společně s tvými přáteli zasvětili do řádu, jste se museli rozloučit. Pravidla si žádala, aby jste všichni opustili úkryt a uvolnili tak místo pro další generaci. Každý se teď musel vydat vlastní cestou. Ta tvoje tě zavedla na povrch, na okraj Centra.
Zde tě Xavier seznámil s Georgem. George byl muž s šedivými vlasy, které už značně prořídly. Jeho tělo nebylo nejmladší, takže pokud neseděl, tak se většinu času opíral o sovu holi. „Tohle je George.“ představil ho Xavier. „Je jedním z nás a bude ti zprostředkovávat tvé kontrakty. Tedy neoficiálně. Oficiálně budeš pracovat jako jeho sluha. To znamená, že se budeš starat o jeho potřeby a budeš ho chránit, rozumíme si?“ A tak ses dostal na své nové místo.

Tvůj první den v novém životě začal nezvykle klidně. Žádný křik, zákeřný útok, ani mršina pohozena u tvé postele. Jenom rytmické bubnování kapek o okna tvého pokoje. George bydlel na okraji centra, kde stál jeho dům. Nebyl z nejbohatších, ale žádný chudák to také nebyl. Obvykle chodil oblékán formálně a především v tmavých barvách.
Podle jeho pokynů jste se ráno sešli u snídaně. V domě jste byli sami a kromě tebe George neměl žádné sloužící. Hned jakmile jsi dorazil, pokynul, abys posnídal společně s ním. „Prosím, posaď se. A odlož tu masku.“ Pokud jsi měl zastávat pozici jeho sluhy, tak to nedával nijak znát. Popravdě se k tobě choval mile a přátelsky. Tvé “znamení“, jak to oznařoval Xavier, v něm nevyvolávalo strach ni zhnusení. Muž před tebou byl opravdu tak klidný, jak se tvářil.

„Včera to bylo poměrně hektické, takže se omlouvám za naše stručné představení. Ale na seznamování budeme mít spoustu času.“ George pokračuje. „Jak jsi už jistě pochopil, tak budeš mít na starosti celý dům. Nenech se tím ale stresovat. Tenhle starý dědek tu žil už dost dlouho a dokáže se o sebe postarat.“ společně s tím se zasměje. „Pokud jde o tvoje “další“ povinnosti.“ George poklepe na dopis, který má založený za svým podšálkem. „Tak již dorazil první úkol. “

Spáleniště - mezi divolidmi
Eleanor

Očistíš se, jak nejlépe dokážeš a po zbytek svého pátrání se snažíš vyhýbat všem podezřele vyhlížejícím hmotám a tekutinám, na které na ulici narazíš. Není to zrovna snadné a lidé kolem ti zrovna nepomáhají. Tak i přes všechny tvé snahy se ti nepodaří zachovat své nohy ani oblečení úplně čisté.

Pokud jde o tvé pátrání, tak v tomhle směru máš celkem štěstí. Tedy jak se to vezme. Ulice jsou plné lidí a nejrůznějších hybridů, takže není nouze o kolemjdoucí, kterých by ses zeptala na cestu. Místy jich je popravdě víc než dost a musíš se tak občas prodírat davem lidí. A ne všichni voní zrovna nejlépe. Navíc řada z nich není ani slušně vychovaná a tak se ti při tvém prodírání skrz stane, že tě prostě hrubě odstrčí. Doprovázené nepříjemným Uhni! (co čekat když jsou to v podstatě zvířata).
Mezi nejvíce zastoupené zde patří lidé, krysí a vlčí hybridi. Vlci se ulicemi potulují obvykle po třech až pěti a netváří se zrovna přívětivě. Těla jsou převážně lidská, porostlá hustou srstí. Hlava je pak buď úplně vlčí, nebo má jen vlčí rysy. V každém případě je těžké splést si vlčího hybrida s normálním člověkem. Hodně z nich také vypadá jako členové nějakého gangu. Na pažích nosí buď pásku nebo uvázaný hadr v té samé barvě. Krysáci naopak působí velmi klidněji. Tedy pokud nevěnuješ pozornost hyperaktivitě, kterou řada z nich vykazuje. Jejich pohyby jsou rychlé a trhavé a chvilku nepostojí na místě. Také mezi nimi není žádná diverzita jako u vlků. Krysáci jsou prostě přerostlé krysy, které umí mluvit a chodit po zadních, i když to poslední nedělají zrovna všichni.

Při svém putování narazíš i na pár, asi, obchodů. Je ale trochu obtížné identifikovat co jsou zač. Většina postrádá jakékoliv označení, nebo výlohu. Je tu velká budova, ze které se ozývá spousta hlasů, smích a cinkot lahví. Zahlédneš několik pouličních obchodníků s veteší a zeleninou. Tedy alespoň usuzuješ, že je to zelenina.

Gimbulovo vrakoviště
Mahalath

Možná jsi démon, ale jsi v mém těle. A jsi žena! Musíš se umět chovat a mít nějaký standart. Hezká tvář ti vždycky stačit nebude.
Melitta ještě chvilku otravuje, než nakonec úplně zmlkne a nechá tě mluvit s podivnou dvojicí. Vlastně se zdá, že se od tebe úplně odřízla.

Goblin jen pokrčí rameny a zkřiví obličej do toho, co bude asi úsměv. „Co já vim. Pár dní? Možná týden. Záznamy nevedu. Auta vozí a odváží. Proč se starat?“ Nezdá se, že by ti v tomhle kecal. Popravdě je mu to spíš úplně jedno.
„A značky ti klidně seženu. Samozřejmě v ceně. Proč jezdit v něčem po čem by se mohl jeho majitel shánět, že? Ne že by to bylo kradený. Všechno tady bylo poctivě získaný.“ S tím si přiloží ruku s drápy na hruď, jako by chtěl přísahat, že tomu tak skutečně je. „A pokud chceš, můžu ho opravit. Bude tě to ale něco stát. Za menší příplatek tomu dám i lepší motor nebo pancíř. Co si řekneš. Tak co plácneme si?“
Gimbul k tobě nakonec natáhne špinavou pracku a čeká, jak se rozhodneš. Krysák většinu rozhovoru mlčí, ale pozorně vás pozoruje. Jeho očička jsou jako dva malé tenisáky na tenisovém kurtu a kmitají rychle ze strany na stranu.

Výprava na Spáleniště

Baltazar mi poradí že se mám dát doleva a jít asi tři ulice dokud to neucítím, no očekávala jsem horší popis, ale dobrá nadešel čas vyrazit. I Baltazar tipne doutník a zřejmě se chystá vyrazit někam jinam, to následně sám potvrdí a pak odejde. Nejdřív pečlivě schovám tu malou krabičku potom složím smlouvu a potvrzení a také to schovám. Ještě chvíli tu sedím a vrtím prsty na nohách abych se nakonec rozhodla odejít také.
Tohle bude dlouhá cesta i když dorazím na Spáleniště a tam ho budu někde nahánět.
Dostat se tam není nic složitého složité bude až tam dorazím a budu ho tam shánět, navíc v tomto městě není nic tak jak vypadá a je možné se ztratit i když se držíte přímého směru protože ulice kroutí a klikatí jako by se město přestavovalo a měnilo už během mé cesty. Ale nakonec Spáleniště skutečně najdu nebo spíš ucítím, ach bože to je zápach.
To je vážně zápach, tohle není mokrý pes, ale už dlouho mrtvý mokrý pes.
Celé tohle místo je jedna obrovská stáj kterou už dlouho nikdo nevykydal. ne stáj to není, je to latrína a já v této latríně musím někoho najít. A protože zde čistotu považují za sprosté slovo tak to tak i vypadá. A tak si dávám pozor na to co šlapu a obcházím odpadky,opatrně našlapuju na prsty dokud neucítím že i přes tak jsem do něčeho šlápla. Je to podivná mazlavá hmota která páchne stejně jako vše ostatní, nebo hůř? Mám pocit že tu krátkou dobu co tu jsme už stačil můj čich dostatečně otupět abych ty rozdíly od sebe poznala. Moje frustrace začíná dostupovat vrcholu a tak se rozhodnu k tomu přistoupit racionálně a pokusit se najít něco kde bych to mohla z chodidla oškrábat. Prsty se zabývat nebudu až to skončí bude to chtít pořádnou koupel, pokud najdu něco aspoň trochu vhodného pustím se do škrábání dokud nejsem se svým výsledkem spokojená. Ať už se mi to podaří nebo ne rozhodnu se toho nakonec nechat a dávat si ještě větší pozor na to kam šlapu (i když i tak nejspíš šlápnu do něčeho ještě nechutnějšího). Taky se rozhlížím jestli tu nebude někdo koho bych se mohla zeptat nebo nějaký jiný orientační bod abych našla toho komu mám tu malou věc dát.